Každá vláda od svého vzniku vždy směřuje k zániku. Rousseau vidí dvě cesty, které vedou k zániku státu. První je, že se vláda „zužuje“, to znamená přechod od demokracie ke království, tento proces opačně není možný. A dru-hým je rozklad státu, ten spočívá ve špatné práci knížete nebo panovníka. Když nespravuje stát podle zákonů, ve státě se vytvoří vzpoura, nakonec je společen-ská smlouva prolomena a lidé jsou zase svobodní. K rozpadu státu může vést také rozdělení státní moci.
Pokud se stát rozpadá a vláda je zneužita, tak se v každém případě nazý-vá anarchií. Rozlišit ji můžeme podle typu předešlého zřízení. Pokud upadá demokracie, zneužití vlády nazýváme ochlokracií, aristokracie přechází v oligarchii a království v tyranii.158
Rousseau ospravedlňuje revoluci, protože svoboda je lidem přirozená, tudíž smlouva, která by vedla k absolutnímu zániku svobody, je neplatná. Pří-kladem je despocie (nebo tyranie), kdy má panovník neomezenou moc. Smlouva pozbývá platnosti, protože v takovém případě platí pouze právo silnějšího, a právě to je podstatou revoluce.159
157 Tamtéž, s. 87.
158 Tamtéž, s. 101.
159 Röd, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 507.
42
4 Srovnání
Thomas Hobbes John Locke Jean Jacqeues Rousseau
Ideální zřízení Monarchie Konstituční zřízení160
Záleží na
160 Scruton, R., Krátké dějiny novověké filosofie, Od Descarta k Wittgensteinovi. Barrister&Principial – Studio Brno, 2001 s. 225.
161 Rádl, E., Dějiny filosofie II. Novověk. Votobia, Praha, 1999, s.
43 Thomas Hobbes, John Locke a Jean Jacques Rousseau vypracovali své te-orie společenské smlouvy jako reakce na politickou situaci doby, ve které žili.
Z tohoto důvodu jsou si jejich teorie v mnoha bodech podobné, ale přesto se v některých liší.
Nejoptimističtější k člověku je Rousseau, který tvrdí, že lidé jsou od při-rozenosti dobří, nejsou k sobě nesnášenliví a válka není jejich přirozeností.
Přesto nepopírá, že člověk se občas chová egoisticky, ale tato jeho vlastnost je vždy doprovázena přirozeným soucitem, láskou k bližnímu, která mu zabra-ňuje druhým ubližovat.162 Protipól Rousseauovi tvoří Thomas Hobbes, který vidí člověka jako zlého. Jak on sám říká, člověk je člověku vlkem. Soupeření a boj je pro něj normální. Locke se přiklání k prvnímu ze jmenovaných, je za-stáncem názoru, že přírodní člověk je mírumilovný. Rousseau ani Locke se však přirozený stav nesnaží idealizovat.
Ať je člověk jakýkoliv, tak se všichni autoři shodnou na tom, že mezi lid-mi vypukne válka. Důvody války jsou u každého z nich rozdílné. U Hobbese je válka lidskou přirozeností, ostatní dva autoři s ním ovšem nesouhlasí. Podle nich může boj vzniknout až na určitém stupni vývoje společnosti, je výplodem touhy po větším majetku a pohodlí. Člověk si ve stavu bez státu může zabrat země a tolik jejich produktů, kolik potřebuje. Problém nastává, když se zájmy jednotlivců začínají křížit. Pokud je velký počet lidí, tak už si každý nemůže za-brat tolik, kolik by chtěl, ale musí brát ohledy na potřeby ostatních. Každý jedinec ale upřednostňuje svoje potřeby, a tak se snaží o zisk bojem.
Problém války je vyřešen vznikem společenské smlouvy a státu. Nejdůle-žitějším společným důvodem je obrana vlastního života. Člověk se spojil do společenského tělesa, dosadil si nad sebe autoritu, která lidi i s jejich majet-kem bude chránit před ostatními. Locke tento důvod spojení doplňuje tvrzením, že život ve skupině je pro člověka přirozený. Hobbes s tím nesouhlasí vůbec, jedinec je individuální, nechce se sdružovat, když nemusí, společnost je pro něj kompromis, ne výhra.163 Rousseauův názor je na pomezí mezi těmito dvěma.
