Tradiční sňatek

Jak uvádí ve své knize Richard van Dülmen⁵⁸, svatba byla velkou událostí v ţivotě člověka předmoderního období. Povaha svatební veselice se proměňovala podle společenského postavení, doby a jednotlivých oblastí. Svatbou se uzákonily sexuální vztahy muţe a ţeny, oficiálně tak získali právo plodit potomky. Domlouvání sňatku podléhalo veřejné kontrole, protoţe se to netýkalo jen páru, ale celé rodiny, sousedů i obce. Sňatek byl potřebný předpokladem, aby člověk mohl vůbec hrát ve stavovské společnosti nějakou roli. Zůstat svobodný bylo důstojné pouze, pokud člověk vstoupil do kláštera nebo převzal nějaký duchovní úřad.

Dle Jana Kellera⁵⁹ byl sňatek vítanou příleţitostí jak navázat vzájemně prospěšné spojenectví mezi jednotlivými domácnostmi. Skupina cizích osob se díky sňatku rázem stává příbuznými, kterým lze v nejistých dobách důvěřovat. Jsou vázáni vypomáhat v nouzi a krizích, které mohou kdykoliv nastat. V době kdy urozenost jiţ sama o sobě přestává zaručovat významnější podíl na moci a bohatství je samo o sobě bezmocné, slouţí sňatek urozeného s bohatým k posílení pozice obou stran.

58 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 162-164.

59 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 49.

36

Dále Richard van Dülmen⁶⁰ píše, ţe cílem sňatku bylo zachovat čest rodiny, nejlépe ji však ještě zvětšit. Většina manţelských svazků byla uzavírána v jedné společenské vrstvě, kvůli majetku a s ohledem na výši věna ţeny. V případě věna se mohlo jednat jak o peníze, tak zboţí nebo nemovitosti. Dcery byly více závislé na

Samozřejmě i dříve mohl být farář poţádán o církevní poţehnání. Podstatným aktem byl však vzájemný manţelský slib, který se skládal z veřejného předání zástavního daru a přítomnosti svědků. Zástavní dar předaný ţenichem nevěstě slouţil i jako symbol slibu a důkaz, pokud by náhodou chtěl ţenich svůj slib popřít. Zrušit zasnoubení nebylo jednoduché a nemohlo být odvoláno zejména tehdy, došlo-li jiţ k souloţi, resp. otěhotnění ţeny. Tímto byl svazek nerozlučně zpečetěn. O platnosti manţelství mohl rozhodnout manţelský soud.

Vztah mezi manţelským slibem a uzavřením manţelství není lehké určit, protoţe ,,od 16. do 18. století probíhal totiž významný proces, jehož charakteristickým rysem byl sílící vliv církve na uzavírání manželství. […] … se stalo v osvícenském 18. století, ač to může znít paradoxně, uzavření manželství výhradně církevní záležitostí, v níž si církev osobovala všeobecný právní dohled, jehož platnost navíc garantoval stát.“⁶¹ Oddávací obřad byl přesunut do kostela, kde bylo snoubencům poţehnáno. Předmanţelský pohlavní styk byl církví přísně zakázán, souloţ směla proběhnout aţ po uzavření manţelství (církevního sňatku).

Tradiční rodina přispívala ke stabilitě společnosti i tím, že výběr manželského partnera nebyl v rukou těch, kdož zakládali rodiny v novém pokolení, nýbrž byl v rukou jejich rodičů. Ti samozřejmě vybírali s ohledem na to, nakolik je uvažovaný

60 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 142-148.

61 Tamtéţ, s. 149.

37

partner vhodný z hlediska zachování společenského postavení rodiny, jejího majetku i kulturního habitu.“⁶²

4.1.2 Tradiční manželství

Dle Richarda van Dülmena⁶³ manţelství bylo vázáno na majetek a utvářelo okruh pracovních vztahů, náklonnost a láska tedy nebyly jeho podmínkou.

