V ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI THE DEVELOPMENT FROM THE TRADITIONAL TO THE MODERN FAMILY IN WESTERN SOCIETY VÝVOJ OD TRADIČNÍ K MODERNÍ RODINĚ

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Filosofie Studijní program: Filosofie

Studijní obor: Filosofie humanitních věd

Bakalářská práce: 11–FP–KFL– 076

Autor: Podpis:

Petra Nyplová Adresa:

Praţská 46

Jablonec nad Nisou

Vedoucí práce: Mgr. Jitka Masopustová

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

52 0 0 0 27 2

V Liberci dne: 28. 4. 2011

VÝVOJ OD TRADIČNÍ K MODERNÍ RODINĚ V ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI

THE DEVELOPMENT FROM THE TRADITIONAL

TO THE MODERN FAMILY IN WESTERN SOCIETY

(2)

Čestné prohlášení

Název práce: Vývoj od tradiční k moderní rodině v západní společnosti

Jméno a příjmení autora:

Petra Nyplová

Osobní číslo: P07000892

Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, ţe má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Uţiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, ţe jsem do informačního systému STAG vloţil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem poţadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 28. 4. 2011

Petra Nyplová

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Děkuji Mgr. Jitce Masopustové za její podněty a rady, které mi jako vedoucí mé bakalářské práce poskytovala při jejím zpracovávání.

(6)

ANOTACE

Tématem bakalářské práce je rodina a její vývoj na pozadí západní společnosti. Autorka se svou prací zaměřuje převáţně na tradiční a moderní rodinu.

Práce vytyčuje hlavní změny, které nastaly v průběhu 17. – 20. století. Dále práce popisuje témata jako sňatek a manţelství, rodičovství a rozvod. Tato témata jsou vţdy v první části popsána v tradiční podobě a následně k jakým došlo změnám v době moderní.

Klíčová slova

Tradiční rodina, moderní rodina, společnost, sňatek, manţelství, rodičovství, rozvod.

ZUSAMMENFASSUNG

Das Thema dieser Bakalararbeit ist die Familie und ihre Entwicklung auf dem Hintergrund der westlichen Gesellschaft. Die Autorin konzentriert sich in dieser Arbeit vor allem auf die traditionelle und moderne Familie. Die Arbeit zeigt die Hauptänderungen, die während des 17. - 20. Jh. erfolgten. Weiter beschreibt diese Arbeit die Themen wie Heirat und Ehe, Elternverhalten und Ehescheidung.Diese Themen sind immer in dem ersten Teil in der traditioneller Form beschrieben und nachfolgend zu welchen Abwechslungen in der modernen Zeit gekommen ist.

Stichworte

Traditionelle Familie, moderne Familie, Gesellschaft, Heirat, Ehe, Elternverhalten, Scheidung.

ANNOTATION

The theme of this Bachelor thesis is family and its development against the backdrop of western society. The author focuses in his work mainly on traditional and modern family. The thesis stresses the main changes occurred within the 17th – 20th century. Then, this thesis describes topics such as wedding and marriage,

(7)

parenthood and divorce. These topics, in first part, are always described in traditional form and then what changes occurred in the modern times.

Key words

Traditional family, modern family, society, wedding, marriage, parenthood, divorce.

(8)

Obsah

Obsah ... 8

Úvod ... 10

1. Rodina ... 12

1.1 Historie rodiny ... 12

1.2 Definice pojmu rodina ... 14

1.3 Funkce rodiny ... 15

1.3.1 Moderní funkce rodiny ... 15

1.3.2 Tradiční funkce rodiny... 17

2. Společnost tradiční a moderní ... 19

2.1 Společnost ... 19

2.2 Tradiční společnost ... 19

2.3 Moderní společnost ... 21

3. Rodina tradiční a moderní ... 24

3.1 Tradiční rodina ... 24

3.2 Vývojové změny ... 29

3.3 Moderní rodina ... 31

4. Vývoj v důleţitých ţivotních meznících ... 35

4.1 Sňatek, manţelství a rozvod ... 35

4.1.1 Tradiční sňatek ... 35

4.1.2 Tradiční manţelství... 37

4.1.3 Moderní sňatek ... 37

4.1.4 Moderní manţelství ... 38

4.1.5 Ukončení manţelství - rozvod ... 40

(9)

4.2 Rodičovství ... 41

4.2.1 Tradiční rodičovství ... 41

4.2.2 Moderní rodičovství ... 44

Závěr ... 47

Seznam literatury ... 48

Přílohy ... 51

(10)

10

Úvod

Úvodem této bakalářské práce zdůrazňuji, ţe po předchozí domluvě s vedoucí práce a následném schválení vedoucím katedry doc. PhDr. Milanem Exnerem, Ph.D.

bylo změněno téma a název práce. Novým názvem práce je "Vývoj od tradiční k moderní rodině v západní společnosti".

Toto téma jsem zvolila z důvodu aktuálnosti tématu rodiny. Rodina je povaţována za společenskou skupinu a instituci, která je jiţ několik let v centru pozornosti mnoha sociologů. Sociologové se nám snaţí nastínit vývoj rodiny, popsat její podstatné vlastnosti a rysy. V rodině se odehrávají nejdůleţitější části našich ţivotů. Skrze rodinu lze lépe porozumět některým znakům celé tradiční kultury a společnosti.

Rodina nás formuje a ovlivňuje, je to pro nás tedy důleţité téma. Díky rodičům se dokáţeme socializovat, předávají nám hodnoty a normy platné pro společnost. V současnosti se mluví o tzv. ,,krizi rodiny“. Je dnešní rodina opravdu v krizi? Nebo je to jenom další vývojová fáze v historickém dění. Lidé nemusí vţdy vědět, co je pod pojmem krize rodiny míněno. Nevědí, proč by měla být dnešní rodina v krizi. Touto prací bych ráda popsala změny a proměny, kterými prošla jak společnost, tak rodina.

Po celém světě se rodiny liší. Kontinent od kontinentu, stát od státu. Je to dáno různými faktory, z nichţ nejhlavnější jsou náboţenství, ekonomická a politická situace. Zaměřila jsem proto svou práci na západní společnost. U nás se tématem rodiny zabývá mnoho sociologů a antropologů. Nejvíce budu čerpat z materiálů českého sociologa Iva Moţného a Jana Kellera. Jako stěţejní dílo pro tradiční způsob ţivota jsem zvolila knihu od Richarda Van Dülmena - Kultura a kaţdodenní ţivot v raném novověku (16. – 18. století).

Tradiční rodinu budu situovat do období od 17. století aţ po první polovinu 19. století. Moderní rodině bude patřit druhá polovina 19. století aţ 20. století.

(11)

11

Podle Jana Horského a Markéty Seligové¹ společnost tradiční, stavovská, přecházela v moderní, občanskou, postupně a za různých okolností. Například v Anglii pozvolným vývojem od sklonku 17. a v průběhu 18. století, ve Francii s dramatičností velké francouzské revoluce z konce 18. století, ve zbytku západní a střední Evropy v politické rovině především s událostmi roku 1848.

Cílem mé bakalářské práce je popsat instituci rodiny a nastínit její vývoj a historické proměny od tradiční po moderní dobu. Svou bakalářskou práci jsem rozdělila do 4 hlavních kapitol. V první části mé práce se zaměřím na historii rodiny, definice pojmu rodina, hlavně jak jej chápe sociologie a funkce rodiny. V druhé kapitole se budu snaţit ukázat, jakými změnami prošla tradiční společnost, aby se změnila v moderní, tedy jak tyto společnosti vypadají. Ve třetí části přejdu k samotné rodině tradiční, která projde postupným vývojem aţ v rodinu moderní.