162 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 330.
163 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého. Ivo Železný, Praha, 2000, s. 95.
44 Člověk se nechce sdružovat, pokud to není nutné. Jednou však ve svém životě dospěje do bodu, kdy je kooperace s ostatními nutná.
Lidé v přirozeném stavu jsou podle všech třech filosofů svobodni a jsou si rovni. Omezení pro ně představuje přirozený zákon, člověk má právo si brát z přírody, co chce a potřebuje. Jediným jeho handicapem jsou fyzické nerovnos-ti, jako je síla, zdravotní stav nebo věk. Hobbes ve fyzické nerovnosti nevidí problém, rovnost jako taková pro něj představuje nejen rovnou možnost něco získat, nýbrž i to, že všichni mají stejnou možnost být zahubeni. Tím pádem se slabší jedinci spojí a proti silnějšímu nepříteli bojují společně.164 Majetkové nerovnosti jsou podle něj až výplodem konvenčního ustanovení, které vzniklo smluvně.165 Locke pohlíží na rovnost ještě z jiného úhlu. Tvrdí, že každý člověk měl před vznikem společnosti práva, která mu nikdo nemohl odcizit, a pro všechny byla stejná, proto po vstupu do státu člověku zůstala rovnost před zá-konem, každý má stejné právo na spravedlivý proces.166
Svobodu lidí vidí Locke nejen v neomezených možnostech, ale také v ne-závislosti na moci druhých lidí. Ve stavu bez státu nejsou lidé pod nadvládou jiné osoby. Při přechodu do společenského stavu se vzdají části své svobody, aby si zajistili větší dobro. Život ve státě jim dává bezpečí, ochraňuje jejich ži-vot a jejich majetek. Jejich, do té doby absolutní, svoboda je omezena zákonem, který vznikl obecným souhlasem. Tudíž se nikdy nemůže zakládat pouze na vůli panovníka, vždy musí podléhat té obecné. Žádný člověk není nikomu nadřazen nebo podřízen. Tvrzení, že majetkové nerovnosti vznikly až se vznikem smlou-vy, s Lockem sdílí Rousseau.
Právo na majetek podle Rousseaua vzniká až se společenskou smlouvou.
Přesněji, soukromý majetek dal vznik společenské smlouvě. S jeho názorem souhlasí Hobbes, který tvrdí, že majetkové nerovnosti byly vznikem státu lega-lizovány. Každý člověk si v přirozeném stavu mohl brát z přírody, co potřeboval. To byla jeho možnost a společenská smlouva mu jeho vlastnictví posvětila. Ovšem Locke jde ještě dál, majetek je posvátný, právo na něj vzniká
164 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 232.
165 Röd, W., Novověká filosofie I. OIKOYMENH, Praha, 2001, s. 247.
166 Popkin, R., H., - Stroll, A. Filosofie pro každého. Ivo Železný, Praha, 2000, s. 102.
45 přirozeně, a proto silně prosazuje myšlenku, že majetkové nerovnosti je potře-ba tolerovat.167
Svoboda ve stavu po vzniku společenské smlouvy je vždy omezena záko-nem. Jak už bylo řečeno, lidé dobrovolně omezili svoji svobodu, aby získali ochranu pro svůj život a majetek. Locke i Rousseau vidí zákony jako entitu omezenou, vznikly obecnou vůlí, tudíž jí jsou podřízeny. Ale Hobbes je jiného názoru. Ten si myslí, že svrchovaná moc ve státě, tedy panovník, který dává zá-kony, je absolutní, neomezený, a vždy musí být všemi lidmi poslouchán.
Panovník sám zákony omezen není, není ničemu ani nikomu podřízen.