,,V popředí přitom nestála ani emocionální láska, ani idea pozemského štěstí, nýbrž splnění manželských úkolů daných Bohem.“⁶⁴ Katolická i protestantská církev viděla hlavní smysl manţelství v plození dětí. Manţelské svazky byly určovány hlavně ekonomickými zájmy. Nebyl vyţadován ţádný citový soulad, nýbrţ se jednalo o soudrţný vztah, kde kaţdý zastával předem určenou roli.

Chování, které vedlo k individuální rozkoši, se měli manţelé vyvarovat a i v manţelství měli zůstat cudnými. Oceňovány nebyly individuální vlastnosti partnera, ale jeho schopnosti a morální ctnosti, jako například šetrnost, pořádkumilovnost, zboţnost apod. Základ manţelství tvořila solidarita, uţivení a rozmnoţení rodiny a v neposlední řadě také vzájemná podpora manţelů při udrţování majetku, tzv. manţelská láska. Postupně se začala vynořovat romantická láska, která začala zpochybňovat tradiční model manţelské lásky, která nepřikládala velký význam k emocionální náklonnosti, pouze pomáhala utuţovat manţelský svazek.

4.1.3 Moderní sňatek

Marc Montoussé a Gilles Renouard⁶⁵ píší, ţe by se dalo říci, ţe moderní sňatek, je výsledkem více či méně vědomé strategie. Je zaloţen téměř ve všech případech na lásce. City mohou vznikat na základě racionálního úsudku. Muţi na

62 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 21.

63 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 161-179.

64 Tamtéţ, s. 166.

65 MONTOUSSÉ, Marc, RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005, s. 291.

38

ţenách hodnotí a oceňují především fyzickou krásu a schopnost utvářet dobré vztahy.

Ţeny zas obvykle uznávají intelektuální a morální kvality a společenské postavení.

Sňatek je samotný akt uzavření manţelství, vznik manţelské svazku a závazku. Sňatek můţe mít celou řadu podob a forem. ,,Jeho součástí ale je vždy zveřejnění uzavření manželství (při nejmenším v minimálním okruhu), které je obvykle doprovázeno (do různé míry) veřejným svatebním rituálem. Celý tento komplex může být jak velmi bohatý a výrazný, tak téměř nepozorovatelný.“⁶⁶

Právní norma říká, ţe ,,Manželství se uzavírá na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vytvořit harmonické, pevné a trvalé životní společenství.“⁶⁷ Na místo rodiči sjednávaných manželství nastupuje individualizovaný sňatkový trh.⁶⁸ Sňatkový trh popisuje Moţný jako metaforu poukazující na skutečnost, ţe ,,v každé společnosti existuje sociální prostor, v němž dochází k setkávání, vzájemnému oceňování, zvažování a vytřiďování párů, které potenciálně směřují k manželství.“⁶⁹

Jan Keller⁷⁰ je toho názoru, ţe výběr partnerů přestal být omezován sociálním postavením, nyní se výběr partnera orientuje především na osobní vlastnosti člověka.

V dnešní době je svobodný člověk, vdovec i rozvedený chráněn stejně jako ţenatý.

Nestává se zranitelnějším, tím mizí jeden z důvodů, proč do manţelství vstupovat a proč zaloţenou rodinu udrţovat.

4.1.4 Moderní manželství

Monogamie⁷¹ je v západní kultuře jedinou akceptovanou manţelskou formou.

Zákony v západní společnosti nepřipouštějí, aby jeden muţ nebo ţena měli více partnerů současně.

66 SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 266.

67 Sňatečnost a rodina. Praha: Academia, 1992, s. 17. (zákon o rodině §1)

68 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 17

69 MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha:SLON, 1999, s. 100.

70 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 60.

71 Monogamie je manţelská forma v níţ kaţdý ze zúčastněných nemá současně více neţ jednoho manţelského partnera. SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 260.

