Varianty syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte

Z hlediska charakteru strádání dítěte rozlišujme tři základní varianty syndromu. Abychom lépe porozuměli tématu je důležité znát tato fakta.

Týrání dítěte fyzické či psychické je vědomé tělesné ubližování dítěti, ale také nezabránění takovému zacházení s dítětem. Představuje vlastně všechny nepřiměřené akty násilí na dítěti.

Zahrnuje vedle hrubého útoku na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození dítěte nebo dokonce úmrtí dítěte, také pravidelné tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek Psychické týrání představuje takové chování vůči dítěti, které

má negativní dopad na citový vývoj dítěte, vývoj jeho chování, osobnosti a sebehodnocení či negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů. Psychické týrání v podstatě vždy provází ostatní diagnostické kategorie syndromu – fyzické týrání, sexuální zneužívání, navíc se může vyskytovat samoo sobě.

Zanedbávání dítěte znamená takový nedostatek péče, který zapříčiňuje vážnou újmu ve vývoji dítěte a to v oblasti tělesné i duševní. Řadíme sem nedostatek v péči o tělesné prospívání a zdravotní péči, nedostatky ve vzdělání a výchově. Neposkytnutí adekvátních podmínek v oblasti domova, ošacení a ochrany dítěte.

Sexuální zneužívání zahrnuje všechny formy chování se sexuálním podtextem, tedy i ty, kdy dítě na první pohled nestrádá – dítě může některé formy sexuálního zneužívání prožívat jako relativně tělesně příjemné, ale i tehdy má sexuální zneužívání závažný negativní dopad na další psychický vývoj dítěte. (h/www.ditekrize.cz/sydrom-com.php.)

2.1.3 Zjišťování syndromu

„Odhalení nebo zjišťováni syndromu CAN se děje hlášením nebo cíleným vyhledáváním jednotlivých případů na úrovni odborných služeb, státních, komunálních nebo charitativních.“

(Dunovský, Dytrych, Matějček, 1994, s.177) Když se kdokoliv hodnověrným způsobem dozví, že někdo páchá nebo se chystá k páchání trestného činu týrání svěřené osoby nebo znásilnění nebo pohlavního zneužívání, má za povinnost tento trestný čin překazit.

„Překazením se myslí osobní intervence toho, kdo se o trestném činu dozvěděl, ale i to, když se dotyčný obrátí na policii nebo státního zástupce.“ (Doubrava, 2005) Souběžně je nutno informovat i orgán sociálně právní ochrany dětí.

2.1.4 Výskyt syndromu

Statistiky uvádějí, že v současné době trpí syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte v České republice 1-2 procenta dětské populace, což představuje 20 -40 tisíc dětí.

Na základě orientačního výzkumu o věkovém rozložení dětí se syndromem CAN, kde bylo ke statistice použito 100 řádně vyplněných dotazníků máme k dispozici tyto údaje. Z celkového počtu dětí se jedná o 12,2 % dětí v předškolním věku. Z toho je 53,8 % chlapců a 46,2%

dívek. (Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

2.1.5 Činitelé podílející se na vzniku syndromu CAN

V následující části práce, dříve než začneme samotným mapováním syndromu CAN, uvědomíme si některé důležité mechanismy, které pokud nefungují podle určitých pravidel mohou se stát podhoubím pro vznik syndromu CAN. V souvislosti s naším tématem máme zejména na mysli ranou symbiotickou vazbu.

2.1.5.1 Raná symbiotická vazba

Psychické socializační procesy je možno pokládat za jakýsi základní stavební kámen psychického vývoje každé lidské bytosti.

O socializaci osobnosti hovoříme jako o působení různých prostředí a různých sociálních souvislostí života na jedince na vývoj jeho osobnosti. Důležité je si uvědomit, které psychické procesy ovlivňují zvnitřnění vnějších socializačních působení v socializovanou osobnost.

V souvislosti s naším tématem můžeme ranou symbiotickou vazbu pokládat za základ pro další poznání a pochopení možného problematického vývoje dětí se syndromem CAN.

