Pubescent a vrstevníci

Pro mladistvého jsou přátelé a kamarádi velice důležití, nachází u nich jistotu, kterou ztrácí odpoutáváním se od rodiny. Navazováním nových vztahů se připravuje na stálé emoční vztahy v dospělosti. Pubescent je schopen kolektivního cítění, pod správným vedením vychovatele mohou ve skupině vzniknout dobré vztahy a pocit sounáležitosti.

Langmeier a Krejčířová rozdělili navazování vztahů v období puberty do čtyř fází – skupinová izosexuální fáze, individuální izosexuální fáze, přechodná etapa a heterosexuální fáze polygamní. V první fázi dospívající tvoří organizované homogenní skupinky, ve kterých jsou jasně diferencované role jednotlivců. Vytvářejí hesla srozumitelná pouze zasvěceným, dávají si různé přezdívky a odmítají přítomnost opačného pohlaví v jejich skupině. Chlapci mají dívky za ufňukané a užalované, dívky odmítají chlapce kvůli jejich hrubosti.

V této fázi prožívají první lásky, díky kterým ukájí svou zvědavost a ujišťují se o svých kvalitách. (Langmeier, Krejčířová 2006, s. 154)

15 2.6. Zájmová činnost v pubertě

Dalším a neméně důležitým úkolem rodičů, učitelů a vychovatelů je pomoci dospívajícímu s volbou povolání. Ještě není zcela nutné pubescentovi přiřadit nějaké povolání, jen ho směřovat – zda zvolí nějakou střední odbornou školu, učební obor, či gymnázium. Ani to však není snadný úkol, velký počet škol a různost oborů výběr znesnadňuje. Při výběru se často vychází ze zájmů mladistvého. V pubertě se zájmy mění, jedinec opouští dětské zájmy a nahrazuje je vyspělejšími.

Zájmy pubescentů jsou hojné, prvně se zde projevuje diferenciace mezi chlapeckými a dívčími zájmy - chlapci bývají hlučnější a rádi demonstrují svou sílu, dívky jsou tišší a klidnější. Dále jsou jejich záliby ovlivněny jejich vlastnostmi, kulturními a životními hodnotami, prostředím, ve kterém vyrůstají, výchovou a skupinou vrstevníků.

Pubescenti projevují větší zájem o určitou oblast. K nejběžnějším zájmovým oblastem patří výpočetní technika, hudba, sport, estetické a kulturní zájmy. V tomto období se objevují i první vážnější pokusy o aktivní literární, hudební nebo výtvarnou tvorbu. Mění se i témata, kterým dává dospívající přednost. Zájem o dobrodružnou tématiku klesá, naopak se rozvíjí zájem o historická, společenská a válečná témata. V četbě přichází do obliby science-fiction a u dívek milostné romány. (Langmeier, Krejčířová 2006, s. 149)

Dospívající často preferují své zájmy před školními povinnostmi. Někteří jedinci právě v tomto období najdou svůj celoživotní koníček.

16 3. VOLNÝ ČAS

3.1. Vymezení pojmu volný čas

Náš čas je rozdělen na dvě oblasti – oblast povinností a volného času.

Volný čas zahrnuje odpočinek, rekreaci, komunikaci a sociální kontakty, zájmovou činnost (tanec, četba, sport, hudba, technická a výtvarná činnost).

Patří sem i svobodně zvolené vzdělávání, například návštěva výtvarných, tanečních či hudebních kurzů, studium jazyků. Do volného času nespadají činnosti nezbytné pro existenci člověka – jídlo, spánek, zdravotní péče a hygiena. Čas strávený pracovní činností, školními povinnostmi, sebeobsluhou či péčí o rodinu a domácnost také neoznačujeme volným časem.

Děti a mladiství mají relativně mnoho volného času, jejich volný čas je nutné do jisté míry ovlivňovat. Míru ovlivňování určuje věk a mentální vyspělost jedince. Hlavní vliv na trávení volného času dítěte má rodina, která do jisté míry dítěti čas organizuje. Prostředí, ve kterém děti tráví svůj volný čas, se různí (domov, veřejné prostranství, škola, dům dětí a mládeže a jiné organizace).

