Vývoj muzikoterapie

Komunikace prostřednictvím umění zvyšuje citlivost vnímání člověka a ten se stává lidštějším, více společenským a méně osamělým.

Mátejová Z.

Hudba a její léčebné účinky sahají až ke kořenům lidské civilizace. Provází nás při různě významných událostech, i v každodenním životě. Pod tímto pojmem, který má široký význam, si každý z nás představí jiný druh hudby. Muzikoterapie má však svoji historii.

V této kapitole se tedy pokusím nastínit vývoj muzikoterapie od pravěku až po současnost.

„Hudba a rytmy jsou součástí lidstva od nepaměti. Nemluvíme, o muzikoterapii takové jakou známe dnes, ale najdeme zde mnoho společných prvků. Hudba byla chápána jako forma komunikace s nadpřirozenými silami. Lidé se snažili zapůsobit na bohy a démony ve prospěch kmene či jedince. Pomocí hudby bojovali s chorobami a úzkostí. Magické léčení a zaklínání bylo vytvářeno tlučením kamene o kámen nebo holí do kmene, který byl dutý. Šamanský zpěv měnil intenzitu a tempo a byl doprovázen hrou na tělo a strhával k živelnému pohybovému projevu. Z magického působení se vyvinuly rituály, které měly jak léčebnou, tak i preventivní funkci. Zaháněly nemoci jednotlivce, kmene. Zároveň plnily i funkci zábavnou.

Sílu hudby uznávaly všechny civilizace starověku a právě z této doby se dochovalo velké množství mýtů o účincích hudby. Již ve Starém zákoně najdeme léčení pomocí hry na harfu krále Saula. Tři tisíce let před naším letopočtem plavili Egypťané své nemocné na loďkách po Nilu za doprovodu hudby. Ve starém Řecku uctívali Apollona jako boha hudby a také jako dárce zdraví. Velikáni jako Pythagoras, Platon, Aristoteles se zabývali hudební terapií, jsou považováni za přímé předchůdce muzikoterapie. Za optimální nástroj byla považována lyra, byla uznávána i píšťala a flauta (aulos). Římané muzikoterapii převzali od Řeků. Římský lékař Galenos hudbu doporučoval jako protijed při uštknutí hadem.

V období středověku, po pádu římské říše se postupně hudební terapie vytrácela. Z této doby se dochovalo jen velmi málo informací o využití hudební terapie. Hudba se nejvíce

využívala při církevních obřadech. Najdeme zmínky o léčení tance svatého Víta. O pištcích, kteří uklidňovali svou hrou nemocné při nervovém záchvatu.

V renesanci se muzikoterapie opět dostává do povědomí. Využívání hudby jako prostředku k léčení se dostává do zájmů lékařů. Mezi významné osoby tohoto období patří arabský filozof a lékař Avicena, francouzský lékař Ambroise Paré, který studoval možnosti působení hudby na chirurgicky léčené pacienty. Anglický lékař R. Burton se věnoval využití hudby u osob s duševními poruchami.

V 17. a 18. století se objevila řada nových teorií a metod. Byla vydána první ucelená publikace o systému muzikoterapie, kterou napsal anglický lékař R. Brocklesby.

Slovenský lékař I. R. Amro vydal spis o léčení hudbou, používané v lékařství. V tomto období byla muzikoterapie označována „iatromusia“. Iatromusia je z řeckého slova

„iatreia“ a zahrnovala učení o harmonii kosmu a prostřednictvím hudby se promítala do živého organismu. S tím vzniká nová profese iatrohudebníci, kteří byli předchůdci muzikoterapeutů. Uzdravovali pomocí živé hudby. Vznikaly speciální léčivé skladby.

Mezi další významné osobnosti na konci 17. století patřil jezuita Athanasius Kircher.

V díle „Phonunurgia“ se přiklání k názoru, že existuje dvojí hudba. Hudba přirozená, která obklopuje vesmír a hudba umělá, která vychází z harmonického složení těla. E. A.

Nicolai se zabýval studiem somatických reakcí na hudbu, zaměřoval se na změnu tempa a rytmu při dýchání. Nicolai dospěl k názoru, že hudba může terapeuticky působit a uvolňovat afektivní stavy. Důkazem tohoto terapeutického přístupu, je léčení španělského krále Filipa V., který trpěl depresí a melancholií. Byl vyléčen z těchto stavů operním zpěvem.

V první polovině 19. století byla iatrohudba neboli muzikoterapie využívána v psychiatrických léčebnách. Léčení bylo praktikováno aktivním zaměstnáním za pomocí hudby. V druhé polovině 19. století nastává úpadek této terapie. Ke snaze využívat muzikoterapii dochází opět až na přelomu století. V této době se začala využívat v medicíně, v diagnostice, ale její terapeutické možnosti nebyly plně využívány.

Po druhé světové válce se však situace podstatně mění a muzikoterapie se začala rozvíjet.

