Ě BRADY THE PENALTY DISCOVERY COMMISSION AT POD Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA P Ř ÍRODOV Ě DN Ě -HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Historie

Studijní program: Specializace v pedagogice

Studijní obor: Historie – Český jazyk a literatura

TRESTNÍ NALÉZACÍ KOMISE PODĚBRADY

THE PENALTY DISCOVERY COMMISSION AT POD Ě BRADY

Bakalářská práce: 2010–FP–KHI–078

Autor: Podpis:

Barbora MIKŠOVSKÁ

Adresa:

Svojsíkova 528

289 03 Městec Králové

Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

Čestné prohlášení

Název práce: Trestní nalézací komise Poděbrady 1945 - 1947

Jméno a příjmení autora: Barbora Mikšovská

Osobní číslo: P08000986

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.

121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mi byli nápomocní při psaní této bakalářské práce, zejména vedoucí práce Mgr. Kateřině Lozoviukové, Ph.D za její pomoc a trpělivost.

Dále bych ráda poděkovala pracovníkům Oblastního archivu v Praze a Okresního archivu v Lysé nad Labem za vřelou pomoc a přátelům za technickou podporu.

RESUMÉ

Tato bakalářská práce analyzuje jeden z aspektů poválečného retribučního soudnictví. Na základě rozboru pramenů a komparacemi z poznatků z odborné literatury je charakterizována činnost Trestní nalézací komise v Poděbradech v tzv. prvním retribučním období (1945 – 1947). První část práce se věnuje vzniku a vývoji retribučních dekretů, zejména tzv. Malému retribučnímu dekretu. Druhá část práce je zaměřena na samotné působení Trestní nalézací komisi Poděbrady. Práce popisuje činnost komise, zejména projednávané případy. Součástí práce jsou přílohy, které obsahují soupis obžalovaných osob, které byly souzeny Trestní nalézací komisí v Poděbradech v období od 31. října 1945 do 3. května 1947, dále pak soupis předsedů komise a jejích členů a celé znění dekretů č. 16, 17, 138 a amnestie prezidenta Gottwalda z 18. června 1948. Hlavním pramenem pro bakalářskou práci byl fond Trestní nalézací komise Poděbrady, který je uložen ve Státním oblastním archivu v Praze.

Klíčová slova: dekrety, retribuce, očista, provinění, spravedlnost, Trestní nalézací komise

SUMMARY

This thesis tries to analyse activity of the Penal Discovery Commission Poděbrady during the first period of retribution which lasted from 1945 till 1947. The first part of the work attends genesis and development of the vindicatory edicts, especially so called the Small vindicatory edict. The second part of the work concentrates on the Penal Discovery Commission Poděbrady. The thesis describes work of the commission, especially debated cases which I divide to the groups on the basis of a blame and an innocence of the accused. The component of the work is supplements

S

GESTAPO Geheime Staatspolizei (Tajná státní policie) MLS Mimořádný lidový soud

MV Ministerstvo vnitra MNV Místní národní výbor NOF Národní obec fašistická NS Národní soud

NSDAP Nationalszocialistiche Deutche Arbeiterpartei (Národně socialistická německá dělnická strana)

ONV Okresní národní výbor OSK Okresní správní komise RG Revoluční gardy

SNB Sbor národní bezpečnosti SOA Státní oblastní archiv SOkA Státní okresní archiv

SS Sicherheitsdienst (Říšská bezpečnostní služba) TNK Trestní nalézací komise

ÚNV Ústřední národní výbor VOS Veřejná osvětová služba ZNV Zemský národní výbor

OBSAH

SEZNAM ZKRATEK ... 8

1. ÚVOD ... 11

2. ROZBOR PRAMENŮ A LITERATURY ... 14

2.1 KRITIKA PRAMENŮ ... 14

2.2 KRITIKA LITERATURY ... 15

3. HISTORICKÉ SOUVISLOSTI ... 18

3.1 POVÁLEČNÝ ROK 1945 ... 18

4. VZNIK DEKRETŮ PREZIDENTA REPUBLIKY ... 20

5. RETRIBUČNÍ DEKRETY A JEJICH VZNIK ... 22

5.1 TZV.VELKÝ RETRIBUČNÍ DEKRET ... 22

5.1.1 Dekret o Národním soudu ... 25

5.2 TZV.MALÝ RETRIBUČNÍ DEKRET ... 27

5.2.1 Trestní nalézací komise (TNK)... 30

5.2.1.1 Druhy provinění „proti národní cti“ ... 32

5.2.1.2 Okolnosti vylučující trestnost ... 33

5.2.1.3 Promlčení trestu ... 34

5.2.1.4 Tresty... 34

5.3 ZNEUŽITÍ TZV.MALÉHO DEKRETU ANEB PROCES S „KRÁLEM KOMIKŮ“ ... 36

6. TRESTNÍ NALÉZACÍ KOMISE V PODĚBRADECH ... 38

6.1 MĚSTSKÁ SPRÁVA V PODĚBRADECH VLETECH 1945-1946 ... 38

6.2 TNKPODĚBRADY ... 39

6.3 PŘEHLED ČINNOSTI TNK VJEDNOTLIVÝCH LETECH ... 43

6.3.1 Rok 1945 ... 43

6.3.2 Rok 1946 ... 44

6.3.3 Rok 1947 ... 46

6.3.4 Porovnání let 1946 a 1947 ... 46

6.4 PŘEHLED TRESTÁNÍ ŽEN A MUŽŮ PŘED TNKPODĚBRADY VLETECH 1945–1947 ... 48

6.5 NEJČASTĚJŠÍ PROVINĚNÍ U TNK ... 49

6.5.1 Členství ve fašistické organizaci ... 50

6.5.1.1 Vlajka ... 51

Hepner Bohumil ... 63

Václav Fried ... 64

Lopata Jaroslav ... 65

Šťastný Josef ... 65

Matoušek Václav ... 66

Dvořáková Růžena ... 67

Skřivánková Hedvika ... 67

6.6.3 Řízení zastaveno ... 68

Otto Oldřich ... 69

Václav Machůrka ... 69

JUDr. Otakar Bendák a František Mašín ... 70

Jaroslav Kolín a František Třešňák ... 70

František Beneš a Miroslav Jirásek ... 71

Antonie Henyšová ... 72

František Chrastný ... 73

6.6.4 Případy poslané k vyšším orgánům (MLS Kutná Hora) ... 73

7. ZÁVĚR ... 75

8. POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA ... 78

8.2 ARCHIVY ... 78

8.3 TIŠTĚNÉ PRAMENY ... 78

8.4 SOUDOBÝ TISK ... 78

8.5 LITERATURA ... 78

8.6 PERIODIKA ... 80

8.7 BELETRIE ... 80

8.8 SLOVNÍKY ... 80

8.9 INTERNETOVÉ ZDROJE ... 80

9. SEZNAM PŘÍLOH ... 81

„Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví“.

T. G. Masaryk

1. Ú

Válka skončila. Ale již v jejím průběhu bylo všem jasné, že až k tomu dojde, bude nezbytné potrestat její viníky. 20. listopadu 1945 se tedy sešel Mezinárodní soudní tribunál (ustanovený 8. srpna 1945) v Norimberku, kde začal proces s hlavními představiteli nacionálního socialismu. Před soudní dvůr ve městě, kde se dlouhá léta konaly sjezdy Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), usedlo 21 obžalovaných. Někdejší prominenti Hitlerova režimu, který rozpoutal druhou světovou válku, čelili obvinění ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Norimberský proces s hlavními činiteli Hitlerova režimu trval bezmála rok a vysloužil si nebývalou pozornost. Na místě jej nepřetržitě sledovalo na 250 novinářů ze všech koutů světa. Poprvé byli za prohřešky proti mezinárodnímu právu souzeni konkrétní občané poraženého státu tribunálem složeným z válečných vítězů. Neobvyklý postup byl zdůvodněn tím, že nepotrestání, či dokonce opakování nacistických zločinů by mohlo ohrozit samy základy lidské civilizace. Tehdy začalo řízení, jež se nesmazatelně zapsalo do povědomí současníků i do dějin mezinárodních vztahů.