Každý si pod pojmem volný čas představí něco jiného. Pro pracující populaci znamená volný čas většinou odpočinek. Svůj volný čas tráví u televize, s knihou, na zahrádce, nebo spánkem. Děti a pubescenti, kteří mají volného času o poznání více než dospělí, tráví svůj volný čas zpravidla aktivně.

Navštěvují různé organizace volného času, kde sportují, malují, tvoří, zpívají nebo se učí hře na hudební nástroj. Ale naleznou se i tací, kteří se doma nudí a celý svůj volný čas prosedí u televize či počítače. Je velice důležité děti, ale do jisté míry i pubescenty někam směrovat a zajímat se o jejich volný čas.

Jiřina Pávková definuje volný čas takto: „Je to doba, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění.“ (Pávková a kol. 2008, s. 13)

Jan Průcha popisuje volný čas jako „čas, se kterým může člověk nakládat podle svého uvážení a na základě svých zájmů. Volný čas je doba, která

17 zůstane z 24 hodin po odečtení času věnovaného práci, péči o rodinu a domácnosti, péči o vlastní fyzické potřeby (včetně spánku).“ (Průcha 2009, s. 341)

Břetislav Hofbauer v knize Pedagogické ovlivňování volného času definuje volný čas takto: „Volný čas je částí lidského života mimo čas pracovní (návštěva školy a pracovní proces) a tzv. čas vázaný, který zahrnuje biofyziologické potřeby člověka (spánek, jídlo, osobní hygienu), chod rodiny, provoz domácnosti, péči o děti, dojíždění za prací a další nutné mimopracovní povinnosti. Volný čas je dobou, kterou má po splnění těchto potřeb a povinností člověk k dispozici pro činnosti sebeurčující a sebevytvářející.“ (Hájek, Hofbauer, Pávková 2011, s. 10)

3.2. Funkce volného času

Volný čas v našem životě plní čtyři základní funkce – výchovně-vzdělávací, zdravotní, sociální a preventivní. Instituce volného času měly dříve jako hlavní úkol ohlídat a zaměstnat děti tak, aby se nemohly věnovat nevhodným a společensky nežádoucím činnostem. Nyní je jejich hlavním úkolem vychovávat a vzdělávat jedince. Volnočasové instituce mají možnost působit na všechny složky osobnosti (tělesnou, psychickou, sociální). Děti si ve volném čase rozšiřují a prohlubují své zájmy. Jejich úspěchy ve volnočasových aktivitách jim přinášejí pocit uspokojení a zvyšují jim sebevědomí. Zdravotní, duševní a sociální rozvoj lze usměrňovat několika způsoby. Hlídat správný režim dne, který spočívá ve střídání činností různého charakteru – práce ve skupinách, individuální, organizovaná i spontánní činnost a odpočinek. Vést děti k pohybu, a to nejlépe venku na čerstvém vzduchu.

Naším cílem by mělo být, aby se pohybová aktivita stala pro děti běžnou součástí dne. Upevňovat nebo vytvářet v dětech hygienické návyky. Volný čas umožňuje lidem dostat se do různých druhů sociálního prostředí, seznámit se s novými lidmi, kteří mají podobné zájmy a postoje. Volnočasové instituce děti zaměstnají a tím působí preventivně, jedinci nemají čas se věnovat společensky nežádoucím činnostem, dochází tudíž k prevenci negativních jevů – závislosti na návykových látkách, krádeží, agresivity apod. (Hájek, Hofbauer, Pávková 2011, s. 72) Volný čas participuje na vývoji společnosti.

18 3.3. Sport jako součást volného času

Sport je pohybová tělesná aktivita provozovaná dle určitých pravidel a zvyklostí. Sport znamená zábavu, hru, útěk od povinností, pohyb, zdravý životní styl, ale pro někoho také zdroj obživy. Jiní ve sportu vidí fyzickou námahu, psychický stres a ztrátu volného času. Sport často ponouká k agresi, násilí a podvádění. Přiměřená pohybová aktivita je podmínkou zdravého vývoje.

