Poděkování
Tímto velice děkuji Mgr. Janu Jihlavcovi za pomoc při vedení bakalářské práce, za cenné rady a věcné připomínky. Poděkování patří i Anně Černé za ochotu a trpělivost, kterou mi po dobu vzniku práce věnovala.
Dana Günthnerová
Název bakalářské práce: Sociální práce v oblasti integrace cizinců Jméno a příjmení autora: Dana Günthnerová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jan Jihlavec
Anotace:
Bakalářská práce se zabývala sociální prací v oblasti integrace cizinců. Jejím cílem bylo popsání integrace cizinců v České republice z perspektivy sociální práce a analyzování působení sociálních pracovníků ve vybraných zařízeních státního a nestátního sektoru v procesu integrace cizinců. Práce byla zpracována do dvou stěžejních částí.
V teoretické části práce byly uvedeny a přiblíženy oblasti, které se vztahují k problematice začlenění se cizinců do české společnosti a práce s nimi. První kapitola se zabývala migrací a pojmy, které s migrací úzce souvisejí. Druhá kapitola se věnovala integraci cizinců. Ve třetí kapitole byla představena role státního a nestátního sektoru.
Poslední kapitola teoretické části bakalářské práce přibližovala sociální práci s cizinci.
Empirická část porovnávala, jak se doplňují a zda se liší činnosti a klientela sociálních pracovníků z pohledu jejich práce s cizinci ve státních zařízeních a nestátních organizacích. Průzkum probíhal prostřednictvím dotazníků, které byly distribuovány mezi 50 sociálních pracovníků působících ve vybraných zařízeních.
Výsledky bakalářské práce ukazovaly, že jsou činnosti sociálních pracovníků ve státním i nestátním sektoru obdobné a vzájemně doplňující. Podobnou charakteristiku vykazovala i jejich klientela. Zjištění vyústila v konkrétní navrhovaná opatření v oblasti zvyšování informování společnosti, zapojení dobrovolníků a prohlubování spolupráce. Za největší přínos práce vzhledem k řešené problematice bylo možné považovat zjištění, že činnosti sociálních pracovníků státního i nestátního sektoru, které přispívají k úspěšnému začlenění cizinců do společnosti hostitelské země, i přes rozdílné možnosti, jež jsou dány jednotlivými typy zařízení nebo organizací, jsou obdobné.
Klíčová slova: migrace, integrace, cizinec, sociální práce, nestátní neziskové organizace, státní zařízení, sociální pracovník, klient
Title of Bachelor Thesis: Social Work in Integration of Foreigners Author: Dana Günthnerová
Academic Year of Bachelor Thesis submission: 2013/2014 Supervisor: Mgr. Jan Jihlavec
Annotation:
The bachelor thesis dealt with social work in the integration of foreigners. Its aim was to describe the integration of foreigners in the Czech Republic from the perspective of social work and analyze the effect of social workers in selected institutions of state and non-state sectors. The thesis was compiled in two main parts.
In the theoretical part the areas that relate to the issue of the integration of foreigners into Czech society and work with them were introduced and outlined. The first chapter dealt with migration and concepts that are closely related to migration. The second chapter is devoted to integration of foreigners. In the third chapter was presented the role of state and non-state sector. The last chapter of the theoretical part of the bachelor thesis approached social work with foreigners.
The empirical part compared how and whether activities and clientele of social workers complement and differ in perspective of their work with foreigners in state institutions and non-governmental organizations. The research was conducted through questionnaires that had been distributed among 50 social workers operating in selected facilities.
The results of bachelor thesis showed that the activities of social workers in the state and non-state sectors are similar and mutually complementary. Their clientele proved the same diversity. Findings resulted in specific proposed measures in the field of knowledgeableness of the society, involving volunteers and deepening cooperation. As the greatest contribution of the work in relation to solved issues it is possible to consider the finding that the activities of social workers in state and non- state sectors that contribute actively to successful integration of foreigners into society of the host country despite the different possibility that are given to different types of facilities or organizations are similar.
Keywords: migration, integration, foreigner, social work, non-governmental organizations, state institutions, social worker, client
OBSAH
SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ ... 9
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ... 10
ÚVOD ... 11
TEORETICKÁ ČÁST ... 12
1 Migrace ... 12
1.1 Migrace v České republice ... 13
1.2 Zásady politiky vlády v oblasti migrace ... 16
1.3 Definice pojmů ... 16
2 Integrace ... 20
2.1 Koncepce integrace cizinců ... 21
2.2 Státní integrační program ... 23
3 Role státního a nestátního sektoru ... 26
3.1 Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ... 26
3.2 Státní sektor ... 27
3.2.1 Odbor azylové a migrační politiky ... 27
3.2.2 Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ... 29
3.3 Nestátní sektor ... 31
4 Sociální práce s cizinci ... 34
4.1 Sociální práce v rámci státních zařízení ... 35
4.2 Sociální práce nestátních neziskových organizací ... 37
EMPIRICKÁ ČÁST ... 39
5 Cíl a výzkumné otázky ... 39
6 Formulované hypotézy a předpoklady ... 39
7 Popis zkoumaného vzorku ... 40
8 Použité metody a průběh průzkumu ... 42
9 Shrnutí a interpretace získaných dat ... 44
9.1 Vyhodnocení hypotéz a předpokladů ... 56
ZÁVĚR ... 60
NÁVRH OPATŘENÍ... .. 62
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 63
SEZNAM PŘÍLOH ... 68
SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ
Seznam obrázků
Obrázek č. 1: Průběh řízení o azylu v České republice ……….... 28
Seznam tabulek Tabulka č. 1: Cizinci v ČR podle pohlaví, věku a občanství ……….………….…… 14
Tabulka č. 2: Nelegální migrace cizinců v letech 2000 – 2011 ………...… 15
Tabulka č. 3: Důvody udělení azylu a doplňkové ochrany ……….…… 19
Tabulka č. 4: Struktura dotazníku ……….. 42
Tabulka č. 5: Návratnost dotazníků ………...……….… 43
Tabulka č. 6: Vzdělání klientů ………...……….… 46
Tabulka č. 7: Četnost spolupráce mezi sektory ……….……….… 47
Tabulka č. 8: Vzájemné doplňování činností mezi sektory …………..…………..… 48
Tabulka č. 9: Využití poskytovaných služeb ………..……… 50
Tabulka č. 10: Bariéry v oblasti integrace ………..………...……...…… 52
Seznam grafů Graf č. 1: Věk respondentů ……….……….…….. 40
Graf č. 2: Pohlaví respondentů ………..…….… 41
Graf č. 3: Délka praxe respondentů ………...……….… 41
Graf č. 4: Cílové skupiny klientů ………..……….……… 44
Graf č. 5: Věkové kategorie klientů ………...……… 45
Graf č. 6: Typy klientů ………..….… 45
Graf č. 7: Nejčastěji využívané metody práce ………..………. 50
Graf č. 8: Využití služeb klienty v rámci jednoho měsíce ………. 52
Graf č. 9: Odstraňování bariér integračního procesu ………. 54
Graf č. 10: Služba přispívající k odstranění bariér integrace ……….………..……… 55
Graf č. 11: Data pro hypotézu H2 ……….………... 56
Graf č. 12: Data pro předpoklad P1 ………...…... 57
Graf č. 13: Data pro předpoklad P2 ……….………... 58
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK
AZ: azylové zařízení
CPIC: centrum na podporu integrace cizinců ČR: Česká republika
EU: Evropská unie
IAS: integrační azylové středisko KIC: Koncepce integrace cizinců MO: mezinárodní ochrana MV: Ministerstvo vnitra
NNO: nestátní neziskové organizace PoS: pobytové středisko
PřS: přijímací středisko SIP: Státní integrační program
SUZ: Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra
UNHCR: Vysoký úřad komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky ZZC: zařízení pro zajištění cizinců
ÚVOD
Tématem bakalářské práce je sociální práce v oblasti integrace cizinců. Vybrané téma bylo zvoleno s ohledem na skutečnost, že je autorka práce zaměstnancem státního zařízení, které se zabývá řešením nelegálního pobytu cizinců na území České republiky a možnostmi jejich následné integrace. Ke zpracování zvoleného tématu přistoupila autorka též z důvodu odborného zájmu a seznámení se s výkonem sociální práce v rámci stejné problematiky v nestátních organizacích.
