Příznaky a projevy syndromu vyhoření

A. Teoretická část

1. Syndrom vyhoření

1.4. Příznaky a projevy syndromu vyhoření

Potter výstižně uvádí, že příznaky syndromu vyhoření „nejsou ani neobvyklé, ani záhadné. Ve skutečnosti je těžké najít někoho, kdo netrpí žádným z nich“ (Potter 1997, s. 14).

Příznaky můžeme rozdělit na subjektivní a objektivní (Křivohlavý 2001, s. 51).

Subjektivní příznaky

Jedná se o subjektivní hodnocení samotného jedince, kdy se cítí bezmocný, méněcenný, má snížené sebehodnocení a sebeoceňování. Často je tento jedinec velmi unavený, ztrácí koncentraci, je vysoce negativistický, časté jsou projevy stresu bez organického onemocnění, nerozhodný, ztrácí nadšení, energii a nadšení. Má problémy sám se sebou, žije v napětí, i v případě, že nic nedělá (Křivohlavý 2001, s. 51).

Objektivní příznaky

Hlavním objektivní příznakem je dlouhodobá snížená výkonnost, kterou mohou zpozorovat i spolupracovníci jedince, příjemce služeb apod. (Křivohlavý 1998 s. 51).

Vyhoření nepostihuje všechny jedince se stejnou intenzitou, zohledňuje se nejen osobnostní charakteristika jedince, ale také činnost, kterou vykonává.

23 Nejčastěji dochází k vyhoření u těchto činností:

• prvotní nadšení jedince, které postupně ochabuje a vytrácí se

• příliš vysoké nároky, které si na sebe jedinec klade

• práce nad úroveň svých kompetencí, schopností a dovedností

• jedinec, který byl dříve zařazen mezi workoholiky – práce pro něj byl určitou drogou

• neúspěch prožívá jako osobní prohru

• neschopnost přiměřeně relaxovat, odpočinout si, jedinec bez zájmových aktivit

• jedinec žijící dlouhodobě v mezilidských konfliktech (Křivohlavý 2009, s. 115)

Projevy syndromu vyhoření

Projevy syndromu vyhoření lze rozdělit do tří skupin, podle úrovně, ve které se projevují:

• psychická úroveň – charakteristickým projevem na psychické úrovni je snížené sebehodnocení, sebepojetí. V emocionální oblasti se syndrom vyhoření projevuje sklíčenosti, podrážděností, nespokojeností, emocionálním vyčerpáním, výrazný pokles a ztráta motivace. V kognitivní oblasti se jedná zejména o snížení koncentrace pozornosti, zhoršení paměti, celkově dochází k útlumu poznávacích a rozumových schopností. Výjimkou není výskyt depresí, bezmoci, pocitu viny, frustrace a smutku.

Často trpí ztrátou motivace, nezájmem o profesní problematiku, svoji činnosti redukují na rutinní, stereotypní postupy. Převažuje depresivní ladění, frustrace, pocity smutku a beznaděje. Výrazný pokles až naprostý nezájem o témata spojená s profesí, negativní hodnocení instituce, kde jedinec pracuje. Velmi intenzivní prožívání nedostatku uznání a přílišná sebelítost. Svoji činnost jedinec redukuje na rutinní postupy.

• fyzická úroveň – jedinci postižení syndromem vyhoření pociťují zvláště ve vysoké míře celkovou únavu, mívají poruchy spánku, jsou apatičtí. Jsou také více náchylní k onemocnění, často se u nich projevují vegetativní potíže jako bolest u srdce, zažívací potíže, bolesti zad, dýchací obtíže, nespecifické bolesti hlavy, bolesti svalů a celková tenze apod. Těmto jedincům často hrozí riziko závislosti, protože se snaží sami překonávat své negativní psychické stavy např. pomocí alkoholu, léků apod.

• úroveň sociálních vztahů – jedinec omezuje kontakt s klienty, kolegy, rodinou, celkově se snižuje sociabilita jedince. Přibývá konfliktů v zaměstnání i v soukromí.

Objevuje se nechuť k práci, kterou jedince vykonává, ubývá angažovanosti a snahy pomáhat. Tendence redukovat kontakt s klienty, s kolegy, se všemi, kdo mají nějaký

vztah k profesi. Velmi nízká empatie, která se projevuje převážně u osob s původně velmi vysokou empatií. Člověk se stává nedůvěřivým, ostražitým, uzavírá se sám do sebe, ve všem hledá negativní význam. Zvyšující se depresivní stavy vedou k izolaci, uzavření se do vlastního světa. Postupné narůstání konfliktů jako důsledek nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie (Kebza, Šolcová 2003 s. 9).

