Moderní rodina - Rodina tradiční a moderní

3. Rodina tradiční a moderní

3.3 Moderní rodina

Moderní nukleární rodina je v podstatě jakousi izolovanou jednotkou, soustředěnou na sebe samu. Není jiţ tolik součástí příbuzenské sítě jako tradiční rodina. Dle Marca Montoussé a Gillese Renouarda⁴⁹ se přešlo z patriarchálního typu rodiny na typ manţelský, kdy ţena má nadále na starosti domácnost, ale zároveň můţe mít zaměstnání. A poté se přešlo na model asociativní rodiny, kdy muţ a ţena přispívají na potřeby domácnosti téměř rovnoměrně.

Rodina se změnila v nejzákladnějších charakteristikách. Tam kde byla rodina kdysi nezastupitelná, ji nahradily formální instituce. Vzdělávání dětí převzala škola, masmédia přebrala část zodpovědnosti za socializaci dětí – ovlivnily respektované hodnoty a správný ţivotní styl. Nemocnice a sít sociálních zařízení převzaly péči o nemocné, postiţené a staré. Rodině zůstal konzum, zábava a především citové zabezpečení, které je nenahraditelné. Podle Jana Kellera⁵⁰ rodičovská funkce rodině zůstala, protoţe ji stát nepovaţuje za strategicky významnou, aby ji zorganizoval sám. Stát zbavil tradiční rodinu všech důleţitých funkcí, které ji spojovaly, údajně to stát dělá pro rodinu, ale přitom i přes tak všestrannou péči státu se rodina často rozpadá, hroutí a je stále křehčí. Dále Jan Keller říká, ţe stát odebral rodině funkce a předal je specializovaným institucím proto, aby byl stát schopen přeţít v trvalé konfrontaci se státy sousedními. Armáda, státní správa, zdravotnictví, školství – všechny tyto instituce posílily stát a zlepšily vyhlídky v mocenské konkurenci ostatních zemí.

Ivo Moţný⁵¹ píše, ţe ţena začíná více pracovat. Změnila se povaha práce, začíná se rozrůstat práce se symboly neţ s předměty, a nevyţaduje tedy fyzickou zdatnost. To, ţe je ţena fyzicky slabší neţ muţ, ji jiţ nehandicapuje. Profesní kariéra se stává pro ţeny stejně důleţitou jako pro muţe.

49 MONTOUSSÉ, Marc, RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005, s. 145.

50 KELLER Jan. Nedomyšlená společnost, Brno: Doplněk, 1992, s. 60.

51 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 23.

Dle Oldřicha Matouška⁵² jsou pro moderní rodinu charakteristické tyto trendy:

 Tendence odkládat sňatky a rození dětí na co nejpozdější dobu

 Trend zakládat rodinu neformálně, bez legálního sňatku

 Zvyšování rozvodovosti

 Tendence omezovat počet dětí v rodině, eventuelně nemít děti vůbec

V knize Aplikovaná sociální psychologie⁵³ kolektiv autorů píše, ţe je pozornost zaměřena na zájem jednotlivce. Člověk v rodině je více zaměřený sám na sebe, hledá pocit štěstí, smysluplnost ţivota, upřednostňuje vlastní zájmy nad zájmy celku. V moderní rodině jde také o to, aby si jedinec utvořil důvěru v sebe, postoj k sobě samému i k okolí všeobecně.

V moderní době existují nové moţnosti souţití, jiné typy domácností. Jako příklad uvádí Ivo Moţný⁵⁴ nesezdané souţití a nesezdané nesouţítí, manţelství či souţití homosexuálů a rodiny lesbiček s adoptovaným dítětem. Další alternativy společného souţití s co nejvolnějšími vztahy uvádí kolektiv autorů v knize Aplikovaná sociální psychologie⁵⁵. Jedná se například o manţelství na zkoušku, partnerství, kdy oba mají vlastní domácnost, matka s dítětem, o jehoţ existenci biologického otce neinformuje, dlouholetý trvalý vztah s dětmi, ale bez formální stránky manţelství, partnerství úmyslně bez dětí.

