Pohybová aktivita je činnost, která je velmi důležitá a nezastupitelná. Na člověka má příznivý vliv, zejména pak na děti školního věku. Způsobuje hladší a klidnější průběh pubertálního bouřlivého období. Pohybová aktivita je vlastně to, co aktivně a dobrovolně provozujeme ve volném čase, např. plavání, basketbal, fotbal, jumping, běžecké lyžování atd.
Bouchard a kol. (1994) definují pohybovou aktivitu jako pohyb těla způsobený kontrakcí kosterních svalů, při kterém se navýší energetická spotřeba. Řadí sem jak aktivity pracovní, tak i volnočasové. Jedná se tedy o aktivity, které nejsou pod školním vedením a jsou svobodné a volitelné.
Fromel a kol. (1999) ve svém díle uvádí, že pohybovou aktivitu tvoří čtyři složky (frekvence, trvání, intenzita a druh pohybové aktivity). Složky souhrnně označují pojmem FITT.
Velmi důležitá je úroveň pohybové aktivity. Stav, kdy je úroveň nedostatečná se nazývá hypokinéza, a když je nadbytečná, tak ji označujeme pojmem hyperkinéza.
Oba dva protipóly jsou pro lidský organismus škodlivé a mají na něj negativní vliv (Kasa, 2001; Gajda, 2004).
Sigmundovi (2011) dělí pohybovou aktivitu:
a) Habituální – běžná motorika, hra, sport;
b) Organizovanou – školní hodiny tělesné výchovy, tréninkové jednotky;
c) Neorganizovanou – bez vedení, je spontánní a děje se ve volném čase;
d) Týdenní – organizované i neorganizované aktivity, které probíhají v průběhu jednoho celého týdne.
Jurimae a Jurimae (2001) uvádí čtyři úrovně pohybové aktivity:
a) Biologickou – růst, zralost;
b) Psychologickou – motivace, sebehodnocení;
c) Sociokulturní – rodina, role v kolektivu;
d) Ekologickou – materiální vybavení, klima.
19
Pohybová aktivita má pozitivní účinky na lidský organismus. Šeflová (2014) uvádí biologické změny, které nastanou, pokud cvičíme pravidelně. Pravidelné cvičení snižuje psychický stres, snižuje výskyt depresí, snižuje riziko obezity, zvýší se hustota kostní tkáně, zesiluje šlachy a vazy, pomáhá udržet správnou energetickou bilanci, klesá klidová produkce insulinu, zlepšuje se ekonomika svalové činnosti a dýchání, zvýší se činnost autonomní nervové soustavy, zvyšuje se výkonnost srdce a kardiovaskulárního systému.
1.3.1 Tělesná kultura, tělesná výchova a sport
Tělesná kultura
Je to oblast lidské činnosti, v níž je člověk ve vztahu mezi společností a přírodou. Člověk si tak dotváří své sociální a biologické stránky a také si zároveň upevňuje vztahy mezi lidmi. Tělesná kultura působí především také na zdraví jedince.
Dále se zdokonaluje tělesný, duševním mravní a mravní vývoj člověka. Hlavním zaveden roku 1922, a je to označení pro školní předmět. V minulosti měl tentýž předmět název tělocvik. Jedná se o vyučovací proces, který je tvořen tělesnými cviky tak, aby došlo k všestrannému rozvoji jedince. Tělesná výchova má výchovný, vzdělávací a zdravotní úkol.
Sport
Sport je část tělesné kultury stejně tak, jako tělesný výchova. Odlišují se od sebe tím, že sport má jasně daná pravidla. K osvojování činností dochází při tréninkovém procesu. Jedinci pak své osvojené činnosti předvádějí na organizovaných soutěžích, kde je porovnávají se svými soupeři a snaží se zvítězit. Touha stát se nejúspěšnějším sportovcem v dané soutěži je často velice silná. Aktivní sportování vede k tělesnému, psychickému a sociálnímu rozvoji jedince. Dle úrovně rozlišujeme rekreační,
20
výkonnostní a vrcholový sport. Školní tělesná výchova zahrnuje pouze základní druhy sportů (Hodaň, 1997).
Tělocvičná rekreace
Tělocvičná rekreace je aktivita, která se provádí dobrovolně ve volném čase. Je to zážitková činnost, která vede k psychickému, tělesnému a sociálnímu rozvoji. Dále vede k regeneraci sil jedince. Rekreaci může tvořit jakákoli pohybová aktivita (Hodaň, 1997).
1.3.2 Vliv pohybové aktivity na děti pubescentního věku
V pubescentním období mají děti stále velkou potřebu se hýbat, ale zároveň nedostatek pohybové aktivity se projeví mnohem znatelněji. Běžné hodiny školní TV jsou často nedostačující a jedinci se tak nemohou dostatečně pohybově rozvíjet. Je tedy vhodné kompenzovat nedostatek pohybu volnočasovými a neorganizovanými aktivitami. Ve věku 12 let děti přichází do období druhého zlatého věku motoriky a jsou tedy na nejlepší pohybové úrovni. Následně od 13 do 18 let pohybová úroveň značně klesá (Suchomel, 2006).
