Uzavřou-li lidé smlouvu dobrovolně, tedy vzdají se části svých práv s tím, že se k tomu přidají ostatní, vznikne podle Hobbese zřízený stát. Lidé si nad sebe dosadí panovníka, na kterém se dohodnou. Panovník potom smlouvu pro-sazuje, bez jeho autority je nesmyslná.25 Zbytek obyvatel státu se nazývá poddanými, každý poddaný může být vždy zavázán pouze jednou smlouvou, tudíž může být příslušníkem pouze jednoho státu. Když se jí zaváže, musí dodr-žovat určená pravidla. Nesmí se bouřit proti vladaři, nesmí se ho pokusit svrhnout bez jeho souhlasu, taková vzpoura je brána jako zrada. Také se nesmí pokusit o návrat do původního, přirozeného, válečného stavu. Ostatně, potres-tán může být jedinec za jakýkoliv čin provedený proti vůli státu, nebo vůli vladaře.26
S každým, kdo se protiví podmínkám smlouvy nebo s nimi z jakýchkoliv důvodů nesouhlasí, je jednáno jako s nepřítelem. Pro funkčnost státu je pod-statné podřízení a poslušnost. Aby moc mohla dosáhnout bezpečí pro všechny, musí se jí také všichni podřídit.27 Svrchovaná moc je neomezená, ona má právo vydávat pravidla, kterými jsou ostatní povinni se řídit, může odměňovat a trestat podle své vůle.28 Konečným cílem vladaře je obecný pokoj a společné blaho všech občanů. Dále se stará o vybírání daní. Také má právo vést válku a uzavírat mír s ostatními státy.29
Důležité pro udržení moci je její jednota, panovník ji musí pevně držet ve svých rukou a nesmí ji rozdělovat, protože „každé království proti sobě roz-dělené padne.“30 Hobbes věřil, že rozdělení moci bylo příčinou občanské války v Anglii.
25 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 233.
26 Hobbes T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 207.
27 Hobbes, T., Výbor z díla. Brno, Svoboda, 1988, s. 180
28 Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 212.
29 Tamtéž, s. 212.
30 Tamtéž, s. 214.
17
1.4.1 Druhy státního z ř ízení
Státní zřízení se podle Hobbese rozděluje na tři typy, jsou to monarchie, demokracie a aristokracie. Toto rozdělení závisí na tom, kdo je držitelem svr-chované moci. V monarchii vládne jeden. Všechna moc leží pouze v jeho rukou.
Demokracie znamená vládu sboru občanů a aristokracie je vláda vybrané sku-piny jedinců. Každý druh má i svůj opak, Hobbes neříká, že by bylo více druhů vlády, ale pouze tři, tyranida, oligarchie a anarchie jsou pouze pohledy nespo-kojených jedinců na předešlé tři typy.31
Tyranida, vláda jednoho člověka, který ale vládne špatně, je zlý a nespra-vedlivý. Oligarchie je vláda specifické skupiny nebo skupiny nejbohatších.
Anarchie je doslova bezvládí, Hobbes tvrdí, že vznikne při svržení jakéhokoliv panovníka, ať už jde o demokracii, monarchii nebo aristokracii.
V každém zřízení může dojít ke střetu zájmů mezi vládnoucími jedinci.
V tomto ohledu je nejbezpečnější monarchie, protože tam zájem vládnoucího jedince (monarchy) a monarchie splývá. Jediný střet, ke kterému zde dochází, je v osobě panovníka. On se musí rozhodnout mezi politikou a svým životem, svými žádostmi.
Hlavním důvodem, proč je monarchie nejlepším vládnoucím způsobem, je její nerozdělitelnost, panovník je jenom jeden, tím pádem je moc jenom v jeho rukou, nemůže se rozdvojit. Vedle státní moci nemůže existovat jiná in-stituce, která by si mohla nárokovat moc, tudíž ani církev. Hobbes se obává, že by mohlo docházet k zápasům o moc, a tím k narušení jednoty státního těle-sa.32 Tíhnul k absolutistické vládě, protože se stal svědkem povstání proti králi Karlovi a následné občanské válce v roce 1642, i tento zážitek je důvodem, proč měl největší strach z chaotické společnosti.33
Možnost rozdvojené moci je velká nevýhoda demokracie a aristokracie, důvodem je velký počet vládnoucích. Problém nastává, když se nemohou do-hodnout, může docházet ke střetům uvnitř vládnoucí skupiny, a to potom vede
31 Tamtéž, s. 217.
32 Röd, W., Novověká filosofie I. Praha: OIKOYMENH, s. 248.
33 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého. Ivo Železný, Praha, 2000, s. 94.
