Příspěvek na péči je sociální dávka určená osobám, které jsou při uspokojování svých potřeb závislé na podpoře dalších osob. Umoţňuje jim objednat a zaplatit si potřebnou pomoc. Můţe být vyuţit na úhradu:
vybrané profesionální sociální sluţby,
tzv. „ušlého zisku“ rodinných příslušníků či jiných osob, které se podílejí na péči.
V závislosti na potřebách uţivatele lze příspěvek na péči pouţít také na financování vícezdrojové péče, například kombinaci neformální péče v rodině se sociální sluţbou - denní stacionář, týdenní stacionář, respitní péče apod. (Horecký 2012, s. 6).
33
Dávka je hrazená ze státního rozpočtu prostřednictvím Úřadu práce ČR.
1.6.1 Posuzování nároku na příspěvek na péči
Právní úpravou příspěvku na péči se zabývá zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů.
Postup při rozhodování o příspěvku na péči stanoví zákon o sociálních sluţbách (§ 23–26).
Proces rozhodování o přiznání dávky probíhá v rámci správního řízení a začíná podáním písemné ţádosti na příslušném pracovišti Úřadu práce ČR. Při získávání podkladů pro řádné vyhodnocení stupně závislosti ţadatele úředníci úřadu práce spolupracují se sociálními pracovníky (zpracování komplexní sociální situace) a lékaři (posouzení zdravotního stavu ošetřujícím, odborným či posudkovým lékařem).
Vznik nároku na příspěvek na péči vychází z předpokladu, ţe dítě se zdravotním postiţením starší jednoho roku věku vyţaduje náročnější péči, neţ zdravé dítě. Zákon předpokládá, ţe péče o dítě do 12 měsíců věku je obdobná bez ohledu na to, zda je dítě zdravé či nikoliv.
Proto zákon neumoţňuje vznik nároku na dávku u dětí mladších jednoho roku (Vrchotová 2013).
Výsledkem sociálního šetření, zpracovaného sociálním pracovníkem, je posouzení celkové sociální situace ţadatele, péče o vlastní osobu a soběstačnosti s ohledem na věk a přirozené sociální prostředí. Sociální pracovník posuzuje, v jakém rozsahu je ţadatel zvládá sám, s dohledem, dopomocí nebo nezvládá vůbec (Chloupková 2008, s. 30). Předmětem šetření je také zjištění, zda má k dispozici všechny potřebné léky, kompenzační pomůcky a další předměty denní potřeby. Stanovení rozsahu péče dítěte se zdravotním postiţením vychází ze systému tzv. deseti ţivotních potřeb, avšak u dětí do 18 let věku se posuzuje pouze devět potřeb (Vrchotová 2013). Jednotlivé posuzované úkony a způsob hodnocení upravuje výše uvedená vyhláška č. 505/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (příloha č. 1 – Vymezení schopností zvládat základní ţivotní potřeby).
34 Kategorie posuzovaných úkonů:
mobilita – zvládání sedu, vstávání, usedání, stoj, chůze (po rovném i nerovném povrchu, po schodech, v neznámém terénu), pouţití dopravních prostředků,
orientace – orientace v čase, místě, osobách, přirozeném prostředí, schopnost poznávat zrakem a sluchem, zvládání situací,
komunikace – dorozumívání, porozumění řeči (zahrnuje srozumitelnou mluvenou řeč i písemný projev), pouţívání běţných komunikačních prostředků,
stravování – dodrţování dietního reţimu, výběr pokrmu a nápoje, příprava pokrmu (porcování, servírování), schopnost najíst se a napít (včetně servírování, porcování jídla, nalévání pití),
oblékání a obouvání – výběr vhodného oblečení a obuvi (přiměřené okolnostem například roční období, počasí), oblékání a svlékání, obouvání a zouvání,
tělesná hygiena – schopnost pouţívat hygienické zařízení, mytí, česání, ústní hygiena, celková hygiena, holení, reţimu, vyřizování svých záleţitostí, aktivity přiměřené věku a prostředí (vzdělávání, zaměstnání, volný čas),
péče o domácnost (neposuzuje se u dětí do 18 let věku) – hospodaření s financemi, obstarání běţných nákupů, ovládání běţných domácích spotřebičů, vaření teplého jídla a nápoje, udrţování čistoty v domácnosti, běţné domácí práce.
