Syndrom vyhoření u pedagogických pracovníků v zařízeních pro výkon ústavní
a ochranné výchovy
Diplomová práce
Studijní program: N7506 – Speciální pedagogika Studijní obor: 7506T002 – Speciální pedagogika Autor práce: Bc. Pavlína Stavinohová
Vedoucí práce: PhDr. Alena Dědečková
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Ráda bych poděkovala všem, kteří mi pomáhali se zpracováním mé diplomové práce. Zejména mé vedoucí diplomové práce paní PhDr. Aleně Dědečkové za trpělivost, ochotu, cenné rady a konstruktivní připomínky při odborném vedení mé závěrečné práce. Děkuji rovněž osloveným zařízením, které mi umožnili provést výzkum mezi jejich pracovníky. Rovněž děkuji své rodině za podporu a pomoc během celého studia
Bc. Pavlína Stavinohová
Název diplomové práce: Syndrom vyhoření u pedagogických pracovníků v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy
Křestní jméno a příjmení autora: Bc. Pavlína Stavinohová Akademický rok: 2016/2017
Vedoucí práce: PhDr. Alena Dědečková
Anotace
Předložená diplomová práce se věnuje problematice syndromu vyhoření. První, teoretická část obsahuje informace získané studiem odborné literatury. Vymezuje základní pojmy problematiky syndromu vyhoření, včetně odlišení od dalších negativních psychických jevů. Součástí je popis vzniku syndromu, příznaky, projevy a fáze burnout syndromu.
Jednotlivé kapitoly se věnují také diagnostice a prevenci. Práce je zaměřena na syndrom vyhoření u pedagogických pracovníků v zařízeních ústavní a ochranné výchovy, předkládá tedy konkrétněji popis zařízení, včetně pedagogických profesí.
Praktická část představuje výzkum provedený v zařízení ústavní a ochranné výchovy Libereckého kraje. Cílem práce je zjistit do jaké míry jsou pedagogičtí pracovníci v ústavní a ochranné výchově ohroženi vznikem syndromu vyhoření a jaká je míra intenzity výskytu příznaků vyhoření. Dále bude analýzou zjištěných dat hodnoceno, zda se liší míra intenzity ohrožení syndromem vyhoření v závislosti na věku, délce pedagogické praxe, zda jsou více ohroženy ženy či muži a zda jsou více syndromem vyhoření ohroženi učitelé nebo vychovatelé.
Klíčová slova: syndrom vyhoření, prevence, ústavní a ochranná výchova, pedagogický pracovník
The title of the dissertation: Burnout at od Pedagogical Staff in Facilities for Institutional and Protective Care
First name and surname of the author: Bc. Pavlína Stavinohová The academic year: 2016/2017
The leader of the dissertation: PhDr. Alena Dědečková
Annotation
This master thesis is dedicated to the problem of burnout syndrome. The first, theoretical part contains the information obtained by studying the specialized literature. It defines the basic concepts of burnout syndrome, including differentiation from other negative psychological phenomena. It also includes a description of the syndrome, symptoms, symptoms, and the stage of burnout syndrome. The chapters also deal with diagnostics and prevention. The work focuses on the burnout syndrome in pedagogical staff in institutional and protective care facilities, and therefore presents a more specific description of the facilities, including pedagogical professions.
The practical part is the research carried out in the institution of the constitutional and protective education of the Liberec region. The aim of the thesis is to determine the extent to which pedagogical workers in institutional and protective education are at risk of developing burnout syndrome and what is the rate of incidence of burnout symptoms. In addition, an analysis of the findings will assess whether the severity of the threat of burnout syndrome depending on age, the length of pedagogical practice, whether men or women are more at risk and whether more burnout is threatened by teachers or educators.
Key words: burnout syndrome, prevention, constitutional and protective education, pedagogical work
7
Obsah
Seznam obrázků ... 9
Seznam tabulek ... 10
Seznam použitých zkratek ... 12
Úvod ... 13
A. Teoretická část ... 15
1. Syndrom vyhoření ... 15
1.1. Vymezení pojmu Burnout syndrom – syndromu vyhoření ... 15
1.2. Definice Syndromu vyhoření a jeho historie ... 16
1.3. Odlišení syndromu vyhoření od dalších negativních psychických jevů ... 18
1.4. Příznaky a projevy syndromu vyhoření ... 22
1.5. Fáze vývoje syndromu vyhoření ... 25
1.6. Diagnostika burnout syndromu ... 27
2. Prevence syndromu vyhoření ... 29
2.1. Supervize ... 34
2.2. Účel supervize ... 35
2.3. Funkce supervize ... 36
2.4. Druhy supervize ... 37
2.5. Supervizní Bálintovská skupina ... 38
2.6. Principy a cíle Bálintovské skupiny ... 40
3. Intervence syndromu vyhoření ... 41
3.1. Pomoc sám sobě – laická pomoc ... 41
3.2. Pomoc zvenčí – odborná pomoc ... 42
4. Ústavní a ochranná výchova... 44
4.1. Ústavní výchova ... 45
4.2. Ochranná výchova ... 46
8
4.3. Zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy ... 47
4.4. Legislativa ČR ... 50
4.5. Osobnost učitele ... 53
4.6. Osobnost vychovatele ... 55
4.7. Příčiny syndromu vyhoření u pedagogických pracovníků ... 56
B. Empirická část ... 58
5. Výzkum míry vyhoření pedagogických pracovníků v ústavní a ochranné výchově ... 58
5.1. Cíle výzkumu a stanovení hypotéz ... 58
5.2. Metodologie výzkumu ... 59
5.3. Charakteristika výzkumného vzorku ... 61
5.4. Prezentace výsledků ... 61
5.5. Vyhodnocení dat a závěry výzkumu, celý vzorek respondentů ... 67
5.6. Analýza a interpretace získaných dat, celý vzorek respondentů ... 71
5.7. Vyhodnocení dat a závěry výzkumu dle zařízení a pracovních pozic ... 72
5.8. Analýza a interpretace dat dle zařízení a pracovních pozic ... 85
Diskuse, návrh opatření pro praxi ... 87
Závěr ... 89
Seznam použitých zdrojů ... 91
Seznam příloh ... 95
Přílohy ... 96
Příloha č. 1: Dotazník Maslach Burnout Inventory (MBI) ... 96
9
Seznam obrázků
Obr. č. 1: Grafické znázornění návratnosti dotazníků ……...62
Obr. č. 2: Grafické znázornění zastoupení respondentů dle pohlaví ………..62
Obr. č. 3: Grafické znázornění věku respondentů ………..63
Obr. č. 4: Grafické znázornění délky pedagogické praxe respondentů ………..64
Obr. č. 5: Grafické znázornění typu zařízení, ve kterém respondenti pracují ………64
Obr. č. 6: Grafické znázornění dle pracovních pozic respondentů ……….65
Obr. č. 7: Grafické znázornění výsledků MBI dle pohlaví, všichni respondenti …………67
Obr. č. 8: Grafické znázornění faktoru EE dle délky praxe ………68
Obr. č. 9: Grafické znázornění faktoru DP dle věku respondentů ………..69
Obr. č. 10: Grafické znázornění míry vyhoření dle vykonávané pracovní pozice ……….70
Obr. č. 11: Grafické znázornění výsledků MBI dle pohlaví, DDÚ ………73
Obr. č. 12: Grafické znázornění faktoru EE dle délky praxe, DDÚ ………...74
Obr. č. 13: Grafické znázornění faktoru DP dle věku respondentů, DDÚ ……….75
Obr. č. 14: Grafické znázornění míry vyhoření dle vykonávané pracovní pozice, DDÚ ...76
Obr. č. 15: Grafické znázornění výsledků MBI dle pohlaví, DDŠ ……….77
Obr. č. 16: Grafické znázornění faktoru EE dle délky praxe, DDŠ ………78
Obr. č. 17: Grafické znázornění faktoru DP dle věku respondentů, DDŠ ………..79
Obr. č. 18: Grafické znázornění míry vyhoření dle vykonávané pracovní pozice, DDŠ …80 Obr. č. 19: Grafické znázornění výsledků MBI dle pohlaví, DD ………81
Obr. č. 20: Grafické znázornění faktoru EE dle délky praxe, DD ………...82
