Škola je představitelem formální (institucionální) péče o dítě. Školní prostředí přímo navazuje na rodinné zázemí, v němţ dítě ţije, a významně se podílí na jeho socializaci. Poskytuje dítěti prostor začlenit se do nových sociálních systémů a vyzkoušet si nové společenské role. Dítě v roli spoluţáka ve škole poznává svět svých vrstevníků a současně se v roli ţáka učí orientovat ve světě dospělých. Škola staví dítě před nové úkoly, situace a vztahy, které dosud ve známém rodinném prostředí nepoznalo (Gillernová, Krejčová 2012, s. 9). Práce pedagogických pracovníků s dítětem se zaměřuje především na vyuţití všech schopností,
28
které má dítě vzhledem ke svému zdravotnímu stavu k dispozici, a na maximální kompenzaci chybějících schopností při vyuţití kompenzačních pomůcek určených pro daný typ a rozsah postiţení. Působení školního prostředí by se nemělo omezit pouze na zvládnutí výuky, získání maximální míry znalostí a dovedností. Zároveň by se mělo podílet na formování pozitivních ţivotních hodnot a postojů.
Pobyt ve školním prostředí nepřináší dítěti pouze kladné záţitky. Dítě se zde, někdy poprvé ve svém ţivotě, dostává do konfrontace s autoritou, setkává se s neúspěchem, musí vynaloţit určité úsilí na zvládnutí úkolu, učí se prosazovat svoje zájmy a názory mezi spoluţáky.
Všechny tyto nově nabyté zkušenosti přispívají k jeho zdárnému vývoji, zvyšují jeho odolnost vůči ţivotním překáţkám a připravují jej na ţivot dospělého člověka (Procházka 2012, s. 126–
127).
Dítě se zdravotním postiţením je v procesu vzdělávání zařazováno do kategorie dětí, které mají zvláštní (specifické) vzdělávací potřeby. Edukaci primárně ovlivňuje druh a míra postiţení dítěte, ale i další faktory – spolupráce s rodinou, dalšími pomáhajícími profesemi v rámci komplexní (ucelené) rehabilitace a volba nejvhodnějšího způsobu výuky.
U některých druhů postiţení (například tělesné) lze dítě úspěšně integrovat do běţné základní školy. Ve spolupráci učitelů a speciálního pedagoga se dítě vzdělává společně se zdravými vrstevníky. Důleţitým předpokladem jsou také technické moţnosti škol – bezbariérový přístup ve školních budovách, speciální učební pomůcky apod.
Existují však také postiţení (mentální, sluchové, zrakové, kombinované), která mají natolik specifické nároky na vzdělávání, ţe není moţné umístit dítě do běţné třídy. V tomto případě můţe dítě navštěvovat speciální školu zaměřenou na konkrétní druh postiţení.
Zatímco v minulosti byly děti se zdravotním postiţením převáţně umísťovány do speciálních škol, v současnosti je trend opačný. Odborníci i laická veřejnost, ovlivněná médii, upřednostňují integraci mezi zdravé vrstevníky. Postoj rodičů je navíc ovlivněn snahou, aby se jejich dítě co nejméně odlišovalo od ostatních. Zejména u dětí s menším postiţením je třeba citlivě zvaţovat přínos i rizika obou variant. Nereálné hodnocení moţností dítěte (přílišná opatrnost nebo extrémní touha po normalitě) můţe dítěti s postiţením místo očekávané pomoci naopak uškodit (Hrubý 2000, s. 9).
29
1.4.2 Zařízení poskytující sociální sluţby
Nejznámějším a v současné době nejdiskutovanějším představitelem formální péče o dítě s postiţením je zařízení poskytující sociální sluţby. V nedávné minulosti veřejnost i řada odborníků povaţovala ústavní zařízení za jedinou moţnost v poskytování potřebné péče osobám se zdravotním postiţením. V současné době je jiţ situace naštěstí jiná. Stále se však v této oblasti stále setkáváme s mnoha předsudky.
Činností zařízení poskytujících sociální sluţby se zabývá zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. Zařízení zřízená na základě této právní normy mohou poskytovat konkrétní druh sociální sluţby ambulantní, terénní nebo pobytovou formou (§ 33, 34). Péčí o děti se zdravotním postiţením se zabývají například:
denní stacionáře
týdenní stacionáře
domovy pro osoby se zdravotním postiţením
centra denních sluţeb
chráněné bydlení
Umístění dítěte s postiţením do ústavního zařízení je pouze jednou z mnoha moţností, které jsou v současnosti k dispozici. Rozhodování je vţdy individuální. Pokud rodina funguje tak, ţe všem svým členům dokáţe zajistit potřebné zázemí, můţe zvládnout péči o dítě s postiţením sama. Častější jsou však případy, kdy narušené vnitřní vztahy v rodině, ekonomické podmínky, sociální postavení nebo jiné závaţné důvody brání pečovat o dítě ţádoucím způsobem. V takových případech existuje více moţností. Někdy můţe rodině pomoci cílená sociální a psychologická podpora v rámci sociálního poradenství. Další moţností je kombinace rodinné péče s některými typy sociálních sluţeb (denními a týdenními stacionáři, respitní péčí apod.) tak, aby rodina nezůstala na obtíţný úkol, jakým péče o dítě s postiţením je, sama. V případech, kdy není šance, aby péče o dítě s postiţením probíhala v domácím prostředí (nejčastěji u těţkého tělesného nebo kombinovaného postiţení), můţe být umístění do ústavu sociální péče nejvhodnějším řešením (Matějček, Dytrych 1994, s. 47).
Odborníci jiţ mnoho let poukazují na řadu rizik, která přináší ústavní péče. Za nejzávaţnější povaţují zejména:
30
separaci dítěte od přirozeného ţivota
nedostatek individuálního přístupu a pozornosti k potřebám dítěte
narušení socializace dítěte
citovou a sociální deprivaci s následným poškozením zdravého vývoje
absenci citových vazeb a kulturních vzorců předávaných mezigeneračně v rodině
nepřipravenost na ţivot v dospělosti
V oblasti poskytování sociálních sluţeb probíhá jiţ několik let proces transformace. Jeho cílem je postupně přeměnit stávající sociální sluţby tak, aby odpovídaly současným poţadavkům společnosti na zdravější uspokojování potřeb klientů sociálních sluţeb. Zařízení zapojená do transformačního procesu, která dříve poskytovala tradiční sociální sluţby uzavřeným a stejnorodým skupinám klientů v umělém prostředí velkých ústavních komplexů, usilují o přeměnu na sociální péči komunitního typu, širší zapojení náhradní rodinné péče nebo návrat do rodiny (Národní centrum podpory transformace sociálních sluţeb 2012, s. 7).
Vývoj nabídky sociálních sluţeb v rámci transformace přináší lidem se zdravotním postiţením také šanci připravit se na budoucnost. Část zdravotně postiţených se můţe postupně osamostatnit, aby v dospělosti mohli vyuţívat například sluţeb chráněného bydlení a vést ţivot maximálně podobný ţivotu zdravé populace. Ti, kteří ţijí s perspektivou většího vyuţívání pobytových sluţeb do budoucna (z důvodu progrese onemocnění nebo nemoţnosti poskytování další péče v rodině), a jejich pečovatelé se nebudou muset obávat nedostatku péče v budoucnosti.