V praxi se lze setkat s různými způsoby vzniku a rozvoje klastrů (Pavelková et al., 2009).
Jejich vznik může být buď zcela přirozený, nebo lze jejich vznik podpořit klastrovými iniciativami a veřejnými intervencemi. O otázce míry a způsobu podpory vzniku a rozvoje klastrů se vedou mezi odborníky poměrně rozsáhlé diskuse. Část odborníků se zastává názoru, že vznik klastrů má být pouze přirozený. Druhá část odborníků se přiklání k myšlence možnosti počátečního impulsu veřejného sektoru pro vznik klastrů (Pavelková, 2007). Jednotlivé způsoby vzniku klastru a fáze jeho následného rozvoje uvádí následující kapitola.
2.6.1 Vznik klastru
Vznik klastru není krátkodobou záležitostí, ale jedná se o velmi dlouhý proces. Pavelková et al. (2009) uvádí, že v praxi lze rozlišit dva základní způsoby vzniku klastrů: vznik shora dolů a zdola nahoru.
V prvním případě, tj. shora dolů, je vznik klastru podpořen klastrovými iniciativami, v tomto případě bývá hlavním iniciátorem veřejný sektor, který na daném území „připraví“
vhodné podnikatelské prostředí. Takto vzniklý klastr je označován jako „zkonstruovaný klastr“. Někdy se také uvádějí pojmy „umělý klastr“, „institucionalizovaný klastr“ nebo
„klastrová organizace“ či „organizovaný klastr“. Blažek a Uhlíř (2011) konstatují, že snaha
49
o umělé vytvoření klastrů bez existujících předpokladů, pouze na základě veřejné intervence, skončila ve většině případů neúspěchem.
Klastry také vznikají zdola nahoru, tj. „spontánně“, na základě aktivit místních subjektů, které chtějí těžit ze synergického působení faktorů daného regionu, jako jsou např.
přítomnost dodavatelů a odběratelů, kvalifikovaná pracovní síla, specifické zdroje a infrastruktura (Balog, 2016). Takto vzniklý klastr lze označit jako „přirozený klastr“, někdy se také používá pojem „porteriánský klastr“ nebo „neinstitucionalizovaný klastr“.
Podle Pavelkové et al. (2009) vznikají a rozvíjejí se tyto klastry „přirozeně“, z podnětu samotných podniků působících v daném regionu, přičemž hlavním impulsem jsou tržní síly a k jejichž iniciaci nebyly vynaloženy veřejné zdroje. Jedná se o tedy klastry iniciované pouze přirozenou potřebou vytvoření užších regionálních sítí a spolupráce firem. Dochází tak ke spontánnímu vzniku různých typů klastrů s cílem rozvoje sektorů průmyslu a služeb (Zaušková, 2010). Klastry mohou také vznikat z důvodu existence přírodních dispozic lokality. Počáteční výhoda může nastartovat kumulativní proces, přičemž následně začnou působit výhody prostorové koncentrace (Balog, 2016). Spontánní vznik klastrů může být dán dostupností přírodních zdrojů, specifickými přírodními podmínkami, kulturními tradicemi nebo existencí podnikatelských talentů (Břusková et al., 2013).
Jak bylo naznačeno dříve, Pavelková et al. (2009) uvádí i třetí způsob vzniku klastru, kterým je kombinace předchozích dvou způsobů, tj. přirozeného a zkonstruovaného klastru. V tomto případě je zkombinována snaha veřejného sektoru podpořit vznik klastru s potřebou samotných podniků v přirozeném odvětvovém seskupení. Výsledkem působení klastrové iniciativy je opět klastrová organizace. Jak uvádí Rydvalová a Žižka (2018) specifickým případem tohoto vzniku klastru je situace, kdy je vytvořená klastrová organizace podmnožinou přirozeného klastru, neboť ve většině případů klastrová organizace nezahrnuje všechny subjekty daného odvětví, které působí v regionu existence přirozeného klastru. Lze tedy konstatovat, že přirozený klastr a klastrová organizace spolu koexistují. Všechny výše popsané způsoby vzniku ilustruje obrázek 5.
50 Vznik shora dolů
Vznik zdola nahoru
Kombinace
Kombinace – případ koexistence
Obr. 5: Vznik klastru Zdroj: vlastní zpracování
Vznik a následný vývoj klastru je dlouhodobý proces, který většinou probíhá v několika fázích. Jednotlivým fázím vývoje je věnována následující podkapitola.
51
2.6.2 Fáze vývoje klastru
Povaha klastru, dynamika spolupráce a společné aktivity uvnitř klastru se mění v průběhu procesu jeho formování. V počátečních fázích je podle Karlssona (2008) kladen největší důraz na vytváření a budování povědomí o klastru a vzájemné důvěry mezi firmami, založené na touze řešit společný problém. Poté, co je nastolena pevnější spolupráce mezi firmami, se hlavní důraz přesouvá na společný projekt a rozvoj tacitních a explicitních pravidel a zákonitostí interakce ve skupině. Následně se nově vznikající klastr blíže obeznámí se skupinou spolupracujících firem a zúčastněné firmy rozvíjejí formalizované dohody a úmluvy, které poskytují strukturu umožňující pokračovat ve spolupráci v rámci skupiny. Podle Karlssona (2008) je vývoj klastru rozdělen do třech fází. Jednotlivé fáze jsou popsány níže a znázorněny na obrázku 6.
Obr. 6: Charakteristiky v různých fázích formování klastrů Zdroj: vlastní zpracování dle Karlsson (2008)
1. Latentní klastr. Tvorba klastru začíná v okamžiku existence společného problému, kdy si firmy začínají připouštět, že může existovat prostor pro spolupráci. Klastr má potenciál ke svému vytvoření, protože existuje příležitost pro spolupráci, ale ta dosud nebyla přeměněna na konkrétní formu interakce. Tzv. latentní povaha možné spolupráce v této fázi vzniku klastru indikuje, že i když zde existuje možnost spolupráce, dochází v této fázi k jen velmi nízkému výskytu případů interakce skupiny (Karlsson, 2008).
52
2. Vznikající klastr. Když se potenciál pro spolupráci přemění od společného zapojení do spolupráce s cílem řešit společný problém nebo využívat výhod společných příležitostí, seskupení přechází z fáze potenciálního klastru do fáze klastru vznikajícího. Vznik může být doprovázen formálním vymezováním rozsahu a úrovní spolupráce mezi podniky (Karlsson, 2008). Samotné způsoby vzniku byly popsány v podkapitole 2.6.1.
3. Založený klastr. Založené klastry již mají formalizovanou strukturu a proces spolupráce.
Firmy, které jsou zapojeny do takovýchto uskupení, rozpoznaly a přijaly výhody, které vyplývají ze spolupráce vzájemně provázaných a firem (Karlsson, 2008).