39

Jaroslav Skupnik⁷² ve své knize uvádí, ţe v dnešní době stále více lidí upřednostňuje alternaci manţelské formy souţití, kterou lze označit jako kohabitaci, tj. ,,společné soužití (v emocionálním, sexuálním, ekonomickém stavu) bez formálně-legálně uzavřeného manželství.“ ⁷³ Hlavním znakem těchto vztahů je vzájemné emocionální souznění, bývají proto označovány jako romantická partnerství. Téţ se tomu říká informální nebo nelegalizované manţelství. Dle Anthonyho Giddense⁷⁴ je kohabitace pro mladé lidi něco jako manţelství na zkoušku. Je to experimentální stadium před samotným vstupem do manţelství. Nejde o plánovanou záleţitost, většinou to vyplyne samo ze vztahu. Milenci spolu tráví čas v bytě u jednoho či druhého, aţ se nakonec sestěhují do jedné společné domácnosti. Většina z kohabitujících dvojic si nechává oddělené finance.

Tím, ţe byla rodina zbavena řady původních funkcí, bylo jednou z příčin poklesu nutnosti udrţet právě první zaloţenou rodinu. To vedlo k masovému rozpadu manţelství a následnému zakládání manţelství nových. ,,Společnost 19. století se vyznačuje zvýšenou prostorovou mobilitou, rozvojem velkých sídelních celků, zkracováním vzdálenosti v důsledku vynálezu nových dopravních prostředků a regulací kontaktů v celostátním a celosvětovém měřítku. Sňatek s ,,cizincem“ se tehdy mění z výjimky na pravidlo.“ ⁷⁵

Podle Anthonyho Giddense⁷⁶ vychází manţelství z představy romantické lásky. Dominuje citový individualismus. Míní se, ţe předpokladem sňatku je oboustranná osobní přitaţlivost a slučitelnost obou partnerů, která vede ke vzniku vzájemného citu. Anthony Giddens dále říká, ţe ,,romantická láska jako podmínka manželství je v naší kultuře ,,naturalizována“, tj. považována spíše za přirozenou součást lidské existence než za specifický produkt moderní kultury.“⁷⁷ Manţelství jsou většinou neolokální, to znamená, ţe se nově vytvořený manţelský pár stěhuje na nové místo, do nové domácnosti. Můţe se ale jednat i o matrilokalitu, kdy se manţelský pár usazuje v blízkosti nevěstiných rodičů.

72SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 264.

73 Tamtéţ, s. 264.

74 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 179.

75 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 61.

76 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 160.

77Tamtéţ, s. 160.

40 4.1.5 Ukončení manželství - rozvod

Jaroslav Skupnik⁷⁸ píše, ţe se očekává, ţe manţelství bude trvat ,,dokud nás smrt nerozdělí“. Toto odráţí přesvědčení, ţe manţelství by v ideálním případě mělo skončit aţ smrtí jednoho z manţelů. Rozvod je jedna z moţností jak ukončit manţelství ještě před smrtí jednoho z manţelů. Důvodů pro rozvod můţe být mnoho.

Jedním z hlavních důvodů ale bývá rozdílnost povah, názorů a zájmů. Rozvod manţelství provádí soud. Soud posoudí a rozhodne, zda byly splněny zákonné podmínky k rozvedení manţelství. Pokud jsou podmínky splněny, soud prohlásí manţelství za rozvedené.

Dle Marca Montoussé a Gillese Ronouarda⁷⁹ bylo po řadu století manţelství na Západě povaţováno za v podstatě nezrušitelné. Rozvod byl povolen jen ve výjimečných případech. V dnešní době jsou takové země v západním světě absolutními výjimkami, je to např. Malta a Irská republika. Dlouho existoval rozvod jen na základě ţaloby, to znamená, ţe aby jeden z partnerů dosáhl rozvodu, musel druhého zaţalovat, např. pro kruté zacházení, nevěru nebo opuštění partnera. Richard Van Dülmen⁸⁰ například ještě uvádí, ţe můţe být manţelství rozvedeno i kvůli impotenci nebo nevyléčitelné nemoci.

