Tradiční rodičovství

Dle Richarda van Dülmena⁸⁵ v raném novověku neexistovalo jasně ohraničené dětství. Za děti byly povaţovány především osoby do 10 let, ovšem přesná věkem omezená fáze dětství nebyla definována.

Výchova dětí probíhala podle různých vzorů, které odpovídaly určitému sociálnímu postavení. V tehdejších podmínkách bylo velkým štěstím, pokud dítě přeţilo po narození a první roky svého ţivota. Děti zaujímaly zcela jinou úlohu neţ dnes. Byly vítanými pracovními silami s moţností zabezpečení rodičů ve stáří.

83 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 19.

84 MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 1999, s. 123.

85 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 83-92.

42

Avšak hlavně znamenalo narození dítěte naplnění sňatku. Mít dítě bylo jak samozřejmostí, tak i záměrem. Bezdětnost byla povaţována za Boţí trest, kterým byli manţelé trestáni pravděpodobně za dřívější hříchy. Děti nestály v centru kaţdodenní pozornosti, do ní se dostaly aţ teprve v měšťanské rodině oproštěné od řady pracovních povinností.

Vysoká dětská úmrtnost byla způsobena různými epidemiemi a nákazami, dále pak hrála roli většinou i špatná výţiva a hygienické poměry. Dalším faktorem byl nedostatek péče právě v prvních měsících ţivota, kvůli velkému pracovnímu vytíţení matky. Přesto lidé dělali všechno moţné, aby dítě přeţilo.

Porod

Richard van Dülmen⁸⁶ ve své knize píše, ţe porod představoval pro matku i dítě smrtelné ohroţení, přeţití bylo tedy povaţováno za Boţí dar. Bylo učiněno mnoţství opatření pro zdárný průběh porodu i po něm. Dělalo se vše proto, aby přeţila matka i s dítětem. S porodem pomáhaly většinou sousedky, volaly se téţ porodní báby. Přítomnost lékaře byla běţnější u vyšších stavů (od 18. století). Muţi nebyli přítomni při porodu, pouze v případě, kdy byla potřeba jejich pomoc, byli přivoláni. To se dělo například kdyţ byla potřeba jeho síla a ţena rodila na jeho klíně.

Nyní stručně charakterizuji porodní bábu. Porodní báby byly většinou znalé a vzdělané ţeny, čerpající z tradic a dlouholetých zkušeností. Počátkem 18. století se porodní báby musely začít podrobovat lékařským zkouškám. Ke sníţení kojenecké úmrtnosti přispívaly přísné kontroly, které probíhaly především ve městech. Porodní báby pouţívaly při porodu pouze nůţky na přeříznutí pupeční šňůry a výjimečně porodnické kleště, které se objevily v průběhu 17. století. Rodička rodila buď v porodním křesle, které donesla porodní bába nebo na posteli. Operativní zákroky, jako například císařský řez, se pouţívaly jen v případě, ţe matka uţ byla mrtvá, aby se zachránilo alespoň dítě.

86DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 84-90.

43

Po porodu bylo dítě vykoupáno ve vodě, do které byly přidány speciální esence a poté teple zavinuto, matka zatím dostala své první vydatné jídlo. ,,Poté jí bylo dítě rituálně předáno a položeno k levému prsu, co nejblíže k srdci, nikoliv proto, aby kojila, ale proto, aby tak byly z dítěte ,vyhnány´ zárodky nemocí a vůbec vše nedobré co do něj vložili zlí duchové.“⁸⁷

Pokud porod proběhl úspěšně a matka i dítě byly v pořádku, doprovázely tuto událost velké oslavy. Aţ do slavnostního křtu navštěvovaly ţenu návštěvy a nosily jí dary. Slavnostní křest se konal obvykle tři dny po porodu, byla to událost, kdy se z malého stvoření stala sociální bytost. Ţít bez křtu by znamenalo vyvrţení z tehdejší společnosti. Křest byl církevní svátostí, která se konala buď v duchovním kostele nebo v případě movitějších lidí téţ doma. Křest ovlivnil celý budoucí ţivot dítěte ve společnosti, příznivě ho nasměroval a dal dítěti moţnost, aby vedlo křesťanský ţivot.

Výběr jména měl zcela zvláštní význam. Jméno dostalo dítě buď po jednom z rodičů či kmotrů, nebo dostalo jméno světce, pod jehoţ ochranu se svěřovalo. Na dítě údajně přešla moc osoby, jejíţ jméno neslo.

Velice důleţitou roli hrálo vybírání kmotrů/kmoter. Přijmutím role kmotra/kmotry přejali roli duchovních otců či matek. Převzali na sebe oficiální závazek, ţe se budou podílet na péči o duchovní blaho dítě. Kmotrové pocházeli většinou z vyšších vrstev neţ rodiče. Dítěti se tak otevřela moţnost postoupit ve společenské hierarchii o stupínek výš. Kmotrovství obvykle lidé rádi přijímali, posilovalo to jejich společenskou prestiţ.

Péče a výchova

Dle Richarda van Dülmena byla citově intenzivní, láskyplná péče o dítě pro většinu ţen nedosaţitelným přepychem. Ţeny oproti dnešní době sváděly kaţdodenní boj o ţivot, zásadní úlohu tedy nehrál citový vztah matky k dítěti, ale spíše vnější podmínky.

87 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha : Argo, 1999, s. 88.

44

Tradičním úkolem ţeny byla péče o kojence a výchova malých dětí, avšak ani otec nebyl úplně stranou. Stále platilo, ţe byl největší autoritou. Pomáhal ţeně při výchově, zjednával pořádek, i za pomocí trestů a bití. Děti pomáhaly v domácnosti jiţ velmi brzy při kaţdodenních pracích. Byla jim přiřazena podle jejich sil a schopností. Téţ byla chápana jako doba učení a poznávání jednotlivých domácích prací. Rodiče je práci učili formou hry.

Postupem času narůstal počet předepsaných pravidel, jak se má dítě chovat např. při jídle, jak udrţovat čistotu, atd. Ideálem bylo, aby dítě bylo poslušné vůči rodičům a vrchnosti, ale zároveň se mělo stát zodpovědným člověkem a občanem schopným samostatného jednání. Mělo potlačovat vášně a náladovost, učit se žít racionálně a přitom se chovat přirozeně.⁸⁸

Velký podíl na podobě osobních vztahů měl sociální status rodiny, pracovní činnost, kterou se rodina zabývala a dále pak na počtu dětí v rodině. Na to, jak rodiče pečují o děti, dohlíţeli sousedé, světská vrchnost a církev. Pokud se rodiče nestarali o děti dostatečně, čekal je veřejný postih.