Integrace do společnosti - Dítě s postižením

1.1 Dítě s postižením

1.1.6 Integrace do společnosti

V poslední době je v souvislosti s osobami se zdravotním postiţením častým tématem integrace. Úspěšná integrace se nesnaţí pouze vyrovnávat příleţitosti pro hendikepované či upravit vztahy a vzájemné souţití „majority“ a „minority“, ale také o začleňování zdravotně postiţených do společnosti. Novějším označením pro tuto strategii sociální politiky je inkluze – úplné splynutí s celkem na základě rovnoprávného vztahu.

Oba procesy směřují k vytvoření plnohodnotného společného ţivota jedinců s hendikepem a zdravé populace s ohledem na jejich individuální schopnosti a moţnosti rozvoje. Podle kvality společenských vztahů rozlišujeme několik stupňů integrace:

 úplnou sociální integraci

 inhibovanou integraci (znevýhodnění, ne však znemoţnění sociálních vztahů, například v důsledku trémy či nízkého sebevědomí)

 omezenou účast v sociálních vztazích (nemoţnost realizace některých činností a vztahů)

 zmenšenou účast v sociálních vztazích (omezení sociálních vztahů na rodinu, přátele nebo sousedy, s moţností případného zlepšení)

 ochuzené vztahy (rezignace na širší společenské kontakty mimo rodinu nebo instituci, v níţ jedinec ţije, bez perspektivy zlepšení)

 redukované vztahy (omezení kontaktů jedince na několik osob, případně uzavření se do vlastního světa)

 narušené vztahy (vyřazení i ze ţivota v rodině způsobené sníţenou schopností jedince udrţovat sociální kontakty v důsledku poruchy nebo obecné nepřizpůsobivosti)

 společenskou izolaci (Matoušek, a kol. 2005, s. 97–98).

1.2 Péče o dítě se zdravotním postiţením

Kaţdé dítě má právo na to, aby mu byla poskytována přiměřená péče. Právo na péči o dítě s postiţením v dnešní době upravuje řada předpisů na národní i mezinárodní úrovni. Jedním ze stěţejních pramenů přijatých Organizací spojených národů je Úmluva o právech dítěte.

V článku 23 stanoví, ţe „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo postiţeného dítěte na zvláštní péči, v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, poţadovanou pomoc odpovídající stavu dítěte a situaci rodičů nebo jiných osob, které o dítě pečují“ (OSN 2005).

Cílem péče o dítě se zdravotním postiţením je naplňování jeho potřeb.

1.2.1 Potřeba

Potřeba je subjektivní poţadavek organismu vyvolávající pocit biologického nedostatku nebo nedostatků v sociálním ţivotě jedince a motivující činnost člověka (Nakonečný 1997, s. 110).

Významem jednotlivých potřeb v ţivotě člověka se zabýval americký psycholog Abraham Harold Maslow. V roce 1943 vytvořil tzv. pyramidu lidských potřeb povaţovanou za jeho nejvýznamnější počin v psychologii, která je vyuţívána i v jiných vědních disciplínách, například v sociální práci, pedagogice apod. Maslow seřadil lidské potřeby hierarchicky podle důleţitosti od nejnaléhavějších fyziologických potřeb aţ po nejméně naléhavý rozvoj osobnosti. Princip posloupnosti jednotlivých potřeb vychází z nutnosti uspokojení niţších potřeb, aby mohly být uspokojovány potřeby na vyšším stupni (Paventia 2013). Níţe poloţené potřeby jsou tudíţ v obvyklých podmínkách významnější a jejich úplné nebo alespoň částečné uspokojení tvoří základ pro vznik vývojově vyšších potřeb. V mimořádných situacích, kdy je omezeno uspokojování niţších potřeb, můţe k překonání kritického období napomáhat právě uspokojování vyšších duchovních nebo estetických potřeb.

Fyziologické potřeby jsou základními potřebami těla všech ţivých bytostí. Uspokojení fyziologických potřeb je podmínkou dlouhodobého fungování lidského těla a motivace člověka dalšími vyššími potřebami. Do této kategorie patří jídlo, pití, dýchání, teplo, prostor, pohyb, oblečení, bydlení, vyměšování apod.

