Kultura, někdy také kultivovanost, je schopnost a dovednost jedince výstižně a přesně vyjádřit řečí to, co vnímá, co cítí, co chce sdělit jinému jedinci. Kultivovanost je tedy opak nepečlivosti, neohrabanosti či vulgárnosti. Kultivovaný člověk by měl znát dostatečné množství výrazových prostředků, jejich adekvátní vybírání a správné užívá-ní. Kultivovanost je nutné získat praktickým cvičením a také kritikou našeho projevu.
Jazyk je jevem společenským, proto také ke kultuře projevu patří snaha jedince se kulti-vovaně vyjadřovat, dbát na to, že nemluví pro sebe a také vědomí toho, že je vázán spo-lečenskými normami.1
Marie Krčmová klade následující nároky na kultivovaný mluvený projev: „Vedle nároků na volbu výrazových prostředků v rovině textové, gramatické a lexikální tu při-bývají nároky na zvukovou realizaci: komunikační bariéru může tvořit např. nezřetelná nebo nářeční výslovnost, stereotypní melodie řeči a nevhodné řečové tempo.“2
1.1 Jazyková a řečová kultura
Jazyková kultura je pojem souhrnný, do kterého patří jednak kultura jazyková, tak kultura řeči. Pojem jazyková kultura neoznačuje pouze dosaženou úroveň spisovného jazyka, ale také to, aby se úroveň jazyka zlepšovala a rozvíjela. Regulativní zásahy do jazyka se uskutečňují převážně v oblasti tvoření nových pojmenování, odborného ná-zvosloví, v pravopisu, ve výslovnosti slov přejatých apod. Vedle kultury jazyka ve smyslu soustavy prostředků se vyčlenila kultura jazykového vyjadřování – řečová kultu-ra. Tím se vymezil rozdíl mezi jazykovou správností a řečovou kultivovaností. Předmě-tem zájmu řečové kultury se tedy stala i vrstva prostředků nespisovných. Dalším rozdí-lem je, že jazyková kultura má charakter spíše institucionální. Na tom, jaká je úroveň řečové kultury, se podílejí všichni uživatelé jazyka. To se nejvíce projevuje u těch, kteří vystupují veřejně, a ovlivňují tím jazykový úzus a postoje lidí vůči němu.
1 DANEŠ, František. Kultura a struktura českého jazyka. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1648-3.str 116-117
2 KRČMOVÁ, Marie a Petr KARLÍK (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování: Milanu Jelínkovi k pětasedm-desátinám. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 8021018011. str. 107
10
9 10
Příznačným rysem současných mluvených projevů je vzájemné ovlivňování češti-ny spisovné a běžně mluvené. Nad tímto rysem se často vedou spory, důvodem těchto sporů jsou nejasnosti, které vyplývají z povahy a postavení obecné češtiny jako běžně rozšířeného útvaru. Jednotlivé jazykové útvary (spisovný jazyk, obecná čeština, místní nebo sociální nářečí) se nechápou jako stálý příznak profese či postavení.
Mateřský jazyk nevnímáme pouze jako nástroj k dorozumění, ale také jako velice důležitou hodnotu kulturní. Hlavním zdrojem této kulturní hodnoty národa je škola a také literatura, kterou se v ní naučí poznávat.3
„Problematika jazykové kultury těsně souvisí s obsahem dvou souvztažných pojmů- norma a kodifikace. Normou se rozumí souhrn zákonitostí jazykového úzu smě-řujících k pravidelnosti. Norma je tedy vlastní všem jazykovým útvarům, spisovným i nespisovným, kdežto kodifikace je vlastní pouze jazyku spisovnému.“4
1.2 Současné otázky kultury mluveného projevu
Současnost vytváří nové podmínky a klade na mluvčího zcela jiné nároky než do-by minulé. Podle Marie Krčmové: „…kultivace mluvy je stejně významná jako kultivace psaného projevu nebo lidského chování obecně. Změnily se totiž podmínky fungování mluveného projevu ve společnosti, změnili se mluvčí, změnilo se jejich image- a změnily se celkové představy o persvazi a způsobech, jak jí dosahovat.“5
Důležitou podmínkou pro kultivaci mluveného projevu je vznik sféry mluvených projevů na úrovní celonárodní, tím by měla vzniknout široká společnost, která by pro-střednictvím této sféry měla získat pasivní představu o tom, jak by měla kultivovaná čeština znít. To tvoří podmínky pro vznik stabilizace spisovné výslovnosti. V poslední době však došlo k obměně mluvčích na profesionální úrovni (mluvčí, redaktoři, moderá-toři atd.) Do profese vstoupili rychle, proto neměli možnost dostatečně zvládnout orto-epii, té se učí až v průběhu působení. Vedle nich své názory veřejně vyjadřují i lidé, kteří vstup do této sféry ani neměli v plánu a kultivovanost je jim vzdálena. Ti všichni se podílejí a tvorbě normy mluvené komunikace.
Do veřejné komunikace vstupuje jedinec až v dospělém věku, kdy má výslovnost-ní návyky plně automatizované. Správnou výslovnost získává hlavně ve škole, kde se
3 KRAUS, Jiří. Rétorika a řečová kultura. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0898-7. str.127-138 4 KRAUS, Jiří. Rétorika a řečová kultura. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0898-7. str.127-141-142
5 KRČMOVÁ, Marie a Petr KARLÍK (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování: Milanu Jelínkovi k pětasedm-desátinám. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 8021018011. str. 109
11
10 11
seznamuje se spisovným jazykem. Projevy v rámci školní výuky se však hlídá spíše obsah, volba slov a u zvukové stránky se předpokládá, že je samozřejmá. Tolerován je i projev výslovnostně nedokonalý, je-li srozumitelný.
Na rozdíl od psaného projevu, kde se záznam dá lehce korigovat, výslovnost se uskutečňuje v rychlejším tempu. Chybu si mluvčí mnohdy ani neuvědomuje, jde o hezi-tační zvuky, opakování slov, nesprávná asimilace, zkracování vokálů, to vše může brz-dit plynulost řeči mluvčího.6
„Jazyk není pouze signálem, je především nositelem jisté části informací v rámci komunikace, které mají smysl až tehdy, když jsou správně přijaty a dešifrovány. Podsta-tou komunikačního úspěchu je proto zvládnutí tématu a jeho dispozice v rámci textu, ortoepická výslovnost však umožní tuto informaci předat bez rušivých vlivů.“7
6 KRČMOVÁ, Marie a Petr KARLÍK (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování: Milanu Jelínkovi k pětasedm-desátinám. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 8021018011. str. 108-111
7 KRČMOVÁ, Marie a Petr KARLÍK (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování: Milanu Jelínkovi k pětasedm-desátinám. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 8021018011. str. 111
12
11 12