2 Spisovnost a nespisovnost
2.1 Spisovnost
Spisovný jazyk slouží k dorozumívání ve všech sférách lidské činnosti a je nejdůle-žitějším útvarem národního jazyka. Jako jediný je kodifikovaný a má funkci národně reprezentační, vystupuje jako prestižní jazykový útvar. Spisovný jazyk je zárukou ofici-álnosti, ale také často neosobnosti a nezúčastněnosti. Za určitých okolností může půso-bit strojeně. Normy spisovného jazyka se vyvíjejí, právě normování spisovného jazyka je významným příspěvkem jazykovědné teorie.8
Do spisovného jazyka dnes nepatří pouze jazyk písemný, ale také jazyk ústní. Ten se chápe jako mluvená realizace spisovného projevu jakéhokoli stylu, ale také jako spe-ciální forma spisovného jazyka především pro projevy s funkcí prostě sdělnou, která využívá i prostředků z hovorové vrstvy spisovného jazyka. Takovéto formě jazyka
ří-h á čeština.9 káme ovorov
2.1.1 Úzus
Úzus vyjadřuje spisovnou správnost. Hranice mezi normou a územ není přesně definována. B. Havránek jí vyjádřil takto: „úzus rozhoduje o normě lidového jazyka, o pravidelném souboru jeho prostředků, totéž platí o spisovném jazyce do té míry, že do normy spisovného jazyka náleží ovšem to, co je soudobém úzu spisovném…“10 Zásad-ním rysem úzu je jejich pravidelné užívání, bezpříznakovost, společenská povaha úzu, implicitnost a interiorizace. Tyto rysy má úzus společné s normou, obecně tedy platí, že to co není v normě, není ani v úzu. Pokud je definována norma, je závaznost úzu velmi nízká. Pojetí úzu formuloval K. Hausenblas: „Uzuální je, co je časté, obvyklé, bez
8 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str. 47-49
9 HRBÁČEK, Josef. Úvod do studia českého jazyka: skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy [online]. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1994 [cit. 2016-04-09]. ISBN 80-7066-869-5.
str.65-66
10 NEBESKÁ, Iva. Jazyk - norma - spisovnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. Acta Universitatis Caro-linae. ISBN 80-7184-144-7. str. 34-35
13
12 13
du na to, zda je to žádoucí nebo ne, zda je to správné nebo chybné, vhodné nebo ne-vhodné. Norma navíc obsahuje moment závaznosti.“11
2.1.2 Norma
Jazyková norma zaujímá prostor mezi jazykovým systémem a územ. Dle I. Ne-beské je norma: „vymezena jednak jako soubor ustálených, tj. pravidelně užívaných jazykových prostředků (gramatických a lexikálních), jako společenská realizace jazyko-vého systému, jednak jako soubor pravidel a zákonitostí jejich užívání“12
Norma je tedy závazné užívání jazyka v rámci jeho systému.
V jednotlivých oblastech rozlišujeme normu výslovnostní, pravopisnou, tvaroslovnou, skladebnou. Jakmile se odchýlíme od jazykové normy, dopustíme se tzv. jazykové
chy-13 ionálně zachycenou nazýváme kodifikací.
by. Normu instituc
2.1.3 Kodifikace
V případě spisovného jazyka představuje kodifikace nejvyšší stadium normo-tvorného procesu. „Kodifikace je společensky závazné institucionalizované stanovené uzlových prvků spisovné jazykové normy v soudobých slovnících, mluvnicích a jazyko-vých příručkách.“14 Kodifikačním střediskem je Ústav pro jazyk český ČSAV.
V rámci jazykovědy je propracována kodifikace pravopisná, tvaroslovná a vý-slovnostní, popř. i lexikální, volnější zůstává v oblasti syntaxe.15
Za kodifikační soubory jsou považována Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovného jazyka českého, časopis Naše řeč, jazykové koutky Českého rozhlasu, jazy-kové příručky a učebnice schválené ministerstvem, Výslovnost spisovné češtiny I. a II.
Nástinem kodifikace je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Kodifikační plat-nost mají i práce, které vycházejí v Malé jazykové knižnici v nakladatelství Academia.
