Lidé jsou si ve své přirozenosti rovni, Hobbes říká, že každý má stejné šance, od přírody vlastní určité tělesné i duševní přednosti. Nejedná se tu o fy-zickou rovnost, jeden jedinec může být silnější nežli ten druhý, ale o rovnost šancí něco získat, aneb všechno je všech. Fyzicky silný člověk však může být poražen slabším. Proč? Slabší buď silného přechytračí, vymyslí nějakou lest
4 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 232.
5 Hobbes T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 144.
6 Röd, W., Novověká filosofie I. Praha: OIKOYMENH, s. 240.
7 Hobbes T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 144.
8 Tamtéž, s. 153.
9 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 232.
12 nebo se prostě domluví s ostatními slabochy a přemůžou ho společnými sila-mi.10
Každý člověk ve stavu bez společenské smlouvy má a umí ovládat řeč. Ta je typická pouze pro lidi, zvířata ji nemají, protože lidská řeč podněcuje inte-lekt, chápání. Vznikla dohodou mezi lidmi, čistě z jejich vůle, pro jejich potřeby a usnadnění života. Kdyby lidé neměli řeč, vládla by na světě místo míru a káz-ně válka, krutost, nekázeň a strach. Právě ona se stala prostředkem pro vytvoření nějaké společenské smlouvy. Dovoluje lidem počítat, radit, poučovat, kritizovat, definovat, co je „dobré“ a co „zlé“, také si vytvářet dohody. Řeč není pokaždé jenom dobrá a člověku prospěšná, člověku dovoluje i lhát a zrazovat členy dohody. V žádném případě neposouvá člověka k lepšímu, je pouhým ná-strojem na ovládání světa.11
V přirozeném stavu, tedy ve stavu bez státu nebo společenské smlouvy, vládnou podle Hobbese takzvaná přirozená práva a zákony. Přirozené právo (ius naturale) je pro člověka svoboda. Svoboda ve smyslu zproštění ode všech vnějších překážek, jež dává člověku možnost zachovat si život všemi možnými prostředky. Na rozdíl od toho přirozený zákon (lex naturalis) je dán rozumem, zakazuje dělat věci, které by ničily nebo ohrožovaly život. To však pro zachová-ní míru mezi lidmi nestačí, dokud lidé nad sebou nemají moc, která by je držela na uzdě, tak probíhá „válka všech proti všem“.12
V původním stavu to fungovalo tak, že každý mohl žít, „jak chtěl“, mohl brát to, co se mu zlíbilo, dobré bylo, když to probíhalo v míru. Ale došlo-li ke střetu zájmů, mohla nezávazně vzniknout válka.13 Z toho vyplývá první přiroze-ný zákon: „zachovej mír“, ale pokud tě někdo napadne, „braň se všemi dostupnými prostředky“. Na to logicky navazuje druhý zákon: „co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim“ a naopak „co žádáš od jiných, aby tobě činili, to čiň i ty jim“.14
10 Tamtěž, s. 159.
11 Hobbes T., Výbor z díla. Brno, Svoboda, 1988, s. 95.
12 Hobbes T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 165.
13 Sobotka, M., Znoj, M., Moukal, J., Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Filosofický ústav AV ČR, Praha, 1993, s. 50.
14 Hobbes T., Leviathan. Praha: Jaroslav Švába, 1941, s. 167.
13 Jak je možné vzdát se svého přirozeného práva? Hobbes tvrdí, že jsou na to dva způsoby. První spočívá v tom, že se člověk své svobody prostě zřekne bez ohledu na to, kdo nebo co ji potom získá. Neřeší žádnou budoucnost. Druhá možnost je lepší, její podstata je v odevzdání části své svobody do rukou něko-ho určiténěko-ho, propůjčení části práva za účelem svéněko-ho vlastníněko-ho prospěchu.
Pokud si lidé dobrovolně podstoupí práva navzájem, je to dohoda. Obě dvě strany se zavázaly slovem, že dohodu dodrží, funguje mezi nimi důvěra.