Obr. č. 21: Grafické znázornění faktoru DP dle věku respondentů, DD ……….83
Obr. č. 22: Grafické znázornění míry vyhoření dle vykonávané pracovní pozice, DD …..84
10
Seznam tabulek
Tab. č. 1: Rizikové faktory pro vznik syndromu vyhoření ……….20
Tab. č. 2: Projevy a důsledky syndromu vyhoření ……….24
Tab. č. 3: Rizikové faktory a odpovídající protiopatření ………31
Tab. č. 4: Počet zařízení v ČR podle rejstříku škol MŠMT ………45
Tab. č. 5: Počet zařízení v Libereckém kraji podle rejstříku škol MŠMT ………..45
Tab. č. 6: Školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy ………...50
Tab. č. 7: MBI dotazník – odpovědi celého vzorku respondentů ………...66
Tab. č. 8: Vyhodnocení míry vyhoření u celého vzorku respondentů ………67
Tab. č. 9: Výsledky MBI dle pohlaví, všichni respondenti ………68
Tab. č. 10: Míra syndromu vyhoření dle délky pedagogické praxe ………...69
Tab. č. 11: Míra vyhoření dle věku respondentů ………70
Tab. č. 12: Míra vyhoření dle pracovní pozice ………...71
Tab. č. 13: Výsledky MBI dle pohlaví, DDÚ ……….73
Tab. č. 14: Míra syndromu vyhoření dle délky pedagogické praxe, DDÚ ……….74
Tab. č. 15: Míra vyhoření dle věku respondentů, DDÚ ……….75
Tab. č. 16: Míra vyhoření dle pracovní pozice, DDÚ ………76
Tab. č. 17: Výsledky MBI dle pohlaví, DDŠ ……….77
Tab. č. 18: Míra syndromu vyhoření dle délky pedagogické praxe, DDŠ ……….78
Tab. č. 19: Míra vyhoření dle věku respondentů, DDŠ ………..79
Tab. č. 20: Míra vyhoření dle pracovní pozice, DDŠ ……….80
Tab. č. 21: Výsledky MBI dle pohlaví, DD ………81
Tab. č. 22: Míra syndromu vyhoření dle délky pedagogické praxe, DD ………82
Tab. č. 23: Míra vyhoření dle věku respondentů, DD ……….83
11
Tab. č. 24: Míra vyhoření dle pracovní pozice, DD ………...84
Tab. č. 25: Respondenti s vysokou mírou vyhoření, DDÚ ……….85
Tab. č. 26: Respondenti s vysokou mírou vyhoření, DDŠ ………..85
Tab. č. 27: Respondenti s vysokou mírou vyhoření, DD ………86
12
Seznam použitých zkratek
DD – dětský domov
DDŠ – dětský domov se školou DDÚ – dětský diagnostický ústav DP – depersonalizace
EE – emocionální vyčerpání MBI – Maslach Burnout Inventory OV – ochranná výchova
PA – osobní uspokojení z práce (snížený pracovní výkon) SV – syndrom vyhoření
ÚV – ústavní výchova
13
Úvod
„Základem dobré péče o druhé je dobrá péče o sebe sama“.
Hawkins a Shohet
Syndrom vyhoření může pro někoho znamenat pouze pojem, pro jiného komplikace v životě se, kterou se musí naučit pracovat a zvládnout ji. Dnešní velmi uspěchaná doba klade na člověka čím dál více nároků a požadavků. Nejsou to pouze nároky společnosti na jedince, ale i sám jedinec si na sebe přibírá více povinností. Snažíme se o to, aby co nejvíce požadavků bylo uspokojeno v co nejkratší době. V reálném světě se to bohužel často nedaří, tak jak si to představujeme.
Při velkém počtu povinností nejen v pracovní, ale i v osobní sféře, může dojít k situaci, kdy již nejsme schopni zvládat na 100 % domácnost, zájmy, udržovat přátelské vztahy, a to vše skloubit s profesí. Dochází k tomu, že jedinec začne zanedbávat svoji práci, z počátku neúmyslně, objevují se psychické problémy a postupně, při neřešení situace, může dojít až na ovlivnění fyzického stavu. Jedinec se snaží vše zvládnout, ale již nemá fyzické ani psychické síly. Často mohou tyto změny v chování vést k příznakům syndromu vyhoření.
Odborná veřejnost řeší syndrom vyhoření primárně ve spojení s pomáhajícími profesemi, tento stav se však často vyskytuje i u profesí, které nejsou tzv. pomáhající. Vyhořet může i matka na mateřské dovolené, pokud musí zvládat nápor povinností a nemá nikoho, kdo by ji pomohl, popřípadě ji podpořil.
I přesto, že již informovanost nejohroženějších profesí je na vysoké úrovni, je potřeba stále s touto problematikou nejen zaměstnance, ale i zaměstnavatele, popř. organizace seznamovat a dále prohlubovat jejich znalosti a odbornost, aby se dokázali před touto „hrozbou“
bránit. Často zaměstnanci i jejich nadřízení problematiku vyhoření bagatelizují a nevěnují mu přílišnou pozornost v počátcích jeho příznaků.
Diplomová práce se zabývá syndromem vyhoření u pedagogických pracovníků v ústavní a ochranné výchově, kde riziko ohrožení je vysoké. Cílem práce je analyzovat příčiny syndromu vyhoření, zjistit do jaké míry jsou pedagogičtí pracovníci v ústavní a ochranné výchově ohroženi vznikem syndromu vyhoření a jaká je míra intenzity výskytu příznaků
14
vyhoření. Je-li souvislost mezi délkou pedagogické praxe a syndromem vyhoření, věkem pedagogů, zda jsou více ohroženy ženy či muži a zda jsou více syndromem vyhoření ohroženi učitelé nebo vychovatelé.
Pracovní náplní pedagogických pracovníků v těchto zařízeních není pouze vzdělávací a výchovná činnost, ale v neposlední řadě, také administrativní, která stále narůstá. Velký vliv na psychiku a případné vyhoření jedince v těchto zařízeních mají také osudy dětí, které se do této péče dostávají.
Důležité je znát rozdíly mezi vyhořením, depresí, stresem, protože jejich prvotní příznaky jsou velmi podobné. Odborníky i veřejností je dnes syndrom vyhoření uznávanou diagnózou, která se vyznačuje svými příčinami, příznaky a jednotlivými fázemi, ale také konkrétní diagnostikou, léčbou a samozřejmě důležitým prvkem je prevence.
S hektickou a uspěchanou dobou je velmi pravděpodobné, že pokud nedojde ke změnám jednak v myšlení jedinců a postojích k prevenci a ke změnám některých pracovních podmínek, problematika syndromu vyhoření se bude časem dotýkat většího počtu jedinců.
15
A. Teoretická část 1. Syndrom vyhoření
Každý člověk potřebuje vědět, že jeho život má smysl, a to nejen v osobním měřítku, ale také v měřítku celospolečenském. Existenciálně má potřebu věřit, že jeho život je smysluplný, že věci, které dělá, jsou užitečné a důležité. Je nutné si uvědomit, že každý člověk nachází smysl života v něčem jiném, souvisí to s výchovou v rodině, jeho hodnotovým žebříčkem, osobnostním zaměřením. Vyhoření je pak důsledkem selhání při hledání smyslu života. Abychom lépe pochopili, co syndrom vyhoření znamená je důležité, vymezit a definovat vyhoření jako pojem.
1.1. Vymezení pojmu Burnout syndrom – syndromu vyhoření
Pojem burnout syndrom, syndrom vyhoření, se v dnešní postmoderní době nejčastěji skloňuje ve spojení s pomáhajícími profesemi, tedy profesemi, které se zabývají přímou prací s lidmi. Výskyt tohoto fenoménu je stále častější, jelikož naše zrychlené životní tempo, nedostatek času, zvýšený přísun informací a další faktory, poskytují vhodné podmínky pro výskyt tohoto jevu.
V obecné rovině můžeme říci, že pojem syndrom vyhoření je psychologický a sociální pojem, který se vyskytuje převážně u „pomáhajících“ profesí (Rupert, Kent 2007, s. 88-96).
Specifická práce v oblasti pomáhajících profesí, činí tyto profese zranitelnější než jiné profese vzhledem k syndromu vyhoření. Tito pracovníci jsou v intenzivnějším, dlouhodobém styku s lidmi, konají v zájmu svých klientů. Z toho důvodu může docházet k poklesu vlastní sebeúcty, poklesu pozornosti k sobě samému, k následnému vyčerpání a pocitu marnosti a nechuti k další činnosti.
Název „syndrom vyhoření“ pochází z anglického výrazu „burn-out syndrome“, přičemž anglické slovo „to burn“ znamená hořet a ve spojení „burn-out“ pak dohořet, vyhořet, vyhasnout. Z psychologického hlediska symbolizuje hořící oheň velkou motivaci a aktivitu (Kebza, Šolcová 2003, s. 23).