Přehledně zpracované rizikové faktory spouštěčů syndromu vyhoření, jejich projevy a důsledky najdeme v publikaci autorů Pešek R. a Praško J. Syndrom vyhoření – jak se prací a pomáháním druhým nezničit. Pohledem kognitivně behaviorální terapie.

SPOUŠTĚČE RIZIKOVÉ FAKTORY OSOBNOSTNÍ, PRACOVNÍ A

MIMOPRACOVNÍ

Myšlenky emoce

Tolik se snažím, a přitom to je k ničemu. Marnost, bezmoc Mám toho po krk, jsem opotřebovaný. Nedocenění

Jsem úplně na dně. Pocity křivdy a nespravedlnost

Nemá to cenu, smysl. Zlost, zklamání

Co zase ti klienti a kolegové chtějí? Sebelítost

Nezlepší se to. Strach

Tělesné reakce Pozorovatelné chování

Celkové napětí Podrážděné reakce

Únava a nesoustředěnost Zhoršená schopnost se rozhodovat

Zažívací potíže Značkování klientů

Bolesti hlavy, zad, krční páteře Vyhýbání se klientům a kolegům Poruchy spánku Emoční infikování dalších kolegů

Negativní důsledky pro vyhořelého člověka, organizaci a klienty

Nižší výkonnost, vyšší nemocnost, více absencí v práci, nárůst konfliktů v pracovním a osobním životě, deprese, šíření špatné nálady v pracovním kolektivu, užívání návykových látek, fluktuace, zhoršená péče o klienty, kteří si na pracovníka více

stěžují.

Tab. č. 2: Projevy a důsledky syndromu vyhoření (Pešek, Praško 2016, s. 20)

25 1.5. Fáze vývoje syndromu vyhoření

Počet fází psychologové vymezuj různě. Christina Maslachová vytvořila čtyřfázový model syndromu vyhoření:

1. Fáze nadšení – idealistické nadšení a přetěžování.

2. Fáze stagnace a vystřízlivění – emocionální a fyzické vyčerpání.

3. Fáze frustrace, nespokojenosti – dehumanizace druhých lidí.

4. Fáze apatie – stavění se proti všemu a všem (Křivohlavý 1998, s. 61).

Křivohlavý (1998, s. 60) hovoří pouze o třech fázích, vychází z poznatků profesora Hanse Selyeho – zakladatele souborného studia stresu – GAS – General Adaptation Syndrom:

1. Fáze – působení stresoru.

2. Fáze – zvýšená rezistence (obrana organismu).

3. Fáze – vyčerpání rezervních sil a obranných možností (do této fáze se obvykle řadí vlastní průběh burnout syndromu).

Jiný pohled uvádí Poschkamp (2013, s. 38), který člení proces syndromu vyhoření do 5 fází:

1. Fáze nadšení – přílišné zaujetí, přehnaná očekávání, nereálně vytyčené cíle.

2. Fáze šoku z praxe – idealizovaný obraz naráží na realitu, snižuje se zaujetí a přibývají tendence se stáhnout, nejdříve od práce, klientů a kolegů. Vlastní ideály stojí proti profesní praxi. V této fázi se mohou objevit depresivní nálady a agresivní chování 3. Fáze únavy – nadměrné množství práce, otřesené sebepojetí, klesá pracovní výkon

a narůstá pocit únavy a demotivace. Můžeme říci, že snížený výkon a vyhýbavé tendence jsou strategií defenzivy.

4. Fáze skleslosti – přibývá emočního vyčerpání, jedinec je emočně hluchý a slepý. Stále větší tendence izolovat se mají vliv i na osobní život, dochází k negativnímu dopadu na rodinné a partnerské soužití, často může docházet až ke kolapsu ve vztahu.

5. Fáze existenciální beznaděje – již se jedná o celkový proces syndromu vyhoření, kdy jedince doprovázejí i somatické obtíže (poruchy spánku, zažívací problémy, poruchy srdečního rytmu, nespecifické bolesti hlavy apod.). Vedle psychosomatických obtíží může otřesené sebepojetí, ztráta emocionální podpory rodiny, kolegů a partnera vést až k existenciálnímu zoufalství.

