Jak vyplývá z podkapitoly 2.2, v odborné literatuře se lze setkat s širokou škálou definic klastru. Hlavním důvodem této situace je vzrůstající popularita klastrů. Klastry jsou studovány odborníky z mnoha vědních disciplín a oborů, jako jsou např. ekonomové, sociologové a stratégové, odborníci v podnikatelském sektoru a političtí činitelé. Každá skupina má tendenci přistupovat k tomuto jevu různým způsobem, přidáním specifického pohledu, terminologie, teoretických a praktických rámců (Šarić, 2012).
Klastry se objevují v různých formách, velikostech, v různých odvětvích průmyslu a nacházejí se v různých stádiích životního cyklu (Šarić, 2012). V odborné literatuře jsou uváděny různé typologie a možnosti klasifikace klastrů, a to v závislosti na definicích
41
pojmu „klastr“ jednotlivých autorů. Klastry mohou být klasifikovány v závislosti na jejich hodnotovém řetězci nebo na schopnostech (např. Palatková, 2011). Jiní autoři klasifikují klastry v závislosti na druhu výrobků a služeb, které nabízejí, na jejich zeměpisné poloze, na jejich specializaci na určitý stupeň hodnotového řetězce, nebo na jejich fázi vývoje (Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo, 2012).
Podle Palatkové (2011) lze v praxi nejčastěji rozlišit dva základní typy klastrů:
klastry založené na hodnotovém řetězci, které jsou určeny sítí dodavatelsko-odběratelských aktivit. Podpora tohoto typu klastru je zaměřena na specifické potřeby daného odvětví.
Klastry založené na kompetencích určených znalostmi, technologiemi a dovednostmi v určitém odvětví. Klastry jsou zaměřeny na specifické oblasti technických dovedností nebo kompetencí v regionu, jako jsou výzkumné a vzdělávací schopnosti. Nejedná se o klíčové zásobovací vztahy uvnitř jednoho sektoru, ale spíše o uplatnění samotné znalosti, často napříč různými aktivitami.
Pavelková et al. (2009) uvádí další možné hledisko klasifikace, a to podle způsobu vzniku.
Přirozený (Porteriánský) klastr – Tyto klastry jsou vytvořeny jako přirozené útvary propojených podniků v daném regionu a existují bez ohledu na to, zda si toho jsou podniky vědomy nebo ne.
Zkonstruovaný klastr (institucionalizovaný klastr, klastrová organizace) – V tomto případě je vznik klastru nejčastěji důsledkem organizovaného úsilí, známého jako klastrová iniciativa.
Kombinace předchozích dvou přístupů.
Obdobně v závislosti na způsobu vzniku uvádějí také Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo (2012) možnou klasifikaci, v níž odlišují:
spontánně vytvořené klastry, které charakterem odpovídají přirozeným klastrům;
strategicky vytvořené klastry, které svou podstatou odpovídají zkonstruovaným klastrům.
42
Na základě metody klastrování a přístupu k podpoře klastrů lze také uvést rozdělení na klastry vzniklé přístupem top-down a bottom-up (např. Sölvell, Lindqvist a Ketels, 2003;
Fromhold-Eisebith a Eisebith, 2005; Meier zu Köcker, 2009; Pavelková et al., 2009;
Jankowiak, 2012 a Maticiuc, 2014). V tabulce 2 byly oba přístupy porovnány. Přístup bottom-up odkazuje na podpůrná opatření iniciovaná soukromými subjekty, zatímco přístup top-down je charakterizován silným zapojením vládních orgánů. Nejvýhodnější je kombinace obojího, kdy klastry vznikají přístupem bottom-up, ale pro jejich další vývoj je potřeba přístup top-down, zejména ze strany národních a regionálních vlád.
Tab. 2: Srovnání procesů klastrování založených na přístupu top-down a bottom-up
Aspekt/Přístup Top-down Bottom-up
Další možností, jak členit klastry, je podle Enrighta (2003) klasifikace z hlediska vývojové fáze (tj. úrovně aktivity a seberealizace klastru). Lze tak vymezit:
43
fungující klastr, který byl již identifikován a jeho členové těží ze synergického efektu spolupráce (Skokan, 2004).
Latentní klastr, u kterého existuje příležitost, která dosud nebyla využita (Skokan, 2004). Latentní klastry jsou charakteristické vysokým počtem firem v příbuzných oborech, ale nízkou mírou interakce z důvodu nedostatku důvěry, nízkou úrovní spolupráce a vysokými transakčními náklady (Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo, 2012).
