VYUŽITÍ MUZIKOTERAPIE VE VÝCHOVNĚ LÉČEBNÉM ODDĚLENÍ PŘESTAVLKY

VYUŽITÍ MUZIKOTERAPIE VE VÝCHOVNĚ LÉČEBNÉM ODDĚLENÍ PŘESTAVLKY

Diplomová práce

Studijní program: M7503 – Učitelství pro základní školy

Studijní obor: 7503T047 – Učitelství pro 1. stupeň základní školy Autor práce: Lenka Kaplanová

Vedoucí práce: MgA. Zuzana Bubeníčková

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Děkuji paní MgA. Zuzaně Bubeníčkové, za odborné vedení práce, cenné rady, povzbuzení a podporu při její realizaci.

Chtěla bych také poděkovat pedagogům a klientům z Výchovně léčebného oddělení, za vstřícnost a cenné rady, bez kterých by tato práce nevznikla. Děkuji Ivě Novotné, která

Anotace

Diplomová práce se zabývá využitím muzikoterapie ve Výchovně léčebném oddělení v Přestavlkách. V úvodní teoretické části vymezuje pojem speciální pedagogika, vymezuje pojem terapie a muzikoterapie. Seznamuje s historickým vývojem tohoto oboru a současnou českou muzikoterapií. Uvádí zde formy, techniky muzikoterapie, které se v praxi využívají.

V praktické časti, popisuji komplexní péči zařízení, klientelu a komplexní terapeutickou péči. Zabývám se praktickým využitím muzikoterapie ve Výchovně léčebném oddělení a jejím vlivem na klienty s psychickými poruchami.

Klíčová slova

Speciální pedagogika, terapie, muzikoterapie, formy muzikoterapie a metody muzikoterapie, klient, hudba, zpěv, hra, improvizace, relaxace, výuka.

Annotation

This thesis deals with the use of music therapy in the Educational Therapeutic Department in Prestavlky. In the introductory theoretical part, three notions are defined: special pedagogy, therapy and music therapy. This part also focuses on the historical development of music therapy and Czech contemporary music therapy as well as presenting the forms and techniques of this branch which are used in practice.

The practical part describes the comprehensive care of the facility, clientele and the comprehensive therapy care. It also deals with the practical use of music therapy at the aforementioned department and describes the therapy influence on clients with a mental disorder.

Keywords

special pedagogy, therapy, music therapy, forms and methods of music therapy, client, music, singing, game, improvisation, relaxation, education

Obsah

Obsah ... 7

Seznam obrázků ... 10

Seznam grafů ... 11

ÚVOD ... 12

TEORETICKÁ ČÁST ... 13

1 Využití terapií ve speciální pedagogice ... 13

1.1 Speciální pedagogika ... 13

1.2 Terapie ve speciální pedagogice ... 14

1.2.1 Klasifikace terapií ... 15

2 Muzikoterapie ... 17

2.1 Pojem a definice muzikoterapie... 17

2.2 Vývoj muzikoterapie ... 19

2.2.1 Vývoj muzikoterapie v České republice ... 22

2.2.2 České muzikoterapeutické organizace ... 24

2.2.3 Možnosti studia muzikoterapie a příprava muzikoterapeutů ... 24

2.3 Formy, techniky, metody ... 25

2.3.1 Formy ... 25

2.3.2 Metody a techniky v muzikoterapii ... 26

2.4 Hudební prostředky ... 31

2.4.1 Hra na tělo ... 31

2.4.2 Hlas ... 31

2.4.3 Hudební nástroje ... 32

2.5 Výrazové prostředky, hudba, zvuk ... 37

2.6 Osobnost muzikoterapeuta a prostředí terapie ... 39

2.7 Cíle muzikoterapie ... 41

2.8 Cílová skupina ... 42

PRAKTICKÁ ČÁST ... 43

3 Využití muzikoterapie ve Výchovně léčebném odděleni v Přestavlkách ... 43

3.1 Cíl šetření ... 43

3.2 Výchovně léčebné oddělení Přestavlky ... 44

3.2.1 Charakteristika zařízení ... 44

3.2.2 Klientela... 44

3.2.3 Škola ve VLO Přestavlky ... 45

3.3 Terapeutická péče ve VLO Přestavlky ... 46

4 Muzikoterapeuté ve Výchovně léčebném oddělení v Přestavlkách ... 49

4.1 PaedDr. Lubomír Holzer ... 49

4.2 Muzikoterapeut Jiří Dočkal ... 51

4.2.1 Skupinová muzikoterapie ... 53

4.2.2 Individuální terapie ... 54

4.2.3 Kazuistika 1 ... 54

4.2.4 Individuální muzikoterapie ... 56

4.3 Muzikoterapeutka Andrea Köhlerová ... 57

4.3.1 Skupinová muzikoterapie ve výuce ... 58

4.3.2 Kazuistika 2 ... 63

4.3.3 Kazuistika 3 ... 65

4.3.4 Individuální terapie ... 66

5 Analýza dotazníků ... 68

5.1 Výsledky šetření u klientů ... 68

5.1.1 Vyhodnocení dotazníku ... 69

5.2 Výsledky šetření u pedagogických pracovníků ... 72

5.2.1 Vyhodnocení dotazníku ... 73

6 Závěr ... 77

7 Seznam použitých zdrojů ... 78

8 Seznam příloh ... 80 Příloha A ... 81 Příloha B ... 83

Seznam obrázků

Obr. 2-1 - Mgr., MgA. Zdeněk Šimanovský (www.muzikoterapie.cz) ... 23

Obr. 2-2 - Orfeův instrumentář (Přestavlky 20. 1. 2014) ... 32

Obr. 2-3 - Djembe (Přestavlky 20. 1. 2014) ... 34

Obr. 2-4 - Koncovka (Přestavlky 20. 1. 2014) ... 35

Obr. 2-5 - Tibetské mísy (Přestavlky 20. 1. 2014)... 35

Obr. 2-6 - Didgeridoo (Přestavlky 20. 1. 2014) ... 36

Obr. 2-7 - Ústní harfa (Přestavlky 20. 1. 2014) ... 36

Obr. 2-8 - Štěrbinový buben (Přestavlky 20. 1. 2014) ... 37

Obr. 3-1 - Výchovně léčebné oddělení (Přestavlky 14. 5. 2013) ... 43

Obr. 3-2 - Pedagogicko psychologické ježdění na koni (Přestavlky 13. 9. 2013) ... 47

Obr. 3-3 - Canisterapie (Přestavlky 16. 10. 2013) ... 48

Obr. 4-1 - PeadDr. Lubomír Holzer (Chrudim 12. 11. 2008)... 49

Obr. 4-2 -Muzikoterapeut Jiří Dočkal, Andrea Köhlerová (Přestavlky 23. 5. 2013) ... 50

Obr. 4-3 - Veřejné vystoupení (Chrudim 15. 11. 2013) ... 51

Obr. 4-4 - Muzikoterapie ve VLO (Přestavlky 18. 9. 2013) ... 52

Obr. 4-5 - Přivítání písničkou (Přestavlky 10. 2. 2014) ... 58

Obr. 4-6 - Volné čárání (Přestavlky 22. 1. 2014) ... 60

Obr. 4-7 -Hodina českého jazyka (Přestavlky 10. 2. 2014) ... 62

Seznam grafů

Graf 5-1 - Úspěšnost spolupráce ... 68

Graf 5-2 - Aktivní účast na muzikoterapii ... 69

Graf 5-3 - Oblíbenost muzikoterapie ... 69

Graf 5-4 - Oblíbenost aktivit ... 70

Graf 5-5 - Oblíbenost nástrojů ... 70

Graf 5-6 - Intenzita muzikoterapie ... 71

Graf 5-7 - Individuální terapie ... 71

Graf 5-8 - Úspěšnost spolupráce 2 ... 72

Graf 5-9 - Vliv na klienty ... 73

Graf 5-10 - Zařazování muzikoterapie ... 74

Graf 5-11 - Setkání s muzikoterapií ... 74

Graf 5-12 - Intenzita muzikoterapie ... 75

Graf 5-13 - Muzikoterapeut ... 76

ÚVOD

Pro svou diplomovou práci jsem si vybrala téma, které propojuje muzikoterapii a speciální pedagogiku.