A v poslední čtvrté části se věnuji tématům jako sňatek, manţelství, rodičovství a rozvod. Tato témata prošla zajímavými vývojovými změnami. Přišlo mi podstatné se o těchto tématech zmínit. V závěru zhodnotím, zda je dnešní rodina v krizi.

1 HORSKÝ, Jan, SELIGOVÁ, Markéta. Rodina našich předků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, s. 12.

(12)

12

1. Rodina

Člověk ţil ve všech svých vývojových stupních a dějinných obdobích v sociálních skupinách různých velikostí a struktur. První rodiny nalézáme jiţ v dávné minulosti. Nebyly to rodiny v tom smyslu, jak jej uţíváme nyní. Rodina je základ lidské společnosti. Je to neustále se měnící jednotka, organicky spjatý celek, který neustále prochází vývojem, stále trvá a doufejme, ţe nikdy nezanikne.

Setkáváme se s různorodými rodinami s odlišnými demografickými jevy v rodinách v různých obdobích a společnostech. Rodinou se zabývají různá odvětví věd – sociologie, historie, kulturní antropologie, ekonomie, právo, psychologie.

V kaţdém tomto odvětví hraje rodina důleţitou roli.

Rodina se neustále mění, prochází vývojem. Za rodinu můţeme povaţovat i skupinu nejbliţších osob, se kterými nemusíme mít příbuzenský vztah. Kaţdý člověk potřebuje někam patřit a někam zapadat, ať uţ se jedná o rodinu příbuznou, či o kamarády nebo zájmový spolek. Člověk potřebuje být v interakci s druhými.

Rodina se nemusí skládat jen z příbuzných, ale z určitého společenství, které povaţujeme za rodinu. Kde se cítíme dobře, jsme otevření, máme k nim jiný vztah neţ jen k známým či lidem z okolí.

A z tohoto všeho vyplývá, ţe rodina je nutně primární instituce, která garantuje sociální a kulturní stabilitu ve společnosti. Je základním stavebním kamenem sociálního systému a ve velkém rozsahu zajišťuje reprodukci a tedy zachování lidského rodu.

1.1 Historie rodiny

Jak uvádí ve své knize Oldřich Matoušek², archeologie dokazuje, ţe člověk dnešního typu ţil uţ v době kamenné ve skupinách, které byly pokrevně spřízněné.

2 MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1997, s. 20-27.

(13)

13

Tito lidé se ţivili lovem a sběračstvím. Muţům náleţel lov, ţenám sběračství.

Všechny známé typy společností měly utvořené rodiny, předpokládá se tedy, ţe jiţ v této klanové společnosti³ existovaly rodiny.

S neolitickou revolucí přichází i usedlý způsob ţivota. Lidé se začali usazovat na jednom místě, zkoušejí pěstovat rostliny a chovat zvířata pro svou potřebu. Po neolitické revoluci kolem roku 8000 př. n. l. se situace mění. Říká se, ţe to byly spíše ţeny, které díky sběračským zkušenostem mohly začít vysévat semínka plodin. Také se angaţovaly ve výrobě keramiky a tkalcovských výrobků. Lov uţ měl jen doplňkový význam. Se vznikem trvale obydlených a obhospodařovaných území se začala rozvíjet řemesla, obchod a vojenství. Postupně v rodinách získávají vedoucí postavení muţi. Začíná stoupat počet dětí v rodinách i počet obyvatel na jednotku území.

Ve starověkém Řecku a Římě byla rodina patriarchální. Postavení ţeny v rodině bylo podřízené. Muţi a ţeny jedli odděleně. Po jídle mohly ţeny k muţům přisednout a mohly se účastnit rozmluv. Zdrţovaly se jen v určité části domu, ven chodily zřídka. Dostávalo se jim minimálního vzdělání. Vdaná ţena pečovala o řádný chod domácnosti. Svatba byla nutná kvůli muţskému následovníkovi. Sňatek domlouval otec nevěsty s ţenichem.

I slovanská rodina byla patriarchální. V pohanské době mohli muţi mít více ţen. Ve středověku je rodina institucí, bez níţ by jedinec mohl těţko existovat. Místo ve společnosti měl jen člověk, který měl příslušnost k feudálnímu pánovi a rodině.

Pouze ve městech bylo moţné ţít na okraji společnosti a bez zázemí a rodiny. Ve středověku je běţné souţití širších rodin. Na venkově jsou rodiny větší neţ ve městě.

Přetrvává vyšší postavení muţe, podřízenost ţeny. Rodina je jednotkou jak společenskou, tak i výrobní a výchovnou.

3 Klan sdílí stejný náboţenský kult, obývá společné teritorium, má vnitřní i vnější ekonomické vazby, uplatňuje pravidla dovolující a zakazující jisté sňatky. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1997, s. 20.

(14)

14

1.2 Definice pojmu rodina

Mluvíme-li o rodině tradiční, musíme brát dle Jana Horského a Markéty Seligové⁴ v úvahu, ţe původní význam slova rodina byl jiný. V tradiční společnosti se pojem rodina v dnešním slova smyslu nepouţíval. Setkáváme se s latinským termínem ,,familia‘‘ nelze jej však přeloţit dnešním slovem ,,rodina“. Latinské familia bychom přeloţili spíše jako dům, domácnost nebo hospodářství.

Shrneme-li, kdo patřil do tradiční domácnosti, jednalo se především o lidi, kteří spolu bydlí a pod jednou střechou spolu hospodaří. Byli to nejen pokrevně spjatí lidé (příbuzní), ale i otroci, sluţebnictvo, děvečky, čeledíni a tovaryši.

K tomuto Anthony Giddens⁵ dodává, ţe v tradiční společnosti byla povětšinou nukleární rodina integrována do širších příbuzenských vztahů. Ţijí-li v jedné domácnosti kromě obou rodičů a jejich dětí i další příbuzní, hovoříme o rozšířené rodině.

Moderní rodinu nelze jiţ tak úplně definovat, protoţe zde vyplynuly nové poznatky ohledně plurality lidského snubního a reprodukčního chování (např.

nesezdaná souţítí, homosexuální souţití, homosexuální páry s adoptovaným dítětem, atd.).

Zajímavou definici rodiny uvádí kolektiv autorů v knize Co víte o současné sociologii, a zní takto: ,,Rodina představuje relativně samostatnou malou společenskou skupinu, mezi jejímiž členy existují příbuzenské svazky. Tím je určen především vysoce neformální charakter vzájemných vztahů v rodině, jejich vysoká spontánnost a emocionalita. Rodina je zároveň i společenskou institucí, která plní určité funkce. Jejich realizací jsou v podstatě uspokojovány zájmy a potřeby jednotlivých členů rodiny, ale také celé společnosti.“⁶

5 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 156-157.