Cílem práce je popsat integraci cizinců v České republice z perspektivy sociální práce. Analyzovat působení sociálních pracovníků ve vybraných zařízeních státního a nestátního sektoru v procesu integrace cizinců.
Bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a empirickou. Teoretická část práce obsahuje čtyři kapitoly, které se postupně zabývají stručným objasněním problematiky migrace, definováním pojmů, které souvisejí s oblastí migrace, integrace a azylové problematiky. Dále přiblížením teorie integrace spolu s její legislativní stránkou, charakterizováním role státního a nestátního sektoru v procesu integrace včetně stručného popsání jednotlivých zařízení a následným shrnutím sociální práce s cizinci v obou sektorech. V empirické části práce je prostřednictvím vzorku respondentů, tvořeném sociálními pracovníky státního a nestátního sektoru, představen průzkum zaměřený na analýzu a porovnání jejich činností a klientely v rámci procesu integrace cizinců. Pro získání potřebných dat k vyhodnocení výsledků průzkumu byla zvolena metoda dotazování prostřednictvím dotazníku.
Smyslem a účelem předložené práce je přiblížení procesu integrace, jež je přirozeným důsledkem stále narůstající celosvětové migrace, a oblastí vztahujících se k dané problematice. Vzhledem k tomu, že vývoj migrace neustále stoupá a tím narůstá příliv cizinců se zájmem integrovat se do české společnosti, je a bude potřeba zaměřit se na práci a rovněž spolupráci sociálních pracovníků, působících v uvedené oblasti, na které, dle autorčina názoru, budou kladeny stále vyšší nároky.
TEORETICKÁ ČÁST
Text teoretické části je členěn do jednotlivých tematických oblastí, které se zabývají migrací a definováním pojmů, které s migrací souvisejí. Dále pojednávají o integraci a vládních dokumentech, které jsou oporou ke zdárnému průběhu a zakončení procesu začleňování cizinců do společnosti a současně popisují roli státního a nestátního sektoru v oblasti migrace, azylu a integrace. Závěr teoretické části je věnován sociální práci s cizinci, ve které je představena práce sociálních pracovníků ve státních zařízeních a v nestátních neziskových organizacích. Tato část je teoretickým východiskem pro empirickou část práce, ve které je představen průzkum zaměřený na analýzu a porovnání činností a klientely sociálních pracovníků státního a nestátního sektoru v rámci procesu integrace cizinců.
1 Migrace
První kapitola bakalářské práce se věnuje objasněním pojmu migrace, stručným popsáním migrace v rámci České republiky a představením koncepčního materiálu, který shrnuje vládní zásady v oblasti migrace cizinců. Současně definuje pojmy, se kterými se setkáváme v oblasti problematiky migrace, integrace a mezinárodní ochrany.
Pojem migrace v obecném slova smyslu znamená pohyb či stěhování z místa na místo. Perruchoud (2012, s. 49) uvádí, že se jedná o „pohyb populace v nejširším slova smyslu, zahrnující jakýkoliv druh pohybu obyvatelstva z místa na místo, bez ohledu na jeho délku, rozložení a motivy. Pojem migrace proto zastřešuje pohyb uprchlíků, vysídlených osob, ekonomických migrantů, jakož i osob cestujících za jiným účelem, včetně sjednocení rodiny“. Migraci lze též definovat jako „přesun jednotlivců i skupin v prostoru, který je spolu s porodností a úmrtností klíčovým prvkem v procesu populačního vývoje a výrazně ovlivňuje společenské a kulturní změny obyvatel na všech úrovních“ (MVČR 2013d). S migrací jsou těsně spjaty pojmy imigrace a emigrace. Imigrací rozumíme „proces usídlování cizinců na území určitého státu“
(Perruchoud 2012, s. 41), naopak emigrace znamená „odchod osoby z určitého státu s úmyslem dlouhodobě se usadit v jiném státě“ (Perruchoud 2012, s. 36).
Migraci můžeme členit dle několika kritérií. Z hlediska lokalizace je dělena na mezinárodní a interní. K interní migraci dochází uvnitř státu, kde ji můžeme rovněž specifikovat na lokální či regionální. Mezinárodní migrace se odehrává na úrovni států a lze ji rozlišit na kontinentální a mezikontinentální. Dle příčiny rozeznáváme migraci nedobrovolnou a dobrovolnou. Dobrovolná migrace je aktem vědomé a dobrovolné volby, a to především za účelem pracovních možností, studia či sloučení rodin.
Nedobrovolnou migraci předchází akt nedobrovolného rozhodnutí, jež může mít mnohé důvody, zejména politické či náboženské. Na základě síly je migrace dále členěna na vynucenou, která je zapříčiněna například důsledky povodní, sucha, hladomoru neboepidemie, a na vnucenou, jež je vyjádřením nerovných mocenských vztahů, zejména v průběhu válek. V případě kritéria časovosti se migrace dělí na permanentní a dočasnou. (Henig 2007, s. 3−4).
Drbohlav (2001, s. 18) uvádí, že většina mezinárodních migrantů je tvořena pracovními, ekonomicky aktivními migranty, kteří jsou velmi četně zastoupeni v mnoha typech migračních pohybů, mezi něž patří tradiční pravidelná migrace, smluvní pracovní pohyby, dále pohyby vysoce vzdělaných pracovníků a ilegální pohyby.
„Rovněž žadatelé o azyl/uprchlíci, jejichž motiv odchodu ze země původu nemá být vůbec spjat s ekonomickými podmínkami, se v legální podobě v průběhu integrace, anebo ilegálně“ intenzivně zapojuje do pracovního procesu v imigračních zemích“
(Drbohlav 2001, s. 18).
1.1 Migrace v České republice
Z dlouhodobého historického pohledu bylo území dnešní České republiky do začátku 19. století imigrační oblastí. Převážně se jednalo o migraci z oblasti západní Evropy. Nejvýznamnější vlny kolonistů probíhaly ve 13. století a poté v průběhu 16. století (Drbohlav, a kol. 2010, s. 18). Migrace po roce 1948 byla výrazně ovlivněna politickým vývojem, v jehož důsledku došlo k masivní vlně nelegální emigrace.
„Do roku 1989 z České republiky emigrovali její vlastní občané bez možnosti návratu.
Od roku 1990 začal být tento proces dvousměrný“ (Gabal, Václavíková Helšusová 2002, s. 14−15). Politické změny, které byly zahájeny roku 1989, ovlivnily zásadním způsobem další vývoj mezinárodní migrace v ČR. „Během první poloviny 90. let se Česko stalo tranzitní zemí s dominantními proudy z Východu na Západ. Postupně se však stále více měnilo v zemi cílovou. Zatímco na začátku nové migrační éry v roce
1990 představovali cizí státní příslušníci asi 0,3 % populace tehdejšího Československa, v roce 2008 dosáhl tento podíl v Česku 3,9 %“ (Drbohlav, a kol. 2010, s. 31).