Potřeba jistoty a bezpečí patří také mezi nejzákladnější lidské potřeby a stejně jako fyziologické potřeby je společná pro všechny ţivé bytosti. Zahrnuje potřebu pořádku, ochranu před nemocemi, nezaměstnaností, jistotu zaměstnání a řadu dalších. Projevuje se například vyhýbáním se neznámým, ohroţujícím nebo neobvyklým situacím.

Společenskou potřebu označujeme jako potřebu základní, nedostatkovou a specificky lidskou.

Projevuje se touhou někam patřit, být uznáván, přijímán a milován. Její neuspokojení můţe mít negativní vliv na psychiku jedince. Řadíme sem potřebu lásky, sounáleţitosti, přátelství, sdruţování, společenského uplatnění apod.

Potřeba uznání a ocenění je také specificky lidskou, základní potřebou. Projevuje se touhou dosáhnout respektu v očích jiných lidí, potřebou pozornosti, pochvaly, sebedůvěry, samostatnosti, pověřování odpovědností apod. Její uspokojení provází pocit prestiţe, sebedůvěry a následně vyššího sebehodnocení.

Potřeba seberealizace nepatří mezi základní potřeby. Bývá označována také jako potřeba růstová. K jejímu naplnění můţe dojít, pokud má jedinec moţnost osobnostně růst a rozvíjet se podle svých představ. Tato potřeba zahrnuje touhu po vědění, porozumění a růstu, motivaci k vyšším cílům či estetické potřeby (Paventia 2013).

1.2.2 Frustrace

Nemoţnost dosaţení uspokojení potřeby vyvolává frustraci, tj. stav zklamání a neočekávané ztráty naděje u jedince, jemuţ je přes vynaloţenou snahu znemoţňováno dosaţení vytčeného cíle. Důleţitou roli při kaţdé lidské činnosti tvoří pozitivní očekávání výsledku. Selhávání této motivace můţe vyvolat některou z obranných reakcí, například omezení pozitivního očekávání, neboť riziko zklamání se značně sniţuje, pokud člověk neočekává nic dobrého.

Dlouhodobá frustrace můţe přerůst aţ v deprivaci (Langmeier, Matějček 2011, s. 28).

Frustrace však nemusí vyvolávat pouze negativní reakce. Pokud ji člověk pokládá za výzvu nevzdat své úsilí a hledat jiná řešení problémů, dosáhne pozitivního účinku frustrující zkušeností. Překonávání neúspěchu napomáhá rozvíjet jeho dosavadní schopnosti. Způsob, jakým člověk dokáţe zpracovat frustrující zkušenost, je velmi individuální a závisí na řadě faktorů, například na výchově (nízká sebedůvěra, zábrany, nepřiměřené nároky rodiny), nepřiměřené reakci okolí, nedostatku zázemí, neočekávaných překáţkách apod. (Vágnerová 2004, s. 48–49).

1.2.3 Deprivace

Při nedostatečném naplňování biologických nebo psychických potřeb hrozí člověku deprivace. Je jedním z nejváţnějších zátěţových faktorů negativně ovlivňujících nejen aktuální psychický a fyzický stav jedince, ale zejména u dítěte i jeho citový a rozumový vývoj. Důsledkem dlouhodobého nenaplnění základních potřeb můţe být narušení psychického vývoje, nerovnoměrný rozvoj osobnosti či postupné oslabování aţ vymizení potřeb.

Riziko vzniku deprivace zvyšuje řada situací a společenských faktorů. K nejčastějším patří zejména kolektivní péče (úplná nebo částečná), neúplnost rodiny nebo její socioekonomická či kulturní úroveň.

 Úplná kolektivní péče se vyznačuje absencí mateřské péče. Podíl rodičů na péči o dítě je minimální nebo chybí úplně. Na základě dlouhodobých zkušeností úplná kolektivní péče nepříznivě působí na utváření postojů k okolnímu světu, vývoj řeči, samostatnost a sociální přizpůsobivost. Setkáváme se s ní v ústavních zařízeních. Vzhledem k prokázaným negativním důsledkům je úplná kolektivní péče stále častěji nahrazována jinými vhodnějšími typy péče, například pěstounskou (Langmeier, Matějček 2011, s. 73).