Jako další jedno moţné souţití uvádí Anthony Giddens⁵⁶ domácnost vedenou osamělým rodičem. V takové domácnosti ţije jeden rodič, který vychovává děti sám.

Většinou se jedná o ţeny, osamělé matky. Taková domácnost vznikne rozvodem, kdy ve většině případů získá opatrovnictví matka. Dále pak rozchodem anebo ovdověním. Většinou se jedná o nedobrovolnou situaci. Ale existují i výjimky, kdy se ţeny rozhodnou, ţe budou svobodnými matkami. Tyto ţeny mají většinou

52 MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1997, s. 30.

53 Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 305.

54 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 24.

55 Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 305.

56 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 168.

dostatek příjmů. Jinak se mohou osamělí rodiče potýkat s ekonomickými problémy i předsudky okolí. Homosexuální partnerství je další variantou moderní rodiny.

Homosexuální muţi a ţeny dnes většinou neskrytě ţijí v trvalých svazcích. Některé země dokonce umoţňují uzavírat registrované partnerství, přesto ale stále nejde o plnoprávné sňatky.

V knize Aplikovaná sociální psychologie⁵⁷kolektiv autorů k tomuto ještě dodává, ţe častěji se objevuje tzv. dvoukariérová rodina, kdy je dítě po narození svěřováno do péče někomu jinému, např. prarodičům, profesionálním pečovatelům, poté výchovným institucím či internátním školám. Co se kontaktu s rodinou týká, jsou udrţované mezigenerační kontakty většinou jen mezi dvěma generacemi a to dětmi a rodiči. Prarodiče jiţ ve většině případů nesdílejí stejnou domácnost, ţijí samostatně. Kontakty dětí s prarodiči jsou vázány především na prostřední generaci.

Důleţitým mezníkem v moderní rodině je významný vzrůst významu antikoncepce pro plánování rodiny. Dnes je na trhu velké mnoţství druhů antikoncepce, je snadně dostupná, má méně vedlejších neţádoucích účinků. Celkově je větší informovatelnost o antikoncepci, stejně tak jako o negativních následcích nechtěného těhotenství.

57 Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 306-307.

4. Vývoj v důležitých životních meznících

Pro tuto kapitolu jsem vybrala dvě významné etapy rodinného ţivota. Zvolila jsem sňatek, manţelství a rozvod jako jednu kapitolu, protoţe si myslím, ţe tyto oblasti velmi výrazně ovlivňují jak ţivot člověka, tak souţití celé rodiny. Další kapitolou je potom rodičovství, které má velký význam pro rodinu z důvodu socializace dítěte a pro plynulé začlenění dítěte do společnosti.

4.1 Sňatek, manželství a rozvod

4.1.1 Tradiční sňatek

Jak uvádí ve své knize Richard van Dülmen⁵⁸, svatba byla velkou událostí v ţivotě člověka předmoderního období. Povaha svatební veselice se proměňovala podle společenského postavení, doby a jednotlivých oblastí. Svatbou se uzákonily sexuální vztahy muţe a ţeny, oficiálně tak získali právo plodit potomky. Domlouvání sňatku podléhalo veřejné kontrole, protoţe se to netýkalo jen páru, ale celé rodiny, sousedů i obce. Sňatek byl potřebný předpokladem, aby člověk mohl vůbec hrát ve stavovské společnosti nějakou roli. Zůstat svobodný bylo důstojné pouze, pokud člověk vstoupil do kláštera nebo převzal nějaký duchovní úřad.