V názoru na ideální státní zřízení se tito tři filozofové naprosto rozcháze-jí. Nejliberálnější je Rousseau, ten obhajuje všechna státní zřízení. Vždy záleží na typu státu, na jeho rozloze, umístění a počtu obyvatel. Všechny tyto parame-try mají velký vliv na pozdější funkčnost, a proto se musí zvolit taková vláda, aby dokázala obyvatele státu udržet na uzdě a zároveň jim zajistit bezpečí a pohodlí. Vláda je zastoupena úředníkem nebo skupinou úředníků, který má příkazy od suveréna, které potom dává lidu. Když počet úředníků roste, tím klesá svoboda, protože slovo jedince má menší váhu. Pro větší stát s více obyva-teli je výhodnější mít méně úředníků, tedy mít silnější vládu. Je to z důvodu jednoduššího fungování, méně lidí má méně rozdílných názorů, a tím pádem je jednodušší se dohodnout. Mít pouze jednoho úředníka s absolutní mocí, není správné. Vláda vždy musí být vyvážená a musí se zodpovídat lidu, což v absolutistických zřízeních nefunguje. Hobbes je zastáncem monarchie kvůli její jednotné moci. Locke ohajuje konstituční zřízení. Ani jeden z posledních dvou jmenovaných se neohlíží na existenční podmínky státu.
Demokracie, jako vláda lidu, je sice ideální, ale Rousseau vidí, že v praxi nikdy nefunguje a ani nefungovala. Svojí podstatou by byla vhodná pro velmi malé státy s malým počtem obyvatel, každý by tak měl prostor vyjádřit svůj ná-zor. Locke ji také vidí jako ideální, ale v dokonalém provedení neexistující.
Hobbes demokracii odsuzuje, je to pro něj nejméně ideální státní zřízení, proto-že v ní často dochází k názorovým neshodám. Velké množství úředníků
167 McGreal, I., P., Velké postavy západního myšlení. Prostor, Praha, 1997, s. 275.
46 má velké množství rozdílných názorů a je velmi těžké najít společnou řeč. Roz-pory mohou vést až k rozpadu státu.
Aristokracie, neboli moc v rukou vybrané skupiny, která je vždy menší než zbytek poddaných, je jako vládní zřízení v celku pro všechny autory špat-nou cestou pro vedení státu. Nikdo ji přímo neprosazuje. Pouze Rousseau je ochotný se k ní uchýlit, jako k dostačující, a to z důvodu její osvědčenosti v minulosti. Prvotní společenství byly aristokracie, tam vládly hlavy rodin a mladší automaticky ustupovali do pozadí. Pro stát je pozitivní menší počet úředníků, a s tím spojená větší šance se dohodnout. Podle Rousseaua by aristo-kratická vláda měla úspěch ve státě se středním počtem obyvatel a se střední rozlohou. Hobbes ji ale odsuzuje, protože zde zase může docházet k názorové pluralitě, která může vést k zániku státu.
Monarchie, vláda v rukou jednoho jediného panovníka, si našla pouze jednoho jediného zastánce, a to Thomase Hobbese. Když má stát jednoho pa-novníka, je podle něj nejstabilnější, jeden člověk, jeden názor, a tím pádem nedochází k rozporům a štěpení moci, které by mohlo ohrozit existenci státu.
Hobbes též zastává, aby měl panovník moc neomezenou. Vládce vytváří zákony, které jsou absolutně platné pro všechny lidi kromě něj samotného. On stojí nad nimi a dohlíží na jejich dodržování. Hobbes mu dovoluje být radikální, pokud jde o zájmy státu, může využít jakýchkoliv prostředků k zachování. Čím větší je nebezpečí války, tím může svou radikalitu stupňovat.168 Panovník stojí nad lidmi, v jeho rukou splývá výkonná a zákonodárná moc.
S jeho postojem nesouhlasí ani Locke, ani Rousseau. Oba dva neobhajují moc neomezenou, ale v některých případech monarchii připouštějí. Locke je zastáncem konstitučního zřízení, tudíž monarchie, která je omezená ústavou, je pro stát dobrým řešením. Jeho hlavním cílem je obrana práv jedince proti státu. Rousseau monarchii vidí jako správnou, jedná-li se o stát s velkým po-čtem obyvatel a velkou rozlohou, protože nedochází v jednání k rozporu názorů. Ovšem panovník je povinen nakládat se svou mocí podle zákona, není absolutním panovníkem. Jeho jednání by mělo směřovat ke spokojenosti náro-da, ale bohužel tomu vždy tak není. Důležité pro funkčnost státu je,
168 Röd, W., Novověká filosofie I. OIKOYMENH, Praha, 2001, s. 249.
47 aby schopnosti panovníka a typ státního zřízení odpovídaly reálným podmín-kám státu.
