stupn ě en

(1)

Srovnání jazykové stránky připravených a nepřipravených projevů žáků nižšího stupně

gymnázia

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Lucie Žižlavská

Vedoucí práce: PhDr. Alex Röhrich, Ph.D.

Liberec 2016

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Liberec 2016

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce, PhDr. Alexi Röhrichovi, Ph.D., za vedení mé práce, za odbornou pomoc a za nikdy ne- končící trpělivost, za kterou jsem mu opravdu vděčná. Dále bych ráda poděkovala paní učitelce Lucii Zezulové, která mi ochotně věnovala části svých vyučovacích hodin k nahrávání projevů. V neposlední řadě bych také ráda poděkovala své rodině a blíz- kým, kteří mi poskytli podporu a zázemí k tomu, aby tato práce mohla vzniknout.

(6)

Liberec 2016

Anotace

Cílem této práce je porovnat připravené a nepřipravené mluvené projevy žáků z nižšího stupně gymnázia. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část.

V teoretické části se zabývám obecnou charakteristikou jazykové kultury, spisovností, nespisovností a dále se na mluvený projev podívám z pohledu stylistiky. Praktická část je rozdělena na analýzu nepřipravených projevů z hlediska zvukové, lexikální, morfolo- gické a syntaktické stránky, tutéž analýzu jsem následné provedla u projevů připrave- ných.

Klíčová slova: Mluvený projev, kultura mluveného projevu, spisovnost, nespisovnost, stylistika, analýza mluvených projev

(7)

Liberec 2016

Annotation

The aim of the bachelor thesis is to compare prepared and unprepared speeches of lower grade students of grammar school. The bachelor thesis is divided into theoreti- cal and practical parts. The practical part deals with general characteristic of language culture, literary and nonliterary language and also with the stylistic side of the speech.

The practical part is divided into analyses of unprepared speeches and prepared speeches from the point of phonetics, lexicology, morphology and syntax.

Keywords: speech, the culture of speech, literary language, nonliterary language,analysis of speech

(8)

Obsah

Úvod... 9

1 Kultura mluveného projevu... 10

1.1 Jazyková a řečová kultura ...10

1.2 Současné otázky kultury mluveného projevu...11

2 Spisovnost a nespisovnost... 13

2.1 Spisovnost ...13

2.1.1 Úzus ...13

2.1.2 Norma ...14

2.1.3 Kodifikace...14

2.1.4 Prostředky spisovného jazyka...15

2.2 Nespisovnost ...16

2.2.1 Obecná čeština ...16

2.2.2 Nářečí...16

2.2.3 Prostředky nespisovného jazyka ...17

3 Projev z pohledu stylistiky ... 19

3.1 Objektivní slohotvorné činitele ...19

3.1.1 Funkce komunikátu...19

3.1.2 Ráz komunikátu ...20

3.1.3 Situace a prostředí...20

3.1.4 Charakter adresáta...21

3.1.5 Forma komunikátu ...21

3.1.6 Míra připravenosti komunikace ...22

3.1.7 Užitý kód jazykové komunikace...23

3.1.8 Téma komunikátu ...23

3.2 Funkční styly...23

3.2.1 Prostě sdělovací styl...24

3.2.2 Umělecký styl ...24

3.3 Řečnický styl a jeho charakteristika ...25

3.3.1 Charakteristické vlastnosti řečnického stylu ...26

4 Symboly použité v přepisech projevů ... 28

5 Nepřipravené projevy... 28

5.1 Zvuková stránka nepřipravených projevů ...28

5.2 Lexikální stránka nepřipravených projevů ...30

5.3 Morfologická stránka nepřipravených projevů...32

5.4 Syntaktická stránka nepřipravených projevů...33

5.5 Shrnutí s přihlédnutím ke kultivovanosti...34

6 Připravené projevy ... 36

6.1 Zvuková stránka připravených projevů ...36

6.2 Lexikální stránka připravených projevů ...37

7

6 7

(9)

6.3 Morfologická stránka připravených projevů ...38

6.4 Syntaktická stránka připravených projevů ...38

6.5 Shrnutí s přihlédnutím ke kultivovanosti...39

7 Závěr ... 41

8 Seznam literatury ... 43

9 Seznam příloh... 46

8

7 8

(10)

Úvod

Téma analýzy připravených a nepřipravených mluvených projevů jsem zvolila záměrně, abych ověřila či vyvrátila svou myšlenku, že děti na nižším stupni gymnázia jsou schopny mluvit na dané téma bez přípravy téměř srovnatelně, jako když se na téma připraví. Pro svou práci jsem zvolila žáky v sekundě a tercii. Myslím, že v tomto věku již je žák schopen řečnicky vystoupit bez jakékoli přípravy na dané téma. Téma jsem volila záměrně jednoduché a jim blízké, aby se nemohlo stát, že žák o něm nemá žádné vědomosti. Každý žák vystoupil na dané téma dvakrát, poprvé bez přípravy a podruh již s časem na přípravu. Na svůj projev měl žák vždy dvě minuty. K analýze jsem využila dvacet projevů, tedy k mému průzkumu mi napomohlo deset žáků. Projevy jsem ke své analýze přepsala.

V teoretické části se zabývám kulturou projevu, obecně charakterizuji jazykovou a řečovou kulturu, zaměřím na současné otázky kultury mluveného projevu a na výstav- bu mluveného projevu. Další kapitolu jsem věnovala spisovnosti a nespisovnost, kde jsem se zabývala prostředky spisovného a nespisovného jazyka a právě spisovností v mluvených projevech. Poslední kapitolu teoretické části jsem věnovala projevu z pohledu stylistiky, kde charakterizuji řečnický styl a také jsem rozebrala jednotlivé objektivní slohotvorné činitele.

V praktické části jsem se zaměřila na analýzu jednotlivých projevů. Praktická část je rozdělena do dvou kapitol, první se zabývá nepřipravenými projevy a druhá při- pravenými. Všechny tyto projevy jsem zkoumala po stránce zvukové, lexikální, morfo- logické a syntaktické. Závěrem kapitoly jsem hodnotila projevy s přihlédnutím ke kultivovanosti.

9

8 9

(11)

TEORETICKÁ ČÁST

1 Kultura mluveného projevu

Kultura, někdy také kultivovanost, je schopnost a dovednost jedince výstižně a přesně vyjádřit řečí to, co vnímá, co cítí, co chce sdělit jinému jedinci. Kultivovanost je tedy opak nepečlivosti, neohrabanosti či vulgárnosti. Kultivovaný člověk by měl znát dostatečné množství výrazových prostředků, jejich adekvátní vybírání a správné užívá- ní. Kultivovanost je nutné získat praktickým cvičením a také kritikou našeho projevu.

Jazyk je jevem společenským, proto také ke kultuře projevu patří snaha jedince se kulti- vovaně vyjadřovat, dbát na to, že nemluví pro sebe a také vědomí toho, že je vázán spo- lečenskými normami.¹

Marie Krčmová klade následující nároky na kultivovaný mluvený projev: „Vedle nároků na volbu výrazových prostředků v rovině textové, gramatické a lexikální tu při- bývají nároky na zvukovou realizaci: komunikační bariéru může tvořit např. nezřetelná nebo nářeční výslovnost, stereotypní melodie řeči a nevhodné řečové tempo.“²

1.1 Jazyková a řečová kultura

Jazyková kultura je pojem souhrnný, do kterého patří jednak kultura jazyková, tak kultura řeči. Pojem jazyková kultura neoznačuje pouze dosaženou úroveň spisovného jazyka, ale také to, aby se úroveň jazyka zlepšovala a rozvíjela. Regulativní zásahy do jazyka se uskutečňují převážně v oblasti tvoření nových pojmenování, odborného ná- zvosloví, v pravopisu, ve výslovnosti slov přejatých apod. Vedle kultury jazyka ve smyslu soustavy prostředků se vyčlenila kultura jazykového vyjadřování – řečová kultura. Tím se vymezil rozdíl mezi jazykovou správností a řečovou kultivovaností. Předmě- tem zájmu řečové kultury se tedy stala i vrstva prostředků nespisovných. Dalším rozdí- lem je, že jazyková kultura má charakter spíše institucionální. Na tom, jaká je úroveň řečové kultury, se podílejí všichni uživatelé jazyka. To se nejvíce projevuje u těch, kteří vystupují veřejně, a ovlivňují tím jazykový úzus a postoje lidí vůči němu.