Aktivní formou života a zdravou stravou zamezíme obezitě a časté nemocnosti.

Sport nám zvyšuje schopnost přizpůsobovat se, lépe zvládat životní výzvy, posiluje disciplínu, rozvíjí soutěživost i spolupráci. Při cvičení se z těla uvolňují hormony, které se nazývají endorfiny, jsou to hormony štěstí, zlepšují nám náladu a snižují pocit bolesti.

Moravcova definice sportu zní: „Sport zahrnuje všechny vhodné formy organizovaných i neorganizovaných pohybových aktivit, jejichž cílem je podpořit u lidí starost o jejich zdraví, duševní pohodu, tělesný, funkční, psychický rozvoj a pohybovou výkonnost, uspokojování jejich kulturních potřeb, formovat sociální vztahy nebo dosáhnout lepší výsledky a zvýšit jejich sportovní výkonnost v soutěžích na různé úrovni.“ (Moravec 2007, s. 10)

Sporty se třídí podle čtyř kritérií – čas (letní, zimní), prostředí (sálové, vodní, outdoorové…), počet hráčů (individuální, týmové) a organizační povaha (plavecké, olympijské, bojové…). Dále dělíme sporty dle psychologické typologie, a to na senzomotorické, funkčně-mobilizační, anticipační a sporty rizikové. Sport se řadí mezi nejemocionálnější zájmové činnosti. Příčinou je soutěživost a nejistota výsledku.

3.3.1. Vymezení pojmu sport a sportovních skupin

Sport vytváří řadu příležitostí pro sociální kontakt. Mnoho sportovních disciplín vyžaduje úzký kontakt mezi lidmi a vytváří potřebu tvořit sociální skupiny, které mají podobu sportovních týmů, družstev, oddílů.

„Za skupinu se v nejobecnějším pohledu považuje sdružení dvou a více osob, které jsou ve vzájemné interakci, přičemž každá osoba je ovlivňována

19 ostatními a sama je také ovlivňuje.“ Takto definuje skupinu Slepička. (Slepička, Hošek, Hátlová 2006, s. 115)

Průcha definuje skupinu jako: „soubor dvou nebo více osob, které mohou mít náhodné a volné vztahy (např. cestující ve vlaku), nebo těsné a intenzivní vztahy kooperace aj. (např. rodina).“ (Průcha 2009, s. 265)

Také ve sportu dělíme sociální skupiny na primární a sekundární.

Pro primární sportovní sociální skupiny je charakteristický společný cíl spojený s činností skupiny. Členové ve skupině se dobře znají, komunikují a spolupracují spolu, mají vytvořená pravidla, kterými se řídí. Je zde vytvořena struktura skupiny, každý ví, jakou roli ve skupině zastává. Primární skupinu tvoří sportovci s podobnou výkonnostní úrovní a výkonnostními cíli (např.

basketbalové družstvo, tanečníci tančící v jedné choreografii…). V sekundární skupině spolu členové komunikují zpravidla zprostředkovaně, nemusejí spolupracovat, přicházet do vzájemného kontaktu ani vytvářet strukturu skupiny, a přesto mohou usilovat o společný cíl. Tato skupina je vytvořena účelově, za splněním nějakého úkolu (např. reprezentanti na olympijských hrách, taneční skupina apod.).

Dále dělíme skupiny na členské a referenční. „Členskou skupinu představuje skupina, které je jedinec členem, referenční pak ta, ke které by jedinec rád patřil.“ (Slepička, Hošek, Hátlová 2006, s. 117) Je obvyklé, že sportovec usiluje o členství ve výše postaveném družstvu, například by se rád stal členem národního družstva.

3.3.2. Struktura sportovní skupiny

U sportovce můžeme v rámci sportovní činnosti sledovat jeho sociální pozici, sociální status, sociální role a interpersonální vztahy ve sportovním družstvu. Sledováním těchto skutečností můžeme zjistit, jak je jedinec skupinou přijímán, hodnocen, jaký má vliv na skupinu a jaký je jeho přínos ke skupinové činnosti. (Slepička, Hošek, Hátlová 2006, s. 124)

20 člena pro skupinu. Tudíž sociální status těsně souvisí se sportovní výkonností.