Norimberský soudní proces byl nutnou součástí vyrovnání se s hrůzami nacismu a významně ovlivnil mezinárodní právo, i když způsob jeho provedení stále zůstává

potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, tzv. Velkým retribučním dekretem. Činnost MLS probíhala ve dvou obdobích – v první a druhé retribuci.⁴

Pro domácí politické vůdce byl vydán Dekret o Národním soudu z 19. června 1945, který měl posoudit jejich morální a politické chování v době okupace.

Zanedlouho bylo naprosto jasné, že tzv. Velký retribuční dekret nebude v rámci retribučního procesu dostačující, protože nemohl potrestat viníky z řad kolaborantů, kteří se provinili menšími delikty. Východiskem z této situace se stal tzv. Malý retribuční dekret, který už měl umožnit potrestání osob zejména české národnosti. Tzv.

Malý retribuční dekret byl vydán 27. října 1945 pod názvem Dekret presidenta republiky č. 138 o trestání některých provinění proti národní cti. V této listině bylo definováno, komu přísluší kompetence rozhodovat o vině obviněného, a kterými směrnicemi se budou řídit.

Tato práce se zabývá tzv. Malým retribučním dekretem a s ním související trestními nalézacími komisemi⁵ se zaměřením na město Poděbrady a jeho spádovou oblast. Cílem této analýzy je zmapovat působení poděbradské trestní komise v prvním retribučním období, které bylo časově vymezené dobou působnosti dekretu, což je období od 27.

října 1945 do 4. května 1947.

Nejdříve, tedy v první části této práce se zaměřuji na problematiku dekretů obecně.

Pozornost věnuji vzniku a vývoji retribučních dekretů, které jsou pro mou práci zásadní, tedy na tzv. Velký retribuční dekret, tzv. Malý retribuční dekret a také na dekret o Národním soudu.

Druhá část práce zahrnuje vlastní činností TNK v Poděbradech. Poznatky, jež jsem nabyla studiem archivních dokumentů z fondu TNK pražského oblastního archivu, jsem využila ve statistickém srovnání (počty rozsudků, zastavených řízení a předání vyšší

4 RYBÁŘ, V.: Bakalářská práce - Trestní a nalézací komise v Liberci v letech 1945–1948, Liberec 2009, str. 12.

5 Dále jen TNK.

instanci v letech 1945 - 1947, počty nejčastějších prohřešků, apod.). Tyto údaje jsem dále charakterizovala.

V přílohách je uveden soupis vyšetřovaných před trestní komisí, u kterých uvádím základní informace: jméno, příjmení, datum narození, národnost, státní příslušnost, provinění, rozsudek, datum rozsudku a eventuální revize/odvolání případu. Dále pak představuji soupis předsedů komise a jejích členů a celé znění dekretů č. 16, 17, 138 a amnestie prezidenta Gottwalda z 18. června 1948. Hlavním pramenem pro bakalářskou práci byl fond Trestní nalézací komise Poděbrady, který je uložen ve Státním oblastním archivu v Praze.

Citace v textu jsou uvedeny v uvozovkách, psané kurzivou. Práce zachycuje stav bádání k listopadu 2011.

2. R

2.1 Kritika pramenů

Základním pramenem ke studiu činnosti TKN Poděbrady se stal stejnojmenný fond uložený ve Státním oblastním archivu Praha.⁶ Obsah fondu je uložen ve 23 kartonech, z toho ovšem karton č. 18 obsahuje spisy s názvem Řízení u čestného senátu při krajské odborové radě v Mladé Boleslavi, případy lidí z odborů řešené v Mladé Boleslavi, spisy vyšetřující komise Okresního národního výboru v Mladé Boleslavi. Kartony 19 – 23 zahrnují už jen dodatky k předchozím spisům a dodatečné podklady. Materiály k vlastní činnosti trestní nalézací komise jsou tedy uloženy v 17 kartonech. Dále mi posloužil fond Okresního národního výboru v Poděbradech⁷ uložený ve Státním okresním archivu Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, který se skládal pouze z 1 kartonu a nacházely se v něm seznamy obžalovaných, rozšiřující směrnice a vyhlášky z ministerstva vnitra či obsílky o utvoření nové komise.

Celý fond Trestní nalézací komise Poděbrady je neinventarizovaný a nejsou k němu k dispozici žádné archivní pomůcky (podle databáze archivních fondů existuje prozatímní inventární seznam z roku 1962; pokud skutečně existuje, badateli je prozatím nepřístupný). V první řadě bylo nutné vytvořit si tabulku a případ od případu do ní zapisovat sledované a zjištěné údaje. K nim patřilo jméno obviněného, datum narození, národnost, státní příslušnost, důvod obvinění, datum rozsudku, druh trestu a informace o dalším vývoji případu (odvolání, revize řízení). Bez tohoto postupu by bylo téměř nadlidský úkol se ve spisech orientovat. Jednotlivé spisy jsou v kartonech řazeny podle čísel spisů (čísel jednacích). V případě chybějícího spisu tedy v číselné řadě není ani jeho příslušné číslo jednací, a chybějící spisy lze tudíž poměrně snadno dopočítat.

Fond kromě trestních spisů, a v případě posledního kartonu materiálů očistných komisí, nezahrnuje nic dalšího. Pokud fond obsahuje nějaké oběžníky nebo nařízení, netvoří vždy nedílnou součást konkrétního spisu, někdy byly vloženy pouze volně v deskách.

Z hlediska uspořádání byly spisy sice očíslovány, ale poté v deskách chaoticky zpřeházeny. Když bych měla zhodnotit stav spisů, musela bych být velmi kritická, tedy

6 SOA Praha, fond TNK Poděbrady, karton 1 – 23.

7 SOkA Nymburk, fond ONV Poděbrady, karton 1.

negativně kritická. Protokoly psány pastelkami a nečitelně nepovažuji za příkladný úřední dokument. V případě, že byl použit psací stroj, docházelo k mnohým překlepům ve jménech a datech narození, kvůli čemu vznikal problém při celkovém soupisu do tabulky. Také jsem narazila na protokoly v německém jazyce (české ekvivalenty, tam byly poté připsány), které vyplňovaly Sbory národní bezpečnosti a i trestní komise, a které původně sloužily jako úřední dokumenty v době Protektorátu. V zápatí je jasně značeno: Tiskárny Protektorátu Čechy a Morava. Trestní komise je pravděpodobně využily z toho důvodu, protože po skončení války byl na úřadech velký nedostatek tiskovin.

Dalším pramenem, který mi posloužil v mé práci, je brožura vydaná ministerstvem vnitra roku 1945 od Jindřicha Stacha „Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945“⁸ z roku 1946, kde autor podrobně vypsal směrnice k tzv. provinění proti národní cti a jednotlivé druhy trestů. Tento pramen byl při psaní teoretické části o tzv. Malém dekretu a trestních nalézacích velmi nápomocný.

Mezi třetí původní zdroj informací řadím i knihu od Karla Jecha a Karla Kaplana Dekrety prezidenta republiky 1940 - 1945⁹, která je edicí dokumentů nabízející obecné informace o vzniku a vývoji prezidentských dekretů.

