POUŽITÉ MATERIÁLY A JEJICH VLASTNOSTI

Stejně tak jako většina šperků, i tyto jsou zhotoveny z kovů a jejich slitin. Kov není žádný neobvyklý materiál, o čemž vypovídá například i skutečnost, že v periodické tabulce prvků mají kovy zhruba 75% zastoupení. Kovy jsou typické pro svůj lesk, neprůhlednost, uspořádání atomů do krystalické mřížky, schopnost tvořit slitiny, schopnost plastické deformace a pokles elektrické a tepelné vodivosti při zvyšování teploty. [32, s. 7] Podívejme se nyní blíže na onu krystalovou mřížku. Právě prostřednictvím atomů si můžeme snadno objasnit většinu vlastností, které jsou pro kovy charakteristické. Kov má v atomu méně než čtyři valenční elektrony, které se velmi snadno uvolňují a mění tak atom na kladně nabitý ion. Osamostatněné elektrony pak tvoří záporně nabitý elektronový mrak, který k sobě váže elektricky kladně nabité kationty kovu. Tato vazba se nazývá vazbou kovovou. Je velmi silná a pro kov z ní plynou mimo jiné vlastnosti jako je tvárnost, houževnatost a tepelná a elektrická vodivost.

Krystalovou mřížkou nazýváme pravidelnou sestavu, která vzniká uspořádáním iontů a mraku uvolněných valenčních elektronů. Sestava je pravidelná zapříčiněním odpudivých a přitažlivých sil v důsledku rozdílného nabití kationtů a mraku. Kationty jsou přitom uspořádány co nejblíže k sobě a v závislosti na tom, jak jsou vzájemně umístěny, rozlišujeme tři typy takzvaných krystalových mřížek. Rozdílné krystalové mřížky pak vypovídají o rozdílných vlastnostech, jako je například tvárnost. Názvy mřížek odpovídají popisu vzájemného rozmístění iontů a jsou následující: krychlová, která má za následek špatnou tvárnost za studena, krychlová plošně středěná, která je za studena dobře tvárná a nakonec šesterečná mřížka, jejíž ionty jsou nejblíže k sobě, a je proto za studena také špatně tvárná. U spousty kovů se uspořádání iontů do mřížky může měnit, a to například při zvýšené teplotě. Pokud najdeme označení alfa či beta za názvem kovu, je to právě specifikace typu mřížky, v jakém jsou uspořádány jeho ionty.

Dalším činitelem, který významně ovlivňuje vlastnosti kovů, jsou poruchy, tedy nepravidelnosti v uspořádání iontů do mřížky.

Vznik a růst kovu v přírodě se nazývá krystalizace. Tento proces v přírodě probíhá postupně a můžeme si ho v případě kovů představit tak, jako kdyby ze zárodku rostly větve stromu. Neprobíhá ve všech směrech stejnou rychlostí, v takovém případě by vznikla koule. A téměř vždy neprobíhá ani z jednoho zárodku. Výsledkem je tedy množství vzájemně se dotýkajících, nedokonale vyvinutých krystalů. [32, s. 11]

Dle počtu prvků tvořících kov hovoříme o kovu čistém nebo o slitině. Ve slitině vždy označujeme jeden prvek jako základní a další jako přisazený. Dle počtu přisazených prvků poté dělíme slitiny na binární, ternární, a pokud má více než tři prvky, nazýváme ji jako polykomponentní. [32]

Slitiny se vyrábí za účelem získání specifických vlastností. Vlastnosti shledané jako důležité pro výrobu šperků budou - sic stručně, ale blíže - objasněny v následující kapitole, která pojednává o vlastní výrobě jednotlivých objektů pro tuto práci.

84

Použité materiály budou rozebrány zde. Jedná se o měď, mosaz, tombak, nerez a stříbro.

Mosaz a tombak jsou slitiny mědi. Měď je jeden z prvních kovů, které se člověk naučil používat. Je velmi dobře tvárná zastudena, dobře svářitelná, špatně slévatelná a řadí se mezi kovy těžké se střední teplotou tání. [32] Odolnost proti korozi má velmi dobrou, ochraňuje ji totiž vrstvička oxidu, která se za normálních podmínek tvoří na jejím povrchu. Název cuprum, který ji zastupuje znaménkem Cu v periodické tabulce, pochází ze jména ostrova Kypr, kde měla měď mnoho nalezišť. Doba bronzová, období mezi lety 3 000 a 1 200 před naším letopočtem, začala smícháním mědi s cínem. [33]

Smícháním mědi se zinkem (v poměru zhruba 35% zastoupení zinku) vzniká mosaz.