16
1.2. Definice syndromu vyhoření a jeho historie
Jev celkového vyčerpání, tzn. vyčerpání psychického, fyzického i duchovního, můžeme najít již v kolébce antického křesťanského myšlení. Můžeme se s ním setkat na několika místech v Bibli, jmenujme alespoň jedno velmi výstižné, kde v knize Kazatel (1,2) můžeme nalézti to, co dnes vyjadřujeme pojmem burnout syndrom (syndrom vyhoření): „Marnost nad marností, všechno je marnost“ (Křivohlavý 2012, s. 58).
Termín syndrom vyhoření byl nejprve využíván ve spojení označení lidí, kteří propadli alkoholu a ztratili zájem o vše kolem sebe. Později s rozšířením drog, se používal tento výraz pro drogově závislé, kteří se soustředili pouze na drogu, a vše ostatní bylo mimo jejich zájem.
Toto slovní spojení bylo využíváno také ve spojitosti s jedinci, kteří se soustředili pouze na svoji práci a stejně jako předešlé dvě skupiny, neměli zájem o nic dalšího. V sedmdesátých letech 20. století se již tento pojem stává středem pozornosti psychologů a vědeckých prací.
Jedná se o odborný termín, který se do psychologie a psychoterapie zapsal v sedmdesátých letech 20. století. Poprvé tento pojem použil Hendrich Freudenberger z pohledu klinické psychologie, kdy tento jev hodnotí na základě osobních rysů v životě jednotlivce, a říká, že vyhoření je vnitřní duševní reakcí. Podle Freudenbergera se vyhoření neprojevuje pouze v oblasti profesní, vzhledem ke klientům a k zaměstnavateli, ale má nesporný vliv na změny postojů jedince, na jeho city a jeho osobnost. Příznaky vyhoření se projevují zejména na úrovní emoční, v chování, ale i v kognitivní oblasti a mohou se projevit také somaticky. Léčba dle Freudenbergera staví na významovosti osobnosti jedince, zaměřuje se na znovuzískání identity a kontroly nad vlastním životem (Maroon 2012, s. 15-17).
Z pohledu sociální psychologie je vyhoření způsobeno vnějšími vlivy, hlavně prací a pracovním prostředím. Na syndrom vyhoření je pohlíženo jako na zvláštní formu stresu, která vyplývá ze sociálních vztahů mezi klientem a poskytovatelem pečovatelské služby. Zastánci tohoto východiska předpokládají, že se jedná o jev, který je způsobený danými rysy prostředí a profesními nároky. Podle Maslachové úzký kontakt s klienty si vyžaduje určitou citovou spoluúčast, klade na pracovníka vysoké nároky, a to je příčinou vyhoření. Maslachová tyto profese definuje jako profese spojené se silnou citovou zátěží (Maroon 2012, s. 15-18).
Freudenbergen definoval burnout jako “vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky“ (Jeklová, Reitmayerová 2006, s. 7).
17
Tématem syndromu vyhoření se zabývá zejména zahraniční odborná literatura např. autorů A. Pines a E. Aronsona, D. Hawkinse, F. Minirth, W. B. Maslach aj. Některé definice z dostupných zdrojů jsou orientovány hlavně na konečný stav jedince, nezabývají se emoční fyzickou a mentální stránkou vyčerpání.
Pohled na syndrom vyhoření uvádí také Psychologický slovník, zde je vymezen jako ztráta profesního zájmu, převážně u profesí pomáhajícího charakteru. Nejčastěji je spojen se ztrátou činorodosti a poslání. Projevuje se zklamáním, hořkostí, ztrátou zájmu o práci, jedinec je spokojen se stereotypem, rutinou, nevidí důvody dalšího vzdělávání a osobního růstu, snaží se o přežití (Hartl, Hartlová 2000, s. 586).
Mezi zahraniční odborníky, kteří definují syndrom vyhoření z pohledu fyzického a mentálního vyčerpání jsou Ayala Pines a Elliott Aronson, kteří uváději, že: „Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné)“
(Křivohlavý 2001, s. 113).
Zajímavou se může jevit definice podle M. D. Rushe, ze které, je patrné, že syndrom vyhoření má souvislost nejen s prací jedince, ale s dalšími oblastmi jeho života. Rush definuje vyhoření takto: „Druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky.“ Uvádí, že tento syndrom může poskytnout prakticky každého (Rush 2007, s. 7).
Velmi jednoduchou a výstižnou definici najdeme také v publikaci Jak překonat vyhoření, která říká, že: „Vyhoření je konečný výsledek dlouhodobého stresu v pracovním i osobním životě“ (Minirth 2011, s. 14). Zde můžeme najít určitou podobnost s definicí M. D.
Rushe. Oba autoři se ve svém pojetí shodují v tom, že syndrom vyhoření není jen specifickou otázkou pomáhajících profesí, ale týká se všech pracujících jedinců.
Další definici, kterou je vhodné zmínit je dozajista nejznámější definice autorské dvojice zabývající se syndromem vyhoření, Maslach a Jackson: „Burnout je syndromem emocionálního vyčerpání, depersonalizace a sníženého osobního výkonu. Dochází k němu tam, kde lidé pracují s lidmi, tj. tam, kde se lidé věnují potřebným lidem.“ (Křivohlavý 1998, s. 50).
18
Syndrom vyhoření samozřejmě svou aktuálností zaujímá své místo v Mezinárodní klasifikaci nemocí, desáté revizi (MKN-10), je uveden v rámci diagnóz Z73 mezi „Problémy spojené s obtížemi při vedení života.“ Konkrétně se jedná o diagnózu Z 73.0 „Vyhasnutí (vyhoření)“ (Uzis, online 2016).
1.3. Odlišení syndromu vyhoření od dalších negativních psychických jevů
Syndrom vyhoření a stres
Stres je definován jako napětí mezi tím, co jedince zatěžuje (stresory) a možnostmi, jak tyto zátěže zvládat (salutory). Do stresu se může dostat každý člověk, oproti tomu syndrom vyhoření se objevuje u jedinců, kteří jsou nadměrně zaujati sovu prací, mají vysoké cíle a očekávání. Stres se může objevit při nejrůznějších činnostech, syndrom vyhoření se objevuje obvykle při vykonávání činností, kde je úzký kontakt s dalším jedincem – klientem (Křivohlavý 2012, s. 69).
Syndrom vyhoření a deprese
Deprese podle statistik WHO v celosvětovém měřítku k nejčastějším onemocněním.
Stejně jako syndrom vyhoření může propuknout u lidí intenzivně pracujících. Může být vedlejším příznakem burnout syndromu, ale nemusí. Deprese, na rozdíl od syndromu vyhoření, lze léčit farmaceuticky (Křivohlavý 2001, s. 70).
Syndrom vyhoření a únava
Únava má úzký vztah s fyzickou zátěží, je součástí syndromu vyhoření. Z fyzického vyčerpání je možné se dostat kvalitním odpočinkem, což ze syndromu vyhoření není možné.
Únava nemusí být vždy vnímána v negativním slova smyslu, může být prociťována také kladně, např. po namáhavém cvičení, nebo tréninku. Únava ve spojení se syndromem vyhoření je vnímána vždy jen negativně jako pocit marnosti, bezvýchodnosti a selhání (Křivohlavý 2012, s. 71).
Syndrom vyhoření a odcizení
Durkheim definoval odcizení jako „druh anomie (ztráta představ a pocitů normální zákonitosti), k němuž dochází, když lidé zažívají nedostatek nebo ztrátu přijatelných sociálních norem, které by mohly řídit jejich jednání a byly směrodatným měřítkem jejich životních
19
hodnot“ (Křivohlavý 2012, s. 71). Odcizení se vykytuje u lidí, u kterých to, co dělali, nebylo smyslem jejich života, u syndromu vyhoření je to naopak.
Syndrom vyhoření a pesimismus
Pesimista se domnívá, že to, co je zlé, bude trvat nekonečně dlouho, pesimismus je navozován podmínkami prostředí. Stavy pesimismu jsou bez přičinění jedince. U syndromu vyhoření je pasivita to, co vede k vyhoření (Křivohlavý 2012, s. 72).
Syndrom vyhoření a existenciální neuróza
Maddi existenciální neurózu definuje jako „chronickou neschopnost věřit v důležitost, užitečnost a pravdivost čehokoli, co si člověk jen dovede představit, že by dělat měl, případně že by o to měl mít zájem, natož pak že by se měl pro to angažovat“ (Křivohlavý 2012, s. 72).
