Tělesné změny - Změny v důsledku stáří - Obyvatelstvo celkem a ve věku 65 a více let

1.2 Změny v důsledku stáří

1.2.1 Tělesné změny

S přibývajícím věkem u každého člověka dochází k postupnému úbytku nejen psychických ale i fyzických sil. Jde o individuální záležitost, která je ovlivněna dědičnými dispozicemi, životním stylem, životním prostředím, životosprávou, tělesnou aktivitou.

Primární změny - snížení výkonnosti srdce, odumírají mozkové buňky, dochází k ateroskleróze mozkových cév, snižuje se svalová síla i tělesná hmotnost, opotřebovávají se klouby i meziobratlové ploténky (zmenšení výšky), kosti jsou křehké, mizí podkožní tuk - tvoří se vrásky, padají vlasy, dochází ke ztrátám zubů, zhoršuje se funkce všech smyslových orgánů atd.

Sekundární změny - změny v důsledku nemocí, např. vysoký krevní tlak, inkontinence, ateroskleroza atd. (Topinková, 2008).

Nemocnost seniorů v ČR je velmi vysoká. Odborníci zjišťují, že více než 90 % osob starších 70 let trpí jednou nebo více chronickými nemocemi. Podle dostupných statistických údajů je výskyt onemocnění mezi osobami nad 65 let v ČR následující:

• 50 % má zvýšený krevní tlak (hypertenzi),

• 37 % ischemickou nemoc srdce,

• 42 % má závažné postižení kloubů nebo kostí,

• 20 % má zažívací potíže,

• 16 % má cukrovku,

• 15 % má psychiatrické onemocnění,

• 4 % mají nádorové onemocnění,

• 4 % onemocnění srdce a cév,

• jen 4 % jsou bez chronického onemocnění.

19 1.2.2 Psychické změny

V období stáří dochází k různorodým změnám psychických funkcí. Tyto změny jsou individuální a jsou podmíněny biologicky (vyšší věk jedince) nebo v důsledku psychosociálních vlivů (např. ztráta aktivity, sociální izolace a samota, rodinné konflikty, atd.).

V procesu stárnutí se mění (Gruss, 2009, s. 18-19):

• poznávací funkce (zaznamenávání, ukládání a využívání informací se zpomaluje),

• orientace v prostředí (orientace se zhoršuje v důsledku oslabení zraku a sluchu),

• pozornost (neschopnost se soustředit na více činností či podnětů),

• paměť a učení (problémy s ukládáním nových informací, pomalejší učení, paměť limitována),

• řeč (pomalejší tempo řeči),

• změny osobnosti (k proměnám osobnosti ve stáří dochází v důsledku vnějších vlivů a stereotypů týkajících se stáří, které mohou snižovat sebedůvěru starých lidí, může dojít ke změně povahy, chování,…),

• intelekt (je to individuální, změny závisejí především na dědičných faktorech a na vzdělání),

• emoce (staří lidé podléhají snadno dojetí, časté bývá i střídání nálad, sklon k úzkosti, jsou citově zranitelnější, očekávají porozumění a ohledy od okolí).

Největším problémem stáří a nejvýraznějším znakem výrazného úbytku duševních schopností starých lidí je demence. Mnoho lidí se domnívá, že právě demence je údělem stáří. Demence se může objevit kdykoliv v průběhu dospělého života, s přibývajícím věkem se pravděpodobnost zvyšuje. Demencí označujeme celkový úpadek psychických funkcí způsobený atrofií centrálního nervového systému.

V populaci sedmdesátiletých je demence diagnostikována u méně než 5 %, v populaci osmdesátiletých je to již 15 % a u devadesátiletých téměř polovina. (Gruss, 2009, s. 21).

1.2.3 Společenské a rodinné změny

Stáří je přirozený a předvídatelný proces změn. Ať už jde o změny fyzického vzhledu, energetického stavu, duševních schopností nebo společenského života, případně rodinných vztahů. Většina těchto změn je staršími lidmi přijímána a vnímána jako určitá ztráta, protože je nutí vzdát se řady zvyklostí, přijmout nové role a přivyknout omezenějším schopnostem.