Raná symbiotická vazba je specifickým vztahem dítěte v prvních dnech, týdnech a měsících života k pečující matce. V tomto období je vztah mezi matkou a dítětem prosycen naladěním matky k dítěti, vzájemnou důvěrou a dítě si vytváří k matce specifické citové připoutání.

Matka tedy přejímá některé důležité psychické funkce samotného dítěte, které tak skrze ni realizuje svá základní výchozí uspokojení, svou základní výchozí orientaci a svůj růst.

(Helus, 2007) Vytváří se vztah sounáležitosti, který je základem, aby se novorozenec mohl následně normálně vyvíjet a fungovat.

Dochází-li k tomu, že je dítě od matky odděleno nebo během vytváření symbiotického vztahu nedochází k naplnění vzájemného souznění, může se dítě v okolním světě cítit v nebezpečí, svět je pro něho traumatizující a dítě se před ním brání. Aby dítě mohlo vstupovat do reality světa potřebuje matku, která mu svojí naladěností a vstřícností umožňuje postupně vstupovat do okolního světa. Tento specifický vztah a vzájemná komunikace mezi matkou a dítětem probíhá prostřednictvím fyzických kontaktů - doteků, něžného hlazení, zvedání, chování, konejšení, melodií hlasu. Matka tak působí na všechny smysly dítěte, vciťuje se do dítěte a vytváří stabilní a bohaté emoční zázemí. Tím, že se matka a dítě na sebe vzájemně nalaďují dochází k tzv. připoutání, kdy dítě má potřebu se vázat na psychiky blízkou osobu.

Tímto způsobem se vytváří oboustranné naladění, které má zásadní význam pro socializaci a další vývoj jedince. (Helus, 2007) Pokud nedochází k naplnění základního socializačního

procesu dochází u dítěte ke strádání, které nazýváme citově sociální deprivací nebo psychickou deprivací.

2.1.5.2 Psychická deprivace

Je možno říci, že problematika deprivace je společným činitelem pro všechny formy syndromu CAN. Projevuje a prolíná se jednotlivými formami CAN určitými specifickými variantami.

„Psychická deprivace vzniká nedostatečným uspokojováním základních psychických potřeb v dostatečné míře a po dostatečně dlouhou dobu.“ (Vágnerová, 1985, s. 28) V našem případě, jak již bylo uvedeno, máme na mysli zejména nedostatek citové vazby k matce nebo náhradní mateřské osobě, který významně poškozuje vývoj osobnosti dítěte. Mezi nejzávažnější formy patří sociální izolace v patologické rodině. Dále se jedná o separaci, kdy dochází k přerušení vztahu mezi dítětem a jeho sociálním prostředím. Například při předčasném odloučení od osob, které jsou pro dítě citovou oporou.

Obecně je možno říci, že chlapci jsou vzhledem k dívkám zranitelnější, také deprivační podmínky působí jinak na dítě zdravé než na děti postižené tělesným nebo mentálním defektem. (Vágnerová, 1985)

2.1.6 Příčiny vzniku syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Následující část práce pomáhá pochopit podstatu celé problematiky, pomáhá poodhalit rizika vzniku syndromu a může nám být vodítkem, jak se těmto rizikům vyhnout.

2.1.6.1 Rizikové děti

V této části se zmíníme o tom, jaké děti přitahují násilí. Zde uvádíme důležitá fakta, na základě kterých můžeme lépe pochopit proč a za jakých okolností se mohou děti ocitnout v nebezpečí. Děti s rizikem tohoto druhu je možno rozdělit do několika skupin:

1. děti, které svými projevy aktivně své dospělé vychovatele zatěžují, dráždí, vyčerpávají a to buď a) fyzicky nebo b) psychicky nebo c) v obou složkách

2. děti, jejichž projevy jsou dospělým vychovatelům málo srozumitelné

3. děti, které nesplňují očekávání svých vychovatelů. (Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

Je však také nutné si uvědomit, že existují různé kombinace těchto tří oblastí rizika.