Hobbes říká, že dohoda nebo úmluva „stojí ve slově“. Tedy lidé si domluví, že si
„něco“ předají. Důležitá je přítomnost toho předání, protože když jeden z nich
„nedá to, co slíbil“, tak už je to dar, ne dohoda. V tom je kámen úrazu, když je nějaký slib přislíben do budoucnosti, ani jedna strana si nemůže být stopro-centně jistá, zda k naplnění úmluvy opravdu dojde. Co lidi vede k dodržování dohody? Důvodem může být vidina slávy a hrdosti, že bylo dostáno slovu, ale to je menšina. Nejsilnějším důvodem k neporušení je určitě strach z následků. Dů-ležité je, aby tu byla moc, která bude dohlížet na dodržení slibu obou stran.
Úmluva může být ujednána pouze mezi dvěma a více osobami. Osoba je entita, která je schopná slov a skutků. K dojednání smlouvy může dojít ve dvo-jím zastoupení. Za prvé jako osoba přirozená, tím rozumíme, že k ujednání dorazí fyzicky člověk, který potom figuruje ve smlouvě. Dohoda také může být uzavřena v zastoupení (tzv. umělá osoba), ale závazné je to pro původní oso-bu.15
Dohodu nemůžeme ujednat se zvířetem nebo s Bohem, podle Hobbese je to s oběma nesmyslné. Zvíře není prostředek pro sjednání, neumí mluvit.
S Bohem by to bylo možné pouze skrze zástupce, skrze jedince, který by inter-pretoval slova Boží. Zastoupen však může být jenom a pouze pravý Bůh, jeho zástupcem byl nejprve Mojžíš, který vedl Izraelity, dalším byl Ježíš Kristus.16
Jak smlouvu zrušit? Sama zanikne tím, že se naplní, obě strany splní to, co si uvázaly. Jiným způsobem je odpuštění. 17
15 Tamtéž, s. 193.
16 Tamtéž, s. 196.
17 Tamtéž, s. 174.
14 Dalším, v pořadí třetím, přirozeným zákonem je: „ať lidé vykonají sjed-nané úmluvy“. Bez tohoto pravidla by nemělo cenu se domlouvat. Spolu se sjednáním a povinností dodržet úmluvu vzniká nespravedlnost. Když jedna ze stran dohodu nedodrží, je to špatně, je to vůči druhé straně křivé a nespra-vedlivé.
Opakem nespravedlnosti je spravedlnost. Ta má podle Hobbese dva dru-hy, první je směnná, uplatňuje se při vyměňování nebo pronajímání, tzv. „něco za něco.“ Druhým typem je spravedlnost podílná, každý by měl dostat tolik, ko-lik si zaslouží.
V souvislosti s podílnou spravedlností je nutné mluvit o člověku, který rozhoduje o tom, kolik kdo získá. Soudce nikdy nesmí být přikloněn ani jedné ze stran dohody a také nikdy nesmí brát úplatky. To je dalším Hobbesovým zá-konem. Když nemůže „věc“ rozdělit, je nutné, aby ji mohli užívat všichni stejně bez rozdílu. Když onu „věc“ rozdělit jde, měl by každý, kdo na ni má právo, do-stat stejně. A pokud ani tohle nejde, mělo by se rozhodovat losem.
Pátý zákon upravuje dobrodiní. Když od někoho dostaneme „dobro“, měli bychom s ním nakládat tak, aby druhá strana nelitovala, že nám ho dala. Poruší-li pátý zákon vladař, kterému Poruší-lidé daPoruší-li část svých práv s vidinou dobra tím, že se o ně špatně stará, může čekat vzpouru.
Šestý zákon mluví o odpouštění jakožto udělování míru. Sedmý se věnuje pomstě. Když už vykonáváme odplatu, musíme dbát na to, aby nakonec vyšlo dobro, ne zlo. Pokud ho úmyslně porušujeme, dopouštíme se krutosti.
Osmý zákon se vztahuje na příslušnost k celku, každý by se měl snažit přizpůsobit.
Devátý zákon říká, že by člověk neměl dávat najevo opovržení, protože každý člověk je si od přírody rovný, bez výjimky. Zákon rovnosti je desátým zákonem.
Přirozené zákony jsou věčné a nezměnitelné, protože špatné lidské vlastnosti, jako je pýcha, stranickost nebo zpupnost, být jimi prostě nemohou.18
18 Tamtéž s. 190.
15 Proč si lidé vymysleli stát, když mají přirozené zákony? Bylo to na jejich ochranu před nimi samými. Bez státu by nebylo dohody, protože by neměl kdo dohlížet na jejich dodržování. Kdyby se „nemusely“ dodržovat dohody, byla by zase „válka všech proti všem“.