2.2 Kritika literatury

Literaturu, která byla pro potřeby mé práce využita, lze rozdělit do čtyř základních skupin. Do první je řazena literatura týkající se retribučních dekretů obecně. Z mého pohledu základní monografií týkající se obecně dekretů je kniha historika Jana Kuklíka

v poválečném Československu¹¹, vydané roku 2010. Kniha mapuje retribuci od jejich počátků. Frommer komplexně zpracoval nejen problematiku retribučních dekretů, ale zaobíral se také tzv. divokou retribucí, odsunem Němců či postupnou cestou k únoru 1948 a následným státním převratem. Kniha tak nabízí čtenáři nevídanou možnost se v poválečné retribuci celostně orientovat. V přílohách knihy nalezneme úplná znění dekretů č. 16/1945 Sb., č.17/1945 Sb., č.138/1945 Sb. a také Směrnice ministra vnitra ze dne 26. listopadu vztahující se na dekret č. 138/1945 Sb. Nesmím opomenout ani monografii „Spravedlnost podle dekretů Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě“ od Mečislava Boráka¹². Ten se v úvodu své knihy věnuje vzniku dekretů se zvláštním zaměřením na retribuční dekrety a jejich uplatnění v soudní praxi.

V druhém oddíle se zabývá činností Mimořádného lidového soudu v Ostravě. Jedná se o vůbec první knihu vydanou po roce 1989, která se věnuje poválečné retribuci.

Druhou skupinu tvoří literatura zabývající se činností mimořádných lidových soudů.

Studií, které se zabývají tímto tématem, je celá řada¹³, ale pro tuto práci ovšem nebyly stěžejní.

Třetí kategorie literatury se zabývá již konkrétně tématem poválečné justice se zaměřením na tzv. Malý retribuční dekret. Tím je příspěvek s názvem „Spisy tzv.

malého dekretu v bývalých okresech Nové město na Moravě a Velké Meziříčí“ napsal Miroslav Kružík¹⁴. Druhým je text od Andrey Chrobákové Lněničkové „Malý“

retribuční dekret a německy hovořící obyvatelstvo v Ostravě v letech 1945 – 1948“¹⁵,

11 FROMMER, B.: Národní očista – Retribuce v poválečném Československu. Praha. 2010.

12 BORÁK, M.: Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě. Šenov u Ostravy.

1998.

13 K tématu např. BORÁK, M: Spravedlnost podle dekretu retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě. Šenov u Ostravy 1998.;

HRACHOVÁ, I.: Mimořádný lidový soud v Mostě 1945 – 1947, diplomová práce, katedra Historie Fakulta Přírodovědně-humanitní a pedagogická TU v Liberci 2006;

KOČOVÁ, K.: Příspěvek ke zhodnocení činnosti mimořádných lidových soudů v prvním retribučním období (1945 – 1947), In: Pax bello potior. Sborník doc. R. Andělovi, Liberec 2004, s. 299 – 318.;

14 KRUŽÍK, M.: Spisy tzv. malého dekretu v bývalých okresech Nové město na Moravě a Velké Meziříčí, in: Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu. Opava. 2002, s. 127 – 136.

15 CHROBÁKOVÁ – LNĚNIČKOVÁ, A.: Malý retribuční dekret a německy hovořící obyvatelstvo v Ostravě v letech 1945 – 1948. Brno. 2010, s. 464 – 470.

který můžeme nalézt v knize Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945 od autorů Adriana von Arburg, Tomáše Dvořáka, Davida Kovaříka a kolektivu¹⁶.

Do poslední skupiny bych zařadila závěrečné práce kolegů z katedry Historie Technické univerzity v Liberci, které se věnují přímo trestním nalézacím komisím v různých regionech. Jsou to práce Zuzany Hamplové „Trestní nalézací komise Nymburk“¹⁷, Pavla Kmocha „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy“¹⁸a Václava Rybáře „Trestní nalézací komise v Liberci v letech 1945 - 1948“.¹⁹

Celkový seznam použité literatury a pramenů je uveden na konci práce.

3. H

3.1 Poválečný rok 1945

Rok 1945 vnesl do života v Československu velký a zásadní převrat. Po osvobození z nacistické okupace a rozpadu protektorátu, Říšské župy Sudet a zpětného začlenění Slovenska, se v zemi ujala moci vláda Národní fronty v čele s prezidentem Edvardem Benešem a pustila se do obnovy státu, který si nacisté podrobili. V souvislosti s každým revolučním děním vystoupila na povrch otázka viny. Ve spojitosti s touto situací v poválečném Německu vyslovil filozof Karl Jaspers požadavek na důsledné rozlišování několika druhů viny a jejich následky:

a) Kriminální vinu za činy, které porušují jednoznačně stanovené pozitivní zákony, kde instancí rozhodující o vině a trestu je soud

b) Politickou vinu za činy státníků jménem státu, jednotliví lidé (obyvatelstvo) musí nést následky těchto činů v důsledku své příslušnosti k tomuto státu, poněvadž všichni obyvatelé odpovídají za činy své vlády

c) Morální vinu za činy, kterých se dopouští jednotlivec, nesprávnost jednání mu vyčítá jeho vlastní svědomí

d) Metafyzickou vinu za všechno zlo na světě, která vyplývá z lidské solidarity²⁰

Kdo by se měl zodpovídat za to, co společnost tolik odmítala? Tedy nastolení diktatury! Kdo byl onen provinilec? Jsou to vrcholní představitelé státu, věrní vykonavatelé jejich vůle či veškeré obyvatelstvo smířené s životem pod totalitní ideologií bez jakéhokoliv aktivního odporu? V Československu se po válce šířila myšlenka, která dopředu stanovila povahu viny proti národu a státu. Byla vyvozena ještě za období Protektorátu Čechy a Morava, kdy lidem při uvažování o vině a vinících mizel rozdíl mezi nacionálními socialisty a Němci. Němci patřili mezi ty největší původce zla a na druhé straně viny byli jejich přisluhovači a kolaboranti. To bylo poté hlavním rysem politiky – teze národnostně homogenního státu Čechů a Slováků.

20 JASPERS, K.: Otázka viny. Praha. 1969, s. 25 - 26.

Co si lidé v poválečném Československu mysleli a co cítili, samozřejmě nevíme, ale žurnalista té doby částečně vystihl situaci sloupkem v Kulturní politice datovaným 14.

září 1945:

„O důstojnost národa

Do nového života pochoduje převážná většina národa v semknutém šiku. Každému je jasno, čeho je třeba: Zachraňovat, opravovat, budovat. Uvést všechny úseky národního života zase co nejrychleji v chod a do normálních kolejí.(…) Leží na nás ještě prokletí protektorátní nesvobody. Ale mlčením se zlo nespraví. Naopak, prospívá se jím jen reakci, která číhá na chyby a těží z nich. Více. Mlčením se chyby schvalují a přebírá se za ně odpovědnost. Kolektivní vina Němců spočívala právě v tom, že se nenašel nikdo, kdo by byl měl odvahu nahlas nesouhlasit. Tam ovšem se za nesouhlasem platilo ztrátou svobody. U nás pouze ztrátou popularity. A i z toho jde strach! Nuže, hledáme občanskou statečnost. Nabízíme i pomocnou ruku. Budeme ovšem pečlivě zkoumat, kde jde o remcání reakcionářů a licoměrnou přetvářku a kde o projev svobodného ducha, jemuž běží o nápravu. Tomu chceme pomoci. Ať jde o úkazy malé, které docela zbytečně nám kazí radost ze svobody, nebo o věci veliké, kde jde o víc – kde jde opravdu o důstojnost národa.“²¹

Ač je to zahanbující, tento názor o kolektivní vině byl podporovaný státní politikou, stal součástí života společnosti a držel se v podvědomí lidí dlouhých poválečných týdnů a měsíců.