Při existenciální neuróze jde o pocit naprosté existenciální beznaděje, o ztrátě smysluplnosti života. U syndromu vyhoření se s těmito pocity také setkáváme, ale až na konci tohoto procesu (Křivohlavý 20112, s. 73).
Okolnosti vzniku syndromu vyhoření
Názory na faktory ovlivňující vznik syndromu se velmi liší, V. Kebza a I. Šolcová (2003, s. 17) tvrdí, že inteligence, věk, vzdělání, stav, ani délka praxe v oboru, nemají zásadní vliv na vznik syndromu vyhoření. Na druhé straně řada dalších odborníků se kloní k možnosti, že délka praxe na jedné pracovní pozici má významný vliv na vznik. Některé studie tvrdí, že vznik syndromu klesá s věkem a je častější u mladých pracovníků, svobodných a méně vzdělaných (Maroon 2012, s. 43).
Většina odborníků se přiklání k názoru, že vznik syndromu vyhoření je souhrou rizikových faktorů, které můžeme rozdělit do třech kategorií (Pešek, Praško 2016, s. 18).
20
RIZIKOVÉ FAKTORY
OSOBNOST PRACOVNÍ SFÉRA MIMOPRACOVNÍ
SFÉRA osobnost typu A nedostatečná společenská
prestiž povolání absence partnera perfekcionismus požadavky na vysoký výkon nechápavý partner anankastické rysy nadměrné množství práce konfliktní partnerství výrazně narušené emoční
potřeby v dětství nízká míra samostatnosti příliš ctižádostivý partner stresující myšlenkové
postoje
nedostatek podpory a ocenění od kolegů a
nadřízených
soutěžení partnerů
nízké sebevědomí nedostatek zážitků úspěchu nedostatek hlubších přátelských vztahů vysoká míra empatie nedostatečná finanční
odměna nedostatek koníčků a zájmů nadměrná očekávání a
nadšení při zahájení práce špatná organizace práce nedostatek tělesného pohybu nadměrná potřeba
soutěživosti nespravedlivé poměry špatné stravování konflikt hodnot jednotvárnost nebo
nesmyslnost pracovní náplně
vysoké skóre těžkých životních událostí tendence potlačovat emoce obtížní klienti špatné existenční podmínky
(bydlení, finance) neschopnost relaxace absence kvalitní supervize
nízká míra asertivity není profesní perspektiva nadměrná potřeba zalíbit se
druhým absence dalšího vzdělávání
nutkavé podléhání "teroru
příležitosti" není využita kvalifikace neschopnost racionálního
plánování času žádný vliv na uskutečnění
změny v organizaci
nízká míra sebereflexe špatné fyzikální parametry
pracoviště
Tab. č. 1: Rizikové faktory pro vznik syndromu vyhoření (Pešek, Praško 2016, s. 18)
21
Podle Kebzy a Šolcové (2003, s. 15) je třeba považovat za velmi významné i stanovení rizikových a protektivních faktorů, či okolností. Nejčastěji se v odborné literatuře objevují následující skupiny faktorů.
Rizikové faktory burnout syndromu
• rostoucí životní tempo a s tím spojené nároky na jedince
• stále větší nutnost čelit chronickému stresu, nejen v pracovní oblasti
• příslušnost k profesi, ale i neustálý kontakt s lidmi
• příliš vysoké požadavky na výkon, monotónnost práce
• počáteční vysoké pracovní nasazení, entuziazmus, vysoké zaujetí pro věc, přílišná angažovanost
• vysoká empatie, obětavost
• nízká asertivita
• neschopnost relaxace, nevyplněný volný čas
• nízké sebepojetí a sebehodnocení
• přesvědčení o neadekvátním společenském uznání dané profese
• počáteční přílišný perfekcionalismus, pedantství
• chování jedince s důrazem na soutěživost a hostilitu (Kebza, Šolcová 2003, s. 15).
Při zvládání zátěžových situací je velmi důležitá osobní zdatnost a vlastní schopnost kontroly nad děním. Pokud je jedinec schopen řídit běh dění, pak lépe zvládá své emoce a aktivně řeší nepříznivé životní situace (Křivohlavý 2009, s. 114).
Protektivní faktory burnout syndromu
Mezi protektivní faktory, které tlumí syndrom vyhoření můžeme zařadit:
• dostatečná asertivita
• umění relaxace a naplnění volného času
• umění nedostávat se pod časový tlak
• pestrost a proměnlivost práce
• odolnost jedince
• dostatečný pocit schopnosti zvládání situací
• víra ve vlastní schopnosti a vlastní sebeuplatnění
• opora ze strany spolupracovníků
22
• pocit společenského a ekonomického uznání a ohodnocení
• sociální opora z okolí
• vnitřní psychická pohoda
• vědomí souvztažnosti
• pracovní autonomie
• time managment
• sebedůvěra (Kebza, Šolcová 2003, s. 16).
1.4. Příznaky a projevy syndromu vyhoření
Potter výstižně uvádí, že příznaky syndromu vyhoření „nejsou ani neobvyklé, ani záhadné. Ve skutečnosti je těžké najít někoho, kdo netrpí žádným z nich“ (Potter 1997, s. 14).
Příznaky můžeme rozdělit na subjektivní a objektivní (Křivohlavý 2001, s. 51).
Subjektivní příznaky
Jedná se o subjektivní hodnocení samotného jedince, kdy se cítí bezmocný, méněcenný, má snížené sebehodnocení a sebeoceňování. Často je tento jedinec velmi unavený, ztrácí koncentraci, je vysoce negativistický, časté jsou projevy stresu bez organického onemocnění, nerozhodný, ztrácí nadšení, energii a nadšení. Má problémy sám se sebou, žije v napětí, i v případě, že nic nedělá (Křivohlavý 2001, s. 51).
Objektivní příznaky
Hlavním objektivní příznakem je dlouhodobá snížená výkonnost, kterou mohou zpozorovat i spolupracovníci jedince, příjemce služeb apod. (Křivohlavý 1998 s. 51).
Vyhoření nepostihuje všechny jedince se stejnou intenzitou, zohledňuje se nejen osobnostní charakteristika jedince, ale také činnost, kterou vykonává.
23 Nejčastěji dochází k vyhoření u těchto činností:
• prvotní nadšení jedince, které postupně ochabuje a vytrácí se
• příliš vysoké nároky, které si na sebe jedinec klade
• práce nad úroveň svých kompetencí, schopností a dovedností
• jedinec, který byl dříve zařazen mezi workoholiky – práce pro něj byl určitou drogou
• neúspěch prožívá jako osobní prohru
• neschopnost přiměřeně relaxovat, odpočinout si, jedinec bez zájmových aktivit
• jedinec žijící dlouhodobě v mezilidských konfliktech (Křivohlavý 2009, s. 115)
Projevy syndromu vyhoření
Projevy syndromu vyhoření lze rozdělit do tří skupin, podle úrovně, ve které se projevují:
• psychická úroveň – charakteristickým projevem na psychické úrovni je snížené sebehodnocení, sebepojetí. V emocionální oblasti se syndrom vyhoření projevuje sklíčenosti, podrážděností, nespokojeností, emocionálním vyčerpáním, výrazný pokles a ztráta motivace. V kognitivní oblasti se jedná zejména o snížení koncentrace pozornosti, zhoršení paměti, celkově dochází k útlumu poznávacích a rozumových schopností. Výjimkou není výskyt depresí, bezmoci, pocitu viny, frustrace a smutku.
Často trpí ztrátou motivace, nezájmem o profesní problematiku, svoji činnosti redukují na rutinní, stereotypní postupy. Převažuje depresivní ladění, frustrace, pocity smutku a beznaděje. Výrazný pokles až naprostý nezájem o témata spojená s profesí, negativní hodnocení instituce, kde jedinec pracuje. Velmi intenzivní prožívání nedostatku uznání a přílišná sebelítost. Svoji činnost jedinec redukuje na rutinní postupy.
• fyzická úroveň – jedinci postižení syndromem vyhoření pociťují zvláště ve vysoké míře celkovou únavu, mívají poruchy spánku, jsou apatičtí. Jsou také více náchylní k onemocnění, často se u nich projevují vegetativní potíže jako bolest u srdce, zažívací potíže, bolesti zad, dýchací obtíže, nespecifické bolesti hlavy, bolesti svalů a celková tenze apod. Těmto jedincům často hrozí riziko závislosti, protože se snaží sami překonávat své negativní psychické stavy např. pomocí alkoholu, léků apod.