6 Co víte o současné sociologii : Základní pojmy současné marxistické sociologie. Praha: Horizont, 1979, s. 238.

(15)

15

Pro představu nejednotnosti názoru na definování rodiny jsem jako další vybrala definici známého českého sociologa Iva Moţného. ,,Rodina je příkladem morfostatické instituce. Představuje sociální zařízení, jehož základním účelem je vytvářet soukromý prostor pro reprodukci společnosti, stíněný proti vířícímu a nepřehlednému světu veřejnému. Chrání své členy, nemění svůj tvar, vnitřní uspořádání ani habitus a změny ve svém okolí vyrovnává.“⁷

Sociologický slovník pak definuje pojem rodina jako „obecně původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou a jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorců chování a zachování kontinuity kulturního vývoje.“⁸

Podle psychologického slovníku je například rodina definována jako:

„společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí.“⁹

Tuto kapitolu bych uzavřela jedinou větou, kterou uvádí Ivo Moţný:

,,Jednotná sociologická teorie rodiny dnes totiž neexistuje, stejně jako neexistuje jednotná ,,rodina“.“¹⁰

1.3 Funkce rodiny

1.3.1 Moderní funkce rodiny

Rodina jako základní jednotka společnosti má své specifické funkce. Jedná se o úkoly, které rodina plní jak vůči sobě, tak vůči společnosti. Funkce rodiny se

7 MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 2002, s. 13.

8 Velký sociologický slovník. Sv.2, P – Ţ. Praha: Karolinum, 1996, s. 940.

9 HARTL, Pavel, HARTLOVÁ-CÍSAŘOVÁ Helena. Psychologický slovník. 2010, s. 512.

10 MOŢNÝ Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 25.

(16)

16

částečně mění a vyvíjí v kontextu se společenskými změnami a přeměnou kulturních činitelů, které působí na postavení rodiny ve společnosti i vztahy uvnitř rodiny.

Dle Blahoslava Krause¹¹ patří mezi základní funkce rodiny:

a) Biologicko-reprodukční funkce b) Sociálně-ekonomická funkce c) Funkce ochranná

d) Socializačně výchovná funkce e) Funkce – rekreace, relaxace, zábava d) Funkce emocionální

a) Biologicko-reprodukční funkce

V zájmu stabilní společnosti je, aby se rodil takový počet dětí, který zaručí zdárný rozvoj této společnosti. Podstata této funkce se nemění. Můţeme ale v posledních letech pozorovat úbytek dětí. Přibývají případy, kdy stále více partnerů plánuje pouze jedináčka, či dokonce nemít dítě vůbec. Ţeny se také stávají matkami v pozdějším věku, neţ jak to bylo dříve.

b) Sociálně-ekonomická funkce

Rodina je podstatnou sloţkou v rozvoji ekonomického systému společnosti.

Její členové se začleňují do výrobní i nevýrobní sféry v rámci výkonu určitého povolání. Je také spotřebitelem, na němţ je velmi závislý trh.

c) Funkce ochranná (zaopatřovací, pečovatelská)

Tato funkce spočívá v zajišťování ţivotních potřeb biologických, hygienických, zdravotních. Podle Marca Montoussé a Gillese Renouarda¹² je rodina také místem zajišťování solidarity. Projevuje se mezigeneračně. Bývalo to tak, ţe rodiče dětem poskytovali stravu a přístřeší a děti jim vracely péči ve stáří. Nyní jsou

11 KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008, s. 81-83.

12 MONTOUSSÉ, Marc, RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005, s. 286-287.

(17)

17

tři druhy této mezigenerační solidarity, je to finanční pomoc, výpomoc v domácnosti a tzv. sociální pomoc.

d) Socializačně výchovná funkce

Blahoslav Kraus¹³ dále píše, ţe rodina učí dítě přizpůsobovat se ţivotu, osvojovat si základní návyky a způsoby chování běţné ve společnosti. Hlavním socializačním procesem zůstává příprava dětí a mladistvých na vstup do praktického ţivota. V dnešní době také působí mladší generace na starší. Vzrůstá dosah socializačního působení dětí a mládeţe na rodiče a prarodiče (např. v zacházení s moderními komunikačními prostředky).

f) Funkce - rekreace, relaxace a zábava

Na tyto aktivity by měla rodina také pamatovat. Týkají se všech členů rodiny.

Jedná se například o to, v jaké míře tráví rodina pohromadě svůj čas, jakým způsobem tráví společné dovolené, jakým zájmovým činnostem se věnují, apod.

e) Funkce emocionální

Tato funkce je zásadní a nezastupitelná. Jen rodina dokáţe vytvořit potřebné citové zázemí, pocit lásky, jistoty a bezpečí. Můţeme však pozorovat proměnu úrovně a kvality. Bohuţel se stává, ţe v některých rodinách úroveň tohoto citového zázemí upadá. Můţe to být způsobeno vlivem rozchodů, rozvodů nebo častým zaneprázdněním rodičů. Pokud rodina nezabezpečuje řádně tuto funkci, je to nejvíce zraňující.

1.3.2 Tradiční funkce rodiny

Podle Marca Montoussé a Gillese Renouarda¹⁴ v tradiční společnosti naplňovala rodina tři základní ekonomické funkce. První funkce byla zajištění předání dědictví. Na této funkci závisela budoucí ekonomická a sociální situace dětí.

Úkolem kaţdé generace je rodinné dědictví zvětšovat. Další funkcí je ekonomická

13 KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008, s. 82-83.

14 MONTOUSSÉ, Marc, RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005, s. 285.

(18)

18

funkce. Neţ vznikly velké podniky a systém placené práce, byla téměř většina národní produkce zajišťována v rozsahu rodin. Poslední základní ekonomickou funkcí byla funkce spotřební. Na rozdíl od předešlých dvou funkcí tato funkce se vznikem moderní společnosti nezaniká. Spotřeba zboţí trvalé potřeby a volnočasové aktivity se stávají cílem rodiny.

(19)

19

2. Společnost tradiční a moderní

2.1 Společnost

Uvést definici společnosti je velice sloţité a existuje jich velké mnoţství.

Vybrala jsem definici sociologického slovníku (viz. níţe). Já osobně vidím společnost jako organický celek, sloţený z lidí, organizací a institucí. Všechny tyto části spolu musí kooperovat, jinak by vznikl chaos.

Sociologický slovník vymezuje pojem společnost takto: „V nejširším slova smyslu synonymum pro lidstvo jako celek, lidský rod pro největší společenskou skupinu, k níž jedinec může náležet; soubor osob, žijících ve skupině, jež jsou vzájemně propojeny, na společném vymezeném a ohraničeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, řídících se týmiž základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorců.“¹⁵

2.2 Tradiční společnost

Zásadními vlastnostmi tradiční¹⁶ společnosti byla moc a autorita. Občané se dělili do stavů. Šlechtici, měšťanské obyvatelstvo, rolníci, nevolníci. Bohatý měšťan, pokud nebyl povýšen do šlechtického stavu, tak přes své bohatství stále nebyl členem společenské elity, kterou tvořila šlechta. Jan Keller a Petr Novotný¹⁷ píší, ţe společenský status člověka byl připsaný, nikoliv získaný. Člověk celý svůj ţivot proţil ve stejné sociální pozici. Ţivotní dráha kaţdého člověka byla do veliké míry

15 Velký sociologický slovník. Sv. 2, P – Ţ. Praha: Karolinum, 1996, s. 1194.

16 Slovo tradiční je odvozeno od slova tradice. Pojem tradice v Sociologickém slovníku vysvětluje Bohumil Geist takto: Tradice – sociální proces, jímţ jsou kontinuálně předávány z generace na generaci duchovní hodnoty, hodnotové postoje, zvyky, obyčeje a jiné sloţky kulturního dědictví včetně sociálních norem, předsudků, stereotypů a vzorců chování v představě, ţe předávané je generacemi ,,prověřené‘‘, ,,přiměřené‘‘, ,,kulturní‘‘ atp. GEIST, Bohumil. Sociologický slovník.

Praha: Victoria Publishing, cop. 1992, s. 513.