Podle Jana Kellera⁸¹ byla jedním z důvodu zanedbatelné míry rozvodovosti existenčně vynucená soudrţnost celé domácnosti. Dalším z důvodů byla sníţená šance rozvedeného nalézt novou partnerku a zaloţit další rodinu díky existenci sídlištní a sociální struktury. Anthony Giddens⁸² je toho názoru, ţe v dnešní době je to naopak. Není potřeba předávat majetek a status z generace na generaci. Roste nezávislost ţen, nepotřebují uţ partnera z ekonomického hlediska. Důvodem k rozvodu můţe být i osobní nespokojenost, např. kdyţ máme velká očekávání od manţelství a nejsou naplňena. V případě, ţe manţelství nebude úspěšné, mohou

78 SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Praha: SLON, 2010, s. 277-281.

79 MONTOUSSÉ, Marc, RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005, s. 164.

80 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 184.

81 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 50.

82 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 165.

41

pak oba partneři vytvořit samostatnou domácnost a najít si nového partnera snáze neţ tomu bylo dříve.

V závěru této kapitoly bych chtěla dodat, ţe rozvod nemusí být vţdy něčím negativním a nepříjemným. V minulosti lidé ţili v manţelství i přesto, ţe byli nešťastni. Dnes mají lidé šanci začít znovu.

4.2 Rodičovství

Podle Iva Moţného⁸³ je přechod k rodičovství nejvýznamnějším přechodem v rodinném cyklu. V tradiční společnosti bylo rodičovství tou nejpřirozenější věcí na světě. V moderní společnosti se mateřství pro většinu ţen změnilo z jejich přirozeného údělu v akt vědomé volby. Dále Ivo Moţný⁸⁴ píše, ţe aţ do sedmdesátých let 20. století zůstávala instituce rodičovství v pozadí ostatních více problémových aspektů rodinného ţivota. Aţ teprve s poklesem porodnosti pod reprodukční míru se dostává rodičovství do otázek feministického hnutí a radikální kritické sociologie. Rodičovství ztratilo svou samozřejmost a tím se stalo zajímavé.

4.2.1 Tradiční rodičovství

Dle Richarda van Dülmena⁸⁵ v raném novověku neexistovalo jasně ohraničené dětství. Za děti byly povaţovány především osoby do 10 let, ovšem přesná věkem omezená fáze dětství nebyla definována.

Výchova dětí probíhala podle různých vzorů, které odpovídaly určitému sociálnímu postavení. V tehdejších podmínkách bylo velkým štěstím, pokud dítě přeţilo po narození a první roky svého ţivota. Děti zaujímaly zcela jinou úlohu neţ dnes. Byly vítanými pracovními silami s moţností zabezpečení rodičů ve stáří.

83 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 19.

84 MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 1999, s. 123.

85 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 83-92.

42

Avšak hlavně znamenalo narození dítěte naplnění sňatku. Mít dítě bylo jak samozřejmostí, tak i záměrem. Bezdětnost byla povaţována za Boţí trest, kterým byli manţelé trestáni pravděpodobně za dřívější hříchy. Děti nestály v centru kaţdodenní pozornosti, do ní se dostaly aţ teprve v měšťanské rodině oproštěné od řady pracovních povinností.

Vysoká dětská úmrtnost byla způsobena různými epidemiemi a nákazami, dále pak hrála roli většinou i špatná výţiva a hygienické poměry. Dalším faktorem byl nedostatek péče právě v prvních měsících ţivota, kvůli velkému pracovnímu vytíţení matky. Přesto lidé dělali všechno moţné, aby dítě přeţilo.