Dle Českého statistického úřadu (2013b, s. 143) bylo na území ČR k 31. 12. 2012 evidováno celkem 438213 cizinců, což činí zhruba 4,2 % populace. Z tohoto celkového počtu bylo 212455 cizinců s trvalým pobytem, 213569 cizinců s povolením k pobytu, 9922 cizinců s uděleným vízem nad 90 dní a 2267 azylantů. Tabulka č. 1 vyjadřuje přehled cizinců v České republice v letech 2005–2012 dle pohlaví, věku a občanství.
Tabulka č. 1: Cizinci v ČR podle pohlaví, věku a občanství (ČSÚ 2013b, s. 143)
Cizinci 2005 2009 2010 2011 2012
Celkem1) 280 111 432 503 424 291 434 153 435 946
muži 166 886 254 407 244 211 248 982 247 827
ženy 113 225 178 096 180 080 185 171 188 119
Věkové skupiny:
0 až 19 let 37 186 52 266 54 641 55 855 57 742
20 až 39 let 143 975 224 195 211 553 210 067 203 788
40 až 59 let 85 818 133 376 133 512 140 547 144 109
60 a více let 13 132 22 666 24 585 27 684 30 307
Občanství:
země EU 27 94 594 137 017 135 408 151 276 160 642
z toho:
Slovensko 49 446 73 446 71 780 81 253 85 807
Polsko 17 810 19 273 18 242 19 058 19 235
Německo 7 187 13 792 13 871 15 763 17 149
Bulharsko 4 551 6 403 6 927 7 435 8 222
Rumunsko 2 701 4 091 4 410 4 842 5 664
Spojené království 2 235 4 363 4 356 4 924 5 210
Rakousko 2 368 2 992 2 924 3 282 3 345
Itálie 1 761 2 558 2 608 2 933 3 197
ostatní země 185 517 294 878 288 883 282 877 275 304
z toho:
Ukrajina 87 834 131 932 124 281 118 932 112 549
Vietnam 36 903 61 115 60 289 58 205 57 300
Ruská federace 16 627 30 297 31 807 32 376 32 961
Spojené státy 3 952 5 941 6 074 7 317 6 976
Moldavská republika 4 682 10 042 8 860 7 588 6 355
Čína (vč. Hongkongu) 3 587 5 364 5 470 5 604 5 621
Mongolsko 2 435 5 745 5 576 5 385 5 306
Kazachstán 2 289 3 905 4 243 4 534 4 753
Bělorusko 3 191 4 307 4 235 4 199 4 271
Chorvatsko 2 140 2 356 2 422 2 487 2 495
nezjištěno - 608 1 675 639 1 283
V oblasti migrace a imigrační politiky hraje stále velkou roli problematika nelegální migrace. Nelegální migrací se rozumí případy, kdy osoby nedovoleným způsobem z různých důvodů překročí hranice území České republiky. Jedná se o případy zjištěných neoprávněných vstupů nebo pokusů o přechod, nedovolené způsoby opouštění území nebo použití neregulérních cestovních dokladů, dále o případy vstupů cizinců, kterým nemůže být vstup umožněn z důvodů trestu vyhoštění uložený soudem, nebo trvá-li pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, které znamená ukončení pobytu cizince na území ČR, kdy je cizinci vystavena lhůta na vycestování a zároveň lhůta, po kterou nemůže na území zpět vstoupit (Murín 2004, s. 37−38).
Soudní vyhoštění se vydává na základě výkonu trestu vyhoštění.
Počet nelegálních migrantů nemůže být přesně znán, jelikož státní orgány v čele s cizineckou policií nemohou odhalit všechny případy. Odborná společnost se ve svých odhadech shoduje na tom, že jde „zřejmě o milióny lidí v Evropské unii a desítky až stovky tisíc lidí v České republice“ (Polanská, Kadlecová 2008, s. 6). Přesto však můžeme alespoň vykázat počet evidovaných nelegálních cizinců v ČR, který vyjadřuje tabulka č. 2.
Tabulka č. 2: Nelegální migrace cizinců v letech 2000−2011 (ČSÚ 2013a)
1.2 Zásady politiky vlády v oblasti migrace
Z důvodu stále zvyšujícího se přílivu cizinců na území České republiky přijala v roce 2003 vláda ČR základní koncepční materiál v oblasti migrace, který nese název Zásady politiky vlády v oblasti migrace cizinců. Dokument je souhrnem šesti zásad, které činí základní východisko a směr migrační politiky ČR. V souladu s těmito zásadami je prioritou státu přijímat účinná opatření, která budou podporovat řízenou legální migraci a zároveň minimalizovat nelegální imigraci (MVČR 2013b).
1. zásada: „Česká republika s ohledem na mezinárodní závazky, které pro ni plynou z členství v Evropské unii, důsledně prosazuje řídící roli státu v oblasti migrace“ (MVČR 2013e).
2. zásada: „Migrační politika státu je založena na koordinovaném postupu všech státních orgánů, orgánů místní správy, územní samosprávy a na podpoře ze strany dalších subjektů zabývajících se migrací“ (MVČR 2013e).
3. zásada: „Migrační politika státu je zaměřena na odstraňování všech forem nelegální migrace a jiných nelegálních aktivit, a to jak opatřeními na poli mezinárodní spolupráce, tak i opatřeními národními“ (MVČR 2013e).
4. zásada: „Migrační politika státu neklade překážky legální migraci, a podporuje imigraci, která je pro stát a společnost v dlouhodobé perspektivě přínosná“
(MVČR 2013e).
5. zásada: „Realizace migrační politiky státu předpokládá široké zapojení nevládních a dalších organizací občanské společnosti“ (MVČR 2013e).
6. zásada: „Česká republika se spolupodílí na úsilí světového a evropského společenství na řešení migračních důsledků humanitárních krizí a na odstraňování příčin těchto jevů“ (MVČR 2013e).
1.3 Definice pojmů
S migrací je úzce spjata problematika azylu a uprchlictví. Koncepce azylu a uprchlictví jsou v České republice spolu s dalšími ochrannými instituty zahrnuty pod pojem mezinárodní ochrana. Následující text definuje jednotlivé kategorie osob, se kterými se setkáváme v oblastech migrace, integrace a mezinárodní ochrany.
Jedním ze základních pojmů je uprchlík. Postavení uprchlíka je spjato s přijetím Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Úmluva, jež je také nazývána Ženevskou konvencí, definuje uprchlíka jako „osobu, která se nachází mimo svou vlast a má odůvodněné obavy z pronásledování z důvodů rasových, náboženských či národnostních nebo z důvodů přináležitosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státní příslušnosti, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“
(Rozumek 2004, s. 7). Jelikož nejsou dle současné české legislativy pojmy uprchlictví a azyl přímo rozlišeny, je v České republice postavení uprchlíka upraveno zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, který uvádí, že „cizinec, kterému bylo přiznáno postavení uprchlíka podle dřívější úpravy, se dnem účinnosti tohoto zákona považuje za azylanta podle tohoto zákona“ (§ 94, odst. 2). Osoba, o níž se na území České republiky hovoří jako o uprchlíkovi, má tedy dle platného zákona status azylanta.
Nadále je třeba definovat pojem cizinec. Dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, se pojmem cizinec rozumí „fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie“ (§ 1, odst. 2). Zákon dále definuje pobytový status cizinců, na základě kterého jsou cizinci rozlišeni na státní občany ze členských států EU a na cizince ze třetích zemí (Zákon č. 326/199 Sb., § 1, odst. 3).