1 DANEŠ, František. Kultura a struktura českého jazyka. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80- 246-1648-3.str 116-117

2 KRČMOVÁ, Marie a Petr KARLÍK (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování: Milanu Jelínkovi k pětasedm- desátinám. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 8021018011. str. 107

10

9 10

(12)

Příznačným rysem současných mluvených projevů je vzájemné ovlivňování češti- ny spisovné a běžně mluvené. Nad tímto rysem se často vedou spory, důvodem těchto sporů jsou nejasnosti, které vyplývají z povahy a postavení obecné češtiny jako běžně rozšířeného útvaru. Jednotlivé jazykové útvary (spisovný jazyk, obecná čeština, místní nebo sociální nářečí) se nechápou jako stálý příznak profese či postavení.

Mateřský jazyk nevnímáme pouze jako nástroj k dorozumění, ale také jako velice důležitou hodnotu kulturní. Hlavním zdrojem této kulturní hodnoty národa je škola a také literatura, kterou se v ní naučí poznávat.³

„Problematika jazykové kultury těsně souvisí s obsahem dvou souvztažných pojmů- norma a kodifikace. Normou se rozumí souhrn zákonitostí jazykového úzu smě- řujících k pravidelnosti. Norma je tedy vlastní všem jazykovým útvarům, spisovným i nespisovným, kdežto kodifikace je vlastní pouze jazyku spisovnému.“⁴

1.2 Současné otázky kultury mluveného projevu

Současnost vytváří nové podmínky a klade na mluvčího zcela jiné nároky než do- by minulé. Podle Marie Krčmové: „…kultivace mluvy je stejně významná jako kultivace psaného projevu nebo lidského chování obecně. Změnily se totiž podmínky fungování mluveného projevu ve společnosti, změnili se mluvčí, změnilo se jejich image- a změnily se celkové představy o persvazi a způsobech, jak jí dosahovat.“⁵

Důležitou podmínkou pro kultivaci mluveného projevu je vznik sféry mluvených projevů na úrovní celonárodní, tím by měla vzniknout široká společnost, která by pro- střednictvím této sféry měla získat pasivní představu o tom, jak by měla kultivovaná čeština znít. To tvoří podmínky pro vznik stabilizace spisovné výslovnosti. V poslední době však došlo k obměně mluvčích na profesionální úrovni (mluvčí, redaktoři, moderá- toři atd.) Do profese vstoupili rychle, proto neměli možnost dostatečně zvládnout orto- epii, té se učí až v průběhu působení. Vedle nich své názory veřejně vyjadřují i lidé, kteří vstup do této sféry ani neměli v plánu a kultivovanost je jim vzdálena. Ti všichni se podílejí a tvorbě normy mluvené komunikace.

Do veřejné komunikace vstupuje jedinec až v dospělém věku, kdy má výslovnost- ní návyky plně automatizované. Správnou výslovnost získává hlavně ve škole, kde se

3 KRAUS, Jiří. Rétorika a řečová kultura. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0898-7. str.127- 138 4 KRAUS, Jiří. Rétorika a řečová kultura. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0898-7. str.127- 141-142

11

10 11

(13)

seznamuje se spisovným jazykem. Projevy v rámci školní výuky se však hlídá spíše obsah, volba slov a u zvukové stránky se předpokládá, že je samozřejmá. Tolerován je i projev výslovnostně nedokonalý, je-li srozumitelný.

Na rozdíl od psaného projevu, kde se záznam dá lehce korigovat, výslovnost se uskutečňuje v rychlejším tempu. Chybu si mluvčí mnohdy ani neuvědomuje, jde o hezi- tační zvuky, opakování slov, nesprávná asimilace, zkracování vokálů, to vše může brz- dit plynulost řeči mluvčího.⁶

„Jazyk není pouze signálem, je především nositelem jisté části informací v rámci komunikace, které mají smysl až tehdy, když jsou správně přijaty a dešifrovány. Podsta- tou komunikačního úspěchu je proto zvládnutí tématu a jeho dispozice v rámci textu, ortoepická výslovnost však umožní tuto informaci předat bez rušivých vlivů.“⁷

6 KRČMOVÁ, Marie a Petr KARLÍK (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování: Milanu Jelínkovi k pětasedm- desátinám. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 8021018011. str. 108-111

12

11 12

(14)

2 Spisovnost a nespisovnost

Český národní jazyk je tvořen komplexem strukturních jazykových útvarů, jako jsou spisovný jazyk, dialekty a interdialekty, prostředky slangu, argotu a běžnou mluvou.

2.1 Spisovnost

Spisovný jazyk slouží k dorozumívání ve všech sférách lidské činnosti a je nejdůle- žitějším útvarem národního jazyka. Jako jediný je kodifikovaný a má funkci národně reprezentační, vystupuje jako prestižní jazykový útvar. Spisovný jazyk je zárukou ofici- álnosti, ale také často neosobnosti a nezúčastněnosti. Za určitých okolností může půso- bit strojeně. Normy spisovného jazyka se vyvíjejí, právě normování spisovného jazyka je významným příspěvkem jazykovědné teorie.⁸

Do spisovného jazyka dnes nepatří pouze jazyk písemný, ale také jazyk ústní. Ten se chápe jako mluvená realizace spisovného projevu jakéhokoli stylu, ale také jako spe- ciální forma spisovného jazyka především pro projevy s funkcí prostě sdělnou, která využívá i prostředků z hovorové vrstvy spisovného jazyka. Takovéto formě jazyka ří-

h á čeština.⁹ káme ovorov

2.1.1 Úzus

Úzus vyjadřuje spisovnou správnost. Hranice mezi normou a územ není přesně definována. B. Havránek jí vyjádřil takto: „úzus rozhoduje o normě lidového jazyka, o pravidelném souboru jeho prostředků, totéž platí o spisovném jazyce do té míry, že do normy spisovného jazyka náleží ovšem to, co je soudobém úzu spisovném…“¹⁰ Zásad- ním rysem úzu je jejich pravidelné užívání, bezpříznakovost, společenská povaha úzu, implicitnost a interiorizace. Tyto rysy má úzus společné s normou, obecně tedy platí, že to co není v normě, není ani v úzu. Pokud je definována norma, je závaznost úzu velmi nízká. Pojetí úzu formuloval K. Hausenblas: „Uzuální je, co je časté, obvyklé, bez ohle-

8 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str. 47-49

9 HRBÁČEK, Josef. Úvod do studia českého jazyka: skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy [online]. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1994 [cit. 2016-04-09]. ISBN 80-7066-869-5.

str.65-66

10 NEBESKÁ, Iva. Jazyk - norma - spisovnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. Acta Universitatis Caro- linae. ISBN 80-7184-144-7. str. 34-35

13

12 13

(15)

du na to, zda je to žádoucí nebo ne, zda je to správné nebo chybné, vhodné nebo ne- vhodné. Norma navíc obsahuje moment závaznosti.“¹¹

2.1.2 Norma

Jazyková norma zaujímá prostor mezi jazykovým systémem a územ. Dle I. Ne- beské je norma: „vymezena jednak jako soubor ustálených, tj. pravidelně užívaných jazykových prostředků (gramatických a lexikálních), jako společenská realizace jazyko- vého systému, jednak jako soubor pravidel a zákonitostí jejich užívání“¹²

Norma je tedy závazné užívání jazyka v rámci jeho systému.