Porod

Richard van Dülmen⁸⁶ ve své knize píše, ţe porod představoval pro matku i dítě smrtelné ohroţení, přeţití bylo tedy povaţováno za Boţí dar. Bylo učiněno mnoţství opatření pro zdárný průběh porodu i po něm. Dělalo se vše proto, aby přeţila matka i s dítětem. S porodem pomáhaly většinou sousedky, volaly se téţ porodní báby. Přítomnost lékaře byla běţnější u vyšších stavů (od 18. století). Muţi nebyli přítomni při porodu, pouze v případě, kdy byla potřeba jejich pomoc, byli přivoláni. To se dělo například kdyţ byla potřeba jeho síla a ţena rodila na jeho klíně.

Nyní stručně charakterizuji porodní bábu. Porodní báby byly většinou znalé a vzdělané ţeny, čerpající z tradic a dlouholetých zkušeností. Počátkem 18. století se porodní báby musely začít podrobovat lékařským zkouškám. Ke sníţení kojenecké úmrtnosti přispívaly přísné kontroly, které probíhaly především ve městech. Porodní báby pouţívaly při porodu pouze nůţky na přeříznutí pupeční šňůry a výjimečně porodnické kleště, které se objevily v průběhu 17. století. Rodička rodila buď v porodním křesle, které donesla porodní bába nebo na posteli. Operativní zákroky, jako například císařský řez, se pouţívaly jen v případě, ţe matka uţ byla mrtvá, aby se zachránilo alespoň dítě.

86DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 84-90.

43

Po porodu bylo dítě vykoupáno ve vodě, do které byly přidány speciální esence a poté teple zavinuto, matka zatím dostala své první vydatné jídlo. ,,Poté jí bylo dítě rituálně předáno a položeno k levému prsu, co nejblíže k srdci, nikoliv proto, aby kojila, ale proto, aby tak byly z dítěte ,vyhnány´ zárodky nemocí a vůbec vše nedobré co do něj vložili zlí duchové.“⁸⁷

Pokud porod proběhl úspěšně a matka i dítě byly v pořádku, doprovázely tuto událost velké oslavy. Aţ do slavnostního křtu navštěvovaly ţenu návštěvy a nosily jí dary. Slavnostní křest se konal obvykle tři dny po porodu, byla to událost, kdy se z malého stvoření stala sociální bytost. Ţít bez křtu by znamenalo vyvrţení z tehdejší společnosti. Křest byl církevní svátostí, která se konala buď v duchovním kostele nebo v případě movitějších lidí téţ doma. Křest ovlivnil celý budoucí ţivot dítěte ve společnosti, příznivě ho nasměroval a dal dítěti moţnost, aby vedlo křesťanský ţivot.

Výběr jména měl zcela zvláštní význam. Jméno dostalo dítě buď po jednom z rodičů či kmotrů, nebo dostalo jméno světce, pod jehoţ ochranu se svěřovalo. Na dítě údajně přešla moc osoby, jejíţ jméno neslo.

Velice důleţitou roli hrálo vybírání kmotrů/kmoter. Přijmutím role kmotra/kmotry přejali roli duchovních otců či matek. Převzali na sebe oficiální závazek, ţe se budou podílet na péči o duchovní blaho dítě. Kmotrové pocházeli většinou z vyšších vrstev neţ rodiče. Dítěti se tak otevřela moţnost postoupit ve společenské hierarchii o stupínek výš. Kmotrovství obvykle lidé rádi přijímali, posilovalo to jejich společenskou prestiţ.

Péče a výchova

Dle Richarda van Dülmena byla citově intenzivní, láskyplná péče o dítě pro většinu ţen nedosaţitelným přepychem. Ţeny oproti dnešní době sváděly kaţdodenní boj o ţivot, zásadní úlohu tedy nehrál citový vztah matky k dítěti, ale spíše vnější podmínky.

87 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha : Argo, 1999, s. 88.

