Psychoterapie už v začátcích své existence přišla na to, že je nutné, aby každý terapeut prošel sebezkušenostní skupinou. Smyslem výcviku je uvědomit si svá citlivá místa, dostat se do kontaktu se svými vlastními emočními traumaty a pojmenovat je. Pak si terapeut nebude odreagovávat své problémy na klientech a naučí se reflektovat sám sebe. Těmito výcviky prochází i další příslušníci pomáhajících profesí např. učitelé nebo sociální pracovníci (Kopřiva 2006, s. 132).
Sebezkušenostní výcviky mají u nás dlouhou tradici. V r. 1967 vytvořili psychoterapeuti Jaroslav Skála, Eduard Urban a Jaromír Rubeš model SUR, který funguje dodnes.
Výcvik trvá pět let, obnáší 500 výcvikových hodin. Existují i kratší varianty výcviku.
Pomáhající, který projde výcvikem, získá toleranci k různosti, přijme za vlastní své vlastnosti, které dříve považoval za neúnosné (Kopřiva 2006, s. 132).
Současná psychoterapie vyžaduje porozumění skupinovým procesům. Účast ve výcvikové skupině se jeví jako nejúčelnější (Kratochvíl 2006, str. 288).
24
Sebezkušenostní skupina učí pomáhajícího hájit si svou autonomii, klást požadavky, pozorně naslouchat, řešit mezilidské konflikty. Pomáhající upřednostňují možnost učit se
konkrétním interpersonálním dovednostem, které potřebují v každodenním styku s klienty (Kopřiva 2006. s. 133).
Existuje řada výcvikových programů, kde se pomáhající učí, jakými prostředky v klientovi pomáhající vzbudí naději, jak projevit uznání.
Některé kombinované výcvikové programy nabízí nácvik základů několika technik např.
focusingu, asertivity, empatického naslouchání, relaxací se zážitkovými prvky, přednáškami a supervizí.
Jak uvádí Kopřiva, v kurzech focusingu se lidé učí plně vnímat zážitek a pojmenovat ho.
Tato metoda je časově úsporná, lze ji provádět o samotě. Umět focusing, znamená poznat cestu, jak sám sebe reflektovat. Setkání s focusingem je silný zážitek, část pomáhajících k němu zpočátku pociťuje určitou nechuť (Kopřiva 2006, s. 134 – 135).
Asertivitu uplatní pomáhající v případě, že klient útočí na hranice profesionální role klienta, pomáhající uplatní asertivitu. Slovo assert pochází z angličtiny, znamená „ trvat na něčem, tvrdit, prosazovat“ (Kopřiva 2006, s. 83).
Asertivní chování je používáno jako obrana vůči manipulaci nebo jako alternativa vůči pasivnímu nebo agresivnímu jednání. M. Smith zformuloval právo každého člověka být svým vlastním soudcem. Základní právo zní: „ Máš právo posuzovat své vlastní myšlenky a emoce a být za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný (Kopřiva 2006, s. 64).
Významnou součástí práce v sociálních službách se stává supervize. Většina pracovníků v sociálních službách prochází supervizemi na pracovišti. Dobrá spolupráce se supervizorem je považována za dobrou prevenci syndromu vyhoření pracovníka (Úlehla 1999, s. 121).
V sociální práci je supervize součástí profesionálního vzdělávání. Je to proces praktického učení, kdy supervizor učitel pomáhá supervidovanému řešit problémové situace, které vznikají při jeho práci s klienty (Kopřiva 2006, s. 136).
Supervize je celoživotní forma učení, zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při nichž je kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a rodilém prostředí (Matoušek aj. 2008, s. 349).
Dle Kopřivy (2006, s. 136) slovo supervize pochází z angličtiny, znamená dohled, dozor, kontrolu, řízení, inspekci. Supervize slouží k podporování vztahů a řešení problémů vznikajících na pracovišti.
25
Supervize je ústřední forma podpory, při níž se můžeme nejen soustředit na vlastní obtíže
v práci, ale také se podělit se svým supervizorem o část odpovědnosti za práci s klienty.
Supervize je také součástí našeho profesního učení a vývoje, včetně toho, že nás postupně naučí, jak se sami stát supervizory. Dobrý supervizor nám může pomoci lépe využívat vlastní zdroje, poradit si s objemem práce a zpochybnit naše nevhodné vzorce zvládání potíží.
Domníváme se, že když pomáháme klientům přebírat větší odpovědnost za vlastní život, je nutné, abychom sami dělali totéž (Hawkins, Shohet 2004, str. 34). Je důležité, aby si pomáhající profesionálové uvědomili význam supervize a přistupovali k ní jako k metodě, která pomáhá řešit složité situace při práci s klienty, a nepovažovali ji za formální.
Prioritou supervize je tedy profesionální rozvoj pracovníka, rozšiřování jeho dovedností.
Supervize mu pomáhá řešit těžké případy, souběžně mu pomáhá vyrovnat se s pracovním stresem, poskytuje mu maximum podpory (Matoušek a kol. 2008, s. 352). Supervizor poskytuje supervidovanému zpětnou vazbu k jeho práci.
V sociální práci je těžiště supervize v její vzdělávací funkci (Kopřiva, 2006, str. 139).