Po celém světě začaly vznikat školy, instituce a organizace. Zvlášť k významným patřily školy: švédská, americká, holandská, rakouská, polská a školy reprezentující německy mluvící státy.

Školu ve Švédsku založil roku 1948 A. Pontvik. Ta muzikoterapii považuje za centrální obor v psychologii, protože hudba má sílu proniknout do duše hlouběji než slovo, jelikož slova jsou jen abstraktními symboly. K principům Švédské koncepce se hlásí Norsko, Finsko, Dánsko i Island.

Ve stejné době vznikla i Americká škola. Je zaměřena na problematiku chování. Tuto školu, která se orientuje dvěma směry, sociálně psychologickým a psychoanalytickým, reprezentují J. Massermann, L. Shatin, H. Douglass a další.

V roce 1957 ve Velké Británii byla založena J. Alvinovou a pozdějším představitelem A.

Boultonem Britská společnost pro muzikoterapii, která začala vydávat časopis British journal of music therapy. Na stejném principu byly založeny společnosti v Kodani a Rotterdamu.

První výchovné a výzkumné muzikoterapeutické centrum, které bylo na velmi vysoké úrovni, bylo založeno v roce 1959 v Rakousku. Tamní společnost se zasloužila o to, že se ve Vídni muzikoterapie přednášela na Hudební akademii. Tradicí se stal každoroční kongres hudebníků, muzikoterapeutů v Salcburku.

Německo v muzikoterapii reprezentují Ch. Schwabe a Ch. Kohlerová. Lipská škola byla založena v roce 1969. Zde vyvinuli speciální metodu, kde vzniklo spojení muzikoterapie s terapií spánkem, která se aplikuje při neurotických poruchách. Tentýž rok byl v Paříži založen Muzikoterapeutický ústav. Zaměřovali se na terapii určenou autistickým dětem, pacientům s nejasnou diagnózou a psychotickým pacientům.

V roce 1927 v Moskvě vznikla na neurologické klinice metoda, která vychází z muzikoterapeutických principů. Autorem je V. A. Giljarovskij a jeho následovníci vytvořili systém logopedické rytmiky, který léčil děti trpící balbutismem a děti s poruchami sluchu. V sanatoriu Zorka G. Kogan využíval muzikoterapii v rámci speciální pedagogiky.

V dalších evropských státech jako je Polsko, Rumunsko a Maďarsko byla muzikoterapie spojená s Kodályho hudebně výchovným systémem. V Jugoslávii se terapie využívala na psychiatrických odděleních a u dětí s neurologickými poruchami.

Terapeutické postupy na Slovensku využívali v psychiatrické léčebně Pezinok a v Ústavu pro emočně narušené děti. Na klinice v Bratislavě Zlatica Mátejová a Silvester Mašura

aplikovali aktivní muzikoterapii u dětí a dospělých s poruchou komunikace, dětem neurotickým, retardovaným, s poruchou chování a dětem s lehkou mentální retardací“

(Šimanovský 2011, s. 17-23).

2.2.1 Vývoj muzikoterapie v České republice

„První zmínky o muzikoterapii v České republice pochází z 60. let 20. století od Engelsmanna a Študlara. V této době se začala terapie používat především v Praze.

Byla spojená s lékařským prostředím. Poprvé se začala využívat v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, dále také ve Foniatrické klinice Miloše Seemana a pod vedením Františka Kábeleho na foniatrickém oddělení Logopedického ústavu“ (Kantor, aj. 2009, s. 81)

„Významnou průkopnicí v oblasti muzikoterapie je Jitka Schánilcová – Vodňanská, která se systematicky muzikoterapií věnuje od roku 1972. Její činnost je spojená s protialkoholní léčebnou U Apolináře a Střediskem péče o mládež. Této činnosti se věnuje doposud. Pořádá výcvikové kurzy pro pomáhající profese a další zájemce“

(Kantor, aj. 2009, s. 81 srov. Šimanovský 2011, s. 23).

Postupem dalších let se tato terapie začala ubírat různými směry zásluhou významných osobností pracujících s muzikoterapií. Dá se tedy říci, že prochází velkým rozvojem.

„V České republice se, v posledních letech, muzikoterapie rekrutuje v samostatný obor.

Pro její další vývoj bude zapotřebí legislativní úprava a bude též nutná komunikace mezi českými muzikoterapeutickými organizacemi a instituty v zahraničí“ (Kantor, aj 2009, s. 83).

„Budu jmenovat pouze některé významné muzikoterapeuty, kteří se zasloužili o rozvoj muzikoterapie. V oblasti psychoterapie to byl Ferdinand Knobloch. Vladimír Mikula zařazuje v léčebně v Kroměříži léčbu hudbou do programu skupinových aktivit v terapeutické komunitě dospělých. Jmenovat dále mohu Jitku Pejřimovskou nebo Janu Procházkovou, Kamila Kalinu, Marinu Stejskalovou, Hanu Vyhnálkovou. Irena Strossová je autorkou vlastní metody. Při práci v Psychiatrické léčebně v Opavě využila léčbu hudbou spojenou s psychodramatem” (Šimanovský 2011, s. 23).