„Problém rizikovosti dítěte spočívá v tom, že svým chováním spouští mechanismy, jež uvolňují rizikovost dospělých či rizikovost situace.“

(Dunovský, Dytrych, Matějček 1995, s. 135)

Zřetelným příkladem dětí, které svým chováním mohou vyvolat nepřiměřené reakce, dráždí a vyčerpávají dospělé, jsou malé děti, které v noci nespí, pláčou, křičí a nejsou k utišení. Mezi děti, které zvýšeně mohou zatěžovat své okolí patří děti hyperaktivní, neklidné a impulzivní.

Tyto děti svými projevy značně zatěžují psychiku vychovatele, může u něho dojít až k vyčerpanosti a následně ke zkratkovitému aktu agrese.

Mezi děti s málo pochopitelným chováním bychom mohli zařadit děti autistické, které se svým okolím nekomunikují vůbec, nebo jen zcela nezvyklým způsobem. Patří sem také děti s jinými poruchami komunikace, děti které trpí tiky. Další skupinou jsou děti, které nesplňují očekávání rodičů. Velmi často se v této skupině setkáváme s dětmi mentálně retardovanými, častěji však s lehčími stupni retardace. V menší míře se v této skupině můžeme setkat s dětmi se smyslovými vadami, s tělesnými defekty, s nápadnostmi ve vnějším tělesném vzhledu.

Pokud rodič srovnává své dítě s druhými dětmi, dochází k násobení negativního postoje vůči dítěti. (Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

Důležité je se zde také zmínit o dětech, které se stávají snadnějším cílem sexuálního zneužívání. Řadíme sem děti, které jsou psychicky deprivované a zanedbávané. Jedná se hlavně o děti, které pocházejí z dysfunkčních a afunkčních rodin. Obětí sexuálního zneužití se mohou stát děti z úplných rodin, kde však rodiče nemají na děti dostatek času, nevědí jak děti tráví volný čas a celkové klima v rodině je odtažité. Rizikovými dětmi jsou také děvčátka určitých tělesných tvarů a určitého chování. Příznačné je to, že se rizikovost takového dítěte zvyšuje tam, kde se nevytvořilo rodinné sexuální tabu. (Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

Rizikovou skupinou zanedbávaných dětí, jsou děti z obvykle jednoduchého, primitivního prostředí, s nedostatečnou hygienou. Ohrožení dítěte může vzniknout v důsledku ztráty matky a osiření, kdy může dojít k nedostatku důležitých vývojových podnětů. Deprivačním činitelem může být nepřítomnost otce a za tradičně nejvíce ohrožující byla považována ztráta obou rodičů. V dnešní době je situace těchto dětí však již méně nebezpečná, protože je řešena náhradní rodinnou péčí formou adopce či pěstounské péče.

Druhým okruhem rizik, které ohrožují dítě zanedbáváním, mohou být rodiny s nízkou socioekonomickou úrovní. Může se zde jednat o rodiny s velkým počtem dětí, kterým v důsledku toho není věnována dostatečná péče. Nízká socioekonomická úroveň rodiny bývá dnes často kombinována s alkoholismem, drogovou závislostí, promiskuitními sexuálními vztahy nebo nestálostí prostředí.

V dnešní době se také setkáváme i s opačným jevem. Děti z rodin relativně vysoce ekonomicky a společensky postavených jsou zahrnuty smyslovými a intelektovými podněty, avšak rodiče pro náročnost a exkluzivitu svého zaměstnání jsou psychicky unaveni. Následně upadá jejich zájem o dítě, které může citově vážně strádat a být tedy zanedbáváno.

V neposlední řadě do skupiny dětí ohrožené zanedbáváním patří děti v rodinách utečenců, migrantů nebo děti v rodinách, které dlouhodobě žijí například v utečeneckých táborech.

Do druhé kategorie podmínek, které ohrožují dítě zanedbáváním, patří podmínky vnitřní.