Téma diplomové práce, „Využití muzikoterapie ve Výchovně léčebném oddělení v Přestavlkách“, úzce souvisí s mou pedagogickou praxí. Speciálně pedagogická práce v našem zařízení je spjatá s komplexním využitím terapií.

Naši malí klienti mají nařízenou ústavní výchovu a jsou k nám přijímány na základě rozhodnutí ředitele dětského diagnostického ústavu. Jsou u nich diagnostikovány různé formy poruch chování spojené s těžkou citovou deprivací, s různými kombinacemi poruchy pozornosti a aktivity. Tyto děti zároveň pocházejí z těžce dysfunkčního rodinného prostředí. Rodiče nedisponují adekvátními výchovnými kompetencemi, problémové situace řeší verbální a fyzickou agresí a to se pak velmi nepříznivě odráží do chování dětí. Ty pak na běžné situace, které vychází z potřeb edukačního procesu, reagují různými formami agrese, nejsou schopny respektovat autoritu a nedokážou kooperovat se svými spolužáky. Tyto skutečnosti velmi negativně ovlivňují klima třídy.

Předat svým žákům kompetence vycházející z plnění školního vzdělávacího programu, a především kompetence, formující prosociální chování, je pro pedagoga velmi náročný, někdy až nemožný úkol. Pro plnění tohoto cíle využíváme různé přístupy a metody, které je podle mého názoru dobré podpořit i psychoformativními terapiemi.

Jelikož sama vyučuji hudební výchovu a hudba a práce s ní je mi blízká, zaměřila jsem se ve své diplomové práci na možnosti muzikoterapie a propojení jejích prvků do jednotlivých vzdělávacích předmětů.

TEORETICKÁ ČÁST

V teoretické části se zaměřuji na možnosti terapií ve speciální pedagogice a podrobněji pak na muzikoterapii, její historické ukotvení a směry dnešního vývoje.

1 Využití terapií ve speciální pedagogice 1.1 Speciální pedagogika

Speciální pedagogika je pojem, který je dnes často užíván a skloňován. V současné době je považován za velmi významný obor. V historii se můžeme setkat s pojmenováním duševně uchylné děti, pedopatologie, léčebná a nápravná pedagogika, defektologie. Jde relativně o mladý vědní obor. Za nejvýznamnější osobnost u nás je považován Miloš Sovák. V odborné literatuře je speciální pedagogika vymezována.

„Vědní obor, který se zabývá teorií a praxí rozvoje, výchovy a vzdělávání jedinců postižených různými nedostatky tělesnými, smyslovými, duševními nebo poruchami chování“. V současné době přechází speciální pedagogika od zaměření na školní věk k celoživotní péči o jedince se speciálními potřebami, přispívá k řešení otázek integrace postižených jedinců mezi běžnou populaci“ (Průcha, aj. 1995, s. 208).

„Speciální pedagogika je disciplína orientovaná na výchovu, vzdělávání a celkový osobnostní rozvoj znevýhodněného člověka s cílem dosáhnout co možná nejvyšší míry jeho sociální integrace, a to včetně pracovních a společenských možností a uplatnění“

(Slowík 2007, s. 15).

„Speciální pedagogiku můžeme označit za vědní disciplínu zaměřenou na výchovu, vzdělávání a komplexní osobnostní rozvoj znevýhodněného člověka s cílem dosáhnout u něj co nejvyšší míry jeho sociální integrace, zahrnující i pracovní a společenské možnosti a uplatnění“ (Michalová 2012, s. 5).

Rozvoj speciální pedagogiky vedl ke vzniku šesti specifických subdisciplín a specifické terminologii, odvozené většinou z medicíny.

Jedná se o disciplíny

 Etopedie

 Psychopedie

 Somatopedie

 Logopedie

 Surdopedie

 Tyflopedie

1.2 Terapie ve speciální pedagogice

„Speciálně pedagogické terapie již byly teoreticky vztahovány k psychoterapii“ (Müller 2007, s. 23).

Terapií, jak název napovídá, se snažíme o odstranění či zmírnění nežádoucích problémů, odstranění jejich příčin a zajištění co nejkvalitnějšího života. Terapeutické přístupy ve speciální pedagogice mají za cíl kladně ovlivnit klienta, jeho osobnost. Kladně působit na jeho chování, emoce, myšlení. Jde tedy o léčebnou pomoc, která má vyvolat pozitivní pocity.

Terapeutický proces by měl provádět terapeut, který má příslušné vzdělání a odborný výcvik, osobnostní předpoklady a profesionální přístup ke klientům. Podle zaměření terapie využívá nejrůznějších metod, principů, forem práce s ohledem na specifické potřeby klientů.

„Speciálně pedagogické terapie buď navazují na léčbu (doplňují léčbu) nemocí v oblasti nemocí medicíny, nebo slouží jako svébytný druh pomoci při potížích vyplývajících z významných kulturních či sociálně adaptačních odlišností – přitom jsou zaměřeny na ty důsledky těchto problémů, jež se projevují ve snížených schopnostech (neschopnostech) normální životní seberealizaci – ve vzdělání, v práci, v bydlení, v zájmových aktivitách atd“ (Müller 2007, s. 20).

Podle prostředků dělíme terapie:

 terapii chirurgickou,

 farmakoterapii,

 fyzioterapii,

 psychoterapii.

1.2.1

terapií

Za hlavní zdroj všech terapii je považována psychoterapie. Psychoterapii tedy lze definovat jako odbornou speciálně-pedagogickou terapii, která působí na celou osobnost člověka a jeho psychiku, kde primárním cílem je pozitivně změnit lidské chování, prožívání, tělesné funkce a systém hodnot.

O. Müller uvádí ve své knize „ Terapie ve speciální pedagogice“ rozdělení terapií do pěti základních skupin

 terapie hrou,

 činnostní a pracovní terapie,

 psychomotorické terapie,

 expresivní terapie,

 terapie za účastí zvířete.

Nadále uvádí terapie na hranici těchto základních terapií

 rodinná terapie,

 terapeutická komunita,

 skupinová rozhovorová sezení,

 skupiny setkání.

Terapii hrou lze chápat v širším slova smyslu jako terapeutickou péči, která využívá hry v různých formách. Je součástí dalších terapií, dramatické hry v dramaterapii. Terapie hrou se využívá v různých oborech, například ve speciální pedagogice, v klinické psychologii. V užším smyslu je terapie založená na činnosti specialisty. Herní specialista pomáhá nemocným dětem, pomocí hry s látkovými panenkami a panáčky, názorně vysvětlit zdravotní obtíže, průběh nemoci a léčby. Terapeut vytváří podmínky, aby se klient lépe vyrovnal s nemocí a udržel si dobrý psychický stav.

Činnostní a pracovní terapie jsou dva vzájemně prolínající se přístupy. Manipulace s předměty, surovinami a různorodým materiálem se využívá jako prostředek k léčbě, za účelem pomoci klientům, pozitivně změnit chování, navodit emoční a osobnostní vyrovnání a jejich začleňování do společnosti. Zahrnuje záměrný nácvik praktických dovedností, jako jsou například sebeobsluha, hygiena, zahrnuje nácvik chodu domácnosti. Ergoterapie směřuje od činností ke konkrétnímu výsledku nebo výrobku.

Psychomotorická terapie je terapeutický přístup, který využívá specifických metod a technik. Jde především o léčení pohybem, podstatou je vnímání a chápaní vlastního těla.

Mezi základní techniky patří pohybové hry, tanec, pantomima, jóga, relaxační pohyby.

Mezi terapeutické přístupy patří například Bazální stimulace a Vojtova metoda.

Expresivní terapie mají nejen léčebný, ale i výchovný potenciál. Využívá výtvarné, hudební, dramatické, taneční i literární umění, které podporuje psychický a emoční vývoj, upravuje sociální vztahy. Každá expresivní terapie má své specifické přístupy. Mezi základní patří dramaterapie, teatroterapie, psychodrama, muzikoterapie, biblioterapie a arteterapie.

Terapie s účastí zvířete zaujímá ve speciálně-pedagogické praxi výjimečné postavení.

Za výjimečný terapeutický prostředek se považuje, kromě člověka, jiný živý tvor. Může jít o jakákoliv společenská zvířata. Nejčastějšími však jsou psi a koně. U psa hovoříme o canisterapii a u koní o hipoterapii nebo hiporehabilitaci. Jde o péči, která napomáhá psychickému uvolnění, rozvíjí sociální komunikaci. Asistence zvířat uspokojuje potřeby bezpečí a jistoty.