17 KELLER, Jan, NOVOTNÝ, Petr. Úvod do filosofie, sociologie a psychologie. Liberec: Dialog, 2008, s. 6-7.

(20)

20

stanovena od kolébky aţ do hrobu. Skupina, do jaké člověk náleţel, kaţdému pevně určovala, co můţe od ţivota čekat, kam aţ můţou dosahovat jeho ambice a na jaká práva má nárok. Pokud člověk opustil skupinu, stával se z něj dobrodruh anebo štvanec, bez jakékoliv ochrany rodné komunity.

Dle Jana Kellera¹⁸ je pro tradiční společnost charakteristická omezenost celého ţivota na vlastní domácnost a její bezprostřední okolí. Na úrovni jednotlivých domácností se uskutečňovaly také činnosti, které dnes mají nedomácí charakter.

Vládu zajišťovala domácnost feudála, kníţete či krále. Panovníkova domácnost provozovala vládnutí, na úrovni domácností kupeckých se provozoval obchod a v domácnosti řemeslníků řemeslo. Jan Jandourek ve své knize píše, ţe ,,Tradiční společnosti své jistoty a instituce zakládají na náboženských základech. Jejich existenci vposledku legitimuje náboženství. Moc panovníka, církevní hierarchie, normy, hodnoty jsou posvěceny shůry posvátnou boží mocí.“¹⁹

Dále Jan Jandourek²⁰ píše, ţe člověk neměl takovou hodnotu, jakou má dnes v moderní západní společnosti. Rozhodující význam měla autorita pána, kněze nebo hlavy rodiny. Zájem jedince se podřizoval zájmu celku. Lidé příliš necestovali, mnozí proţili svůj ţivot na jednom místě, tam kde se narodili. Většinou se jednalo o vesnici, protoţe převáţná část obyvatel ţila na venkově. Jan Keller a Petr Novotný²¹ k tomu dodávají, ţe nebylo neobvyklé, ţe se většina lidí nikdy nevzdálila na víc neţ pár kilometrů od vesnice, či celý ţivot proţili pouze za hradbami jediného města. Setkání s cizincem bylo výjimečnou událostí a bylo třeba být k nim obezřetní.

Panovala nedůvěra ke všem novotám. Byl jen jediný způsob jak si ověřit správnost a účinnost, a to odzkoušením dlouhodobým uţíváním a teprve poté předáním z generace na generaci.

18 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992, s. 48.

19 JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003, s. 20.

20 Tamtéţ, s. 20.

21 KELLER, Jan, NOVOTNÝ, Petr. Úvod do filosofie, sociologie a psychologie. Liberec:

Dialog, 2008, s. 6-8.

(21)

21

2.3 Moderní společnost

V Evropě k vzniku moderní společnosti docházelo pozvolna v polovině 19.

století s příchodem průmyslové revoluce. Dále vzniká moderní společnost díky procesu modernizace. Proces modernizace se skládá z urbanizace²² a industrializace.

Industrializace přemístila pracovní místo z rodiny do továrny. Velká část venkovského obyvatelstva se začíná přesouvat z venkova do měst. Ze zemědělské činnosti většina obyvatel přechází na průmyslovou výrobu. Industrializace sebou přinesla jak větší prostorovou mobilitu, tak i větší společenskou mobilitu. ,,Jak se společnost stávala bohatší, stíraly se dřívější strmé rozdíly mezi vrstvami a třídami.

[…] Moderní doba lidi osvobodila od starých vazeb na společenskou třídu i na místní komunitu, nejsou už podřízeni vrchnosti ani církvi.“²³

Dochází téţ k sekularizaci, coţ je ,,proces postupné ztráty významu náboženského přesvědčení, praktik a institucí v moderní společnosti.“²⁴ Dále Jan Jandourek²⁵ říká, ţe se v podstatě uvolnil dohled církve a roli převzal stát. Moderní společnost má jako hlavní kritérium ekonomické zdroje. Produkuje se stále více, ne pro vlastní potřebu, ale hlavně pro směnu. Z ekonomiky se stává samostatný sektor.

Změnila se měřítka sociálního statusu. Jan Keller píše, ţe ,,sociální ocenění se neřídí podle toho, jakou má daný člověk pozici v rámci domácnosti a má-li vůbec nějakou domácnost. Zásadní význam má to, jakou pozici zaujímá v rámci organizace, v níž pracuje.“²⁶ Profesní status zcela převáţil, při posuzování lidí v jejich pracovním procesu a přestalo se přihlíţet na jejich rodinný status.

V moderní době se nebývale rychle rozvíjí průmysl, technika a věda. Má pozitivní vztah k inovacím a změnám. Dochází k prudkým pokrokům poznání

22 Urbanizace je proces přesunu venkovského obyvatelstva do měst a rostoucí koncentrace obyvatel a hospodářské činnost ve městech, která rozrůstají a v další fázi pronikají do okolních a dosud

venkovských oblastí. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2007, s. 266.

23 MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1997, s. 29.

24 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2007, s. 212.

25 JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003, s. 20.

(22)

22

a novým moţnostem experimentování. ,,Podnikatelé, vědci, filosofové i umělci už nectí tradici, ale upřednostňují inovaci, kreativitu a pokrok.“²⁷

Jan Keller a Petr Novotný²⁸ píší, ţe se průmyslovou revolucí odstartovaly změny v oblasti techniky, které nám umoţňují vyrábění s menším fyzickým úsilím a poskytují nám moţnost většího výběru. Politické revoluce měly přínos v oblasti společenských práv. Vzniká demokratická společnost, kde má kaţdý občan zaručená stejná práva jako všichni ostatní. Otevřela se moţnost získání většího majetku a vyššího společenského postavení vlastním úsilím, namísto dědičně určených stavovských nerovností. Další změnou bylo, ţe se lidé mohli svobodně sdruţovat a společně tak hájit své zájmy. ,,Moderní společnost se stala místem střetávání cizích lidí, kteří se nikdy předtím neviděli a nic o sobě dopředu nemohli vědět.“²⁹

Marc Montoussé a Gilles Renouard³⁰ píší, ţe má jedinec status svobodného a autonomního občana. Všichni občané jsou si před zákonem rovni. Sociální status určité skupiny je relativní, protoţe jednotlivec nemusí zůstávat na jedné pozici v sociální hierarchii.

Hlavní změny společenského systému 18. a 19. století, základ modernismu³¹

• Majetková přeměna obecních pozemků v soukromý majetek - privatizace

• Vznik manufaktur, továren, úpadek ţivnostníků a řemeslníků, parní stroj

• Volný obchod, konec barterového³² obchodování, peníze = abstraktní nositel směny

• Rozvoj měst, urbanizace, migrace

• Růst počtu obyvatel

28 KELLER, Jan, NOVOTNÝ, Petr. Úvod do filosofie, sociologie a psychologie. Liberec: Dialog, 2008, s. 8.

29 Tamtéţ, s. 9.

31Prof. Ing. František Zich, DrSc. Sociální teorie moderní společnosti [online]. Dostupné z:

http://is.vsfs.cz/el/6410/leto2010/N_SMK/Socialni_teorie_moderni_spolecnosti.pdf?fakulta=6410;obd obi=33;kod=N_SMK, s. 28.

32 Je to druh obchodu, při němţ se zboţí nebo sluţby vyměňují za určité mnoţství jiného zboţí nebo sluţeb, jedná se o přímou směnu, bez zapojení všeobecných prostředků směny. Wikipedia.cz [online].

Dostupné z : http://en.wikipedia.org/wiki/Barterov%c3%bd_obchod.

(23)

23

Zavedla se povinná školní docházka, která odvedla děti na větší část dne z rodin. Na přelomu 19. a 20. století v průmyslu začaly pracovat ţeny, někdy i děti.