Cizincům, kteří jsou státními občany členských států Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům, kteří mohou být občany třetích států, umožňuje princip volného pohybu vstupovat a pobývat na území jiného členského státu, zejména v zemích schengenského prostoru, kde je postavení těchto cizinců normováno jak mezinárodně právními závazky, tak i komunitárním právem, které ukládá státům určitý přístup a chování. Občané členských států EU nemohou žádat v jiných členských státech o mezinárodní ochranu, jelikož se tyto jednotlivé země považují za bezpečné s ohledem na úroveň ochrany základních práv a svobod. (Čepelka, aj. 2004, s. 135−136).
Cizinec ze třetích zemí, může na území České republiky pobývat přechodně nebo trvale, nespadá-li však do kategorie „nelegálního“ pobytu, čímž by se vystavoval možnosti postihu (Čepelka, aj. 2004, s. 137). „Cizinci ze třetích států mohou žádat o azyl téměř bez omezení. Vnitrostátní legislativa klade omezení zejména v případě žádosti opakované či v případě uplatnění Dublinského nařízení, tj. v případě zjištění, že k řízení je příslušný jiný členský stát EU než ČR“ (Čepelka, aj. 2004, s. 138).
Další z kategorií osob MO je žadatel o azyl. Řízení o udělení azylu je upraveno zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, podle kterého je žadatelem o azyl cizinec, který projevil úmysl požádat v České republice o azyl (§ 2, odst. 3). V postavení žadatele zůstává až do doby, než je jeho žádost o azyl vyřízena. V žádosti o mezinárodní ochranu musí cizinec uvést důvody hledání azylu a podat důkazy na obhajobu svých tvrzení (Günterová 2005, s. 332). Opodstatněnost žádosti poté posuzuje odbor migrační a azylové politiky ve spolupráci s dalšími subjekty. Pro účely bezplatného ubytování, stravy a jiných služeb včetně poskytnutí zdravotní péče se na žadatele o udělení azylu hledí po dobu oprávnění k pobytu na základě vstupního víza, dále po dobu 5 dnů od podání prohlášení v případě, že mu není vstupní vízum uděleno, a též od doby prohlášení, které bylo učiněno v průběhu hospitalizace, výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody, a to do doby povinnosti dostavit se do přijímacího střediska (Zákon č. 325/1999 Sb., § 3c, odst. 1).
„Cizinec, kterému byla udělena ochrana formou azylu, se stává azylantem a na dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu získává trvalý pobyt“ (Čepelka, aj. 2004, s. 97). Česká republika se tímto zavazuje k poskytnutí ochrany a pomoci integrovat se do společnosti (Günterová 2005, s. 332) „ Azylant má stejné postavení jako český občan v oblasti zaměstnávání, podnikání, zdravotní a sociální péče a dalších, výjimku tvoří zejména aktivní a pasivní volební právo či služba v ozbrojených silách“ (Čepelka, aj. 2004, s. 97). Udělením azylu získává cizinec kromě práv také povinnosti, které mimo jiné určují azylantovi povinnost oznámit významné skutečnosti pro zachování azylu, oznámit pobyt mimo území, který je delší než 365 dnů nebo povinnost chránit cestovní doklad a povolení k pobytu azylanta, kterým se dle zákona prokazuje příslušným orgánům (Zákon č. 326/1999 Sb., § 51−52).
Cizinec s doplňkovou ochranou je námi posledním definovaným institutem v oblasti mezinárodní ochrany. Doplňková ochrana se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu. Pokud se při řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistí, že existují důvodné obavy z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy v případě vrácení cizince do státu původu, je poté takovému cizinci udělena ochrana doplňková, poskytující oprávnění k pobytu na dobu nejméně jednoho roku. V zásadě je oprávnění poskytováno po dobu trvání hrozby nebezpečí. Za vážnou újmu se považuje například uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení, ohrožení života či nelidské zacházení.
(MVČR 2013d). Udělení doplňkové ochrany je oproti azylu postaveno na nediskriminačním pronásledování, které se týká všech lidí ve státě. Přehledné porovnání důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany je zobrazeno v následující tabulce.
Tabulka č. 3: Důvody udělení azylu a doplňkové ochrany (Čižinský 2006)
Druh mezinárodní
ochrany:
AZYL DOPLŇKOVÁ OCHRANA
Důvody udělení:
1. pronásledování za uplatňování politických
práv a svobod 2. odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů ve státě
cizince 3. humanitární důvod (§14
nespecifikuje další podrobnosti)
důvodné obavy vedoucí k přesvědčení, že pokud by byl cizinec vrácen do své země, hrozilo by mu reálné nebezpečí
vážné újmy
+ cizinec nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít
ochrany svého státu Vážnou újmou je:
a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání c) vážné a individuální ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, d) vycestování cizince by bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky.
Na jak dlouho se
uděluje:
Napořád, průkaz povolení k pobytu azylanta se vydává
na 5 let
Na dobu potřebnou, nejméně na 1 rok
V rámci bakalářské práce operujeme se všemi výše uvedenými kategoriemi osob. V mnoha částech textu používáme pojem cizinec, jímž pro potřeby práce rozumíme fyzickou osobu, která se nachází na území České republiky s jiným než českým státním občanstvím.
2 Integrace
Druhá kapitola práce navazuje na předchozí kapitolu, ve které jsme se zabývali problematikou migrace. Pokud se migranti rozhodnout zůstat v cílové zemi, čeká je složitý proces začlenění se do majoritní společnosti, tedy proces integrace, o které pojednává následující text.
Společné soužití příslušníků hostitelské země a příchozích cizinců může probíhat různými způsoby vyplývajícími z přístupu obou skupin, které mají zároveň pro obě strany rozdílné důsledky. Nejvhodnější variantou společného soužití je integrace, která při začlenění nově příchozích do společnosti zahrnuje i prostor pro zachování různorodosti. Jistou alternativou integrace se poté mohou jevit procesy segregace, při nichž dochází k trvalému vydělení přistěhovalců od hostitelské společnosti. Naopak asimilace, která je nezřídka chápána jako jeden ze způsobu integrace, vede k naprostému splynutí cizinců s majoritní společností spolu s potřením odlišností nově příchozích (Rákoczyová, Trbola 2009, s. 23−24). „Zatímco segregace a marginalizace představují pro hostitelskou společnost i přistěhovalce samotné zanedbatelná rizika, asimilace ve smyslu úplného potlačení původní identity není nezbytnou podmínkou pro zachování solidárního smíru a solidarity, maximalizaci přínosů a minimalizací rizik spojených s migrací“ (Rákoczyová, Trbola 2009, s. 24).
„Integrace je proces začleňování cizinců do společnosti, do kterého nezbytně vstupují jak cizinci, tak majoritní společnost“ (Ministerstvo vnitra 2011, s. 17). Jedná se tedy o proces oboustranný, který sjednocuje místní obyvatelstvo a migranty do jedné společnosti. „Výsledky tohoto procesu tedy můžeme chápat jako takový stupeň začlenění migrantů do společensko-ekonomického, právního, politického, kulturního a geografického systému většinové společnosti, kdy migranti zastávají ve společnosti podobné postavení jako členové majoritní populace“ (Drbohlav, a kol. 2010, s. 91).
Integrační politika státu směřuje k soběstačnosti a samostatnosti cizinců.
Prostřednictvím přijímaných opatření rovněž napomáhá ke vstřícnosti a větší otevřenosti majoritní společnosti vůči cizincům, z jejichž strany je předpokladem vlastní iniciativa, osobní odpovědnost, vůle k zapojení se do společnosti, znalost práv a povinností a respekt k hodnotám hostitelské země (Ministerstvo vnitra 2011, s. 17).
