Metody a techniky v muzikoterapii

V této kapitole se seznámíme se základními muzikoterapeutickými technikami a metodami. Mají mnoho variací a jsou důležitým zdrojem pro práci muzikoterapeuta.

„V muzikoterapii je metoda definována jako „zvláštní typ hudební zkušenosti používaný pro diagnostiku, intervenci nebo evaluaci“ ( Bursia, 1998, s. 114). Muzikoterapeuti používají čtyři základní typy hudební zkušenosti“ (Kantor., aj. 2009., s. 183).

 hudební improvizace

 hudební interpretace

 kompozice

 poslech hudby

Hudební improvizace

Improvizace je nejvíce využívanou technikou nejen v muzikoterapii. „Představuje spontánní vyjádření hudby, zvuků za pomoci hry na tělo, hudebních nástrojů a vlastního hlasu. Hudební improvizace má především diagnostické a terapeutické využití. Nadále lze techniku zařadit k příznivé komunikaci mezi klientem a terapeutem. Je využívána k motivaci, k vytvoření pozitivního klimatu. Umožňuje komunikaci a hudební reakci i u klientů s těžkým postižením nebo také v případech, kde verbální komunikace není možná. Improvizace podporuje a rozvíjí kreativitu, bourá bariery a dává prostor pro vyjádření vlastních pocitů, emocí, nálad a posiluje sebedůvěru.

„Z terapeutického hlediska poskytuje hudební improvizace prostor ke svobodnému prozkoumání nových způsobů chování, hudebního vyjadřovaní, sociálních interakcí a k terapeutickému tvarování zkušenosti klienta. Umožňuje vytvořit neverbální komunikační kanál a most k verbální komunikaci, poskytuje prostředek k sebevyjádření, sdílení a rozvoji sociálních dovedností“ (Kantor, aj. 2009, s. 185).

J. Kantor a J. Weber rozdělují improvizaci na individuální a skupinovou. Každá z nich nám mapuje sociální dovednosti klientů. Individuální si všímá problémů jednotlivce, jeho

osobnosti, sebepojetí a prožívání. Při skupinové improvizaci můžeme pozorovat sociální interakci a dovednosti skupiny.

M. Lipský dále dělí improvizaci na připravenou, kdy průběh předvídá klient i muzikoterapeut a nepřipravenou, kde roli hraje spontánní cítění. (Lipský 2007–2011).

Další dělení lze najít u J. Zeleiové, která rozděluje hudební improvizaci na volnou neboli nepřipravenou a strukturovanou. Obě skupiny posléze dělí na osm skupin:

 fázově – specifické,

 situační,

 asociační,

 intermediální,

 relaxační,

 rolové,

 interakční.

Hudební interpretace

„Jde o terapeutickou metodu, kdy klient musí dodržovat pravidla, které terapeut nebo skupina určí. Interpretace zahrnuje strukturované hudební aktivity, hry, kde klient má předem určenou roli. Ztvárnění není pouze reprodukce skladby, ale také velmi kreativní způsob práce. Spontánnost klienta je omezena ve srovnání s improvizací. V této metodě se hudební situace neobejdou bez dobře připraveného plánu. Metoda rozvíjí senzomotorické dovednosti, paměť, schopnost interpretovat, sdílet myšlenky a pocity, posiluje adaptivní chování, zlepšuje pozornost, podporuje empatii a schopnost identifikace, umožňuje osvojit si chování v různých interpersonálních situacích. Tato metoda je vhodná pro klienty, kteří mají úzkost ze spontánního projevu a pro klienty s autismem nebo s ADHD. Při skupinové hře pomáhá budovat sebe-disciplínu a schopnost sebekontroly. Interpretaci lze dělit na individuální, skupinovou, na interpretaci s použitím hry na tělo, zpěvu, hudebních nástrojů a jiných výrazových prostředků.

Do hudební interpretace zařazujeme:

 vokální interpretace

Při této variantě lze dosáhnout zlepšení řečového projevu. Nejčastější formou, která se využívá, je zpěv písní. Klient se však také může účastnit zpívání podle gest, lekcím zpěvu, vokální imitaci a výuky melodií. Písně slouží ke zlepšení artikulace, ke správné technice dýchání a rytmu řečí, ale i k rozvoji slovní zásoby, k posilování paměti. Je tedy důležité zvolit vhodnou píseň. Je důležité, aby se s textem písně klienti identifikovali, přinášela jim emocionální zážitek. Ke společenskému kontaktu mezi zúčastněnými dochází u skupinového zpěvu. Zde dochází k zapojení percepční, motorické, emociální, kognitivní funkce. Proto je velmi hodné u dětí využívat písně, které jsou věkově přiměřené a obsahově blízké, které neobsahují mnoho abstraktních slov“ (Kantor, aj. 2009, s. 195 - 196).