2 Muzikoterapie

Kapitola muzikoterapie přináší náhled do jedné z expresivních terapií. Zabývá se vysvětlením pojmu muzikoterapie a její zařazení mezi vědní obory. Setkáme se zde s přehledem definic několika autorů, historií, s oborníky, kteří se věnují muzikoterapii, muzikoterapeutickými organizacemi a možnostmi vzdělávání v této oblasti.

2.1 Pojem a definice muzikoterapie

„Muzikoterapie patří do oblasti tzv. expresivních terapii. Jsou to terapie, které jsou nazývány neverbální, umělecké nebo art kreativní terapie. Pojem je odvozen z latinského slova musika a z řeckého slova therapia. Muzikoterapie tedy znamená léčení, či pomoc člověku hudbou“ (Müller 2007, s. 169).

Jde tedy o léčebnou metodu, která hudbu používá jako terapeutický prostředek.

V literatuře se lze setkat s českým překladem hudební terapie nebo terapie hudbou. Podle pedagogického slovníku znamená pojem muzikoterapie:

„Léčení a doléčování využívající hudby. Může jít o hudbu skládanou pro běžné účely, ale v poslední době vznikají skladby speciálně pro psychoterapeutické a meditativní účely.

Využívá se tempa, rytmu, tónové kvality, melodie, harmonie, dynamiky, pauz, celkové trvání hudby. Léčení probíhá nejen poslechem hudby, ale také jejich aktivním provozováním (hraním na hudební nástroj, zpíváním), příp. vyjadřováním hudby pohybem, tancem aj“ (Průcha, aj. 1995, s. 124).

Z mnoha internetových zdrojů a literatury lze čerpat řadu definic, které nás seznamují s muzikoterapií. Všechny mají jednu myšlenku, a to, že člověku hudba prospívá a má léčivý účinek. Definice si navzájem neodporují, pouze se v každé objevuje jiný ucelený pohled na využití muzikoterapie, a co si pod pojmem máme představovat. Z několika definic uvádím právě ty, které mě nějakým způsobem oslovily a zaujaly.

„Muzikoterapie je použití hudby k terapeutickým cílům: znovuobnovení, udržení a zlepšení mentálního a fyzického zdraví. Je to systematická aplikace hudby řízená terapeutem v terapeutickém prostředí tak, aby se dosáhlo kýžené změny v chování. Hudba pomáhá jedinci v rozvíjení jeho celkového potenciálu a přispívá k jeho větší sociální přizpůsobivosti. Muzikoterapie je plánovité a kontrolované použití hudby k terapeutickým účelům s dětmi, mládeží a dospělými se zvláštními potřebami na základě sociálních

emocionálních, fyzických nebo duševních omezení. Při formulaci léčebných a tréninkových cílů se oslovují čtyři funkční oblasti: sociální, psychologická, fyzická a intelektuální“ (Zeleiová 2007, s. 28).

„Muzikoterapie je léčebně-výchovná metoda vysoce komunikativního charakteru s mimořádnou šíří indikačního zaměření. Prostřednictvím neverbálních a verbálních médií muzikoterapie je možné preventivně a kurativně působit na ohrožené, postižené a narušené jedince všech věkových kategorií bez ohledu na pohlaví, sociální příslušnost, vzdělání a povolání“ (Mátejová, aj. 1992, s. 16).

„Muzikoterapie je použití hudby a/nebo hudebních elementů (zvuku, rytmu, melodie, harmonie) kvalifikovaným muzikoterapeutem pro klienta nebo skupinu v procesu, jehož účelem je usnadnit a rozvinout komunikaci, vztahy, učení, pohyblivost, sebevyjádření, organizaci a jiné relevantní terapeutické záměry za účelem naplnění tělesných, emocionálních, mentálních, sociálních a kognitivních potřeb. Cílem muzikoterapie je rozvinout a/nebo obnovit funkce jedince tak, aby mohl dosáhnout lepší intrapersonální nebo interpersonální integrace a následně také vyšší kvality života prostřednictvím prevence, rehabilitace nebo léčby“ (Kantor, aj. 2009, str. 27).

„Muzikoterapie lze popsat jako aplikaci hudebního umění použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce a další osobní předpoklady společensky i individuálně přijatelným směrem“ (Valenta, aj. 2007, str. 134).

Lze říci, že hudba nás provází celý život. Od prenatálního vývoje až po stáří, tedy bez ohledu na věk, národnost, postavení ve společnosti. Působí nejen na aktuální psychický stav, ale i na celý organismus. Muzikoterapie je velmi široká disciplína, má léčebný záměr a využívá poznatků nejen z pedagogických či lékařských a psychologických oborů, ale úzce se propojuje i s ostatními expresivními terapiemi. Jde tedy o disciplínu, kde hudba je hlavním prostředkem terapie, jejím prostřednictvím se komunikuje, vychovává, poznává, rozvíjí se cítění a empatie.

2.2 Vývoj muzikoterapie

Komunikace prostřednictvím umění zvyšuje citlivost vnímání člověka a ten se stává lidštějším, více společenským a méně osamělým.

Mátejová Z.

Hudba a její léčebné účinky sahají až ke kořenům lidské civilizace. Provází nás při různě významných událostech, i v každodenním životě. Pod tímto pojmem, který má široký význam, si každý z nás představí jiný druh hudby. Muzikoterapie má však svoji historii.

V této kapitole se tedy pokusím nastínit vývoj muzikoterapie od pravěku až po současnost.

„Hudba a rytmy jsou součástí lidstva od nepaměti. Nemluvíme, o muzikoterapii takové jakou známe dnes, ale najdeme zde mnoho společných prvků. Hudba byla chápána jako forma komunikace s nadpřirozenými silami. Lidé se snažili zapůsobit na bohy a démony ve prospěch kmene či jedince. Pomocí hudby bojovali s chorobami a úzkostí. Magické léčení a zaklínání bylo vytvářeno tlučením kamene o kámen nebo holí do kmene, který byl dutý. Šamanský zpěv měnil intenzitu a tempo a byl doprovázen hrou na tělo a strhával k živelnému pohybovému projevu. Z magického působení se vyvinuly rituály, které měly jak léčebnou, tak i preventivní funkci. Zaháněly nemoci jednotlivce, kmene. Zároveň plnily i funkci zábavnou.

Sílu hudby uznávaly všechny civilizace starověku a právě z této doby se dochovalo velké množství mýtů o účincích hudby. Již ve Starém zákoně najdeme léčení pomocí hry na harfu krále Saula. Tři tisíce let před naším letopočtem plavili Egypťané své nemocné na loďkách po Nilu za doprovodu hudby. Ve starém Řecku uctívali Apollona jako boha hudby a také jako dárce zdraví. Velikáni jako Pythagoras, Platon, Aristoteles se zabývali hudební terapií, jsou považováni za přímé předchůdce muzikoterapie. Za optimální nástroj byla považována lyra, byla uznávána i píšťala a flauta (aulos). Římané muzikoterapii převzali od Řeků. Římský lékař Galenos hudbu doporučoval jako protijed při uštknutí hadem.

V období středověku, po pádu římské říše se postupně hudební terapie vytrácela. Z této doby se dochovalo jen velmi málo informací o využití hudební terapie. Hudba se nejvíce

využívala při církevních obřadech. Najdeme zmínky o léčení tance svatého Víta. O pištcích, kteří uklidňovali svou hrou nemocné při nervovém záchvatu.

V renesanci se muzikoterapie opět dostává do povědomí. Využívání hudby jako prostředku k léčení se dostává do zájmů lékařů. Mezi významné osoby tohoto období patří arabský filozof a lékař Avicena, francouzský lékař Ambroise Paré, který studoval možnosti působení hudby na chirurgicky léčené pacienty. Anglický lékař R. Burton se věnoval využití hudby u osob s duševními poruchami.

V 17. a 18. století se objevila řada nových teorií a metod. Byla vydána první ucelená publikace o systému muzikoterapie, kterou napsal anglický lékař R. Brocklesby.

Slovenský lékař I. R. Amro vydal spis o léčení hudbou, používané v lékařství. V tomto období byla muzikoterapie označována „iatromusia“. Iatromusia je z řeckého slova

„iatreia“ a zahrnovala učení o harmonii kosmu a prostřednictvím hudby se promítala do živého organismu. S tím vzniká nová profese iatrohudebníci, kteří byli předchůdci muzikoterapeutů. Uzdravovali pomocí živé hudby. Vznikaly speciální léčivé skladby.

