Pojem žák jednak označuje člověka v roli vyučovaného subjektu bez ohledu na jeho věk (dítě, adolescent, dospělý) a zároveň označuje dítě, které navštěvuje základní školu. Diskuzi vyvolává užití tohoto výrazu pro studující (mládež a dospělé) na střed-ních školách. Česká pedagogická terminologie však nemá ekvivalent anglického výrazu
„learner“, který je neutrální, pokud jde o věk subjektu, zároveň ale vyjadřuje jeho za-členění do nějakého edukačního procesu. (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J.: Pedago-gický slovník, 2013, s. 389).
2.1.1 Psychologické charakteristiky a věkové zvláštnosti dětí středního školního věku
Ve vývojové psychologii je období školního věku (tj. období vzdělávání žáků na základní škole) nejčastěji rozděleno do dvou etap na mladší školní věk a starší školní věk. Za mladší školní věk je považováno období od vstupu do základní školy do začát-ku tělesného a psychického dospívání, tj. asi do 11-12 let. Zpravidla se kryje s prvními pěti lety školní docházky (Langmeier et al., 1998, s. 82). Starší školní věk, který je často nazýván obdobím „bouří a stresů“ (Šimíčková-Čížková a kol., 2010, s. 115) je vymezen věkem od 12 do 15-16 let. Kryje se obdobím na druhém stupni, tj. 6. - 9. třídou.
U některých autorů se ale můžeme setkat s rozdělením školního věku do více fá-zí. Příkladem je periodizace školního věku v pojetí Vágnerové (2000, s. 148). Ta dělí školní věk do 3 fází:
Raný školní věk – začíná nástupem dítěte do školy, tj. přibližně od 6-7 do 8 až 9 let. Je charakteristický změnou životní situace a různými vývojovými změnami, které se projevují nejčastěji ve vztahu ke škole.
Střední školní věk – trvá od 8-9 do 11-12 let, tj. do doby, kdy žák přechází na 2. stupeň základní školy a začíná dospívat. Mnoho změn, ke kterým do-chází v průběhu tohoto období, jsou podmíněny sociálně a biologicky. Mů-žeme je považovat za přípravu na dobu dospívání.
27
Starší školní věk – navazuje na období středního školního věku. Trvá do ukončení základní školy, to znamená přibližně do 15 let. Toto období bývá označováno jako pubescence (někdy též prepubescence).
Rozdělení mladšího školního věku do dvou fází na raný a střední školní věk ar-gumentuje Vágnerová existencí významných rozdílů mezi žáky na začátku školní do-cházky a žáky ve vyšších třídách 1. stupně (Šimíčková-Čížková a kol., 2010, s. 105).
Pro popis vývoje žáka na přechodu stupňů jsme se drželi se pojetí Vágnerové, protože nám umožní přesněji vystihnout psychologické změny žáků v období přechodu mezi stupni.
2.1.2 Střední školní věk
Období středního školního věku vymezuje Vágnerová (2000, s. 188) v rozmezí 8. až 9. a 12. roku dítěte. Tento věk odpovídá přibližně úseku mezi 3. a 5. třídou až do doby přechodu na nižší sekundární stupeň. V tomto období není zaznamenán žádný výrazný mezník, ať už biologický, či sociálních. Dalo by se říci, že jde o fázi přípravy na další, vývojově dynamičtější období dospívání. I přesto však může docházet k sociálním tlakům, které produkuje škola a někdy také vrstevnická skupina. Piaget toto období nazývá etapou konkrétních operací (11-12 let), na které navazuje od 11 let v průběhu dospívání etapa formální operací (Šimíčková-Čížková a kol., 2010, s. 27).
Dítě středního školního věku je realista, způsob jeho uvažování jednoznačně potvrzuje vazbu na skutečnost. Je extravertované, obrácené ke světu a reálné podněty ovlivňují také jeho prožívání. Dítě chce mít ve všem jasno, nejlépe na základě jedno-značných a konkrétních důkazů. Tímto způsobem získává jistotu o vlastnostech tohoto světa, s nímž se chce seznámit a prozkoumat jej. Děti tohoto věku jsou optimisté, mají sklon dění kolem sebe interpretovat pozitivním způsobem.
