Sociálně - ekonomické aspekty

Není pochyb, že rodina je stále ještě největší jistota v životě lidí. Ať už v době hospodářské krize anebo v dobách, kdy už staré důchodové modely nefungují, kdy je stále méně mladých, kteří by pracovali na stále více starých lidí. Stát má proto dnes morální závazek učinit kroky, které by znovu upevnily mezigenerační solidaritu, musí zajistit rovnováhu mezi generacemi, postarat se o rovnoměrnější rozdělení výhod a povinností. Problém mezigenerační solidarity dnes patří v sociální oblasti k závažným a důležitým tématům.

Bohužel je dnes na stáří a jeho problematiku nahlíženo často pouze z ekonomického hlediska.

Je to pochopitelně dáno demografickým vývojem společnosti, tzv. stárnutím populace.

Neustálé diskuze a nejistota související s ekonomickým zabezpečením seniorů, resp. důchodovým systémem, vyvolávají v seniorech značné obavy a pocit, že jsou na obtíž.

V České republice existuje pojem dlouhodobé péče, která reaguje na nesoběstačnost seniorů, ztotožněný s určitým ústavním řešením, a to jak v oblasti zdravotnictví, tak v oblasti sociální péče. Je nutné zabývat se problematikou léčeben dlouhodobě nemocných, resp. nepříliš utěšenou situací v souvislosti s kvalitou poskytovaných služeb nejen v rezortu zdravotnictví v zařízení typu léčebna dlouhodobě nemocných, ale také na dalších ošetřovatelských odděleních, psychiatrických zařízeních, zařízeních následné péče atd. Je nesmyslné přičítat tyto problémy pouze nedostatku financí plynoucích do oblastí zdravotnictví a sociální sféry. Celý problém je zakotven mnohem hlouběji

ve společnosti samotné a jé dán zejména jejími prioritami. Je nutné si uvědomit, že senioři mnohdy potřebují hlavně laskavost a podporu důstojnosti. Také se už ve světě hovoří, že v jakémsi protipólu k té „hi-tec“ medicíně existuje „hi-tuch-care“, péče, kdy se více o člověka staráme, více se ho dotýkáme, více podporujeme právě jeho lidskou důstojnost.

A ve sféře sociální je to jakési pominutí právě té nemocnosti. Právě toho, že nesoběstačnost vzniká v důsledku nemoci a že by měla být řešena pokorně ve spolupráci s těmi, kteří jsou schopni reagovat na potřeby nemocných, čili i ve spolupráci se zdravotníky.

Při dlouhodobé péči o seniora v rámci rodiny je často zapomínáno na skutečnost, že pečující rodiny potřebují podporu, služby, edukaci a také uspokojování vlastních potřeb.

Protože průměrný pečující o seniora v České republice je žena 56 let věku.

Je potřebné, aby existoval systém dlouhodobé péče jako komplex služeb domácích, komplex podpory rodiny, ale také nezbytných institucí, které by v tomto případě byly jakýmsi lidským a laskavým řešením. Přemísťování seniorů z instituce do instituce, které vzniká tím, že vlastně dlouhodobá péče u nás neexistuje, a že následná zdravotní péče je definovaná jakousi pomyslnou hranicí tří měsíců, vede u těchto lidí ke ztrátě důstojnosti a apatii.

Současné služby v rámci zdravotnictví postrádají právě jakýsi aktivní přístup k lidem, určitou podporu zdraví, včasného léčení a včasnou rehabilitaci.

Příklad z praxe č. 1:

Žena ve věku 52 let pečuje o svoji 76tiletou matku. Obě bydlí ve stejné malé obci (přibližně 500 obyvatel) vzdálené od nejbližšího okresního města 12km. Matka bydlí sama v rodinném domě, dcera se svojí rodinou v jiném rodinném domě, zhruba 500m vzdáleném. Matka je velmi fixována na své domácí prostředí, nerada vychází ven. Má lehce sníženou pohyblivost, nadváhu, onemocnění štítné žlázy, cukrovku a hypertenzi. Velkým celoživotním problémem je pro matku starší dcera, která trpí paranoidní schizofrenii a t.č. je umístěna v psychiatrické léčebně. Matka rovněž před dvěmi lety ovdověla po padesátiletém harmonickém manželství.