V jednotlivých oblastech rozlišujeme normu výslovnostní, pravopisnou, tvaroslovnou, skladebnou. Jakmile se odchýlíme od jazykové normy, dopustíme se tzv. jazykové chy-

13 ionálně zachycenou nazýváme kodifikací.

by. Normu instituc

2.1.3 Kodifikace

V případě spisovného jazyka představuje kodifikace nejvyšší stadium normo- tvorného procesu. „Kodifikace je společensky závazné institucionalizované stanovené uzlových prvků spisovné jazykové normy v soudobých slovnících, mluvnicích a jazyko- vých příručkách.“¹⁴ Kodifikačním střediskem je Ústav pro jazyk český ČSAV.

V rámci jazykovědy je propracována kodifikace pravopisná, tvaroslovná a vý- slovnostní, popř. i lexikální, volnější zůstává v oblasti syntaxe.¹⁵

Za kodifikační soubory jsou považována Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovného jazyka českého, časopis Naše řeč, jazykové koutky Českého rozhlasu, jazy- kové příručky a učebnice schválené ministerstvem, Výslovnost spisovné češtiny I. a II.

Nástinem kodifikace je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Kodifikační plat- nost mají i práce, které vycházejí v Malé jazykové knižnici v nakladatelství Academia.

16

11 NEBESKÁ, Iva. Jazyk - norma - spisovnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. Acta Universitatis Caro- linae. ISBN 80-7184-144-7. str. 35-36

12 NEBESKÁ, Iva. Jazyk - norma - spisovnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. Acta Universitatis Caro- linae. ISBN 80-7184-144-7. str. 44

13 SVOBODOVÁ, Diana. Psaná a mluvená podoba současné češtiny: (distanční text). Vyd. 1. Ostrava:

Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2009. ISBN 978-80-7368-658-1. str. 14

14 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str. 48

15 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str 48-49

16 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3. str. 48

14

13 14

(16)

2.1.4 Prostředky spisovného jazyka.

K tomu, aby spisovný jazyk správně fungoval ve všech oblastech, je potřeba, aby měl bohatou a vnitřně diferenciovanou zásobu výrazových prostředků. Proto má spisov- ný jazyk výrazy několikanásobné, synonymní a variantní výrazové prostředky. To umožňuje, aby si uživatel ze všech spisovných prostředků vybral pro něj ten nejvhod- nější.

Spisovný jazyk má bohatou lexikální synonymii, kde se objevují jemné významové rozdíly (mír – klid, hezký – krásný), citové rozdíly (otec – tatínek) a stylové rozdíly (teď – nyní, slepice – tur). Dále má spisovný jazyk hojné zvukové a grafické prostředky, zde se rozlišuje na prostředky hláskoslovné (kamínek – kamének), výslovnostní (schořet – zhořet) a pravopisné (puding – pudink). Dalšími jsou varianty slohotvorné (tančit- tan- covat) a varianty tvaroslovné (Češi – Čechové, v potoce – v potoku). Ve spisovném jazyce jsou také bohaté možnosti v oblasti syntaxe. Je možné volit parataktickou, nebo hypotaktickou konstrukci, zvolit vyjádření obsahu větou jednoduchou, nebo souvětím, využít přechodníkovou konstrukci, či určitý tvar slovesa.

Některé varianty spisovného jazyka se nevyskytují v řeči u všech uživatelů, ale jsou různé podle krajové příslušnosti, tzv. oblastní varianty spisovného jazyka. V češtině je to nejvíce viditelné v oblastních variantách českých a moravských.¹⁷

Spisovná čeština se diferenciovala ve tři základní vrstvy výrazových prostředků:

2.1.4.1 Knižní prostředky

Jsou to takové prostředky, které se nehodí pro neveřejné mluvené projevy. Nejčas- těji se využívají pro písemné oficiální projevy, které mají závažnou tematiku. Knižní prostředky se liší od prostředků zastaralých (archaických), hranice mezi nimi je však těžko rozlišitelná a knižní prostředky v ty archaické často přechází.¹⁸ Příklady knižních prostředků: dlít, odebrat se, sňatek, táži se, téci, dále do knižních prostředků patří pře- chodníky, jmenné tvary přídavných jmen apod.

2.1.4.2 Prostředky neutrální

Jsou základními výrazovými prostředky spisovného jazyka v písemných i ústních projevech. Stylově jsou bezpříznakové a patří k nim většina prostředků.

17 HRBÁČEK, Josef. Úvod do studia českého jazyka: skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy [online]. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1994 [cit. 2016-04-09]. ISBN 80-7066-869-5. str.

60-61

18 HRBÁČEK, Josef. Úvod do studia českého jazyka: skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy [online]. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1994 [cit. 2016-04-09]. ISBN 80-7066-869-5. str.62

15

14 15

(17)

2.1.4.3 Prostředky hovorové

Prostředky náležející především mluvenému jazyku. Do hovorových projevů často pronikají i prvky nespisovné a expresivní, proto se tyto prostředky dělí na kodifikované a nekodifikované.

Mezi prostředky spisovné češtiny dochází k vývojovým přesunům. Nejdůležitěj- ším procesem je neutralizace prostředků hovorových. Například některé výrazy, které dříve patřily do vrstvy hovorových prostředků, se dnes v důsledku častého používání zneutralizovaly. Takový přesun do neutrální slovní zásoby můžeme vidět k u slov pů- vodně knižních.¹⁹

2.2 Nespisovnost

Do nespisovného jazyka řadíme obecnou češtinu, dialekty a interdialekty.

V Čechách a na Moravě se vytvořily čtyři regionální interdialekty: v Čechách je to obecná čeština, na Moravě obecná hanáčtina, obecná moravská slovenština a obecná

. kapitole se zaměřím na obecnou češtinu.

laština V následující pod

2.2.1 Obecná čeština

Obecná čeština je interdialekt, který má důležitější postavení než ostatní interdialekty. Mluví jí větší počet lidí, používá se na větší geografické rozloze a má tendence se šířit za své hranice. Zároveň je ze všech interdialektů nejblíže spisovnému jazyku. Nej- frekventovanějšími znaky obecné češtiny jsou ej proti spisovnému ý, zjednodušování souhláskových skupin, v 7. p. pl. všech rodů je zakončení –ama, -ema, -ma a v příčestí minulém se odsouvá –l po souhlásce. Syntaktické jevy jsou vcelku shodné se spisovnou

o nou.²⁰

hovor vou češti

2.2.2 Nářečí

Dialekt je jazykový útvar užívaný v zeměpisně ohraničené oblasti. Je to jazyk určený jisté části národa, a to většinou v oblasti běžného styku. Nejvíce nářečních prv- ků, které jsou společné se slovenskými nářečími, se nachází na východní Moravě. Na severovýchodní Moravě se objevují prvky společné s polštinou. Soustava českých náře-

62- 65

20 HRBÁČEK, Josef. Úvod do studia českého jazyka: skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzi- ty Karlovy [online]. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1994 [cit. 2016-04-09]. ISBN 80-7066-869-5. str.

