Nejčastějším a základním článkem péče o děti s postiţením byla a stále je rodina. V současné době bývá často označována za poskytovatele tzv. „neformální“ péče. Rodina vytváří pro dítě startovací plochu pro celý jeho další ţivot. Má nezastupitelnou úlohu při utváření osobnosti dítěte, přejímání vzorců chování, vytváření hodnot a názorů. Vztahy mezi příslušníky rodiny vytvářejí základ pro formování všech dalších vztahů v průběhu ţivota dítěte, a to v pozitivním i negativním smyslu (Orel, a kol. 2012, s. 38).
Rodinné prostředí se odjakţiva váţe na konkrétní prostor, který rodina vytváří, udrţuje a mění v závislosti na změnách v počtu členů a jejich potřeb. V ideálním případě rodina pečuje o uspokojování všech potřeb, materiálních i nemateriálních. Existenci základních potřeb (fyziologických, jistoty a bezpečí) povaţujeme za běţné. Uspokojování tzv. nadstavbových potřeb (společenská, seberealizace a uznání) však jiţ samozřejmé není.
22
Klasický model rodiny tvoří skupina osob spjatých vzájemnými příbuzenskými vztahy, tj.
rodiče, děti a prarodiče, v níţ se dospělí členové podílejí na péči o děti po stránce vztahové, sociálně-kulturní i materiální (Procházka 2012, s. 102). Všechny situace, kterými rodina prochází, se odráţejí v rodinném ovzduší a přímo či nepřímo ovlivňují kaţdého jejího člena, například narození dítěte, nemoc nebo postiţení, úmrtí, ztráta zaměstnání, rozpad manţelství, vznik nového vztahu a mnoho jiných.
Narození dítěte s postiţením, případně sdělení nepříznivé diagnózy, představuje pro rodinu těţkou zkoušku. Mění dosavadní způsob ţivota především rodičům dítěte. Adaptace na novou ţivotní situaci je dlouhodobý proces, v němţ důleţitou roli hraje zejména čas. Zvládání stresové situace závisí nejen na míře jejich schopností zvládat krize, ale ovlivňují ji i obavy z budoucnosti, reakce okolí a v neposlední řadě také činitelé ze strany dítěte s postiţením, například váţnost, zjevnost a reparabilita vady (Matějček, Dytrych 1994, s. 25). Adaptace obou rodičů je individuální. Řada matek spojuje narození dítěte s postiţením s vinou, studem a selháním mateřských schopností. Velkou zátěţí je pro ně také vědomí sociální neúspěšnosti.
Pro otce je často traumatizující selhání reprodukčních schopností. Situace od něho navíc vyţaduje, aby poskytoval psychickou podporu matce dítěte. Některé rodičovské páry vysoké poţadavky související s narozením dítěte s postiţením nevydrţí a rozpadnou se. Neúplné rodiny s postiţeným dítětem jsou více ohroţené negativními vnějšími vlivy a stigmatizovány v sociálním prostředí (Matějček, Dytrych 1994, s. 28–29).
Přítomnost dítěte s postiţením zasáhne v různé míře i do ţivota sourozenců a dalších rodinných příslušníků – prarodičů. Posledně jmenovaným je v odborné literatuře v této souvislosti věnováno méně pozornosti, ale rozhodně si ji zaslouţí. Očekávání zrození kaţdého nového ţivota v rodině je pro seniora spojené s radostnými pocity a s nadějí na pokračování rodu. Při narození dítěte s postiţením prarodiče procházejí podobnou emocionální zátěţovou situací jako rodiče, ale navíc cítí téţ jistou zodpovědnost za své dítě – rodiče postiţeného dítěte (Woodbridge, Buys, Miller 2009, s. 37–38). Prarodiče jsou také často oporou rodičům.
Pomáhají jim s péčí o postiţené dítě, neboť nepřetrţitá péče je pro pečující osobu po všech stránkách velmi náročná. Nezanedbatelná není ani finanční podpora rodiny, která obvykle zůstává závislá na příjmu pouze jednoho z rodičů, protoţe druhý rodič, obvykle matka, musí přerušit nebo ukončit svoji profesní dráhu a naplno se věnovat dítěti (Statham 2011, s. 4).