 Částečná kolektivní péče doplňuje výchovu dítěte v rodině, ale nepřebírá úplnou odpovědnost za jeho výchovu. Nebezpečí pro vznik deprivace se mění podle věku dítěte, typu a organizace výchovy apod. Z tohoto pohledu jsou nejméně vhodná zařízení pro děti do tří let věku, kde dochází k separaci dítěte od rodiny a zejména od

matky – jesle a mateřské školy. Podobný neblahý účinek na dítě má také hospitalizace ve zdravotnickém zařízení (Langmeier, Matějček 2011, s. 120).

 V rodině se na vzniku deprivace nejčastěji podílí nepřítomnost matky (bez ohledu na to, ţe můţe být přítomná fyzicky). Příčin existuje celá řada. Kromě nejrůznějších psychologických překáţek bránících v navázání citového vztahu matky s dítětem hrají velkou roli vnější faktory, například neúplnost rodiny z důvodu rozvodu nebo úmrtí jednoho z rodičů, existenční problémy mnohačetných rodin, nízká socioekonomická úroveň nebo naopak vysoká socioekonomická úroveň rodiny. Ukazuje se, ţe současný trend zaměstnaných rodičů, kteří chybějící čas na výchovu dítěte nahrazují tzv.

mnohočetnou mateřskou péčí (chůvy, paní na hlídání), můţe váţně poznamenat vztahy v rodině (Langmeier, Matějček 2011, s. 137).

Podle oblasti strádání rozlišujeme několik odlišných typů deprivací:

 Deprivace v oblasti biologických potřeb (jídlo, pití, odpočinek) přímo poškozuje zdraví člověka. V krajních případech můţe ohrozit i jeho ţivot. Setkáváme se s ní například u zanedbávaných a týraných osob.

 Podnětová deprivace se často vyskytuje u osob s pohybovým nebo smyslovým postiţením. Má negativní dopad na vývoj dítěte a můţe zanechat následky na celý jeho další ţivot. Vzniká v důsledku kvalitativní i kvantitativní absence podnětů.

Nejčastější příčinou podnětové deprivace bývá zdravotní postiţení nebo zanedbávání ve špatně fungující rodině.

 Kognitivní deprivace brání dítěti získávat zkušenosti a přiměřeně se rozvíjet v oblasti učení a výchovy. Výsledkem je zdání mentálního postiţení.

 Citová deprivace dítěte zásadním způsobem ovlivňuje celkový rozvoj jeho osobnosti včetně vytváření vztahů k sobě samému i k okolnímu světu. Příčinou je zejména nedostatečný, chladný nebo nejistý vztah s matkou či jinou pečující osobou a absence pocitu bezpečí v rodině.

 Sociální deprivace vzniká v důsledku omezených sociálních kontaktů. Tento typ strádání je typický pro osoby se zdravotním postiţením nebo chronickým onemocněním. V některých případech navazování a udrţování sociálních kontaktů brání zdravotní stav člověka, někdy můţe být příčinou vědomá nebo nevědomá

tendence rodiny svého příbuzného z různých důvodů izolovat (Vágnerová 2004, s. 53–

54).

1.2.4 Zanedbanost

Zanedbanost bývá často zaměňována s deprivací. Vznik a rozvoj zanedbanosti ovlivňují nepříznivé vnější vlivy, zejména výchovné, ale v tomto případě nedochází k bezprostřednímu ohroţení rozumového, duševního ani citového vývoje dítěte. Ačkoliv zanedbané dítě často ţije v primitivním prostředí, bez dostačující hygieny, výchovy i moţností vzdělávat se, nemusí po stránce citové a psychické strádat. Navíc v mnoha případech ţivotní podmínky motivují dítě při získávání praktických zkušeností včetně sociálních (Langmeier, Matějček 2011, s. 29).

