Nestátní sektor

Pojem nestátní sektor zahrnuje zejména nestátní neziskové organizace, které jsou zřízené jiným subjektem než je stát a jejichž primárním účelem není vytváření zisku. Většina NNO získává na svůj provoz prostředky z rozpočtu a dotací příslušných ministerstev. Přestože se tedy jedná o organizace nestátní, které pracují v rozpočtovém provizoriu, jsou na státu víceméně závislé (Matoušek 2008, s. 114−115).

„Nestátní neziskové organizace jsou jednou z institucionalizovaných forem vzájemného střetávání představ majority a cizinců o integraci, o jejich prostředcích, formách a cílech“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 75). Trbola a Rákoczyová (2011b, s. 75) dále uvádějí, že vedle státních orgánů, samosprávy, zaměstnavatelů a jiných zájmových skupin hrají NNO v procesu integrace velmi významnou roli, jelikož jejich bezprostřední styk s imigranty vytváří předpoklady k včasné identifikaci strategií cizinců, jejich potřeb, míry a způsobu angažovanosti a také pozitivních a negativních efektů politik na všech úrovních. Nestátním neziskovým organizacím jsou „v souvislosti s jejich aktivitami připisovány specifické vlastnosti, jako jsou vyšší míra operativnosti, efektivnější způsob komunikace s klienty, lepší znalost jejich potřeb a terénu, ale také vyšší míra účastni na řešení problémů klientů v rámci poskytované služby“

(Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 75).

„V České republice se neziskové organizace postupně stávají partnerem vládních institucí v oblasti realizace opatření na podporu integrace přistěhovalců. Jejich funkce se v rámci tohoto procesu zdá být zásadní a nezastupitelná, obzvláště pak na lokálních úrovních, kde prakticky neexistuje institucionální struktura zajišťující integraci zde žijících přistěhovalců“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 76). Podle Günterové

(2005, s.c336) vyplňují NNO především „prázdná“ místa v systému a snaží se uplatňovat jiný přístup než stát. Rozumek (2007, s. 17) za tak zvaná prázdná místa považuje zejména dostupnost bezplatné sociální a právní pomoci. K významným rolím nestátních organizací patří „bezpochyby i upozorňování na nedostatky státního systému, na porušování práv uprchlíků a rozvíjení aktivit směřujících ke zjednání nápravy“

(Günterová 2005, s. 336).

Na území České republiky již od roku 1989 působí několik organizací, jejichž náplní je pomoc a podpora migrantů. Typickým představitelem je obzvláště Charita ČR.

Po roce 1989 začínají postupně vznikat další organizace, které svoji činnost obracejí zejména k uprchlíkům a žadatelům o mezinárodní ochranu a současně i NNO, které se částečně zaměřují na oblast integrace. K největšímu rozmachu služeb, které integraci plně podporují, dochází po roce 2000, kdy je hlavním motivem vzniku vnímání rozšířeného pojetí integrace cizinců do majoritní společnosti (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 80−81). Nové pojetí přístupu nestátních organizací spočívá „zejména ve snaze aktivizovat cizince k vlastní činnosti a zájmu o sebeintegraci do společnosti. Většina neziskových organizací přechází k dlouhodobějšímu charakteru systematické práce s klientem tak, aby po přijetí základního minima služeb a informací byl schopen komunikovat s majoritní společností natolik, že by sám podnikl kroky k vlastní integraci“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 82).

Všechny nestátní neziskové organizace, působící na území ČR, vykazují celou řadu podobných rysů. Jedná se zejména o vymezení cílové skupiny, způsobu financování a charakteru služeb. Jejich vzájemnou odlišnost lze charakterizovat především z hlediska organizační struktury, velikosti či geografické působnosti (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 82). Mezi NNO, které aktivně působí, patří například Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), Sdružení občanů zabývajících se emigrací (SOZE), Centrum pro integraci cizinců (CIC), Poradna pro integraci (PPI) nebo Kontaktní centrum pro cizince (KCC).

Trbola a Rákoczyová (2011b, s. 106) ve své studii uvádějí, že z hlediska postavení mezi všemi aktéry procesu integrace imigrantů je pozice NNO velmi specifická, ale současně má oslabenou šanci na rovnost v jednáních. „Instituce veřejného sektoru sice reflektují význam práce organizací neziskového sektoru, avšak často neposkytují relevantní prostor pro vytváření partnerských sítí při řešení problémů v procesu integrace přistěhovalců“ (Trbola a Rákoczyová 2011b, s. 106). Nesoulad

vychází z postaty rozdílného poslání. Zatímco NNO identifikují potřeby v rámci procesu integraci z pozice klienta, státní instituce řeší problém systematicky, s ohledem na preference společnosti a zdrojové možnosti (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 106).

Přesto však spolupráce mezi nestátními organizacemi a státním sektorem aktivně probíhá na mnoha úrovních. Nestátní organizace mají například zásadní podíl na realizaci Koncepce integrace cizinců, jež jejich činnosti od počátku podporuje.

Za finanční spoluúčasti státní správy uskutečňují NNO různá praktická integrační opatření, jimiž jsou především kurzy výuky českého jazyka a orientace ve společnosti, sociální a právní poradenství či podpora kulturních aktivit cizinců. Dále působí v oblasti osobní asistence, při vstupu cizinců na trh práce nebo při komunikaci cizinců s úřady (Dluhošová 2008, s. 86). Nestátní organizace se též podílejí na realizaci Státního integračního programu a to zejména v oblasti práce a řešení nezaměstnanosti. Stát NNO poskytuje v rámci programu účelové dotace. Spolupráce organizací se subjekty státního sektoru se také projevuje na základě návštěv pracovníků NNO ve střediscích Správy uprchlických zařízení MV. SUZ vytváří podmínky pro zapojení nevládních organizací do chodu všech zařízení na základě jejich vlastních projektů. „Činnost nevládních organizací, ale také dalších subjektů, participujících na chodu AZ, je zaměřena především do těchto základních oblastí: právní, sociální a psychologické poradenství, vzdělání, volnočasové aktivity a materiální pomoc (charitativní činnost) (Murín 2004, s. 37). Nestátní organizace jsou v tomto ohledu významným partnerem v činnostech SUZ. Dle Miklušákové (2007, s. 9) je však potřeba, v rámci zajištění kvalitního azylového řízení a v kontextu integrace, aby se spolupráce státní správy a nestátního sektoru neustále prohlubovala.

Závěrem lze říci, že organizace nestátního sektoru patří bezesporu ke klíčovým aktérům v procesu integrace a celé integrační politiky státu a zároveň se stávají nepostradatelnými partnery pro naplnění funkcí sociálního státu (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 124). NNO jsou schopny prostřednictvím svých nástrojů a opatření „nejen přispívat ke zlepšení podmínek života cizinců v nové společnosti, ale mohou také svými aktivitami a profesionalizací svých služeb ovlivnit mnohá rozhodnutí a opatření definovaná na různých úrovních veřejné správy a tím podpořit zefektivnění aplikace opatření integrační politiky v praxi“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 124).