1.2.3.1 Odchod do důchodu

Mezi výrazné společenské a rodinné změny patří odchod do důchodu. Odchodem do důchodu ztrácí člověk poměrně skokově pracovní kontakty včetně lidí s nimi spojenými. Ze dne na den se pro takového člověka mění život. Už jen samotné označení

"důchodce" může být pro velkou část seniorů deprimující. Takový člověk si uvědomuje, že byl společností náhle automaticky zaškatulkován jinak než doposud. Cítí se nejen osamělý, ale především nepotřebný, neužitečný. Najednou nemá pevný rozvrh dne, za to má mnoho volného času. Je spousta lidí, kteří nabytý volný čas nedokážou využít, nemají žádné zájmy a záliby, blízká rodina žije daleko, nemají s kým pohovořit o každodenních maličkostech. V takových případech se velmi záhy může dostavit tísnivý pocit osamělosti.

1.2.3.2 Širší rodina

Ohlédneme-li se do minulosti, určitě se nám z knih či filmů vybaví problematika vícegeneračního soužití včetně tzv. vejminků. Rodina žila pohromadě, a když nadešel čas, staří předali hospodářství mladým a přesunuli se na vejminek. Povinností mladých bylo se až do smrti o své rodiče postarat. Ne vždy byly takové vztahy ideální, ne vždy se děti řádně o své rodiče staraly. Ale jiná možnost tehdy nebyla, staří by se finančně o sebe jinak nedokázali postarat, neexistovaly starobní důchody v té formě, jak ji známe dnes.

Rodina v dnešní společnosti je víceméně založena na tom, že mladí i staří žijí ve své vlastní domácnosti, vícegenerační domácnosti jsou spíše výjimkou. Vědí o sobě, volají

si, navštěvují se, pomáhají si, ale už spolu neprožívají ty všední každodennosti. I tady ale určitě platí mezigenerační výpomoc, psychická i fyzická, ale jen za předpokladu, je-li rodina schopna a ochotna takovou pomoc poskytnout. (Haškovcová, 1990, s. 76-85).

I co se týká rolí babiček a dědečků, tak jak si je všichni dovedeme spojit třeba s postavou Babičky Boženy Němcové, došlo k výrazným změnám. Ubývá starostlivých a pečujících babiček, které jsou ochotny se všeho vzdát a obětovat veškerou svou energii a čas k tomu, aby pomohly dětem a vnoučatům, naopak přibývá babiček, které mají své vlastní zájmy, kterým se chtějí věnovat, a děti a vnoučata již nejsou v popředí jejich zájmu. Žijí pro něco jiného.

I v dnešní společnosti je v povědomí všech zafixováno, že je třeba se o staré rodiče postarat. Jakým způsobem ale závisí na každé rodině. Nejpřirozenější způsob péče a starání se je přímo v rámci vlastní rodiny. Ne vždy jsou k tomu v dané rodině podmínky, někdy chybí i ochota, někde bývají narušené rodinné vztahy, proto péče bývá velmi různorodá. S ohledem na existenci domovů pro seniory lze tuto situaci rodinám mnohdy ulehčit.

1.2.3.3 Manželství a sex

Trvající manželství lidí pokročilejšího věku lze charakterizovat jako většinou spokojené a stabilní, partneři spolu již strávili několik desítek let a za tuto dobu se jejich vztah natolik ustálil, že mezi nimi nedochází k nějakým citelným nedorozuměním či výkyvům. Znají se natolik, že vědí, co od sebe mohou očekávat, v čem se na sebe mohou spolehnout, jaké kdo má klady i zápory. Mezi sebou ve většině případů nevyvolávají spory, upřednostňují poklidné a spokojené soužití. Důležitým prvkem v jejich vztahu bývá zhoršený zdravotní stav jednoho z partnerů, případně obou; toto oslabení od obou partnerů vyžaduje určitou míru pomoci, pochopení, povzbuzení.

Není neobvyklé, že i ve stáří dochází k uzavírání sňatku. Častým případem bývá vztah a nové manželství dvou ovdovělých lidí, kteří nechtějí zůstat sami a poznali člověka, který jim zpříjemní chvíle stáří, mají nějaký společný zájem, našli v sobě porozumění a pochopení jeden pro druhého.

Téma sexuality a pohlavní aktivity této věkové kategorie je společností velmi tabuizováno. I v případě, že bychom se dotyčných zeptali na jejich vlastní zkušenosti, sami by se zdráhali upřímně odpovědět, nabyli by dojmu, že hovořit na toto téma v jejich věku se nesluší.