Domácí práce se tak stala pro ţenu spíše přítěţí, na trhu práce neměla ţádnou hodnotu, separovala ţenu od společenského dění. Muţ přestal být jediným ţivitelem rodiny, jeho prestiţ v rodině začala klesat. Rozdíly mezi muţem a ţenou se začaly ve veřejném prostoru zmenšovat.

Pro větší přehlednost je v přílohách (příloha č. 1) umístěna tabulka – přehledné porovnání společnosti tradiční a moderní.

(24)

24

3. Rodina tradiční a moderní

Na úvod této kapitoly předkládám přehlednou tabulku srovnání tradiční a moderní rodiny, jak ji uvádí v knize Rodina a společnost významný český sociolog Ivo Moţný. Naleznete ji v přílohách (příloha č. 2).

3.1 Tradiční rodina

Tradiční rodina se neliší od toho, jak ţili předci, kteří ţili podle tradicí legitimizované normy, nejčastěji náboţenské. Tradiční rodina ţila podle určitých tradic a zvyků svých předků. Byla patriarchální, to znamená, ţe hlavou rodiny byl otec. Otec měl v rodině hlavní slovo, byl zdrojem veškerých příjmů. Ţena se starala o děti. Role v rodině byly rozděleny a vymezeny.

Dům, domácnost

Richard van Dülmen³³ je toho názoru, ţe základem tradiční rodiny nebyla rodina jako taková (rodiče a děti), ale jednalo se o celou domácnost.

Dům, kde rodina ţila, chránil obyvatele před chladem, vlhkem a ohroţením z venku.

Poskytoval útočiště, ale byl také místem, kde lidé pracovali, slavili a bavili se. Pod pojmem dům rozumíme i společenství osob, nejenom pána domu se ţenou a jejich dětmi, ale také všichni ti, kteří bydlí pod jeho střechou a jsou pod jeho pravomocí.

K tomuto společenství řadíme vlastní, nevlastní i nemanţelské děti, příbuzné, podruhy s výměnkáři, čeleď – čeledíni a děvečky. Vlastním jádrem domu byli muţ, ţena a dítě, resp. děti. Důleţitými faktory domu byla právní jednota a pospolitost, více neţ pokrevní příbuznost. Pokrevní příbuznost byla důleţitá v dědickém právu.

Dědit mohl pouze legitimní syn nebo legitimní dcera.

33 DÜLMEN, Richard van. Kultura a každodenní život v raném novověku : (16.-18. století). Praha:

Argo, 1999, s. 13-14.

(25)

25

Jan Keller³⁴ říká, ţe dům tvořil jednotku sociálních úloh a funkcí. Celý dům musel plnit úkoly, které dnes přebírají různé instituce. Domácnost zajišťovala také ozbrojenou ochranu svých členů před útokem z venku. Řešily se zde sporné situace týkající se členů domácnosti, takové situace, které dnes přebírají veřejné soudy.

Nesmíme zapomenout téţ na funkce sociální. Můţeme uvést například socializaci dítěte, včetně socializace profesní či starání se o členy domácnosti ve stáří a nemoci.

Dle Richarda van Dülmena³⁵ byla domácnost základní výrobní jednotkou.

Vyrábělo se zde téměř vše, co bylo nutné pro obţivu a ošacení všech členů.

Pracovalo se jak v domě, tak na společně obdělávané půdě. Všichni členové v jakémkoliv věku byli zapojeni do pracovního procesu a podle pokynů pána domu vykonávali svou práci.

Jan Keller toto shrnuje jednou pěknou větou: ,,Člověk mohl uvnitř vlastní domácnosti prožít celý život od narození až do smrti, aniž ji opustil.“³⁶

Domácnosti se velmi odlišovaly. ,,Každá strukturní jednotka byla však životně závislá na okolním prostředí, jež zároveň podléhalo stavovským a organizačně pracovním kritériím. Neexistovala žádná ,,ideální“, pro všechny vrstvy společnosti reprezentativní rodina.“³⁷

Zde uvádím výčet druhů domácností, jak uvádí ve své knize Richard van Dülmen³⁸ Domácnost sedláka

Člen domácnosti sedláka neměl moţnost získat vyšší postavení nad ostatními členy rodiny. Všichni na sebe byli navzájem odkázáni, jakkoliv rozdílně byly definovány jejich role v domě. Všechny sociální vztahy se odvíjely z nutnosti

Argo, 1999, s. 16.

36 KELLER, Jan. Nedomyšlená společnost. 1992, s. 47.

Argo, 1999, s. 17.

38 Tamtéţ, s. 17-19.

(26)

26

,,vyuţívat“ a udrţovat majetek. Vyprodukovalo se vše, co bylo nezbytně nutné k ţivotu, především potraviny a oblečení. Přebytky byly odváděny vrchnosti nebo prodávány na regionálním trhu. Hospodářství podléhalo vesnickým normám. Práce podléhala cyklu ročního období. Hlavním cílem nebyl zisk, ale dostatek.

Hospodářství řemeslníka

Mistr s tovaryši a učni zde vykonávali výdělečné práce, oddělené od domácnosti, kde vládla paní domu se svými děvečkami. Hospodářství řemeslníka bylo regulováno cechovními, resp. městskými nařízeními. Řemeslo bylo předáváno z generace na generaci. Technické dovednosti byly podmíněné elementárním školním vzděláním. Činnost řemeslníka nepodléhala cyklu ročního období, ale závisela na jeho manuální schopnosti, podle ní bylo moţno vykonávat zakázky po celý rok. Ani zde nebyl hlavním cílem zisk, ale dostatek.

Dům kupce

V domě kupce nebyla práce oddělena od bydlení. Pán domu se však často nacházel mimo dům, byl tedy ustanoven jeho ,,zástupce“ v době jeho nepřítomnosti.

Pokud to bylo nutné, vedla obchod paní domu. Byl zde důleţitý zisk. Zisk kupci pouţívali na koupi luxusního zboţí a na reprezentaci. Dětem kupců se většinou dostávalo lepšího vzdělání.

Domácnost venkovské šlechty

Práci zde nahradila reprezentace, na níţ se stejnou měrou podíleli všichni členové domu. Ani šlechtici neměli sféru soukromí, i kdyţ se snaţili oddělit dvorský ţivot od hospodářské činnosti, odehrával se jejich ţivot před očima veřejnosti.

Velikost domu, resp. rodiny, mnoţství čeledě a potřeba reprezentace umoţňovaly věnovat se zájmům, které byly v jiných vrstvách společnosti takřka nemyslitelné.

Mohli se více věnovat umění, měli více volného času, mohli se vzdělávat a tak zvyšovat svou prestiţ.

(27)

27

Vedle těchto hlavních typů existovaly v raném novověku ještě další formy domů, resp. rodin, které se od konce 18. století vytvářely z části v souvislosti s rozvojem státní správy a zčásti také vlivem industrializace venkovské společnosti.

Pod tímto tlakem se nakonec tradiční struktury rodinných a domovních společenství rozpadaly.³⁹

Pán domu

Pánem domu byl muţ. Rozhodoval o všem, co se dělo v domě i mimo dům.

Podléhali mu všichni ostatní členové rodiny, je i pánem nad movitým a nemovitým majetkem, patřícím k domu. V případě úmrtí či ve výjimečných případech mohla pána domu zastupovat jeho ţena. Pán domu zastupoval dům i navenek.