„P. Nordoff a C. Robbins doporučují naučit se slova i doprovod písní nazpaměť. Terapeut potom může věnovat většinu své pozornosti klientovi nebo skupině a flexibilně přizpůsobit tempo, dynamiku a frázování zpěvu klienta“ (Kantor, aj. 2009, s. 196).

 instrumentální interpretace

„Aktivity při hře na hudební nástroj pomáhají budovat sebe-disciplínu, schopnost řídit se pokyny. Podstatou těchto činností je reprodukce překomponovaného nebo strukturovaného hudebního materiálu. Hra podle not nebo imitace hry druhého rozvíjí sluchovou a zrakovou percepci, rozvoj motoriky horních končetin, vnímání a paměť.

U dětí a klientů s mentálním postižením je vhodné využít při nácviku hry na hudební nástroj a zpěv, obrázkovou osnovu, která vyjadřuje děj písně nebo zobrazuje předměty, o kterých se v textu zpívá, které lze hudebně ztvárnit.

 hudební produkce

V této metodě jde o hudební vystoupení, kde se klient podílí na plánování, účastní se nácviku a realizuje, za pomocí terapeuta, vystoupení. Produkce může mít různé podoby.

Využívá instrumentální, vokální aktivity, může mít podobu hudební hry, hudebního dramatu, recitálu. Náročnost aktivit se volí podle schopností klientů. Naučené dovednosti klient realizuje např. před terapeutickou skupinou nebo na veřejnosti. Hudební vystoupení

podporuje sebedůvěru a sebevědomí klientů. Veřejné vystoupení dále pomáhá budovat sebe-disciplínu a socializaci, rozšiřuje vzájemnou interakci mezi vrstevníky.

Kompozice hudby

„Kompozice hudby je technika, kterou lze využít u jednotlivce nebo i skupiny. Z hlediska klienta jde o náročnější činnost. Z terapeutického hlediska je vhodná, pokud je z nějakého důvodu obtížné nebo zcela nemožné verbálně ventilovat city, pocity, myšlenky a emoce“

(Kantor, aj. 2009, s. 197 - 199).

Metoda má několik variací, kterou uvádí J. Kantor:

 Variace na písně – klient nebo klienti mění původní text, přičemž melodie a standardní doprovod se zachová

 Skládání písní – za podpory terapeuta si klient komponuje vlastní píseň, podílí se na textu, melodii a doprovodu

 Instrumentální kompozice – klient se snaží komponovat původní instrumentální kus nebo část. Za technické podpory terapeuta tvoří doprovod, melodii a rytmus.

Kompozice může být zaznamenána v notách nebo na audiozáznam.

 Notační aktivity – klient notuje hudbu, kterou dříve zkomponoval nebo vytváří notační systém a pak skládá píseň.

 Hudební koláž – klient řadí a vybírá za sebou zvuky, hudbu, písně s cílem vytvořit nahrávku, která je autobiografické nebo terapeutické povahy.

„Jiným přístupem je spontánní skládání písní, které do textu písně přináší témata důležitá pro klienta. Účelem je porozumět tomu, čím klienti ve skutečnosti jsou, co potřebují a co mají v životě rádi“ (Kantor, aj. 2009, s. 200).

Poslech hudby

„Při terapeutickém poslechu je důležité zvolit vhodnou hudbu, je součástí receptivní muzikoterapie. Jedná se tedy o naslouchání hudbě, kdy klient na hudbu reaguje neverbálně nebo verbálně. U poslechu může být hudba živá, reprodukovaná, instrumentální i vokální. Hudební poslech je zaměřen na emociální intelektuální estetické, tělesné, spirituální aspekty hudby. Mezi klinické záměry patří rozvoj:

 Rozvoj schopnosti naslouchat

 Rozvoj sluchových dovedností

 Rozvoj motorických dovedností

 Podpora paměti

 Podpora regrese

 Evokace imaginací a fantazie

 Stimulace

 Relaxace

Při poslechu oblíbené hudby můžeme snadněji navázat kontakt s klientem. Usnadňuje komunikaci a interakci mezi klientem a terapeutem. Hudba vyvolává vzpomínky a sociace textu písně, může zpřístupnit materiál, který je schován v nevědomí a najít způsob, jak se vyrovnat s obtížnými situacemi. Je tedy velmi důležité dbát na hudební preferenci a hudební minulost klienta či klientů, zaměřit se na schopnost koncentrace a receptivní schopnosti, po poslechu naplánovat prostor pro reflexi klienta nebo klientů.

Kantor uvádí několik variací poslechu hudby, blíže uvedeme pouze některé.

 Somatický poslech o Projektivní pohyb na hudbu o Projektivní kreslení při hudbě

 Imaginační poslech

o Řízená hudební imaginace o Neřízená hudební imaginace o Provázená hudební imaginace

o Řízená interaktivní hudební imaginace

 Poslech vlastní hudby (Kantor, aj. 2009, s. 201 - 204).