18 k rozštěpení moci a k nepokojům ve státě. Viděl to na své době, moc parlamentu a panovníka nebyla jednotná a došlo k občanské válce.34
Problém v monarchii nastává při předávání moci, moc se dědí z otce na syna nebo na nejbližšího příbuzného, Hobbes nevylučuje ani ženy. Panovník si může zvolit svého nástupce více způsoby, a to „viva voce“, neboli prohláše-ním, nebo platnou závětí. Nový panovník však nemusí být vždy správný vládce, nemusí být schopný „rozeznat dobro a zlo“. Moc po smrti panovníka, který ne-má nástupce, přechází na lid nebo na volený sbor.35
Když král nedědí svůj titul a dostane se k moci volbou, je jeho moc ome-zená, vládne pouze na dobu určitou, ne doživotně.36 Svrchovaná moc panovníka také může být omezená ústavou.37
Je-li jeden stát dobyt druhým, moc je automaticky převedena na nového panovníka. Poddaní podrobeného státu se musí začít řídit novými pravidly. Pa-novníkova moc potom plyne ze strachu z něj, ne ze strachu lidí před sebou samými.38
Nástupnický řád v aristokracii nebo demokracii je řešen volbou.
Na prázdné místo je jednoduše zvolen další člověk.
1.4.2 Otroci a poddaní
Poddaný na rozdíl od otroka „nepracuje v poutech“, když je stát dobyt, tak poddaný darem dostane svobodu a život, pak je novému pánu zavázán. Za-tímco nad otrokem má pán absolutní moc, vlastní ho jako věc, může rozhodovat o celém jeho životě, má právo na všechny jeho věci, majetek i děti.39
Poddaní mají v jistém ohledu svobodu, Hobbes ji vidí v možnosti pohybu bez pout, bez překážek. Nemají pouta, ale jinak nad nimi má panovník neome-zenou moc. Jejich svoboda je v tom, co jim panovník nezakázal. Mají možnost
34 Röd, W., Novověká filosofie I. Praha: OIKOYMENH, s. 225.
35 Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 222.
36 Tamtéž, s. 223.
37 Tamtéž, s. 224.
38 Tamtéž, s. 231.
39 Tamtéž, s. 233.
19 kupovat a prodávat, volně obchodovat, svobodně smlouvat s ostatními nebo volně bydlet a vychovávat děti.
1.4.3 Práva a povinnosti vlada ř e
Přednostním úkolem vladaře, jako zástupce státu, je zajištění bezpečí ná-roda, může k tomu použít všech dostupných prostředků a nikomu, kromě Boha, se nemusí zodpovídat. K ochraně národa ho vede přirozený zákon, který pochá-zí právě od něj. Původ onoho přikázání je důvodem panovníkovy odpovědnosti.
Panovník dává zákony a dohlíží na jejich dodržování. Jaké zákony vydá, je pouze na něm, ale není to úplně libovolné, nýbrž je podřízen obecnému blahu, tudíž i jeho zákony takové musí být.40 Jelikož je panovník jejich původcem, tak je na nich nezávislý, neplatí pro něj. Udržuje poslušnost ve státě a toho, kdo poruší zákon, trestá, učí lidi respektovat státní zřízení, oblíbit si ho a ne-chtít změnu. Musí lidu ukázat, že je silný, být pro lidi vzorem, učit je zákonům a spravedlnosti, ukázat, co je špatné a co ne.41 Zajišťuje, aby se každému dostalo stejného dílu spravedlnosti. V rozsuzování musí být vždy nestranný, nesmí ni-komu nadržovat.42
Zákony, které vydá, by měly být srozumitelné, jasné a hlavně spravedlivé a platné pro všechny stejně. Musí správně užívat odměn a trestů. Trestat při-měřeně, aby to vedlo k nápravě lidí, ne se mstít, a odměny udělovat za správné činy ve prospěch státu.43 Panovník musí mít absolutní moc, kterou zákony vy-nucuje, aby dosáhl jejich účinnosti, jinak Hobbes tvrdí, že jsou bezcenné.44
Povinnosti vladaře k vladaři jsou upravovány mezinárodním právem, které se ve všech bodech shoduje s přirozeným zákonem. Vladař má stejné prá-vo na ubránění bezpečí svého národa, jako má jedinec na zachování bezpečnosti pro sebe v přirozeném stavu bez státu. Rozsoudit dva panovníky má právo je-nom Bůh a jejich vlastní svědomí.45
40 Röd, W., Novověká filosofie I. Praha: OIKOYMENH, s. 246.
41 Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 352.
42McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 233.
43 Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 360.
44 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého, Ivo Železný, Praha, 2000, s. 95.
45 Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 363.
20
1.4.4 Oslabení státní moci
Hobbes si myslí, že stát má životnost jako lidstvo samo, tím pádem jeho rozpad má kořeny v lidech a jejich přirozenostech. Stát oslabují různé snahy o získání moci, vzpoury proti panovníkům. K problémům, jako jsou pokusy o revoluci, nedochází pouze v monarchii, ale ve všech státních zřízeních.
Státní moc může ohrozit buřičství, protože to podporuje rozbroje ve stá-tě. Hobbes zastává názor, že každá snaha o revoluci je špatná, a proto její původce musí být potrestán, nebojí se být radikální, každá vzpoura podle něj musí být zničena a všichni bez podmínky se musí podřídit vladaři.46 Víra v nadpřirozeného Boha též oslabuje, věřící jedinec si řekne: „Na co potřebuji stát, když mám Boha.“47
Problémy může způsobit také omezení panovníkovy moci – pokud podlé-há občanským zákonům, tak je to špatně. Panovník má být nad nimi. Pro stát je zlé i rozdělení panovnické moci, ať už na zákonodárnou, výkonnou a soudní, tak i separace duchovní moci od světské. Neblahý vliv také má vznik monopolů nebo velkých a bohatých měst.48 V neposlední řadě k rozpadu státu vedou vál-ky, ať už uvnitř státu občanské, nebo vnější, když státy bojují mezi sebou, v každém případě to má destruktivní účinek. Nebezpečná je i smrt vladaře.49
46 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého. Ivo Železný, Praha, 2000, s. 97.
47Hobbes, T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 337.
48 Tamtéž, s. 345.
49 Tamtéž, s. 346.
21
2 John Locke
2.1 Charakteristika č lov ě ka
Podle Locka lidé před vznikem smlouvy žili ve stavu dokonalé svobody.
Ta člověku dává možnost jednat podle svých představ, člověk nepotřebuje ničí povolení. Pro přirozený stav je také typická absolutní a nepochybná rovnost.50 Z toho vyplývá, že člověk člověku není podřízený.
Lidé nemají prakticky žádné omezení, pouze přirozený zákon, který má rozumovou povahu, tudíž je rozumem odvoditelný. Člověk může nakládat se svým majetkem a se svou osobou jak chce, ale nesmí poškozovat druhé na životě, zdraví, svobodě ani majetku a musí se snažit udržet mír.51 Jelikož není vládce, každý může být soudcem a všichni lidé mohou potrestat přestupky proti přirozenému zákonu, jak uznají za vhodné. Ale nedává to jednomu právo být nadřazený druhému, jedinci zůstávají stále na stejné úrovni. Trest je možné udělit pouze viníkovi, ne člověku bez viny.52
K majetku se člověk dostane prací, přetvářením přírody. Bůh dal lidem Zemi společně tak, aby zajišťovala jejich přežití, a oni si mohou neomezeně brát to, co ke svému životu potřebují, ale přitom musí brát ohledy na spotřebovaný objem, mohou si zabrat jen tolik, aby zbylo na všechny.53 Příklad mluvící za vše, dokud mušle leží na mořském dně, není nikoho, ale pokud jí člověk sebere a „pochopí ji jako krásnou věc, stává se jeho majetkem.“ Právo na majetek má člověk nezávisle na tom, zda je příslušníkem státu nebo není.54 Mimo plodů své práce člověk také vlastní svoji osobu, na tu má právo jen on sám. Právě lidská práce odděluje lidské od přírodního.55
50 Locke J., Dvě pojednání o vládě. Československá akademie věd, Praha, 1965, s. 140.
51 Röd, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 71.
52 Locke J., Dvě pojednání o vládě. Československá akademie věd, Praha, 1965, s. 142.
53 Tamtéž, s. 154.
54 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 257.
55 Coreth, E., Schöndorf, H., Filosofie 17. a 18. Století. Nakladatelství Olomouc, Olomouc, 2002, s. 126.