Mosaz je oproti samotné mědi tvrdší a má příjemnější barvu a lesk. Tato slitina je taktéž známá již z dávných dob před Kristem, kdy byl zinek zastoupen až 57 hmot %. Dnes existují i ternární mosazi, kdy se k mědi kromě zinku přidá buď hliník, mangan, cín křemík nebo nikl, přičemž nemusí být vždy jen ternární, protože mohou nahradit zinek zcela a jsou tak tedy binární. Tvrdá pájka je například slitina mědi a stříbra. [32] Slitina mědi s nízkým obsahem zinku (kolem 10 %) se nazývá tombak.

Stříbro je krásný bílý kov. Velmi tažný, měkký a lesklý, ze všech kovů nejvíce tepelně a elektricky vodivý. Pro stříbro je bohužel typické také černání, což je tvorba sulfidů na jeho povrchu. Dá se ale snadno odstranit.

Stříbro je vzácný kov. Největší naleziště má v Mexiku, pak v Peru a v Číně. Získává se i jako vedlejší produkt při výrobě jiných kovů, například olova. Jeho významné použití je kromě výroby šperků i výroba slitin, kdy jeho přidání výrazně zlepšuje vlastnosti. U železa se používá k výrobě nerezi. Dalšího materiálu použitého pro tuto práci.

Železo je velmi zásadní materiál pro celý vývoj lidské civilizace. První nalezené předměty pochází již z období vzdáleného 3 000 let před naším letopočtem a materiál má v tomto případě nejspíš meteorický původ. Doba železná se potom datuje až k šestému století před Kristem. Z důvodu nemožnosti nedosažení potřebně vysoké teploty v pecích se však nejednalo o železo čisté, nýbrž o takzvané železo svářkové s obsahy příměsových prvků. Čisté železo má velmi špatné vlastnosti a většina předmětů vyrobených v dávných dobách zkorodovala do úplného rozpadu, takže se nám nedochovala. [32] Pokud není železo zpracované odpovídajícím způsobem, je prakticky nepoužitelné. Většina předmětů, které dnes nazýváme jako železné, jsou ve skutečnosti z oceli. Ocel je železo, ve kterém bylo odstraněno zásadní množství uhlíku. Abychom mohli nazývat železo ocelí, obsah uhlíku v něm musí být snížen na maximální zastoupení 2 %. Při obsahu 3 - 6 % hovoříme o takzvané litině.

Oceli se dělí do tříd, přičemž ty nejnižší mají i nejmenší kvalitu. Oceli třídy 17 jsou slitiny železa s velkým zastoupením prvků, které pozitivně ovlivňují jejich vlastnosti.

Patří sem i takzvaná nerez, neboli korozivzdorná ocel. Ocel i železo bez této úpravy koroduje velmi snadno. [33]

85

3.3 PRACOVNÍ POSTUP VÝROBY ŠPERKŮ A JEHO FOTODOKUMENTACE Použité materiály byly rozebrány na předchozí stránce. Nebylo však zmíněno, jak byly použity.

Šperky zhotovené pro tuto závěrečnou práci jsou vyrobeny z drátů. S dráty jednotlivých materiálů se pracovalo velmi rozdílně. Měď i její slitiny tombak a mosaz jsou stejně tak jako stříbro velmi dobře ohybatelné, deformovatelné a tvárné. Nerezový drát se naopak choval velmi vzpurně. Specifitu každého materiálu jsem si velmi užila. Ačkoliv práce s tvrdým a neposlušným nerezovým drátem byla psychicky i fyzicky náročná, při přechodu na stříbro jsem zpočátku postrádala jeho chování. Netrvalo to ale dlouho a do stříbra jsem se zamilovala. Nejenom že je krásné, ale také se s ním snadno zachází. Za nejpůsobivější moment považuji vhození stříbra do zředěné kyseliny sírové. Tedy spíš jeho vytažení. Vhazuje se tam zčernalé z pájení a různě pošpiněné a vytahuje se perfektní, matně bělavé, elegantní a jemné. Se stříbrem jsem totiž začala pracovat až naposledy ze všech použitých materiálů. Těsně před ním jsem dlouho pracovala s nerezovou ocelí a úplně první objekty byly zhotoveny z mědi a jejích slitin.