S poklesem, nebo naopak vzrůstem sportovní výkonnosti se sociální status mění.

Sociální role označuje „chování, které sociální skupina očekává od každého svého člena. Závisí na normách a hodnotách dané skupiny a na sociální pozici jedince ve skupině. Neplnění sociální role může pro jedince znamenat až vyloučení ze skupiny.“ (Průcha 2009, s. 271) Rozčlenění sociálních rolí nám pomáhá analyzovat činnost sportovního družstva a zachycuje faktory ovlivňující chod a vývoj družstva. Ve sportu můžeme tyto role dělit z hlediska času na krátkodobé (vyloučený hráč), dlouhodobé (trenér), vrozené (žena/muž). Dále ve sportovním družstvu nalezneme role, které jsou spjaté s činností družstva (herní role), role ovlivňující klima skupiny (emoční vůdce) a role spojené s uspokojováním vlastních potřeb (role zlého muže).

(Slepička, Hošek, Hátlová 2006, s. 126) Mezi typické sociální role ve sportovním družstvu patří role obětního beránka, černé ovce, bažanta, vůdce a role zlého muže. Tyto role najdeme téměř v každém sportovním družstvu.

3.4. Tanec jako součást volného času

Tanec patří mezi celoroční, indoorový, individuální i týmový senzomotorický sport. V tanci jsou kladeny vysoké nároky na koordinaci a ladné provedení pohybů, posuzuje se umělecký dojem a sportovcovo vystoupení.

21 Tanec se dá provozovat výkonnostně i rekreačně. Jako každý sport má i tanec své aktivní a pasivní příznivce.

Tanec má dlouhý historický vývoj, zpočátku lidé tancem napodobovali lov či vyhranou bitvu, prostřednictvím tance uctívali narození dítěte, svatbu i úmrtí.

Tanec nesměl chybět u slavnostních ceremoniálů. Díky opakování dostávaly pohyby význam, staly se symbolem, můžeme mluvit o tanečním umění. Lidé začali při tanci používat různé rekvizity a masky, v tanci se začíná objevovat dějová linie. Tím si tanec řekl o diváka, stává se zábavným nejen pro tanečníky, ale i pro pasivně přihlížející jedince. Velký vliv na rozvoj a šíření tance měly bouřlivě šířili. Už se netančilo jen v divadle a tanečním sále, ale i v tělocvičnách.

Vznikají nové taneční disciplíny a s tím vzniká i nová taneční organizace, Českomoravská taneční organizace (ČMTO), která je členem International Dance Organization (IDO) a těmito tanečními novinkami se zabývá. (Balaš 2003, s. 10) ČMTO jako jediná organizace může pořádat mistrovství. Později se objevuje další organizace, Czech Dance Organization (CDO), která vzniká na popud magistry Ilony Šulcové. ČMTO je nařknuto z korupce a zaniká. CDO se stává členem IDO a v současné době má jako jediná organizace v České republice právo pořádat mistrovství, tituly z těchto závodů jsou platné všude ve světě.

Tanec je neodmyslitelně spojen s hudbou. Rytmus sjednocuje tanečníky a hudebníky, působí na ně a pomáhá jim růst. Novému tanečnímu stylu předchází změna hudebního stylu ve společnosti.

3.4.1. Vliv kolektivní taneční aktivity na životní styl a socializaci

Každá taneční škola, soubor, základní umělecké školy či volnočasová centra učí děti základním pohybovým a tanečním dovednostem. Trénují jedenkrát až dvakrát týdně, ve stejný den a hodinu, což učí děti pravidelnosti,

22 zodpovědnosti a pevné vůli. Jedním z významů taneční aktivity pro utváření životního stylu je získat vztah k pravidelnému pohybu. Konkrétním přínosem je správné držení těla, pohyblivost, smysl pro rytmus, dobrá fyzická kondice, správné pohybové návyky, větší rozsah pohybových dovedností, tvořivost a zdravá soutěživost, která je pro život dítěte, ale i dospělého důležitá. Dítě dále získává představu, co se skrývá za veřejným uměleckým projevem složité práce mnoha lidí, a osvojuje si tak celoživotní hlubší vztah ke kultuře a umění.