• úroveň sociálních vztahů – jedinec omezuje kontakt s klienty, kolegy, rodinou, celkově se snižuje sociabilita jedince. Přibývá konfliktů v zaměstnání i v soukromí.
Objevuje se nechuť k práci, kterou jedince vykonává, ubývá angažovanosti a snahy pomáhat. Tendence redukovat kontakt s klienty, s kolegy, se všemi, kdo mají nějaký
24
vztah k profesi. Velmi nízká empatie, která se projevuje převážně u osob s původně velmi vysokou empatií. Člověk se stává nedůvěřivým, ostražitým, uzavírá se sám do sebe, ve všem hledá negativní význam. Zvyšující se depresivní stavy vedou k izolaci, uzavření se do vlastního světa. Postupné narůstání konfliktů jako důsledek nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie (Kebza, Šolcová 2003 s. 9).
Přehledně zpracované rizikové faktory spouštěčů syndromu vyhoření, jejich projevy a důsledky najdeme v publikaci autorů Pešek R. a Praško J. Syndrom vyhoření – jak se prací a pomáháním druhým nezničit. Pohledem kognitivně behaviorální terapie.
SPOUŠTĚČE RIZIKOVÉ FAKTORY OSOBNOSTNÍ, PRACOVNÍ A
MIMOPRACOVNÍ
Myšlenky emoce
Tolik se snažím, a přitom to je k ničemu. Marnost, bezmoc Mám toho po krk, jsem opotřebovaný. Nedocenění
Jsem úplně na dně. Pocity křivdy a nespravedlnost
Nemá to cenu, smysl. Zlost, zklamání
Co zase ti klienti a kolegové chtějí? Sebelítost
Nezlepší se to. Strach
Tělesné reakce Pozorovatelné chování
Celkové napětí Podrážděné reakce
Únava a nesoustředěnost Zhoršená schopnost se rozhodovat
Zažívací potíže Značkování klientů
Bolesti hlavy, zad, krční páteře Vyhýbání se klientům a kolegům Poruchy spánku Emoční infikování dalších kolegů
Negativní důsledky pro vyhořelého člověka, organizaci a klienty
Nižší výkonnost, vyšší nemocnost, více absencí v práci, nárůst konfliktů v pracovním a osobním životě, deprese, šíření špatné nálady v pracovním kolektivu, užívání návykových látek, fluktuace, zhoršená péče o klienty, kteří si na pracovníka více
stěžují.
Tab. č. 2: Projevy a důsledky syndromu vyhoření (Pešek, Praško 2016, s. 20)
25 1.5. Fáze vývoje syndromu vyhoření
Počet fází psychologové vymezuj různě. Christina Maslachová vytvořila čtyřfázový model syndromu vyhoření:
1. Fáze nadšení – idealistické nadšení a přetěžování.
2. Fáze stagnace a vystřízlivění – emocionální a fyzické vyčerpání.
3. Fáze frustrace, nespokojenosti – dehumanizace druhých lidí.
4. Fáze apatie – stavění se proti všemu a všem (Křivohlavý 1998, s. 61).
Křivohlavý (1998, s. 60) hovoří pouze o třech fázích, vychází z poznatků profesora Hanse Selyeho – zakladatele souborného studia stresu – GAS – General Adaptation Syndrom:
1. Fáze – působení stresoru.
2. Fáze – zvýšená rezistence (obrana organismu).
3. Fáze – vyčerpání rezervních sil a obranných možností (do této fáze se obvykle řadí vlastní průběh burnout syndromu).
Jiný pohled uvádí Poschkamp (2013, s. 38), který člení proces syndromu vyhoření do 5 fází:
1. Fáze nadšení – přílišné zaujetí, přehnaná očekávání, nereálně vytyčené cíle.
2. Fáze šoku z praxe – idealizovaný obraz naráží na realitu, snižuje se zaujetí a přibývají tendence se stáhnout, nejdříve od práce, klientů a kolegů. Vlastní ideály stojí proti profesní praxi. V této fázi se mohou objevit depresivní nálady a agresivní chování 3. Fáze únavy – nadměrné množství práce, otřesené sebepojetí, klesá pracovní výkon
a narůstá pocit únavy a demotivace. Můžeme říci, že snížený výkon a vyhýbavé tendence jsou strategií defenzivy.
4. Fáze skleslosti – přibývá emočního vyčerpání, jedinec je emočně hluchý a slepý. Stále větší tendence izolovat se mají vliv i na osobní život, dochází k negativnímu dopadu na rodinné a partnerské soužití, často může docházet až ke kolapsu ve vztahu.
5. Fáze existenciální beznaděje – již se jedná o celkový proces syndromu vyhoření, kdy jedince doprovázejí i somatické obtíže (poruchy spánku, zažívací problémy, poruchy srdečního rytmu, nespecifické bolesti hlavy apod.). Vedle psychosomatických obtíží může otřesené sebepojetí, ztráta emocionální podpory rodiny, kolegů a partnera vést až k existenciálnímu zoufalství.
26
Herbert Freudenberger, německý psychoanalytik rozlišuje 12 fází cyklu vyhoření (Merg, Knodel 2007, s. 54):
1. Fáze – nutnost osvědčit se – individuální snaha o maximální výkon, zvýšené nároky na sebe sama, klesá schopnost uznání vlastních hranic a možností
2. Fáze – zesílené nasazení – jedinec má pocit, že vše musí udělat sám, aby se osvědčil a ukázal co umí, fáze, která ohrožuje vlastní nepostradatelnost, velmi časově náročná
3. Fáze – zanedbávání vlastních potřeb – ustupuje do pozadí potřeba sociálních kontaktů, klidu a uvolnění, naopak stoupá potřeba kávy, cigaret, alkoholu, často také léky na spaní, protože dochází k poruchám spánku
4. Fáze – potlačení konfliktů a potřeb – začínají se vyskytovat pracovní chyby, nedochvilnost, záměna termínů apod.
5. Fáze – přehodnocení hodnot – priority se přesouvají do spíše negativních hodnot, důležité životní cíle klesají na hodnotě
6. Fáze – zesílené popírání vznikajících problémů – potlačení vlastních potřeb, uzavření se před okolím, agresivní obrana, netolerance, netrpělivost, objevuje se ztráta výkonu a první tělesné obtíže. Nejpozději v této fázi by již měla nastoupit profesionální, odborná pomoc.
7. Fáze – ústup – jedinec je dezorientován, cítí beznaděj a odcizení, uspokojení hledá v alkoholu, lécích, drogách apod., působí dojmem, že funguje automaticky
8. Fáze – změny chování – sociální okolí a jeho pozornost vnímá jako útok
9. Fáze – ztráta smyslu pro vlastní osobnost – jedinec má pocit, že není sám sebou, funguje pouze automaticky
10. Fáze – vnitřní prázdnota – jedinec se cítí unavený, vyčerpaný, prázdný
11. Fáze – deprese – vyčerpání, zoufalství se střídá s pocity otupění a myšlenkami na sebevraždu
12. Fáze – úplné vyhoření – duševní, tělesné i emocionální vyčerpání, onemocnění krevní soustavy, sklony k infekcím často tvoří komplexní obraz krize v důsledku úplného vyhoření. Akutní nutnost krizové intervence.
Jak je patrné na modelu fází syndromu vyhoření H. Freudenbergera, tak veškeré příznaky možného syndromu vyhoření jsou stručněji popsány ve výše uvedených fázích.
Zde autor popisuje jednotlivé fáze velmi podrobně. Zároveň také připomíná, že tyto fáze,
27
respektive symptomy v nich popsané mohou být běžnými či zdravými reakcemi na normální život. Přesto upozorňuje, že by se neměli varovné signály v podobě symptomů výše uvedených ignorovat a ve vlastním zájmu vyhledat včas odbornou profesionální pomoc.
1.6. Diagnostika burnout syndromu
Diagnostika dle Hartla a Hartlové (2000, s. 111) je činnost, která směřuje k zjištění diagnózy, zjišťuje projevy a příznaky nemoci s cílem odhalení její příčiny, způsobu léčení a její další prognózy.
Syndrom vyhoření se u každého jedince projevuje v jiné intenzitě, míře a hojnosti.
Nejrozšířenější diagnostické nástroje se zakládají na tom, jak daný jedinec hodnotí sám sebe.