Rozdělení státní moci zásadně odmítá Hobbes. Důvodem je možná nesta-bilita. Když jsou dvě státní složky v rozporu, může to dovést stát k jeho konci.
On striktně zastává moc jednotnou, v jedněch rukou, moc legislativní i exeku-tivní má jeden panovník. Hobbesovým oponentem je Locke, ten se za každých okolností zastává práva jednotlivce vůči státu, proto je pro rozdělení na výkon-nou a zákonodárvýkon-nou moc. Legislativa dává zákony. Tu moc je dávat, dostala od lidu, který jí dobrovolně odevzdal část své svobody, proto musí být kontro-lována jinou složkou, aby nedošlo ke zneužití. Rousseau by státní moc nerozděloval, ale vidí, že prakticky rozdělená je.
V otázce náboženství má každý z trojlístku autorů také názor rozdílný.
Rousseau byl toho názoru, že klasické náboženství, jako je například křesťan-ství, produkuje nesnášenlivost. Tuto myšlenku zakládal na zkušenostech ze svého života. Ale s tímto problémem se vyrovnal po svém. Tvrdí, že každý si v sobě najde své náboženské srdce. To však nemá vliv na stát. Myšlenku ne-závislosti státu na náboženství sdílí i Locke. Člověk má možnost si libovolně vybrat náboženskou příslušnost, tudíž může kdykoliv z církve vystoupit. Nábo-ženství jako takové má svá pravidla. Ta musí jedinec dodržovat, když tomu tak nebude, tak nejtěžší sankcí musí být pouze vyloučení z řádu. Avšak tato pravi-dla nejsou nijak státu odpovědná, stát je nemůže upravovat. Náboženství též nemůže sloužit k ospravedlnění státu nebo státního zřízení. Locke popírá tvr-zení, že panovník by mohl být božského původu, nebo že má díky náboženství absolutní moc.169
Hobbes se nebojí spojit stát a náboženství, podle něj by náboženství mohlo sloužit k udržení stability ve státě. Jak on říká, náboženství je provozo-váno dvěma skupinami lidí. Jednou jsou prorokové jako Abraham a Mojžíš, kteří provozují víru pro ni samotnou, a druhou jsou vladaři, kteří víru pojí se státem.
Oni jejím prostřednictvím zajišťují stabilitu. Když dojde ke špatné události, tak se to „svede“ na bohy. Lidé jsou obviněni, že dávají malé oběti, a to vyvolá v lidech strach z budoucnosti. Pod hrozbou božského zatracení se kají,
169 Röd, W., Novověká filosofie II. OIKOYMENH, Praha, 2004, s. 79.
48 jí urovnat vztahy s bohy, a tím pádem to zmenšuje možnost vzpoury ve státě.
Dalo by se říci, že Hobbes náboženstvím ospravedlňuje absolutní monarchii.
V otázce plurality náboženství by byl zastáncem jedné víry, protože více nábo-ženství by mohlo vést k bojům mezi příslušníky jednotlivých druhů.
Na odpovědi na otázky, zda je možné se zbavit panovníka, by se Locke, Hobbes a Rousseau rovněž neshodli. Hobbes je toho názoru, že společenská smlouva je nenapadnutelná, poddaní panovníka svrhnout nemohou bez jeho souhlasu. Jeden panovník může být nahrazen jiným, a to když je stát dobyt.
V tomto případě se však nejedná o zánik smlouvy, pouze nahrazení jednoho panovníka jiným. Locke si mysl něco jiného. Podle něj je státní moc omezena, stát musí ctít lidská práva a občany chránit. Když tomu tak není, lid může pa-novníka svrhnout. Jako možné řešení to Locke připouští, ale nedoporučuje, protože to státu může způsobit problémy. Je zastáncem rozdělení státní moci, a ta díky tomu může být kontrolována, a to zamezuje nesouhlasům s vládou.
