2.1 Kritika pramenů
Základním pramenem ke studiu činnosti TKN Poděbrady se stal stejnojmenný fond uložený ve Státním oblastním archivu Praha.6 Obsah fondu je uložen ve 23 kartonech, z toho ovšem karton č. 18 obsahuje spisy s názvem Řízení u čestného senátu při krajské odborové radě v Mladé Boleslavi, případy lidí z odborů řešené v Mladé Boleslavi, spisy vyšetřující komise Okresního národního výboru v Mladé Boleslavi. Kartony 19 – 23 zahrnují už jen dodatky k předchozím spisům a dodatečné podklady. Materiály k vlastní činnosti trestní nalézací komise jsou tedy uloženy v 17 kartonech. Dále mi posloužil fond Okresního národního výboru v Poděbradech7 uložený ve Státním okresním archivu Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, který se skládal pouze z 1 kartonu a nacházely se v něm seznamy obžalovaných, rozšiřující směrnice a vyhlášky z ministerstva vnitra či obsílky o utvoření nové komise.
Celý fond Trestní nalézací komise Poděbrady je neinventarizovaný a nejsou k němu k dispozici žádné archivní pomůcky (podle databáze archivních fondů existuje prozatímní inventární seznam z roku 1962; pokud skutečně existuje, badateli je prozatím nepřístupný). V první řadě bylo nutné vytvořit si tabulku a případ od případu do ní zapisovat sledované a zjištěné údaje. K nim patřilo jméno obviněného, datum narození, národnost, státní příslušnost, důvod obvinění, datum rozsudku, druh trestu a informace o dalším vývoji případu (odvolání, revize řízení). Bez tohoto postupu by bylo téměř nadlidský úkol se ve spisech orientovat. Jednotlivé spisy jsou v kartonech řazeny podle čísel spisů (čísel jednacích). V případě chybějícího spisu tedy v číselné řadě není ani jeho příslušné číslo jednací, a chybějící spisy lze tudíž poměrně snadno dopočítat.
Fond kromě trestních spisů, a v případě posledního kartonu materiálů očistných komisí, nezahrnuje nic dalšího. Pokud fond obsahuje nějaké oběžníky nebo nařízení, netvoří vždy nedílnou součást konkrétního spisu, někdy byly vloženy pouze volně v deskách.
Z hlediska uspořádání byly spisy sice očíslovány, ale poté v deskách chaoticky zpřeházeny. Když bych měla zhodnotit stav spisů, musela bych být velmi kritická, tedy
6 SOA Praha, fond TNK Poděbrady, karton 1 – 23.
7 SOkA Nymburk, fond ONV Poděbrady, karton 1.
negativně kritická. Protokoly psány pastelkami a nečitelně nepovažuji za příkladný úřední dokument. V případě, že byl použit psací stroj, docházelo k mnohým překlepům ve jménech a datech narození, kvůli čemu vznikal problém při celkovém soupisu do tabulky. Také jsem narazila na protokoly v německém jazyce (české ekvivalenty, tam byly poté připsány), které vyplňovaly Sbory národní bezpečnosti a i trestní komise, a které původně sloužily jako úřední dokumenty v době Protektorátu. V zápatí je jasně značeno: Tiskárny Protektorátu Čechy a Morava. Trestní komise je pravděpodobně využily z toho důvodu, protože po skončení války byl na úřadech velký nedostatek tiskovin.
Dalším pramenem, který mi posloužil v mé práci, je brožura vydaná ministerstvem vnitra roku 1945 od Jindřicha Stacha „Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945“8 z roku 1946, kde autor podrobně vypsal směrnice k tzv. provinění proti národní cti a jednotlivé druhy trestů. Tento pramen byl při psaní teoretické části o tzv. Malém dekretu a trestních nalézacích velmi nápomocný.
Mezi třetí původní zdroj informací řadím i knihu od Karla Jecha a Karla Kaplana Dekrety prezidenta republiky 1940 - 19459, která je edicí dokumentů nabízející obecné informace o vzniku a vývoji prezidentských dekretů.
