3.2 Vznik spole č enské smlouvy
Rousseauovými slovy je zakladatelem společnosti: „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: „Tohle je mé!“ a našel dosti prostodu-chých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“118 Z úryvku vyplývá, že společnost přišla až se vznikem soukromé-ho vlastnictví a s ním do života, do té doby dobrésoukromé-ho člověka, vstoupilo zlo. Ma-Majetek se tedy stal předpokladem pro pozdější vypuknutí války.119
První starostí ještě přírodního člověka bylo sebezachování. Byl veden tě-lesnými pudy, jako jsou hlad nebo snaha o zachování vlastního rodu. Problém nastal s rostoucím počtem lidí. Člověk se musel stále více přizpůsobovat pod-mínkám. „S počtem lidstva se množily jeho nesnáze. Rozličnost území, podnebí a období musela člověka donutit, aby změnil svůj způsob života.“120 Rousseau si všímá, že lidi vede kupředu touha po blahobytu, snaha aby všichni mohli mít vše. To jim dává společný zájem a s tím spojenou nutnost spolupráce.121
3.3 Vále č ný stav
První revoluce v životě divochů nastala, jak Rousseau říká, když si pří-rodní člověk začal vytvářet obydlí, začal si nárokovat část planety, kterou prohlásil za svou. Vznik soukromého vlastnictví vedl k nepokojům a následné-mu válečnénásledné-mu stavu, protože silnější o svůj prospěch usiloval násilím. Podle Rousseaua si první obydlí začali vytvářet silní jedinci a ti slabí je následně na-podobovali, ne naopak.122
Obydlí přineslo první společenský život, a to život v rodině, kde se začala objevovat první dělba práce. Rozdělení si povinností dalo lidem volný čas, čas, který mohli využít ke zdokonalování se. V průběhu času začali vymýšlet nové
118 Rousseau, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha, Svoboda, 1949, s. 61.
119 Weischedel, W., Zadní schodiště filosofie. Votobia, Praha, 1995, s. 138.
120 Rousseau, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha, Svoboda, 1949, s. 62.
121 Tamtéž, s. 63.
122 Tamtéž, s. 64.
34 a nové věci, vynálezy, které jim zjednodušovaly život. V tom vidí Rousseau prv-ní pramen zla.123
Usedlý život dal lidem možnost se shlukovat do větších skupin. Nahro-madění velkého počtu lidí na jednom místě vedlo k místním bojům a krveprolitím.124 Válečný stav nikdy nevychází z přirozeného stavu, ale je vý-sledkem soukromého vlastnictví a boje o majetek.125
K založení společenské smlouvy vedla lidi potřeba spolupráce. Rousseau říká: „…pokud se věnovali (lidé) jen takové práci, kterou mohli udělat sami, a umění, k němuž nebylo za potřebí mnoha rukou, žili volní, zdraví, dobří a šťastní, jak jen mohli být podle své povahy, a zahrávali si mezi sebou něžností nezávislého styku: ale ve chvíli, kdy jeden člověk potřeboval pomoci druhé-ho…rovnost zmizela, zavedlo se vlastnictví…“126 Vzniklo zemědělství a rolnictví, každý obdělával svůj kousek, obdělává pořád stále ten svůj, tato „stálá držba“
dala za vznik soukromému vlastnictví.
Posléze zapracovala přirozená nerovnost mezi lidmi a neustále prohlu-bovala rozdíly. Lidé mezi sebou začali bojovat o nadvládu a majetek. „Mezi právem silnějšího a právem majitele rozpoutal se stálý spor, který končil jen bojem a vraždou. Rodící se společnost ustoupila nejhroznějšímu válečnému stavu: zneuctěné a zoufalé lidské pokolení, které se nemohlo více vrátit zpět, ani se vzdát nešťastných nadbytných zisků, které pracovalo jen ke své hanbě zneužíváním četných schopností, došlo samo na práh své zkázy.“127 Východis-kem bylo spojit se a založit si společenství. Lidem smluvený akt dopomohl k bezpečnějšímu životu. Rousseau to nazývá zákony „práva a míru“, jejich myš-lenka jest: slabí dostanou to, co jim náleží a silnému nikdo nic nesebere. Lidé se spojí a společně budou eliminovat hrozby nepřátele.128
Společenská smlouva a s ní spojené zákony legitimizovaly nerovnosti mezi jedinci a úplně zničily přirozenou svobodu lidí. Přírodní zákon byl ve vztazích mezi jedinci zcela potlačen. Ovšem nevymizel ze světa úplně, stále
123 Tamtéž, s. 65.
124 Tamtéž, s. 67.
125 Röd, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 504.
126 Rousseau, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha, Svoboda, 1949, s. 68.
127 Tamtéž, s. 73.
128 Tamtéž, s. 75.
35 vládne mezi státy. Ve společenském stavu mají státy stejná přirozená práva ja-ko samostatní jedinci ve stavu přírodním.129
Rousseau si myslí, že válečný stav mezi státy dosadil do čela jednotlivé válečníky. Proč? Je to z důvodu užitečnosti, oni byli těmi nejschopnějšími v boji.