4. V

Pro vznik samotných dekretů bylo důležité neuznání platnosti Mnichovské dohody jak už českými politiky v exilu, tak i zástupci zahraničních mocností (např. Velké Británie, Sovětského Svazu).

Po tomto aktu, bylo nutné i uznání exilové vlády zahraničními státy. Mezi prvními schválilo exilovou vládu Spojené království v roce 1940. O rok později se k tomuto názoru přiklonily i Spojené státy americké a Sovětský svaz. Ve funkci prezidenta byl Edvard Beneš potvrzen v roce 1942. Toto rozhodnutí platilo do doby, než bude možné provést řádné volby. To však znamenalo počkat do osvobození ČSR a převzetí politické moci v zemi, a to bylo roku 1942 prozatím v nedohlednu.²²

Pojem „dekret“ bývá dnes vysvětlován různě. V tomto případě šlo o zákonodárné akty exilové vlády Československé republiky za 2. světové války v Londýně, tedy v období okupace ČSR Německem, kdy byla paralyzována činnost Národního shromáždění ČSR jakožto zákonodárného orgánu.²³ Jednalo se tedy o listiny hlavy státu (prezidenta) s účinností zákona, vydávané v letech 1940-1945, a schválené dodatečně Prozatímním Národním shromážděním ČSR.²⁴ Existovaly tedy dekrety ústavní a ostatní – tedy běžné. Z hlediska procesního se nijak nelišily, rozdíl byl spatřován v tom, jakou právní podstatu upravovaly. Pro myšlenku, aby prezident vydával dekrety, svědčila i koncepce vyjádřená v důvodové zprávě k ústavní listině z roku 1920, podle níž podpis prezidenta republiky má význam aktu promulgačního (veřejného prohlášení). Na rozdíl od ostatních podpisů pod zákonem nemá jeho podpis jen význam formální. Dovozovalo se, že při nemožnosti svolat Národní shromáždění zůstal prezident republiky jediným orgánem podílejícím se na zákonodárném procesu.²⁵ Prezident nevydával dekrety z vlastní iniciativy, kromě prvního ústavního dekretu o ustanovení Státní rady, je vždy

22 BLAIVE, M. – MINK, G.: Benešovy dekret: budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí.

Praha. 2003, s. 56.

23 Po skončení druhé světové války se vydávaly dekrety i na již osvobozeném území Československa.

Po obnovení republiky byly dekrety postaveny na stejnou úroveň jako zákony, to znamená, že prošly procesem tzv. ratihabice. Ta spočívala ve schválení všech podstatných změn v ústavě nebo v zákonech, ústavním orgánem obnoveného československého státu.

24 SPIRIT M.: Tzv. Benešovy dekrety. Předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky. Praha. 2004, s. 12.

25 MANDLER, E.: Benešovy dekrety: proč vznikaly a co jsou. Praha. 2002, s. 34.

vydával na návrh vlády. Musely být podepsány kromě prezidenta také předsedou vlády a dále těmi členy vlády, kteří byli pověřeni jejich výkonem. Na tvorbě dekretů se v exilu i doma podílely dohromady tedy čtyři skupiny: Právní rada, Státní rada, exilová vláda a prezident republiky.²⁶

Jedinou možností k prosazení zákona nejen na území okupovaném nacisty, byly tedy Dekrety prezidenta republiky. Vydání dekretů se vztahovala i na Čechy žijící v exilu.

Tyto dekrety prezidenta republiky zprostředkovaly např. realizaci a fungování přechodné státní správy, hospodaření se státním rozpočtem či vznik vojenských jednotek Čechoslováků.

Na Slovensku bylo prosazeno, aby zrádci a utlačovatelé byli potrestáni samostatně.

Slovenská národní rada 15. května 1945 vydala své vlastní retribuční nařízení. Bylo to právní nařízení, které údajně napsal vůdce slovenských komunistů Gustav Husák za jediný večer.²⁷

5. R

Retribuce. Co přesně toto slovo znamená a jak si ho vysvětlovat. Původně vzniklo z latinského slova „retributio“, čímž se míní odplata nebo navrácení čehosi. U nás, tedy v jazyce českém, vznikl ekvivalent retribuce, který představuje jistou nápravu a odčinění.²⁸

5.1 Tzv. Velký retribuční dekret

Už v listopadu 1942 započaly přípravné práce na tvorbě retribučního právního předpisu. Předseda Právní rady prof. Dr. A. Procházka oznámil, že rada zřídila k tomuto účelu tři subkomise. První dvě komise vypracovaly osnovy uvozovacího dekretu pro zákon o trestných činech okupantů a jejich pomahačů a pro zákon o zvláštních soudech.²⁹ Osnovu retribučního dekretu vypracoval a odevzdal v Londýně v červnu 1943 ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský. Až v listopadu 1943 byla osnova předložena Státní radě se žádostí o projednání. Po skončené generální debatě nedal ministerský předseda Šrámek pokyn o osnově hlasovat a vrátil ji ministerstvu k přepracování. Státní radě zaslal prezident osnovu 2. listopadu 1943 s žádostí o poradní zprávu a rada ji projednávala na šesti schůzích v době od 3. prosince 1943 do 2. února 1944.³⁰ Je zajímavé, že iniciativa k vydání retribučního dekretu nevzešla od komunistů, kteří figurovali ve Státní radě, která fungovala jako československý parlament v emigraci, ale od Beneše a demokratů, kteří také vypracovali první znění textu. Většina ministrů prvotní znění osnovy neschvalovala. Hlavní námitky se týkaly zpětné platnosti zákona. Dekret totiž postihoval i osoby, které se provinily proti státu již v době

„zvýšeného ohrožení republiky“, tedy od května 1938. Státní rada nakonec nový text osnovy schválila 28. září 1944 a doporučila prezidentu, aby retribuční dekret vydal.³¹

„Londýnský“ dekret prezidenta republiky z února 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech byl připravován

28 KRAUS, J. a kolektiv autorů: Akademický slovník cizích slov A – Ž. Praha. 2000, s. 662.

29 BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a mimořádný lidový soud v Ostravě (1945 – 1948). Šenov u Ostravy. 1998, s. 23 – 24.

30 Tamtéž, s. 23 – 24.

31 FROMMER, B.: c. d., s. 270 - 272.

velmi dlouho a projednáván v různých orgánech zahraničního státního zřízení.

V osvobozené republice byl nahrazen stejně pojmenovaným dekretem č. 16/1945 Sb., jehož koncepce se příliš nezměnila. Co do obsahu, rozdíl tkvěl především v přesnějším a přísnějším postihu udavačství, než se v londýnském dekretu uvažovalo. Podle znění dekretu č. 16 z 19. června 1945 mohlo být udavačství potrestáno i smrtí, mělo-li za následek smrt. Poměry v Československu ukázaly, že tato trestná činnost byla mnohem četnější a nebezpečnější než se jevilo v emigraci. Druhou změnou bylo, že londýnský dekret stanovoval jeho celostátní působnost, kdežto poválečný se vztahoval jen na české země.³²

Důležitým právním aktem v souvislosti s retribucemi byl zákon ze dne 21. února 1946 o úpravě stálých seznamů voličských. Podle §22, každý na koho bylo podáno trestní oznámení kvůli údajné kolaboraci a současně na něj byla uvalena vyšetřovací vazba, byl automaticky zbaven volebního práva (respektive nebyl vůbec zapsán do voličských seznamů) až do doby, kdy byl jeho případ odložen nebo vyřešen (jednalo se o obvinění podle velkého dekretu, dekretu o Národním soudu a nařízení SRN č. 33).