Herbert Freudenberger, německý psychoanalytik rozlišuje 12 fází cyklu vyhoření (Merg, Knodel 2007, s. 54):

1. Fáze – nutnost osvědčit se – individuální snaha o maximální výkon, zvýšené nároky na sebe sama, klesá schopnost uznání vlastních hranic a možností

2. Fáze – zesílené nasazení – jedinec má pocit, že vše musí udělat sám, aby se osvědčil a ukázal co umí, fáze, která ohrožuje vlastní nepostradatelnost, velmi časově náročná

3. Fáze – zanedbávání vlastních potřeb – ustupuje do pozadí potřeba sociálních kontaktů, klidu a uvolnění, naopak stoupá potřeba kávy, cigaret, alkoholu, často také léky na spaní, protože dochází k poruchám spánku

4. Fáze – potlačení konfliktů a potřeb – začínají se vyskytovat pracovní chyby, nedochvilnost, záměna termínů apod.

5. Fáze – přehodnocení hodnot – priority se přesouvají do spíše negativních hodnot, důležité životní cíle klesají na hodnotě

6. Fáze – zesílené popírání vznikajících problémů – potlačení vlastních potřeb, uzavření se před okolím, agresivní obrana, netolerance, netrpělivost, objevuje se ztráta výkonu a první tělesné obtíže. Nejpozději v této fázi by již měla nastoupit profesionální, odborná pomoc.

7. Fáze – ústup – jedinec je dezorientován, cítí beznaděj a odcizení, uspokojení hledá v alkoholu, lécích, drogách apod., působí dojmem, že funguje automaticky

8. Fáze – změny chování – sociální okolí a jeho pozornost vnímá jako útok

9. Fáze – ztráta smyslu pro vlastní osobnost – jedinec má pocit, že není sám sebou, funguje pouze automaticky

10. Fáze – vnitřní prázdnota – jedinec se cítí unavený, vyčerpaný, prázdný

11. Fáze – deprese – vyčerpání, zoufalství se střídá s pocity otupění a myšlenkami na sebevraždu

12. Fáze – úplné vyhoření – duševní, tělesné i emocionální vyčerpání, onemocnění krevní soustavy, sklony k infekcím často tvoří komplexní obraz krize v důsledku úplného vyhoření. Akutní nutnost krizové intervence.

Jak je patrné na modelu fází syndromu vyhoření H. Freudenbergera, tak veškeré příznaky možného syndromu vyhoření jsou stručněji popsány ve výše uvedených fázích.

Zde autor popisuje jednotlivé fáze velmi podrobně. Zároveň také připomíná, že tyto fáze,

respektive symptomy v nich popsané mohou být běžnými či zdravými reakcemi na normální život. Přesto upozorňuje, že by se neměli varovné signály v podobě symptomů výše uvedených ignorovat a ve vlastním zájmu vyhledat včas odbornou profesionální pomoc.

1.6. Diagnostika burnout syndromu

Diagnostika dle Hartla a Hartlové (2000, s. 111) je činnost, která směřuje k zjištění diagnózy, zjišťuje projevy a příznaky nemoci s cílem odhalení její příčiny, způsobu léčení a její další prognózy.

Syndrom vyhoření se u každého jedince projevuje v jiné intenzitě, míře a hojnosti.

Nejrozšířenější diagnostické nástroje se zakládají na tom, jak daný jedinec hodnotí sám sebe.

Nejčastějšími metodami diagnostiky jsou dotazníky, které jsou speciálně zaměřené:

a) na celou šíři problematiky syndromu vyhoření

b) na 3 nejvýraznější charakteristiky – fyzické, emocionální a psychické vyčerpání c) na 3 relativně samostatné faktory – emocionální vyčerpání, snížený pracovní

výkon a depersonalizace

Křivohlavý (1998, s. 33-44) ve své literatuře uvádí tyto diagnostické metody:

• Orientační dotazník (D. Hawkins, F. Minirth, P. Maier, Ch. Thursman) - syndrom vyhoření je proces, ne statický stav v daném momentě. Jedná se o diagnostickou metodu, vhodnou pro toho, kdo si chce sám zjistit, jak na tom je. Respektuje vyhoření jako proces, který se neustále vyvíjí a postupuje, a ne jako momentální stav jedince.