Měli být těmi, jenž ochraňují jejich svobodu, ne absolutními vládci.
3.4 Stát
Lidé ve svém vývoji dospěli ke zlomovému bodu, kde už jedinec nedoká-zal žít sám bez pomoci druhých. Základním problémem, který řeší společenská smlouva, je ochrana majetku a života každého jednotlivého člena. Když každý podstoupil svou svobodu pod nejvyšší zřízení – „obecné vůli“, tím se stane sou-částí celku.130 Rousseauovými slovy: „lidé směnili nejistý a kolísavý způsob bytí lepší a bezpečnější, přirozenou nezávislost a svobodu, možnost škoditi bližnímu za vlastní bezpečnost a svou sílu…“131
Obecná vůle je vždy správná a směřuje vždy k obecnému užitku.132 Názo-ry jednotlivých členů státního tělesa se s ní však nemusí pokaždé shodovat, každý má svůj soukromý názor. Pro co nejlepší obecnou vůli je důležité, aby se nevytvářely spolky lidí se stejným názorem, ale aby každý vyjádřil svůj názor.133
Lidé pospolu vytvořili hromadné těleso, které má jednotnou vůli a v mezinárodních vztazích vystupuje jako veřejná osoba, stát. Příslušníci státu, kteří jsou pod zákonem, Rousseau nazývá poddanými, pokud se účastní tvorby zákonů, tak je považuje za suveréna. Absolutní ideál vidí ve společnosti, kde se lidé navzájem znají, tudíž v poměrně malém státu. Mezi jedinci navzájem
129 Tamtéž, s. 75.
130 Rousseau, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Dobrá Voda, Aleš Čaňěk, 2002, s. 24.
131 Tamtéž, s. 43.
132 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 33.
133 Rousseau, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Dobrá Voda, Aleš Čaňěk, 2002, s.39.
36 vládne láska k bližnímu. Ideální vládou je vláda demokratická, kde vůle panov-níka a lidí splývá.134
Tento společenský vývoj podle Rousseaua probíhá nutně, nejprve přiro-zený stav, následný válečný stav, poté stav společenské smlouvy neboli občanský stav. Ve společenských institucích pramení zlo, které je postupem času zneužívané, a to posléze vede k despocii, a tím k přirozenému stavu, který se ovšem neshoduje se stavem původním, vychází ze zkaženosti lidí, tudíž je nepřirozený.135
3.4.1 Ob č anský stav
V přirozeném stavu má člověk právo a svobodu k tomu, aby si podmanil všechno, co chce, je omezován jenom svými schopnostmi, ale v občanském sta-vu je mu tato možnost odebrána. Místo toho nabude občanské svobody a právo vlastnit všechno co má, nikdo mu teď už jeho majetek nemůže sebrat. Dostává na něj vlastnické právo, které mu zajišťuje, že nakládat se svým majetkem jen on sám. Z pohledu práva na majetek dává stát lidem rovnost.136
Stát je vždy řízen obecnou vůlí, tudíž vede k blahu celého společenství, právě z tohoto důvodu nemůže být nikdy odcizena.137 Jelikož je nezcizitelná, tím pádem nemůže být ani dělena, ale v praxi je rozdělena na výkonnou a zákono-dárnou moc. Rousseau s tímto dělením úplně nesouhlasí.138
Svrchovaná moc je omezena obecnou vůlí, vždy musí jednat tak, aby z toho měli občané prospěch.139 Občanská vůle je vždy spravedlivá, protože je odvozena z lidské přirozenosti. Každý v jednání upřednostňuje sebe, ale obecná vůle pokaždé vychází ze všech.
134 Tamtéž, s. 12.
135 Röd, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 506.
136Rousseau, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Dobrá Voda, Aleš Čaňěk, 2002, s. 33.
