V oblasti speciální pedagogiky diferencujeme prevenci na primární, sekundární a terciární. Hovoříme-li o problematice SPU, můžeme definovat prevenci následovně:
1. primární prevence – se zaměřuje na celou populaci a jejím cílem je předcházet vzniku těchto obtíží, měla by být cílena již do předškolního vzdělávání;
2. sekundární prevence – se orientuje přímo na konkrétní skupinu žáků s SPU, zahrnuje stimulaci, reedukaci a kompenzaci;
3. terciární prevence – se zaměřuje na ovlivnění či odstranění sekundárních následků SPU vzniklých nesprávným přístupem k těmto žákům (Michalová 2008, s. 91-92).
Není třeba zdůvodňovat, že nejlepší nápravou SPU je těmto poruchám předcházet.
V dnešní době existuje mnoho technik a metod rozvoje kognitivně-percepčních funkcí u dětí předškolního věku. Jednou z takových je práce B. Sindelárové „Předcházíme poruchám učení“. Tato kniha je určena učitelkám mateřských škol a prvních tříd ZŠ, také rodičům předškolních dětí (Sindelárová 2013, s. 3-14).
Je však třeba si uvědomit, že prevence SPU by měla začít již od narození dítěte. Jak uvádí Michalová (2008, s. 92), rodiče by si měli uvědomit, že jsou odpovědni za vztah dítěte ke vzdělávání a za předcházení jeho obtížím ve výuce. „Cílená prevence (a nejen dyslexie) spočívá v tom, když je s dítětem prováděna adekvátní aktivita k jeho celkovému výchovně vzdělávacímu rozvoji, odpovídajícímu tomu kterému roku fyzického věku v souladu s rozvojem jeho mentální úrovně“ (Michalová 2008, s. 93). Tato skutečnost je též uvedena v Rámcově
vzdělávacím programu pro předškolní vzdělávání, tedy že „úkolem institucionálního předškolního vzdělávání je doplňovat rodinnou výchovu“ (RVP PV 2016).
Prevence specifických poruch učení v předškolním věku
Mertin a Gillernová (2003, s. 121) uvádí, že právě v předškolním období si dítě osvojí rozhodující předpoklady pro zvládnutí čtenářských dovedností. V tomto období je velmi důležité všechny aktivity provádět hravou nenásilnou formou, dítě nepřetěžovat či dokonce demotivovat. Vždy dodržujeme zásadu přechodu od jednoduchého ke složitějšímu a činnosti se snažíme střídat, abychom u dítěte posilovali schopnost soustředění. Atmosféra by měla být klidná a samozřejmostí jsou časté pochvaly či odměnový systém.
Při prevenci se zaměřujeme na rozvoj smyslového vnímání (sluchového, zrakového, prostorové a pravolevé orientace), paměti, pozornosti, myšlení a řeči. Zelinková (2008, s. 78-79) upozorňuje na důležitost naslouchání řeči. Z něho lze posoudit úroveň nejen slovní zásoby a artikulace, ale také sluchového vnímání. Nesprávná artikulace totiž může být projevem nedostatečné sluchové diferenciace, stejně jako možná snížená citlivost dítěte na rýmy.
Nezájem o říkadla a písničky může být ukazatel budoucích obtíží. „Musíme poskytnout dítěti co nejvíce možností k souvislému vyprávění o pozorování, o zážitcích, o jeho úvahách. Již od útlého věku je třeba dbát na to, abychom s dětmi mluvili zřetelně, pomalu, v krátkých, ale úplných větách“ (Michalová 2007).
Při prevenci se dále zaměřujeme na rozvoj motorických funkcí včetně vizuomotorické koordinace, přičemž nezapomínáme na rozvoj početních představ.
Prevence specifických poruch učení ve školním věku
Objeví-li se u žáka ve školním věku SPU, které je nutné odstraňovat, je účelné, vedle znalosti nápravných postupů a metod, vytvořit určitou koncepci nápravy zaměřenou individuálně na jednotlivý případ (Pokorná 2001, s. 232-233). Učitel, který pracuje s dětmi na prvním stupni základní školy, by měl mít odpovídající vzdělání, ideálně v oboru speciální pedagogiky. Jedině tak je schopen dodržovat potřebné metodické postupy, správně žáky motivovat, rozdělovat osvojování nového učiva podle individuálních potřeb a předpokladů každého žáka, pracovat hravou formou s využitím názorných pomůcek apod. (Michalová 2008, s. 102-103).
