Příčiny vzniku syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte

vzniku syndromu a může nám být vodítkem, jak se těmto rizikům vyhnout.

2.1.6.1 Rizikové děti

V této části se zmíníme o tom, jaké děti přitahují násilí. Zde uvádíme důležitá fakta, na základě kterých můžeme lépe pochopit proč a za jakých okolností se mohou děti ocitnout v nebezpečí. Děti s rizikem tohoto druhu je možno rozdělit do několika skupin:

1. děti, které svými projevy aktivně své dospělé vychovatele zatěžují, dráždí, vyčerpávají a to buď a) fyzicky nebo b) psychicky nebo c) v obou složkách

2. děti, jejichž projevy jsou dospělým vychovatelům málo srozumitelné

3. děti, které nesplňují očekávání svých vychovatelů. (Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

Je však také nutné si uvědomit, že existují různé kombinace těchto tří oblastí rizika.

„Problém rizikovosti dítěte spočívá v tom, že svým chováním spouští mechanismy, jež uvolňují rizikovost dospělých či rizikovost situace.“

(Dunovský, Dytrych, Matějček 1995, s. 135)

Zřetelným příkladem dětí, které svým chováním mohou vyvolat nepřiměřené reakce, dráždí a vyčerpávají dospělé, jsou malé děti, které v noci nespí, pláčou, křičí a nejsou k utišení. Mezi děti, které zvýšeně mohou zatěžovat své okolí patří děti hyperaktivní, neklidné a impulzivní.

Tyto děti svými projevy značně zatěžují psychiku vychovatele, může u něho dojít až k vyčerpanosti a následně ke zkratkovitému aktu agrese.

Mezi děti s málo pochopitelným chováním bychom mohli zařadit děti autistické, které se svým okolím nekomunikují vůbec, nebo jen zcela nezvyklým způsobem. Patří sem také děti s jinými poruchami komunikace, děti které trpí tiky. Další skupinou jsou děti, které nesplňují očekávání rodičů. Velmi často se v této skupině setkáváme s dětmi mentálně retardovanými, častěji však s lehčími stupni retardace. V menší míře se v této skupině můžeme setkat s dětmi se smyslovými vadami, s tělesnými defekty, s nápadnostmi ve vnějším tělesném vzhledu.

Pokud rodič srovnává své dítě s druhými dětmi, dochází k násobení negativního postoje vůči dítěti. (Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

Důležité je se zde také zmínit o dětech, které se stávají snadnějším cílem sexuálního zneužívání. Řadíme sem děti, které jsou psychicky deprivované a zanedbávané. Jedná se hlavně o děti, které pocházejí z dysfunkčních a afunkčních rodin. Obětí sexuálního zneužití se mohou stát děti z úplných rodin, kde však rodiče nemají na děti dostatek času, nevědí jak děti tráví volný čas a celkové klima v rodině je odtažité. Rizikovými dětmi jsou také děvčátka určitých tělesných tvarů a určitého chování. Příznačné je to, že se rizikovost takového dítěte zvyšuje tam, kde se nevytvořilo rodinné sexuální tabu. (Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

Rizikovou skupinou zanedbávaných dětí, jsou děti z obvykle jednoduchého, primitivního prostředí, s nedostatečnou hygienou. Ohrožení dítěte může vzniknout v důsledku ztráty matky a osiření, kdy může dojít k nedostatku důležitých vývojových podnětů. Deprivačním činitelem může být nepřítomnost otce a za tradičně nejvíce ohrožující byla považována ztráta obou rodičů. V dnešní době je situace těchto dětí však již méně nebezpečná, protože je řešena náhradní rodinnou péčí formou adopce či pěstounské péče.

Druhým okruhem rizik, které ohrožují dítě zanedbáváním, mohou být rodiny s nízkou socioekonomickou úrovní. Může se zde jednat o rodiny s velkým počtem dětí, kterým v důsledku toho není věnována dostatečná péče. Nízká socioekonomická úroveň rodiny bývá dnes často kombinována s alkoholismem, drogovou závislostí, promiskuitními sexuálními vztahy nebo nestálostí prostředí.

V dnešní době se také setkáváme i s opačným jevem. Děti z rodin relativně vysoce ekonomicky a společensky postavených jsou zahrnuty smyslovými a intelektovými podněty, avšak rodiče pro náročnost a exkluzivitu svého zaměstnání jsou psychicky unaveni. Následně upadá jejich zájem o dítě, které může citově vážně strádat a být tedy zanedbáváno.