V případě odsouzení ztráta volebního práva trvala. Obviněných podle tzv. Malého dekretu se ztráta volebního práva týkala pouze, pokud byli odsouzeni. Podle výše trestu ztratili volební právo na 1-3 roky (3 roky v případě trestu vězení delšího než 6 měsíců, nebo zařazení do pracovního útvaru alespoň na tuto dobu; jinak na 1 rok, počínaje výkonem nebo prominutím trestu.) Ovšem § 23 tohoto zákona stanovuje, že u osob, proti nimž bylo učiněno trestní oznámení, nebo bylo zahájeno řízení pro trestný čin, podle kterého z ustanovení § 22 (tedy jak podle tzv. Velkého, tak i tzv. Malého dekretu), může být ve voličských seznamech učiněna poznámka o překážce výkonu volebního práva „vyžaduje-li to veřejný zájem“. Stejně tak se toto opatření vztahovalo i

skončilo-li trestí řízení pro členství v organizacích zastavením řízení nebo rozsudkem zprošťujícím.³³

Samotný Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech byl vydán 1. února 1945 v Londýně pod č. 6 úředního věstníku československého. 28. dubna 1945 konstatovala československá vláda, že je nutné reagovat na změněnou situaci na osvobozeném území a tudíž „novelizovat“ právní úpravu původního (londýnského) Velkého retribučního dekretu. Nový návrh vycházel, jak už jsem uvedla, z londýnského dekretu (až na dílčí úpravy) s tím, že vedle něj byl ještě vypracován zvláštní návrh o Národním soudu. V červnu 1945 byl tedy v Praze oficiálně vyhlášen pod číslem 16/1945 Sb.³⁴ a dekret o Národním soudu č. 17/1945 Sb.³⁵

Hlavní změnou bylo prolomení zásady retroaktivity (zpětné účinnosti) trestně právních norem. Zločiny byly podle tohoto velkého retribučního zákona prohlášeny za nepromlčitelné, což bylo důležité i pro podmínky výkonu trestu odnětí svobody podle zákona o státním vězení.³⁶

Hlavní kategorie trestných činů:

a) proti státu b) proti osobám c) proti majetku d) proti udavačství

Dekret navyšoval tresty stanovené za nejzávaznější zločiny a vymezil nové relevantní znaky trestných činů. Například za zločin úkladů proti republice stanovil trest smrti. Trest 5 – 20 let vězení byl stanoven za zločin v oddílech SS, dále za propagaci a

33 KMOCH, P.: Rukopis diplomové práce - „Malá retribuce“ a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha 2011, s. 54 - 55.

34 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, r. 1945, částka 9, ze dne 19. Června 1945, s. 25 – 31. (http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/)

35 KUKLÍK, J.: c. d., s. 363.

36 Tamtéž, s. 372.

podporu nacistického hnutí. V § 11 retribučního dekretu byl stanoven trest 5 -10 let těžkého žaláře za zločin udavačství.

Za účelem výkonu tzv. Velkého retribučního dekretu byly ustanoveny Mimořádné lidové soudy³⁷. Zřizovaly se v sídlech krajských soudů a pracovaly v pětičlenných senátech. Předsedu senátu jmenoval prezident na návrh vlády, další čtyři soudce z lidu jmenovala vláda. U MLS se závazně projednávala provinění vycházející z retribučních dekretů. Na návrh veřejného žalobce se zahajovalo trestní řízení, případ měl být projednán nejdéle do tří dnů. Mladistvé ženy a ženy těhotné nesměly být před soud postaveny. Obviněný byl povinen obstarat si zástupce, soud se mohl konat i bez přítomnosti obžalovaného. Proti výroku nebylo možné se odvolat. Platnost velkého retribučního dekretu byla stanovena na jeden rok. V listopadu 1946 byl podán vládou návrh na prodloužení dekretů ve významu vládního nařízení. Účinnost retribučního dekretu skončila 4. května 1947.³⁸

Po převratu v únoru roku 1948 rozhodla komunistická vláda o znovuobnovení retribučního soudnictví.³⁹ MLS měly posloužit k udržení a upevnění moci. Přelíčení měla fungovat k odstranění faktických či zdánlivých odpůrců. Velké plány, jenž komunisté s tzv. druhou retribucí měli, ale selhaly. Místo zamýšlených desetitisíců, bylo nakonec odsouzeno v celém Československu kolem tří tisíc osob.⁴⁰

5.1.1 Dekret o Národním soudu

Původně, tedy ještě v londýnském exilu, vláda nepočítala se vznikem národního soudu. Tento nápad se zrodil až později. O jeho definitivním vzniku se rozhodlo v Moskvě. A tudíž bylo nutné vydat nový dekret. Jeho návrh schválili již 4. června

fungoval v případě, že se trestných činů podle dekretu č. 17/1945 Sb. dopustili: státní prezident tzv. Protektorátu Čechy a Morava, členové tzv. protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria, hlavní příslušníci České ligy proti bolševismu, vedoucí představitelé Národní odborové ústředny či významní novináři, úředníci a průmyslníci. Jako soud čestný fungoval NS vůči výše uvedeným osobám, pokud se nedopustily trestných činů, ale nechovaly se po 21. květnu 1938 tak, jak se

„slušelo na oddané a odvážné občany“ Československa. ⁴² O okolnostech procesu spojeného právě se členy bývalé protektorátní vlády, byly napsány mnohé reportáže.

Zmiňuji tu, která vyšla v periodiku Kulturní politika:

„Před národním soudem stojí pět mužů, kteří nám z pověření říše vládli. A okolo národního soudu pobíhají hloučky, vykřikující návrh na rozsudek. Obžalovaní se hájí, že jejich práci musel někdo dělat. Když ne oni, bylo by tu dost ochotných vlajkařů⁴³, kteří se třásli na moc. Obžalovaní tvrdí, že svou prací ve vládě prospěli národu, že svého postavení použili k zmírnění mnohých zel, že byli brzdou.“⁴⁴

Jak se říká, po bitvě je každý generál. Měli tedy pravdu, když to říkali? Opravdu v lecčem a před leckým ušetřili občany, nebo to byli pouze alibistické báchorky, které potřebovaly k vymanění se z obvinění? Za jakou cenu zaprodali „své duše“? Kdyby po osvobození ještě žil gen. Alois Eliáš, první předseda protektorátní vlády, který se aktivně podílel na odboji, byl by také považován za „zaprodance“ či nikoli. Prvně prý váhal, zda premiérství přijmout. Vést vládu podřízenou, a vlastně sloužící okupantovi, bylo českému vlastenci proti mysli. Přijetí nabídky znamenalo hodně riskovat, určitě i neporozumění, možná zatracení ze strany společnosti. Jak sám řekl: „S úmysly a snad i s činy bude možné se jednou odvolat k dějinám – ale co všechno se může stát do té doby a mohou být dějiny vůbec spravedlivé?“ Vnitřně ho to drásalo a trápilo, ale zvolil si tento svár, toto břímě, jako voják, vědomě a uvážlivě.⁴⁵

42 SPIRIT, M.: Tzv. Benešovy dekrety. Předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky. Praha. 2004, s.

204.

43 Členové české fašistické organizace Vlajka.