Dále Richard van Dülmen⁴⁰ píše, ţe pán domu byl téţ odpovědný za mravnost ţivota všech příslušníků domácnosti. Dům musel být domem křesťanským, to zahrnovalo domácí projevy zboţnosti, dohled nad mravností chování (v domě i mimo něj) a pravidelné návštěvy kostela všech členů domácnosti. Co se týkalo morálky, musel jít pán domu všem příkladem, musel prosazovat uznávané mravní hodnoty. Církev a vrchnost povaţovaly za řád ţivota přirozený Boţí řád. Selhání pána domu, či neposlušnost člena rodiny bylo posuzováno jako provinění proti Boţímu řádu. Pravidelný rytmus pracovního dne a křesťanská zboţnost patřily ke kaţdodennímu ţivotu. Pán domu nejen rozděloval práci, ale byl také ručitelem domácího pořádku. Činil všechna důleţitá rozhodnutí a urovnával konflikty uvnitř rodiny a také reprezentoval dům na venek. Byl zodpovědný za výchovu svých dětí podle křesťanského mravního kodexu. Zajišťoval ochranu a dostatečnou výţivu pro celou domácnost.

Argo, 1999, s. 19.

40 Tamtéţ, s. 41-52.

(28)

28 Paní domu

Richard van Dülmen⁴¹ píše, ţe činnost paní domu byla součástí ekonomiky celého domu, ţena se podílela na správě celého hospodářství s muţem. U modernější paní domu (hospodyně) jiţ byla oddělena pracovní činnost od rodinného ţivota, činnost se omezovala na domácnost. Tato změna vedla k tomu, ţe se ţenská domácí práce začala oproti muţské podceňovat. Hospodyně jiţ nemusela vykonávat řadu těţkých domácích prací. Moderní hospodyně se stala ochránkyní domácího krbu.

Omezení role ţeny na vlastní domácnost poslouţilo ke stabilizaci sociálních poměrů.

Například v selském hospodářství byla paní domu prakticky izolována od veřejného ţivota, nemohla dům navenek nijak reprezentovat. Význam a úkoly ţeny se omezovaly na oblast domácnosti. Ţeny byly odkázány na ţivot v domě hlavně také proto, ţe byly takřka stále těhotné a musely se starat o děti. U menších hospodářství se ţena podílela i na jiné práci, například pomáhala při sklizni nebo v obchodě při prodeji zboţí.

Obvykle se paní starala o přípravu jídel, udrţování šatstva, čistotu v domě, dohlíţela na výchovu dětí a pečovala o drobné zvířectvo i o zahradu. Práci paní domu nevykonávala na příkaz svého muţe, ale samostatně, nebyla tedy ţádnou otrokyní. Vedením domácnosti se podílela na řízení celého domu. Ţena řemeslníka byla zodpovědná hlavně za výţivu rodiny a výchovu dětí. Také pro něj byla důleţitá její ctnost, kvůli postavení a mravnímu dohledu nad ním. Pro muţe byla důleţitá ţenina šetrnost a počestnost. Její neschopnost a špatná pověst mohla zruinovat celé hospodářství.

Ţivot ţeny se ve šlechtickém prostředí podstatně lišil od ţivota ţen sedláků či řemeslníků. Ţeny ve šlechtickém prostředí musely vést velkou domácnost, spolu se svým muţem musela plnit reprezentační povinnosti. Aby mohla tomuto vyhovět, byla oproštěna od manuálních činností, práce v domácnosti a výchovy dětí, všechny tyto práce se staly úkolem personálu. Ţena se mohla věnovat i radovánkám a zábavě.

Argo, 1999, s. 46-52.

(29)

29

3.2 Vývojové změny

Pozvolna se začala přeměňovat rodinná struktura z ,,celého domu‘‘ na moderní rodinu. Změnila se velikost rodiny. Do konce 19. století se velikost rodiny výrazně zmenšila. Začínala narůstat úroveň úlohy státu. Dále nastal proces změn charakteru osídlení ve prospěch měst a protoidustrializace (raná fáze industrializace).

Podle Richarda van Dülmena⁴² stále více přibývalo rodin úředníků. Jejich domácnost jiţ byla oddělena od práce. Z počátku se sice práce a domácnost nacházely ve stejném domě, s postupem času se ale soukromý ţivot začal odehrávat více mimo pracovní sféru otce a tak nabyla privátní sféra na důleţitosti. Toto sice utvářelo příznivé podmínky pro vznik nového měšťanského ideálu rodiny, avšak ještě dlouho neexistovala přesná hranice mezi sluţebnictvem a vlastní rodinou. Paní domu se stále nemohla věnovat pouze osobním zájmům, stále musela vést domácnost, i kdyţ uţ ne v takové míře. Autorita otce se jiţ neopírala pouze o řízení domu, ale daleko více o postavení mimo něj.

Začala se zvyšovat vzdělanost. Původně se dětem dostávalo výchovy hlavně doma. Učily se praxí a většinou následovaly povolání otce. Se zavedením všeobecného systému základních škol v 18. století se situace změnila. Dětem se dostávalo mnoho nových vědomostí, ale hlavně se mohly začít věnovat jinému povolání neţ jejich otcové. Toto jim umoţnilo lépe reflektovat svůj kaţdodenní ţivot a opustit tradiční způsob ţivota.

Richard van Dülmen⁴³ uvádí pět strukturálních změn. Původně měl pán domu veškeré soudní pravomoci. ,,V průběhu vytváření raně moderního soudnictví a právního uspořádání mezilidských vztahů byly jeho kompetence postupně omezovány. I tak pánovi domu zůstala vůči členům domu řada kázeňských

Argo, 1999, s. 19.

43Tamtéţ, s. 21 – 22.

(30)

30

pravomocí. Napříště ovšem nemohl rozhodovat o životě a smrti, stejně tak se i násilné střety v rodině brzy řešily u veřejného soudu.“⁴⁴

Čeledíni dostávali za svou práci mzdu, nebyli uţ tedy tak vázáni na dům.

K tomuto Jan Horský a Markéta Seligová⁴⁵ dodávají, ţe ustupuje směšování rodin a zaměstnaneckých vztahů, dochází k disociaci rodiny a podniku. Vztah mezi hospodářem a čeledíny se formuje do poměru zaměstnanec a zaměstnavatel.

Richard van Dülmen dále píše, ţe venkovské domy se začaly začleňovat do venkovské obce, dále pak hlavně městské domy se začaly začleňovat do cechovního systému, postupně tak stále více práv a povinností pána domu přecházelo na veřejné instituce. Se vznikem vdovských, sirotčích a nemocenských pokladen v 18. století, se nárok na ochranu pánem domu stále více soustřeďoval pouze na vlastní rodinu.

Další důleţitou změnou bylo oproštění rodiny od její výrobní funkce.

Započalo to jiţ před rokem 1800, k urychlení došlo teprve pod vlivem industrializace. ,,Jen díky oddělení domu a pracoviště, rodinného života a pracovních aktivit, k čemuž poprvé došlo v úřednické domácnosti, se rodina mohla stát tím, čím je dnes – společenstvím, charakterizovaným intimitou a uzavřeností.“⁴⁶ V domácnostech úředníků byla zcela oddělena práce od rodinného ţivota. Pracoviště muţe se nacházelo zcela mimo dům. Ţena tedy ţila zcela odděleně od pracovní sféry svého muţe a tím jí i přestávala rozumět. Protoindustriální domácnost sice byla prvním schématem sociální rovnoprávnosti ţeny, avšak nevedlo to ještě ke skutečnému zlepšení jejích ţivotních podmínek. V rodině úředníka se jiţ dospělo k emocionalizaci rodinných vztahů a k morálnímu docenění ţeny. V selské a řemeslnické domácnosti zůstaly tímto procesem ještě dlouho prakticky nedotčeny.