117

16

15 16

(18)

čí je tvořena primárně čtyřmi nářečními skupinami: 1. česká, 2. hanácká (středomorav- ská), 3. moravskoslovenská (východomoravská), 4. lašská (slezská).

Česká nářeční skupina se dělí na podskupiny: středočeskou, severovýchodní a ji- hovýchodní. Hanácká skupina se dělí na centrální, jižní, západní a východní podskupiny. Moravskoslovenská nářečí na podskupinu slováckou, severní valašskou, na okrajový západní pás. V lašských (slezských) nářečích najdeme podskupinu opavskou, ostrav- skou a jižní.

Každé nářečí se vyznačuje specifickými prvky, které se mohou prolínat nebo

pe ²¹

jsou s cifické pro dané nářečí.

2.2.3 Prostředky nespisovného jazyka

Vedle obecné češtiny, dialektů a interdialektů existuje v českém spisovném jazyce nespisovná vrstva lexikálních prostředků. Tyto prostředky jsou specifické pro vyjadřo- vání určitých sociálních, profesionálních nebo zájmových skupin lidí. Tyto prostředky jsou slangové a argotické, netvoří jazykovou soustavu.

2.2.3.1 Slang

„Slangy mají svou jen terminologii a frazeologii té oblasti, která odpovídá pra- covním nebo jiným zájmům určité skupiny lidí, která slangu používá.“²² Slangy mohou být profesní, které se jsou specifické pro určité pracovní skupiny, jde např. o slangy hornický, lékařský, zednický atd. příčinou vzniku a udržování slangových prostředků je snaha o úspornost, krátkost prostředků, lpění na tradici, vyjádření citového zaujetí.

Slangové výrazy v profesním slangu mají povahu nespisovných pracovních odborných termínů, nemívají expresivní charakter. Některé profesní slangy mají četný výskyt slov cizího původu, výrazů obrazných, univerbizovaných a deformovaných. Tomuto profes- nímu slangu se někdy také říká žargon.

Dalším typem je slang zájmový. Ten obsahuje specifické lexikální a frazeologické prostředky pro skutečné zájmové skupiny. Sem patří slangy sportovní, rybářský, stu- dentský, vojenský apod. v některých případech je těžké rozlišit hranici profesního a zá-

112-116

121

17

16 17

(19)

jmového slangu. Pro zájmový slang je charakteristická expresivita, záměrná deformace lexikálních prostředků, synonymnost a metaforičnost.²³

Slang využívá i zvukových prostředků jako jsou intonace, tempo a dynamika řeči.

Slangy se rychle mění a liší se hlavně podle místa. Některé slangy jsou plné inovace a jsou těžko srozumitelné, naopak jiné tíhnou k obecnější srozumitelnosti. Míra používání slangu bývá i mírou soudržnosti kolektivu.²⁴

2.2.3.2 Argot

Argot také někdy nazýváme hantýrkou, jedná se o mluvu sociálních vrstev. Jde o typ slangu charakteristický pro spodinu společnosti, proto sem řadíme jazyk zlodějů, prostitutek, narkomanů apod. Argot se vyznačuje svou tajemností, snaží se zůstat utajen, být nerozluštitelný pro ostatní vrstvy společnosti. Používá záměrné deformace, přenáše- ní významu slov, hojně využívá slov cizích. Má určité lexikální a frazeologické zvlášt- nosti. Výrazy v argotu mají často jiný význam než v běžném jazyce. Do obecného pod- vědomí vešla některá slova z argotu prostřednictvím umělecké literatury, některá z nich se dostala do vrstvy obecné či hovorové vrstvy jazyka. Do argotu spadá i dětská mlu- va.²⁵

121_124

24 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3 str. 60

124

18

17 18

(20)

3 Projev z pohledu stylistiky

V následující kapitole jsem se zaměřila na stylistiku projevů. V první podkapitole se věnuji objektivním slohotvorným činitelům a přibližuji, jakou hrají úlohu právě v projevech rozebíraných v praktické části. Ve druhé kapitole shrnují funkční styly, kte- ré mají blízko ke stylu používaném v mluvených projevech žáků, a nastíním jejích stručnou charakteristiku. Těmito styly je styl prostě sdělovací a styl umělecký. Prostě sdělovací styl zmiňuji z toho důvodu, že projevy žáků se mnohdy nepodobaly řečnic- kému stylu, který by měl správně být použit, proto některé projevy byly spíše projevem prostě sdělným. Umělecký styl zařazuji proto, že v projevech žáků můžeme najít znaky vyprávění. Poslední kapitola teoretické části se již věnuje řečnickému stylu, který je pro mou práci zásadní.

Styl je záležitostí řečovou, komunikační, ale i systémovou, jazykovou, tedy texto- vou. Vlastností jazykového projevu/textu je tedy právě i jeho styl. Styl má integrační funkci, a tím se podílí na výstavbě smyslu textu. Diferencuje text od ostatních, ale záro- veň ho i k určitým textům přiřaďuje. Jazykový styl bývá vymezován jako způsob výběru jazykových prostředků a jejich uspořádání.²⁶

3.1 Objektivní slohotvorné činitele

V procesu jazykové komunikace stojí na jedné straně řečník- původce komunikátu a na druhé straně posluchač- adresát, mezi nimi probíhá komunikace. Činitelé, kteří ovlivňují výběr a výsledný styl komunikace se nazývají slohotvorné činitele neboli fak- tory. Objektivní slohotvorné činitele souvisí s objektem, s okolní skutečností a plynou z ní.27

3.1.1 Funkce komunikátu

Je to nejzávažnější slohotvorný objektivní činitel. Základní funkcí je funkce do- rozumívací též komunikativní. Cílem projevu je přenést nějaké sdělení, proto tuto funkci můžeme nazvat také sdělnou. Vedle této hlavní úlohy má komunikace další specifické funkce, k nimž patří funkce odborně sdělná a vzdělávací, funkce uvědomovací a získá- vací, funkce esteticky sdělná. Základní funkce projevu výrazně ovlivňuje styl textu, to

26 Čechová str. 360-362

19

18 19

(21)

jak bude stylizován a jaká bude jeho kompozice. Např. projev s prostě sdělnou funkcí bude mít za cíl stručnost a bude mít expresivitu inherentní, zatímco text umělecký uplatňuje kontextovou expresivitu. Funkce komunikátu ovlivňuje základní vlastnosti textu (odbornost, přesnost, objektivita, jednoznačnost, stručnost apod.), odlišnosti funk-

r ice.

cí se p omítají i do kompoz

3.1.2 Ráz komunikátu

Ráz komunikátu souvisí s tím, za je daná komunikace soukromá či veřejná, je dán komunikační situací, charakterem objektu, plyne z cíle a funkce komunikace. Ráz může být tedy buď oficiální, neoficiální soukromý a důvěrný. Oficiálnost souvisí se závažností komunikace a s jejím společenským významem a dosahem. Oficiálnost se, stejně jako funkce, projevuje jak ve výběru komunikačních prostředků, tak v kompozici textu.