V současné společnosti se péče o děti dělí mezi rodinu a jiné formální i neformální instituce – školy, poskytovatele sociálních sluţeb, vrstevnické skupiny apod. Přínos kaţdé z nich se v průběhu ţivota dítěte s postiţením mění, základem však stále zůstává rodina. A to i přesto, ţe současná rodina prochází hlubokými změnami, které většinou negativně ovlivňují rodinné vztahy i její funkčnost (Procházka 2012, s. 101).

1.3 Neformální péče 1.3.1 Rodina

Nejčastějším a základním článkem péče o děti s postiţením byla a stále je rodina. V současné době bývá často označována za poskytovatele tzv. „neformální“ péče. Rodina vytváří pro dítě startovací plochu pro celý jeho další ţivot. Má nezastupitelnou úlohu při utváření osobnosti dítěte, přejímání vzorců chování, vytváření hodnot a názorů. Vztahy mezi příslušníky rodiny vytvářejí základ pro formování všech dalších vztahů v průběhu ţivota dítěte, a to v pozitivním i negativním smyslu (Orel, a kol. 2012, s. 38).

Rodinné prostředí se odjakţiva váţe na konkrétní prostor, který rodina vytváří, udrţuje a mění v závislosti na změnách v počtu členů a jejich potřeb. V ideálním případě rodina pečuje o uspokojování všech potřeb, materiálních i nemateriálních. Existenci základních potřeb (fyziologických, jistoty a bezpečí) povaţujeme za běţné. Uspokojování tzv. nadstavbových potřeb (společenská, seberealizace a uznání) však jiţ samozřejmé není.

Klasický model rodiny tvoří skupina osob spjatých vzájemnými příbuzenskými vztahy, tj.

rodiče, děti a prarodiče, v níţ se dospělí členové podílejí na péči o děti po stránce vztahové, sociálně-kulturní i materiální (Procházka 2012, s. 102). Všechny situace, kterými rodina prochází, se odráţejí v rodinném ovzduší a přímo či nepřímo ovlivňují kaţdého jejího člena, například narození dítěte, nemoc nebo postiţení, úmrtí, ztráta zaměstnání, rozpad manţelství, vznik nového vztahu a mnoho jiných.

Narození dítěte s postiţením, případně sdělení nepříznivé diagnózy, představuje pro rodinu těţkou zkoušku. Mění dosavadní způsob ţivota především rodičům dítěte. Adaptace na novou ţivotní situaci je dlouhodobý proces, v němţ důleţitou roli hraje zejména čas. Zvládání stresové situace závisí nejen na míře jejich schopností zvládat krize, ale ovlivňují ji i obavy z budoucnosti, reakce okolí a v neposlední řadě také činitelé ze strany dítěte s postiţením, například váţnost, zjevnost a reparabilita vady (Matějček, Dytrych 1994, s. 25). Adaptace obou rodičů je individuální. Řada matek spojuje narození dítěte s postiţením s vinou, studem a selháním mateřských schopností. Velkou zátěţí je pro ně také vědomí sociální neúspěšnosti.

Pro otce je často traumatizující selhání reprodukčních schopností. Situace od něho navíc vyţaduje, aby poskytoval psychickou podporu matce dítěte. Některé rodičovské páry vysoké poţadavky související s narozením dítěte s postiţením nevydrţí a rozpadnou se. Neúplné rodiny s postiţeným dítětem jsou více ohroţené negativními vnějšími vlivy a stigmatizovány v sociálním prostředí (Matějček, Dytrych 1994, s. 28–29).

Přítomnost dítěte s postiţením zasáhne v různé míře i do ţivota sourozenců a dalších rodinných příslušníků – prarodičů. Posledně jmenovaným je v odborné literatuře v této souvislosti věnováno méně pozornosti, ale rozhodně si ji zaslouţí. Očekávání zrození kaţdého nového ţivota v rodině je pro seniora spojené s radostnými pocity a s nadějí na pokračování rodu. Při narození dítěte s postiţením prarodiče procházejí podobnou emocionální zátěţovou situací jako rodiče, ale navíc cítí téţ jistou zodpovědnost za své dítě – rodiče postiţeného dítěte (Woodbridge, Buys, Miller 2009, s. 37–38). Prarodiče jsou také často oporou rodičům.