Potenciální klastr, který má slibný ekonomický potenciál a ve kterém existují podmínky pro vznik klastru, avšak postrádá kritickou míru nezbytných faktorů nebo některé vstupy (Enright, 2003; Skokan, 2004).
Podobně klasifikují z hlediska vývojové fáze klastry také Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo (2012), kteří vymezují:
přežívající klastr, jehož konkurenční potenciál je omezen;
pokročilý klastr hromadné výroby, v rámci něhož firmy vyrábějí pro místní trhy, ale stále musí čelit celosvětovému konkurenčnímu tlaku;
klastr nadnárodních korporací, jenž je tvořen technicky vyspělými zahraničními firmami, které se lokalizují v určitých oblastech a těží z regionální aglomerační ekonomiky, ale mají omezené spojení s místními firmami a institucemi.
Při třídění klastrů podle vývojové fáze lze také podle Hernández-Rodrígueze a Montalvo-Corza (2012) rozlišit klastry vznikající a zralé.
Vznikající klastr je v počátečním stádiu průmyslového rozvoje, vyrábí pro místní trhy s jednoduchými technologickými a pracovními dovednostmi.
Zralý klastr je složen z podniků vyspělejších z hlediska technologie a dovedností, vyrábí pro globální trhy a je zranitelný vůči globálním tlakům.
Odlišný druh účastníků a jejich vzájemných vazeb umožňuje identifikovat různé typy klastrů. Gordon a McCann (2000) identifikovali tři následující typy, resp. modely klastru (viz obrázek 3).
V modelu čisté aglomerace jsou firmy geograficky koncentrovány v dané lokalitě, avšak nemají mezi sebou navzájem žádné vazby (Šarić, 2012). Existuje zde
44
prostorová koncentrace firem, ale chybí formální struktura nebo silné dlouhodobé vztahy mezi firmami (Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo, 2012). Firmy jsou v podstatě atomistické ve smyslu nulové tržní síly (Kuchiki a Tsuji, 2011). Gordon a McCann (2000) označují tento typ klastru za čisté, klasické a atomistické aglomerace vyznačující se otevřeným členstvím.
V modelu průmyslového komplexu jsou malé firmy soustředěny kolem velké firmy v hierarchických dodavatelsko-odběratelských vztazích (Šarić, 2012).
Průmyslový komplex je v podstatě stabilnější než model čisté aglomerace.
Průmyslový komplex se vyznačuje především dlouhodobě stabilními a předvídatelnými vztahy mezi firmami v klastru (Kuchiki a Tsuji, 2011).
Model sociální sítě se vyznačuje vzájemnou důvěrou mezi klíčovými rozhodovacími subjekty v různých organizacích (Šarić, 2012). Zprostředkovatelé investují značné úsilí při vytváření a zachování svých místních obchodních sítí.
Obr. 3: Typové formy klastru podle účastníků a vzájemných vazeb Zdroj: vlastní zpracování dle Šarić (2012)
Dále lze podle Markusena (1996) rozlišit čtyři obecné typy klastrů (viz obrázek 4) v závislosti na jejich průmyslové struktuře (viz níže).
Síťové průmyslové okrsky (tzv. Marshallianský klastr, Marshallianské průmyslové okrsky) jsou prvním a nejdůležitějším typem klastru. Své označení získaly po Alfredu Marshallovi, který zavedl koncept průmyslového okrsku v roce 1876. Marshallianský klastr se skládá z mnoha malých firem působících ve stejném odvětví (Graham a Woo, 2009). Tvoří ho převážně lokálně vlastněné malé a střední
45
podniky zaměřené na technologicky náročná odvětví, zejména oblast špičkových technologií (Van Dooren, 2003). Členské firmy jsou podporovány specializovanými službami, trhy práce a institucemi a vytvářejí sítě pro řešení problémů (Markusen, 1996).
Hub and spoke klastry jsou ovládány jednou nebo několika dominantními klíčovými firmami, které jsou obklopené menšími vstupními dodavateli a poskytovateli služeb. Dominantní firma vytváří trh pro místní dodavatele a stanovuje podmínky pro jejich vztahy, je zároveň centrálním uzlem v lokální síti, stejně jako její vstupní branou k vnějšímu světu (Goetz, Deller a Harris, 2009).
Satelitní platformy jsou složeny z pobočných závodů nadnárodních společností, které mezi sebou a místním podnikatelským prostředím udržují jen sporadické produktivní vazby (Van Dooren, 2003).