44

Tradičním úkolem ţeny byla péče o kojence a výchova malých dětí, avšak ani otec nebyl úplně stranou. Stále platilo, ţe byl největší autoritou. Pomáhal ţeně při výchově, zjednával pořádek, i za pomocí trestů a bití. Děti pomáhaly v domácnosti jiţ velmi brzy při kaţdodenních pracích. Byla jim přiřazena podle jejich sil a schopností. Téţ byla chápana jako doba učení a poznávání jednotlivých domácích prací. Rodiče je práci učili formou hry.

Postupem času narůstal počet předepsaných pravidel, jak se má dítě chovat např. při jídle, jak udrţovat čistotu, atd. Ideálem bylo, aby dítě bylo poslušné vůči rodičům a vrchnosti, ale zároveň se mělo stát zodpovědným člověkem a občanem schopným samostatného jednání. Mělo potlačovat vášně a náladovost, učit se žít racionálně a přitom se chovat přirozeně.⁸⁸

Velký podíl na podobě osobních vztahů měl sociální status rodiny, pracovní činnost, kterou se rodina zabývala a dále pak na počtu dětí v rodině. Na to, jak rodiče pečují o děti, dohlíţeli sousedé, světská vrchnost a církev. Pokud se rodiče nestarali o děti dostatečně, čekal je veřejný postih.

4.2.2 Moderní rodičovství

Péče rodičů o děti je jednou z funkcí, která rodině doposud zůstala.

Zachování lidského rodu je jednou z hlavních funkcí rodiny. Rodina díky tomu není ještě úplně zbytečná. Základním poţadavkům, které společnost můţe od rodičů poţadovat je tzv. teze minimálního zaopatření, která zní: ,,každé dítě má nárok na to, aby mu jeho otec a matka zajistili a poskytli základní výživu, oblečení, ubytování, zdravotní péči a přístup ke vzdělání alespoň takovému, aby ho jeho nedostatek v dospělosti nevylučoval na okraj společnosti.“⁸⁹

88 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha : Argo, 1999, s. 107.

89 MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 1999, s. 132-133.

45

Velkou civilizační změnou se stal vynález antikoncepce. S vynálezem antikoncepce dostala ţena do rukou suverénní rozhodnutí o tom, zda chce mít děti, kdy chce mít děti a kolik jich chce mít.

Porod

Dle Oldřicha Matouška⁹⁰ je v moderní době porod pro dítě stres. Moderní názor je, ţe by měl být porod maximálně šetrný pro dítě. Jsou vypracované i různé postupy, které mají zmírnit porodní bolest ţen. Je moţnost rodit dítě do vody, která je stejně teplá jako plodová voda. Většinou se ale děti rodí na porodních sálech, kde můţe být přítomný i otec dítěte. Poporodní oddělování novorozenců od matek se v dnešní době povaţuje za chybu, ba naopak, kontakt matky s dítětem po porodu se povaţuje za velmi důleţitý. Volba jména není nijak omezena společenskou zvyklostí.

Jméno je v dnešní době spíše módní záleţitostí.

Péče a výchova

Dále Oldřich Matoušek⁹¹ ve své knize píše, ţe na začátku 20. století se začala uvolňovat patriarchální struktura společnosti. Postavení ţen se začalo měnit a to vedlo k prudkému poklesu autoritativnosti ve všech sférách. Rodičům se radilo, aby disciplínu nevynucovali silou, ale aby apelovali na rozum dítěte. Dítě má být poslušné vědomě, ne slepě. Má se omezit násilí na dětech. Vzor výchovy je v té době

Dále Oldřich Matoušek⁹¹ ve své knize píše, ţe na začátku 20. století se začala uvolňovat patriarchální struktura společnosti. Postavení ţen se začalo měnit a to vedlo k prudkému poklesu autoritativnosti ve všech sférách. Rodičům se radilo, aby disciplínu nevynucovali silou, ale aby apelovali na rozum dítěte. Dítě má být poslušné vědomě, ne slepě. Má se omezit násilí na dětech. Vzor výchovy je v té době