44 Ministři před soudem. Kulturní politika, 17. 5. 1946.

45 KVAČEK, R. – TOMÁŠEK, D.: Generál Alois ELIÁŠ. Praha. 1996, s. 25 – 26.

Ve vedení NS stál předseda jmenovaný prezidentem na návrh vlády.⁴⁶ Musel být profesním soudcem, podobně jako dva zástupci a předsedové jednotlivých senátů. Byl vytvořen úřad veřejného žalobce, v jehož čele stál národní prokurátor. Přípravná procedura byla omezena na zásadní a nejdůležitější fakta. Daný případ bylo nutné vyřešit do 14 dnů od zahájení procesu.⁴⁷

5.2 Tzv. Malý retribuční dekret

Po vzniku a chvilkovém působní MLS bylo jasné, že tzv. Tzv. Velký retribuční dekret nebude plně vyhovující. Před MLS se dostávaly případy, kde k provinění sice došlo, ale buď se nadal zařadit do jedné ze čtyř skupin, nebo i ta nejnižší trestní výměra (5 let) byla v poměru k míře provinění až příliš vysoká. Z toho důvodu se dne 27. října 1945 vydal tzv. Malý retribuční dekret č. 138 Sb. o potrestání některých provinění proti národní cti platný pouze pro české země. Přesný název dekretu byl „Dekret prezidenta republiky č. 138 ze dne 27. října 1945 o trestání některých provinění proti národní cti“⁴⁸.

Vydání tzv. Malého retribučního dekretu se neobešlo bez komplikací. Ministru vnitra, komunistovi Václavu Noskovi bylo svěřeno vypracování osnovy k dekretu, který by se věnoval potrestání dobrovolného úzkého styku s okupanty. Mimo tento problém dostal za úkol vyřešit otázku nezákonně držených státně nespolehlivých občanů ve vazbě. Nejprve Nosek oba problémy sloučil do jednoho dekretu. To však vzbudilo ve vládě diskuzi. Návrh odmítl přijmout zvláště národně socialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Už v tuto dobu se zřetelně diferencovaly názory a stanoviska těchto dvou ministerstev. Nosek byl nakonec přinucen rozvrhnout tento soubor problémů do dvou dekretů.⁴⁹ A tak byly vydány dva: Ústavní dekret prezidenta republiky č. 137/1945

podepsal v předvečer prvního zasedání Prozatímního Národního shromáždění, aby zamezil jakékoli další diskuzi. Tímto jednáním, které odsouhlasily nekomunistické strany Národní fronty, nechtěně dopomohl komunistické straně k zisku politické moci právní cestou.⁵¹

Dekret č. 16/1945 Sb. a dekret č. 138/1945 Sb. se lišily v několika podstatných bodech. Trestní pravomoc měly v „rukou“ u prvně jmenovaného MLS, jež byly vytvořeny samotným dekretem a spadaly do působnosti ministerstva spravedlnosti, ovládaného národními socialisty. U tzv. Malého retribučního dekretu byly vykonavatelem Trestní nalézací komise⁵², které byly zřízeny při Okresních národních výborech⁵³. Činnost TNK byla spravována komunisty ovládaným ministerstvem vnitra.⁵⁴

Tzv. Malý retribuční dekret nabyl účinnosti dnem vydání (27. října 1945) a éra jeho trvání byla spjata s dobou trvání tzv. Velkého retribučního dekretu. Jeho platnost končila dnem 4. května 1947. Trestní řízení bylo nutné provádět v rychlém tempu, protože činy spáchané před účinností dekretu se promlčovaly v šesti měsících ode dne, kdy tento dekret nabyl účinnosti. Veškeré případy, které se nestihly u komise při ONV dokončit do stanového data, byly na návrh veřejného žalobce postoupeny k okresnímu soudu. Odsouzený podle tohoto dekretu mohl být trestán veřejným pokáráním, pokutou do jednoho milionu nebo vězením do jednoho roku. Mohlo se užívat i kombinace dvou trestů či udělení všech tří trestů najednou. Pokud došlo k udělení peněžité pokuty, bylo nutné udělit i rezervní trest vězení pro případ, že by odsouzenec neměl finanční prostředky na splacení pokuty. To ovšem někdy způsobilo nemalé potíže, protože pokud byl viník odsouzen i k trestu vězení, nesměl součet obou trestů přerůst délku jednoho roku. Jednání se také nekonala před soudem, ale před komisemi ONV.⁵⁵ Komise se řídily instrukcemi a předpisy vydanými ministerstvem vnitra. Ve směrnicích bylo

51 Podrobněji Borák: c. d., s. 36 - 37.

52 Dále jen TNK.

53 Dále jen ONV.

54 BORÁK, M.: c. d., s. 78 – 80.

55 FROMMER, B.: c. d., s. 270 – 271.

definováno těchto devět konkrétních provinění, které měla komise trestat. Činy označené za „nepřístojné chování“ představovalo zejména:

• Hlášení k německé nebo maďarské národnosti nebo vědomé podporování odnárodňovacích snah Němců nebo Maďarů.

• Politická spolupráce s Němci nebo Maďary a členství ve fašistických organizacích.

• Propagování, obhajování, vychvalování nebo podpora nacismu, fašismu nebo antisemitismu.

• Schvalování, podpora nebo obhajování nepřátelských projevů nebo činů nacistů, fašistů a českých nebo slovenských zrádců.

• Odborná spolupráce s Němci, Maďary a s českými nebo slovenskými zrádci, přesahující meze průměrného nařízení výkonu.

• Ucházení se o povýšení, vyznamenání, odměny, služby a jiné výhody u německých nebo maďarských úřadů nebo funkcionářů, nebo poskytování úplat různých jiných výhod okupantům.

• Zneužívání postavení na vedoucím místě, dosaženého pomocí okupantů.

• Společenský styk s Němci nebo Maďary přesahujícím míru nezbytné nutnosti.

• Týrání, urážení nebo terorizování Čechů a Slováků, spáchané ve službách nebo v zájmu okupantů nebo ve snaze zalíbit se jim.⁵⁶

Po únorovém převratu dostaly komise od nové komunistické vlády pokyn, aby zahájily přezkoumání neboli revizi některých už uzavřených případů a pustily se do vyšetřování udání, která ještě nebyla projednána. Dekret prezidenta republiky č.

ohrožení republiky (…) nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán“.⁵⁸

Výše uvedené nedostatky v dekretu využili nejvíce příslušníci komunistické strany.

Každý obžalovaný podle retribučních dekretů pozbyl volební právo. K jeho ztrátě postačilo dle rozhodnutí pouhé předvolání k soudu či k vyšetřujícím komisím ONV.⁵⁹

5.2.1 Trestní nalézací komise (TNK)

26. listopadu 1945 zveřejnil ministr vnitra směrnice, podle kterých se trestání

„provinění proti národní cti“ prováděla. Vykonáním byly pověřeny ONV, které se řídily instrukcemi vydanými ministerstvem vnitra. ONV svěřily trestní pravomoci dekretu zvláštním komisím. Trestní nalézací komise působily ve dvou obdobích, a oproti MLS spadaly do působnosti ministerstva vnitra v čele s Václavem Noskem, komunistou.⁶⁰

Každá TNK se skládala ze čtyř členů, podle pravidla za každou českou politickou stranu jeden. Vykonávání funkce člena trestní nalézací komise bylo prohlášeno za občanskou povinnost. Při odmítnutí hrozila pokuta do výše 5 tisíc korun nebo vězení do 5 dnů. U jednání komise musela být přítomna osoba s právnickým vzděláním, které trvalo pět let, a na jehož konci se skládala státní zkouška. Příslušník komise tedy nemusel zastávat profesi soudce⁶¹. Nebylo nutné, aby se jednalo přímo o člena komise, mohl to být i zapisovatel nebo přizvaný poradce. Tento výklad vydalo ministerstvo vnitra dne 29. ledna 1947 ve vysvětlivkách ke směrnici.⁶² Komise se nemusela podřizovat autoritě svého předsedy, tedy osobě s ukončeným právnickým vzděláním, který, jak již bylo zmíněno, musel v komisi být. Dále se nemusela potýkat s advokáty obhajoby, jestliže se členové shodli, obviněný měl možnost si na jednání přivést alespoň právního poradce. Ten se ale nesměl během procesu nijak projevovat. Obžalovaný taktéž nemohl předvolávat svědky ve svůj prospěch, a ti kteří byli vyšetřováni na

58 Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1945, částka 57, vydané 26. 11. 1945, s. 338.

