V odborné literatuře zabývající se podnikovou výkonností je dále používán pojem „měření výkonnosti“. Browne et al. (1997) uvádí, že předpokladem pro zlepšování výkonnosti resp.
její zvyšování, je dokázat ji měřit. Přestože bylo provedeno mnoho výzkumů v oblasti měření výkonnosti, stále neexistuje mezi odborníky shoda ohledně jednotného způsobu měření. V literatuře lze nalézt četné definice měření výkonnosti, účelem této podkapitoly však není uvést jejich vyčerpávající výčet, nýbrž poukázat na rozdílnost vnímání měření výkonnosti.
Neely, Adams a Kennerley (2002) označují měření výkonnosti jako proces kvantifikace účinnosti a efektivnosti minulých akcí.
Lebas (1995) definuje měření výkonnosti jako nástroj pro správu organizace, který má formovat její budoucnost.
61
Marr (2004) označuje měření výkonnosti jako dobře strukturovaný proces, který se zaměřuje na hodnocení výsledků organizace.
Kotler (1984) definuje měření výkonu jako praktickou činnost, při které je hodnocen organizační úspěch.
Podle Gupty (2012) je měření výkonnosti průběžné sledování a podávání zpráv o dosažených výsledcích stanoveného programu, zejména o pokroku směrem k předem vytyčeným cílům.
Podle Lohmana, Fortuina a Wouterse (2004) je měření výkonnosti činnost, při níž je za pomoci ukazatelů výkonnosti sledováno dosažení předem definovaných cílů, které jsou odvozeny ze strategických cílů společnosti.
Sujová, Rajnoha a Merková (2014) definují měření výkonnosti jako souhrn metod, které pomocí vícerozměrných měřítek pomáhají hodnotit účinnost a efektivnost výkonnosti a výkonnostního potenciálu různých objektů v podniku.
Z výše uvedených definic lze tedy konstatovat, že měření výkonnosti poskytuje podniku zpětnou vazbu týkající se splnění strategických cílů a očekávání zákazníků a hodnotí úspěšnost organizace.
Měření výkonnosti umožňuje firmám efektivně popsat a implementovat strategii, řídit chování zaměstnanců a posoudit manažerskou efektivitu (Malina a Selto, 2004). Je proto potřeba vytvořit takový mechanismus, který umožní komplexně měřit a vyhodnocovat výkonnost podniku ve všech klíčových oblastech jeho aktivit (Gupta, 2012). Pro měření podnikové výkonnosti obecně lze využívat tradiční systémy měření podnikové výkonnosti, které mimo jiné umožňují i vzájemné srovnání uvnitř podniku v čase i srovnání mezi podniky navzájem (Dedouchová, 2001). Mezi nejčastěji užívané nástroje tradičních systémů lze řadit finanční ukazatele, např. ukazatele na bázi zisku či rentability.
V současné době však narůstá zájem o moderní ukazatele podnikové výkonnosti, které se opírají i o nefinanční měřítka (Hučka, Kislingerová a Malý, 2011). Moderní přístupy
62
berou v úvahu koncept maximalizace bohatství a další nefinanční aspekty, jako jsou inovace (např. počet nových produktů vyvinutých v určitém období, počet nových patentů), spokojenost zákazníků, zákaznická loajalita nebo motivace zaměstnanců (Arlbjørn a Haug, 2010). Většina autorů se ve své práci zabývá především měřením finanční výkonnosti. Další druh výkonnosti např. inovační výkonnost je v odborné literatuře poněkud opomíjen, zabývá se jí např. Novák (2017), podle kterého jsou nejčastěji užívanou metrikou inovační schopnosti podniku ukazatelé ROII (Return On Innovation Investment) a Vitality Index (VI). Marr (2015) dále dodává, že mezi jedny z nejdůležitějších klíčových ukazatelů výkonnosti patří i ukazatel Innovation Pipeline Strength (IPS), který měří potenciální budoucí příjmy z probíhajících inovačních projektů.