Dle Jana Kellera⁵⁹ byl sňatek vítanou příleţitostí jak navázat vzájemně prospěšné spojenectví mezi jednotlivými domácnostmi. Skupina cizích osob se díky sňatku rázem stává příbuznými, kterým lze v nejistých dobách důvěřovat. Jsou vázáni vypomáhat v nouzi a krizích, které mohou kdykoliv nastat. V době kdy urozenost jiţ sama o sobě přestává zaručovat významnější podíl na moci a bohatství je samo o sobě bezmocné, slouţí sňatek urozeného s bohatým k posílení pozice obou stran.

58 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 162-164.

59 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 49.

Dále Richard van Dülmen⁶⁰ píše, ţe cílem sňatku bylo zachovat čest rodiny, nejlépe ji však ještě zvětšit. Většina manţelských svazků byla uzavírána v jedné společenské vrstvě, kvůli majetku a s ohledem na výši věna ţeny. V případě věna se mohlo jednat jak o peníze, tak zboţí nebo nemovitosti. Dcery byly více závislé na

Samozřejmě i dříve mohl být farář poţádán o církevní poţehnání. Podstatným aktem byl však vzájemný manţelský slib, který se skládal z veřejného předání zástavního daru a přítomnosti svědků. Zástavní dar předaný ţenichem nevěstě slouţil i jako symbol slibu a důkaz, pokud by náhodou chtěl ţenich svůj slib popřít. Zrušit zasnoubení nebylo jednoduché a nemohlo být odvoláno zejména tehdy, došlo-li jiţ k souloţi, resp. otěhotnění ţeny. Tímto byl svazek nerozlučně zpečetěn. O platnosti manţelství mohl rozhodnout manţelský soud.

Vztah mezi manţelským slibem a uzavřením manţelství není lehké určit, protoţe ,,od 16. do 18. století probíhal totiž významný proces, jehož charakteristickým rysem byl sílící vliv církve na uzavírání manželství. […] … se stalo v osvícenském 18. století, ač to může znít paradoxně, uzavření manželství výhradně církevní záležitostí, v níž si církev osobovala všeobecný právní dohled, jehož platnost navíc garantoval stát.“⁶¹ Oddávací obřad byl přesunut do kostela, kde bylo snoubencům poţehnáno. Předmanţelský pohlavní styk byl církví přísně zakázán, souloţ směla proběhnout aţ po uzavření manţelství (církevního sňatku).

Tradiční rodina přispívala ke stabilitě společnosti i tím, že výběr manželského partnera nebyl v rukou těch, kdož zakládali rodiny v novém pokolení, nýbrž byl v rukou jejich rodičů. Ti samozřejmě vybírali s ohledem na to, nakolik je uvažovaný

60 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 142-148.

61 Tamtéţ, s. 149.

partner vhodný z hlediska zachování společenského postavení rodiny, jejího majetku i kulturního habitu.“⁶²

4.1.2 Tradiční manželství

Dle Richarda van Dülmena⁶³ manţelství bylo vázáno na majetek a utvářelo okruh pracovních vztahů, náklonnost a láska tedy nebyly jeho podmínkou.

,,V popředí přitom nestála ani emocionální láska, ani idea pozemského štěstí, nýbrž splnění manželských úkolů daných Bohem.“⁶⁴ Katolická i protestantská církev viděla hlavní smysl manţelství v plození dětí. Manţelské svazky byly určovány hlavně ekonomickými zájmy. Nebyl vyţadován ţádný citový soulad, nýbrţ se jednalo o soudrţný vztah, kde kaţdý zastával předem určenou roli.

Chování, které vedlo k individuální rozkoši, se měli manţelé vyvarovat a i v manţelství měli zůstat cudnými. Oceňovány nebyly individuální vlastnosti partnera, ale jeho schopnosti a morální ctnosti, jako například šetrnost, pořádkumilovnost, zboţnost apod. Základ manţelství tvořila solidarita, uţivení a rozmnoţení rodiny a v neposlední řadě také vzájemná podpora manţelů při udrţování majetku, tzv. manţelská láska. Postupně se začala vynořovat romantická láska, která začala zpochybňovat tradiční model manţelské lásky, která nepřikládala velký význam k emocionální náklonnosti, pouze pomáhala utuţovat manţelský svazek.