Navštěvování tanečního kroužku pozitivně ovlivňuje vlastnosti a postoje dítěte, dítě je samostatnější, disciplinované, přátelské, cílevědomé, sebevědomé a umí spolupracovat. Hodnotné využití volného času chrání dítě před nudou, špatnou partou, drogami, agresivitou, negativním vlivem televize a konzumní zábavy.

Taneční kolektiv dítěti poskytuje hlubší sociální jistotu, díky navštěvování tanečního souboru získává spoustu nových kamarádů, které spojuje zájem o tanec. Taneční aktivity u dítěte rozvíjejí nejen zdravou sebedůvěru, ale i zdravou kritičnost ke svému výkonu a výkonu ostatních, dítě je schopno prosadit svůj názor a tolerovat názor ostatních. (Smugalová 2008, s. 53)

3.4.2. Moderní tanec

Nikde nenalezneme přesnou definici moderního tance, což je důsledkem absence odborné literatury na toto téma. Za moderní tanec se považují všechny taneční styly, které vznikly od počátku 20. století. Moderní tanec se stal uznávanou uměleckou formou svobodného projevu. Pro tanečníky moderního tance se pořádají taneční soutěže a přehlídky – pohárové soutěže, mistrovství Čech, České republiky i mistrovství světa. Taneční soutěže jsou pořádané pro jednotlivce, dueta, malé skupinky (tři až sedm tanečníků) i velké formace (osm až dvacet čtyři tanečníků). Moderní tanec se těší velké oblibě a tanečníků každým rokem přibývá. Rekreačně, ale i závodně tančí děti již od tří let.

Do moderního tance řadíme velkou a rozmanitou škálu tanečních stylů. Ty se od sebe liší stylem hudby, oblékáním i životním stylem tanečníků. Příklady tanečních stylů – Disco dance, Hip hop, Modern dance, Lyrical dance, Contemporary dance, Dancehall, R’n’B, Musical dance, MTV dance, Show dance, Jazz dance, Krump, House dance.

23

Tabulka č. 1: Přehled tanečních stylů moderního tance

3.4.2.1. Disco dance

Disco dance nebo také diskotékové tance jsou charakteristické dynamickým, pulsujícím a rytmickým tancem, který vychází ze starých hitových trendů nebo moderní diskotékové hudby. Celou choreografii doprovází stejný rytmus a tempo hudby. Pohyby paží podporují a zdůrazňují pohyb těla. Celé tělo je při tanci zpevněné, jednotlivé prvky tak působí ostře. Typické figury pro tento taneční styl jsou výkopy, piruety, poskoky a kroky s přísunem.

Při tomto tanci se nepoužívají žádné rekvizity, v soutěžních pravidlech jsou dokonce zakázané stejně jako zvedané figury. Kostýmy jsou zpravidla voleny přiléhavé a hodně třpytivé, vlasy i obličej si tanečníci zdobí třpytkami.

3.4.2.2. Hip Hop

Tento taneční styl kombinuje více technik různých tanečních stylů – Hype dance, Popping, House dance, Locking, Dancehall , New style.

24 Hip hop řadíme mezi streetové taneční styly. Tančí se většinou v osminkovém rytmu, je velice dynamický, tvrdý a zároveň i uvolněný. Důležité je správně vystihnout hiphopovou hudbu, její beaty a slova. Tanečníci nejvíce zapojují práci hrudníku a dolních končetin, kterými dělají zajímavé krokové variace. Často také při tanci používají pop, což je náhlé strnutí, a vlny, které dělají celým tělem. Zvedané figury ani rekvizity se při Hip hopu nepoužívají.

Tanečníci mají volné teplákové soupravy, či děravé kalhoty s volným tričkem, nechávají si rozpuštěné vlasy, nebo si je zaplétají do malých copánků.