Nejčastějšími metodami diagnostiky jsou dotazníky, které jsou speciálně zaměřené:
a) na celou šíři problematiky syndromu vyhoření
b) na 3 nejvýraznější charakteristiky – fyzické, emocionální a psychické vyčerpání c) na 3 relativně samostatné faktory – emocionální vyčerpání, snížený pracovní
výkon a depersonalizace
Křivohlavý (1998, s. 33-44) ve své literatuře uvádí tyto diagnostické metody:
• Orientační dotazník (D. Hawkins, F. Minirth, P. Maier, Ch. Thursman) - syndrom vyhoření je proces, ne statický stav v daném momentě. Jedná se o diagnostickou metodu, vhodnou pro toho, kdo si chce sám zjistit, jak na tom je. Respektuje vyhoření jako proces, který se neustále vyvíjí a postupuje, a ne jako momentální stav jedince.
Dotazník tvoří 24 otázek na které se odpovídá ano, ne, odpovědi se rozdělují na tři skupiny – začátek objevování příznaků, akutní stav a chronická fáze
• dotazník BM – psychického vyhoření (A.Pinesová, E. Aronsin) – zaměřuje se na oblast fyzickou, emocionální a duševní. Dotazník je složen z 21 otázek, odpovědi jsou označeny číslem 1-7, značí četnost pocitů.
• MBI – Metoda Maslach burnout inventory (A. Pierro, S. Fableri) – nejčastěji používaná metoda odborného vyšetření syndromu vyhoření. Zjišťuje se emocionální vyčerpání, depersonalizace a seberealizace. Můžeme ji dále rozdělit na:
28
1) Maslachové škálu vyhoření pro pomáhající profese – nejrozšířenější diagnostický nástroj pro diagnózu a měření vyhoření. Tento nástroj je vhodný pouze pro pomáhající profese. Je formou dotazníku, který obsahuje 22 výpovědí, 9 je vztaženo k emocionálnímu vyčerpání, 8 k seberealizaci a 5 k depersonalizaci. Jedinci, kteří dosáhnou vysokého počtu bodů v sekci emocionálního vyčerpání a depersonalizaci a málo bodů v seberealizaci, se nacházejí v procesu syndromu vyhoření.
Účelem dotazníku je zjistit, jak pracovníci v pomáhajících profesích pohlížejí na svoji práci, na jedince, se kterými jsou v úzkém kontaktu a s nimiž úzce spolupracují (Maroon 2012, s. 71).
2) Maslachové škálu vyhoření pro povolání – dotazník obsahuje 16 výpovědí, se vztahuje k vyčerpání, 5 k cynismu, 6 k osobní výkonnosti.
Účelem šetření je zjištění pohledu dotazovaných na vlastní práci a svůj postoj. Tímto nástrojem se měří pocit vyčerpání u zaměstnanců, cynismus zaměstnance k práci, zahrnuje také měření depersonalizace z předchozí škály, zaměřuje se na vývoj negativních postojů a odcizení, osobní výkonnost odpovídá měření seberealizace z předchozí škály, zdůrazňuje očekávání jedince (Maroon 2012, s. 73).
3) škála znechucení – obsahuje 21 výpovědí, hledá odpovědi na dotaz, jak často prožívá jedinec určité pocity a postoje k sobě samému, ke klientům, ke své práci. Tento test slouží ke stanovení stupně vyhoření. Měří se fyzické vyčerpání (7 výpovědí pocitu tělesné únavy a slabosti), emocionální vyčerpání (7 výpovědí zaměřených na bezmocnost, depresivní myšlenky) a mentální vyčerpání – 7 výpovědí vnímání sebe sama, smutku, nedostatku sebevědomí, pocit odmítání (Maroon 2012, s. 74)
29
2. Prevence syndromu vyhoření
„Známe-li příčiny vyhoření, můžeme hledat cesty k jeho prevenci a léčbě“ (Baštecká 2003, s. 141).
Obecně lze konstatovat, že je účinnější problémům předcházet nežli řešit jejich následky. V prevenci to znamená zaměření se na příčiny vzniky, v tomto případě, na příčiny vzniku syndromu vyhoření.
Syndrom vyhoření je vyústění nerovnováhy mezi očekáváním a realitou v dané profesi.
Mezi významné faktory ovlivňují jedince, je jeho odolnost vůči stresu, odolnost vůči negativním jevům, osobnostní a charakterové vlastnosti a rysy. Na straně jedince je nutné zvládat základní pravidla odolnosti proti stresu, zachovávat si pevné zdraví, zdraví životní styl, samozřejmostí by měla být rovněž fyzická aktivita. Jako nejdůležitější je při prevenci syndromu vyhoření vlastní postoj člověka k sobě samému, ke své práci a rodině. V popředí zájmu organizace by mělo být uplatňování preventivních programů zaměřených na rozvoj osobnosti, pracovní poradenství, týmová spolupráce, kondiční programy, kvalitní supervize a samozřejmě vytváření sociálně příznivého prostředí.
Důležitou složkou v prevenci vyhoření je dozajista určité odosobnění, určitý odstup od klienta. K tomu dopomáhají různé techniky:
• sémantické odosobnění je přístup ke klientovi, kdy se klient stává pacientem, dostává určitou „diagnózu“.
• intelektualismus je opakem předchozího přístupu, profesionál hovoří o klientovi bez osobního přístupu.
• izolace, profesionál striktně odděluje přístup ke klientovi od přístupu k ostatním (Kebza, 2005, s. 148)
Sociální opora je dle Jeklové, Reitmayerové (2006, s. 24) jedním z nejdůležitějších faktorů prevence a pomoci při vyhoření. Sociální oporou je rozuměna rodina, přátelé, spolupracovníci apod. Sociální opora je významným faktorem, který hraje nedílnou roli v psychické pohodě a zdraví jedince. Sociální opora nám poskytuje pomoc v podobě:
• spolupráce
• naslouchání
30
• zpětné vazby
• podpora a povzbuzení
• uznání a emoční podpory
• rovnocennosti vztahu.
Herbert Freudenberger vypracoval následující dvanáctibodový program prevence, díky kterému je možné zjistit, zdali jsme ohrožení vyhořením, jak mu předejít i jak se případně vyléčit:
1. Přestaňte s popíráním.
2. Vyhýbejte se izolovanosti.
3. Změňte své životní podmínky.
4. Neangažujte se tolik.
5. Přestaňte se chovat příliš starostlivě.
6. Naučte se říkat ne.
7. Začněte se držet zpátky a získávat odstup.
8. Vytkněte si své hodnoty.
9. Naučte se určovat své osobní tempo.
10. Pečujte o své tělo.
11. Pokuste se být co nejméně ustaraná a úzkostlivá.
12. Zachovejte si smysl pro humor (Vollmerová 1998, 163-165).
Při řešení různých životních situací je důležitým prvkem aktivní přístup k životu samému, schopnost jedince „bojovat“ s tíživými situacemi, které provází náš život. K zásadám aktivního přístupu k životu patří:
• zájem o okolí, o to, co se kolem děje, otevřenost k dění kolem nás
• chápat změnu jako něco co může člověka posunout dál, jako něco běžného, přirozeného – neobávat se změn
• při setkání se stresující situací se chovat aktivně a hledat způsoby, jak této situaci čelit, nebýt pasivní, ale aktivní
31
• stresující situace jsou v dnešní době běžnou součástí života, proto je nutné s nimi i takto počítat
• oddělit pracovní život od života soukromého (obzvláště stresové situace)
• udržovat a upevňovat dobré mezilidské vztahy
• vytvoření si příznivého okolí kolem sebe, rodinné zázemí
• zdravý životní styl, aktivní přístup k životu, aktivně pečovat o své zdraví (Kebza 2005, s. 149-150)
Různá opatření, kterými lze předejít vyhoření uvádí i Stock:
Vysoká pracovní zátěž
* zvyšovat schopnost nést zátěž prostřednictvím kondičního cvičení, vyvážeností a využitím podpory okolí
Počítat s překážkami
* zmírnit zátěž – pohovořit s nadřízenými, používat zavedené modely pracovní doby nebo změnit pracovní náplň
* změnit pracovní pozici, dát výpověď Nedostatek
samostatnosti
* pohovořit s nadřízenými
* změnit pracovní pozici, dát výpověď Nedostatek uznání * pohovořit s nadřízenými
* změnit pracovní pozici, dát výpověď Špatný kolektiv * pohovořit s kolegy, iniciovat změny
* navrhnout supervizi nad pracovní skupinou Nespravedlnost * pohovořit s nadřízenými
* změnit pracovní pozici, dát výpověď Konflikt hodnot * změnit pracovní pozici, dát výpověď Sebepoškozující vzorce
chování * změnit přístup
* časový management Motivátory * změnit přístup
Nízká odolnost * posilovat odolnost vůči zátěži prostřednictvím kondičního cvičení, sociální opory, vyváženosti, časového managementu Tab. č. 3: Rizikové faktory a odpovídající protiopatření (Stock 2010, s. 59)
32
Prevence na úrovni jedince
Člověk jako individuální bytost je zařazen do určitého sociálního prostředí, kde v externí prevenci hraje roli sociální opora. Jedinec má kolem sebe vystavěnu určitou sociální síť, oporu, na kterou se mlže v případě potřeby obrátit. Mezi příslušníky této opory patří zejména blízké okolí jedince, rodinní příslušníci, přátelé mimo pracovní prostředí, nejbližší kolegové a spolupracovníci.