V projevech mnou rozebíraných jde zcela jistě o oficiální ráz komunikátu, i když ve většině projevů si to žáci vůbec neuvědomují a používají spíše prostředky vhodné pro

iá unikátu.

neofic lní soukromý ráz kom

3.1.3 Situace a prostředí

Jde o situaci, navozenou atmosféru, která je dána prostředím, jeho kvalitou a okruhem adresátů. Prostředí může být soukromé a veřejné, známé a neznámé, příznivé a nepříznivé. Řečník například může být negativně ovlivněn prostředím, jež je zakouře- né, hlučné nebo je nedostatečně osvětlené. Dalším faktorem ovlivňujícím komunikaci je prostor, tedy rozsah prostředí. Sem náleží například vzdálenost mezi původcem promluvy a adresátem (adresáty).²⁸

Marie Čechová definuje tento objektivně slohotvorný činitel takto: „situace, do které projev vstupuje, k ní patří: místo, čas, prostředí i kontext, do kterého projev zapa- dá.“²⁹

Žáci vystupovali v prostředí veřejném, ale jim dobře známém. To, je-li pro ně toto prostředí příznivé je velice subjektivní. Někteří žáci mohou vnímat kolektiv poslu- chačů skládající se z jejich kamarádů a spolužáků jako velmi příjemný a inspirativní pro jejich projev. Avšak někteří žáci by se mohli cítit lépe spíše před cizími lidmi, než před žáky, kteří je tak dobře znají.

28 TAMTÉŽ str. 65-67

29 Čechová- str. 361

20

19 20

(22)

3.1.4 Charakter adresáta

Adresátem může být člověk nebo kolektiv může být původci komunikátu známý, či naopak zcela neznámý. Komunikace s těmito adresáty bude ze stylistického aspektu vždy jiná. Při projevu k neznámému adresátovi bude projev oficiálnější, sevřenější, více strohý. Naopak před známým adresátem bude ve vystupování prostor pro volnější komunikaci. Důležitým činitelem je pak postoj k adresátovi z pohledu jeho intelektuální úrovni, k jeho vzdělání, sociálnímu zařazení, k pohlaví a věku. Jinak původce komuni- kátu formuluje text laikům, jinak odborníkům.

Adresát byl v tomto případě zcela jasný, jednalo se kolektiv vlastní třídy mluvčí- ho. Jde tedy o adresáta známého, proto žáci dost často volili projevy volnější komunikace. Často se objevovaly informace, které by nezasvěcený posluchač jen těžko rozluštil.

rů ěhy, které mezi sebou žáci budují.

Šlo o zné interní vtipy a příb

3.1.5 Forma komunikátu

Formu projevu dělíme na psanou mluvenou. Při mluveném projevu se posluchač zpravidla nemůže k textu vrátit, na rozdíl od čtenáře při projevu psaném. Z tohoto dů- vodu bývá mluvený text formulován jednodušeji, nehromadí tolik fakt, má prostší vět- nou stavbu. Tyto dvě formy, tedy sféra psaná a mluvená, bývají brány jako sféry opo- ziční a je mezi nimi zásadní rozdíl, který plyne z rozdílných podmínek jejich vzniku.

Mluvený text bývá nepřipravený a je přímo spjat s konkrétní situací. Mluvené projevy také nabízejí možnost kontaktu s adresátem, jde o kontakt přímý, nezprostředkovaný.

Tuto formu projevu ovlivňují také nejazykové prostředky. K těmto paralingválním pro- středkům řadíme zvukovou a grafickou podobu projevu. Mluvčí může například měnit tempo, hlasitost, sílu řeči, může na důležitá fakta poukázat zvýšenou intenzitou či dy- namikou. Na mluvené komunikaci se také podílejí mimika a gestikulace. Gesta někdy mohou nahradit jazykové vyjádření (např. gesto nesouhlasu, odmítnutí či náznak směru apod.) U psaných projevů se tyto gesta a zvuková vyjádření nahrazují grafickými pro- středky. Komunikant například využívá různých druhů, velikostí a barev písma, volí se odlišná podtrhávání, mohou členit text na odstavce apod.

V mluvených projevech převládají prostředky hovorové, v psaných naopak knižní. Pro syntax je význačná eliptičnost větné stavby, časté používaní ukazovacích zájmen. Do komunikace proniká nespisovnost, objevují se výrazy slangové, obecné čes-

21

20 21

(23)

ké a interdialektové. Komunikáty psané, až na výjimky, setrvávají na normě a kodifikace³⁰, o těchto pojmech se již zmiňuji v kapitole 2.1.2 a 2.1.3.

Marie Čechová do této oblasti objektivně slohotvorných činitelů také řadí formu kontaktu: „forma kontaktu ovlivňuje podobu textu, např. to, zda všichni komunikanti jsou současně přítomni, nebo nikoli, zda text sledují ve stejném, nebo různém prostředí, ve stejném, nebo různém čase, zda jde o komunikaci přímou nebo zprostředkovanou (přes někoho třetího).³¹

V projevech rozebíraných v této práci jde pouze o projevy mluvené. Žáci písem- nou podobu projevu nevypracovávali. Všechny výše psané znaky mluveného projevu se v našem případě vyskytují. Nalezneme prostředky zejména hovorové, žáci často použí- vají ukazovacích zájmen a nespisovných výrazů. Syntaktické nesrovnalosti se objevují

č

velice asto (viz kapitola 5.4 a 6.4)

3.1.6 Míra připravenosti komunikace

Dle Chloupka rozlišujeme komunikáty na předem připravené, a to kompletně zpracované písemně, připravené v tezích nebo v bodech, které jsou dobře jazykově i obsahově zpracované, a na projevy naprosto nepřipravené, bezprostřední a spontánní.

V nepřipravených projevech se objevuje přemíra zájmen, nepropracovanost syntaktické stránky promluv, chyby ve vyjadřování, nemotivované odchylky ve větách, nejsou pro- myšleny použité výrazy. V nepřipravených projevech se také setkáme s velkou mírou nespisovnosti. Připravenost resp. nepřipravenost výrazně ovlivňuje styl.

Nepřipravenost je charakteristická pro mluvené projevy, protože komunikant často nemá možnost si předem promyslet stylizaci ani kompozici promluvy. Jen některé z mluvených projevů bývají předem připravené, ty bývají primárně připravené písemně a až poté přednášeny. Z psaných projevů je spontánně vyjádřena pouze osobní kore- spondence.

Tento objektivní činitel je vlastně přímo zakomponovaný ve smyslu mé práce.

Rozdílům mezi připravenými a nepřipravenými mluvenými projevy se věnuje praktická část mé bakalářské práce.

30 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3 str. 68-70

31 Čechová- str 362

22

21 22

(24)

3.1.7 Užitý kód jazykové komunikace

Chloupek se ke kódu jazykové komunikace vyjadřuje takto: „V případě verbální komunikace je základním kódem verbální jazyk se svým systémem znaků, který může být realizován v psané podobě znaky grafickými a v mluvené podobě znaky zvukovými. Při komunikaci v českém prostředí jde o volbu mezi všemi útvary a poloútvary českého ná- rodního jazyka.“³². K volbě kódu je komunikant většinou přinucen objektem, proto kód řadíme mezi objektivní slohotvorné činitele.

Při komunikaci tedy spolupůsobí činitele funkce, cíle, záměru, prostředí. Dále je potřeba si uvědomit ještě prestižnost a neprestižnost daného útvaru národního jazyka.

n ledem k oficiálnosti a společenské závažnosti.³³ Komu ikant útvar vybírá vzh

3.1.8 Téma komunikátu

To, zda téma komunikátu patří do oblasti objektivních slohotvorných činitelů, je velice problematické. Někteří autoři téma do slohotvorných činitelů nezařaďují (např.