23
Tak, jak narození dítěte s postiţením ovlivňuje ţivot celé rodiny, má současně kvalita jejího fungování dopad na dítě. Nevhodné chování rodičů i ostatních příslušníků rodiny mohou být jednou z příčin psychických problémů dítěte, neboť narušují uspokojování jeho základních potřeb – potřeby jistoty, bezpečí a vlastní identity. Pokud je dítě kromě vlastního postiţení navíc konfrontováno například s odmítavým chováním, citovým chladem či agresivitou rodičů, vnímá rodinné prostředí jako cizí nebo dokonce nepřátelské, coţ negativně ovlivňuje jeho vývoj (Matějček, Dytrych 1994, s. 30–31). Nepřijetí dítěte rodinou se projevuje například omezováním kontaktů s vnějším prostředím (rodina, přátelé, sousedé), dlouhodobým skrýváním postiţení před okolím, mařením snahy dítěte ţít běţným způsobem či popíráním jeho dosaţených úspěchů (Štarková 2011, s. 30).
Dalším příkladem nevhodného přístupu dospělých členů rodiny je nepřiměřená obětavost, v krajních případech aţ sebeobětování. Příčinou můţe být například chápání postiţení jako neštěstí, které je nutné dítěti „vynahradit“. K sebeobětování však dochází také v rodinách, kde je dítě svěřeno do výhradní péče jednoho člena, který je z různých důvodů ochotný „se obětovat“. Spolupráce všech členů rodiny při péči o dítě s postiţením je nezbytná. Je pouze otázkou času, kdy pečovatel „vyhoří“. Nebude schopen dítěti dál poskytovat potřebnou podporu a porozumění a sám bude potřebovat odbornou pomoc (Matějček, Dytrych 1994, s.
41).
Úloha rodiny v historii
Zásadní význam rodiny při péči o osoby se zdravotním postiţením není fenoménem dnešní doby. Provází lidský rod od počátku jeho existence. Význam a obsah pojmu péče se postupně měnil a byla mu přikládána odlišná důleţitost.
U přírodních národů tvořil základní článek lidského společenství kmen. Přeţití jednotlivce záviselo na sounáleţitosti se skupinou, velikosti kmene a zdraví jeho příslušníků. Solidaritě té doby chyběl dnešní význam individuálního soucitu jednoho člověka s druhým. Kaţdý člen byl pro kmen významný a měl v něm své místo (Matoušek, a kol. 2007, s. 15). Děti představovaly budoucí naději společenství a péče o ně byla samozřejmostí. Svoje místo v kmenovém společenství měli i starci, lidé se zdravotním postiţením v důsledku poškození v boji nebo vrozených odchylek (Titzl 2000, s. 20–38). Jejich postavení ve společnosti bylo z našeho pohledu rozporuplné. Posledně jmenovaným se v zájmu skupiny dostávalo určité
24
péče, v tom stejném zájmu se však často stávali obětí při rituálech pro odvrácení nebezpečí, kterému skupina čelila (Matoušek, a kol. 2007, s. 15–16).
V období starověku pečovali o své nemocné nebo postiţené příbuzné rodiny. Kromě toho však jiţ vznikaly základy toho, co dnes nazýváme sociální prací - řešení problémů lidského souţití, sociální pozice, práva a povinnosti jednotlivců ve společnosti. Ve starověké Mezopotámii se poprvé setkáváme se státní podporou, určenou bývalým vojákům nebo jejich pozůstalým rodinám s nezletilými syny (Matoušek, a kol. 2007, s. 18). Vrcholem starověké mezopotámské kultury je Chammurapiho zákoník, který věnuje značnou pozornost rodině.
Zabýval se zejména povinnostmi členů rodiny vůči sobě navzájem, ochraně ţen a dětí, postavením osiřelých a nelegitimně narozených dětí a jejich adopcí (Titzl 2000, s. 75).
Z období starověkého Egypta se konkrétní doklady o postiţených lidech a péči o ně nedochovaly. Obyvatelé ţili v tradičních rodinách, muţi poskytovali příjem a ţeny byly zodpovědné za péči o všechny členy rodiny. Sociální péče byla vykonávána prostřednictvím rodin v duchu tradic a náboţenství, které podporovalo solidaritu s chudými a potřebnými.
Náboţenský kodex „sedm skutků tělesného milosrdenství“ vyzýval členy společnosti pečovat o hladové a ţíznivé, pomáhat chudým, starat se o cizince, osvobozovat vězně, ošetřovat nemocné a pohřbívat mrtvé (Matoušek a kol. 2007, s. 18–19). Další náboţenská a mravoučná ponaučení nabádala, aby se lidé neposmívali postiţeným, pomáhali chudákům, starým rodičům a chránili slabé (Titzl 2000, s. 58–60).