4.1.3 Moderní sňatek

Marc Montoussé a Gilles Renouard⁶⁵ píší, ţe by se dalo říci, ţe moderní sňatek, je výsledkem více či méně vědomé strategie. Je zaloţen téměř ve všech případech na lásce. City mohou vznikat na základě racionálního úsudku. Muţi na

62 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 21.

63 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 161-179.

64 Tamtéţ, s. 166.

65 MONTOUSSÉ, Marc, RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005, s. 291.

ţenách hodnotí a oceňují především fyzickou krásu a schopnost utvářet dobré vztahy.

Ţeny zas obvykle uznávají intelektuální a morální kvality a společenské postavení.

Sňatek je samotný akt uzavření manţelství, vznik manţelské svazku a závazku. Sňatek můţe mít celou řadu podob a forem. ,,Jeho součástí ale je vždy zveřejnění uzavření manželství (při nejmenším v minimálním okruhu), které je obvykle doprovázeno (do různé míry) veřejným svatebním rituálem. Celý tento komplex může být jak velmi bohatý a výrazný, tak téměř nepozorovatelný.“⁶⁶

Právní norma říká, ţe ,,Manželství se uzavírá na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vytvořit harmonické, pevné a trvalé životní společenství.“⁶⁷ Na místo rodiči sjednávaných manželství nastupuje individualizovaný sňatkový trh.⁶⁸ Sňatkový trh popisuje Moţný jako metaforu poukazující na skutečnost, ţe ,,v každé společnosti existuje sociální prostor, v němž dochází k setkávání, vzájemnému oceňování, zvažování a vytřiďování párů, které potenciálně směřují k manželství.“⁶⁹

Jan Keller⁷⁰ je toho názoru, ţe výběr partnerů přestal být omezován sociálním postavením, nyní se výběr partnera orientuje především na osobní vlastnosti člověka.

V dnešní době je svobodný člověk, vdovec i rozvedený chráněn stejně jako ţenatý.

Nestává se zranitelnějším, tím mizí jeden z důvodů, proč do manţelství vstupovat a proč zaloţenou rodinu udrţovat.

4.1.4 Moderní manželství

Monogamie⁷¹ je v západní kultuře jedinou akceptovanou manţelskou formou.

Zákony v západní společnosti nepřipouštějí, aby jeden muţ nebo ţena měli více partnerů současně.

66 SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 266.

67 Sňatečnost a rodina. Praha: Academia, 1992, s. 17. (zákon o rodině §1)

68 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 17

69 MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha:SLON, 1999, s. 100.

70 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 60.

71 Monogamie je manţelská forma v níţ kaţdý ze zúčastněných nemá současně více neţ jednoho manţelského partnera. SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 260.

Jaroslav Skupnik⁷² ve své knize uvádí, ţe v dnešní době stále více lidí upřednostňuje alternaci manţelské formy souţití, kterou lze označit jako kohabitaci, tj. ,,společné soužití (v emocionálním, sexuálním, ekonomickém stavu) bez formálně-legálně uzavřeného manželství.“ ⁷³ Hlavním znakem těchto vztahů je vzájemné emocionální souznění, bývají proto označovány jako romantická partnerství. Téţ se tomu říká informální nebo nelegalizované manţelství. Dle Anthonyho Giddense⁷⁴ je kohabitace pro mladé lidi něco jako manţelství na zkoušku. Je to experimentální stadium před samotným vstupem do manţelství. Nejde o plánovanou záleţitost, většinou to vyplyne samo ze vztahu. Milenci spolu tráví čas v bytě u jednoho či druhého, aţ se nakonec sestěhují do jedné společné domácnosti. Většina z kohabitujících dvojic si nechává oddělené finance.