Proces integrace probíhá současně na „mikro-, mezo- i makrosociálním kontextu. Na mikroúrovni se jedná zejména o interakce mezi jednotlivci, o jejich
vzájemné postoje a také o postoje k institucím uvnitř skupin. Na mezoúrovni pak jde o rozvoj vztahů mezi skupinami a institucemi v důsledku vznikající vzájemné závislosti mezi přistěhovalci, případně skupinami přistěhovalců, a domácím obyvatelstvem.
Procesy na mikroúrovni pak charakterizuje spíše působení neosobních mechanismů, které není přímo spojeno s akcemi jednotlivců či skupin v lokalitě“ (Rákoczyová, Trbola 2009, s. 25).
„Z hlediska uspokojivé integrace cizinců do české společnosti je také důležité zabývat se otázkou informovanosti veřejnosti, aby měla pochopení pro jinou kulturu a její specifika, chápala možné odlišnosti. Významné tedy je po této stránce s veřejností důkladně komunikovat“ (Motejlková 2004, s. 63). Je to nejlepší cesta jak odstranit nedůvěru vůči něčemu neznámému a cizímu, získat nové poznatky a zároveň tímto způsobem také obohatit sám sebe i celou společnost (Motejlková 2004, s. 63).
Završením procesu integrace cizince, pobývajícího v České republice, je z právního hlediska získání státního občanství, jehož udělení znamená pro cizince ukončení postupného nabývání práv (Trbola, Rákoczyová 2011a, s. 130). Oporou pro zdárné zakončení jsou po legislativní stránce vládní dokumenty, které jsou realizovány Ministerstvem vnitra ve spolupráci s nestátními neziskovými organizacemi a dalšími subjekty. Vyjma upravujících zákonů, jimiž je především zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jsou dalšími dokumenty zejména Koncepce integrace cizinců a Státní integrační program, které přibližuje část 2.1.
2.1 Koncepce integrace cizinců
Koncepce integrace cizinců, která byla přijata na základě usnesení vlády v roce 2000, vychází ze Zásad koncepce integrace cizinců na území České republiky.
Již od svého vzniku počítá se zapojením řady resortů a další partnerů, kterými jsou v prvé řadě nestátní neziskové organizace. Současná podoba koncepce byla aktualizována v roce 2011 a od téhož roku je zveřejňována zpráva o její realizaci. Úkoly pro realizaci integrační politiky pro rok 2013 jsou rozpracovány v Postupu při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců – Společné soužití v roce 2013 (MVČR 2013a).
„Základní cílovou skupinou integrace cizinců jsou občané třetích zemí (tj. zemí mimo země EU) pobývající legálně na území ČR, kteří nejsou žadateli ani poživateli
mezinárodní ochrany, a ve výjimečných krizových případech také občané EU“ (MVČR 2013a). „Vzhledem k tomu, že integrace je vždy oboustranným procesem, cílovou skupinou jsou i občané ČR jako další aktéři integračního procesu“ (Dluhošová 2008, s. 81). Politika integrace cizinců je součástí legální migrační politiky a je zaměřena na podporu začlenění legálně pobývajících cizinců do společnosti a na prevenci případných problémů v oblasti imigračních komunit a jejich vztahů s majoritou. Cílem je předcházení vytváření uzavřených komunit imigrantů, společenské izolaci a sociálnímu vyloučení a zároveň zachování sociální soudržnosti společně s harmonickým a nekonfliktním soužití všech obyvatel země (MVČR 2013a).
Koncepce vyčlenila cílená specifická opatření, která mají sloužit jako klíčové předpoklady úspěšné integrace cizinců. Jsou jimi znalost českého jazyka, ekonomická soběstačnost, orientace v majoritní společnosti a vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti (MVČR 2013a).
Nejdůležitějším a nezbytným aspektem integrace cizinců do společnosti je znalost českého jazyka, která hraje klíčovou roli pro rozvoj vzájemných vztahů mezi cizinci a většinovou společností. Významná je i případě získání vzdělání a kvalifikace, přístupu na trh práce a sociální a ekonomické soběstačnosti. U dětí−cizinců je podmínkou úspěšného absolvování školní docházky. Zároveň je znalost českého jazyka na úrovni A1 jednou z podmínek získání povolení k trvalému pobytu. Proto je potřeba zajistit co nejširší dostupnost kurzů výuky jazyka. Kurzy poskytují centra na podporu integrace cizinců, nestátní organizace a různé další subjekty, jimiž jsou například školy nebo úřady práce. (Ministerstvo vnitra 2011, s. 7−8).
V rámci ekonomické soběstačnosti je cílem napomoci cizincům, aby nebyli odkázáni na pomoc státu a byli schopni zabezpečovat si životní potřeby vlastními příjmy. Informovanost o podmínkách zaměstnání v České republice může předcházet závislosti cizinců na zprostředkovatelích a napomoci k samostatnosti. Cizinci z třetích zemí mohou být zaměstnáváni pouze na základě povolení k zaměstnání, přičemž povolení k zaměstnávání cizinců musí mít i zaměstnavatel. Cizinci, kteří získali trvalý pobyt nebo azyl k zaměstnání povolení nepotřebují (Dluhošová 2008, s. 83).
„Významnou pomocí cizincům jsou aktivity nestátních neziskových organizací, které v rámci svých projektů poskytují cizincům individuální asistenci při vstupu na trh práce, doprovázení při jednání na úřadech, kurzy pro zvýšení kvalifikace (český jazyk, práce na PC atd.)“ (Dluhošová 2008, s. 84).
Orientace ve společnosti je dalším nezbytným předpokladem k úspěšnému začlenění cizinců do společnosti. V případě, že se cizinci nedokážou orientovat v hostitelské zemi, nemohou se s ní identifikovat. „Pro včasné zapojení do společnosti je nezbytné pomoci cizincům orientovat se v novém prostředí, seznámit je s jejich právy a povinnostmi, s místními poměry a zvyklostmi, s hodnotami zdejší společnosti. Cílem je podpora sociální soběstačnosti cizinců a snížení míry jejich zranitelnosti“
(Ministerstvo vnitra 2013, s. 10). Orientace je zajišťována prostřednictvím integračních kurzů. Postup při realizaci aktualizované KIC pro rok 2013 stanovuje možnost využití třech kurzů. Jejich rozsah a zaměření probíhá na základě účelu a délky pobytu cizince.
Tak zvané předmigrační informace se poskytují potenciálním imigrantům v předodjezdovém období v zemích původu. Pro nově příchozí cizince na území České republiky jsou připraveny krátké, časově dostupné a srozumitelné adaptačně-informační kurzy, které cizincům poskytují nezbytné praktické informace. Poslední typ kurzu je určen cizincům s dlouhodobým a trvalým pobytem. Tento kurz je směřován k poznání hodnot společnosti, k seznámení se systémem institucí a úřadů a na řešení aktuálních potřeb a problémů (Ministerstvo vnitra 2013, s. 10−11).
Vztahy mezi cizinci a majoritou jsou při procesu integrace neméně důležité.
Proto je jedním z cílů integrační politiky „podporovat harmonické bezkonfliktní soužití mezi cizinci a většinovou společností, zachování sociální soudružnosti v zemi stejně jako zabránění izolaci či sociálnímu vyloučení cizinců a z toho plynoucích konfliktů“
(Ministerstvo vnitra 2013, s. 12). K porozumění a rozvoji vztahů mezi cizinci a majoritní společností přispívají různé aktivity cizinců a dalších subjektů, které prezentují jednotlivé kultury přistěhovalců, přibližují poměry v jejich zemích původu a napomáhají ke vzájemné komunikaci. Aby byla majoritní společnost ochotna akceptovat cizince a zúčastnit se procesu integrace, je důležité podporovat a rozvíjet interkulturní vzdělávání a zvyšovat informovanost veřejnosti (Dluhošová 2008, s. 84).