Hausenblas). Pokud ale mluvíme o kompaktnosti textu nebo promluvy je potřeba si uvědomit, že styl nevytvářejí jen verbální prostředky, ale i integrita tematických a kom- pozičních prostředků. Styl je v současné stylistice brát jako slohotvorný faktor, proto tak lze brát i téma. (tento názor zastává např. Čechová)

Konkrétní téma projevu je většinou dáno okolím a plyne ze situace. Každé téma je spjato s konkrétní oblastí lidské činnosti a myšlení, témata jsou různě závažná a určují charakter komunikace, její závažnost a také volbu komunikačního kódu.³⁴

Téma projevu bylo žákům předem dáno. Témata se vybírala podle adekvátních zkušeností a znalosti mluvčího. Téma bylo pro připravený i nepřipravený projev stejné, abych mohla lépe pozorovat změny, ke kterým s připraveností dochází.

3.2 Funkční styly

Podle funkce lze dělit styly na: prostě sdělovací, odborný, administrativní, publi- cistický, řečnický (kterému se věnuje samostatná kapitola 3.2), umělecký a esejistický.

Styly můžeme také dělit podle toho, zda mají jednu, či více funkcí. Takovým stylům

33 CHLOUPEK, Jan. Stylistika češtiny. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-23302-3 str. 67- 71

23

22 23

(25)

říkáme simplexní (jedna funkce) a komplexní (více funkcí). Dále styly třídíme

is nižší.

z hled ka hierarchie na vyšší a

3.2.1 Prostě sdělovací styl

Prostě sdělovací styl, též styl běžně dorozumívací, hovorový, se uplatňuje v projevech běžného komunikačního styku. Vydělil se jako styl až v opozici k ostatním funkčním stylům jazyka. Funkce komunikátů je prostě sdělná, věcně informační. Prostě sdělovací styl patří ke stylům simplexním. Je vázaný na komunikační situaci, protože jenom v ní je plně srozumitelný. Texty v tomto stylu vznikají obvykle jako neveřejné a spontánní, jsou vytvářeny za přímého kontaktu s adresátem, v bezprostřední interakci.

Ve velké části jde o projevy mluvené. Bývají často dialogické, prosazuje se v nich emo- tivní složka.

Kompoziční stavba prostě sdělovacího stylu je volná, řazení motivů je často aso- ciativní, motiv nemusí být ani dokončen, nebo se opakuje. Z hlediska syntaxe je styl charakterizován jako jednodušší, přesněji řečeno nepřipravenost komunikátu a mluvenost vedou k tomu, že je těžké rozlišit hranice mezi větnými celky. Hojněji se v tomto stylu používají částice, citoslovce a zájmena. Objevují se často výrazy nespisovné, slova profesní mluvy, slangu a dialektů. V prostě sdělovacích textech se neužívají výrazy knižní, jejich použití je často chápáno komicky nebo parodicky.

Typickou vlastnosti prostě sdělovacího stylu je tolerantnost stylové normy k výrazovým prostředkům. V rámci spisovného jazyka se v těchto projevech uplatňují

st prostředků výrazové prostředky hovorové.³⁵ vedle ylově neutrálních

3.2.2 Umělecký styl

Zahrnuje styl projevů básnických, prozaických a dramatických. Funkce umělec- kého stylu se vymezuje jako esteticky sdělná. Sdělná proto, že literární dílo lze chápat jako odraz reality, o které něco vypovídá, informuje o ní. Estetickou funkcí rozumíme to, že vnímatele podněcuje k určitým představám a působí na citovou stránku adresáta.

Pokud jde o krásnou literaturu, funkce se uplatňují až ve chvíli adresátovy intepretace.

Výchozími výrazovými kategoriemi jsou ikoničnost, tj. zaměření textu na zobrazení a vyjádření, a operativnost, tj. zaměření textu na adresáta.

24

23 24

(26)

Po kompoziční stránce bývá umělecký text dokonale propracovaný. S vlastní kompozicí souvisí i přísný výběr motivů, které budou v textu použity. Z hlediska sloho- vých postupů jsou díla většinou smíšená.

Používá jazykových prostředků jak spisovné češtiny, tak jazyku umělecké literatury. Jazykovým materiálem jsou tedy vedle stávající normy spisovného jazyka i pro- středky starší normy, prostředky ostatních útvarů národního jazyka, může být použito i prvků cizích jazyků.

Umělecký styl používáme jako označení pro styl epiky, lyriky a dramatu. Pro epi- ku je základem rozvinutý vyprávěcí slohový postup, který využívá především popis a úvahu. Pro lyriku je příznačná nesyžetová kompozice, text je budovám ze subjektivního hlediska. Jazyk lyriky je obvykle spisovný a poetizace se dosahuje maximálním využi- tím konotací výrazů (především metaforika). Drama je literární druh založený na syže- tové linii, která je rozdělena na jednání a výstupy. Text je dialogický. ³⁶

3.3 Řečnický styl a jeho charakteristika

Řečnický styl má složitý vývoj. V posledních desetiletích pouze některé koncepce vydělují vedle ostatních funkčních stylů také samostatný a ucelený styl rétorický (např.

Mistrík, Horecký). V české lingvistice se rétorickým stylem nejvíce zabýval J. Kraus, který tako navrhl, jak na tento styl nahlížet. Lze ho tedy podle něj chápat: jako styl, se kterým bychom počítali u všech textů, které mají za cíl adresáta ovlivnit, přesvědčit a získat, dále jako souhrn působení objektivních stylotvorných faktorů, jako souhrn sta- novených a historicky zakotvených řečnických žánrů, jako styl založený na výskytu obrazných rétorických prostředků, jako styl, který vychází od individuálního stylu osobnosti, do něhož pronikají snahy o autentický přístup k jazyku, k obsahu a k posluchačům.

Rétorický text je tvořen z prvků jazykových, které jsou jeho základem, a prvků neverbální komunikace. Řečnický styl lze tedy definovat jako specifický a jednotný princip výstavby řečnických projevů, který je založen na výběru a uspořádání jazyko- vých prostředků, tedy verbálních i neverbálních. Tento výběr je vždy ovlivněn vlastnostmi komunikantů, cílem komunikace a situací.³⁷

37 Lotko, str. 25

25

24 25

(27)

3.3.1 Charakteristické vlastnosti řečnického stylu

Základními vlastnostmi je mluvenost, veřejnost, spisovnost, adresnost a sugestivnost.

3.3.1.1 Mluvenost

Mluvený ráz rétorických projevů umožňuje, aby řečník, vedle čistě verbálních prostředků, využíval také prostředků neverbálních. Rys mluvenosti neimplikuje rys ne- připravenosti ani nevylučuje možnost čtení písemně připraveného řečnického projevu.

V současné době lze pozorovat, že písemná opora u přednášeného textu hraje neustále závažnější roli a nepůsobí na posluchače rušivě.

3.3.1.2 Veřejnost

Řečnický styl je styl veřejného styku zpravidla jednotlivce a kolektivu. Nejde ale pouze o jednostrannou komunikaci. Řečnický monolog je mnohovrstevnatý, je ovlivněn prvky dialogu, jako je např. oslovování, řečnická otázka, argumentace. Využívá se zpět- né vazby posluchačů, která může ovlivnit způsob i obsah projevu řečníka. Reálný dialog jde tam, kde je prostředí menší a méně oficiální.

3.3.1.3 Spisovnost

V řečnickém stylu dává řečník přednost mluvené podobě spisovného jazyka, který má celonárodní komunikativní platnost a je prestižní, polyfunkční a obsahuje neutrální prostředky, které u posluchačů nevyvolávají nežádoucí reakce. V řečnickém stylu by nespisovné prostředky měly mít své odůvodnění, někdy slouží jako aktualizace řečnic- kého projevu. Je nutné si ale přiznat, že se u nás v tomto stylu setkáváme s nedostatečnou znalostí pohybu v české normě spisovného jazyka.