Dle Hawkinse a Shoheta poskytuje supervize (Hawkins, Shohet 2004, s. 43):
• prostor k reflexi obsahu a procesu vlastní práce,
• rozvíjení pochopení a dovednosti v práci,
• získávání informací a jiný pohled na vlastní práci,
• zpětnou vazbu ohledně obsahu i procesu vlastní práce,
• získat ocenění podporu jako pracovník i jako osoba,
• získat jistotu, že nebudu muset sám nést zátěž nesnází a problémů,
• mít prostor vyjádřit vlastní nepohodu,
• lépe plánovat a využívat osobní a profesionální zdroje,
• být pro- aktivní spíše než retroaktivní,
• zajistit kvalitní práci.
Cílem supervize je tedy propojení teorie a praxe, formování a upevňování algoritmů profesionálního postupu (Matoušek, aj. 2008, str. 352).
26 6.1 Formy supervize
Supervize může být skupinová nebo individuální, nahodilá nebo soustavná, plánovaná i neplánovaná. V literatuře je uvedeno mnoho různých způsobů třídění a forem supervize (Havrdová 1999, s. 30).
Supervize případová je zaměřená na řešení složitých případů, hledání řešení dalšího postupu terapie, diskuse o možnostech, zdrojích.
Podpůrná supervize je zaměřená na pracovníka, jeho aktuální pocity, sebehodnocení, sebereflexe, reflexe práce s klientem, na radost nebo smutek, které mu práce přináší.
Vzdělávací supervize se zaměřuje na nové poznání, uplatnění teorie v praxi, rozvoj profesionality supervidovaného.
Pravidelná supervize se provádí jako součást výcviku, příležitostná (krizová) supervize bývá prováděna v případě akutní potřeby - pomoc s těžkým případem.
Poradenskou supervizi provádí supervizor s výcvikem.
Manažerskou supervizi provádí vedoucí pracoviště, který by měl mít základní vyškolení.
Tato supervize slouží k zajištění, že pracovník chápe cíle a úkoly organizace, že zvládá svou práci, je obsažen prvek hodnocení (Havrdová 1999, s. 30).
V organizaci, kde převládá otevřený postoj k celoživotnímu učení i u vedoucích pracovníků, je selhání viděno jako šance něco nového se naučit či pochopit. Pracovníci hledají prostor, aby o věcech přemýšleli a hledali další možnosti.
Tato ideální situace se zatím v organizacích běžně nevyskytuje – pravidelná supervize může napomoci ke zlepšení situace (Havrdová 1999, s. 34).
V pracovních kolektivech často bývá využívána tzv. bálintovská skupina. S touto metodou se velmi často setkávají pracovníci pomáhajících profesí. Pro pracovníky se jeví jako přínosná, neboť zde mohou snadněji vyjádřit své názory k popisovaným jednotlivým případům a odnést si jasné poznatky, které využijí ke své práci.
6.2 Bálintovská skupina
Anglický psychoanalytik Michael Bálint vymyslel speciální způsob využití terapeutických poznatků v práci na vztahu lékaře k pacientovi – tzv. bálintovskou skupinu.
Tato metoda byla původně určena pro lékaře, brzy se však rozšířila i v dalších pomáhajících profesích (Kopřiva 2006, s. 137).
27
Práce v bálintovské skupině má pět fází. Na počátku vedoucí skupiny vyzve účastníky, aby předložili svůj problém, který by chtěli řešit. Pomocí hlasování pracovníci problém vyberou.
Počet členů ve skupině může být 6 až 12 osob.
1. fáze: Expozice případu
Někdo z účastníků nabídne případ, se kterým by chtěl pomoci. Není spokojen se svým postupem při řešení případu, potřebuje si ujasnit skutečnosti. Předkládá skupině subjektivní obraz případu (Matoušek aj. s. 350).
2. fáze: Otázky
Účastníci se ptají na okolnosti, které potřebují vědět, aby si vytvořili obraz o tom, jak událost prožíval předkladatel, jakým způsobem klient (Matoušek aj. 2008, s. 50).
3. fáze: Fantazie
Účastníci sdělují nahlas, co je k případu napadá, své představy o citech a vztazích jednotlivých postav v případu. Jde o zapojení představ a uvolnění tvořivosti. Je nutné vyvarovat se racionalizace a „prokazatelných“ pravd. Předkladatel v této fázi naslouchá (Matoušek aj. 2008, s. 350).
4. fáze: Praktické náměty k řešení
Pracovníci sdělují, jak by problém řešili sami, jaký postup by zvolili na místě předkladatele – ten se této fáze opět nezúčastňuje aktivně (Matoušek aj. 2008, s. 350).
5. fáze: Vyjádření protagonisty
Předkladatel se vyjádří k tomu, co slyšel v 2. a 3. fázi. Ocení pro něj užitečné poznatky, které se možná pokusí využít. To, co mu připadá neužitečné, nekomentuje (Matoušek aj.
2008, s. 350).
V závěru může vedoucí skupiny zařadit možnost pro účastníky vyjádřit předkladateli podporu. Pokud je bálintovská skupina dlouhodobě využívána dlouhodobě u skupiny pracovníků z jednoho pracoviště, výsledná úroveň nebývá příznivá (Matoušek aj. 2004, s. 351).
28
Bálintovskou skupinu supervizoři pro pracovníky přímé péče často využívají. Pracovníci tak mají možnost seznámit se s pracovními problémy svých spolupracovníků, často zjišťují, že problémy klientů se opakují. Mohou pak otevřeně sdělit svůj názor nebo poznatek na řešení pracovních situací.