Měď, mosaz i tombak se rovněž ponořují k očištění do zředěné kyseliny sírové, která je zbavuje nečistot vzniklých například při jejich zahřívání. Drát se zahřívá při pájení, ale dráty z mosazi byly zahřáté i za účelem jejich změknutí a z něj plynoucího následného snazšího ohýbání. Zahřívání kovu za tímto účelem se označuje termínem žíhání. Na drátu se po působení plamene vytvoří vrstva oxidu měďnatého, která pokud se neodstraní, znemožňuje pájení. Ponoření kovu do roztoku kyseliny za účelem jejího očištění se pak označuje termínem moření.

Jak bylo zmíněno výše, drát byl ohýbán. Byl ohýbán za účelem napodobení tvarů, které se vyskytují v obrazech, z nichž šperky vychází. Stejně tak bylo zmíněno i to, že nerezový drát se ohýbá mnohem obtížněji nežli drát měděný nebo stříbrný. Výhoda nerezového drátu je odolnost, kterou dosažený tvar vykazuje.

Vedle ohýbání byl drát také válcován, čímž se dosáhlo jeho zploštění. V práci se tedy nachází drát s kruhovým průměrem i drát plochý. Další variabilita je ve velikosti průměru daného drátu nebo v intenzitě jeho zploštění. V případě stříbra se díky jeho snadné tvářitelnosti drát zplošťoval i s pomocí kladívka.

Co se týče spojování drátů, byla použita tvrdá stříbrná pájka (respektive slitina stříbra a mědi) ve formě plíšku, která se tavila s pomocí plynového hořáku. Jako tavidlo byla použita pasta na bázi boraxu. Tavidlo slouží k odstranění kysličníkového povlaku, který zabraňuje přímému styku pájeného kovu s pájkou. Borax neplní pouze funkci tavidla, ale i pájecího laku, který chrání materiál proti oxidaci.

86

87

88

89

4. ZÁVĚR

Ačkoli je tato závěrečná práce obsáhlá, uzavírám ji s pocitem, že v ní stále chybí spousta věcí. Tato skutečnost bezesporu vypovídá o nevyčerpatelnosti probíraného tématu. Domnívám se, že by se dalo rozvíjet a zkoumat spoustu let, možná celý život, ale nejspíš snad až donekonečna. Všední život záleží na tolika proměnných, na tolika úhlech pohledu a na tolika faktorech. Stejně tak jako jeho malování. I kdyby všichni malíři v průběhu celé historie zpracovávali pouze toto téma, stejně by existovala obrovská rozmanitost a různorodost. Tím samozřejmě vůbec nechci tvrdit, že by to bylo vhodné či snad dostačující.

To samé mohu říci o spojování malby se šperkem. I kdyby se zcela zachovala metoda, která zde byla zvolena pro tento účel, i v tomto případě by se mohly donekonečna nacházet další a další možnosti.

Tyto závěry mne sice trochu znepokojují, na druhou stranu mám ale radost, a to rovnou z mnoha důvodů. Mám radost, že výsledek práce vychází z tvorby, která mne určitým způsobem fascinovala a bavila. I když mezi plodnými momenty určité množství času vyplňoval i stres, nejistota a obavy, jsem ráda, že jsem tyto pocity přemohla a předpokládám, že jsem se tím posunula kupředu. Bakalářská práce je pro mě, stejně tak jako většinu studentů, první velký projekt. Poprvé většinou není nic jednoduché, ale člověk se naučí spoustu nových a skvělých věcí, které ho kvalitativně obohatí.

K výsledku maleb jsem se vyjadřovala v kapitole o malbách. Co se týče šperků, předem jsem si vůbec nedokázala představit, jak budou vypadat a jakou budou mít souvislost s malbami. A pokud jsem si jen trochu něco představovala, nemělo to nic společného s tím, co nakonec vzniklo. To bylo ovšem záměrem, aby šperky vznikaly na způsobu volné komunikace s malbami. Sama jsem se chtěla nechat překvapit, jaký z toho bude výsledek. Tento záměr se vydařil, jsem překvapena. Přestože jsem očekávala nějakou naprosto inovativní a nevšední formu propojení těchto dvou uměleckých disciplín, jsem s výsledkem spokojena a neměnila bych ho. Oceňuji, že se dá bez potíží používat jako šperk, že se dá používat ve všedních dnech, a že mezi malbami a šperkem existuje upřímně míněný vztah.

90