„Po roce 1989 vzrostl zájem o muzikoterapii, která se rozšířila do oborů zabývajících se pedagogikou a speciální pedagogikou. Zde se setkáme se jmény Jan Braunstein, Marie Břicháčková, Katarína Grochalová“ (Kantor, aj. 2009., s. 82).

„Mezi přední osobnosti patří Jiří Kantor, speciální pedagog a hudebník. Muzikoterapií a hudebnímu vzdělávání zdravotně postižených dětí se věnoval v mateřských, základních a středních školách v Olomouckém kraji a v Dětském centru Thomayerovy nemocnice v Praze. S kolektivem autorů vydal snad nejznámější publikaci „Základy Muzikoterapie“.

V současné době se věnuje soukromé praxi a vyučuje na Univerzitě Palackého v Olomouci. Matěj Lipský vystudoval speciální pedagogiku, kde se zaměřil na etopedii a muzikoterapii. Praktikuje muzikoterapii v různých zařízeních, působí jako hudební supervizor a lektor. Pod jeho vedením vznikají internetové stránky www.muzikoterapie.cz. Tomáš Procházka pracuje jako supervizor, lektor muzikoterapeutů a psychoterapeut. Je zastáncem celostní muzikoterapie“ (Kantor, aj.2009, s. 13 - 14).

„Stejně aktivně se muzikoterapii věnuje Zdeněk Šimanovský, který ji využívá komplexně v hudebně-dramatické výchově. Náplní jeho seminářů je teoretická příprava a prožitkové programy, ve kterých mají účastníci možnost sami prožít muzikoterapeutické postupy.

Muzikoterapii pokládá za prožitkovou terapii, využívající též jiné způsoby terapeutické práce“ (Zeleiová 2007, s. 37).

Obr. 2-1 - Mgr., MgA. Zdeněk Šimanovský (www.muzikoterapie.cz)

„Marie Beníčková pracuje jako odborná asistentka na Pedagogické Univerzitě v Olomouci. Jako muzikoterapeutka se podílela na vzniku několika metod a muzikoterapeutických modelů. Je hlavní lektorkou školy s názvem Akademie Alternativa. Zde připravuje do praxe odborníky v oblasti uměleckých terapií“

(Beníčková 2011, s. 9).

„Kombinací jógy a muzikoterapie se věnuje Ivo Sedláček a Vlastimil Marek. Kombinují terapeutické působení s etnickou hudbou. Výrazným muzikoterapeutem je Lubomír Holzer. Vytvořil vlastní metodu, zabývá se terapeutickým působením etnické hudby, šamanského bubnování se zpěvem, relaxací tibetskými mísami. Je lektorem, supervizorem, autorem publikací primárně zaměřených na muzikoterapii“ (Kantor, aj.

2009, s. 82).

2.2.2 České muzikoterapeutické organizace

První muzikoterapeutická organizace se jmenovala „Pracovní skupina pro muzikoterapii“, kterou založila Jitka Vodňanská a Vojtěch Zappner. Později na její činnost navázala „Česká asociace muzikoterapie a dramaterapie (ČAMAD)“ (Kantor, aj 2009, s. 81). Známá je „Sekce systemické muzikoterapie při ČPS při LSJEP“ a také

„Česká muzikoterapeutická asociace (CZMTA)“. Česká muzikoterapeutická asociace a Česká asociace muzikoterapie a dramaterapie se nyní snaží o vytvoření základní legislativy v oblasti muzikoterapie.

2.2.3 Možnosti studia muzikoterapie a příprava muzikoterapeutů

Na žádné vysoké škole v České republice nevznikl zatím samostatný obor pro studium muzikoterapie. Lidé, kteří mají o tento obor zájem, se mohou přihlásit do kurzů pořádaných odborníky, v rámci celoživotního vzdělávání pod záštitou univerzit.

„Vzdělávací programy jsou pod záštitou MŠMT. Akreditované programy u nás vyučuje a zastřešuje Matěj Lipský na Karlově univerzitě. Na univerzitě v Liberci Jitka Pejřimovská.

Na Univerzitě Palackého v Olomouci je možné studovat v institutu Celoživotního vzdělávání, Celostní muzikoterapii pod vedením garanta Luboše Holzera. Kurzy jsou pořádány především pro pedagogy a speciální pedagogy.

„Je pravděpodobné, že poptávka na přípravu muzikoterapeutů bude i z oborů zdravotnictví. Akreditované kurzy nebudou dostačující a budoucí muzikoterapeuti si budou muset doplnit vzdělání psychoterapeutickým výcvikem“ (Kantor, aj. 2009, s. 82).