Dotazník tvoří 24 otázek na které se odpovídá ano, ne, odpovědi se rozdělují na tři skupiny – začátek objevování příznaků, akutní stav a chronická fáze

• dotazník BM – psychického vyhoření (A.Pinesová, E. Aronsin) – zaměřuje se na oblast fyzickou, emocionální a duševní. Dotazník je složen z 21 otázek, odpovědi jsou označeny číslem 1-7, značí četnost pocitů.

• MBI – Metoda Maslach burnout inventory (A. Pierro, S. Fableri) – nejčastěji používaná metoda odborného vyšetření syndromu vyhoření. Zjišťuje se emocionální vyčerpání, depersonalizace a seberealizace. Můžeme ji dále rozdělit na:

1) Maslachové škálu vyhoření pro pomáhající profese – nejrozšířenější diagnostický nástroj pro diagnózu a měření vyhoření. Tento nástroj je vhodný pouze pro pomáhající profese. Je formou dotazníku, který obsahuje 22 výpovědí, 9 je vztaženo k emocionálnímu vyčerpání, 8 k seberealizaci a 5 k depersonalizaci. Jedinci, kteří dosáhnou vysokého počtu bodů v sekci emocionálního vyčerpání a depersonalizaci a málo bodů v seberealizaci, se nacházejí v procesu syndromu vyhoření.

Účelem dotazníku je zjistit, jak pracovníci v pomáhajících profesích pohlížejí na svoji práci, na jedince, se kterými jsou v úzkém kontaktu a s nimiž úzce spolupracují (Maroon 2012, s. 71).

2) Maslachové škálu vyhoření pro povolání – dotazník obsahuje 16 výpovědí, se vztahuje k vyčerpání, 5 k cynismu, 6 k osobní výkonnosti.

Účelem šetření je zjištění pohledu dotazovaných na vlastní práci a svůj postoj. Tímto nástrojem se měří pocit vyčerpání u zaměstnanců, cynismus zaměstnance k práci, zahrnuje také měření depersonalizace z předchozí škály, zaměřuje se na vývoj negativních postojů a odcizení, osobní výkonnost odpovídá měření seberealizace z předchozí škály, zdůrazňuje očekávání jedince (Maroon 2012, s. 73).

3) škála znechucení – obsahuje 21 výpovědí, hledá odpovědi na dotaz, jak často prožívá jedinec určité pocity a postoje k sobě samému, ke klientům, ke své práci. Tento test slouží ke stanovení stupně vyhoření. Měří se fyzické vyčerpání (7 výpovědí pocitu tělesné únavy a slabosti), emocionální vyčerpání (7 výpovědí zaměřených na bezmocnost, depresivní myšlenky) a mentální vyčerpání – 7 výpovědí vnímání sebe sama, smutku, nedostatku sebevědomí, pocit odmítání (Maroon 2012, s. 74)

2. Prevence syndromu vyhoření

„Známe-li příčiny vyhoření, můžeme hledat cesty k jeho prevenci a léčbě“ (Baštecká 2003, s. 141).

Obecně lze konstatovat, že je účinnější problémům předcházet nežli řešit jejich následky. V prevenci to znamená zaměření se na příčiny vzniky, v tomto případě, na příčiny vzniku syndromu vyhoření.

Syndrom vyhoření je vyústění nerovnováhy mezi očekáváním a realitou v dané profesi.

Mezi významné faktory ovlivňují jedince, je jeho odolnost vůči stresu, odolnost vůči negativním jevům, osobnostní a charakterové vlastnosti a rysy. Na straně jedince je nutné zvládat základní pravidla odolnosti proti stresu, zachovávat si pevné zdraví, zdraví životní styl, samozřejmostí by měla být rovněž fyzická aktivita. Jako nejdůležitější je při prevenci syndromu vyhoření vlastní postoj člověka k sobě samému, ke své práci a rodině. V popředí zájmu organizace by mělo být uplatňování preventivních programů zaměřených na rozvoj osobnosti, pracovní poradenství, týmová spolupráce, kondiční programy, kvalitní supervize a samozřejmě vytváření sociálně příznivého prostředí.

Důležitou složkou v prevenci vyhoření je dozajista určité odosobnění, určitý odstup od klienta. K tomu dopomáhají různé techniky:

• sémantické odosobnění je přístup ke klientovi, kdy se klient stává pacientem, dostává určitou „diagnózu“.