V neposlední řadě do skupiny dětí ohrožené zanedbáváním patří děti v rodinách utečenců, migrantů nebo děti v rodinách, které dlouhodobě žijí například v utečeneckých táborech.

Do druhé kategorie podmínek, které ohrožují dítě zanedbáváním, patří podmínky vnitřní.

Myslí se jimi především psychika a celková osobnost vychovatelů dítěte, či vůbec podmínky, jejichž nositeli jsou lidé dítěti nebližší. Vnitřních podmínek je celá řada a vzájemně se kombinují. Jedná se zde o citovou nezralost a povahovou nevyspělost matky nebo otce, mohou to být rodiče trpící duševními nemocemi či poruchami. Může jít o vychovatele s lehčími či hlubšími formami mentální retardace nebo s vážnými smyslovými poruchami. Zanedbáváním z hlediska okolní většinové společnosti mohou být ohroženy děti některých etnických skupin obyvatelstva, které si uprostřed většinové společnosti zachovávají svou osobitou kulturu.

(Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

K vnitřním podmínkám řadíme také zvláštní postoje a praktiky, které jsou charakteristické pro některé náboženské sekty. V této souvislosti je hlavním problémem skutečnost, že dítě předškolního věku se nemá možnost účastnit života přirozené dětské skupiny a je ošizeno o osvojení si v pravý čas postojů a vlastností, které bude později potřebovat v zapojování do života v okolní společnosti. (Dunovský, Dytrych Matějček 1995)

2.1.6.2 Rizikové faktory

V další části se práce zaměřuje na uvědomění si podstaty jaké děti patří do rizikové skupiny, která se stává obětí násilí a na pochopení úzkého propojení mezi rizikovými dětmi a situacemi, do kterých se mohou dostat a které mohou být dalším spouštěčem ke zneužívání, týrání nebo zanedbávání dětí. Naznačíme situace se zaměřením na děti v předškolním věku.

Existuje velká řada rizikových životních situací, které mohou být zdrojem ohrožení dítěte fyzickým týráním, sexuálním zneužíváním či zanedbáváním. Zaměříme se na ty situace, které patří mezi nejčastější. Důležité je si také uvědomit, že tyto situace nejsou zaměřeny pouze na jednu část CAN, ale dochází k nejrůznějším kombinacím.

Jedna z rizikových situací vzniká tehdy pokud dítě vyrůstá v rodině, kde jsou rodiče postiženi duševní nemocí nebo jinou vážnou zdravotní poruchou. Zde vidíme problém v tom, že dítě přebírá nesprávné životní hodnoty a postoje vůči sobě a ostatním lidem a přebírá takové vzorce chování, které pro dítě v budoucím životě mohou znamenat selhávání v zátěžových situacích.

Do rizikových situací patří také narození dítěte velmi mladým rodičům. Velmi mladé matky a mladí otcové, kteří jsou na hranici své zletilosti, nebývají schopni, nikoli ze zlé vůle, ale pro svou psychosociální nepřipravenost, plnit některé nejzákladnější rodičovské funkce.

(Matějček, 1994) Při nenaplňováni těchto funkcí dochází k jak vědomému poškozování dítěte v podobě agresivních a nepřátelských postojů, tak i k nevědomému poškozování, které dítě ovlivní v jeho budoucím vývoji.

Jednou z dalších rizikových situací, která může být zdrojem ohrožení dítěte, je narození postiženého dítěte. Matka po narození dítěte prožívá šok, stupňovaný reakcemi partnera a okolí. Rodina se uzavírá před okolím, dítě se stává zdrojem nadměrné péče, lítosti a smutku ze zklamaných nadějí. Zde se tedy objevuje protikladný vztah k dítěti, který může vyústit až právě v CAN v různé formě a intenzitě.

Do rizikových situací také řadíme narození nechtěných dětí, které, na základě výzkumů, mají zásadní handicap. Tento handicap se projevuje v jejich menší psychické a sociální prosperitě a v jejich méně spokojeném a šťastném prožívání života. (Matějček, 1994). Dále se zde zmíníme o narození dítěte mimo manželství. Tato krizová situace v sobě obsahuje pro dítě několik rizikových momentů. Matka, která zůstane s dítětem sama bez otce nemůže vždy zcela naplnit některé důležité potřeby dítěte. Dítě potřebuje otcovskou autoritu, ptá se proč nemá tatínka. Matka může přehnaně chránit dítě i před běžnými dětskými konflikty, dítě je potom více zranitelné a připoutané k matce, což narušuje přirozený rozvoj osobnosti dítěte.