Mezi další významné osobnosti na konci 17. století patřil jezuita Athanasius Kircher.

V díle „Phonunurgia“ se přiklání k názoru, že existuje dvojí hudba. Hudba přirozená, která obklopuje vesmír a hudba umělá, která vychází z harmonického složení těla. E. A.

Nicolai se zabýval studiem somatických reakcí na hudbu, zaměřoval se na změnu tempa a rytmu při dýchání. Nicolai dospěl k názoru, že hudba může terapeuticky působit a uvolňovat afektivní stavy. Důkazem tohoto terapeutického přístupu, je léčení španělského krále Filipa V., který trpěl depresí a melancholií. Byl vyléčen z těchto stavů operním zpěvem.

V první polovině 19. století byla iatrohudba neboli muzikoterapie využívána v psychiatrických léčebnách. Léčení bylo praktikováno aktivním zaměstnáním za pomocí hudby. V druhé polovině 19. století nastává úpadek této terapie. Ke snaze využívat muzikoterapii dochází opět až na přelomu století. V této době se začala využívat v medicíně, v diagnostice, ale její terapeutické možnosti nebyly plně využívány.

Po druhé světové válce se však situace podstatně mění a muzikoterapie se začala rozvíjet.

Po celém světě začaly vznikat školy, instituce a organizace. Zvlášť k významným patřily školy: švédská, americká, holandská, rakouská, polská a školy reprezentující německy mluvící státy.

Školu ve Švédsku založil roku 1948 A. Pontvik. Ta muzikoterapii považuje za centrální obor v psychologii, protože hudba má sílu proniknout do duše hlouběji než slovo, jelikož slova jsou jen abstraktními symboly. K principům Švédské koncepce se hlásí Norsko, Finsko, Dánsko i Island.

Ve stejné době vznikla i Americká škola. Je zaměřena na problematiku chování. Tuto školu, která se orientuje dvěma směry, sociálně psychologickým a psychoanalytickým, reprezentují J. Massermann, L. Shatin, H. Douglass a další.

V roce 1957 ve Velké Británii byla založena J. Alvinovou a pozdějším představitelem A.

Boultonem Britská společnost pro muzikoterapii, která začala vydávat časopis British journal of music therapy. Na stejném principu byly založeny společnosti v Kodani a Rotterdamu.

První výchovné a výzkumné muzikoterapeutické centrum, které bylo na velmi vysoké úrovni, bylo založeno v roce 1959 v Rakousku. Tamní společnost se zasloužila o to, že se ve Vídni muzikoterapie přednášela na Hudební akademii. Tradicí se stal každoroční kongres hudebníků, muzikoterapeutů v Salcburku.

Německo v muzikoterapii reprezentují Ch. Schwabe a Ch. Kohlerová. Lipská škola byla založena v roce 1969. Zde vyvinuli speciální metodu, kde vzniklo spojení muzikoterapie s terapií spánkem, která se aplikuje při neurotických poruchách. Tentýž rok byl v Paříži založen Muzikoterapeutický ústav. Zaměřovali se na terapii určenou autistickým dětem, pacientům s nejasnou diagnózou a psychotickým pacientům.

V roce 1927 v Moskvě vznikla na neurologické klinice metoda, která vychází z muzikoterapeutických principů. Autorem je V. A. Giljarovskij a jeho následovníci vytvořili systém logopedické rytmiky, který léčil děti trpící balbutismem a děti s poruchami sluchu. V sanatoriu Zorka G. Kogan využíval muzikoterapii v rámci speciální pedagogiky.

V dalších evropských státech jako je Polsko, Rumunsko a Maďarsko byla muzikoterapie spojená s Kodályho hudebně výchovným systémem. V Jugoslávii se terapie využívala na psychiatrických odděleních a u dětí s neurologickými poruchami.

Terapeutické postupy na Slovensku využívali v psychiatrické léčebně Pezinok a v Ústavu pro emočně narušené děti. Na klinice v Bratislavě Zlatica Mátejová a Silvester Mašura

aplikovali aktivní muzikoterapii u dětí a dospělých s poruchou komunikace, dětem neurotickým, retardovaným, s poruchou chování a dětem s lehkou mentální retardací“

(Šimanovský 2011, s. 17-23).

2.2.1 Vývoj muzikoterapie v České republice

„První zmínky o muzikoterapii v České republice pochází z 60. let 20. století od Engelsmanna a Študlara. V této době se začala terapie používat především v Praze.

Byla spojená s lékařským prostředím. Poprvé se začala využívat v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, dále také ve Foniatrické klinice Miloše Seemana a pod vedením Františka Kábeleho na foniatrickém oddělení Logopedického ústavu“ (Kantor, aj. 2009, s. 81)

„Významnou průkopnicí v oblasti muzikoterapie je Jitka Schánilcová – Vodňanská, která se systematicky muzikoterapií věnuje od roku 1972. Její činnost je spojená s protialkoholní léčebnou U Apolináře a Střediskem péče o mládež. Této činnosti se věnuje doposud. Pořádá výcvikové kurzy pro pomáhající profese a další zájemce“

(Kantor, aj. 2009, s. 81 srov. Šimanovský 2011, s. 23).

Postupem dalších let se tato terapie začala ubírat různými směry zásluhou významných osobností pracujících s muzikoterapií. Dá se tedy říci, že prochází velkým rozvojem.

„V České republice se, v posledních letech, muzikoterapie rekrutuje v samostatný obor.

Pro její další vývoj bude zapotřebí legislativní úprava a bude též nutná komunikace mezi českými muzikoterapeutickými organizacemi a instituty v zahraničí“ (Kantor, aj 2009, s. 83).

„Budu jmenovat pouze některé významné muzikoterapeuty, kteří se zasloužili o rozvoj muzikoterapie. V oblasti psychoterapie to byl Ferdinand Knobloch. Vladimír Mikula zařazuje v léčebně v Kroměříži léčbu hudbou do programu skupinových aktivit v terapeutické komunitě dospělých. Jmenovat dále mohu Jitku Pejřimovskou nebo Janu Procházkovou, Kamila Kalinu, Marinu Stejskalovou, Hanu Vyhnálkovou. Irena Strossová je autorkou vlastní metody. Při práci v Psychiatrické léčebně v Opavě využila léčbu hudbou spojenou s psychodramatem” (Šimanovský 2011, s. 23).

„Po roce 1989 vzrostl zájem o muzikoterapii, která se rozšířila do oborů zabývajících se pedagogikou a speciální pedagogikou. Zde se setkáme se jmény Jan Braunstein, Marie Břicháčková, Katarína Grochalová“ (Kantor, aj. 2009., s. 82).

„Mezi přední osobnosti patří Jiří Kantor, speciální pedagog a hudebník. Muzikoterapií a hudebnímu vzdělávání zdravotně postižených dětí se věnoval v mateřských, základních a středních školách v Olomouckém kraji a v Dětském centru Thomayerovy nemocnice v Praze. S kolektivem autorů vydal snad nejznámější publikaci „Základy Muzikoterapie“.

V současné době se věnuje soukromé praxi a vyučuje na Univerzitě Palackého v Olomouci. Matěj Lipský vystudoval speciální pedagogiku, kde se zaměřil na etopedii a muzikoterapii. Praktikuje muzikoterapii v různých zařízeních, působí jako hudební supervizor a lektor. Pod jeho vedením vznikají internetové stránky www.muzikoterapie.cz. Tomáš Procházka pracuje jako supervizor, lektor muzikoterapeutů a psychoterapeut. Je zastáncem celostní muzikoterapie“ (Kantor, aj.2009, s. 13 - 14).

„Stejně aktivně se muzikoterapii věnuje Zdeněk Šimanovský, který ji využívá komplexně v hudebně-dramatické výchově. Náplní jeho seminářů je teoretická příprava a prožitkové programy, ve kterých mají účastníci možnost sami prožít muzikoterapeutické postupy.

Muzikoterapii pokládá za prožitkovou terapii, využívající též jiné způsoby terapeutické práce“ (Zeleiová 2007, s. 37).