Cílem je podle Dluhošové (2008, str. 84) „umožnit poznávání vlastního kulturního zakotvení a otevřít tak cestu k porozumění odlišným kulturám, k chápání a respektování stále se zvyšující sociokulturní rozmanitosti“.
2.2 Státní integrační program
Současná podoba Státního integračního programu navazuje na asistenční program integrace osob s postavením uprchlíka, který byl v České republice realizován
roku 1994. Právní úprava SIP je součástí zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Program je zaměřen na pomoc azylantům a osobám s doplňkovou ochranou v rámci začlenění do společnosti, netýká se však žadatelů o mezinárodní ochranu. „Součástí státního integračního programu je i vytvoření předpokladů pro získání znalostí českého jazyka a v případě azylantů také zajištění bydlení“ (Zákon č. 325/1999 Sb., § 68). Předpokládá se též pomoc se zajištěním zaměstnání. „Dále jsou přijímána usnesení vlády o zabezpečení integrace azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany. V těchto usneseních jsou na vymezené časové období upřesňovány zásady dotací na jednotlivé kraje, upřesňovány procentní podíly krajů pro zajištění bydlení azylantů či vyčleňovány prostředky pro zabezpečení SIP v oblasti bydlení pro jednotlivé schválené varianty“
(Uherek 2012, s. 13).
Azylant, kterému je udělena mezinárodní ochrana, může nejprve využít možnosti dočasného ubytování v některém z integračních azylových středisek, které jsou provozovány Správou uprchlických zařízení MV. Ve středisku může pobývat pouze maximálně 18 měsíců, proto nabízí Státní integrační program dvě varianty řešení v oblasti zajištění bydlení. První varianta spočívá v možnosti získání nájemního bytu v majetku obce na základě finančního přispění státu. Tento příspěvek je určen obci na investiční náklady. Druhá varianta skýtá možnost státního příspěvku v podobě úhrady nájemného, nebo jeho části, a to v takovém případě, kdy si azylant zajistí ubytování sám, dle vlastní volby a představy. Součástí druhé varianty je též možno provést úhradu pobytu azylanta v zařízení sociálních služeb. (MVČR 2013a). Uvedené varianty se nevztahují na osoby s udělenou doplňkovou ochranou. Pouze v případě, jedná-li se o rodiče s nezletilými dětmi, zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo o osoby vážně zdravotně postižené, které nemají vlastní bydlení, může být těmto osobám umožněno po dobu tří měsíců ubytování v integračním azylovém středisku (MVČR 2013a).
Získávání znalostí českého jazyka probíhá formou bezplatného jazykového kurzu s dotací 400 hodin, který je ukončen závěrečnou zkouškou a vydáním osvědčení.
Kurz je oproti pomoci se zajištěním bydlení určen jak azylantům, tak i osobám s doplňkovou ochranou. „Azylantům ubytovaným v integračním azylovém středisku poskytuje výuku Správa uprchlických zařízení MV. Výuka azylantům ubytovaných mimo integrační azylová střediska je zajišťována smluvním partnerem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které je garantem bezplatného jazykového kurzu“
(MVČR 2013a). Podporu a pomoc s uplatněním azylantů na trhu práce zajišťuje Ministerstvo práce a sociálních věcí prostřednictvím úřadů práce a neziskové organizace, které v oblasti pomoci zajištění zaměstnání hrají zásadní roli. U azylantů je přístup k zaměstnání ovlivněn jazykovými schopnostmi, uznáním jejich vzdělání ze země původu a též reálnými možnostmi uplatnění se na trhu práce. Přestože by úřady práce neměly mezi cizinci a českými uchazeči činit rozdíly, stejné postavení nemají (Motejlková 2004, s. 62−63). Tudíž je potřeba cizincům věnovat více pozornosti a aktivněji s nimi pracovat. V tomto ohledu se nabízí prostor pro aktivitu nestátních neziskových organizací, které v rámci různých programů přispívají k řešení situace.
Oba výše zmíněné dokumenty jsou v souladu se současným evropským trendem, který směřuje k posílení individuální integrace.
Z výše uvedeného textu vyplývá, že integrace je komplexním procesem a významným společenským jevem, který se neustále vyvíjí. Proto jsou cílové země, včetně České republiky, nuceny reagovat a zabývat se hledáním nových integračních strategií, které by účinně a funkčně napomáhali cizincům k úspěšnému procesu začlenění se mezi příslušníky hostitelské země.
3 Role státního a nestátního sektoru
Kapitola se zabývá úlohou státního a nestátního sektoru v oblasti migrační, azylové a integrační problematiky. Předtím, než se budeme věnovat výčtu a popisu jednotlivých subjektů, je třeba se zmínit o Úřadu vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky, jakožto o mezinárodní organizaci, která je navzájem provázána s oběma sektory.
3.1 Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
Úřad vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky byl zřízen v roce 1950 jako mezinárodní subjekt, který poskytuje uprchlíkům pomoc a ochranu.
UNHCR vede a koordinuje mezinárodní činnosti na ochranu uprchlíků a řeší po celém světě související problémy. Hlavním účelem je však především zabezpečení základních práv uprchlíků (UNHCR v ČR 2013). Organizace se zaměřuje nejen na pomoc uprchlíkům, ale také na pomoc žadatelům o azyl a lidem bez státního občanství. Dále se zaměřuje na organizaci dobrovolných návratů do země původu. „Hlavním cílem UNHCR v České republice je podporovat úsilí o vybudování komplexního, udržitelného a samostatného azylového systému, který státu umožní posoudit žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s mezinárodně uznávanými standardy a s mezinárodním právem.
Činí tak prostřednictvím vlastních programů v oblasti právního poradenství a osvětových aktivit a dále pomocí programů nestátních neziskových organizací, které UNHCR podporuje“ (UNHCR v ČR 2013). V oblasti integrace poskytuje vládě při tvorbě integrační politiky UNHCR materiály obsahující informace o tom, jak probíhá integrace v praxi a zároveň návrhy praktických opatření, které by integrační politika měla obsahovat. Za účelem schopnosti posoudit jednotlivé fáze integrace byl vytvořen nástroj pro hodnocení integrace, který by měl změřit její úroveň a úspěšnost.
Následně by měl sloužit jako srovnávací měřítko při hodnocení míry náplně standardů EU v oblasti integrace jednotlivých států (UNHCR v ČR 2013). Na požádání naopak ministerstvo informuje UNHCR o počtu zahájených azylových řízení, předává kopie vydaných rozhodnutí, umožňuje pověřenému zástupci UNHCR kdykoli navázat kontakt s účastníkem řízení, nahlížet do jeho spisu nebo být přítomen při ústním jednání a pohovoru (Zákon č. 325/1999 Sb., § 36−39).
3.2 Státní sektor
Oblast problematiky mezinárodní migrace a mezinárodní ochrany v České republice je v kompetenci Ministerstva vnitra, které je v tomto směru odpovědné na legislativně-koncepční, analytické a realizační úrovni. Část kompetencí je svěřena Policii České republiky. Ministerstvo vnitra má na základě zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky přiznáno postavení správního orgánu nadřízeného PČR – Ředitelství služby cizinecké policie. Dále vykonává dozor nad policií při výkonu státní správy a rovněž plní další úkoly, které jsou stanoveny zákonem. (MVČR 2013b). Za oblast realizace žádostí o azyl odpovídá a rozhoduje odbor azylové a migrační politiky. OAMP je rovněž nadřízeným subjektem Správy uprchlických zařízení, která zabezpečuje chod státních středisek.