• intelektualismus je opakem předchozího přístupu, profesionál hovoří o klientovi bez osobního přístupu.

• izolace, profesionál striktně odděluje přístup ke klientovi od přístupu k ostatním (Kebza, 2005, s. 148)

Sociální opora je dle Jeklové, Reitmayerové (2006, s. 24) jedním z nejdůležitějších faktorů prevence a pomoci při vyhoření. Sociální oporou je rozuměna rodina, přátelé, spolupracovníci apod. Sociální opora je významným faktorem, který hraje nedílnou roli v psychické pohodě a zdraví jedince. Sociální opora nám poskytuje pomoc v podobě:

• spolupráce

• naslouchání

• zpětné vazby

• podpora a povzbuzení

• uznání a emoční podpory

• rovnocennosti vztahu.

Herbert Freudenberger vypracoval následující dvanáctibodový program prevence, díky kterému je možné zjistit, zdali jsme ohrožení vyhořením, jak mu předejít i jak se případně vyléčit:

1. Přestaňte s popíráním.

2. Vyhýbejte se izolovanosti.

3. Změňte své životní podmínky.

4. Neangažujte se tolik.

5. Přestaňte se chovat příliš starostlivě.

6. Naučte se říkat ne.

7. Začněte se držet zpátky a získávat odstup.

8. Vytkněte si své hodnoty.

9. Naučte se určovat své osobní tempo.

10. Pečujte o své tělo.

11. Pokuste se být co nejméně ustaraná a úzkostlivá.

12. Zachovejte si smysl pro humor (Vollmerová 1998, 163-165).

Při řešení různých životních situací je důležitým prvkem aktivní přístup k životu samému, schopnost jedince „bojovat“ s tíživými situacemi, které provází náš život. K zásadám aktivního přístupu k životu patří:

• zájem o okolí, o to, co se kolem děje, otevřenost k dění kolem nás

• chápat změnu jako něco co může člověka posunout dál, jako něco běžného, přirozeného – neobávat se změn

• při setkání se stresující situací se chovat aktivně a hledat způsoby, jak této situaci čelit, nebýt pasivní, ale aktivní

• stresující situace jsou v dnešní době běžnou součástí života, proto je nutné s nimi i takto počítat

• oddělit pracovní život od života soukromého (obzvláště stresové situace)

• udržovat a upevňovat dobré mezilidské vztahy

• vytvoření si příznivého okolí kolem sebe, rodinné zázemí

• zdravý životní styl, aktivní přístup k životu, aktivně pečovat o své zdraví (Kebza 2005, s. 149-150)

Různá opatření, kterými lze předejít vyhoření uvádí i Stock:

Vysoká pracovní zátěž

* zvyšovat schopnost nést zátěž prostřednictvím kondičního cvičení, vyvážeností a využitím podpory okolí

Počítat s překážkami

* zmírnit zátěž – pohovořit s nadřízenými, používat zavedené modely pracovní doby nebo změnit pracovní náplň

* změnit pracovní pozici, dát výpověď Nedostatek

samostatnosti

* pohovořit s nadřízenými

* změnit pracovní pozici, dát výpověď Nedostatek uznání * pohovořit s nadřízenými

* změnit pracovní pozici, dát výpověď Špatný kolektiv * pohovořit s kolegy, iniciovat změny

* navrhnout supervizi nad pracovní skupinou Nespravedlnost * pohovořit s nadřízenými

* změnit pracovní pozici, dát výpověď Konflikt hodnot * změnit pracovní pozici, dát výpověď Sebepoškozující vzorce

chování * změnit přístup

* časový management Motivátory * změnit přístup

Nízká odolnost * posilovat odolnost vůči zátěži prostřednictvím kondičního cvičení, sociální opory, vyváženosti, časového managementu Tab. č. 3: Rizikové faktory a odpovídající protiopatření (Stock 2010, s. 59)

Prevence na úrovni jedince

Člověk jako individuální bytost je zařazen do určitého sociálního prostředí, kde v externí prevenci hraje roli sociální opora. Jedinec má kolem sebe vystavěnu určitou sociální síť, oporu, na kterou se mlže v případě potřeby obrátit. Mezi příslušníky této opory patří zejména blízké okolí jedince, rodinní příslušníci, přátelé mimo pracovní prostředí, nejbližší kolegové a spolupracovníci.