Role žáka ve středním starším věku
Střední školní věk je charakteristický změnou ve vztahu ke škole. Role žáka po-stupně získává jiný význam. Dochází k vymezení osobního standardu v prospěchu i chování a to vlivem zkušeností. Rovněž se v postoji ke škole významně projeví rozvoj kognitivních schopností, např. přesnějším sebehodnocením. Rozdílná adaptace žáků na škole je výsledkem vzájemného působení individuálních dispozic a sociálních vlivů, jež na žáka působí. V tomto ohledu je třeba zdůraznit význam očekávání a požadavků
28 rodičů. Ty budou určovat, zda je žák úspěšný či nikoliv. Toto očekávání ale bude ovlivňovat žákův postoj natolik, že se mu bude žák svým chováním co nejvíce přiblížit (tzv. Pygmalion efekt).
Emocionální i racionální hodnocení dětského chování a výkonu dospělými ovlivňuje významným způsobem jeho sebepojetí. Dítě toto hodnocení akceptuje jako danost, podle které se chová, a proto již není mnoho prostoru pro změnu. Rigidita v postojích rodičů či vyučujících často změnu nepodporuje.
U dítěte středního školního věku se mění sebehodnocení, podobně se mění i hodnocení ostatních (spolužáků, rodičů, apod.). Jeho názor se stává stabilnějším a méně ovlivnitelným okamžitým výsledkem či situací. Časem se bude zmenšovat i závislost na názorech cizích, hlavně budou-li odporovat zkušenostem dítěte.
Adaptací žáka na školu se mění i jeho postoj k učiteli. Již se nejedná o emocio-nální vazbu mezi učitelem a žákem, vztah je dán komplementaritou jejich rolí. Žák re-spektuje autoritu učitele. Názor učitele začíná mít povahu informace. Pro děti je nejdů-ležitější, zda nároky učitele odpovídají předem stanoveným pravidlům. Pokud ne, žáci je považují za nespravedlivé a odmítají se jimi řídit. Tyto změny postoje mají souvislost s rozvojem logických operací a stále zvyšující se samostatností dítěte, které ale ještě potřebuje podporu jistoty trvalosti a neměnnosti určitého řádu.
Význam vrstevníků pro dítě středního školního věku
Samozřejmost jistoty, kterou poskytuje rodina, umožňuje dítěti, aby se soustře-dilo na vztahy s vrstevníky. Vrstevníci se postupně stávají stále důležitějšími, aby mohli v budoucnosti rodinu nahradit. Potřeba kontaktu s vrstevníky je považována za jed-nu z nejvýznamnějších potřeb školního věku. Identifikace s vrstevnickou skupinou je jedním z mezníků socializace. Vrstevníci uspokojují mnohé z potřeb, např. potře-ba citové jistoty a bezpečí; potřepotře-ba učení, rozvoje určitých zkušeností a dovedností;
potřeba seberealizace. Více o vrstevnických skupinách dále uvádíme v podkapitolách 4.1 a 4.2.
Identita dítěte středního školního věku
Obsah identity dítěte středního školního věku je závislá na tom, čím se dítě cítí být, za koho se považuje. Identita je subjektivní obraz vlastní osobnosti, ovlivňuje veš-keré jednání a směřování dítěte. Má význam i pro jeho budoucnost, předurčuje to, o co
29 se bude dítě snažit, jakou pozici s největší pravděpodobností získá, jak ji bude prožívat a jak na ni reagovat. Dětská identita vyplývá ze zkušeností se sebou samým. Tyto zku-šenosti jsou zpracovány na aktuální úrovni emoční zralosti a kognitivních schopností.
Dětská identita je významným způsobem spoluurčována také názory, postoji a hodno-cením jiných lidí. Významnou informací jsou i znalosti o jiných lidech, se kterými se dítě srovnává (např. rodinná identita, identita daná příslušností k vrstevnické skupi-ně). Vědomí originality vlastní identity u žáků nastává přibližně v 10 letech. Potřeba dosáhnout pozitivního sebehodnocení a sebeúcty vede postupně k vytvoření jakési ide-ální identity, která by byla vysoce ceněna, a proto by bylo dobré, aby o ni dítě usilova-lo. Dítě pak hodnotí s takovou normou, kterou mu stanovili dospělí. Vědomí rozdílu vlastního reálného chování a žádoucí normy, ideálu motivuje dítě k jeho dosažení. Pozi-tivní hodnocení dospělých osob posiluje motivaci, která je obsažena i v morálce typické pro tento věk. Velký význam má zde potřeba dosáhnout statutu hodného, přijatelného dítěte, které plní všechny požadavky, a proto je akceptováno.
(Vágnerová, 2000, s. 188-206)