Myslí se jimi především psychika a celková osobnost vychovatelů dítěte, či vůbec podmínky, jejichž nositeli jsou lidé dítěti nebližší. Vnitřních podmínek je celá řada a vzájemně se kombinují. Jedná se zde o citovou nezralost a povahovou nevyspělost matky nebo otce, mohou to být rodiče trpící duševními nemocemi či poruchami. Může jít o vychovatele s lehčími či hlubšími formami mentální retardace nebo s vážnými smyslovými poruchami. Zanedbáváním z hlediska okolní většinové společnosti mohou být ohroženy děti některých etnických skupin obyvatelstva, které si uprostřed většinové společnosti zachovávají svou osobitou kulturu.

(Dunovský, Dytrych, Matějček 1995)

K vnitřním podmínkám řadíme také zvláštní postoje a praktiky, které jsou charakteristické pro některé náboženské sekty. V této souvislosti je hlavním problémem skutečnost, že dítě předškolního věku se nemá možnost účastnit života přirozené dětské skupiny a je ošizeno o osvojení si v pravý čas postojů a vlastností, které bude později potřebovat v zapojování do života v okolní společnosti. (Dunovský, Dytrych Matějček 1995)

2.1.6.2 Rizikové faktory

V další části se práce zaměřuje na uvědomění si podstaty jaké děti patří do rizikové skupiny, která se stává obětí násilí a na pochopení úzkého propojení mezi rizikovými dětmi a situacemi, do kterých se mohou dostat a které mohou být dalším spouštěčem ke zneužívání, týrání nebo zanedbávání dětí. Naznačíme situace se zaměřením na děti v předškolním věku.

Existuje velká řada rizikových životních situací, které mohou být zdrojem ohrožení dítěte fyzickým týráním, sexuálním zneužíváním či zanedbáváním. Zaměříme se na ty situace, které patří mezi nejčastější. Důležité je si také uvědomit, že tyto situace nejsou zaměřeny pouze na jednu část CAN, ale dochází k nejrůznějším kombinacím.

Jedna z rizikových situací vzniká tehdy pokud dítě vyrůstá v rodině, kde jsou rodiče postiženi duševní nemocí nebo jinou vážnou zdravotní poruchou. Zde vidíme problém v tom, že dítě přebírá nesprávné životní hodnoty a postoje vůči sobě a ostatním lidem a přebírá takové vzorce chování, které pro dítě v budoucím životě mohou znamenat selhávání v zátěžových situacích.

Do rizikových situací patří také narození dítěte velmi mladým rodičům. Velmi mladé matky a mladí otcové, kteří jsou na hranici své zletilosti, nebývají schopni, nikoli ze zlé vůle, ale pro svou psychosociální nepřipravenost, plnit některé nejzákladnější rodičovské funkce.

(Matějček, 1994) Při nenaplňováni těchto funkcí dochází k jak vědomému poškozování dítěte v podobě agresivních a nepřátelských postojů, tak i k nevědomému poškozování, které dítě ovlivní v jeho budoucím vývoji.

Jednou z dalších rizikových situací, která může být zdrojem ohrožení dítěte, je narození postiženého dítěte. Matka po narození dítěte prožívá šok, stupňovaný reakcemi partnera a okolí. Rodina se uzavírá před okolím, dítě se stává zdrojem nadměrné péče, lítosti a smutku ze zklamaných nadějí. Zde se tedy objevuje protikladný vztah k dítěti, který může vyústit až právě v CAN v různé formě a intenzitě.

Do rizikových situací také řadíme narození nechtěných dětí, které, na základě výzkumů, mají zásadní handicap. Tento handicap se projevuje v jejich menší psychické a sociální prosperitě a v jejich méně spokojeném a šťastném prožívání života. (Matějček, 1994). Dále se zde zmíníme o narození dítěte mimo manželství. Tato krizová situace v sobě obsahuje pro dítě několik rizikových momentů. Matka, která zůstane s dítětem sama bez otce nemůže vždy zcela naplnit některé důležité potřeby dítěte. Dítě potřebuje otcovskou autoritu, ptá se proč nemá tatínka. Matka může přehnaně chránit dítě i před běžnými dětskými konflikty, dítě je potom více zranitelné a připoutané k matce, což narušuje přirozený rozvoj osobnosti dítěte.