Obr. 2-1 - Mgr., MgA. Zdeněk Šimanovský (www.muzikoterapie.cz)

„Marie Beníčková pracuje jako odborná asistentka na Pedagogické Univerzitě v Olomouci. Jako muzikoterapeutka se podílela na vzniku několika metod a muzikoterapeutických modelů. Je hlavní lektorkou školy s názvem Akademie Alternativa. Zde připravuje do praxe odborníky v oblasti uměleckých terapií“

(Beníčková 2011, s. 9).

„Kombinací jógy a muzikoterapie se věnuje Ivo Sedláček a Vlastimil Marek. Kombinují terapeutické působení s etnickou hudbou. Výrazným muzikoterapeutem je Lubomír Holzer. Vytvořil vlastní metodu, zabývá se terapeutickým působením etnické hudby, šamanského bubnování se zpěvem, relaxací tibetskými mísami. Je lektorem, supervizorem, autorem publikací primárně zaměřených na muzikoterapii“ (Kantor, aj.

2009, s. 82).

2.2.2 České muzikoterapeutické organizace

První muzikoterapeutická organizace se jmenovala „Pracovní skupina pro muzikoterapii“, kterou založila Jitka Vodňanská a Vojtěch Zappner. Později na její činnost navázala „Česká asociace muzikoterapie a dramaterapie (ČAMAD)“ (Kantor, aj 2009, s. 81). Známá je „Sekce systemické muzikoterapie při ČPS při LSJEP“ a také

„Česká muzikoterapeutická asociace (CZMTA)“. Česká muzikoterapeutická asociace a Česká asociace muzikoterapie a dramaterapie se nyní snaží o vytvoření základní legislativy v oblasti muzikoterapie.

2.2.3 Možnosti studia muzikoterapie a příprava muzikoterapeutů

Na žádné vysoké škole v České republice nevznikl zatím samostatný obor pro studium muzikoterapie. Lidé, kteří mají o tento obor zájem, se mohou přihlásit do kurzů pořádaných odborníky, v rámci celoživotního vzdělávání pod záštitou univerzit.

„Vzdělávací programy jsou pod záštitou MŠMT. Akreditované programy u nás vyučuje a zastřešuje Matěj Lipský na Karlově univerzitě. Na univerzitě v Liberci Jitka Pejřimovská.

Na Univerzitě Palackého v Olomouci je možné studovat v institutu Celoživotního vzdělávání, Celostní muzikoterapii pod vedením garanta Luboše Holzera. Kurzy jsou pořádány především pro pedagogy a speciální pedagogy.

„Je pravděpodobné, že poptávka na přípravu muzikoterapeutů bude i z oborů zdravotnictví. Akreditované kurzy nebudou dostačující a budoucí muzikoterapeuti si budou muset doplnit vzdělání psychoterapeutickým výcvikem“ (Kantor, aj. 2009, s. 82).

2.3 Formy, techniky, metody

2.3.1 Formy

„Vhodné uspořádání terapeutické situace představuje takovou formu terapie, která nejlépe odpovídá specifickým vlastnostem klienta a cílům terapie“ (Müller 2007, s. 183).

Z hlediska počtu klientů rozeznáváme následující formy muzikoterapie:

Individuální forma – terapie je založena pouze na účasti jednoho klienta a terapeuta.

Tato forma je vhodná pro klienty, kteří vyžadují individuální přístup, kteří mají obtíže s navazováním kontaktů.

Skupinová forma – terapie se účastní více osob. Terapeut pracuje buď s malou skupinou (3-6 osob), středně velkou skupinou (7-12osob) a s velkou skupinou (13-15 osob). Při skupinové terapii se pracuje s otevřenou nebo stálou klientelou. V otevřené skupině se klienti a počet mění. Ve fixní je stálý počet stejných účastníků. Výběr skupiny se přizpůsobuje různým kritériím – pohlaví, věk, druh onemocnění.

Hromadná forma – terapie se účastní větší počet osob (20 a více osob). Je zde omezená zpětná vazba, od klienta k terapeutovi a opačně.

Z hlediska klientovy účasti na muzikoterapii dělíme:

Aktivní – klient při tomto způsobu aktivně tvoří hudbu. Může mít vlastní hudební aktivity, účastní se hudebních her, reprodukuje vlastní či cizí dílo, improvizuje. Využívá k tomu Orffovy nástroje nebo hru na tělo. Aktivní muzikoterapie podporuje aktivitu, tvořivost, představivost a kreativitu. Může pozitivně působit na rozvoj koordinace, na jemnou a hrubou motoriku. Dodává klientovi pocit štěstí, potěšení, radosti a uznání.

Receptivní – zde klient vnímá hudbu pomocí smyslů. Receptivní muzikoterapie využívá hudbu reprodukovanou nebo živou, nejlépe tvořenou muzikoterapeutem. Reprodukovaná hudba vyžaduje kvalitní zvukový záznam, ať už je to televize, počítače nebo hudebních nosičů. Nekvalitní záznam může klientovi přivodit pocit nespokojenosti a ovlivnit tak

terapeutický záměr. Většinou bývá poslech spojen s relaxací, ale může být propojen i s výtvarným projevem.

2.3.2 Metody a techniky v muzikoterapii

V této kapitole se seznámíme se základními muzikoterapeutickými technikami a metodami. Mají mnoho variací a jsou důležitým zdrojem pro práci muzikoterapeuta.

„V muzikoterapii je metoda definována jako „zvláštní typ hudební zkušenosti používaný pro diagnostiku, intervenci nebo evaluaci“ ( Bursia, 1998, s. 114). Muzikoterapeuti používají čtyři základní typy hudební zkušenosti“ (Kantor., aj. 2009., s. 183).

 hudební improvizace

 hudební interpretace

 kompozice

 poslech hudby

Hudební improvizace

Improvizace je nejvíce využívanou technikou nejen v muzikoterapii. „Představuje spontánní vyjádření hudby, zvuků za pomoci hry na tělo, hudebních nástrojů a vlastního hlasu. Hudební improvizace má především diagnostické a terapeutické využití. Nadále lze techniku zařadit k příznivé komunikaci mezi klientem a terapeutem. Je využívána k motivaci, k vytvoření pozitivního klimatu. Umožňuje komunikaci a hudební reakci i u klientů s těžkým postižením nebo také v případech, kde verbální komunikace není možná. Improvizace podporuje a rozvíjí kreativitu, bourá bariery a dává prostor pro vyjádření vlastních pocitů, emocí, nálad a posiluje sebedůvěru.

„Z terapeutického hlediska poskytuje hudební improvizace prostor ke svobodnému prozkoumání nových způsobů chování, hudebního vyjadřovaní, sociálních interakcí a k terapeutickému tvarování zkušenosti klienta. Umožňuje vytvořit neverbální komunikační kanál a most k verbální komunikaci, poskytuje prostředek k sebevyjádření, sdílení a rozvoji sociálních dovedností“ (Kantor, aj. 2009, s. 185).

J. Kantor a J. Weber rozdělují improvizaci na individuální a skupinovou. Každá z nich nám mapuje sociální dovednosti klientů. Individuální si všímá problémů jednotlivce, jeho

osobnosti, sebepojetí a prožívání. Při skupinové improvizaci můžeme pozorovat sociální interakci a dovednosti skupiny.

M. Lipský dále dělí improvizaci na připravenou, kdy průběh předvídá klient i muzikoterapeut a nepřipravenou, kde roli hraje spontánní cítění. (Lipský 2007–2011).

Další dělení lze najít u J. Zeleiové, která rozděluje hudební improvizaci na volnou neboli nepřipravenou a strukturovanou. Obě skupiny posléze dělí na osm skupin:

 fázově – specifické,

 situační,

 asociační,

 intermediální,

 relaxační,

 rolové,

 interakční.

Hudební interpretace

„Jde o terapeutickou metodu, kdy klient musí dodržovat pravidla, které terapeut nebo skupina určí. Interpretace zahrnuje strukturované hudební aktivity, hry, kde klient má předem určenou roli. Ztvárnění není pouze reprodukce skladby, ale také velmi kreativní způsob práce. Spontánnost klienta je omezena ve srovnání s improvizací. V této metodě se hudební situace neobejdou bez dobře připraveného plánu. Metoda rozvíjí senzomotorické dovednosti, paměť, schopnost interpretovat, sdílet myšlenky a pocity, posiluje adaptivní chování, zlepšuje pozornost, podporuje empatii a schopnost identifikace, umožňuje osvojit si chování v různých interpersonálních situacích. Tato metoda je vhodná pro klienty, kteří mají úzkost ze spontánního projevu a pro klienty s autismem nebo s ADHD. Při skupinové hře pomáhá budovat sebe-disciplínu a schopnost sebekontroly. Interpretaci lze dělit na individuální, skupinovou, na interpretaci s použitím hry na tělo, zpěvu, hudebních nástrojů a jiných výrazových prostředků.