Co se týká mužů, tak jejich nejčastějším problémem je udržení erekce, případně dostatek fyzické síly k provedení soulože. U žen se výrazný problém nevyskytuje.

Vzhledem k faktu, že ženy žijí déle než muži, pak častým problémem právě žen je po smrti manžela či partnera nedostatek příležitostí k sexuálnímu kontaktu. U starších žen nebývá obvyklé vyhledávání nahodilých vztahů za účelem sexuálního kontaktu.

U starších lidí ale nebývá prioritou pouze dokonaný pohlavní akt (soulož), jsou preferovány i jiné sexuální aktivity.

1.2.3.4 Ovdovění

Ztráta životního partnera, manžela nebo manželky postihuje mnohem častěji ženy než muže. Důsledkem je různá střední délka života u obou pohlaví. Jak hluboce tuto ztrátu jednotliví lidé prožívají, bývá ovlivněno i tím, zda tato ztráta byla očekávána či nikoli.

(Stuart-Hamilton, 1999, s. 163). Jedná-li se o úmrtí dlouhodobě nemocného, u kterého se nedalo předpokládat uzdravení či zlepšení, pozůstalý partner je už částečně na tuto ztrátu připraven. Pokud ale dojde k náhlému a nečekanému skonu, s touto situací je pro většinu pozůstalých partnerů velmi těžké a bolestné se vyrovnat. Muži jsou v těchto situacích mnohem silnější než ženy, snáze se vyrovnávají se smrtí své partnerky, s náhlou samotou. Ovdovělí muži si v porovnání s ovdovělými ženami častěji najdou další životní partnerku a období přechodné samoty mezi ovdověním a dalším partnerstvím bývá u mužů kratší než u žen.

Zajímavé jsou v tomto ohledu statistiky druhých a dalších sňatků ovdovělých žen a mužů ve věkové skupině 65 a více let. Pro více jak tři čtvrtiny těchto ženichů to byl druhý sňatek (77,8 %). Největší část z nich (43 %) se znovu oženila mezi 0-4 rokem po ovdovění. Pro 63,8 % ovdovělých žen-nevěst nad 65 let to byl druhý sňatek. Největší část z nich (43,4 %) se vdala po 15 a více letech od ovdovění (Demografická ročenka ČSÚ, 2010).

U obou pohlaví však platí, že ne vždy se s úmrtím partnera či partnerky starý člověk dokáže vyrovnat. Je spousta z nich, kteří se s touto ztrátou nedokážou smířit nebo

dochází i k takovým situacím, že relativně zdravý ovdovělý člověk krátce po smrti svého partnera umírá též. Zda umírá steskem či pocitem osamělosti se můžeme jen domnívat. Pro ovdovělé je důležité, aby smysluplně vyplnili prázdnotu po svém zemřelém partnerovi, aby se neuzavírali do sebe, neizolovali se od rodiny, přátel, sousedů apod. Najít nějakou tvořivou aktivitu, která potěší tělo i ducha, věnovat se rodině, dětem, vnoučatům, radovat se z všední každodennosti.

1.3 Sociální služby pro seniory

Neexistuje jednoznačná definice pojmu sociální služba. Např. dle Matouška (2007, s. 9) jsou sociálními službami označeny všechny krátkodobé či dlouhodobé služby poskytované oprávněným uživatelům. Cílem těchto služeb je zvýšení kvality klientova života, maximálně možné jeho začlenění do společnosti, případně i ochrana zájmů společnosti

Ministerstvo práce a sociálních věcí definuje sociální služby jako služby, které pomáhají lidem žít běžným životem. Tyto služby jim umožňují pracovat, nakupovat, chodit do školy, účastnit se volnočasových aktivit, postarat se o sebe, starat se o domácnost. Cílem sociálních služeb je zachovat co nejvyšší kvalitu a důstojnost života. Sociální služby jsou poskytovány jednotlivcům, rodinám i skupinám obyvatel (MPSV, 2012).

Pojem sociální služba je definován i zákonem, a to zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, jako činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.