63
4 Výkonnost klastrů, metody a modely užívané k jejímu hodnocení
V této kapitole je diskutována otázka výkonnosti klastrů. Po předchozím vymezení pojmů klastr, výkonnost, uvedení charakteristiky klastru, typologie a přínosů klastrů lze přejít k samotnému hodnocení vlivu zapojení subjektu do klastru na jeho výkonnost. Ve vazbě na předchozí kapitoly lze klastry chápat buď jako přirozené entity nebo jako klastrové organizace vzniklé na základě klastrové iniciativy. Některé metody a modely lze použít pro hodnocení obou typů klastrů. Pro měření výkonnosti klastrových iniciativ však existují i specifické indikátory. Tato kapitola shrnuje a popisuje hlavní modely a metody používané pro měření finanční a inovační výkonnosti klastrů. Vzhledem k nedostatku odborné literatury v českém jazyce budou analyzovány převážně zahraniční publikace, odborné články a studie.
Ačkoliv neexistuje zavedená definice pro pojem výkonnost klastrové iniciativy, lze ji z pragmatického pohledu chápat jako ověřitelnou míru plnění jejích vlastních krátkodobých a střednědobých cílů a úkolů (Rothgang a Lageman, 2016).
Rothgang a Lageman (2016) uvádějí, že měření výkonnosti klastrových iniciativ je důležité jednak pro tzv. souhrnné hodnocení (tj. zhodnocení výsledků vyplývajících z existence klastrové iniciativy za účelem legitimizace její existence a financování), ale také pro formativní hodnocení (s cílem zvýšit účinnost klastrové iniciativy). Tvůrci hospodářské politiky chtějí získat informace a zpětnou vazbu o tom, zda jsou klastrové iniciativy úspěšné a zda dosahují koncipovaných cílů. Zpětná vazba pomůže tvůrcům hospodářské politiky zjistit, zda jsou pobídky, propagace a financování pro klastr prospěšné a zda jsou správně využívány. Navíc identifikace slabých stránek klastrů je důležitá pro další zásahy vedoucí ke zlepšování. Hodnocení výkonnosti klastrových iniciativ provedená v Japonsku a ve Francii ukazují, že hodnocení klastrů (ve smyslu výsledku klastrové iniciativy) lze použít také jako účinný pragmatický nástroj pro sledování plnění rámcových podmínek, jakož i pro samoregulaci klastrů (Meier zu Köcker a Rosted, 2010).
64
Výkonnost klastru obecně lze měřit zejména pomocí kvantitativních ukazatelů, nelze ale opomenout skutečnost, že výkonnost klastru závisí také na kvalitativních ukazatelích, jako jsou úroveň spolupráce a sociální kapitál (Gürellier, 2010). Podle Meier zu Köcker a Rosted (2010) lze mezi ukazatele výkonnosti klastru řadit také např.: lidské zdroje (výše a kvalita zaměstnanců, využití zaměstnanců), budování znalostí a sdílení znalostí (úroveň inovací, nové produkty a služby zavedené na trh, množství sdílení znalostí), podnikání (počet nových firem, počet začínajících podniků s vysokým růstem). Meier zu Köcker a Rosted (2010) rovněž zdůrazňují, že různá průmyslová odvětví potřebují různé sady ukazatelů a přístupy k měření.
Výkonnost klastrů lze řídit a hodnotit různými způsoby a odborná literatura uvádí poměrně velké množství metod a modelů. Například Pavelková et al. (2009) popisuje multikriteriální model hodnocení klastrů a klastrových iniciativ. Sölvell, Lindqvist a Ketels (2003) představují ve své studii výkonnostní model klastrových iniciativ. Existují také institucionální přístupy, jako hodnocení výkonnosti klastrů podle kanadské národní rady pro výzkum (Cassidy, Davis, Arthurs a Wolfe, 2005), britský přístup k hodnocení klastrů (DTI, 2002), hodnocení klastrů podle rozvojové agentury Scottish Enterprise nebo Cluster Benchmarking Model vyvinutý Norským inovačním centrem (Andersen, Bjerre a Hansson, 2006). Žádný z uvedených přístupů však dosud nebyl identifikován jako nejvhodnější.
Názory odborníků na použití konceptů řízení a měření výkonnosti klastrů jsou různorodé (Jašíková a Marešová, 2012; Marešová, 2012). Výše uvedené metody hodnocení výkonnosti klastrů jsou poměrně složité na získávání informací, z tohoto důvodu je zde snaha o nalezení takové metody hodnocení výkonnosti klastrů, která by členy zkoumaného klastru minimálně zatížila a zároveň měla co nejlepší vypovídací hodnotu.