Do hudební interpretace zařazujeme:

 vokální interpretace

Při této variantě lze dosáhnout zlepšení řečového projevu. Nejčastější formou, která se využívá, je zpěv písní. Klient se však také může účastnit zpívání podle gest, lekcím zpěvu, vokální imitaci a výuky melodií. Písně slouží ke zlepšení artikulace, ke správné technice dýchání a rytmu řečí, ale i k rozvoji slovní zásoby, k posilování paměti. Je tedy důležité zvolit vhodnou píseň. Je důležité, aby se s textem písně klienti identifikovali, přinášela jim emocionální zážitek. Ke společenskému kontaktu mezi zúčastněnými dochází u skupinového zpěvu. Zde dochází k zapojení percepční, motorické, emociální, kognitivní funkce. Proto je velmi hodné u dětí využívat písně, které jsou věkově přiměřené a obsahově blízké, které neobsahují mnoho abstraktních slov“ (Kantor, aj. 2009, s. 195 - 196).

„P. Nordoff a C. Robbins doporučují naučit se slova i doprovod písní nazpaměť. Terapeut potom může věnovat většinu své pozornosti klientovi nebo skupině a flexibilně přizpůsobit tempo, dynamiku a frázování zpěvu klienta“ (Kantor, aj. 2009, s. 196).

 instrumentální interpretace

„Aktivity při hře na hudební nástroj pomáhají budovat sebe-disciplínu, schopnost řídit se pokyny. Podstatou těchto činností je reprodukce překomponovaného nebo strukturovaného hudebního materiálu. Hra podle not nebo imitace hry druhého rozvíjí sluchovou a zrakovou percepci, rozvoj motoriky horních končetin, vnímání a paměť.

U dětí a klientů s mentálním postižením je vhodné využít při nácviku hry na hudební nástroj a zpěv, obrázkovou osnovu, která vyjadřuje děj písně nebo zobrazuje předměty, o kterých se v textu zpívá, které lze hudebně ztvárnit.

 hudební produkce

V této metodě jde o hudební vystoupení, kde se klient podílí na plánování, účastní se nácviku a realizuje, za pomocí terapeuta, vystoupení. Produkce může mít různé podoby.

Využívá instrumentální, vokální aktivity, může mít podobu hudební hry, hudebního dramatu, recitálu. Náročnost aktivit se volí podle schopností klientů. Naučené dovednosti klient realizuje např. před terapeutickou skupinou nebo na veřejnosti. Hudební vystoupení

podporuje sebedůvěru a sebevědomí klientů. Veřejné vystoupení dále pomáhá budovat sebe-disciplínu a socializaci, rozšiřuje vzájemnou interakci mezi vrstevníky.

Kompozice hudby

„Kompozice hudby je technika, kterou lze využít u jednotlivce nebo i skupiny. Z hlediska klienta jde o náročnější činnost. Z terapeutického hlediska je vhodná, pokud je z nějakého důvodu obtížné nebo zcela nemožné verbálně ventilovat city, pocity, myšlenky a emoce“

(Kantor, aj. 2009, s. 197 - 199).

Metoda má několik variací, kterou uvádí J. Kantor:

 Variace na písně – klient nebo klienti mění původní text, přičemž melodie a standardní doprovod se zachová

 Skládání písní – za podpory terapeuta si klient komponuje vlastní píseň, podílí se na textu, melodii a doprovodu

 Instrumentální kompozice – klient se snaží komponovat původní instrumentální kus nebo část. Za technické podpory terapeuta tvoří doprovod, melodii a rytmus.

Kompozice může být zaznamenána v notách nebo na audiozáznam.

 Notační aktivity – klient notuje hudbu, kterou dříve zkomponoval nebo vytváří notační systém a pak skládá píseň.

 Hudební koláž – klient řadí a vybírá za sebou zvuky, hudbu, písně s cílem vytvořit nahrávku, která je autobiografické nebo terapeutické povahy.

„Jiným přístupem je spontánní skládání písní, které do textu písně přináší témata důležitá pro klienta. Účelem je porozumět tomu, čím klienti ve skutečnosti jsou, co potřebují a co mají v životě rádi“ (Kantor, aj. 2009, s. 200).

Poslech hudby

„Při terapeutickém poslechu je důležité zvolit vhodnou hudbu, je součástí receptivní muzikoterapie. Jedná se tedy o naslouchání hudbě, kdy klient na hudbu reaguje neverbálně nebo verbálně. U poslechu může být hudba živá, reprodukovaná, instrumentální i vokální. Hudební poslech je zaměřen na emociální intelektuální estetické, tělesné, spirituální aspekty hudby. Mezi klinické záměry patří rozvoj:

 Rozvoj schopnosti naslouchat

 Rozvoj sluchových dovedností

 Rozvoj motorických dovedností

 Podpora paměti

 Podpora regrese

 Evokace imaginací a fantazie

 Stimulace

 Relaxace

Při poslechu oblíbené hudby můžeme snadněji navázat kontakt s klientem. Usnadňuje komunikaci a interakci mezi klientem a terapeutem. Hudba vyvolává vzpomínky a sociace textu písně, může zpřístupnit materiál, který je schován v nevědomí a najít způsob, jak se vyrovnat s obtížnými situacemi. Je tedy velmi důležité dbát na hudební preferenci a hudební minulost klienta či klientů, zaměřit se na schopnost koncentrace a receptivní schopnosti, po poslechu naplánovat prostor pro reflexi klienta nebo klientů.

Kantor uvádí několik variací poslechu hudby, blíže uvedeme pouze některé.

 Somatický poslech o Hudební relaxace o Stimulační poslech o Meditativní poslech o Podprahový poslech

 Projektivní poslech

o Projektivní zvuková identifikace o Volné asociace

o Hudební dramatizace o Projektivní pohyb na hudbu o Projektivní kreslení při hudbě

 Imaginační poslech

o Řízená hudební imaginace o Neřízená hudební imaginace o Provázená hudební imaginace

o Řízená interaktivní hudební imaginace

 Poslech vlastní hudby (Kantor, aj. 2009, s. 201 - 204).

2.4 Hudební prostředky

V této podkapitole se budu věnovat stručné charakteristice hudebních prostředků, kterými klient a muzikoterapeut vytváří nebo reprodukuje hudbu. Mezi základní kameny patří tělo, hlas a hudební nástroje.

2.4.1 Hra na tělo

„Hrou na tělo vytváříme rozsáhlou škálu zvuku, klient si uvědomuje změny polohy končetin a jejich vzdálenosti od těla. Rozvíjí jemnou a hrubou motoriku, podporuje činnost hemisfér. Je součástí hudebně pohybových her, využívá se u dětí i dospělých klientů a jako doprovod k hlasovým technikám. Při hře na tělo využíváme tleskání, pleskání o různé části těla, dupání, luskání. Vytváříme zvuky pomocí prstů o napnutou tvář a pomocí úst napodobujeme foukání, mlaskání, bručení, zívání a další možné varianty. Vždy je vítaná kreativita a hru lze doplit různými formami pohybu a pantomimickými prvky.

2.4.2 Hlas

„Nejdostupnějším nástrojem člověka je lidský hlas. Dokáže zachytit nejen naše pocity, ale i naše emoce. Hlas každého z nás ovlivňuje aktuální psychický stav, strach, radost, emoce. V muzikoterapii se snažíme klienty motivovat k tomu, aby zpívali a tím je přinutili objevit radost z hlasového projevu. Je však důležité citlivě vést klienta. Můžeme se setkat i s klientem, který má negativistický přístup k hlasovému projevu. Pak záleží na profesionálním přístupu terapeuta, aby tyto bariéry odstranil“ (Kantor, aj. 2009, s. 152 srov. Müller 2007, s. 174).

 Dechové techniky

„Pro tvorbu hlasu je důležitý dech a dobré dýchání. V raném dětství jsme využívali brániční dýchání, ale většina z nás tuto schopnost ztratila. Dnes dýcháme povrchně a tím snižujeme kapacitu plic. Toto dýchání má neblahý vliv na mnoho funkcí. Lidé, kteří dýchají povrchně, jsou náchylní k chronickým onemocněním, k infekci, depresi, únavě, bolestem hlavy, špatnému krevnímu oběhu a mnoha dalším. Pomocí přirozených cviků můžeme naše dýchání léčit a tím odbourat mnoho negativních projevů.