59 BORÁK, c. d., s. 38.

60 FROMMER, B.: c. d., s. 267.

61 Profese soudce byla podřízena těmto úkonům: absolvovat právnickou fakultu, včetně vykonání tří státních zkoušek (historicko-právní, judiciální a státovědecké), jako právní praktikant (auskultant) se 3 roky připravovat na výkon funkce soudce a složit soudcovskou zkoušku.

62 č. B-222O-23/11-45-I/2 ze dne 26. 11. 1945.

svobodě, nemohli ani prozkoumat důkazní materiály, které předem nashromáždila komise. Jednalo se o dokumenty a podklady, které byly pro či proti viníkovi. Informace a podklady pro jednotlivé případy v obcích a menších městech soustřeďoval Sbor národní bezpečnosti.⁶³

Nařízení cosi poskytovala i obviněným. A to, že případy národní cti se stíhaly na svobodě, i když řada lidí skončila ve vězení. Za druhé, na rozdíl od rozsudků mimořádných lidových soudů mohli obžalovaní výrok komisí napadnout. Odvolací institucí byly trestní odvolací komise Zemských národních výborů v Praze a v Brně.

Oproti okresním komisím, tyto komise měli na starost již profesionální právníci.⁶⁴ A v neposlední řadě, obviněný, jenž byl shledán vinným, se mohl odvolat k Nejvyššímu správnímu soudu. Přestože směrnice umožňovala odvolání, dovolovala také trestním komisím, aby se věnovaly případům lidí, které dříve zprostil viny mimořádný lidový soud.⁶⁵ To znamenalo, že pokud žalobce věc odložil, poněvadž obžalovaného by nebylo možné odsoudit k minimálně pětiletému vězení, mohla TNK bez průtahů zahájit trestní proceduru a dotyčného soudit podle malého dekretu.

V případě některých obviněných byla sankce od nalézací komise jen dílčí částí jejich poválečného soužení. Uvěznění, pokuty či zveřejnění odsuzujícího rozhodnutí často doprovázel další nepříjemný postih: dotyčný nemohl získat tzv. osvědčení o národní spolehlivosti. Bez tohoto osvědčení se stal společenským vyděděncem a čelil hmotnému i sociálnímu úpadku.⁶⁶ Což je trest sám o sobě vysoký a krutý. Proto se mělo o každém vyloučení rozhodovat jednotlivě, podle toho co dotyčný sám udělal nebo neudělal a za co nesl odpovědnost. A mělo se tak dít na základě všeobecně známých zákonů a toto rozhodování nemělo podléhat většinovým názorům. Podle Jana Sokola⁶⁷ stojí tato

5.2.1.1 Druhy provinění „proti národní cti“

„Lidské jednání není přísně determinováno nutnými příčinami jako pohyb koulí na kulečníku, ale není úplně nahodilé jako Brownův pohyb molekul. Pole možného jednání je vždycky omezeno dalšími podmínkami, v jejich rámci se však řídí souhrou množství sil, které člověka od něčeho odrazují a odpuzují, a k něčemu zase přitahují a vábí. Jsou věci nežádoucí a

obávané, jimž se člověk pečlivě a z dálky vyhýbá jako hlad, nebezpečí a nejistota, kdežto jiné ho dovedou naopak na dálku uhranout, že za nimi půjde přes hory – a někdy i přes mrtvoly.“⁶⁸

(Jan Sokol: Malá filosofie člověka)

„Dekret“ a zejména jeho prováděcí nařízení, na nichž byla postavena existence a fungování TNK, se věnují mnoha druhům provinění, souhrnně označovaných jako

„provinění proti národní cti“. Ovšem ani směrnice ministerstva vnitra ani Malý retribuční dekret neobsahoval definici „národní cti“ sám o sobě. Namísto toho v nich bylo devět konkrétních provinění, které měla komise trestat. Činy označené za

„nepřístojné chování“⁶⁹ představovalo zejména:

• Hlášení k německé nebo maďarské národnosti nebo vědomé podporování odnárodňovacích snah Němců nebo Maďarů.

• Politická spolupráce s Němci nebo Maďary a členství ve fašistických organizacích.

• Propagování, obhajování, vychvalování nebo podpora nacismu, fašismu nebo antisemitismu.

• Schvalování, podpora nebo obhajování nepřátelských projevů nebo činů nacistů, fašistů a českých nebo slovenských zrádců.

• Odborná spolupráce s Němci, Maďary a s českými nebo slovenskými zrádci, přesahující meze průměrného nařízení výkonu.

• Ucházení se o povýšení, vyznamenání, odměny, služby a jiné výhody u německých nebo maďarských úřadů nebo funkcionářů, nebo poskytování úplat různých jiných výhod okupantům.

68 Tamtéž, s. 179.

69 Jednotlivé body nepřístojného chování podrobněji vysvětleny STACH, J.: c. d., s. 8 – 12.

• Zneužívání postavení na vedoucím místě, dosaženého pomocí okupantů.

• Společenský styk s Němci nebo Maďary přesahujícím míru nezbytné nutnosti.

• Týrání, urážení nebo terorizování Čechů a Slováků, spáchané ve službách nebo v zájmu okupantů nebo ve snaze zalíbit se jim.

Podmínkou trestnosti bylo, že takové jednání vzbudilo „veřejné pohoršení“, které se mělo zjišťovat i objektivními důkazními prostředky, např. výslechem svědků.⁷⁰ Zda byli svědkové objektivní nelze vždy s jistotou říci. Velkou roli zde sehrála osobní msta, žárlivost, závist a obdobné negativní vlastnosti. Tato křivá udání byla častá už z toho důvodu, že nebyla trestná a nehrozily za ně žádné postihy.

5.2.1.2 Okolnosti vylučující trestnost

Malý dekret stanovil okolnosti, které vylučovaly trestnost:

• V případě, že byl čin vykonán pod nátlakem.

Obvykle tak docházelo pod pohrůžkou ztráty zaměstnání, pronásledováním, hrozbou vězení, vydíráním apod. Nebyla to vůbec věc ojedinělá, nemalá většina kauz byla důkazem.

• Pokud šlo bez zbytečných průtahů dokázat, že pachatel jednal s úmyslem prospět českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice, jejím spojencům nebo jinému obecnému blahu, nebo se záměrem odvrátit národní, rasové nebo politické pronásledování jednotlivce.

V tomto případě, bylo velmi komplikované právě „bez průtahů dokázat“ dotyčného

• Jestliže šlo bez průtahu dokázat, že se pachatel svou další činností zasloužil o osvobození republiky z nepřátelské nadvlády, o nápravu, o zmenšení zla způsobeného nepřítelem.⁷¹

Ve všech třech případech šlo upustit od trestního stíhání jen za další podmínky, totiž že škoda zaviněná pachatelem nepřevyšuje jím sledovaný záměr.

5.2.1.3 Promlčení trestu

Trestné činy se podle dekretu o trestání některých provinění proti národní cti promlčovaly po šesti měsících. Promlčecí termín se počítal dnem, kdy byl čin spáchán.