2.2 Kritika literatury
Literaturu, která byla pro potřeby mé práce využita, lze rozdělit do čtyř základních skupin. Do první je řazena literatura týkající se retribučních dekretů obecně. Z mého pohledu základní monografií týkající se obecně dekretů je kniha historika Jana Kuklíka
v poválečném Československu11, vydané roku 2010. Kniha mapuje retribuci od jejich počátků. Frommer komplexně zpracoval nejen problematiku retribučních dekretů, ale zaobíral se také tzv. divokou retribucí, odsunem Němců či postupnou cestou k únoru 1948 a následným státním převratem. Kniha tak nabízí čtenáři nevídanou možnost se v poválečné retribuci celostně orientovat. V přílohách knihy nalezneme úplná znění dekretů č. 16/1945 Sb., č.17/1945 Sb., č.138/1945 Sb. a také Směrnice ministra vnitra ze dne 26. listopadu vztahující se na dekret č. 138/1945 Sb. Nesmím opomenout ani monografii „Spravedlnost podle dekretů Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě“ od Mečislava Boráka12. Ten se v úvodu své knihy věnuje vzniku dekretů se zvláštním zaměřením na retribuční dekrety a jejich uplatnění v soudní praxi.
V druhém oddíle se zabývá činností Mimořádného lidového soudu v Ostravě. Jedná se o vůbec první knihu vydanou po roce 1989, která se věnuje poválečné retribuci.
Druhou skupinu tvoří literatura zabývající se činností mimořádných lidových soudů.
Studií, které se zabývají tímto tématem, je celá řada13, ale pro tuto práci ovšem nebyly stěžejní.
Třetí kategorie literatury se zabývá již konkrétně tématem poválečné justice se zaměřením na tzv. Malý retribuční dekret. Tím je příspěvek s názvem „Spisy tzv.
malého dekretu v bývalých okresech Nové město na Moravě a Velké Meziříčí“ napsal Miroslav Kružík14. Druhým je text od Andrey Chrobákové Lněničkové „Malý“
retribuční dekret a německy hovořící obyvatelstvo v Ostravě v letech 1945 – 1948“15,
11 FROMMER, B.: Národní očista – Retribuce v poválečném Československu. Praha. 2010.
12 BORÁK, M.: Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě. Šenov u Ostravy.
1998.
13 K tématu např. BORÁK, M: Spravedlnost podle dekretu retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě. Šenov u Ostravy 1998.;
HRACHOVÁ, I.: Mimořádný lidový soud v Mostě 1945 – 1947, diplomová práce, katedra Historie Fakulta Přírodovědně-humanitní a pedagogická TU v Liberci 2006;
KOČOVÁ, K.: Příspěvek ke zhodnocení činnosti mimořádných lidových soudů v prvním retribučním období (1945 – 1947), In: Pax bello potior. Sborník doc. R. Andělovi, Liberec 2004, s. 299 – 318.;
14 KRUŽÍK, M.: Spisy tzv. malého dekretu v bývalých okresech Nové město na Moravě a Velké Meziříčí, in: Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Opava. 2002, s. 127 – 136.
15 CHROBÁKOVÁ – LNĚNIČKOVÁ, A.: Malý retribuční dekret a německy hovořící obyvatelstvo v Ostravě v letech 1945 – 1948. Brno. 2010, s. 464 – 470.
který můžeme nalézt v knize Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945 od autorů Adriana von Arburg, Tomáše Dvořáka, Davida Kovaříka a kolektivu16.
Do poslední skupiny bych zařadila závěrečné práce kolegů z katedry Historie Technické univerzity v Liberci, které se věnují přímo trestním nalézacím komisím v různých regionech. Jsou to práce Zuzany Hamplové „Trestní nalézací komise Nymburk“17, Pavla Kmocha „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy“18a Václava Rybáře „Trestní nalézací komise v Liberci v letech 1945 - 1948“.19
Celkový seznam použité literatury a pramenů je uveden na konci práce.