Rozvod rodičů patří jako další riziková situace vzniku syndromu CAN. Při rozpadu rodiny se setkáváme se všemi aspekty syndromu. Děti bývají rozvodem rodičů postiženi velmi hluboce.

Důsledky rozvodu prožívají nejprve jako akutní problém, dále jako problém, který se táhne řadu let a dokonce jako problém, který může být trvalý. (Matějček, Dytrych, 2002)

Krizovou situací se také jeví založení nové rodiny a příchod nevlastního rodiče. Dochází zde k mnoha nestandardním a rizikovým situacím, mezi závažné patří pohlavní zneužívání, většinou děvčat, nevlastním otcem.

Pokud se rodina vyskytne v mimořádné situaci jako je chudoba a nezaměstnanost a bydlí v nevyhovujících prostorových a hygienických podmínkách je klima v rodině doprovázeno nespokojeností. Nespokojenost vyúsťuje v agresivitu a dítě žije v napětí. Nepříznivé klima rodiny ovlivňuje vývoj dítěte, takže psychicky strádá. V současném světě se tato problematika týká převážně osudů dětí, které žijí v oblastech postihnutých živelnou pohromou, válkou nebo jinou katastrofou. Jsou to děti, které kolem sebe vidí neštěstí a utrpení, stahují se do sebe a projevují se u nich známky deprese. (Dunovský, Dytrych Matějček 1995)

Dalším rizikovým faktorem podílejícím se na vzniku syndromu CAN jsou problémové rodiny, které se největší měrou podílejí na vzniku syndromu CAN. Jedná se zejména o rodinu odkládající a disociovanou.

Rodina odkládající má tendenci dítě neustále někomu svěřovat, odkládat je pokaždé, když je to možné. Dítě putuje mezi příbuznými a známými. Tím se narušuje základní osa jeho citového zrání. Dítě je ohroženo v několika oblastech. Dochází k problematickému vytváření vztahu k jeho osobním věcem, k domovu, k formování plnění povinností, k uvědomování si zaujmutí místa mezi ostatními a vytváření vztahu k domovu. Vzniká zde nebezpečí vzniku deprivačního syndromu v důsledku nestálých citových vztahů. Následně je ohroženo plynulé vytváření sociálních návyků, dochází k pocitům, že dítě nikam nepatří, že o ně nikdo nestojí.

Rodina disociovaná se projevuje narušením vnějších a vnitřních vztahů rodiny.

Narušením vnějších vztahů rodiny máme na mysli její izolovanost vzhledem k vnějšímu okolí nebo konfliktovost při styku s ním. Narušení vnitřních vztahů rodiny se projevuje oslabením vzájemných kontaktů, izolovaností jedněch členů od druhých. Tyto vztahy jsou doprovázeny lhostejností, nezájmem bez hlubšího vcítění a vřelosti. Dítě velmi často v tomto prostředí vykazuje příznaky citového strádání - citové deprivace.

V této rodině dále dochází ke konfliktům mezi jejími členy doprovázené napětím, neklidem vzájemným napadáním až fyzickým, často doprovázeným drastickými scénami, jejichž je dítě svědkem.

Abychom porozuměli okolnostem vzniku negativních rodičovských postojů a následnému týrání a zanedbávání svých dětí, je velmi podstatné se zamyslet na zkušenostmi a faktory,

rodičovské postoje v dospělosti. U těchto jedinců dochází ke změnám některých složek osobnosti. „Charakter vlastního dětství poznamenal budoucí rodičovství natolik, že lze mluvit o tzv. sociální dědičnosti.“ (Vágnerová, 1985, s.31) Psychická deprivace ovlivňuje velmi nepříznivě vývoj lidského charakteru. Deprivační zkušenosti mohou vést například k chybění požadovaných projevů chování v určitých situacích, se kterými se jedinec nesetkal, k nezodpovědnosti či nespolehlivosti.

Měli bychom zde zdůraznit, že pro předškolní dítě je domov přístavem bezpečí, kam se vrací z prvních dobrodružných výprav za poznáním světa. „ Světa věcného či přírodního i toho společenského.“ (Matějček, 1986, s.124) Z období předškolního věku si dítě odnáší první vzpomínky, které si po celý život vyvolává. Jistota domova hraje v životě dítěte jednu ze základních rolí.