3.3.1.4 Adresnost

Řečník musí při volbě prostředků respektovat jejich adekvátnost vzhledem k adresátovi. Je třeba přihlížet k tomu, že v posluchač při vnímání text svým způsobem dotváří. Problém může nastat ve chvíli, kdy je příliš velké posluchačstvo a roste tak ri- ziko, toho že bude text různě interpretován, proto platí pravidlo, že čím je větší okruh posluchačů, tím by měl být text neutrálnější.

3.3.1.5 Sugestivnost

Rétorický text nemá pouze informovat, ale také přesvědčovat a získávat poslucha- če. Řečnický styl tedy patří ke stylům komplexním. Sugestivnosti se dosahuje tak, že se využívá prostředků z různých jazykových stylů. Řečník používá příznakové jazykové

26

25 26

(28)

prostředky zvané řečnické figury a tropy. Tyto prostředky patří do rétorické roviny, kte- rá se vrství na rovinu gramatickou, tedy na rovinu základních jazykových prostředků.³⁸

38 Lotko str. 23-28

27

26 27

(29)

PRAKTICKÁ ČÁST

V praktické části se věnuji dvaceti konkrétním projevům, které jsem nahrála bě- hem hodin českého jazyka. Projevy jsem zkoumala nejprve z fonetické stránky, dále z lexikální, morfologické a syntaktické. Nejprve jsem mezi sebou porovnávala projevy nepřipravené od různých žáků. Zaměřila jsem se na to, jestli se nepřipravené projevy od různých žáků mezi sebou nějak liší či jsou si podobné, to samé jsem poté udělala s projevy připravenými.

Projevy jsou přepsány a v práci přiloženy jako přílohy, během praktické části budu jejich části citovat. Na začátku této kapitoly je vysvětlení symbolů, které jsem v přepisech projevů použila.

4 Symboly použité v přepisech projevů

↓ klesavá kadence

→ prodloužení poslední slabiky

↑ stoupavá kadence

→↑ kadence stoupá s dlouhým protažením poslední slabiky

→↓ kadence klesá s dlouhým protažením poslední slabiky

● pauza ve výpovědi - nesrozumitelné slovo

… nedokončená výpověď _ hezitační zvuk

5 Nepřipravené projevy

V této kapitole jsem se zaměřila pouze na projevy nepřipravené, a to tedy ze všech již výše zmíněných spektrech.

5.1 Zvuková stránka nepřipravených projevů

V prvé řadě jsem se zaměřila na výslovnost samohlásek. Ty se od sebe liší jednak kvalitou a jednak kvantitou. Při tvoření samohlásek je nejdůležitější poloha a pohyb jazyka. V současnosti se při vyslovováni samohlásek setkáme s odchylkami od norma- tivních podob. V projevech, které jsem analyzovala, jsem se zaměřila na odchylky

28

27 28

(30)

v kvantitě. Délka či naopak krátkost samohlásky může mít rozhodující vliv smysl slova.

Zkracování hlásek se objevilo opravdu mockrát, například ve slovech: cvičim, myslim, trenink, bydlim.

Výslovnost souhlásek je základní oporou srozumitelnosti řeči. Špatná výslovnost je způsobena odchylnou výslovností oblastní (což se u nás vzhledem k oblasti nevysky- tuje), dále o vady řeči například u studentky číslo 10, u které jsou zjevné známky sigma- tismu, vyslovuje například slovo čtrnáct jako [štrnás]. Dále může jít o výslovnost nedo- statečně energickou, nedbalou, což bylo v našich projevech nejčastější. Například u slov [šesnác, prázniny, sedum, začla…]

V některých případech docházelo také ke zkomolení některých slov či přeřeknutí, v těchto případech se žák opravil nedouval..nedoufal, či zopakoval začátek slova mám moje mam mám mamku, pracuje v pracuje.

Co se týče rychlosti mluvení, musím uznat, že žáci mluvili správnou rychlostí, tento pohled je sice velice subjektivní, nicméně žádný z žáků nemluvil příliš rychle.

V některých nepřipravených projevech se občas objevilo pomalejší tempo z důvodu přemýšlení nad daným tématem.

Ze zvukové stránky jsem se dále zaměřila na intonaci, tedy na souběh síly a výšky hlasu ve výpovědích. Intonace je jedním ze základních projevů členění výpovědi. Nej- prve jsem se zaměřila na kadenci koncovou. Jelikož se jednalo ve většině případů o věty oznamovací, nejčastěji by se měla objevovat kadence klesavá, nicméně zde dochází k odchylce od normativní kadence a v projevech se nachází v koncové intonaci i kadence, kdy poslední slabika daného větného úseku stoupá a objevuje se prodloužená sa- mohláska poslední slabiky. Melodie větných úseků nekoncových je ve většině projevů stoupavá. Ve velmi hojném počtu, především u dívek, se u oznamovacích vět intonace podobala kadencím vět zjišťovacích.³⁹

Studentka č. 1: „Eliška ● její taťka je starosta v Rumburku↓ a Eliška strašně hezky kreslí →↑ má hodně kamarádů →↑ a na sem na školu přišla až _ tenhle rok, protože jí předtím na gympl nevzali, ale jedna holka od nás odešla, tak jsme jí prostě vzali↓“

Studentka č. 2. „Na téma moje rodina↓ a teď nás je čtyři→ Mamka→ taťka→

Ségra a já↓ a bydlí s náma prababička, protože se o ní musíme starat↓● a → mí ségře je sedm let →↓ mýmu tátovi je čtyřicet devět mu bude a mý mamce je čtyřicet ↓ _ moje mamka pracuje jako sestřička ↓_ a → můj táta pracuje jako sadrokartonář _ táta jezdí

39 HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, Jiřina. Česká výslovnostní norma. Praha: Scientia, 1995. ISBN 80-85827-93- X. str. 43-44

29

28 29

(31)

na fotbaly, hraje fotbal ↓ A moje mamka hraje volejbal↓. Moje sestra hraje na fagot, na flétnu →_ a má na gymnastiku ještě chodí a na plavání _ a moje prababička ta → bydlí pod náma →↓ a staráme se o ní a vaříme jí obědy→↓ a tahle.“

Student č. 5. „Takže od→ třetí třídy chodím na volejbal→↓, kde se vlastně od ško- ly sledoval tátu →↓ a jeho kámoše →_ a_ a teď ho vlastně už čtvrtým rokem hraju vo- lejbal s dospělýma↓_ od minulýho roku jsem začal hrát _ s Davidem s mým bratrem beach volejbal→ kde → jsme už v -↓. Dále si dávám do - Sport jako basketbal→↓ _ skok vysoký →, běh na tisíc metrů→ a→ fotbal↓.“

Na těchto třech případech můžeme vidět, že prodlužování slabik žáci používají opravdu ve velké míře. Důvodem je získání času na přemýšlení nad následující větou.

Toto prodlužování se často objevuje i u několika slov po sobě jdoucích. Dále si můžeme všimnout, že frázování není vždy adekvátní. „Frázování je v podstatě významové členě- ní promluvy na logické celky a věty na kratší úseky. Základní jednotnou souvislé řeči je věta. Tato jednotka však může být příliš dlouhá na to, aby ji mluvčí mohl pronést vcelku.

Proto jí pomocí různých zvukových prostředků člení na kratší promluvové úseky.“⁴⁰ Když se ještě jednou podíváme na tři zmíněné příklady výše, můžeme vidět, že pomocí melodie žáci frázují buď prodloužením slabik, klesavou kadencí či pauzou v promluvě.

Toto frázování ale probíhá i třeba po jednom slově, což se v běžné promluvě nenastává.

