Čtvrtá kapitola bakalářské práce se zabývá sociální prací s cizinci a je rozdělena do dvou podkapitol, které se věnují práci sociálních pracovníků v rámci státních zařízení a nestátních neziskových organizací.
Sociální práce s cizinci zahrnuje všechny kategorie osob, které byly definovány v první kapitole práce. Na celkový průběh procesu práce s klientem a na zvolený přístup sociálního pracovníka má velký vliv právě to, v jaké fázi azylového řízení se klient nachází. Při stylu práce hraje velkou roli i skutečnost, zda je sociální pracovník zaměstnancem státu nebo neziskové organizace (Günterová 2005, s. 333). Rozdíl je především v míře kontroly a podpory klienta. Sociální pracovníci ministerstva vnitra jsou s klienty v azylových střediscích v každodenním kontaktu. Přesto může být nevýhodou fakt, že jsou zaměstnanci státní instituce, která rozhoduje o vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. Služby, které jsou poskytovány, vyplývají ze zákona. Naopak sociální pracovníci nevládních organizací mohou využívat větší flexibilitu a otevřenost, jelikož nedisponují pravomocemi státních zaměstnanců (Günterová 2005, s. 338).
Sociální pracovník se pro svého klienta stává prostředníkem v kontaktu s novým prostředím, ve kterém se cizinec ocitá. „Sociální pracovník musí proto dobře znát české prostředí, příslušné zákony a právní předpisy, současně by měl ovládat některý ze světových jazyků a být seznámen s kulturním rámcem, který mohl formovat klientovu osobnost a chování“ (Günterová 2005, s. 333). Jelikož klienti přicházejí z různých zemí, s odlišným náboženstvím, zvyky a tradicemi, je důležitou součástí práce sociálního pracovníka znalost sociokulturních specifik a jejich respektování (Omastková, Wasserbauerová 2007, str. 20). Mezi nejvýznamnější sociokulturní specifika můžeme zařadit jazykovou bariéru, odlišné významy gest, pojetí role muže a ženy v původní společnosti či změnu sociálního zařazení.
Dle Trousila (2007, s. 105) je cílem sociální práce s cizinci „řešení aktuální situace a prevence konfliktních situací“. Günterová (2005, s. 334) uvádí, že hlavní náplň sociální práce spočívá v poskytování kvalitního poradenství. Podle Mariny Hendriksové (Hendriks 1994, s. 17) jsou zásadními východisky práce „otevřenost, zainteresovanost, schopnost vyslechnout a zdrženlivost před unáhlenými interpretacemi a vysvětleními“.
Celkově by měla práce s klientem−cizincem směřovat k jeho integraci do české společnosti. „To znamená, že na konci procesu by měl člověk mít bydlení, práci,
vzdělání, umět český jazyk, být vyrovnán se svou minulostí (aniž by zapomněl, jaký je jeho původ a kultura), měl by znát českou společnost a být schopen se do ní zapojit“
(Günterová 2005, s. 334). Charakter práce má též respektovat psychologická specifika klientely. „Sociální pracovník musí respektovat klientovu zdrženlivost, či odmítnutí sdělit jeho osobní zážitky z minulosti či jiné citlivé informace“ (Omastková, Wasserbauerová 2007, str. 20). Každý sociální pracovník si musí vytvořit vlastní způsob konkrétní práce. To znamená, že se musí naučit citlivě vycházet z praxe. Tato dovednost se tvoří na základě osobnostních předpokladů, osobní erudice, sociálních dovedností a podobně (Murín 2004, s. 35). „Důležité je nečekat, až klient vyhledá sám sociálního pracovníka se svým problémem, ale sociální pracovník sám se musí o klienty zajímat, vyhledávat je a navštěvovat“ (Murín 2004, s. 35). Sociální práce závisí i na tom, s jakým očekáváním či obavou klient přichází a důležité je samozřejmě i navázání důvěry mezi klientem a sociálním pracovníkem.
Sociální pracovníci soustřeďují svou pozornost a činnost také na ohrožené skupiny cizinců, jimiž jsou děti a nezletilí bez doprovodu, handicapovaní, staří lidé, samostatné matky s dětmi a oběti násilí. Nejen v tomto ohledu je důležitá spolupráce sociálních pracovníků s psychology a právníky. Právní poradenství je zaměřeno na seznámení práv a povinností, které vyplývají ze zákona o azylu, dále s právním řádem České republiky a se základními lidskými právy. Právní pomoc může hrát podstatnou roli při získání azylu. Psychologická pomoc je často nutná zejména ve střediscích Správy uprchlických zařízení MV, kde působí převážně psychologové, kteří jsou zaměstnanci ministerstva vnitra nebo nevládních organizací (Günterová 2005, s. 339−340).
