Odlišení syndromu vyhoření od dalších negativních psychických jevů

Syndrom vyhoření a stres

Stres je definován jako napětí mezi tím, co jedince zatěžuje (stresory) a možnostmi, jak tyto zátěže zvládat (salutory). Do stresu se může dostat každý člověk, oproti tomu syndrom vyhoření se objevuje u jedinců, kteří jsou nadměrně zaujati sovu prací, mají vysoké cíle a očekávání. Stres se může objevit při nejrůznějších činnostech, syndrom vyhoření se objevuje obvykle při vykonávání činností, kde je úzký kontakt s dalším jedincem – klientem (Křivohlavý 2012, s. 69).

Syndrom vyhoření a deprese

Deprese podle statistik WHO v celosvětovém měřítku k nejčastějším onemocněním.

Stejně jako syndrom vyhoření může propuknout u lidí intenzivně pracujících. Může být vedlejším příznakem burnout syndromu, ale nemusí. Deprese, na rozdíl od syndromu vyhoření, lze léčit farmaceuticky (Křivohlavý 2001, s. 70).

Syndrom vyhoření a únava

Únava má úzký vztah s fyzickou zátěží, je součástí syndromu vyhoření. Z fyzického vyčerpání je možné se dostat kvalitním odpočinkem, což ze syndromu vyhoření není možné.

Únava nemusí být vždy vnímána v negativním slova smyslu, může být prociťována také kladně, např. po namáhavém cvičení, nebo tréninku. Únava ve spojení se syndromem vyhoření je vnímána vždy jen negativně jako pocit marnosti, bezvýchodnosti a selhání (Křivohlavý 2012, s. 71).

Syndrom vyhoření a odcizení

Durkheim definoval odcizení jako „druh anomie (ztráta představ a pocitů normální zákonitosti), k němuž dochází, když lidé zažívají nedostatek nebo ztrátu přijatelných sociálních norem, které by mohly řídit jejich jednání a byly směrodatným měřítkem jejich životních

19

hodnot“ (Křivohlavý 2012, s. 71). Odcizení se vykytuje u lidí, u kterých to, co dělali, nebylo smyslem jejich života, u syndromu vyhoření je to naopak.

Syndrom vyhoření a pesimismus

Pesimista se domnívá, že to, co je zlé, bude trvat nekonečně dlouho, pesimismus je navozován podmínkami prostředí. Stavy pesimismu jsou bez přičinění jedince. U syndromu vyhoření je pasivita to, co vede k vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 72).

Syndrom vyhoření a existenciální neuróza

Maddi existenciální neurózu definuje jako „chronickou neschopnost věřit v důležitost, užitečnost a pravdivost čehokoli, co si člověk jen dovede představit, že by dělat měl, případně že by o to měl mít zájem, natož pak že by se měl pro to angažovat“ (Křivohlavý 2012, s. 72).

Při existenciální neuróze jde o pocit naprosté existenciální beznaděje, o ztrátě smysluplnosti života. U syndromu vyhoření se s těmito pocity také setkáváme, ale až na konci tohoto procesu (Křivohlavý 20112, s. 73).

Okolnosti vzniku syndromu vyhoření

Názory na faktory ovlivňující vznik syndromu se velmi liší, V. Kebza a I. Šolcová (2003, s. 17) tvrdí, že inteligence, věk, vzdělání, stav, ani délka praxe v oboru, nemají zásadní vliv na vznik syndromu vyhoření. Na druhé straně řada dalších odborníků se kloní k možnosti, že délka praxe na jedné pracovní pozici má významný vliv na vznik. Některé studie tvrdí, že vznik syndromu klesá s věkem a je častější u mladých pracovníků, svobodných a méně vzdělaných (Maroon 2012, s. 43).

Většina odborníků se přiklání k názoru, že vznik syndromu vyhoření je souhrou rizikových faktorů, které můžeme rozdělit do třech kategorií (Pešek, Praško 2016, s. 18).

20

RIZIKOVÉ FAKTORY

OSOBNOST PRACOVNÍ SFÉRA MIMOPRACOVNÍ

SFÉRA osobnost typu A nedostatečná společenská

prestiž povolání absence partnera perfekcionismus požadavky na vysoký výkon nechápavý partner anankastické rysy nadměrné množství práce konfliktní partnerství výrazně narušené emoční

potřeby v dětství nízká míra samostatnosti příliš ctižádostivý partner stresující myšlenkové

nízké sebevědomí nedostatek zážitků úspěchu nedostatek hlubších přátelských vztahů vysoká míra empatie nedostatečná finanční

odměna nedostatek koníčků a zájmů nadměrná očekávání a

nadšení při zahájení práce špatná organizace práce nedostatek tělesného pohybu nadměrná potřeba

soutěživosti nespravedlivé poměry špatné stravování konflikt hodnot jednotvárnost nebo

nesmyslnost pracovní náplně

vysoké skóre těžkých životních událostí tendence potlačovat emoce obtížní klienti špatné existenční podmínky

(bydlení, finance) neschopnost relaxace absence kvalitní supervize

nízká míra asertivity není profesní perspektiva nadměrná potřeba zalíbit se

druhým absence dalšího vzdělávání

nutkavé podléhání "teroru

příležitosti" není využita kvalifikace neschopnost racionálního

plánování času žádný vliv na uskutečnění

změny v organizaci

nízká míra sebereflexe špatné fyzikální parametry

pracoviště

Tab. č. 1: Rizikové faktory pro vznik syndromu vyhoření (Pešek, Praško 2016, s. 18)

21

Podle Kebzy a Šolcové (2003, s. 15) je třeba považovat za velmi významné i stanovení rizikových a protektivních faktorů, či okolností. Nejčastěji se v odborné literatuře objevují následující skupiny faktorů.

Rizikové faktory burnout syndromu

• rostoucí životní tempo a s tím spojené nároky na jedince

• stále větší nutnost čelit chronickému stresu, nejen v pracovní oblasti

• příslušnost k profesi, ale i neustálý kontakt s lidmi

• příliš vysoké požadavky na výkon, monotónnost práce

• počáteční vysoké pracovní nasazení, entuziazmus, vysoké zaujetí pro věc, přílišná angažovanost

• vysoká empatie, obětavost

• nízká asertivita

• neschopnost relaxace, nevyplněný volný čas

• nízké sebepojetí a sebehodnocení

• přesvědčení o neadekvátním společenském uznání dané profese

• počáteční přílišný perfekcionalismus, pedantství

• chování jedince s důrazem na soutěživost a hostilitu (Kebza, Šolcová 2003, s. 15).

Při zvládání zátěžových situací je velmi důležitá osobní zdatnost a vlastní schopnost kontroly nad děním. Pokud je jedinec schopen řídit běh dění, pak lépe zvládá své emoce a aktivně řeší nepříznivé životní situace (Křivohlavý 2009, s. 114).

Protektivní faktory burnout syndromu

Mezi protektivní faktory, které tlumí syndrom vyhoření můžeme zařadit:

• dostatečná asertivita

• umění relaxace a naplnění volného času

• umění nedostávat se pod časový tlak

• pestrost a proměnlivost práce

• odolnost jedince

• dostatečný pocit schopnosti zvládání situací

• víra ve vlastní schopnosti a vlastní sebeuplatnění

• opora ze strany spolupracovníků

22

• pocit společenského a ekonomického uznání a ohodnocení

• sociální opora z okolí

• vnitřní psychická pohoda

• vědomí souvztažnosti

• pracovní autonomie

• time managment

• sebedůvěra (Kebza, Šolcová 2003, s. 16).