Další změnou byla změna generativního chování. Původně bylo zvykem mít v prvních letech manţelství co nejvíce dětí. Úmrtnost byla vysoká a děti byly potřebné nejen pro práci, ale také pro zaopatření rodičů ve stáří. S rostoucím

Argo, 1999, s. 21.

(31)

31

pokrokem medicíny a zlepšování hygieny se začala sniţovat dětská úmrtnost a tím se častěji začalo prosazovat plánování rodiny a kontrola rodičovství.

Dům, resp. ,,stará‘‘ rodina, tedy přicházel v důsledku rostoucí byrokratizace, rozvoje městského způsobu života, protoindustrializace a institucionalizace vzdělávání o řadu funkcí a přenechával je komunálním či státním zařízením.⁴⁷ Toto oprostilo rodinu od určitých úloh, přineslo více prostoru a nové ţivotní podmínky.

Pán domu ztratil své výsadní patriarchální postavení, z dlouhodobého hlediska to tak vytvořilo předpoklady pro emancipaci ţen a dětí, musel totiţ více neţ dříve respektovat jejich zájmy.

Od 18. století se stále více začaly rozvíjet domácnosti, které ţily hlavně z malé domácí ţivnosti. V těchto domácnostech byla patriarchální struktura velmi slabá a existovalo zde jen nepatrné rozlišování rolí jednotlivých pohlaví. Všichni členové rodiny byli plně integrovaní do procesu domácí práce. V takové domácnosti ţena a muţ byli relativně rovnoprávní. Ţeně však přibyla kromě starosti o jídlo a o děti ještě pracovní povinnost. To mohlo vést k tomu, ţe nemohla zaručit řádné vedení domácnosti. V tomto smyslu byla spíš pracovní silou neţ paní domu.

S koncem 18. století se začal utvářet pojem rodiny. Rodina jiţ nebyla brána jako celá domácnost – rodiče, děti, čeledíni, děvečky a všichni další, kteří spadali pod pravomoc pána domu a bydleli v jednom domě. Rodina se začínala brát jako rodiče a jejich děti. V počátku 19. století rodina přestávala být prototypem hierarchie a pevné uspořádanosti. Moc patriarchální hlavy domácnosti upadá. ,,Vynořuje se nukleární rodina jako ideální typ s mužem, který rodinu ekonomicky a sociálně zajišťuje, a ženou, který se stará o domácnost.“⁴⁸

Tradiční rodina se začíná pomalu, ale jistě rozpadat s příchodem průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století.

Argo, 1999, s. 22.

48 MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006, s. 17.

(32)

32

3.3 Moderní rodina

Moderní nukleární rodina je v podstatě jakousi izolovanou jednotkou, soustředěnou na sebe samu. Není jiţ tolik součástí příbuzenské sítě jako tradiční rodina. Dle Marca Montoussé a Gillese Renouarda⁴⁹ se přešlo z patriarchálního typu rodiny na typ manţelský, kdy ţena má nadále na starosti domácnost, ale zároveň můţe mít zaměstnání. A poté se přešlo na model asociativní rodiny, kdy muţ a ţena přispívají na potřeby domácnosti téměř rovnoměrně.

Rodina se změnila v nejzákladnějších charakteristikách. Tam kde byla rodina kdysi nezastupitelná, ji nahradily formální instituce. Vzdělávání dětí převzala škola, masmédia přebrala část zodpovědnosti za socializaci dětí – ovlivnily respektované hodnoty a správný ţivotní styl. Nemocnice a sít sociálních zařízení převzaly péči o nemocné, postiţené a staré. Rodině zůstal konzum, zábava a především citové zabezpečení, které je nenahraditelné. Podle Jana Kellera⁵⁰ rodičovská funkce rodině zůstala, protoţe ji stát nepovaţuje za strategicky významnou, aby ji zorganizoval sám. Stát zbavil tradiční rodinu všech důleţitých funkcí, které ji spojovaly, údajně to stát dělá pro rodinu, ale přitom i přes tak všestrannou péči státu se rodina často rozpadá, hroutí a je stále křehčí. Dále Jan Keller říká, ţe stát odebral rodině funkce a předal je specializovaným institucím proto, aby byl stát schopen přeţít v trvalé konfrontaci se státy sousedními. Armáda, státní správa, zdravotnictví, školství – všechny tyto instituce posílily stát a zlepšily vyhlídky v mocenské konkurenci ostatních zemí.

Ivo Moţný⁵¹ píše, ţe ţena začíná více pracovat. Změnila se povaha práce, začíná se rozrůstat práce se symboly neţ s předměty, a nevyţaduje tedy fyzickou zdatnost. To, ţe je ţena fyzicky slabší neţ muţ, ji jiţ nehandicapuje. Profesní kariéra se stává pro ţeny stejně důleţitou jako pro muţe.

50 KELLER Jan. Nedomyšlená společnost, Brno: Doplněk, 1992, s. 60.

(33)

33

Dle Oldřicha Matouška⁵² jsou pro moderní rodinu charakteristické tyto trendy:

 Tendence odkládat sňatky a rození dětí na co nejpozdější dobu

 Trend zakládat rodinu neformálně, bez legálního sňatku

 Zvyšování rozvodovosti

 Tendence omezovat počet dětí v rodině, eventuelně nemít děti vůbec

V knize Aplikovaná sociální psychologie⁵³ kolektiv autorů píše, ţe je pozornost zaměřena na zájem jednotlivce. Člověk v rodině je více zaměřený sám na sebe, hledá pocit štěstí, smysluplnost ţivota, upřednostňuje vlastní zájmy nad zájmy celku. V moderní rodině jde také o to, aby si jedinec utvořil důvěru v sebe, postoj k sobě samému i k okolí všeobecně.

V moderní době existují nové moţnosti souţití, jiné typy domácností. Jako příklad uvádí Ivo Moţný⁵⁴ nesezdané souţití a nesezdané nesouţítí, manţelství či souţití homosexuálů a rodiny lesbiček s adoptovaným dítětem. Další alternativy společného souţití s co nejvolnějšími vztahy uvádí kolektiv autorů v knize Aplikovaná sociální psychologie⁵⁵. Jedná se například o manţelství na zkoušku, partnerství, kdy oba mají vlastní domácnost, matka s dítětem, o jehoţ existenci biologického otce neinformuje, dlouholetý trvalý vztah s dětmi, ale bez formální stránky manţelství, partnerství úmyslně bez dětí.

Jako další jedno moţné souţití uvádí Anthony Giddens⁵⁶ domácnost vedenou osamělým rodičem. V takové domácnosti ţije jeden rodič, který vychovává děti sám.

Většinou se jedná o ţeny, osamělé matky. Taková domácnost vznikne rozvodem, kdy ve většině případů získá opatrovnictví matka. Dále pak rozchodem anebo ovdověním. Většinou se jedná o nedobrovolnou situaci. Ale existují i výjimky, kdy se ţeny rozhodnou, ţe budou svobodnými matkami. Tyto ţeny mají většinou

52 MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1997, s. 30.

53 Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 305.

55 Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 305.

56 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 168.

(34)

34

dostatek příjmů. Jinak se mohou osamělí rodiče potýkat s ekonomickými problémy i předsudky okolí. Homosexuální partnerství je další variantou moderní rodiny.

Homosexuální muţi a ţeny dnes většinou neskrytě ţijí v trvalých svazcích. Některé země dokonce umoţňují uzavírat registrované partnerství, přesto ale stále nejde o plnoprávné sňatky.