3.2.1 Odbor azylové a migrační politiky
„Odbor azylové a migrační politiky je útvarem Ministerstva vnitra pro výkon působnosti vymezené ministerstvu v oblasti mezinárodní ochrany, uprchlictví, vstupu a pobytu cizinců, koncepce integrace cizinců, státního integračního programu a schengenské spolupráce“ (MVČR 2013c). OAMP se skládá z mnoha různých oddělení. Mezi nejdůležitější patří především oddělení mezinárodní ochrany, které je zodpovědné za řízení o azylu, dále oddělení podpory pobytů a víz či oddělní pobytu cizinců pro jednotlivé kraje.
Samotný proces azylového řízení se zahajuje na základě prohlášení cizince, ze kterého vychází úmysl požádat o udělení azylu. Následně má cizinec povinnost, na základě vstupu do přijímacího střediska, podat do 24 hodin žádost o azyl (viz příloha 1). V případě hospitalizace nebo pobytu v ZZC či ve vězení, se za cizincem k sepsání žádosti o azyl dostaví pracovník OAMP. Po sepsání žádosti a po provedení všech nezbytných úkonů je již jako žadatel přemístěn do pobytového střediska, kde je následně proveden vstupní pohovor, na základě kterého jsou blíže specifikovány důvody uvedené v žádosti o azyl. Poté žadatel vyčkává na rozhodnutí v tak zvaném prvním stupni, na které má OAMP 90denní lhůtu. Nelze-li rozhodnout o povaze věci ve stanovené lhůtě, lze ji přiměřeně prodloužit. V průběhu azylového řízení je možné kdykoli zažádat o dobrovolnou repatriaci, čili dobrovolný návrat do země původu, jehož náklady jsou financované státem. (Murín 2004, s. 19−20).
„Rozhodnutím ve věci správní orgán žadateli o mezinárodní ochranu azyl nebo doplňkovou ochranu udělí anebo neudělí, podle toho, zda v řízení zjistí, že žadatel má či nemá důvody k udělení mezinárodní ochrany podle příslušných ustanovení zákona o azylu. Ve výroku rozhodnutí správní orgán uvede, zda je či není žadateli o mezinárodní ochranu poskytnuta ochrana“ (Čepelka, aj 2004, s. 92). V případě zamítnutí žádosti má cizinec povinnost upravit svůj pobyt v ČR podle zákona o pobytu cizinců či vycestovat nebo požádat o repatriaci do země původů (Murín 2004, s. 19).
Případně může proti rozhodnutí podat žalobu ke krajskému soudu a tím získat tak zvaný odkladný účinek, čili odklad nutnosti vycestovat z území ČR. Stane-li se, že i rozhodnutí krajského soudu je zamítavé, může cizinec využít možnosti mimořádného opravného prostředku prostřednictvím podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, který může zrušit předchozí rozhodnutí a vrátit věc k novému projednání (Čepelka, aj 2004, s. 94−95).
V případě udělení mezinárodní ochrany získává žadatel statut azylanta a může vstoupit do Státního integračního programu s využitím možnosti pobytu v některém z integračních azylových středisek, které spadají pod Ministerstvo vnitra.
Program dobrovolného návratu
Obrázek č. 1: Průběh řízení o azylu v České republice (Murín 2004, s. 21)
Osoba opouštějící zemi původu Cizinec na území ČR
úmysl požádat o azyl
Přechod přes státní hranice úmysl požádat o azyl
Přijímací středisko
Pobytové středisko čekání na udělení azylu
Odchod do soukromí čekání na udělení azylu
Zamítavé rozhodnutí o azylu ve II. stupni Zamítavé rozhodnutí o azylu
v I. stupni
Podání žaloby ke krajskému soudu
Kladné rozhodnutí o azylu
Integrační azylové středisko
Odchod do soukromí
Cizinecká policie v výjezdní příkaz
Opuštění ČR
Kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu
Program dobrovolného návratu
3.2.2 Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra
Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra byla zřízena v roce 1996. Jako organizační složka státu je podřízena náměstkovi ministra vnitra. SUZ provozuje přijímací, pobytová a integrační azylová střediska, centra na podporu integrace cizinců a zařízení pro zajištění cizinců. Činnost je zaměřena na ubytovací, stravovací, psychologické, sociální, vzdělávací a poradenské služby a též na poskytování volnočasových aktiv. Na základě zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR a zákona č. 325/1999 Sb. o azylu jsou ubytovací a ostatní služby poskytovány cizincům, žadatelům o mezinárodní ochranu, azylantům a osobám s doplňkovou ochranou. SUZ má mino jiné za úkol nabídnout těmto osobám odpovídající a důstojné podmínky. (SUZ MV 2013).
Správa uprchlických zařízení provozuje sedm azylových zařízení. Jedná se o dvě přijímací střediska (Praha-Ruzyně, Zastávka), dvě pobytová střediska (Kostelec nad Orlicí, Havířov) a tři integrační azylová střediska (Jaroměř, Předlice, Brno). Během roku 2012 přišlo do azylových zařízení celkem 580 nově příchozích osob. Největší podíl tvořili klienti z Ukrajiny (24 %), Sýrie (13 %) a Běloruska (8 %). Z uvedeného počtu přišlo 413 cizinců do PřS Zastávka a 103 cizinců do PřS Praha-Ruzyně.
37 žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří podali žádost v ZZC, bylo přemístěno do pobytových středisek, 17 žadatelů přišlo samostatně (z vězení nebo z nemocnice) a 10 dětí se narodilo matkám, které jsou ubytováni v azylových zařízeních.
Do integračních azylových středisek přibylo celkem 78 klientů. 10 azylantů, 40 osob s doplňkovou ochranou a 28 žadatelů o mezinárodní ochranu. (SUZ MV 2013, s. 6−7).
Přijímací střediska zajišťují ubytování nově příchozím žadatelům o mezinárodní ochranu. Středisko je uzavřeným zařízením a není možné ho opustit po celou dobu procesů základních vstupních procedur, jimiž jsou identifikace totožnosti cizineckou policií, zahájení řízení o udělení MO, vstupní pohovor spolu se sociálním šetřením a vstupní zdravotní prohlídka (SUZ MV 2013). Kromě ubytování je klientům poskytována strava, základní hygienické potřeby a lékařská péče. Dále mají k dispozici různé volnočasové aktivity a sociální a psychologické služby.
Pobytová střediska slouží žadatelům po dobu řízení ve věci jejich žádostí o mezinárodní ochranu. „Žadatelé mohou střediska opouštět nebo využít možnosti pobytu v soukromí. Poskytované služby jsou obdobné jako v PřS. Důraz je kladen na sociální práci doplněnou o volnočasové aktivity“ (SUZ MV 2013). Pracovníci PoS
kladou zvláštní pozornost ohroženým skupinám, mezi něž patří například nezletilí žadatelé bez doprovodu, samostatné ženy s dětmi nebo handicapované osoby.
Klienti integračních středisek jsou azylanti, kteří vstoupili do Státního integračního programu, v rámci něhož požádaly o dočasné ubytování. Hlavní činností je asistence sociálních pracovníků a poskytování poradenství, zejména pomoc při registracích na úřadech, při hledání zaměstnání, bytů a v řadě dalších situací (SUZ MV 2013, s. 7).
