Definice pojmů

S migrací je úzce spjata problematika azylu a uprchlictví. Koncepce azylu a uprchlictví jsou v České republice spolu s dalšími ochrannými instituty zahrnuty pod pojem mezinárodní ochrana. Následující text definuje jednotlivé kategorie osob, se kterými se setkáváme v oblastech migrace, integrace a mezinárodní ochrany.

Jedním ze základních pojmů je uprchlík. Postavení uprchlíka je spjato s přijetím Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Úmluva, jež je také nazývána Ženevskou konvencí, definuje uprchlíka jako „osobu, která se nachází mimo svou vlast a má odůvodněné obavy z pronásledování z důvodů rasových, náboženských či národnostních nebo z důvodů přináležitosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státní příslušnosti, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“

(Rozumek 2004, s. 7). Jelikož nejsou dle současné české legislativy pojmy uprchlictví a azyl přímo rozlišeny, je v České republice postavení uprchlíka upraveno zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, který uvádí, že „cizinec, kterému bylo přiznáno postavení uprchlíka podle dřívější úpravy, se dnem účinnosti tohoto zákona považuje za azylanta podle tohoto zákona“ (§ 94, odst. 2). Osoba, o níž se na území České republiky hovoří jako o uprchlíkovi, má tedy dle platného zákona status azylanta.

Nadále je třeba definovat pojem cizinec. Dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, se pojmem cizinec rozumí „fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie“ (§ 1, odst. 2). Zákon dále definuje pobytový status cizinců, na základě kterého jsou cizinci rozlišeni na státní občany ze členských států EU a na cizince ze třetích zemí (Zákon č. 326/199 Sb., § 1, odst. 3).

Cizincům, kteří jsou státními občany členských států Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům, kteří mohou být občany třetích států, umožňuje princip volného pohybu vstupovat a pobývat na území jiného členského státu, zejména v zemích schengenského prostoru, kde je postavení těchto cizinců normováno jak mezinárodně právními závazky, tak i komunitárním právem, které ukládá státům určitý přístup a chování. Občané členských států EU nemohou žádat v jiných členských státech o mezinárodní ochranu, jelikož se tyto jednotlivé země považují za bezpečné s ohledem na úroveň ochrany základních práv a svobod. (Čepelka, aj. 2004, s. 135−136).

Cizinec ze třetích zemí, může na území České republiky pobývat přechodně nebo trvale, nespadá-li však do kategorie „nelegálního“ pobytu, čímž by se vystavoval možnosti postihu (Čepelka, aj. 2004, s. 137). „Cizinci ze třetích států mohou žádat o azyl téměř bez omezení. Vnitrostátní legislativa klade omezení zejména v případě žádosti opakované či v případě uplatnění Dublinského nařízení, tj. v případě zjištění, že k řízení je příslušný jiný členský stát EU než ČR“ (Čepelka, aj. 2004, s. 138).

Další z kategorií osob MO je žadatel o azyl. Řízení o udělení azylu je upraveno zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, podle kterého je žadatelem o azyl cizinec, který projevil úmysl požádat v České republice o azyl (§ 2, odst. 3). V postavení žadatele zůstává až do doby, než je jeho žádost o azyl vyřízena. V žádosti o mezinárodní ochranu musí cizinec uvést důvody hledání azylu a podat důkazy na obhajobu svých tvrzení (Günterová 2005, s. 332). Opodstatněnost žádosti poté posuzuje odbor migrační a azylové politiky ve spolupráci s dalšími subjekty. Pro účely bezplatného ubytování, stravy a jiných služeb včetně poskytnutí zdravotní péče se na žadatele o udělení azylu hledí po dobu oprávnění k pobytu na základě vstupního víza, dále po dobu 5 dnů od podání prohlášení v případě, že mu není vstupní vízum uděleno, a též od doby prohlášení, které bylo učiněno v průběhu hospitalizace, výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody, a to do doby povinnosti dostavit se do přijímacího střediska (Zákon č. 325/1999 Sb., § 3c, odst. 1).

„Cizinec, kterému byla udělena ochrana formou azylu, se stává azylantem a na dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu získává trvalý pobyt“ (Čepelka, aj. 2004, s. 97). Česká republika se tímto zavazuje k poskytnutí ochrany a pomoci integrovat se do společnosti (Günterová 2005, s. 332) „ Azylant má stejné postavení jako český občan v oblasti zaměstnávání, podnikání, zdravotní a sociální péče a dalších, výjimku tvoří zejména aktivní a pasivní volební právo či služba v ozbrojených silách“ (Čepelka, aj. 2004, s. 97). Udělením azylu získává cizinec kromě práv také povinnosti, které mimo jiné určují azylantovi povinnost oznámit významné skutečnosti pro zachování azylu, oznámit pobyt mimo území, který je delší než 365 dnů nebo povinnost chránit cestovní doklad a povolení k pobytu azylanta, kterým se dle zákona prokazuje příslušným orgánům (Zákon č. 326/1999 Sb., § 51−52).

Cizinec s doplňkovou ochranou je námi posledním definovaným institutem v oblasti mezinárodní ochrany. Doplňková ochrana se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu. Pokud se při řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistí, že existují důvodné obavy z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy v případě vrácení cizince do státu původu, je poté takovému cizinci udělena ochrana doplňková, poskytující oprávnění k pobytu na dobu nejméně jednoho roku. V zásadě je oprávnění poskytováno po dobu trvání hrozby nebezpečí. Za vážnou újmu se považuje například uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení, ohrožení života či nelidské zacházení.

(MVČR 2013d). Udělení doplňkové ochrany je oproti azylu postaveno na nediskriminačním pronásledování, které se týká všech lidí ve státě. Přehledné porovnání důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany je zobrazeno v následující tabulce.

Tabulka č. 3: Důvody udělení azylu a doplňkové ochrany (Čižinský 2006)

Druh že pokud by byl cizinec vrácen do své země, hrozilo by mu reálné nebezpečí

vážné újmy

+ cizinec nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít

ochrany svého státu Vážnou újmou je:

a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující

zacházení nebo trestání c) vážné a individuální ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situacích

mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, d) vycestování cizince by bylo v rozporu s mezinárodními závazky