Sociální práce by měla svou činností současně reflektovat postoje cizince a postoje společnosti vůči cizincům, „a zejména v rámci komunitních aktivit činit opatření k tomu, aby odstraňovala předsudky vůči příchozímu obyvatelstvu zprostředkováním kontaktu s většinou kulturou“ (Trousil 2007, s. 108).
4.1 Sociální práce v rámci státních zařízení
Po příchodu do konkrétního zařízení SUZ je klient v rámci vstupního pohovoru seznámen s právy a povinnostmi. Cizinci jsou též poskytnuty informace ohledně azylu, žadateli a azylantovi informace o případné dobrovolné repatriaci. Dále jsou klientovi nabízeny veškeré služby, které střediska poskytují − pomoc sociální služby
a psychologa, zdravotní péče, 24hodinový kontakt s pracovníky stálé služby či využití volnočasových aktivit a dětského centra. Po příchodu a uvedení klienta do systému se spouštějí ostatní činnosti, které jsou spojeny s poskytovanými službami − ubytování, strava, hygienické potřeby a kapesné. Při ubytování klienta se přihlíží k několika základním faktorům, jimiž jsou pohlaví, státní příslušnost, věk, rodinné vazby a případný handicap. Strava je poskytována třikrát denně nebo je řešena finančním příspěvkem pro klienty, kteří pobývají v azylovém zařízení s individuálním stravováním. Kapesné se vyplácí v pevně stanovených termínech za každý den, který klient skutečně stráví v AZ. Hygienické potřeby jsou poskytovány ve formě tak zvaných balíčků podle věku a pohlaví. (Murín 2004, s. 24−26).
Práce sociálních pracovníků v azylových zařízeních se zaměřuje na podávání informací a pomoci při problémech, se kterými se klienti v zemích původu nesetkali a současně na překonání adaptačního období na nové prostředí (Pilat 2007, s. 27).
Rozsah a kvantitu sociální práce ve střediscích Správy uprchlických zařízení určují po formální stránce metodické pokyny SUZ, které taxativně určují formy, metody nebo vedení dokumentace sociální služby v daném zařízení. Cílem sociální práce je mimo jiné řešení aktuální situace klienta, jeho adaptace v zařízení a prevence konfliktních situací. U žadatelů o azyl směruje činnost sociálních pracovníků současně k přípravě klienta na jeho integraci nebo dobrovolnou repatriaci, v případě klientů ZZC, kterým nebyl udělen azyl, i směrem ke správnímu vyhoštění. Z tohoto hlediska musí být sociální práce značně komplexní (Murín 2004, s. 34). Metodika sociální práce s klienty SUZ (Bužková, aj. 2008−2009, s. 8−12) vyčlenila tři hlavní cíle sociální práce ve vládních zařízeních, jimiž jsou adaptace klienta na nároky a podmínky situace a prostředí, zprostředkování zdrojů a služeb a efektivní a humánní způsob podpory klienta. Uvedené cíle jsou dále konkrétně rozvinuty na základě jednotlivých dílčích cílů.
V rámci adaptace klienta na nároky a podmínky situace a prostředí je uvedena především podpora bezpečí klienta, poskytnutí emocionální podpory a usnadnění komunikace, podpora při respektování norem a osobního rozvoje, dále podpora klienta v jeho samostatnosti, odpovědnosti a ve schopnosti řešit problémy, minimalizace patologických jevů a současně příprava klienta na způsob ukončení pobytu. Dílčími cíly při zprostředkování zdrojů a služeb jsou identifikace problémů, podpora klienta ve využívání zdrojů plynoucích z podpory a nabídka kontaktů na ostatní služby a organizace. Na základě efektivního a humánní způsobu podpory klienta se sociální
práce zaměřuje na vytvoření důstojných a bezpečných podmínek pro pobyt a na poskytování služeb ve smyslu etiky sociální práce, které zabezpečuje kvalifikovaný personál. Všechny uvedené cíle by měly být eticky přijatelné a zároveň reflektovat zájmy a potřeby klientů, sociálních pracovníků, organizace i celé společnosti.
(Bužková, aj. 2008−2009, s. 8−12).
Sociální pracovníci, kteří svou činnost vykonávají ve střediscích SUZ se mohou setkat i s tak zvaným táborovým syndromem, který je spojen s dlouhodobým pobytem v zařízení a projevuje se na psychice klienta, u kterého je zřejmá pasivita, apatie až deprese anebo naopak zvýšené agresivní jednání. Děje se tak z důvodu nemožnosti naplnění obvyklých rolí (Polonyová 2004, s. 42). „Člověk se stane svým způsobem závislým na poskytovaných službách a jeho osamostatnění je potom velmi náročné“
(Polonyová 2004, s. 42−43). Proto je třeba klienty neustále monitorovat, a tím tak předcházet vzniku negativních projevů nebo je alespoň eliminovat na základě včasné sociální intervence.