Zařízení pro zajištění cizinců je uzavřené středisko SUZ, které má svůj specifický režim. Slouží k zajištění cizinců, kteří se pobytem na území České republiky dostali do rozporu s legislativou. Těmto osobám je cizineckou policií vydáno rozhodnutí o zahájení správního řízení a o zajištění. Akcent je kladen především na kroky, které jsou spojeny se ztotožněním klientů, kteří jsou často bez platných dokladů. Práce SUZ spočívá především v zajištění stravy, ubytování, volnočasových aktiv, zdravotní a sociální péče (SUZ MV 2013). Zařízení je rozděleno na dílčí zóny – muži, ženy a rodiny – se zvláštním důrazem na ochranu ohrožených skupin. Jelikož se cizinci nacházejí v uzavřeném středisku, nemohou jeho prostor volně opouštět a ani se volně pohybovat po celém areálu. Proto je kladen důraz na využívání volnočasových aktivit z důvodu minimalizace negativních jevů, které jsou spojené s pobytem cizinců různých národností. Do ZZC Bělá-Jezová přišlo v průběhu roku 2012 celkem 323 cizinců, což v průměru činí 27 nově přijatých měsíčně. Největší podíl tvořili klienti z Ukrajiny (31 %), Gruzie (11 %), Vietnamu (10 %), Ruska (8 %) a Číny (4 %).
Průměrná doba zajištění byla 76,3 dne (SUZ MV 2013, s. 7).
Cílem center na podporu integrace cizinců je vytvoření prostoru pro dlouhodobou a koncepční podporu integrace cizinců. Cílovou skupinou jsou cizinci s trvalým nebo dlouhodobým pobytem na území České republiky, kteří zároveň pocházejí z nečlenských zemí EU. CPIC napomáhají svým klientům zvýšit jejich schopnosti, dovednosti a znalosti, které přispívají k jejich soběstačnosti a samostatnosti a zároveň jim usnadňují orientaci v české společnosti. Ve všech centrech jsou poskytovány služby odborného sociálního poradenství, terénní služby a právní poradenství. Dále jsou nabízeny a provozovány sociokulturní kurzy, kurzy českého jazyka, internetová pracoviště, knihovny a rovněž jsou organizovány rozličné sportovní a kulturní programy. CPIC jsou spoluorganizátory multikulturních akcí pro širokou
veřejnost a také akcí, které jsou určeny pro veřejnost odbornou, která přichází do častého kontaktu s cizinci. (SUZ MV 2013, s. 13−15).
V azylových zařízeních SUZ (stejně tak i v ZZC) upravuje podrobnosti o pobytu pobytový či vnitřní řád. „Stanovuje zejména časový rozvrh výplaty kapesného, stravy, poskytování zdravotní péče, režim návštěv a pravidel, která směřují k zajištění klidu, pořádku, hygieny a řádnému užívání služeb. Žadatel o azyl je povinen po dobu pobytu dodržovat platné zákony, vyhlášky a související právní předpisy“(Murín 2004, s. 23−24).
3.3 Nestátní sektor
Pojem nestátní sektor zahrnuje zejména nestátní neziskové organizace, které jsou zřízené jiným subjektem než je stát a jejichž primárním účelem není vytváření zisku. Většina NNO získává na svůj provoz prostředky z rozpočtu a dotací příslušných ministerstev. Přestože se tedy jedná o organizace nestátní, které pracují v rozpočtovém provizoriu, jsou na státu víceméně závislé (Matoušek 2008, s. 114−115).
„Nestátní neziskové organizace jsou jednou z institucionalizovaných forem vzájemného střetávání představ majority a cizinců o integraci, o jejich prostředcích, formách a cílech“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 75). Trbola a Rákoczyová (2011b, s. 75) dále uvádějí, že vedle státních orgánů, samosprávy, zaměstnavatelů a jiných zájmových skupin hrají NNO v procesu integrace velmi významnou roli, jelikož jejich bezprostřední styk s imigranty vytváří předpoklady k včasné identifikaci strategií cizinců, jejich potřeb, míry a způsobu angažovanosti a také pozitivních a negativních efektů politik na všech úrovních. Nestátním neziskovým organizacím jsou „v souvislosti s jejich aktivitami připisovány specifické vlastnosti, jako jsou vyšší míra operativnosti, efektivnější způsob komunikace s klienty, lepší znalost jejich potřeb a terénu, ale také vyšší míra účastni na řešení problémů klientů v rámci poskytované služby“
(Trbola, Rákoczyová 2011b, s. 75).
„V České republice se neziskové organizace postupně stávají partnerem vládních institucí v oblasti realizace opatření na podporu integrace přistěhovalců. Jejich funkce se v rámci tohoto procesu zdá být zásadní a nezastupitelná, obzvláště pak na lokálních úrovních, kde prakticky neexistuje institucionální struktura zajišťující integraci zde žijících přistěhovalců“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 76). Podle Günterové
(2005, s.c336) vyplňují NNO především „prázdná“ místa v systému a snaží se uplatňovat jiný přístup než stát. Rozumek (2007, s. 17) za tak zvaná prázdná místa považuje zejména dostupnost bezplatné sociální a právní pomoci. K významným rolím nestátních organizací patří „bezpochyby i upozorňování na nedostatky státního systému, na porušování práv uprchlíků a rozvíjení aktivit směřujících ke zjednání nápravy“
(Günterová 2005, s. 336).
Na území České republiky již od roku 1989 působí několik organizací, jejichž náplní je pomoc a podpora migrantů. Typickým představitelem je obzvláště Charita ČR.
Po roce 1989 začínají postupně vznikat další organizace, které svoji činnost obracejí zejména k uprchlíkům a žadatelům o mezinárodní ochranu a současně i NNO, které se částečně zaměřují na oblast integrace. K největšímu rozmachu služeb, které integraci plně podporují, dochází po roce 2000, kdy je hlavním motivem vzniku vnímání rozšířeného pojetí integrace cizinců do majoritní společnosti (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 80−81). Nové pojetí přístupu nestátních organizací spočívá „zejména ve snaze aktivizovat cizince k vlastní činnosti a zájmu o sebeintegraci do společnosti. Většina neziskových organizací přechází k dlouhodobějšímu charakteru systematické práce s klientem tak, aby po přijetí základního minima služeb a informací byl schopen komunikovat s majoritní společností natolik, že by sám podnikl kroky k vlastní integraci“ (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 82).
Všechny nestátní neziskové organizace, působící na území ČR, vykazují celou řadu podobných rysů. Jedná se zejména o vymezení cílové skupiny, způsobu financování a charakteru služeb. Jejich vzájemnou odlišnost lze charakterizovat především z hlediska organizační struktury, velikosti či geografické působnosti (Trbola, Rákoczyová 2011b, s 82). Mezi NNO, které aktivně působí, patří například Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), Sdružení občanů zabývajících se emigrací (SOZE), Centrum pro integraci cizinců (CIC), Poradna pro integraci (PPI) nebo Kontaktní centrum pro cizince (KCC).
Trbola a Rákoczyová (2011b, s. 106) ve své studii uvádějí, že z hlediska postavení mezi všemi aktéry procesu integrace imigrantů je pozice NNO velmi specifická, ale současně má oslabenou šanci na rovnost v jednáních. „Instituce veřejného sektoru sice reflektují význam práce organizací neziskového sektoru, avšak často neposkytují relevantní prostor pro vytváření partnerských sítí při řešení problémů v procesu integrace přistěhovalců“ (Trbola a Rákoczyová 2011b, s. 106). Nesoulad