Doporučuje se dýchání nosem, kdy nos filtruje vzduch zvenčí a je tišší než dýchání ústy.

Při muzikoterapii ke správnému dýchání využíváme samohlásek.

2.4.3 Hudební nástroje

„Hudební nástroje uplatňujeme v aktivní i v pasivní muzikoterapii, kde mají široké uplatnění. Vždy přitahují zájem cílové skupiny. V aktivní muzikoterapii se klient lépe sbližuje s lehce ovladatelnými rytmickými a melodickými nástroji. Vytváří tak vlastní hudbu, aniž by měl hudební vzdělání. Vhodným přístupem je nechat klientům prostor pro individuální seznámení s nástroji, materiálem, zvuky a držením. Je zde podporována vlastní kreativita. V receptivní muzikoterapii záleží na dovednosti muzikoterapeuta, jaký nástroj nebo nástroje zvolí. Předpokládá se, že muzikoterapeuti umí hrát na více nástrojů, nejčastěji na klavír, flétnu nebo i housle a violoncello“ (Kantor, aj. 2009, s. 155).

J. Kantor, M. Lipský, J. Weber rozdělují nástroje do pěti skupin podle využití v muzikoterapii.

 tradičně laděné nástroje

Do této skupiny nástrojů patří klavír, kytara, flétna, housle a violoncello, lyra a citera.

Díky technikám, které usnadňují improvizaci, mohou na tyto tradičně laděné hudební nástroje hrát i neškolení klienti. Z klavírních technik lze využít hru na černých klávesách.

Kytaru lze naladit do akordu D nebo E, kdy se nemusejí pak akordy držet. Využívanou technikou je párová hra na jednom hudebním nástroji, kdy terapeut akordy drží a klient hraje doprovod pravou rukou.

 Orfeův instrumentář

Obr. 2-2 - Orfeův instrumentář (Přestavlky 20. 1. 2014)

Nástroje Orfeova instrumentáře se klientům muzikoterapie velmi líbí. Jsou určeny především dětem. Nástroje svým jednoduchým ovládáním umožňují pomocí instrumentální hry pochopit hudební teorii, slouží nejen k doprovodům písní, ale i k propojení s pohybem a s poslechovými skladbami. Orfeův instrumentář rozdělujeme na dvě základní skupiny.

Rytmické nástroje, které slouží k doprovodu písní, k pochopení základních složek, jako jsou metrum, rytmus, tempo a takt. Využívají se k rytmickým cvičením (rytmizace textu, hra na ozvěnu). Mezi rytmické nástroje patří

 ozvučná dřívka,

 bubínek,

 činel a činely,

 gong,

 triangl,

 zvonky,

 tympány,

 tamburína,

 rumba-koule,

 dřevěný blok.

Druhou skupinu zastupují melodické nástroje:

 metalofon,

 xylofon,

 zvonkohra.

Nástroje mají odnímatelné kameny, což lze velmi dobře využít k melodickým doprovodům, při hře se začátečníky, pro usnadnění hry. Kameny odebíráme při pentatonických doprovodech. Na metalofon hrajeme paličkami z gumy, na xylofon paličkami plstěnými nebo dřevěnými. Zvonkohru rozezníme dřevěnými paličkami.

Efektivní hra na nástroje spočívá v tom, že dětem ukážeme, jak mají nástroje správně držet a jakým způsobem a silou na ně udeřit. I bez předchozí hudební zkušenosti vychází hra z dětské touhy hrát na vše, co vydává zvuk. Přináší jim radost, pocit úspěšnosti,

tvořivě se seberealizovat. Dodává jim sebedůvěru, která má pozitivní terapeutický dopad na psychiku dětí a klientů.

 etnické nástroje

Mají bohaté uplatnění, umožňují vnímat zvuky neobvyklé kvality. S některými nástroji se klienti setkávají poprvé v životě. Zvuk a hra na tyto nástroje je ovlivněna přírodním materiálem, ze kterého je nástroj vyrobený.

V rámci teoretické části, představím blíže nástroje, které souvisí s praktickou částí diplomové práce „Využití muzikoterapie ve VLO Přestavlky“, součástí jsou i přiložené vlastní fotografie.

djembe – jedná se o buben, který má pohárovitý tvar a je vyřezán z jednoho kusu dřeva.

Výška se pohybuje od 50 cm do 1 m. Horní část kryje blána z kůže kozy nebo antilopy.

Je vypnutá pomocí provazu, který je uvázán kolem rámu bubnu. Na buben se hraje dlaní a prsty.

Obr. 2-3 - Djembe (Přestavlky 20. 1. 2014)

rámový buben – je vyroben z jedné nebo dvou membrán napnutý přes kruhový rám. Zvuk ovlivňuje jak je blána vysušená a napnutá. Údery, které znějí i několik sekund, jsou vedeny paličkou. Tento buben je lidovým nástrojem Irska.

koncovka, fujara, dvojačka – jsou dřevěné nástroje, které se vyrábějí především z bezu.

Jsou velmi podobné flétně, mají úzké vrtání, lze je snadno přefukovat. Zní podle ladění měkce a temně. Hra na tyto nástroje nevyžaduje znalost not, ale hudební sluch.

Obr. 2-4 - Koncovka (Přestavlky 20. 1. 2014)

tibetská mísa – nástroj, který pochází z Tibetu. Vliv na zvuk má tvar a velikost mísy.

Tóny a vibrace jsou vytvářeny paličkou, buď úderem nebo přejížděním po okraji mísy.

Obr. 2-5 - Tibetské mísy (Přestavlky 20. 1. 2014)

brumle – kovový hudební nástroj, který se opírá o zuby. Ústa slouží jako rezonátor. Zvuk vniká pomocí tenoučké ocelové lamely, o kterou muzikoterapeut brnká.

dešťová hůl – nástroj, který využívali indiáni k přivolání deště. Dutá hůl ze skeletu kaktusu s přepážkami uvnitř. Mezi přepážkami se přesypávají kamínky a tím nám připomíná zvuk deště.

didgeridoo – symbol australských domorodců. Jde o dechový nástroj. V originální podobě jde o dutý kmínek eukalyptu. Z užší strany je opatřen náustkem ze včelího vosku.

Technika hraní na tento nástroj jsou vibrující rty a výsledkem je nepřerušovaný táhlý bručivý tón. Délka nástroje se pohybuje od 1 – 1,5 m.

ústní harfa - strunný hudební nástroj, připomínající luk. Na obou koncích lučiště je fixovaná struna. Zvuk je tvořen rychlými údery o strunu dřevěnou hůlkou. Jako rezonátor slouží dutina ústní. Lučiště se položí mezi rty a změnou velikosti úst se tón zesiluje či zeslabuje. Struna se úst nedotýká.

Obr. 2-7 - Ústní harfa (Přestavlky 20. 1. 2014) Obr. 2-7 - Didgeridoo

Obr. 2-6 - Didgeridoo (Přestavlky 20. 1. 2014)

Mezi další etnické nástroje využívané v muzikoterapii patří oceánový buben, zvonkohra, zvonce, gong, štěrbinový buben a další.

Obr. 2-8 - Štěrbinový buben (Přestavlky 20. 1. 2014)

 nástroje vlastní výroby

Hudební projev lze vytvořit i z hudebních nástrojů, které si vyrobí klient sám, získá k nim bližší vztah. Nástroje tak můžeme doplnit různými dřívkami a štěrchaly. Na šňůrku je možné zavěsit mušličky, skořápky, rolničky a zvonečky nebo různé přírodniny. Klienti mohou používat i předměty denní potřeby, některé vydávají zajímavé zvuky.

Muzikoterapeut by měl mít těchto nástrojů ne-nástrojů zásobu, protože při častém používání se rychle a snadno ničí.

 kompenzační pomůcky a alternativy běžných nástrojů

Jedná se o nástroje, které jsou přizpůsobeny klientům s handicapem. Pro klienty s těžkým nebo kombinovaným postižením. Jde o úpravu držení. Nástroje, které svou velikostí jsou uzpůsobený klientovým potřebám. Prioritní vždy zůstává, aby klient s postižením mohl hrát.