Důvodem tohoto četného členění vět je to, že žáci nevědí, jak na dané slovo navázat, tím vznikají nepřirozeně parcelované části promluv, které mnohdy vyzní nesmyslně.

5.2 Lexikální stránka nepřipravených projevů

Z lexikální roviny jsem se zaměřila hlavně na slovní zásobu. Ta u žáků byla napros- to tristní. Promluvy byly stručné a bez nápadu či jakékoli vlastní invence. Slova se často opakovala, dokonce některé projevy připomínaly promluvy, které před nimi již řekl jiný žák. Neobjevují se žádné odborné výrazy ani výrazy knižní.

Žáci mluvili velice nespisovně:

„jezdíme každej víkend na nějakej výlet → pokud se nám chce a pokud je hezky a→

nebo chodíme jako úplně celá rodina, že sestřenice→ jede teta, bratranec, strejda“

„přestěhovali jsme se, když na Hraběcí když mi byli skoro tři roky→kvůli sé- gře→která měla -, teď nevím jak to říct, problém s dýchacíma cestama a měla prostě astma↓“

40 HŮRKOVÁ-NOVOTNÁ, Jiřina. Česká výslovnostní norma. Praha: Scientia, 1995. ISBN 80-85827-93- X. str. 41-42

30

29 30

(32)

„Na seznamováku jsem _ Báru seznámila s Han _ Háňou a s Evičkou↓. Byly jsme spolu na pokoji↓ _ Bára má takovou jednu vtipnou povídku, že jí pes, teda pes, kůň rozšlápl telefon↓. _ Bára ● Bára se ráda učí a já nechápu proč↓. Má ráda angličtinu↑, její mam- činy ségra bydlí v Londýně→↑ Často si s ní i skajpuje, ta její teda jí nosí dárky s Londý- na↓ Přinesla jí přívěsky na klíče a→ (smích, tyvole) hm ● jo! Bára má dvě zvířátka↑, má andulku a šneka Garryho↓. _ Ten šnek je úplně prťavej od toho, co máme doma my a to je konec↓.“

Objevovala se i specifická nespisovná slova jako teďkonc, takhlenc, buďto.

V projevech se neobjevovaly vulgární výrazy ani hanlivá pojmenování. Ovšem emočně zabarvených slov v podobě zdrobnělin se objevovalo opravdu velké množství, jednalo se o výrazy blízkých členů rodiny nebo přátel: mamka, taťka, ségra, Týnka, Ejminka nebo u slov, která značí roztomilost: štěňátko, bratříček.

Fráze či floskule se v nepřipravených projevech vůbec neobjevily. Myslím si, že žáci v tomto věku fráze nepoužívají téměř nikdy, proto není divu, že se neobjevily ani v jednom z projevů.

Co se naopak objevovalo velice často, byla výplňková (vycpávková) slova. Výraz tyvole se objevil pouze jednou, a to ani nezapadal do kontextu promluvy, ale pouze jako hodnocení situace, která vznikla během projevu ve třídě. Nejpoužívanějším parazitním slovem byl výraz jakoby:

" a pak tam je lesnická škola, na které je i _ jakoby bezpečnostní obor jakoby na policajta↓ _ máme tam _ šluknovský zámek, který ozdobuje naše město, máme tam _ docela velký park↑, ve kterém se konají slavnosti → _i_ různé akce, Den dětí a podobně

→↓ _ pak tam máme kostel →↓ dříve jakoby Šluknov bylo území Německa↓ a dřív se nazývalo Schlukenau→_ je teda na hranici s Německem, hnedka kousek od nás je jako- by město Rožany_ obklopen Šluknova je Království_ Císařský a Hraběcí→ _ Císařská je hasičská zbrojnice máme tam taky hasičárnu→↓ _ jakoby na vrchu města takhle ja- koby tam máme Křížový vrch↓_ na ten jsme chodili jakoby se školou hodně jakoby ven pak ta máme sídliště“ V tomto případě je výskyt tohoto vycpávkového slova extrémní, ovšem nebyl to jediný projev, ve kterém se objevilo:

„rád se koukám se ségrou na biatlon↑, i když mě ňák zvlášť hodně nebaví↓ jakoby jízda na běžkách nebo jízda na lyžích _●_ a to je asi všechno.↓“

„A to chodíme celkem dost často↑ a→ taky mám strašně ráda zvířata a→ kousek od baráku mám jakoby farmu↑, takže tam taky chodím pomáhat a tak↓. A→ to je asi všechno↓.“ Dalším výplňkovým slovem se stal výraz jako:

31

30 31

(33)

„spolu půjdeme jako na procházku → A nějak jsme se seznámily →↓ a jsme teďko nej- lepší kamarádky↓. V létě máme v plánu spolu jet na tři týdny do Ruska →↑, takže je to teď moje nejlepší kamarádka a __hm__ kamarády má sice jako jiný ale všichni jí tady maj rádi _ spíš hodně dobře se učí ↓ a smích a _ její štěňátko, díky kterýmu jsme se se- známily→↓ se jmenuje Ejminka↓a → vlastně jezdíme spolu nebo podnikáme spolu něco jako každý víkend skoro →__ je chodíme spolu třeba do cukrárny nebo jsme spolu byly na výletě → jako chodíme byly jsme spolu i na cvičáku“ Méně používaným výrazem se stal výraz takže, který stál i na úplném začátku projevu:

„_takže_ ráda jezdím na koních→↑ _ke koním→ chodím rok a půl→↑ _ jezdím už cel- kem dost dobře↓. Začínám už skákat pomalu a jinak mě bavěj i sporty↓. Já→ plavu→, jezdím na kole, na lyžích a tak↓. A→ když mám čas tak, když mám čas tak chodíme s rodinou i na výlety↑ A to chodíme celkem dost často↑ a→ taky mám strašně ráda zví- řata a→ kousek od baráku mám jakoby farmu↑, takže tam taky chodím pomáhat a tak↓.“ V dalším případě:

„Takže od→ třetí třídy chodím na volejbal→↓ kde se vlastně od školy sledoval tátu →↓

a jeho kámoše →_ a_ a teď ho vlastně už čtvrtým rokem hraju volejbal s dospělýma↓_

od minulýho roku jsem začal hrát _ s Davidem s mým bratrem beach volejbal→ kde → jsme už v -↓. Dále si dávám do - Sport jako basketbal→↓ _ skok vysoký →, běh na tisíc metrů→ a→ fotbal↓ _ hm_ vlastně když chodím na basket↓ tak tam vlastně bývám delší dobu↑, jelikož pak hnedka jdeme a volejbal↓ takže…_●_ letos…“ Zde si také můžeme všimnout častého použití slova vlastně, které je také velmi oblíbené:

„a to jsou vlastně moji nejmladší kamarádi jako z plavání → a to jsme se seznámili se vlastně v plaveckým oddílu Rumburk, kam já teďkon budu docházet již sedmým rokem a→ jmenovitě jmenujou se Majda Menclová, Eliška Hocková a Marie Nová↓ a vlast- ně→ jsme takový ty nejlepší kamarádi ↓ a→ ● máme spolu jako takový strašně hezký vztah jako kdyby to vlastně byli moji sourozenci↓“

Zřídka se také objevují výrazy výjimečně a prostě.

5.3 Morfologická stránka nepřipravených projevů

V morfologické rovině jsem se zaměřila na používání slovních druhů či správného ohýbaní slov, tedy na skloňování a časování. V nepřipravených projevech se objevují špatně vyskloňovaná či vyčasovaná slova například ve spojení „Eliška její táta“, štěňát- ko stejnou rasu psa jako mám já, obklopen Šluknova je Království_ Císařský a Hraběcí,

32

31 32