Pomáhají jim s péčí o postiţené dítě, neboť nepřetrţitá péče je pro pečující osobu po všech stránkách velmi náročná. Nezanedbatelná není ani finanční podpora rodiny, která obvykle zůstává závislá na příjmu pouze jednoho z rodičů, protoţe druhý rodič, obvykle matka, musí přerušit nebo ukončit svoji profesní dráhu a naplno se věnovat dítěti (Statham 2011, s. 4).

Tak, jak narození dítěte s postiţením ovlivňuje ţivot celé rodiny, má současně kvalita jejího fungování dopad na dítě. Nevhodné chování rodičů i ostatních příslušníků rodiny mohou být jednou z příčin psychických problémů dítěte, neboť narušují uspokojování jeho základních potřeb – potřeby jistoty, bezpečí a vlastní identity. Pokud je dítě kromě vlastního postiţení navíc konfrontováno například s odmítavým chováním, citovým chladem či agresivitou rodičů, vnímá rodinné prostředí jako cizí nebo dokonce nepřátelské, coţ negativně ovlivňuje jeho vývoj (Matějček, Dytrych 1994, s. 30–31). Nepřijetí dítěte rodinou se projevuje například omezováním kontaktů s vnějším prostředím (rodina, přátelé, sousedé), dlouhodobým skrýváním postiţení před okolím, mařením snahy dítěte ţít běţným způsobem či popíráním jeho dosaţených úspěchů (Štarková 2011, s. 30).

Dalším příkladem nevhodného přístupu dospělých členů rodiny je nepřiměřená obětavost, v krajních případech aţ sebeobětování. Příčinou můţe být například chápání postiţení jako neštěstí, které je nutné dítěti „vynahradit“. K sebeobětování však dochází také v rodinách, kde je dítě svěřeno do výhradní péče jednoho člena, který je z různých důvodů ochotný „se obětovat“. Spolupráce všech členů rodiny při péči o dítě s postiţením je nezbytná. Je pouze otázkou času, kdy pečovatel „vyhoří“. Nebude schopen dítěti dál poskytovat potřebnou podporu a porozumění a sám bude potřebovat odbornou pomoc (Matějček, Dytrych 1994, s.

41).

Úloha rodiny v historii

Zásadní význam rodiny při péči o osoby se zdravotním postiţením není fenoménem dnešní doby. Provází lidský rod od počátku jeho existence. Význam a obsah pojmu péče se postupně měnil a byla mu přikládána odlišná důleţitost.

U přírodních národů tvořil základní článek lidského společenství kmen. Přeţití jednotlivce záviselo na sounáleţitosti se skupinou, velikosti kmene a zdraví jeho příslušníků. Solidaritě té doby chyběl dnešní význam individuálního soucitu jednoho člověka s druhým. Kaţdý člen byl pro kmen významný a měl v něm své místo (Matoušek, a kol. 2007, s. 15). Děti představovaly budoucí naději společenství a péče o ně byla samozřejmostí. Svoje místo v kmenovém společenství měli i starci, lidé se zdravotním postiţením v důsledku poškození v boji nebo vrozených odchylek (Titzl 2000, s. 20–38). Jejich postavení ve společnosti bylo z našeho pohledu rozporuplné. Posledně jmenovaným se v zájmu skupiny dostávalo určité

péče, v tom stejném zájmu se však často stávali obětí při rituálech pro odvrácení nebezpečí, kterému skupina čelila (Matoušek, a kol. 2007, s. 15–16).

V období starověku pečovali o své nemocné nebo postiţené příbuzné rodiny. Kromě toho však jiţ vznikaly základy toho, co dnes nazýváme sociální prací - řešení problémů lidského souţití, sociální pozice, práva a povinnosti jednotlivců ve společnosti. Ve starověké Mezopotámii se poprvé setkáváme se státní podporou, určenou bývalým vojákům nebo jejich pozůstalým rodinám s nezletilými syny (Matoušek, a kol. 2007, s. 18). Vrcholem starověké mezopotámské kultury je Chammurapiho zákoník, který věnuje značnou pozornost rodině.