Aktivní odpočinek

Zdravý životní styl je základem každého zdravého jedince. Pro zachování duševního zdraví je důležitou složkou aktivní odpočinek, který může mít různou formu. Mezi oblíbené činnosti patří sportovní aktivity ať formou jednotlivého sportování nebo formou kolektivního sportu, kdy se jedinec setkává i s lidmi mimo svůj pracovní záběr.

Antistresové programy

Programy zaměřené na rozvoj seberealizace, využití volného času apod. Budování zdravého sebevědomí, asertivity a rozvoje plnohodnotných partnerských vztahů.

Coping

„Coping vymezují Lazarus a Folkmanová jako behaviorální, kognitivní nebo sociální reakci jedince, jejichž cílem je regulace vnitřních nebo vnějších tlaků pramenících z interakce jedince s prostředím“ (Špaténková 2004, s. 36).

Lze jej chápat jako chování, kterým člověk zvládá stresové či zátěžové situace. Jinými slovy, jak se s náročnými situacemi umí vypořádat.

Sebepoznání

Jedinec poznává sám sebe, získává reálný pohled na to, co dokáže zvládnout vlastními silami, reálný pohled na své jednání a konání, dokáže si v případě potřeby říci o pomoc. O svých vlastních hranicích se jedinec přesvědčí při překonávání zátěžových situací, kde pozná své reakce na stresové situace.

33 Péče o vlastní potřeby

Souhrnně můžeme tuto péči pojmenovat jako duševní hygiena. Podle Maslachové (Kebza, Šolcová 2003, s. 20) si lze k duševní hygieně dopomoci různými technikami:

• sémantickým odosobněním (klient se stává v určitém slova smyslu pacientem, kauzou)

• intelektualismem (o klientovi hovoříme vysoce racionálně, bez emocí a osobního přístupu)

• izolací (jasně vymezený přístup ke klientům a ostatním lidem)

Mimo těchto obecných zásad je vhodné dodržovat další doporučení:

• optimálně se osobně angažovat ve vztahu s klienty

• dodržování pestrého režimu práce

• důsledně oddělovat pracovní a osobní život

• pečovat o dobré sociální zázemí

• mít reálné nároky sám na sebe

• umění delegovat úkoly

• pozitivní vidění světa

• zachování rozvahy v krizové situaci

• účastnit se supervizí

• nepotlačovat své pocity, mluvit o nich

• v případě potřeby požádat o pomoc

• zdravý životní styl

Prevence na úrovni organizace

Jelikož je vyhoření plíživý a dlouhodobý proces je vhodné se zaměřit hlavně na jeho předcházení a prevenci. Prevence není pouze záležitostí jednotlivce, ale je i v zájmu organizace.

V popředí zájmu organizace by mělo být především:

• adekvátní výběr zaměstnanců

• výcvik profesních dovedností

• vzdělávání v oblasti prevence syndromu vyhoření

• týmová spolupráce

• velmi důležité jsou vztahy na pracovišti

• vyhýbání se rutině a stereotypu

• podpora kariérního růstu a sebevzdělávání

• péče o psychické a fyzické zdraví

• pracovní porady

• jasné definování pracovních rolí

• Bálintovské skupiny

• supervize

Důležitou složkou prevence vyhoření jsou na straně organizace zejména supervize, proto se tomuto tématu budeme věnovat podrobněji.

2.1. Supervize

Kvalitní supervize je hodnotným nástrojem prevence syndromu vyhoření. Cílem není jen prevence, ale i osobní a profesní rozvoj, získání určitého nadhledu, nových informací a jejich následné použití v praxi.

Různé pojetí pojmu supervize

Hess (in Hawkins, Shohet 2004, s. 59) definuje supervizi jako „čistou mezilidskou interakci, jejímž obecným cílem je, aby se jedna osoba, supervizor, setkávala s druhou osobou, supervidovaným, ve snaze zlepšit schopnost supervidovaného účinně pomáhat lidem“.

Loganbill a kol, vztahují definici supervize přímo k terapeutické činnosti supervidovaného a uvádí, že se jedná o: „intenzivní, mezilidsky zaměřený individuální vztah, v němž je úkolem jedné z osob usnadňovat rozvoj terapeutické kompetence druhé osoby“

In document pedagogických praco (Page 23-0)