1.3.1 Platná legislativa

Od ledna 2007 začal platit nový zákon o sociálních službách. Jedná se o zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Od tohoto data došlo k velké změně při vyplácení příspěvku na péči. Do konce roku 2006 pobírali příspěvek občané, kteří se starali o postiženou blízkou osobu. Od 1. 1. 2007 je situace obrácená a nárok na příspěvek má přímo postižená osoba. Následně je na postižené osobě rozhodnutí, jak

s přijatou částkou naloží. Předpokládá se, že osoby, které využívají některou ze služeb pečovatelské služby, příspěvek na péči použijí právě na úhradu těchto služeb.

Na legislativě se podílí i Ministerstvo práce a sociálních věcí. „Hlavním úkolem MPSV je příprava dlouhodobých systémových opatření a příslušných právních předpisů a podpora rozvoje kvality poskytovaných sociálních služeb. Jde například o podporu plánování sítě sociálních služeb v krajích a obcích opírající se o zjištěné potřeby lidí.

Dále jde o zvyšování odbornosti a kvality poskytovaných služeb s důrazem na ochranu práv uživatelů služeb a občanských a svépomocných aktivit, tj. neziskového sektoru.

Kvalita sociálních služeb se při výkonu inspekce ověřuje pomocí standardů kvality sociálních služeb. Standardy kvality sociálních služeb jsou souborem kritérií, jejichž prostřednictvím je definována úroveň kvality poskytování sociálních služeb v oblasti personálního a provozního zabezpečení sociálních služeb a v oblasti vztahů mezi poskytovatelem a osobami. Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od 1. 1. 2007. Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění.

Žádosti o mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany se řídí podle vyhlášky MPSV č. 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (průkazy TP, ZTP, ZTP/P). Jedná se o mimořádné výhody, které jsou poskytovány zdravotně postiženým občanům v závislosti na druhu postižení. V neposlední řadě je nutné zmínit příslušný městský úřad, kde se touto problematikou zabývá odbor sociální péče a zdravotnictví, který se řídí dle správního řádu. Ten vychází ze zákona č. 500/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.“

Důležité je též zmínit zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. „Zákon se vztahuje na osobní údaje, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, jakož i fyzické a právnické osoby, pokud tento zákon nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Zákon upravuje ochranu osobních údajů o fyzických osobách, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání do jiných států. Tímto zákonem se řídí všichni pracovníci, kteří přijdou do styku s klientem a případně zjišťují od něj jeho osobní údaje. Zavazuje se, že tyto údaje jsou používány pouze pro interní a archivní záležitosti a nezneužívá tyto informace.“ (MPSV, 2011).

25 1.3.2 Zákon o sociálních službách

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, byl schválen v březnu 2006 s platností od 1. 1. 2007. Do té doby byly sociální služby upraveny zastaralou legislativou platnou před rokem 1989, která upravovala pouze ústavní péči a pečovatelskou službu. Všechny ostatní aktuálně poskytované služby, např. osobní asistence, azylové domy, respitní péče, domy na půli cesty a mnohé další byly provozovány bez potřebné právní úpravy a tento výrazně nevyhovující stav dlouhodobě volal po dalekosáhlých změnách legislativy sociálních služeb.

Zákonem tedy došlo ke komplexní změně celé koncepce sociálních služeb oproti předchozímu stavu. Základní principy celého systému můžeme charakterizovat následujícími znaky (Matoušek, 2007, s. 39-40):

• Poskytnutí potřebných informací osobě, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci tak, aby byla schopna tuto situaci řešit sama vlastními silami.

• Až poté, pokud tyto informace samotné nestačí, přicházejí na řadu sociální služby, které jsou adekvátní potřebám konkrétního člověka, jsou individualizované.

• Sociální služby aktivují klienty, podporují jejich samostatnost a předcházejí delšímu přetrvávání nepříznivé sociální situace.

• Kvalita poskytování sociálních služeb přímo souvisí s dodržováním lidských práv a základních svobod a se zachováním lidské důstojnosti Zákon také nově definoval a stanovil pravidla pro 31 nových typů sociálních služeb, které dosud nebyly zákonnými prostředky upraveny.

Z konkrétních důležitých změn, které zákon přinesl, vybíráme s ohledem na zaměření práce následující:

• Příspěvek na péči, který osoba, která potřebuje sociální služby, využívá k zajištění těchto služeb.

• Nová kategorizace sociálních služeb rozdělující služby sociální péče a služby sociální prevence.

• Smluvní princip, na jehož základě funguje vztah poskytovatele a příjemce sociálních služeb.