Sociální cítění a solidaritu ve starověkém Řecku značně ovlivnil ideál krásy a vznešenosti.
Podle tehdejšího názoru mohl být pouze krásný a zdravý člověk současně moudrým, statečným a velkomyslným. Tělesné nedostatky, nemoc, postiţení či ošklivost vyvolávaly odpor a pohrdání. Solidarita Řeků se týkala zejména příslušníků jejich rodiny a rodu.
Podporovali je a pečovali o ně. Rodina byla základním článkem v péči o potřebné, ve většině případů také jediným. Stát poskytoval v omezené míře důchody určené pouze pro chudé, práceneschopné lidi, o které se nemohla postarat rodina (Matoušek, a kol. 2007, s. 84).
Společnost ve starém Římě solidaritě a soucitu příliš nepřála. Poměry charakterizují slova římského dramatika Tita Maccia Plauta: „Špatně činí ten, kdo podporuje ubohé, neboť jim prodluţuje jejich trápení“ (Sovák 1986, s. 55). Přesto se moţnosti pro poskytování sociální péče a podpory zvolna začaly rozšiřovat. Kromě rodiny, která tvořila jádro péče o potřebné, se
25
nově začaly objevovat zárodky budoucích ošetřoven a nemocnic, v nichţ byla veškerá péče hrazena nemocnými nebo jejich rodinnými příslušníky.
Z pohledu ţidovského společenství i náboţenství se pojetí sociální péče jiţ přibliţuje našim současným poţadavkům. Všímat si trpících a nemohoucích nebylo dobrovolnou činností, ale povinností. Ve starověkém Izraeli existoval dokonce právní nárok chudého člověka na pomoc (Matoušek, a kol. 2007, s. 31). Solidarita Izraelitů se týkala především příslušníků vlastního národa a náboţenství.
Klíčovou úlohu v ţidovské společnosti měla a má rodina. Péče rodiny o své děti, staré, nemocné, vdovy a sirotky byla samozřejmostí. Přímou pomoc rodiny podporovaly ţidovské obce, které později, ve středověku, přebíraly péči o osamělé, nemocné, sirotky nebo chudé studenty. Zakládaly obecní útulky a ošetřovny pro nemajetné, nemocné a pocestné – tzv.
„hekdeš“. V novověku se sociální péče rozšířila o spolky, první poskytovatele sociální péče.
Byly různě zaměřené, například na podporu vdov a sirotků, návštěvu nemocných, starých, postiţených, vykupování zajatců atd. (Matoušek, a kol. 2007, s. 33).
Křesťanství v mnohém navázalo na starozákonní ţidovství, ale klade větší důraz na lásku k bliţnímu. Bývá označováno za sociální náboţenství, neboť neupravuje pouze vztah člověka a Boha, ale snaţí se i o zlepšení vztahů mezi lidmi. Solidarita má v křesťanském smyslu širší význam neţ ve starozákonním ţidovství. Vztahuje se na potřebné bez ohledu na národnost, náboţenské vyznání nebo jinou odlišnost. Mezi znevýhodněné jedince patřili podle Bible především vdovy, sirotci a starci. V období středověku však tvořili pouze část populace, závislé na pomoci majoritní společnosti. Jejich řady rozšiřovalo mnoţství ţebrajících zmrzačených nebo postiţených lidí, válečných vyslouţilců a zločinců. Počet lidí zcela závislých na pomoci se zvyšoval v obdobích následujících, například po válečných konfliktech a morových epidemiích. Vzájemná rodinná soudrţnost, podpora a péče přestávala stačit. Bylo třeba ji stále častěji doplňovat nebo nahrazovat jinými způsoby. Největší díl tzv.
charitativní péče převzala církev. V klášterech a později ve špitálech řeholníci a řeholnice poskytovali základní péči včetně lékařského ošetření (Matoušek, a kol. 2007, s. 88).
Období křesťanské reformace změnilo pohled společnosti na péči o potřebné. Martin Luther, nejvýznamnější křesťanský reformátor, poţadoval, aby kaţdý nesl zodpovědnost za svůj ţivot, staral se o své potřeby a nespoléhal na dobročinnost. Povaţoval za vhodné, aby zaopatření chudých mělo určité hranice a podporovalo jejich snahu pomoci si z nouze vlastními silami (Matoušek, a kol. 2007, s. 38).
