Každodennost je do značné míry heterogenní, a to z mnoha úhlů pohledu. Především pak z toho, jež se týká obsahu a významu nebo důležitosti typů našich aktivit. To jsou organické části lidské každodennosti: organizace práce a osobního života, rozptýlení a odpočinek, sociální aktivita, denní provoz a očista.
Význam, stejně tak jako obsah každodennosti však nezůstává pouze u heterogenity.
Z druhé strany je založen na hierarchickém uspořádání.
Tím se dostáváme do centra strukturalistického pohledu marxistky Agnes Hellerové.
Heterogennost představuje skutek jako takový. Hierarchičnost na rozdíl od ní není organizace práce, které se podřizovala jakákoliv jiná forma aktivity.
Pro změnu pro svobodné občany z doby antiky v pátém století před naším letopočtem byly v centrální pozici života sociální aktivity, rozjímání, kratochvíle, kultivace mentálních i fyzických schopností a ostatní formy činností se zatím shromažďovaly v hierarchické gradaci okolo nich. [2]
Na tomto příkladu je velmi názorně zobrazeno, jak velký vliv na podobu něčí každodennosti mají vnější okolnosti lidského života. Kromě uznání od okolí je určitě dalším důležitým hnacím motorem touhy po kariérním vzrůstu představa snazšího a příjemnějšího života. Za uváženou stojí i otázka, nakolik je pohoda výše postavených individuí vykoupena utrpením těch níže postavených. V minulosti bylo toto téma absolutně viditelné a jasné. Dnes se jím už nikdo nechlubí a stává se z něj tak trochu tabu.
Lidé mají potřebu své postavení ve společnosti předvádět před ostatními. Goffman označuje prostředek, který jim to umožňuje, termínem fasáda. Fasáda je jedním z výrazových vybavení, které jedinec využívá při svém hereckém představení. Jak je již zmíněno na předchozích stránkách, Goffman popisuje společnost pomocí teatrální metafory. Dále vymezuje pojem osobní fasáda pro ten typ výrazových prostředků, který nás doprovází vždy a všude. Je to pohlaví, rasa, věk, velikost a vzhled, držení těla, způsob mluvy, výraz obličeje, gestikulace, odznaky úřadu či hodnosti a tak podobně.
Některé z nich jsou pevně dané a u jedince se nemění, například rasový typ. Jiné se naopak mohou měnit v průběhu okamžiku, jako například výraz obličeje.
Vzhledem rozumíme něco, co nás může informovat i o společenském postavení účinkujícího. Také nám pomáhá rozpoznat momentální stav účinkujícího. To co zrovna zažívá za období, zda je více či méně formální, v jaké životní fázi se nachází.
22
Na druhé straně máme způsob vystupování, který nás upozorňuje, jakou interakční roli má v plánu účinkující sehrát.
Mezi vzhledem a způsobem vystupování automaticky očekáváme soulad. Očekáváme, že rozdíly ve společenském postavení budou promítnuty do způsobu, jakým spolu jedinci interagují.
U vysoce postavené autority promlouvající ke svým podřízeným se málokdy objeví ponížený a zakřiknutý způsob vystupování. Spojitost mezi scénou, vzhledem a způsobem vystupování je logická. Pokud ji někdo poruší, zpravidla to upoutá naši pozornost. V novinách se pak dočítáme o milionáři, který žije v pronajatém malém bytě a vyvolá to v nás fascinaci. Novináři mimochodem o této přirozené lidské reakci dobře vědí a pomáhá jim to zajistit zisk. [9] Pokud se však člověk, o němž víme, že je chudý, snaží působit na okolí jako boháč, žádné pocity obdivu k němu nejspíš nenajdeme.
Obr. 10 Burlaci na Volze, Ilja Repin
Obr. 11 Římská hostina, Roberto Bompiani
23 1.1.4 Kritika každodennosti
Všichni jsme drženi v pasti. Čeho? No přeci každodennosti!
Každodenní život je totiž statický a znemožňuje nám činit nové věci. Točíme se místo toho v rutině našich denních činností. Stávající svět je promarněná šance. Jsme na cestě k duchovní smrti, kterou započal zrod kapitalistických institucí. Krásný věk plný lidské humanity tím byl opuštěn a nebude se opakovat nikdy více.
Instituce nás drží na jednom místě, a to velice jednoduše, formou udělování triviálních odměn. Umění musí být kritické, kultura by měla být protestem proti těmto zákeřným institucím. Útočit by se mělo i na socializaci jako takovou. A pokud chcete vytvořit skutečné umělecké dílo, zapomeňte na kopírování reality, zaměřte se na to, co není a nastavte pomocí toho zrcadlo naší společnosti. Vytvořte něco, co je masám nepřístupné.
Odcizení je základní podmínkou pro zrození autentického umění. Umění, nesoucí rebelskou či resistenční funkci, které můžeme kategorizovat jako „vysoké“, nese schopnost transcendovat každodenní i materiální realitu. Je jí zcela vzdáleno, je nezávislé a osamocené. Umění ukotvené v každodennosti je umění „nízké“. Kulturní průmysl a masová média nepřirozeně vnikla do každodenního života. Místo toho, aby ve vztahu k němu plnily svou roli, činí svůj obsah jeho součástí. Zneužívají nižšího umění, primitivně působí na naše slasti s cílem produkovat zisk a ničí pravé hodnoty uměleckého díla. [13]
Nenajdeme jedinou vědomost, která by se mohla rozvíjet, aniž by nebyla kontroverzní.
Aby se kritikem každodennosti nestal každý, kdož přijde do styku s touto prací - a to nejen z důvodu elegantnosti všech výše zmíněných argumentů, spíše jako z důvodu promítání nekonečna do problematiky vyjádření se k tomuto tématu - přesuneme se do další kapitoly, kde se pokusíme obhájit roli všedního života v umění.
24