3 Vzdělávání žáků se specifickými poruchami učení
Žáci s SPU řadíme do kategorie žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je legislativně zakotveno v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), § 16:
(1) Dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami se rozumí osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření. Podpůrnými opatřeními se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte, žáka nebo studenta. Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na bezplatné poskytování podpůrných opatření školou a školským zařízením.
(2) Podpůrná opatření spočívají v
a) poradenské pomoci školy a školského poradenského zařízení,
b) úpravě organizace, obsahu, hodnocení, forem a metod vzdělávání a školských služeb, včetně zabezpečení výuky předmětů speciálně pedagogické péče a včetně prodloužení délky středního nebo vyššího odborného vzdělávání až o dva roky,
c) úpravě podmínek přijímání ke vzdělávání a ukončování vzdělávání,
d) úpravě očekávaných výstupů vzdělávání v mezích stanovených rámcovými vzdělávacími programy a akreditovanými vzdělávacími programy,
e) vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu, f) využití asistenta pedagoga,
g) využití dalšího pedagogického pracovníka nebo možnosti působení osob poskytujících dítěti, žákovi nebo studentovi po dobu jeho pobytu ve škole nebo školském zařízení podporu podle zvláštních právních předpisů, nebo
h) poskytování vzdělávání nebo školských služeb v prostorách stavebně nebo technicky upravených.
(3) Podpůrná opatření podle odstavce 2 se člení do pěti stupňů podle organizační, pedagogické a finanční náročnosti. Podpůrná opatření různých druhů nebo stupňů lze kombinovat. Podpůrná opatření vyššího stupně lze použít, shledá-li školské poradenské
zařízení, že vzhledem k povaze speciálních vzdělávacích potřeb dítěte, žáka nebo studenta nebo k průběhu a výsledkům poskytování dosavadních podpůrných opatření by podpůrná opatření nižšího stupně nepostačovala k naplňování vzdělávacích možností dítěte, žáka nebo studenta a k uplatnění jeho práva na vzdělávání. Začlenění podpůrných opatření do jednotlivých stupňů stanoví prováděcí právní předpis.
(4) Podpůrná opatření prvního stupně uplatňuje škola nebo školské zařízení i bez doporučení školského poradenského zařízení. Podpůrná opatření druhého až pátého stupně lze uplatnit pouze s doporučením školského poradenského zařízení. Škola nebo školské zařízení může místo doporučeného podpůrného opatření přijmout po projednání s příslušným školským poradenským zařízením a s předchozím písemným informovaným souhlasem zletilého žáka, studenta nebo zákonného zástupce dítěte nebo žáka jiné podpůrné opatření stejného stupně, pokud to neodporuje zájmu dítěte, žáka nebo studenta.
(5) Podmínkou poskytování podpůrného opatření druhého až pátého stupně školou nebo školským zařízením je vždy předchozí písemný informovaný souhlas zletilého žáka, studenta nebo zákonného zástupce dítěte nebo žáka.
(6) Podpůrné opatření druhého až pátého stupně přestane škola nebo školské zařízení po projednání se zletilým žákem, studentem nebo zákonným zástupcem dítěte nebo žáka poskytovat, pokud z doporučení školského poradenského zařízení vyplývá, že podpůrné opatření již není nezbytné.
Podpůrná opatření definuje vyhláška č. 27/2016, o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Podpůrná opatření prvního stupně představují minimální úpravu metod, organizace a hodnocení vzdělávání. Jsou poskytována žákovi, u kterého se projevuje potřeba úprav ve vzdělávání, školských službách a zapojení do kolektivu. Podpůrná opatření prvního stupně nemají normovanou finanční náročnost.
Pokud by však k naplnění vzdělávacích potřeb žáka nepostačovalo poskytování podpůrných opatření prvního stupně, doporučí škola nebo školské zařízení žákovi využití poradenské pomoci školského poradenského zařízení za účelem posouzení jeho speciálních
Podpůrná opatření druhého až pátého stupně se poskytují na základě doporučení školského poradenského zařízení a s informovaným souhlasem zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka (vyhláška č. 27/2016 Sb.).
Před zahájením poskytování podpůrných opatření prvního stupně musí škola zpracovat plán pedagogické podpory žáka, který zahrnuje popis obtíží a konkrétních speciálních vzdělávacích potřeb žáka, stanovuje cíle podpory a způsoby vyhodnocování naplňování plánu. Plán pedagogické podpory škola průběžně aktualizuje. S plánem pedagogické podpory seznámí škola žáka, zákonného zástupce žáka, všechny vyučující žáka a další pedagogické pracovníky, kteří se podílí na provádění tohoto plánu.