Rozvod rodičů patří jako další riziková situace vzniku syndromu CAN. Při rozpadu rodiny se setkáváme se všemi aspekty syndromu. Děti bývají rozvodem rodičů postiženi velmi hluboce.

Důsledky rozvodu prožívají nejprve jako akutní problém, dále jako problém, který se táhne řadu let a dokonce jako problém, který může být trvalý. (Matějček, Dytrych, 2002)

Krizovou situací se také jeví založení nové rodiny a příchod nevlastního rodiče. Dochází zde k mnoha nestandardním a rizikovým situacím, mezi závažné patří pohlavní zneužívání, většinou děvčat, nevlastním otcem.

Pokud se rodina vyskytne v mimořádné situaci jako je chudoba a nezaměstnanost a bydlí v nevyhovujících prostorových a hygienických podmínkách je klima v rodině doprovázeno nespokojeností. Nespokojenost vyúsťuje v agresivitu a dítě žije v napětí. Nepříznivé klima rodiny ovlivňuje vývoj dítěte, takže psychicky strádá. V současném světě se tato problematika týká převážně osudů dětí, které žijí v oblastech postihnutých živelnou pohromou, válkou nebo jinou katastrofou. Jsou to děti, které kolem sebe vidí neštěstí a utrpení, stahují se do sebe a projevují se u nich známky deprese. (Dunovský, Dytrych Matějček 1995)

Dalším rizikovým faktorem podílejícím se na vzniku syndromu CAN jsou problémové rodiny, které se největší měrou podílejí na vzniku syndromu CAN. Jedná se zejména o rodinu odkládající a disociovanou.

Rodina odkládající má tendenci dítě neustále někomu svěřovat, odkládat je pokaždé, když je to možné. Dítě putuje mezi příbuznými a známými. Tím se narušuje základní osa jeho citového zrání. Dítě je ohroženo v několika oblastech. Dochází k problematickému vytváření vztahu k jeho osobním věcem, k domovu, k formování plnění povinností, k uvědomování si zaujmutí místa mezi ostatními a vytváření vztahu k domovu. Vzniká zde nebezpečí vzniku deprivačního syndromu v důsledku nestálých citových vztahů. Následně je ohroženo plynulé vytváření sociálních návyků, dochází k pocitům, že dítě nikam nepatří, že o ně nikdo nestojí.

Rodina disociovaná se projevuje narušením vnějších a vnitřních vztahů rodiny.

Narušením vnějších vztahů rodiny máme na mysli její izolovanost vzhledem k vnějšímu okolí nebo konfliktovost při styku s ním. Narušení vnitřních vztahů rodiny se projevuje oslabením vzájemných kontaktů, izolovaností jedněch členů od druhých. Tyto vztahy jsou doprovázeny lhostejností, nezájmem bez hlubšího vcítění a vřelosti. Dítě velmi často v tomto prostředí vykazuje příznaky citového strádání - citové deprivace.

V této rodině dále dochází ke konfliktům mezi jejími členy doprovázené napětím, neklidem vzájemným napadáním až fyzickým, často doprovázeným drastickými scénami, jejichž je dítě svědkem.

Abychom porozuměli okolnostem vzniku negativních rodičovských postojů a následnému týrání a zanedbávání svých dětí, je velmi podstatné se zamyslet na zkušenostmi a faktory,

rodičovské postoje v dospělosti. U těchto jedinců dochází ke změnám některých složek osobnosti. „Charakter vlastního dětství poznamenal budoucí rodičovství natolik, že lze mluvit o tzv. sociální dědičnosti.“ (Vágnerová, 1985, s.31) Psychická deprivace ovlivňuje velmi nepříznivě vývoj lidského charakteru. Deprivační zkušenosti mohou vést například k chybění požadovaných projevů chování v určitých situacích, se kterými se jedinec nesetkal, k nezodpovědnosti či nespolehlivosti.

Měli bychom zde zdůraznit, že pro předškolní dítě je domov přístavem bezpečí, kam se vrací z prvních dobrodružných výprav za poznáním světa. „ Světa věcného či přírodního i toho společenského.“ (Matějček, 1986, s.124) Z období předškolního věku si dítě odnáší první vzpomínky, které si po celý život vyvolává. Jistota domova hraje v životě dítěte jednu ze základních rolí.