Tato práce se věnuje jednomu z aspektů retribučního soudnictví v českých zemích v poválečné době. V předešlých kapitolách jsem se snažila přispět k porozumění retribučních řízení uskutečněných na základě tzv. Malého retribučního dekretu.
Hlavním cílem této bylo pomocí analýzy archivního materiálu zmapovat činnost trestní nalézací komise v Poděbradech v prvním retribučním období. Tato práce je první, která se činností poděbradské trestní komise detailně zabývá.
Tzv. Malý retribuční dekret byl vydán na podzim roku 27. října 1945 jako dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti.
Oproti tzv. Velkému retribučnímu dekretu jej charakterizuje stručnost (obsahuje pouhé čtyři paragrafy) a vágnost terminologie. Tomu nasvědčuje i doba přípravy tohoto dekretu. Frommer ve své publikaci uvádí, že sepsání návrhu dekretu trvalo jeden večer.132
Trestnými činy podle tzv. Malého retribučního dekretu se zabývaly komise zřízené při ONV – TNK spadající do kompetence ministerstva vnitra. Činnost byla řízena závaznými směrnicemi. TNK byly čtyřčlenné (členy volilo ONV – podle politického klíče). Minimálně jeden z členů měl mít právnické vzdělání.133
Poděbradská komise začala fungovat už na konci října roku 1945. Celkově bylo poděbradskou TNK od 31. října 1945 do 4. května 1947 vyšetřováno 650 osob (ženy 128, muži 522), a to během 213 zasedání. Podle průměrného počtu vynesených rozsudků se zjistilo, že na každém zasedání komise nepadlo v průměru více než dva rozsudky.
druhou polovinu roku. Z celkového počtu 122 řešených případů, pouze v 8 byl vynesen rozsudek vinna/vinen (necelé 1 %). To ovšem neznamená, že by komise nějak zahálela.
Například v dubnu řešila celkem 60 případů osob, aby se ostatně stihly prošetřit do konce platnosti tzv. Malého retribučního dekretu. Předposlední den před koncem účinnosti „tohoto dekretu“, konkrétně 2. 5. 1947, řešila pouze tři případy, kdy bylo řízení tak jako tak zastaveno.
V práci jsem hlouběji analyzovala nejčastější provinění osob, které stanuly před poděbradskou TNK. Mezi nejběžnější delikty proti tzv. národní cti, které TNK v Poděbradech řešila, byly obvykle členství v nějaké z fašistických organizací: Vlajka, Veřejná osvětová služba, Kuratorium pro výchovu mládeže. V rámci tohoto přečinu vyšetřovala komise celkem 227 osob (35 % ze všech obviněných před TNK Poděbrady). V nejvíce případech, konkrétně ve 179, se řízení zastavilo. Osvobozeno bylo 15 osob a 28 odsouzeno k trestu. MLS v Kutné Hoře obdržel „jen“ 5 spisů.
Druhým hojným prohřeškem byla podpora nacismu. Tedy jakákoli forma propagace:
zdravení nacistickým pozdravem, nošení hákového kříže na oděvu, chvála hlavních představitelů Říše v čele s Adolfem Hitlerem či obdiv k nacistické politice. Podporou nacismu se provinilo celkově 150 osob (23,1 % ze všech obviněných před TNK Poděbrady). Komise řízení zastavila v 96 případech, 36 osob bylo odsouzeno, 15 zproštěno vinny a „pouze“ 3 kauzy přešly do Kutné Hory k MLS.
V neposlední řadě bylo hojným proviněním udavačství. To se ovšem dá za přečin
„proti národní cti“ považovat zřídkakdy. Obvykle se dotyční ani žádným přečinem neprovinili, šlo pouze o mstu nebo vědomé poškozování. Každopádně poděbradská komise řešila dohromady 89 kauz „tohoto typu“ (13,7 % ze všech obviněných před TNK Poděbrady). V necelé polovině případů (41), řízení zastavila. Potrestáno bylo 15 osob, 17 zproštěno vinny. Před kutnohorský MLS se dostalo 16 osob.
Dnes žijeme v době, kdy se nám může zdát, že válka a její útrapy jsou dávnou minulostí. „Naše Evropa“ byla již těchto soužení ušetřena, ale problém válčení svět neustále trápí. A lidé se jejími následky musí i nyní vyrovnávat. Proto zhodnocení poválečného retribučního soudnictví beru jako velmi komplikovaný úkol. Bezesporu záleží na dobovém kontextu, atmosféře a mnoha jiných faktorech. Jak tedy posuzovat období, které proběhlo před více než 60 lety? Po prostudování literatury a pramenů mohu pouze konstatovat, že jednání TNK či MLS nebylo vždy korektní. Retribuční soudnictví pokládalo celou řadu otázek, na které neznalo odpověď. Snaha potrestat osoby zodpovědné za spáchání zločinů na obyvatelstvu okupovaném území Československa se tu křížila se zájmy politiků a s vyřizováním osobních svárů, vrháním špíny na veřejně známé osoby a s machinacemi u svobodných voleb.
Na úplném začátku působnosti byly rozsudky mimořádných lidových soudů a trestních komisí často ovlivněny i nedávno zažitými událostmi z doby okupace.
Nenávist projevovaná vůči německému obyvatelstvu, okupantům a jejich přisluhovačům byla patrná na každém kroku. To se ukázalo i na výši trestů odsouzenců.
V roce 1947, na sklonku retribučního období nastal problém opačný. Osoby, které si zasloužily být přísně potrestány, dostávaly tresty mírnější, nebo je komise osvobodila.
Po necelých dvou letech zášť a zloba polevily.
Tato skutečnost, zjištěná i v průběhu mého zevrubného studia pramenů, že velké množství udání bylo učiněno z tužby po odplatě, jmění, lepší pozici ve společnosti, ze žárlivosti, zášti a závisti, mě uvádí do rozpaků a rozmrzelosti. Toliko zmařených lidských životů, leckdy úplně zbytečně. Toto počínání vypovídá mnoho o mravním stavu poválečné československé společnosti, což se zároveň výrazně odrazilo na činnosti TNK. Kvůli těmto naschválům a odplatám se zbytečně hromadily případy