Na základě vyhodnocení plánu pedagogické podpory (nejpozději do 3 měsíců), resp.
na základě vyhodnocení výkonů daného žáka, kterému jsou poskytována podpůrná opatření prvního stupně, škola určí, zda jsou tato podpůrná opatření dostatečná a vedou k naplnění stanovených cílů.
„Není-li tomu tak, doporučí škola zletilému žákovi nebo zákonnému zástupci žáka využití poradenské pomoci školského poradenského zařízení. Do doby zahájení poskytování podpůrných opatření druhého až pátého stupně na základě doporučení školského poradenského zařízení poskytuje škola podpůrná opatření prvního stupně na základě plánu pedagogické podpory“(vyhláška č. 27/2016 Sb.)
Fořtová (2013, s. 9) uvádí třístupňový model péče o žáky s SPU navrhovaný MŠMT.
Jeho cílem je předcházet selhávání žáka:
1. stupeň – jedná se o individualizovanou pomoc učitele v rámci běžných vyučovacích hodin, monitorování pokroků dítěte (obvykle po dobu 6 měsíců);
2. stupeň – pedagog vytvoří plán pedagogické podpory, který je následně vyhodnocen a při nedostatečném naplňování jeho cílů je problematika konzultována s pracovníkem školského poradenského zařízení;
3. stupeň – přetrvávají-li obtíže žáka, je zapotřebí specializované intervence PPP k potvrzení či vyvrácení diagnóz SPU. Teprve ve třetím stupni předpokládáme využití specializované diagnostiky a intervence na odborném pracovišti či v koordinaci s ním. V rámci tohoto stupně bude škola vytvářet individuální vzdělávací plán.
Individuální vzdělávací plán je legislativně zakotven ve vyhlášce č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Na základě doporučení školského poradenského zařízení a žádosti zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka ho zpracovává škola, vyžadují-li to speciální vzdělávací potřeby žáka. Je závazným dokumentem pro zajištění speciálních vzdělávacích potřeb žáka, je součástí dokumentace žáka ve školní matrice a vychází ze školního vzdělávacího programu.
Individuální vzdělávací plán obsahuje údaje o skladbě druhů a stupňů podpůrných opatření poskytovaných v kombinaci s tímto plánem, identifikační údaje žáka a údaje o pedagogických pracovnících podílejících se na vzdělávání žáka. V individuálním vzdělávacím plánu jsou dále uvedeny zejména informace o:
a) úpravách obsahu vzdělávání žáka,
b) časovém a obsahovém rozvržení vzdělávání, c) úpravách metod a forem výuky a hodnocení žáka,
d) případné úpravě výstupů ze vzdělávání žáka (vyhláška č. 27/2016 Sb.).
Individuální vzdělávací plán je zpracován bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 1 měsíce ode dne obdržení doporučení a žádosti zletilého žáka nebo zákonného zástupce žáka.
Může být doplňován a upravován v průběhu celého školního roku podle potřeb žáka.
Zpracování a provádění individuálního vzdělávacího plánu zajišťuje ředitel školy.
Individuální vzdělávací plán se zpracovává ve spolupráci se školským poradenským zařízením, žákem a zákonným zástupcem žáka, není-li žák zletilý (vyhláška č. 27/2016 Sb.).
Škola má povinnost seznámit s individuálním vzdělávacím plánem všechny vyučující žáka, samotného žáka a jeho zákonného zástupce, není-li žák zletilý. Poskytování vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu lze pouze na základě písemného informovaného souhlasu zletilého žáka nebo jeho zákonného zástupce. Po zpracování individuálního vzdělávacího plánu sleduje školské poradenské zařízení naplňování individuálního vzdělávacího plánu a minimálně jednou ročně ho vyhodnocuje. Na základě tohoto vyhodnocení poté poskytuje škole i žákovi a jeho zákonnému zástupci poradenskou podporu.
Praktická část
4 Metodologie výzkumu
V druhé části diplomové práce se autorka věnuje metodologii vlastního výzkumu, tedy základním teoretickým myšlenkám, ze kterých její výzkum vychází a jak v praxi probíhal.
Dále se tato část práce věnuje interpretaci výsledků. Je zde popsána zvolená výzkumná strategie, její pozitiva a negativa, výzkumné otázky a výzkumný vzorek. Dále seznámí čtenáře s tím, jak probíhal sběr dat, kdo se ho účastnil a jak byla sesbíraná data interpretována.
Na závěr se bude věnovat některým etickým aspektům popsaného výzkumu.