Děti, které se nevěnují pohybové aktivitě, se zhoršují v koordinačních schopnostech. Často je jejich pohyb neplynulý, neekonomický a nepřesný (Čelikovský, 1990).
Pokud je pohybová aktivita vykonávána pravidelně a s přiměřenou intenzitou, jedinec se začne adaptovat. Změny se budou týkat zejména kardiovaskulárního, pohybového, neurovegetativního a metabolického systému. V organismu dojde např. ke zpevnění kostí, zesílení šlach, zvětšení svalové síly a hypertrofii, zvýšení stažlivosti myokardu, snížení tepové frekvence, zvýšení cholesterolu HDL a glukózové tolerance, Pohybová aktivita má mimo jiné příznivý vliv i na psychiku, Zvyšuje totiž sebedůvěru a kompenzuje stres, což je pro děti v období pubescence velmi důležité. Některé děti v tomto období trpí obezitou, a právě pohybovou aktivitu můžeme považovat za primární prevenci vzniku některých onemocnění (Šeflová, 2014).
Pohybová aktivita má na děti bezpochyby značný vliv, avšak fyziologické změny lze velmi obtížně zaznamenávat. Děti v tomto období prochází přirozeným
21
vývojem, a tak je složité oddělit změny, které vznikly v důsledku pravidelné pohybové aktivity, od přirozených tělesných změn (Kučera a kol., 2011).
1.3.3 Optimální úroveň pohybové aktivity
Obecné doporučení, jak často, a jak intenzivně vykonávat pohybovou aktivitu neexistuje. Jedním z důvodů je to, že doposud vědci neznají takovou úroveň pohybové aktivity, která by automaticky vedla dobrému zdravotnímu stavu.
Otázkou úrovně pohybové aktivity se zabývá mimo jiné také Světová zdravotnická organizace (World health organisation, WHO). Dle komise WHO (2008) by se každá osoba měla věnovat minimálně 30 minut každý den pohybové aktivitě.
Zároveň také uvádí, že je vhodná i aktivita vyšší a trvající delší dobu.
WHO (2008) rozděluje obyvatelstvo a pohybovou aktivitu následovně:
a) Děti školního věku
Děti by se měly denně hýbat alespoň 60 minut. Pohybová aktivita by měla být středně až vysoce náročná a měla. Aktivita by měla být vybrána tak, aby z ní děti měly dobrý pocit, byla vývojově vhodná a různorodá. Celkovou dávku lze rozložit do 10 min intervalů během dne.
b) Dospělí 18 až 65 let
Tato věková skupina by se měla věnovat pohybové aktivitě střední zátěže alespoň 30 min denně, a to minimálně 5 dní v týdnu. Jako alternativa je doporučován pohyb vysoké intenzity trvající 20 min alespoň tři dny v týdnu. Tak jako u dětí může být dávka denní pohybové aktivity rozdělena na menší, desetiminutové úseky. Ty můžou cviky. Je to výborný způsob, jak předejít nechtěným pádům.
22
1.3.4 Sekulární trendy
Suchomel (2006) ve své publikaci uvádí, že v celosvětovém měřítku je u chlapců znatelný negativní sekulární trend na úrovni aerobních schopností. Pozitivní sekulární trend byl zaznamenán ve statické síle. Příčinou je nárůst tělesných parametrů. V testu silové vytrvalosti horních končetin se výkonnost nezměnila. V testu flexibility došlo k zaznamenání nulového sekulárního trendu stejně tak, jako v běžeckých rychlostních testech.
V naší zemi bylo provedeno několik reprezentativních šetření. Na základě jejich výsledků, můžeme změny motorických ukazatelů jen odhadovat jejich porovnáváním. U nás bylo anketní šetření provedené v roce 1966 (Pávek, 1977) a v roce 1987 (Moravec a kol., 1990). Ve sledovaném období nastal u chlapců i děvčat nárůst tělesné výšky a hmotnosti. V motorických testech, které byly shodné u obou výzkumů, byly zaznamenány vyšší průměrné výkony v testu skok daleký a hod do dálky 2kg míčem.
Test běžeckých rychlostních schopností na vzdálenost 50 m nedopadl výkonnostně hůře, a ani nijak lépe (Suchomel, 2006). Pavlík a Klárová (2001) dospěli k závěru, že chlapci v dnešní době dosahují podobných výkonů, jako chlapci, kteří byli testováni v 60. a 80. letech.
V České republice se výkonností zabýval Kopecký. Výkonnost, zjištěnou v roce 2002, srovnával s referenčními standardy, které vycházely z výsledků transverzálního výzkumu v České republice z roku 1987 (Moravec a kol., 1990). Výsledky ukázaly, že dnešní chlapci měli v absolutních hodnotách podobné rychlostní schopnosti, explozivně silové schopnosti a vytrvalostní silové schopnosti horních končetin (Suchomel, 2006).
Bunc (2004) porovnával výkonnost chlapců s výsledky z roku 1970. Ve svém výzkumu dospěl k závěru, že vytrvalostní schopnost u chlapců se nemění.