Aktivní odpočinek
Zdravý životní styl je základem každého zdravého jedince. Pro zachování duševního zdraví je důležitou složkou aktivní odpočinek, který může mít různou formu. Mezi oblíbené činnosti patří sportovní aktivity ať formou jednotlivého sportování nebo formou kolektivního sportu, kdy se jedinec setkává i s lidmi mimo svůj pracovní záběr.
Antistresové programy
Programy zaměřené na rozvoj seberealizace, využití volného času apod. Budování zdravého sebevědomí, asertivity a rozvoje plnohodnotných partnerských vztahů.
Coping
„Coping vymezují Lazarus a Folkmanová jako behaviorální, kognitivní nebo sociální reakci jedince, jejichž cílem je regulace vnitřních nebo vnějších tlaků pramenících z interakce jedince s prostředím“ (Špaténková 2004, s. 36).
Lze jej chápat jako chování, kterým člověk zvládá stresové či zátěžové situace. Jinými slovy, jak se s náročnými situacemi umí vypořádat.
Sebepoznání
Jedinec poznává sám sebe, získává reálný pohled na to, co dokáže zvládnout vlastními silami, reálný pohled na své jednání a konání, dokáže si v případě potřeby říci o pomoc. O svých vlastních hranicích se jedinec přesvědčí při překonávání zátěžových situací, kde pozná své reakce na stresové situace.
33 Péče o vlastní potřeby
Souhrnně můžeme tuto péči pojmenovat jako duševní hygiena. Podle Maslachové (Kebza, Šolcová 2003, s. 20) si lze k duševní hygieně dopomoci různými technikami:
• sémantickým odosobněním (klient se stává v určitém slova smyslu pacientem, kauzou)
• intelektualismem (o klientovi hovoříme vysoce racionálně, bez emocí a osobního přístupu)
• izolací (jasně vymezený přístup ke klientům a ostatním lidem)
Mimo těchto obecných zásad je vhodné dodržovat další doporučení:
• optimálně se osobně angažovat ve vztahu s klienty
• dodržování pestrého režimu práce
• důsledně oddělovat pracovní a osobní život
• pečovat o dobré sociální zázemí
• mít reálné nároky sám na sebe
• umění delegovat úkoly
• pozitivní vidění světa
• zachování rozvahy v krizové situaci
• účastnit se supervizí
• nepotlačovat své pocity, mluvit o nich
• v případě potřeby požádat o pomoc
• zdravý životní styl
Prevence na úrovni organizace
Jelikož je vyhoření plíživý a dlouhodobý proces je vhodné se zaměřit hlavně na jeho předcházení a prevenci. Prevence není pouze záležitostí jednotlivce, ale je i v zájmu organizace.
V popředí zájmu organizace by mělo být především:
• adekvátní výběr zaměstnanců
• výcvik profesních dovedností
• vzdělávání v oblasti prevence syndromu vyhoření
• týmová spolupráce
34
• velmi důležité jsou vztahy na pracovišti
• vyhýbání se rutině a stereotypu
• podpora kariérního růstu a sebevzdělávání
• péče o psychické a fyzické zdraví
• pracovní porady
• jasné definování pracovních rolí
• Bálintovské skupiny
• supervize
Důležitou složkou prevence vyhoření jsou na straně organizace zejména supervize, proto se tomuto tématu budeme věnovat podrobněji.
2.1. Supervize
Kvalitní supervize je hodnotným nástrojem prevence syndromu vyhoření. Cílem není jen prevence, ale i osobní a profesní rozvoj, získání určitého nadhledu, nových informací a jejich následné použití v praxi.
Různé pojetí pojmu supervize
Hess (in Hawkins, Shohet 2004, s. 59) definuje supervizi jako „čistou mezilidskou interakci, jejímž obecným cílem je, aby se jedna osoba, supervizor, setkávala s druhou osobou, supervidovaným, ve snaze zlepšit schopnost supervidovaného účinně pomáhat lidem“.
Loganbill a kol, vztahují definici supervize přímo k terapeutické činnosti supervidovaného a uvádí, že se jedná o: „intenzivní, mezilidsky zaměřený individuální vztah, v němž je úkolem jedné z osob usnadňovat rozvoj terapeutické kompetence druhé osoby“
(in Hawkins, Shohet 2004, s. 59).
„Supervize je zavedenou složkou profesionální praxe v psychologickém poradenství a psychoterapii, kde je chápána jako metoda reflexe vlastního profesionálního jednání poradce či terapeuta. Na sebereflexi je postavena i Bálintovská skupina jako metoda supervize vhodná pro všechny pomáhající profese.“ (Kopřiva, 2006, s. 141).
Výčet těchto definic nám ukazuje, že supervize by měla být účinným prostředkem předcházení syndromu vyhoření. Důležitou složkou je kvalifikovaný supervizor, který má
35
za úkol monitorovat, zhodnocovat, instruovat, konzultovat, podporovat a sdílet proces supervize. Velmi důležité je vytvoření bezpečné a důvěrné atmosféry, která je potřebná pro vzájemnou spolupráci. Obecným účelem supervize jako profesionální aktivity je udržení či zlepšení dané služby.
2.2. Účel supervize
Supervize není jednorázová záležitost, vždy se jedná o kontinuální proces. Aby splnila svůj účel je vhodné, aby byla pravidelná a stala se součástí průběžného vzdělávacího a sebereflexního programu instituce. Při výjimečných či krizových situacích je vhodné využít supervizi příležitostnou, tak, aby problém byl řešen v co nejkratší možné době. Samozřejmě uspořádání supervize se mění dle situace a na základě potřeb instituce.
Supervize lze zaměřit na organizaci, zde napomůže s tím, jak určit hranice, strukturu a celkové fungování organizace, napomůže vyladit pravidla řízení, tak, aby pracovníci měli jasně dané kompetence pro svoji práci.
Supervize zaměřená na zaměstnance slouží k tomu, aby udržela patřičnou úroveň motivace a naplňování potřeb zaměstnanců vzhledem k práci. Mezi supervize zaměřené na zaměstnance můžeme zařadit rovněž supervizi týmovou, která má za cíl naplnění potřeb členů týmu a podporu v jejich vzájemném optimálním fungování, nejen co se týče dělby práce, ale jejich vzájemných vztahů.
Supervize zaměřená na případ je již specifickou supervizí, která sedle názvu zabývá hledáním nejlepšího postupu, metodiky nebo řešení u konkrétního případu či situace. Tato supervize nemusí být zaměřena čistě jen na případ, ale může být zaměřena na pracovníka, který konkrétní případ řešil nebo řeší.
36 2.3. Funkce supervize
Supervize má tři hlavní funkce:
1. Vzdělávací (formativní funkce) – rozvoj dovedností, porozumění a schopností supervidovaných pomocí reflektování a rozebírání konkrétní práce s klienty. Supervizor může supervidovanému pomoci:
• lépe porozumět klientovi
• více si uvědomovat vlastní reakce na klienta
• lépe pochopit dynamiku interakce s klientem
• zmapovat, jak intervenují a jaké jsou vlastní dopady této intervence
• nalézat a zkoumat další způsoby práce se stejnými nebo podobnými situacemi klientů.
2. Podpůrná (restorativní funkce) – jedná se o způsob reagování na emoční přeplněnost pracovníka, supervizor pomáhá pracovníkovi v nalezení hranic tak, aby nepřekračoval hranici necitlivosti nebo naopak přílišné empatie.
3. Řídící (normativní funkce) – plní funkci kontroly kvality, supervizor nese určitou spoluzodpovědnost za správnost vykonávané práce s klienty, pomáhá lépe plánovat a využívat osobní i odborné zdroje (Hawkins, Shoet 2004, s. 60).