137 Tamtéž, s. 34
138 Tamtéž, s. 36
139 Tamtéž, s. 39
37
3.4.2 Zákony a zákonodárství
Sice zákony jsou dané od Boha, ale jejich funkčnost v praxi pokulhává, proto je důležité, aby lidé měli zákony a úmluvy. Zákony jsou závazné vždy pro lidi jako celek, ne jednotlivě. Tudíž nemohou nikomu nadržovat, platí stejně pro všechny lidi. Vycházejí z obecné vůle, tím pádem nemohou být ani nespra-vedlivé, protože nikdo by sám k sobě nespravedlivý nebyl. Původcem každých zákonů je lid.140
Jedince, který dává zákony, Rousseau nazývá zákonodárcem. Říká o něm:
„Zákonodárce je v každém směru neobyčejným člověkem ve státě. Má-li jím býti svým duchem, není jím méně svým postavením. Není to úřad, není to svrchova-ná moc.“141 Avšak nijak nestojí nad lidmi, není jejich absolutním vládcem, pouze dává zákony.
Zákonodárce nikdy nemůže užít násilí, aby vynutil dodržování zákona.
Musí se uchýlit k jiné autoritě. Tou však není náboženství, podle autora by to měla být moudrost, protože ta je stálá.142 K vynucování zákonů je zde vlá-da, ona dbá o blaho lidu. Zákony platí pro všechny občany bez výjimky, každý je musí poslouchat. Rousseau tvrdí, že zákony by neměly být vymáhány, ale pa-novník (popřípadě vláda) by měla naučit lid, aby je miloval.143
Správný zákonodárce nejprve zkoumá, zda jsou zákony pro určitý stát vyhovující. Rousseau tvrdí, že každý stát potřebuje něco jiného. Aby byl stát dobře prosperující, musí mít silnou ústavu, která je produktem dobré vlády.
Rozkládá-li se stát na velkém území, zabírá menší okolní státy, nic to nevypoví-dá o jeho funkčnosti. Síla státu není nevypoví-dána rozlohou, ale sílou ústavy.
Důležitý je vyvážený poměr mezi územím a počtem obyvatel státu – zau-jímá stát velké území a má málo obyvatel, je velmi nákladné ho ubránit, ale pokud je maličký a má hodně obyvatel, nastává problém s uživením lidí.
140 Tamtéž, s. 48.
141 Tamtéž, s. 51.
142 Tamtéž, s. 54.
143 Rousseau, J. J. Rozpravy. Svoboda, Praha, 1978 s. 164.
38 Ideální stát je soběstačný a ani nikdo není závislý na něm, odolá tlaku souse-dům a je vázán na tradice.144
Blaho občanů závisí na bezpečí, svobodě a rovnosti. Rousseau výstižně popisuje ideální stav: „žádný občan by nebyl tak bohat, aby si za to mohl koupit jiného občana a že žádný by nebyl tak chudý, aby se musil prodávati: což před-pokládá u velikých omezení jmění a vlivu, a u malých omezení lakomství a chtivosti.“145 Vidina většího množství majetku vede lidi k popření rovnosti, zákonodárci ji však mají za úkol udržet. Absolutní rovnost neexistuje, vždy byly a budou mezi lidmi rozdíly, ať už fyzické nebo společenské. Právě proto musí zákony brát v potaz i výchozí podmínky lidí (společenské postavení, fyzic-ká zdatnost…).146
Rousseau rozděluje zákony do čtyř skupin. První jsou zákony základní, ty upravují vztah suveréna a lidu, druhými jsou občanské zákony, které se za-bývají vztahem člověka a člověka. Třetí skupinou jsou zákony pojednávající o vztahu člověka a zákona, neboli trestní. Čtvrtou, a nejdůležitější skupinou, jsou lidské mravy, ty udržují lid poslušný, nejsou nikde zapsané, ale přesto je lid dodržuje. „Nevrývají se do mramoru ani do zvonoviny, nýbrž do srdcí ob-čanů.“147
3.4.3 Vláda a její druhy
Vláda jest: „Zprostředkující těleso, zřízené mezi poddanými a suverénem k jejich vzájemnému styku, pověřené výkonem zákonů a udržování svobody jak občanské, tak politické.“148 Vláda vykonává výkonnou moc, je zastoupena úředníkem nebo knížetem, ona má příkazy od suveréna, které potom dává lidu.