Dcera, která pracuje jako OSVČ a obstarává převážně sama celou domácnost, kde žije s manželem a dvěma dětmi, denně dochází za matkou s nákupy, zajišťuje běžný i mimořádný úklid, pomoc s náročnějšími hygienickými úkony i práce na zahradě. Velkým problémem je dopravní obslužnost, nedostatek autobusových spojení a chybějící vlastní vozidlo. Návštěvy lékaře a obstarání větších nákupů je tak složitým úkolem, který je nutné vždy řešit pomocí dalších lidí. Dcera se cítí být vyčerpána nejen po stránce fyzické, ale také po psychické

stránce, neboť matka i přes její obětavost a snahu často péči dcery odmítá a v zápětí vyčítá, že nemůže některé úkony sebeobsluhy zvládnout. Celoživotní trauma z choroby starší dcery občas vede k tomu, že je mladší dcera matkou obviňována z vlastních úspěchů a kvality života.

U matky je logické, že hodnotí dosavadní život, ale z důvodu téměř nulových zájmových aktivit a sociálního kontaktu s okolím dochází ke zbytečnému trápení se skutečnostmi, které již nelze změnit. Dcera bohužel díky své vytíženosti nemá čas v takové míře, aby mohla matku vyslechnout a s nadhledem s ní vést komunikaci. Je zde nulový kontakt se sociálními pracovníky, psychologem, terénní pečovatelskou službou apod. Pro dceru by byla potřebná respitní péče. Prognóza tohoto životního příběhu je taková, že se zvyšujícím se věkem matky a snižováním její soběstačnosti se bude zvyšovat náročnost péče jak po stránce fyzické, tak i psychické. Morální hledisko však dceři nedovolí, aby matku umístila do ústavního zařízení a dokud to bude možné, bude o ni pečovat sama.

Příklad z praxe č. 2:

Osamělá žena (dále jen „pečovatelka“) ve věku 65ti let pečuje o svoji 92letou matku. Žena pobírá důchod, matka příspěvek na péči 3. stupně. Společně žijí ve středně velkém městě s dobrou infrastrukturou a dostupností veškerých služeb. Bydlí v rodinném domě, který je ve vlastnictví pečovatelky. Matka je pohyblivá pouze s pomocí druhé osoby, mentálně zcela v pořádku s ohledem na věk (drobné výpadky paměti apod.). Pečovatelka je v relativně dobré fyzické i psychické kondici, ale péče o matku je pro ni často nadměrnou fyzickou zátěží.

Důležitým faktorem je ekonomické hledisko, kdy pečovatelka si není schopna s ohledem na matku zajistit další příjem a příspěvek na péči je pro ni rozhodující pro rozpočet domácnosti. Dalším faktorem je pak silné citové pouto k matce, pocit sounáležitosti a rodiny a snaha pro matku zabezpečit maximální péči. I přes to je ze strany pečovatelky často matka neúmyslně ponižována a stavěna do role „dítěte“ a ztrácí tak svoji důstojnost. To může být samozřejmě způsobeno fyzickou a zejména psychickou zátěží, která je takto nevhodně kompenzována. Je nutné podotknout, že pečovatelka nemá žádné vlastní zájmy a aktivity, kde by se sama realizovala, žije v podstatě bez přátel, soustředěná pouze na péči o matku. Vlastní děti jsou již dospělé a komunikace s nimi téměř mizivá a manželství pečovatelky bylo rozvedeno.

Po necelých dvou měsících od zaznamenání případu, matka zemřela. Pečovatelka je i po několika dalších měsících frustrována, nenachází novou realizaci a ztrácí smysl života.

Cítí se velmi osamělá, trpí onemocněními s množstvím psychosomatických příznaků.

3.2 VÝHODY A NEVÝHODY TERÉNNÍ PÉČE A PÉČE V POBYTOVÝCH