2.1.7 Syndrom CAN a jeho vliv na vývoj předškolních dětí

V této části práce se zaměříme na vliv jednotlivých forem syndromu týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte na psychiku a vývoj předškolního dítěte.

2.1.7.1 Zanedbávané dítě

U dětí zanedbávaných dochází k citovému strádání a k opoždění celkového psychického vývoje. Zanedbávaným dětem chybí v první řadě zpětná vazba, matka nereaguje na jeho projevy, dítě je jí lhostejné. Tyto děti bývají nedůvěřivé se sklony až k agresivitě. Ve svých projevech bývají dráždivější, výbušnější. Protože dítěti chybí zpětná odezva od matky, nevytváří se u něho potřeba komunikace.

S tím souvisí chudší slovní zásoba, zvláštní skladba řeči a neschopnost využít řeč ke komunikaci. V této souvislosti dochází u dětí k opožděnému vývoji řeči a k útlumu rozvoje jejich myšlení. Přitom si musíme připomenout, že právě u dětí v předškolním věku dochází k prudkému rozvoji poznávacích procesů - myšlení, vnímání, představivosti, k rozvoji zručnosti a motoriky.

U předškolních dětí dochází také k rozvoji řeči, slovní zásoba se rozšiřuje a děti vytvářejí složitější věty. Zpomalení dítěte v rozvoji vinou zanedbávání má pro dítě negativní důsledky v jeho dalším vývoji.

Projevy těchto dětí se vyznačují také určitými nápadnostmi. Reagují nepřiměřeně ve vztahu k druhým lidem, jejich projev je spontánní a mohou tak svým chováním vyvolávat odmítavé reakce. Odlišné chování může být projevem různých obranných mechanismů, které slouží k dosažení náhradního uspokojení. (Vágnerová, 2003)

2.1.7.2 Týrané dítě

„Obecně platí, že riziko poškození dalšího vývoje, psychického i somatického, je tím větší, čím je týrané dítě mladší.“ (Vágnerová, 2003, s.78) Týrané děti bývají apatické, můžeme říci, že nedokáží prožívat a chápat své pocity. Ve svých projevech jsou přecitlivělé, dráždivé vzhledem ke špatné zkušenosti jsou nedůvěřivé a ostražité obecně ke všem osobám. Snadno se rozpláčí a v nejrůznějších situacích se předem vzdávají, protože jejich sebedůvěra sebehodnocení jsou nízké. Nedůvěřivost se u nich projevuje i v prožívání běžných každodenních situacích, kdy jim žádné nebezpečí nehrozí. Důležité je si v této souvislosti uvědomit, že dítě v předškolním věku má potřebu vyhledávat kontakty, a to se svými vrstevníky. Dítě se identifikuje a osvojuje si nové sociální role. Důležitá je pro něho společná hra s ostatními dětmi.

Týrané děti se mohou projevovat pasivně bez zájmu o kontakt se svým okolím na základě prožité zkušenosti, nebo naopak mohou být neklidné, hyperaktivní někdy s agresivními projevy. U týraných dětí je důležité si také uvědomit, že přesto, že jsou svými rodiči týrány, dítě je na nich závislé a jsou pro dítě zázemím. Děti si vytváří obranné reakce, prostřednictvím kterých se snaží o řešení své obtížné situace.“ Dítě si vytváří iluzi, že je rodiči akceptováno

Týrané děti se mohou projevovat pasivně bez zájmu o kontakt se svým okolím na základě prožité zkušenosti, nebo naopak mohou být neklidné, hyperaktivní někdy s agresivními projevy. U týraných dětí je důležité si také uvědomit, že přesto, že jsou svými rodiči týrány, dítě je na nich závislé a jsou pro dítě zázemím. Děti si vytváří obranné reakce, prostřednictvím kterých se snaží o řešení své obtížné situace.“ Dítě si vytváří iluzi, že je rodiči akceptováno