2.5 Výrazové prostředky, hudba, zvuk

 Hudba

Hudba má emotivní náboj, u každého z nás vyvolává řadu pocitů, štěstí a radost, uvolnění a napětí, upoutá pozornost. Dokáže vyvolat smutek, pocit viny a někdy nás i rozpláče.

„Hudba je velmi dobré médium, které proniká do hloubky a dotýká se podstaty, aniž bychom si toho často byli vědomi. Hudba je mediem, které otevírá komunikační kanály jiným formám terapie“ (Zeleiová 2007, s. 89).

„Hudba se stala přirozenou součástí našeho života. Současným fenoménem je hudba, která slouží k zpříjemnění atmosféry, hudba vytvářející pozadí. Mluvím o hudbě, která zní v supermarketech, k zpříjemnění společenských událostí a mnoha jiným účelům.

V muzikoterapii se hudba definuje, co muzikoterapeut, to jiný výklad a názor. Kantor uvádí definici Bursia.

„Hudba je lidská instituce, ve které je jednotlivci vytvářejí význam a krásu ze zvuků za použití umění kompozice, improvizace, provedení a poslechu. Význam a krása hudby jsou odvozeny z vnitřních vztahů vytvořených mezi samotnými zvuky a vnitřními vztahy mezi zvuky a jinými formami lidské zkušenosti“ (Kantor, aj. 2009, s. 131).

 Zvuk

„V muzikoterapii by měli klienti dostat příležitosti k vlastnímu výběru hudebních nástrojů, popř. hudebních nahrávek. Mají právo prozkoumávat a získat nové zkušenosti s množstvím různorodých zvuků“ (Kantor, aj. 2009, s. 135).

„Člověk vnímá zvuky po celý den i v noci a vždy je nějakým způsobem zpracovává.

Zvuky vnímáme nejen sluchem, ale i celým tělem. Základními vlastnostmi zvuku jsou barva, síla, výška, délka.

Barva zvuku a její odlišnosti dávají možnost rozlišovat zvuky hudebních nástrojů a lidského hlasu. Na základě zkušeností s barvami zvuku můžeme podpořit zájem klienta a tím rozvíjet jeho sluchové rozlišování. Každý klient si může oblíbit různé druhy barvy zvuku, které na základě pozorování, terapeut může využít k navázání kontaktu a rozvíjet tím terapeutický vztah.

Síla zvuku neboli intenzita, je z fyzikálního hlediska úzce propojena s energií zvukového zdroje. Čím větší síla zvuku, tím větší množství energie je třeba vynaložit na jeho vytvoření. Sílu zvuku měříme v decibelech. Každý člověk je individuální, a proto se můžeme setkat s různými preferencemi síly zvuku, které souvisí nejen se způsobem emociálního reagovaní, ale i s temperamentem klienta.

Výška tónu (frekvence) se uvádí v hertzech. Hranice horního a dolního pásma se mění s věkem. Podle některých autorů, jak uvádí Kantor, tóny vyvolávají u člověka fyziologické a psychické reakce. Vysoké vyvolávají napětí a nízké napomáhají k uvolnění organismu.

Délka tónu a tempo vyznačuje rytmickou hodnotu zvuku. „Délka zvuku a tempo hry klienta může poskytnout mnoho důležitých informací o jeho percepčních funkcích a schopnosti sebevyjádření“ (Kantor, aj. 2009, s. 134- 138).

 Výrazové prostředky

Vlastnosti zvuku se v hudbě projevují jako hudební výrazové prostředky. Rytmus, melodie, harmonie jsou považovány za základ hudby.

Rytmus má hudební i nehudební povahu. Jde o pravidelné střídání nějaké fáze či děje.

Rytmus nacházíme v přírodě, ve střídání ročního období, střídání dne a noci, pohybu měsíce. Slovo rytmus vychází z řeckého rhytmos a překládá se jako rytmus, pořádek, pravidelnost či takt. V hudbě se s rytmem setkáváme i samostatně bez doprovodu, melodie i tempa. V muzikoterapii zaujímá vysoké postavení. Vnáší řád, strukturu a soustředí energii. Využívá se při reedukaci u klientů s centrálními obrnami, ADHD, mentální retardaci, při poruchách komunikačních schopností a rozvoji řeči.

Melodie je propojena s emocemi a zvyšuje účinky rytmu. Dokáže nám vyjádřit širokou škálu pocitů. Sled tónů může být stoupající nebo klesající.

Harmonie souvisí se vzájemnou organizací dvou a více melodií nebo samotných tónů ve stejném okamžiku. Harmonie je nejsložitější hudební prvek a učí nás, že nic není zcela izolované. Při aktivní muzikoterapii se využívá, s hudebně neškolenými lidmi, nejjednodušší způsoby práce s harmonií. Základem souzvuku je znění dvou tónů současně. Souzvuk můžeme chápat jako libozvučný (konsonance), který uvolňuje napětí nebo nelibozvučný (disonance), který v hudbě vyvolává napětí. Za složitější formu považujeme souzvuk tří tónu neboli akord. K důležitým harmonickým funkcím patří kadence, kterou označujeme jako tóniku, subdominantu, dominantu“ (Kantor, aj. 2009, s.

138 - 141).

2.6 Osobnost muzikoterapeuta a prostředí terapie

„Pro realizaci terapie je klíčovou osobností muzikoterapeut, který by měl disponovat dobrými hudebními dovednostmi, mít znalosti z oblasti muzikoterapie a hudební teorie, hudební historie. Zároveň je pozitivní, pokud je hráčem na nějaký hudební nástroj. Mezi základní hudební nástroje považujeme klavír a kytaru. Neméně důležitý je také zpěv.

Muzikoterapeut by měl být upřímný, lidský a důvěryhodný při budování vztahu s klienty.

Člověk, který chce být muzikoterapeutem, by měl být vnímavý k potřebám klientů.

Kreativita, spontaneita, empatie, vnitřní energie, flexibilita a humor, by měly být jeho stěžejními vlastnostmi. Měl by mít přiměřené sebevědomí a realisticky vnímat nejen vlastní schopnosti, ale také nedostatky. Osobnost muzikoterapeuta musí splňovat tyto požadavky, aby terapie byla co nejúčinnější a pomáhala v oblastech, ve kterých má.

Při práci s klienty jsou důležité znalosti z psychologie a speciální pedagogiky.

Profesionální muzikoterapeut by měl umět správně stanovit diagnózu a zvolit vhodný způsob terapeutického setkání, aby se dostavily pozitivní změny v problematických oblastech klienta. Příprava muzikoterapeuta v oblasti terapií, je systematický sebezkušenostní výcvik, několikahodinová práce pod supervizí. Měl by dodržovat požadavky etického kodexu a standarty terapeutické praxe, podle formulací muzikoterapeutických asociací“ (Kantor, aj. 2009, s. 159 - 162).

Prostředí a oblečení muzikoterapeuta

Zde si můžeme položit otázku, zda prostředí hraje důležitou roli při muzikoterapii a zda má vliv na úspěšný průběh terapie.

Prostor by měl odpovídat potřebám klientů. Měl by umožňovat dostatečný prostor k pohybu, běhání, skákání, relaxaci. Místnost, ve které se odehrává muzikoterapie, by měla, po estetické stránce, působit příjemně a harmonicky. Nedílnou součástí je i podlaha, kde je vhodné mít koberec nebo linoleum, popřípadě kombinace těchto materiálů.

Nezbytnou součástí je i materiální vybavení. V místnosti je dobré mít skříň na úschovu rekvizit, kostýmů, nástrojů. Pro pohodlné sezení je dobré využít skládací matrace, které lze použít při rozložení na ležení při relaxaci, polštáře, sedací kostky. Vhodné je mít i připravené deky a polštáře. Doporučuje se světlo nepřímé, které neoslňuje, ale lehce se odráží od stropu. Lze využít i speciální světelné efekty. Z technického vybavení se doporučuje mít kvalitní zvukový přehrávač. Ideální místností je přímo speciálně upravená, terapeutická místnost. Pokud však nemáme možnost takovouto místnost zřídit, můžeme si prostor vytvořit ve třídě.

Nedílnou součástí je i oblečení terapeuta a klientů. Vhodným výběrem je volnější vzdušné a pozitivně barevně laděné oblečení. Muzikoterapeut i klient by se měl cítit pohodlně.