Zabýval se zejména povinnostmi členů rodiny vůči sobě navzájem, ochraně ţen a dětí, postavením osiřelých a nelegitimně narozených dětí a jejich adopcí (Titzl 2000, s. 75).

Z období starověkého Egypta se konkrétní doklady o postiţených lidech a péči o ně nedochovaly. Obyvatelé ţili v tradičních rodinách, muţi poskytovali příjem a ţeny byly zodpovědné za péči o všechny členy rodiny. Sociální péče byla vykonávána prostřednictvím rodin v duchu tradic a náboţenství, které podporovalo solidaritu s chudými a potřebnými.

Náboţenský kodex „sedm skutků tělesného milosrdenství“ vyzýval členy společnosti pečovat o hladové a ţíznivé, pomáhat chudým, starat se o cizince, osvobozovat vězně, ošetřovat nemocné a pohřbívat mrtvé (Matoušek a kol. 2007, s. 18–19). Další náboţenská a mravoučná ponaučení nabádala, aby se lidé neposmívali postiţeným, pomáhali chudákům, starým rodičům a chránili slabé (Titzl 2000, s. 58–60).

Sociální cítění a solidaritu ve starověkém Řecku značně ovlivnil ideál krásy a vznešenosti.

Podle tehdejšího názoru mohl být pouze krásný a zdravý člověk současně moudrým, statečným a velkomyslným. Tělesné nedostatky, nemoc, postiţení či ošklivost vyvolávaly odpor a pohrdání. Solidarita Řeků se týkala zejména příslušníků jejich rodiny a rodu.

Podporovali je a pečovali o ně. Rodina byla základním článkem v péči o potřebné, ve většině případů také jediným. Stát poskytoval v omezené míře důchody určené pouze pro chudé, práceneschopné lidi, o které se nemohla postarat rodina (Matoušek, a kol. 2007, s. 84).

Společnost ve starém Římě solidaritě a soucitu příliš nepřála. Poměry charakterizují slova římského dramatika Tita Maccia Plauta: „Špatně činí ten, kdo podporuje ubohé, neboť jim prodluţuje jejich trápení“ (Sovák 1986, s. 55). Přesto se moţnosti pro poskytování sociální péče a podpory zvolna začaly rozšiřovat. Kromě rodiny, která tvořila jádro péče o potřebné, se

nově začaly objevovat zárodky budoucích ošetřoven a nemocnic, v nichţ byla veškerá péče hrazena nemocnými nebo jejich rodinnými příslušníky.

Z pohledu ţidovského společenství i náboţenství se pojetí sociální péče jiţ přibliţuje našim současným poţadavkům. Všímat si trpících a nemohoucích nebylo dobrovolnou činností, ale povinností. Ve starověkém Izraeli existoval dokonce právní nárok chudého člověka na pomoc (Matoušek, a kol. 2007, s. 31). Solidarita Izraelitů se týkala především příslušníků vlastního národa a náboţenství.

Klíčovou úlohu v ţidovské společnosti měla a má rodina. Péče rodiny o své děti, staré, nemocné, vdovy a sirotky byla samozřejmostí. Přímou pomoc rodiny podporovaly ţidovské obce, které později, ve středověku, přebíraly péči o osamělé, nemocné, sirotky nebo chudé studenty. Zakládaly obecní útulky a ošetřovny pro nemajetné, nemocné a pocestné – tzv.

„hekdeš“. V novověku se sociální péče rozšířila o spolky, první poskytovatele sociální péče.

Byly různě zaměřené, například na podporu vdov a sirotků, návštěvu nemocných, starých, postiţených, vykupování zajatců atd. (Matoušek, a kol. 2007, s. 33).

Křesťanství v mnohém navázalo na starozákonní ţidovství, ale klade větší důraz na lásku k bliţnímu. Bývá označováno za sociální náboţenství, neboť neupravuje pouze vztah člověka a Boha, ale snaţí se i o zlepšení vztahů mezi lidmi. Solidarita má v křesťanském smyslu širší

In document VLIV PŘÍSPĚVKU NA PÉČI NA KVALITU ŢIVOTA DĚTÍ S POSTIŢENÍM (Page 16-0)