4.2 Sociální práce nestátních neziskových organizací
Sociální pracovníci nestátních organizací by měli být dle Polonyové (2004, s. 41) jakýmsi protipólem přístupu sociálních pracovníků státního sektoru.
„Hlavním zájmem sociálního pracovníka nevládní organizace by měla být především ochrana klientových práv, nikoli nutně naplňování státní politiky v oblasti uprchlictví, která může být značně restriktivní a omezující“ (Polonyová 2004, s. 41).
Práce sociální pracovníků NNO je značně různorodá. Pracovníci svou činností pomáhají klientům řešit problémy, které se týkají ubytování, zaměstnání, zdravotní péče, sociálního zabezpečení, vzdělání a výchovy. Forma jejich práce je ovlivněna místem výkonu. V rámci práce s klienty ve střediscích SUZ by měli sociální pracovníci nevládních organizací doplňovat práci sociálních pracovníků státních zařízení, a to především v poskytování sociálně-právního poradenství, v doprovázení, materiální pomoci, prevenci konfliktů prostřednictvím volnočasových aktivit a programů pracovní terapie (Polonyová 2004, s. 41−42). Nezbytný je i průběžný monitoring. Sociální pracovník NNO může pomoci klientovi zorientovat se v novém prostředí, ulehčit mu komunikaci s personálem, poskytnout mu informace o zemi původu či pomáhat klientovi psát žádosti a stížnosti různého druhu, které, jsou-li adresovány Správě uprchlických zařízení, musejí být vždy v češtině (Polonyová 2004, s. 42). Pracovníci
nestátních organizací navštěvují střediska většinou několikrát týdně. „Je důležité, aby návštěvy klientů byly pravidelné a probíhaly v místnosti k tomu určené a ve stanovený čas. Důležité jsou však také návštěvy na pokojích žadatelů, které dávají možnost navázání daleko důvěrnějšího a tedy i efektivnějšího vztahu klient – pracovník“
(Polonyová 2004, s. 43).
Klienti, kteří žijí mimo zařízení SUZ, tedy „v soukromí“, jsou odkázáni především na pomoc nestátních organizací. Sociální pracovníci NNO těmto klientům pomáhají s hledáním ubytování, s žádostmi o finanční příspěvky, případně i s vyřizováním dávek státní sociální podpory. Dále nabízejí pomoc při hledání zaměstnání, vhodného vzdělávacího zařízení či lékařských služeb. Sociální pracovníci též poskytují základní právní poradenství, doprovázejí klienty na úřady nebo k lékaři, kde často přispívají k překonání jazykové bariéry (Polonyová 2004, s. 44). Nezbytná je také podpora klientů v nesnadných situacích, se kterými se mohou v průběhu jejich integrace potýkat.
„Jedním z nejdůležitějších aspektů veškerých aktivit organizací neziskového sektoru na podporu integrace přistěhovalců je správná identifikace aktuálního problému klienta a s ní související vytipování jeho neuspokojivých potřeb“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 100). Stěžejním nástrojem reflexe potřeb je kontakt „face to face“. Jsou-li poté klienti ochotni k diskuzi o jejich aktuálních potřebách, vytvoří sociální pracovník jednotlivé individuální plány, na základě kterých je zjištění potřeb mnohem efektivnější (Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 101).
Pro pracovníky NNO je taktéž důležitá provázanost, spolupráce a komunikace s ostatními aktéry procesu integrace, jimiž jsou instituce vládního a veřejného sektoru, zaměstnavatelé, ale i pracovníci ostatních neziskových organizací (Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 101) „Vzájemná spolupráce mezi těmito aktéry spočívá především v šíření informovanosti klientů o potencionální nabídce služeb, ale může nabývat také formy společných projektů zaměřených například na vzájemnou spolupráci ve zdělávání, informování apod.“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 101).
Úkolem sociálního pracovníka, který pracuje s cizinci, bez ohledu na to, zda pracuje ve státním nebo nestátním sektoru, je pomáhat klientovi a motivovat ho k tomu, aby využíval všech možností a aktivit, které se mu nabízejí, jelikož si tím zvyšuje možnost celkově úspěšné integrace do majoritní společnosti.
EMPIRICKÁ ČÁST
Empirická část navazuje na část teoretickou a jsou v ní představeny výsledky průzkumu, který se věnoval analýze a porovnání činností a klientely sociálních pracovníků ve vybraných státních zařízeních a nestátních organizacích v rámci procesu integrace cizinců. Druhá část bakalářské práce obsahuje cíl práce a výzkumné otázky, formulované hypotézy a předpoklady, popis zkoumaného vzorku a použitou metodu včetně stručného popsání průběhu průzkumu. Stěžejní kapitolou je shrnutí a interpretace získaných dat.