Tabulka č. 1: Stručný přehled počtu nezvládnutých životních potřeb, nutných pro přiznání stupně závislosti u dětí do 18 let
Stupeň závislosti Počet nezvládnutých životních potřeb
I. stupeň (lehká závislost) 3
II. stupeň (středně těžká závislost) 4–5
III. stupeň (těžká závislost) 6–7
IV. stupeň (úplná závislost) 8–9
35
1.6.2 Výše příspěvku na péči
Základní výše příspěvku na péči se liší podle věku podle věku ţadatele a podle stupně závislosti na péči. Aktuální výše příspěvku na péči v roce 2014 – viz tabulka č. 2 a 3.
Tabulka č. 2: Výše příspěvku na péči od 1. 1. 2014 – osoby do 18 let Stupeň závislosti Výše příspěvku na
péči I. stupeň (lehká závislost) 3 000 Kč II. stupeň (středně těžká závislost) 6 000 Kč III. stupeň (těžká závislost) 9 000 Kč IV. stupeň (úplná závislost) 12 000 Kč
Tabulka č. 3: Výše příspěvku na péči od 1. 1. 2014 – osoby nad 18 let Stupeň závislosti Výše příspěvku na
péči I. stupeň (lehká závislost) 800 Kč II. stupeň (středně těžká závislost) 4 000 Kč III. stupeň (těžká závislost) 8 000 Kč IV. stupeň (úplná závislost) 12 000 Kč
Základní výše přídavku na péči můţe být zvýšena o dalších 2 000 Kč měsíčně, pokud jsou současně splněny následující podmínky:
jde o péči o nezletilé dítě a
výše příjmu nezletilého dítěte a všech posuzovaných osob v předchozím kalendářním čtvrtletí nepřevýší dvojnásobek částky ţivotního minima.
Příspěvek na péči pobírá dítě. Pokud je nezletilé, hospodaří s dávkou rodič, zákonný zástupce nebo pečující osoba, zodpovědná za poskytování péče (Vrchotová 2013).
1.6.3 Vyuţívání příspěvku na péči
Po vyhodnocení prvních let platnosti institutu příspěvku na péči odborníci poukazují na nedokonalosti v celém systému. Oproti původním očekáváním se většina finančních
36
prostředků vyplacených v příspěvku na péči nevrací zpět v podobě úhrady za sociální sluţby, ale je vyuţívána na neformální péči o zdravotně postiţené.
Zatímco poskytovatelé profesionálních sociálních sluţeb jsou povinni pravidelně vykazovat, jakým způsobem vyuţili finanční prostředky získané od svých uţivatelů, u poskytovatelů neformální péče lze pouze odhadovat, kolik z vyplacených dávek je skutečně vyuţíváno na zajištění potřebné péče. Podle odhadů Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb se riziko zneuţívání příspěvku na péči různí u jednotlivých stupňů závislosti. Minimální moţnost zneuţití je odhadována u příjemců dávky ve III. a IV. stupni (5–15 %), neboť rozsah péče je s ohledem na zdravotní stav velmi rozsáhlý a vyţaduje plnou pozornost pečující osoby nebo osob. Naopak u I. stupně závislosti činí odhad zneuţitelnosti dávky 70–90 % (Horecký 2012, s. 12).
Jedním z očekávaných přínosů zavedení příspěvku na péči do praxe byl postupný pokles nákladů na sociální sluţby, včetně pobytových. Tento předpoklad se nevyplnil.
Ministerstvo práce a sociálních věcí kaţdoročně vyhodnocuje hospodaření s prostředky určenými pro provoz zařízení poskytujících sociální sluţby. Nejvyšší finanční prostředky jsou kaţdoročně vynakládané na pobytové sluţby. Zatímco v roce 2008 (tedy v druhém roce existence systému příspěvku na péči) v Domovech pro osoby se zdravotním postiţením činily průměrné roční výdaje na jedno místo 315 000 Kč, průměrná roční úhrada od uţivatele za poskytované sociální sluţby se pohybovala kolem 123 000 Kč. Podíl úhrady na výši ročních nákladů na jedno místo tvořil 42,2 %. Pro srovnání, v roce 2012 se průměrné roční výdaje na jedno místo zvýšily na 345.000 korun. Průměrná roční úhrada od uţivatele se vyšplhala na 150 000 Kč a celkový podíl úhrady na výši nákladů v roce 2012 činil 43,5 % (MPSV 2013, s.
36).
Zákon o sociálních sluţbách ukládá úřadům práce, které vyplácejí příspěvek na péči, povinnost kontrolovat také jeho vyuţívání (§29, odst. 1). Vzhledem k vysoké administrativní zátěţi pracovníků úřadů práce jsou tyto kontroly realizovány jen ve výjimečných případech.
37