Státem ukotvené klastry představují čtvrtou formu průmyslových klastrů; jejich obchodní struktura se skládá z veřejného nebo neziskového subjektu obklopeného dodavateli a odvětvím služeb (Markusen, 1996). Státem ukotvené klastry vděčí za svou existenci vládním výdajům, např. výdajům na vojenské činnosti nebo státní výzkumné laboratoře (Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo, 2012).
Obr. 4: Typové formy klastru v závislosti na jejich průmyslové struktuře Zdroj: vlastní zpracování dle Van Dooren (2003)
Z geografického hlediska mohou klastry působit v rámci jednotlivých regionů, v rámci celého státu a projevuje se také tendence k vytváření klastrů na nadnárodní úrovni, zejména mezi sousedními zeměmi. Lze tak podle Dvořáčka a Tylla (2010) a Skokana (2004) rozlišit klastry:
46
lokální, které jsou tvořeny skupinou podnikatelských subjektů provádějících svou podnikatelskou činnost ve stejných nebo příbuzných odvětvích, která slouží místnímu trhu;
regionální, které jsou tvořeny skupinou podnikatelských subjektů provádějících svou podnikatelskou činnost ve stejných nebo příbuzných odvětvích, která slouží malé geografické oblasti (odpovídající například kraji);
národní, které jsou tvořeny skupinou podnikatelských subjektů provádějících svou podnikatelskou činnost ve stejných nebo příbuzných odvětvích po celém území státu;
mezinárodní, které jsou tvořeny skupinou podnikatelských subjektů provádějících svou podnikatelskou činnost ve stejných nebo příbuzných odvětvích, která zasahuje i do sousedních regionů v zahraničí.
Problematika klastrů se setkává s odlišnými problémy v různých typech regionů.
V metropolitních regionech, pro které je charakteristický vysoký potenciál tvorby klastrů, je ve většině případů neexistence klastrů zapříčiněna nedostatečnou provázaností relevantních subjektů. Periferní regiony se naopak velmi často potýkají s problémem nízkého stupně velikosti a případně specializace jednotlivých odvětví pro vznik klastrů (Hájek, Hrabinová a Novosák, 2010).
Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo (2012) rozlišují v závislost na úrovni analýzy nebo zeměpisného rozšíření klastry:
na národní úrovni (makro úroveň),
odvětvové úrovni (střední úroveň),
podnikové úrovni (mikro úroveň).
V závislosti na jejich integraci uvádí Zaušková (2010) tři základní možnosti seskupení klastrů: horizontální, vertikální a latentní.
Horizontální klastry jsou tvořeny velkým počtem výrobců, převážně ve stejném odvětví, kteří se spojují do klastru za účelem dosažení lepších cen při nákupu materiálu a lepších prodejních možností.
47
Vertikální klastry jsou různé dodavatelské podniky a instituce v široké řadě výrobních programů, které se propojují s určitým větším podnikem do strategického řetězce, aby bylo možné s dostatečným časovým předstihem zasvětit dodavatele do strategických záměrů výrobců finálních výrobků a subdodavatelé tak měli dostatek času na vývoj a přípravu nových modelů svých subdodávek pro inovovaný finální výrobek.
Latentní (boční) klastry spočívají v existenci mnoha podniků, které doplňují a upravují klasické modely výrobků velkého podniku.
Další možnost, jak členit klastry, je dle hloubky a šířky na:
hluboký klastr, který obsahuje téměř úplný dodavatelský řetězec;
mělký klastr, který je závislý na vstupech mimo region;
široký klastr, který je složen z několika horizontálně příbuzných odvětví (Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo, 2012).
V závislosti na hodnotovém řetězci rozlišují Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo, (2012) klastry technologické a provozní.
Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo (2012) uvádějí dělení podle úrovně znalostí a dělí klastry na:
technicky orientované klastry, které jsou orientovány na špičkové technologie;
klastry založené na historickém know-how; tyto klastry jsou založeny na tradičních činnostech, které udržují výhodu v know-how v průběhu let (Hernández-Rodríguez a Montalvo-Corzo, 2012).
Podle autorů Stanculescu, Varvari a Torok (2013) umožňuje odlišná pevnost vztahů mezi jednotlivými členy klastru a jejich geografická blízkost identifikovat čtyři různé typy klastrů (viz tabulka 3).
48 Zdroj: vlastní zpracování dle Stanculescu, Varvari a Torok (2013)
Výše uvedení autoři se domnívají, že tyto dva prvky významně ovlivňují interakce mezi členy klastru a uvádí, že v ideální situaci by měl existovat silný vztah mezi strukturou řízení klastrů, geografickou blízkostí členů a také pevností spolupráce mezi členy.