3.4.2.3. Modern a Contemporary dance

Podstatou těchto tanečních stylů je propojit mysl s tělem, vyjádřit prostřednictvím tance své myšlenky a pocity. Jsou to dynamické a expresivní tance, ve kterých se využívají techniky baletu a modern dance technik, vytvořených známými tanečními pedagogy a choreografy (José Limon, Isabora Duncan, Alvin Ailey…) ve 20. století jako protest proti upjatým, rigidním a striktním baletním technikám. Dnes tanečníci z těchto technik vycházejí, přetvářejí si je, ale také si vytvářejí vlastní originální pojetí Modern a Contemporary dance. Největší důraz je kladen na techniku a vyjádření nálady a pocitu prostřednictvím tance. Pracuje se zde s těžištěm a posunem těla mimo jeho osu. V hojné míře se v těchto stylech používají zvedané figury, piruety, kontrolované pády, skluzy, skoky do dálky, střídá se pomalý a rychlý pohyb.

3.4.2.4. Lyrical dance

Lyrical dance je založen na spojení techniky baletu, modern dance a jazzového tance. Tanečníci se nechávají inspirovat texty písní, které se snaží tanečně ztvárnit. K Lyrical dance je možné využít i instrumentální hudbu, v takovém případě si tanečník sám vymyslí taneční děj. Pro tento taneční styl si tanečníci vybírají emotivní texty nebo hudbu, ve které se řeší pocity, nálady, myšlenky, vztahy, láska. Typickým znakem je velká emotivnost projevu, hluboký prožitek, výrazná gesta a mimika obličeje.

3.4.2.5. Street dance

Street dance odkazuje na mnoho moderních tanečních stylů, které se od sebe liší nejen různými tanečními kroky, ale i hudbou, na kterou se tančí. Dá

25 se říct, že slovo “street“ zde znamená jakoukoliv taneční techniku. Rozlišujeme tzv. starou a novou školu (old school a new school) Street dance.

Do zmiňované staré školy řadíme například Hype dance, Locking, Popping a Break dance, tyto taneční styly jsou velice energické, plné skoků a výskoků, tančí se na hudbu s rychlým tempem. Do nové školy řadíme především Hip hop a House dance, který se tančí ve volnějším tempu. Všechny taneční styly Street dance spolu mají hodně společného a navzájem se ovlivňují, proto je není možné jasně rozdělit. Tato terminologie je používána převážně na soutěžích, v běžném tanečním světě od sebe jednotlivé taneční styly rozlišujeme, mluvíme vždy právě o tom, který tančíme.

3.4.2.6. Street a disco show, street show, disco show formace, show dance

Tyto soutěžní taneční styly mají v názvu společný termín “show“, což znamená ztvárnění děje pomocí tance, kulis, rekvizit, mimiky a kostýmů. Děj, taneční prvky, kostýmy, rekvizity, kulisy, hudba a zde i povolené zvedané figury spolu korespondují a vytvářejí jednotný a mnohdy opravdu velkolepý dojem.

Tanečník vytváří pro diváka opravdovou podívanou. Na tanečních soutěžích jsou tyto disciplíny považovány za královské.

Rozdíly v těchto tanečních disciplínách jsou hlavně v tanci a hudbě, na kterou se tančí. Street a disco show je nejobjemnější taneční disciplínou, zde mohou choreografové vymýšlet formace prakticky jakéhokoliv tanečního stylu, téměř na jakoukoliv hudbu, výhradně však z oblasti street a disco dance.

Street show je omezena na streetové taneční techniky. V Disco show tanečníci tančí na jakoukoliv moderní diskotékovou hudbu. Show dance je zaměřen na využití tanečního stylu modern dance, jazz dance nebo baletu v čisté nebo kombinované formě dvou či více těchto stylů.

26 4. DRAMATICKÁ VÝCHOVA

4.1. Vymezení dramatické výchovy

Dramatická výchova spadá mezi pět oborů estetické výchovy (literární,

Dramatická výchova spadá mezi pět oborů estetické výchovy (literární,