U činů spáchaných před 26. listopadem 1945 tímto dnem.⁷²

V praxi šlo obvykle o činy spáchané před účinností dekretu a promlčecí lhůta u nich skončila 26. května 1946. Řada osob ale čekala na rozsudek třeba i celý rok.

5.2.1.4 Tresty

Člověk, jenž se dopustil trestného činu podle dekretu o trestání provinění proti národní cti, byl potrestán vězením do jednoho roku nebo pokutou do 1 000 000 Kčs nebo veřejným pokáráním, či dokonce dvěma nebo všemi těmito tresty.

Podle rozsahu provinění šlo pachatele potrestat:

a) Veřejným pokáráním, b) Pokutou,

c) Pokutou a veřejným pokáráním, d) Vězením,

e) Vězením a veřejným pokáráním, f) Pokutou a vězením,

g) Pokutou, vězením a veřejným pokáráním.⁷³

71 STACH, J.: c. d., s. 12.

72 STACH, J.: c. d., s. 14.

73 STACH, J.: c. d., s. 14.

Pokud byla uložena pokuta, byl také vymezen pro případ nedobytnosti náhradní trest vězení podle míry zavinění do jednoho roku. Verdikt o náhradním trestu musel být vždy zaznamenán do nálezu, i přestože bylo pravděpodobné, že pokuta bude dobytná, protože obviněný je movitý. Odsouzenec však neměl na vybranou, zda chce zaplatit pokutu, či odpykat si náhradí trest. Pokuta na něm musela být vymáhána a teprve pokud zůstal výkon bez výsledku, byl nařízen výkon náhradního trestu.⁷⁴

Do trestu na svobodě se započítávala i doba, po kterou byl pachatel vzat do vazby.

Pro podezření z trestních činů podle dekretu o trestání provinění proti národní cti nebyla sice podle platných předpisů povolená zajišťovací vazba, ale všem zadrženým osobám, které se pokládaly za nespolehlivé, pokud k nim došlo před 26. prosincem 1945, byla deklarována za zákonná a připočtena k trestu.⁷⁵

Trest veřejného pokárání byl realizován tím způsobem, že se právoplatný nález veřejně vyvěsil nebo jinak vyhlásil v obci, v které potrestaný bydlel, a eventuálně i v městečku, v níž čin spáchal.⁷⁶ V některých okresech byly trestní nálezy také uveřejňovány v tisku nebo vyhlašovány rozhlasem, přestože toto opatření nemělo právní podklad. Jsou známy případy, kdy byly zveřejňovány tresty v případech dosud pravomocně neukončených, ale také případy, kdy trestní nalézací komise nařídila zveřejnění nálezů v tisku, ale žádné noviny je neotiskly.

Obžalované (i ty, kterým byla prokázána nevina) často doprovázel další nepříjemný postih – dotyčný nemohl získat tzv. osvědčení o národní spolehlivosti. Absence zmíněného osvědčení měla obdobné následky jako ztráta občanské cti. Osoba nemohla vykonávat žádný společensky odpovědný úřad a nemohla pracovat v žádném

a komise ještě nevynesla rozsudek, počítal se také mezi „nespolehlivé“. Aby nedocházelo ke zmatkům, vydalo ministerstvo vnitra oficiální příručku.⁷⁷ Ta stanovila pravidlo: Důvěru pak máme (vlastně musíme mít) ke každému, kdo nás ještě nezklamal, čili v našem případě ke každému, kdo v době zvýšeného ohrožení republiky nezakolísal ani jako občan republiky, ani jako Čech, Slovák a vůbec Slovan.“ Na počátku roku 1947 byly vydány nové mírnější směrnice pro vydávání osvědčení. Každý obyvatel slovanského původu si takové osvědčení zasluhoval, jestliže již nebyl souzen nebo nečekal na výrok v retribučním procesu. Kdokoli byl v rámci retribuce osvobozen nebo byl jeho případ odložen, měl na vydání tohoto potvrzení také nárok.⁷⁸

5.3 Zneužití tzv. Malého dekretu aneb Proces s „králem komiků“

Už v době vydání retribučních dekretů se šířily názory, že nejde o soudnictví právní, jako spíše o politické. Dekrety se nejednou staly nástrojem pomsty a procesy měly často se spravedlivými soudy pramálo společného. Dekret zneužívaly i lidé, kteří si klamným udáním vyřizovali soukromé rozepře, chtěli se obohatit cizím jměním nebo počítali s vyšším pracovním postavením na úkor obviněných. Výjimku netvořily ani známé tváře české kultury…

Vlasta Burian přezdívaný „král komiků“ byl ve 20. a 30. letech velmi populární, především díky rozhlasu a filmu. Jako mnoho dalších herců i on za vzniku protektorátu pokračoval ve své tvůrčí činnosti. Když mu byla nabídnuta práce v rozhlasové parodii

„Hvězdy nad Baltimorem“, ve které byly zesměšňovány Spojené státy i československá exilová vláda a doplňovány antisemitskými glosami, přijal.⁷⁹ Po skončení války byl na základě anonymního udání od sousedů a oficiálního obvinění od národní divadelní komise koncem května zatčen a držen ve vazbě až do září. Když žalobce nakonec v říjnu 1945 obvinění přezkoumal, usoudil, že je nelze předložit k mimořádnému lidovému soudu. Dospěl k názoru, že v oné parodii nehrál Burian s úmyslem podporovat nacismus, a proto ho nelze zařadit pod § 3 tzv. Velkého retribučního dekretu. Věc byla o tři měsíce později odložena, ale tajná policie si složku Burian znovu vyžádala. Z ne přesně známých důvodů měli vysocí funkcionáři zájem o jeho

77 FROMMER, B.: c. d., s. 278 – 280.

78 FROMMER, B.: c. d., s. 280.

79 FROMMER, B.: c. d., s. 294 – 295.

potrestání.⁸⁰ Burianův případ tedy neskončil před mimořádným lidovým soudem, ale stále mu hrozilo potrestání podle malého dekretu (v té době už byl vydaný). Tak 8.

června 1946 zasedala v Praze TNK, kdy měl obžalovaný možnost opět vystoupit před

„publikem“. Tentokrát byl obviněn z žádosti o německé občanství, podpory nacismu, profesionální kolaborace a ze stýkání s Němci za hranicí nutnosti. V rozporu s právní úpravou malého dekretu, byl právníkem aktivně hájen, čímž vyšlo najevo, že veškerá obvinění jsou nepotvrzena. Mnoho osob svědčilo v jeho prospěch. Členové komise se poté jednomyslně shodli, že nebylo k dispozici dostatek důkazů, které by prokázaly Burianovu vinu. A přesto pronásledování neskončilo. Na základě údajně nových důkazů zrušila pražská TNK v lednu roku 1947 osvobozující rozhodnutí a 3. května, pouhý jeden den před ukončením celého retribučního období, zasedala již nová komise a případ přezkoumala. Což působí značně účelově. Nepřipustila vyslýchání svědků ani konzultace s právním poradcem. Po šestihodinovém procesu prohlásila komise Buriana vinným za styk s Němci ve větší míře, než bylo přípustné. Následoval trest veřejného pokárání, půlmilionová pokuta a tři měsíce vězení. Protože už v roce 1945 byl držen ve vazbě, ocitl se hned na svobodě. Proti rozsudku se odvolal, ale než mohl být jeho případ znovu prošetřen, došlo k únorovému komunistickému převratu. Když se konečně revizní komise na podzim 1948 sešla, pouze potvrdila výrok z května 1947, tedy vinen.⁸¹

Až roku 1994 byl Vlasta Burian rehabilitován. A to poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovu projednání jeho případu. Jednalo se vůbec o jednu z prvních rehabilitací po prolomení Dekretů prezidenta republiky.