Rousseau si také myslí, že panovník může být svržen, když je odstraněn, tak se lid stává zase svobodným.170
170 Holzbachová, I., Dějiny společenských teorií. Scriptum, Brno, 1995, s. 21.
49
Záv ě r
Ve své bakalářské práci jsem se zabývala smluvními teoriemi společen-ské smlouvy u trojice novověkých autorů, jimiž jsou Thomas Hobbes, John Locke a Jean Jacques Rousseau. Teorie se nazývají smluvní, protože se lidé do-hodli na žití v pospolitosti, tím souhlasem se vzdali části své svobody a tím aktem vytvořili stát a dosadili nad sebe autoritu, které se mohou dovolávat.
Průběh vzniku státu je u každého autora jiný, popsaný v prvních třech kapito-lách, kde jsem nejprve popisovala přírodní stav člověka, tedy stav bez společenské smlouvy, poté důvody vzniku války mezi lidmi a samotný vznik společenské smlouvy jako takové.
Srovnání teorií jsem se věnovala v kapitole čtvrté. K čemu jsem dospěla?
Jejich myšlenky jsou si v jistých bodech podobné, ale mnohdy rozdílné. Společ-ným rysem je východisko z přirozeného stavu. Každý z autorů vidí stav jinak, ovšem jeho existence je jim společná. Dále je spojuje myšlenka, že mezi lidmi vypukne válka, kterou řeší vstupem do společnosti, kde stát tvoří dovolací in-stituci, která má chránit jejich život, a v neposlední řadě také jejich majetek.
Naopak se jejich teorie rozcházejí v psychologické charakteristice člověka v přírodním stavu a v důvodech vzniku války. Jejich názory jsou rozdílné v pohledu na ideální státní zřízení.
50
Seznam použité literatury
Primární literatura
[1] HOBBES, Thomas: Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1988.
[2] HOBBES, Thomas: O človeku. Bratislava: Kalligram, 2010. ISBN 978-80-8101-384-3.
[3] ROUSSEAU, Jean-Jacques: Rozpravy. Praha: Svoboda, 1989.
[4] ROUSSEAU, Jean-Jacques: O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha: Svobo-da, 1949.
[5] ROUSSEAU, Jean-Jacques: Rozprava o politické ekonomii. Praha: SNPL, 1956.
[6] LOCKE, John: Dvě pojednání o vládě. Praha: ČSAV, 1965.
[7] HOBBES, Thomas: Leviathan. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 987-80-7298-106-9.
[8] ROUSSEAU, Jean-Jacques: O společenské smlouvě. Dobrá Voda: Aleš Če-něk, 2002. ISBN 80-864-73-10-4.
Sekundární literatura:
[1] POPKIN, Richard H. a Avrum STROLL. Filosofie pro každého. Praha: Ivo Železný, 2000. ISBN 80-240-0257-4.
[2] MCGREAL, I. P.Velké postavy západního myšlení. Praha: Prostor, 1997.
ISBN 80-85190-61-3
[3] RÁDL, Emanuel.Dějiny filosofie II. Novověk. Praha: Votobia, 1999. ISBN 80-7220-064-X.
[4] SCRUTON, Roger.Krátké dějiny novověké filosofie: Od Descarta k Witt-gensteinovi. Brno: Barrister & Principal - studio Brno, 2005.
[5] RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie II. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-109-9.
51 [6] RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie I.Praha: Oikoymenh, 2001. ISBN
80-7298-039-4.
[7] CORETH, Emerich a Harald SCHÖNDORF.Filosofie 17. a 18. století. Olo-mouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-119-5.
[8] IVANA, Holzbachová. Dějiny společenských teorií. Brno: Scriptum, 1995.
[9] WISCHEDEL, Wilhelm.Zadní schodiště filosofie. Olomouc: Votobia, 1995.
ISBN 80-7198-015-3.
[10] SOBOTKA, Milan, Milan ZNOJ a Josef MOURAL.Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993. ISBN 80-7007-057-9.
52