V knize Aplikovaná sociální psychologie⁵⁷kolektiv autorů k tomuto ještě dodává, ţe častěji se objevuje tzv. dvoukariérová rodina, kdy je dítě po narození svěřováno do péče někomu jinému, např. prarodičům, profesionálním pečovatelům, poté výchovným institucím či internátním školám. Co se kontaktu s rodinou týká, jsou udrţované mezigenerační kontakty většinou jen mezi dvěma generacemi a to dětmi a rodiči. Prarodiče jiţ ve většině případů nesdílejí stejnou domácnost, ţijí samostatně. Kontakty dětí s prarodiči jsou vázány především na prostřední generaci.

Důleţitým mezníkem v moderní rodině je významný vzrůst významu antikoncepce pro plánování rodiny. Dnes je na trhu velké mnoţství druhů antikoncepce, je snadně dostupná, má méně vedlejších neţádoucích účinků. Celkově je větší informovatelnost o antikoncepci, stejně tak jako o negativních následcích nechtěného těhotenství.

57 Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 306-307.

(35)

35

4. Vývoj v důležitých životních meznících

Pro tuto kapitolu jsem vybrala dvě významné etapy rodinného ţivota. Zvolila jsem sňatek, manţelství a rozvod jako jednu kapitolu, protoţe si myslím, ţe tyto oblasti velmi výrazně ovlivňují jak ţivot člověka, tak souţití celé rodiny. Další kapitolou je potom rodičovství, které má velký význam pro rodinu z důvodu socializace dítěte a pro plynulé začlenění dítěte do společnosti.

4.1 Sňatek, manželství a rozvod

4.1.1 Tradiční sňatek

Jak uvádí ve své knize Richard van Dülmen⁵⁸, svatba byla velkou událostí v ţivotě člověka předmoderního období. Povaha svatební veselice se proměňovala podle společenského postavení, doby a jednotlivých oblastí. Svatbou se uzákonily sexuální vztahy muţe a ţeny, oficiálně tak získali právo plodit potomky. Domlouvání sňatku podléhalo veřejné kontrole, protoţe se to netýkalo jen páru, ale celé rodiny, sousedů i obce. Sňatek byl potřebný předpokladem, aby člověk mohl vůbec hrát ve stavovské společnosti nějakou roli. Zůstat svobodný bylo důstojné pouze, pokud člověk vstoupil do kláštera nebo převzal nějaký duchovní úřad.

Dle Jana Kellera⁵⁹ byl sňatek vítanou příleţitostí jak navázat vzájemně prospěšné spojenectví mezi jednotlivými domácnostmi. Skupina cizích osob se díky sňatku rázem stává příbuznými, kterým lze v nejistých dobách důvěřovat. Jsou vázáni vypomáhat v nouzi a krizích, které mohou kdykoliv nastat. V době kdy urozenost jiţ sama o sobě přestává zaručovat významnější podíl na moci a bohatství je samo o sobě bezmocné, slouţí sňatek urozeného s bohatým k posílení pozice obou stran.

Argo, 1999, s. 162-164.

(36)

36

Dále Richard van Dülmen⁶⁰ píše, ţe cílem sňatku bylo zachovat čest rodiny, nejlépe ji však ještě zvětšit. Většina manţelských svazků byla uzavírána v jedné společenské vrstvě, kvůli majetku a s ohledem na výši věna ţeny. V případě věna se mohlo jednat jak o peníze, tak zboţí nebo nemovitosti. Dcery byly více závislé na vůli svých rodičů, výběr partnera byl tedy pod jejich kontrolou. Dcera mohla mít vlastní názor, avšak pokud se ţenich rodičům nelíbil nebo pro ni měli vybraného lepšího, bylo pro muţe, jenţ se ucházel o ruku jejich dcery téměř zbytečné, aby v namlouvání pokračoval.

Od konce 17. století byl pro platnost manţelství důleţitý církevní obřad.

Samozřejmě i dříve mohl být farář poţádán o církevní poţehnání. Podstatným aktem byl však vzájemný manţelský slib, který se skládal z veřejného předání zástavního daru a přítomnosti svědků. Zástavní dar předaný ţenichem nevěstě slouţil i jako symbol slibu a důkaz, pokud by náhodou chtěl ţenich svůj slib popřít. Zrušit zasnoubení nebylo jednoduché a nemohlo být odvoláno zejména tehdy, došlo-li jiţ k souloţi, resp. otěhotnění ţeny. Tímto byl svazek nerozlučně zpečetěn. O platnosti manţelství mohl rozhodnout manţelský soud.

Vztah mezi manţelským slibem a uzavřením manţelství není lehké určit, protoţe ,,od 16. do 18. století probíhal totiž významný proces, jehož charakteristickým rysem byl sílící vliv církve na uzavírání manželství. […] … se stalo v osvícenském 18. století, ač to může znít paradoxně, uzavření manželství výhradně církevní záležitostí, v níž si církev osobovala všeobecný právní dohled, jehož platnost navíc garantoval stát.“⁶¹ Oddávací obřad byl přesunut do kostela, kde bylo snoubencům poţehnáno. Předmanţelský pohlavní styk byl církví přísně zakázán, souloţ směla proběhnout aţ po uzavření manţelství (církevního sňatku).

Tradiční rodina přispívala ke stabilitě společnosti i tím, že výběr manželského partnera nebyl v rukou těch, kdož zakládali rodiny v novém pokolení, nýbrž byl v rukou jejich rodičů. Ti samozřejmě vybírali s ohledem na to, nakolik je uvažovaný

Argo, 1999, s. 142-148.

61 Tamtéţ, s. 149.

(37)

37

partner vhodný z hlediska zachování společenského postavení rodiny, jejího majetku i kulturního habitu.“⁶²

4.1.2 Tradiční manželství

Dle Richarda van Dülmena⁶³ manţelství bylo vázáno na majetek a utvářelo okruh pracovních vztahů, náklonnost a láska tedy nebyly jeho podmínkou.

,,V popředí přitom nestála ani emocionální láska, ani idea pozemského štěstí, nýbrž splnění manželských úkolů daných Bohem.“⁶⁴ Katolická i protestantská církev viděla hlavní smysl manţelství v plození dětí. Manţelské svazky byly určovány hlavně ekonomickými zájmy. Nebyl vyţadován ţádný citový soulad, nýbrţ se jednalo o soudrţný vztah, kde kaţdý zastával předem určenou roli.

Chování, které vedlo k individuální rozkoši, se měli manţelé vyvarovat a i v manţelství měli zůstat cudnými. Oceňovány nebyly individuální vlastnosti partnera, ale jeho schopnosti a morální ctnosti, jako například šetrnost, pořádkumilovnost, zboţnost apod. Základ manţelství tvořila solidarita, uţivení a rozmnoţení rodiny a v neposlední řadě také vzájemná podpora manţelů při udrţování majetku, tzv. manţelská láska. Postupně se začala vynořovat romantická láska, která začala zpochybňovat tradiční model manţelské lásky, která nepřikládala velký význam k emocionální náklonnosti, pouze pomáhala utuţovat manţelský svazek.

4.1.3 Moderní sňatek

Marc Montoussé a Gilles Renouard⁶⁵ píší, ţe by se dalo říci, ţe moderní sňatek, je výsledkem více či méně vědomé strategie. Je zaloţen téměř ve všech případech na lásce. City mohou vznikat na základě racionálního úsudku. Muţi na

Argo, 1999, s. 161-179.

64 Tamtéţ, s. 166.