16
11 NEBESKÁ, Iva. Jazyk - norma - spisovnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. Acta Universitatis Caro-linae. ISBN 80-7184-144-7. str. 35-36
12 NEBESKÁ, Iva. Jazyk - norma - spisovnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. Acta Universitatis Caro-linae. ISBN 80-7184-144-7. str. 44
13 SVOBODOVÁ, Diana. Psaná a mluvená podoba současné češtiny: (distanční text). Vyd. 1. Ostrava:
Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2009. ISBN 978-80-7368-658-1. str. 14
14 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str. 48
15 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str 48-49
16 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str. 48
14
13 14
2.1.4 Prostředky spisovného jazyka.
K tomu, aby spisovný jazyk správně fungoval ve všech oblastech, je potřeba, aby měl bohatou a vnitřně diferenciovanou zásobu výrazových prostředků. Proto má spisov-ný jazyk výrazy několikanásobné, synonymní a variantní výrazové prostředky. To umožňuje, aby si uživatel ze všech spisovných prostředků vybral pro něj ten nejvhod-nější.
Spisovný jazyk má bohatou lexikální synonymii, kde se objevují jemné významové rozdíly (mír – klid, hezký – krásný), citové rozdíly (otec – tatínek) a stylové rozdíly (teď – nyní, slepice – tur). Dále má spisovný jazyk hojné zvukové a grafické prostředky, zde se rozlišuje na prostředky hláskoslovné (kamínek – kamének), výslovnostní (schořet – zhořet) a pravopisné (puding – pudink). Dalšími jsou varianty slohotvorné (tančit- tan-covat) a varianty tvaroslovné (Češi – Čechové, v potoce – v potoku). Ve spisovném ja-zyce jsou také bohaté možnosti v oblasti syntaxe. Je možné volit parataktickou, nebo hypotaktickou konstrukci, zvolit vyjádření obsahu větou jednoduchou, nebo souvětím, využít přechodníkovou konstrukci, či určitý tvar slovesa.
Některé varianty spisovného jazyka se nevyskytují v řeči u všech uživatelů, ale jsou různé podle krajové příslušnosti, tzv. oblastní varianty spisovného jazyka. V češtině je to nejvíce viditelné v oblastních variantách českých a moravských.17
Spisovná čeština se diferenciovala ve tři základní vrstvy výrazových prostředků:
2.1.4.1 Knižní prostředky
Jsou to takové prostředky, které se nehodí pro neveřejné mluvené projevy. Nejčas-těji se využívají pro písemné oficiální projevy, které mají závažnou tematiku. Knižní prostředky se liší od prostředků zastaralých (archaických), hranice mezi nimi je však těžko rozlišitelná a knižní prostředky v ty archaické často přechází.18 Příklady knižních prostředků: dlít, odebrat se, sňatek, táži se, téci, dále do knižních prostředků patří pře-chodníky, jmenné tvary přídavných jmen apod.
2.1.4.2 Prostředky neutrální
Jsou základními výrazovými prostředky spisovného jazyka v písemných i ústních projevech. Stylově jsou bezpříznakové a patří k nim většina prostředků.
17 HRBÁČEK, Josef. Úvod do studia českého jazyka: skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy [online]. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1994 [cit. 2016-04-09]. ISBN 80-7066-869-5. str.
60-61
18 HRBÁČEK, Josef. Úvod do studia českého jazyka: skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy [online]. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1994 [cit. 2016-04-09]. ISBN 80-7066-869-5. str.62
15
14 15
2.1.4.3 Prostředky hovorové
Prostředky náležející především mluvenému jazyku. Do hovorových projevů často pronikají i prvky nespisovné a expresivní, proto se tyto prostředky dělí na kodifikované a nekodifikované.
Mezi prostředky spisovné češtiny dochází k vývojovým přesunům. Nejdůležitěj-ším procesem je neutralizace prostředků hovorových. Například některé výrazy, které dříve patřily do vrstvy hovorových prostředků, se dnes v důsledku častého používání zneutralizovaly. Takový přesun do neutrální slovní zásoby můžeme vidět k u slov pů-vodně knižních.19