• Poskytovatelé sociálních služeb jsou registrováni u krajských úřadů. Ty mají následně pravomoc k provádění inspekcí, hodnotících především kvalitu poskytovaných sociálních služeb.

• Stanovení předpokladů pro výkon povolání sociálního pracovníka pro zaručení standardu kvality poskytovaných sociálních služeb.

Zároveň je ovšem nutné upozornit na fakt, že osoby, jichž se výše uvedené legislativní úpravy zčásti týkají, tedy především potenciální příjemci sociálních služeb, mají o svých právech tímto zákonem stanovených velmi malé nebo vůbec žádné povědomí.

Sami z valné většiny nemají povědomí o vlastních nárocích a právech na příspěvky a služby, a pokud jim o nich někdo jiný (pečující osoba, příbuzní, známí, lékař apod.) neřekne, nemusí se o nich vůbec dozvědět. Dále také jejich stav např. nemoc, stáří, handicap apod., na základě něhož se ocitnou v tíživé sociální situaci, jim paradoxně může přístup k informacím o možnostech nabízených sociálních služeb ještě více ztížit.

1.3.3 Příspěvek na péči

Příspěvek na péči je dávkou v systému sociální ochrany. Jedná se o pravidelnou opakující se dávku poskytovanou podle zákona o sociálních službách, a to osobám, které jsou z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislé na pomoci jiné osoby při zvládání základních životních potřeb. Příspěvek vždy náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoli osobě, která péči zajišťuje (Zákon o sociálních službách, 2012).

Příspěvek se poskytuje přímo osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem jejího zajištění. Náklady na příspěvek na péči jsou hrazeny ze státního rozpočtu.

Stanovení nároku na příspěvek a jeho vyplácení, výši příspěvku a způsob výplaty stanoví zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Účelem příspěvku na péči je umožnit osobě v nepříznivé situaci, aby si sama rozhodla o způsobu zajištění potřebné pomoci buď prostřednictvím své rodiny nebo prostřednictvím poskytovatele sociálních služeb.

Schopnost zvládnout péči o vlastní osobu a být soběstačný je u každého člověka různá, proto zákon rozeznává čtyři stupně závislosti na pomoci jiné osoby:

• Stupeň I - lehká závislost,

• Stupeň II - středně těžká závislost,

• Stupeň III - těžká závislost

• Stupeň IV - úplná závislost.

Míra závislosti se určí počtem úkonů, které osoba není schopna samostatně zvládat.

Tyto úkony jsou přesně definovány Zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a patří mezi ně:

• mobilita (zvládat vstávání, usedání, chůze),

• orientace (orientovat se zrakem, sluchem, pomocí psychických funkcí),

• komunikace (dorozumět se a porozumět – mluvenou řečí i psanou zprávou),

• stravování (stravu naporcovat, najíst se a napít se, dodržovat dietní režim – dietu),

• oblékání a obouvání (vybrat si oblečení a obutí, oblékat se, obouvat se, svlékat se a zouvat se),

• tělesná hygiena (umývat si obličej, ruce a celé tělo, česat se, péče o ústní hygienu),

• výkon fyziologické potřeby (používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky),

• péče o zdraví (dodržování stanoveného léčebného režimu, ošetřovatelská opatření),

• osobní aktivity (stanovit si a dodržet denní režim, zapojit se do aktivit odpovídajících věku),

• péče o domácnost (nakládat s penězi, obstarat si nákup potravin, nosit běžné předměty).

Zdroj: MPSV, Sociální reforma, 2012

O příspěvku na péči rozhodují kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR na základě vypracovaného posudku Lékařskou posudkovou službou České správy sociálního zabezpečení. Podkladem pro zpracování zdravotního posudku je aktuální lékařská zpráva a písemný záznam ze sociálního šetření (MPSV, Sociální služby, 2011).

Smyslem příspěvku na péči je dát lidem, odkázaným ze zdravotních důvodů na pomoc jiných při zvládání každodenních činností, možnost svobodně si zvolit, od koho tuto pomoc budou žádat, umožnit jim tak převzít kontrolu nad vlastním stavem, a tím oslabit jejich závislost na sociální pomoci od institucí a oficiálních zařízení. Konkrétně se tak

In document Obyvatelstvo celkem a ve věku 65 a více let (Page 18-0)