Funkce supervize také můžeme dělit dle jejich účelu:
1. Administrativní supervize – spojena s přímou odpovědností za kvalitu práce (interní supervize). Jejím účelem je vedení supervidovaného tak, aby jednal správně v rámci daných pravidel a dobré profesní praxe. Tento systém je v ČR přítomný zejména v případě zavádění standardů kvality dané instituce. V externí administrativní supervizi se jedná spíše o podpůrný prostředek při zavádění nové metodiky.
Administrativní supervize může vést také ke zlepšení řízení organizace, je.li toto dojednáno v kontraktu. Zpravidla se jedná o podporu při zavádění standardů, nových metodik práce apod., bývá kombinací konzultací a reflexe, může být zaměňována s koučinkem, protože se od něj liší jen velmi málo.
37
2. Vzdělávací aspekt supervize – do jisté míry je vzdělávací aspekt přítomen v každé supervizi. Vzdělávání zde vyplývá z konkrétního problému či situace, se kterou supervidovaný na setkání přichází. Tím se liší od vzdělávacího programu, kde je vždy jasně daná nabídka a struktura. Vzdělávací supervize by měla zlepšit odbornou kompetentnost pracovníka, zlepšit jeho znalosti, postoje, dovednosti, sebereflexi při práci s klientem. Supervizor zde není hlavním zdrojem pro učení.
3. Podpůrný aspekt supervize – účelem je povzbuzení k překonávání překážek, budování dobrého vztahu s klientem, budování příjemné atmosféry, posílení a zplnomocnění supervidovaného. Supervizor oceňuje práci supervidovaného, reálně a pravdivě posoudí co je cenné a smysluplné, témata zařazuje do širšího kontextu a dodává jistotu a sebedůvěru (Havrdová, Hajný 2008, s.47-54).
2.4. Druhy supervize
Při zadávání supervizní zakázky je nutné vytvořit jednoznačnou smlouvu, kde bude stanovena zodpovědnost supervizora (řídící, vzdělávací a podpůrná). Rozeznáváme hlavní druhy supervizí:
• výuková supervize – supervizor má roli spíše učitele, zaměřeno spíše na vzdělávací funkci, řídící a podpůrnou supervizní funkci zastává jiný člen na pracovišti
• výcviková supervize – zdůrazňuje vzdělávací funkci a klienti jsou v roli výcvikové, zde již supervizor přebírá i řídící či normativní roli
• řídící supervize (manažerská) – využíváno tam, kde je supervizor zároveň nadřízeným supervidovaných, supervizor zde má jednoznačnou odpovědnost za práci s klienty
• poradenská supervize – supervidovaný konzultuje s nezávislým supervizorem témata, která je potřeba rozebrat, supervidovaný má plnou odpovědnost za práci s klienty, tato supervize je určena zkušeným a kvalifikovaným pracovníkům (Hawkins, Shohet 2004, s. 62)
Dále rozdělujeme supervize dle cílové skupiny:
• skupinová supervize – výhodou této supervize se může zdát časová úspora, kdy se superviduje skupina osob, ale i úspora finanční. Mezi další výhody lze zařadit podpůrnou atmosféru, kterou skupiny při supervizi vytvoří, obzvláště v situaci, kdy je
38
na pracovišti nový pracovník, který se svěří se svými obavami a úzkostmi a zde zjistí, že stejné nebo podobné obavy mají i druzí. Velkou výhodou je reflexe, zpětné vazby a příspěvky ostatních. Ve skupině je také možno spatřit větší škálu životních zkušeností než při supervizi individuální. Mezi nevýhody patří skupinová dynamika, která může být v prospěch, ale také v neprospěch. Nevýhodou je také situace, kdy na supervizi jednotlivců v případě skupinové supervize je mnohem méně času. Důležitý je výběr skupiny, která musí vykazovat dostatečnou podobnost, pokud jde o typy klientů, s nimiž členové pracují. Velikostně by se měla pohybovat od tří do sedmi členů (Hawkins, Shoet 2004, 131-137).
• týmová supervize – nejedná se o skupinovou supervizi v pravém slova smyslu, i mimo skupinu existuje provázaný pracovní život. Týmová supervize předpokládá, že supervizi potřebuje kromě jednotlivých členů i další člen, kterým je tým. Tato supervize zahrnuje i určitý vývoj týmu (Hawkins, Shoet 2004, s. 138).
• individuální supervize – jak již z názvu vyplývá, jedná se o supervizi vždy jednoho člena, s jeho konkrétními starostmi, problémy či obavami.
• intervize – supervizní setkání bez supervizora.
• autovize – sebereflexe pracovníka, který sám sobě klade otázky, na které hledá odpověď, pozoruje své pocity a postoje, vše si zapisuje a následně písemně vyhodnocuje.
• supervize mezi kolegy – jedná se o supervizi s mnoha úskalími, ale pokud je vhodně vedená má svá velká plus, důležité je utvořit skupinu, která má stejné hodnoty, ale různé přístupy, neměla by být větší než sedm osob, vždy musí být stanovena základní pravidla, členové se vzájemně povzbuzují v jasném vyjádření (Hawkins, Shoet 2004, s. 140).
2.5. Supervizní Bálintovská skupina
M. Bálint byl lékař a psychoterapeut, všestranně nadaný člověk. Lékařská praxe a psychoterapeutické vzdělání ho přivedli k zamýšlení se nad vztahem lékaře a pacienta a jeho vlivem v léčbě. Pomáhající profesionály vedl k tomu, aby se zamysleli, co z jejich vlastních postojů, chování a prožitků jim brání v účinnější pomoci pacientům. Formuloval pravidlo
„lékař má vzít vážně pocity, které v něm pacient vyvolal, ale nemá podle nich nerozvážně reagovat“ (Havrdová, Hajný 2008, s. 139). Začal s výzkumy psychoterapeutické léčby
39
v psychosomatické medicíně, vedl tréninkové semináře pro praktické lékaře. Z těchto výzkumných a výcvikových seminářů vznikly Bálintovské skupiny, tak jak je známe dnes.
Jedná se o pracovní skupiny, kde pracovníci pomáhajících profesí reflektují své profesionální vztahy s klienty a řeší podvědomé problémy s nimi. Můžeme říci, že se jedná o supervizi skupinovou, nepřímou. Jedná se o uzavřenou skupinu, která pracuje kontinuálně, skupina je vyzrálá k řešení osobních témat. Balintovské prvky, stejně jako další potřebné techniky využívají členové skupiny dle potřeby. Její účastníci mají lépe porozumět vztahu, to znamená sami sobě, svým vlastním pocitům, své vlastní citlivosti na klientovo sdělení.
Bálintovské skupiny slouží k vlastnímu sebepozorování, k pozorování druhých, vnímání přenosu klienta a následně vlastního protipřenosu (Pačesová 2004, s.126).
Je jedním z nejčastěji realizovaným supervizním procesem využívaným v sociální práci.
Soustředí se na problematiku v profesních vztazích. Nezaměřuje se pouze na problém supervidovaného, ale i na problém jeho klienta, s kterým supervidovaný pracuje. Můžeme tedy říci, že se zaměřuje na vztah mezi odborným pracovníkem a jeho klientem. Optimální počet skupiny je 6-12 spolupracovníků, členů skupiny.
Supervizi vedenou touto formou lze rozdělit do 5 fází, kterým předchází také nultá fáze, kde jsou členové vyzváni k výběru tématu, které některý z členů skupiny chápe jako problematické.
Fáze Bálintovské skupiny:
1. Expozice případu – představení případu všem členům skupiny včetně otázky se kterou je potřeba pomoci. Nejedná se pouze o faktický popis, ale i o popis pocitů.
2. Otázky – členové skupiny kladou otázky, aby získali co největší náhled na situaci, případ. Otázky by měly být věcné, více orientované na vztah lékař (pedagog, sociální pracovník apod.) – pacient, méně na problém.
3. Fantazie – členové skupiny se vyjadřují k případu, nastiňují možné další postupy, vyjadřují vše, co je k případu napadá. Fáze obtížná, tvořivá nejen pro ty, kteří své asociace přednášejí, ale i pro referujícího případu, který „pouze“ naslouchá.
4. Praktické návrhy a řešení – v této fázi se již předkládají konkrétní návrhy k řešení daného problému. Jedná se o návrhy ne o rady, co by účastníci zvolili, kdyby byli na straně referujícího.