26
Konec 18. století v Evropě ovlivnilo osvícenství a reformace. Snaha států o reformaci vyústila v omezení moci církve. Rakousko-uherská monarchie nebyla výjimkou. Po zrušení řady klášterů a jiných církevních zařízení, které do té doby pečovaly o potřebné, vznikl poţadavek nahradit chybějící péči. Státní správa zřizovala špitály, útulky pro chudé, sirotčince, chudobince a jiná specializovaná zařízení financovaná z veřejných prostředků.
Společnost, která doposud ţila v duchu křesťanských idejí, se od církve začala postupně odklánět a proměňovat. Zesvětštění společnosti urychlil rozvoj industrializace a měst. Velké mnoţství lidí, doposud se zabývající převáţně zemědělstvím, opustilo s vidinou lepšího ţivota venkov, zpřetrhalo tradiční rodinné vztahy a přestěhovalo se do měst. Tradiční model rodiny ustoupil do pozadí. Do popředí zájmu se dostával důraz na výkon a zaměření na člověka.
V důsledku změn se začal postupně sniţovat podíl rodiny i církevních institucí při zajišťování péče o potřebné, naopak ve větší míře se v této oblasti začal angaţovat stát (Matoušek, a kol.
2007, s. 95).
Rodina současnosti
Vznik moderní průmyslové společnosti je spojován s prudkým rozvojem svobodného podnikání v průběhu 19. století. V jeho důsledku došlo k rozsáhlým změnám ve společnosti.
Rozvíjející se města a zvlášť jejich periferie naplnilo mnoţství chudých lidí, kteří s vidinou nové existence opustili prostředí, v němţ měli kořeny, přerušili rodinné vazby a tradice.
Tradiční rodinná soudrţnost byla přerušena a nahrazena individuálními zájmy jednotlivých členů rodiny. Pravděpodobně poprvé v historii se výrazně zvýšila zaměstnanost ţen. Ţeny přestaly být pečovatelkami, ale staly se i ţivitelkami rodiny. Tato významná změna změnila postavení rodiny ve společnosti. Stále byla povaţována za základ společnosti, avšak zejména v druhé polovině 20. století se objevily tendence podporovat plnou zaměstnanost obou rodičů a tradiční pečovatelskou funkci rodiny nahradit péčí na profesionální úrovni (Matoušek 2007, s. 96–97). Logickým důsledkem, společně se snahou o institucionalizaci sociální péče o osoby s postiţením, byla postupná tabuizace zdravotně postiţených a vytěsnění neţádoucího problému na okraj společnosti.
27
1.3.2 Vrstevnická skupina
Po vytvoření rodinných vazeb a ověření si stability a bezpečí uvnitř rodiny je dítě obvykle připraveno rozšířit svůj prostor a postupně získávat nové sociální dovednosti a kontakty vně rodiny. Prvním důleţitým mezníkem v ţivotě dítěte je přechod do kolektivu vrstevníků v mateřské škole a později v základní škole.
Vztahy dítěte s vrstevníky sice vycházejí ze vztahů se sourozenci i dospělými členy rodiny, ale přesto jsou jiné. Kladou na dítě větší nároky prosadit se mezi ostatními, společně se učit, spolupracovat při společných činnostech, akceptovat se navzájem, pomáhat si, zvládat konflikty a zklamání a řadu jiných sociálních dovedností. Jsou nezbytné pro úspěšnou socializaci dítěte (Vágnerová 2005, s. 212–213).
Význam vrstevnické skupiny výrazně roste v období dospívání. Postupně nahrazuje slábnoucí vliv rodiny a připravuje dítě na budoucí role ve světě dospělých. Identifikace se skupinou vrstevníků přináší dítěti pocit jistoty a bezpečí, které v tomto období můţe postrádat v rodině.
Jsou si generačně blízcí, sdílejí podobné zkušenosti, názory, očekávání a ţivotní cíle (Vágnerová 2005, s. 371). Členové skupiny se navzájem motivují. Jsou schopní poskytnout si zpětnou vazbu, čímţ si vzájemně pomáhají naplňovat svoji touhu po vlastní identitě, seberealizaci a uznání.