Čím je vláda větší (více úředníků), tím klesá svoboda, slovo jednoho je-dince má menší váhu. Pro větší stát s více obyvateli je výhodnější mít silnější (méně úředníků) vládu, není však správné mít jednoho panovníka (úředníka)
144 Rousseau, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Dobrá Voda, Aleš Čaňěk, 2002, s. 62.
145 Tamtéž, s. 63.
146 Tamtéž, s. 64.
147 Tamtéž, s. 65.
148 Tamtéž, s. 68.
39 s absolutní mocí. Vládní systém vždy musí fungovat vyváženě, což v absolutistickém zřízení není. Pokaždé musí být vláda obětována lidu a nao-pak.149
V osobě úředníka se prolínají tři vůle, první je jeho vlastní, jeho tužby a chtění, druhá je společná pro všechny úředníky, a třetí je vůle národa, obecná vůle ve vztahu ke státu. V ideálním případě by první místo měla zabírat vůle národa a vůle úředníka, jako člověka by se měla rovnat nule. Ale přirozeně je každý jedinec nejprve člověkem, který má potřeby a přání, potom úředníkem, který vykonává svou funkci a až na poledním místě je obecná vůle.150
3.4.4 Rozd ě lení vlád
Záleží na tom, v jakých rukou je moc. Rozděluje demokracii, monarchii a aristokracii. Každé zřízení má své výhody a nevýhody, každé je dobré pro jiný druh státu. Pro malé státy je ideální demokracie, pro větší aristokracie a pro velké státy je ideálem monarchie.151
Ideálnost státního zřízení závisí také na přírodních podmínkách. Některé státy mají nevýhodné postavení, nejsou schopny vyprodukovat tolik, aby to po-krylo jejich potřeby. Rousseau si myslí, že stát je možné udržet pouze, když vynáší nadbytek.152
Důležitá je také vzdálenost od vládnoucího místa, čím jsou lidé dál, tím je horší si jejich poslušnost udržet. Nejméně výhodná pro státy velké rozlohou je demokracie a nejvýhodnější monarchie.153
Demokracie vznikne, pokud dá suverén moc do rukou všech nebo větši-ny. Ve své podstatě by byla ideální, každý by mohl ukázat svou vůli. Ale výkonná moc je v tomto zřízení spojená se zákonodárnou. A v tomto splynutí vidí Rousseau chybu, protože soukromé zájmy jedinců se mohou otisknout do obecného zájmu.
149 Tamtéž, s. 72.
150 Tamtéž, s. 74.
151 Tamtéž, s. 76.
152 Tamtéž, s. 90.
153 Tamtéž, s. 91.
40 Čistá demokracie nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude, není reál-né, aby většina vládla a menšina byla podřízena. Problém nastává s velkým počtem vládnoucích úředníků, mnoho rozličných názorů, které vedou k nestabilitě. Demokratické zřízení je nejvíce nestabilní. Tudíž v praxi nefungu-je. „Kdyby byl národ bohů, vládl by si demokraticky. Vláda tak dokonalá se ne-nehodí pro lidi.“154
V aristokratickém zřízení je moc v rukou několika vyvolených, je jich menší počet, než je poddaných. Rousseau tvrdí, že prvotní společenství byly aristokracie, protože tam vládly hlavy rodin a mladší automaticky ustupovali do pozadí.
Rozlišuje tři druhy, a to přirozená aristokracie, to je ta původní, vláda hlav rodin, potom dědičná a volená. Volená má výhodu v tom, že nástupce si může lid vybrat podle jeho vědomostí a dovedností. Ideální stav je menší po-čet úředníků, protože v méně popo-četné skupině je jednodušší se dohodnout.155
Monarchie je moc dána do jedněch fyzických rukou jednoho panovníka, ten má povinnost s ní nakládat podle zákona. Králové ale chtějí být neomeze-nými, tudíž se cíl vládce nemusí shodovat s obecným štěstím. Nejlepší cestou pro dosažení moci je získat si lásku národa.
Monarchie je vhodná pro velké státy, protože ve vládě nedochází k názo-rovým rozporům. Ale pokud panovník rozdělí moc mezi úředníky, tak nastává problém, jelikož se republikánská vláda dostává nad monarchistickou.156
Aby byl velký stát řízen správně, musí mít schopného panovníka, rozloha státu musí korelovat se schopnostmi vladaře. Když král zemře, je nutné dosadit nového. Pokud je další panovník volen, tak je problémové mezivládí, kdy není žádný panovník. Může to být doba neklidu a pokusů o převrat. Aby se nesnázím s tím spojeným předešlo, přešlo se k dědičné monarchii, zavedl se systém nástupnictví, který se dodržuje. Toto řešení také není nejvhodnější, protože
154 Tamtéž, s. 79.
155 Tamtéž, s. 81.
156 Tamtéž, s. 84
41 sice vyřeší problémy s nestabilním mezidobím, ale je možné, že nastupující pa-novník nebude dostatečně schopný vést stát.157