Tím, ţe byla rodina zbavena řady původních funkcí, bylo jednou z příčin poklesu nutnosti udrţet právě první zaloţenou rodinu. To vedlo k masovému rozpadu manţelství a následnému zakládání manţelství nových. ,,Společnost 19. století se vyznačuje zvýšenou prostorovou mobilitou, rozvojem velkých sídelních celků, zkracováním vzdálenosti v důsledku vynálezu nových dopravních prostředků a regulací kontaktů v celostátním a celosvětovém měřítku. Sňatek s ,,cizincem“ se tehdy mění z výjimky na pravidlo.“ ⁷⁵

Podle Anthonyho Giddense⁷⁶ vychází manţelství z představy romantické lásky. Dominuje citový individualismus. Míní se, ţe předpokladem sňatku je oboustranná osobní přitaţlivost a slučitelnost obou partnerů, která vede ke vzniku vzájemného citu. Anthony Giddens dále říká, ţe ,,romantická láska jako podmínka manželství je v naší kultuře ,,naturalizována“, tj. považována spíše za přirozenou součást lidské existence než za specifický produkt moderní kultury.“⁷⁷ Manţelství jsou většinou neolokální, to znamená, ţe se nově vytvořený manţelský pár stěhuje na nové místo, do nové domácnosti. Můţe se ale jednat i o matrilokalitu, kdy se manţelský pár usazuje v blízkosti nevěstiných rodičů.

72SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 264.

73 Tamtéţ, s. 264.

74 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 179.

75 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 61.

76 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 160.

77Tamtéţ, s. 160.

40 4.1.5 Ukončení manželství - rozvod

Jaroslav Skupnik⁷⁸ píše, ţe se očekává, ţe manţelství bude trvat ,,dokud nás smrt nerozdělí“. Toto odráţí přesvědčení, ţe manţelství by v ideálním případě mělo skončit aţ smrtí jednoho z manţelů. Rozvod je jedna z moţností jak ukončit manţelství ještě před smrtí jednoho z manţelů. Důvodů pro rozvod můţe být mnoho.

Jedním z hlavních důvodů ale bývá rozdílnost povah, názorů a zájmů. Rozvod manţelství provádí soud. Soud posoudí a rozhodne, zda byly splněny zákonné podmínky k rozvedení manţelství. Pokud jsou podmínky splněny, soud prohlásí manţelství za rozvedené.

Dle Marca Montoussé a Gillese Ronouarda⁷⁹ bylo po řadu století manţelství na Západě povaţováno za v podstatě nezrušitelné. Rozvod byl povolen jen ve výjimečných případech. V dnešní době jsou takové země v západním světě absolutními výjimkami, je to např. Malta a Irská republika. Dlouho existoval rozvod jen na základě ţaloby, to znamená, ţe aby jeden z partnerů dosáhl rozvodu, musel druhého zaţalovat, např. pro kruté zacházení, nevěru nebo opuštění partnera. Richard Van Dülmen⁸⁰ například ještě uvádí, ţe můţe být manţelství rozvedeno i kvůli impotenci nebo nevyléčitelné nemoci.

Podle Jana Kellera⁸¹ byla jedním z důvodu zanedbatelné míry rozvodovosti existenčně vynucená soudrţnost celé domácnosti. Dalším z důvodů byla sníţená šance rozvedeného nalézt novou partnerku a zaloţit další rodinu díky existenci sídlištní a sociální struktury. Anthony Giddens⁸² je toho názoru, ţe v dnešní době je to naopak. Není potřeba předávat majetek a status z generace na generaci. Roste nezávislost ţen, nepotřebují uţ partnera z ekonomického hlediska. Důvodem k rozvodu můţe být i osobní nespokojenost, např. kdyţ máme velká očekávání od manţelství a nejsou naplňena. V případě, ţe manţelství nebude úspěšné, mohou

78 SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 277-281.

79 MONTOUSSÉ, Marc, RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005, s. 164.

80 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 184.

81 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 50.

82 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 165.

pak oba partneři vytvořit samostatnou domácnost a najít si nového partnera snáze neţ tomu bylo dříve.

V závěru této kapitoly bych chtěla dodat, ţe rozvod nemusí být vţdy něčím negativním a nepříjemným. V minulosti lidé ţili v manţelství i přesto, ţe byli nešťastni. Dnes mají lidé šanci začít znovu.

4.2 Rodičovství

Podle Iva Moţného⁸³ je přechod k rodičovství nejvýznamnějším přechodem v rodinném cyklu. V tradiční společnosti bylo rodičovství tou nejpřirozenější věcí na světě. V moderní společnosti se mateřství pro většinu ţen změnilo z jejich přirozeného údělu v akt vědomé volby. Dále Ivo Moţný⁸⁴ píše, ţe aţ do sedmdesátých let 20. století zůstávala instituce rodičovství v pozadí ostatních více problémových aspektů rodinného ţivota. Aţ teprve s poklesem porodnosti pod reprodukční míru se dostává rodičovství do otázek feministického hnutí a radikální kritické sociologie. Rodičovství ztratilo svou samozřejmost a tím se stalo zajímavé.

4.2.1 Tradiční rodičovství

Dle Richarda van Dülmena⁸⁵ v raném novověku neexistovalo jasně ohraničené dětství. Za děti byly povaţovány především osoby do 10 let, ovšem přesná věkem omezená fáze dětství nebyla definována.

Výchova dětí probíhala podle různých vzorů, které odpovídaly určitému sociálnímu postavení. V tehdejších podmínkách bylo velkým štěstím, pokud dítě přeţilo po narození a první roky svého ţivota. Děti zaujímaly zcela jinou úlohu neţ dnes. Byly vítanými pracovními silami s moţností zabezpečení rodičů ve stáří.

83 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 19.

84 MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 1999, s. 123.

85 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 83-92.

Avšak hlavně znamenalo narození dítěte naplnění sňatku. Mít dítě bylo jak samozřejmostí, tak i záměrem. Bezdětnost byla povaţována za Boţí trest, kterým byli manţelé trestáni pravděpodobně za dřívější hříchy. Děti nestály v centru kaţdodenní pozornosti, do ní se dostaly aţ teprve v měšťanské rodině oproštěné od řady pracovních povinností.

Vysoká dětská úmrtnost byla způsobena různými epidemiemi a nákazami, dále pak hrála roli většinou i špatná výţiva a hygienické poměry. Dalším faktorem byl nedostatek péče právě v prvních měsících ţivota, kvůli velkému pracovnímu vytíţení matky. Přesto lidé dělali všechno moţné, aby dítě přeţilo.

Porod

Richard van Dülmen⁸⁶ ve své knize píše, ţe porod představoval pro matku i dítě smrtelné ohroţení, přeţití bylo tedy povaţováno za Boţí dar. Bylo učiněno mnoţství opatření pro zdárný průběh porodu i po něm. Dělalo se vše proto, aby přeţila matka i s dítětem. S porodem pomáhaly většinou sousedky, volaly se téţ porodní báby. Přítomnost lékaře byla běţnější u vyšších stavů (od 18. století). Muţi nebyli přítomni při porodu, pouze v případě, kdy byla potřeba jejich pomoc, byli přivoláni. To se dělo například kdyţ byla potřeba jeho síla a ţena rodila na jeho klíně.

Nyní stručně charakterizuji porodní bábu. Porodní báby byly většinou znalé a vzdělané ţeny, čerpající z tradic a dlouholetých zkušeností. Počátkem 18. století se porodní báby musely začít podrobovat lékařským zkouškám. Ke sníţení kojenecké úmrtnosti přispívaly přísné kontroly, které probíhaly především ve městech. Porodní

In document V ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI THE DEVELOPMENT FROM THE TRADITIONAL TO THE MODERN FAMILY IN WESTERN SOCIETY VÝVOJ OD TRADIČNÍ K MODERNÍ RODINĚ (Page 32-0)