Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji

Dle Blažka (2011) je možné teorie regionální rozvoje rozdělit do dvou skupin dle jejich tendencí. V případě, že se teorie regionálního rozvoje věnují postupnému vyrovnávání regionálních disparit, patří teorie do skupiny konvergenčních teorií (teorií regionální rovnováhy). Pokud se teorie přiklání k postupnému zvětšování regionálních rozdílů, jedná se o teorie divergenční (teorie regionální nerovnováhy). Při regionálním rozvoji se projevují obě tendence (tendence k vyrovnávání i k zvětšování disparit), rozdíl je pouze v tom, které síly převyšují. Jednotlivé teorie regionálního rozvoje se liší v pohledu na roli státu v ekonomice. Extrémními případy pohledu na ni jsou přístupy neintervencionistické, které odmítají jakoukoli roli státu v ekonomice, a přístupy intervencionistické, které prosazují opak. Novodobé teorie regionálního rozvoje se nevěnují extrémním přístupům a soustředí se na nalezení rovnováhy mezi principem zásluhovosti a principem solidarity. Zároveň jsou teorie ovlivněny vnímáním ekonomické efektivnosti a sociální spravedlnosti, pohledem na příčiny vzniku regionálních disparit a citlivostí společnosti na regionální disparity a jejich dopady.

Skokan (2004) dělí teorie regionálního rozvoje na teorie exogenního regionálního rozvoje, endogenního regionálního rozvoje a asociativní model regionálního rozvoje. Teorie exogenního regionálního rozvoje je možné dále rozdělit do dvou skupin, a to na teorie rovnovážného rozvoje, které předpokládají, že regionální rozvoj vždy končí ve fázi ekonomické rovnováhy, a na teorie polarizační.

Polarizační teorie uvažuje, že ekonomický růst má různý průběh v různých regionech a odvětvích. Teorie endogenního rozvoje považuje za tvůrce podnětů rozvoje centra, která ovlivňují periferii. Pro endogenní regionální rozvoj je nutné vytvoření strategií s ohledem na vybavenost a potenciál regionů. Od 80. let se strategie zaměřují na koncepty podporující vlastní rozvoj regionů, který předpokládá efektivní využívání ekonomických zdrojů regionu.

Jednotlivé politiky podporující regionální rozvoj se zabývají několika přístupy, a to sice politickými, které posilují regiony decentralizací státní moci a posílením pravomocí regionu, ekonomickými, jež podporují efektivní využití zdrojů regionu a spolupráci ekonomických subjektů v regionu, sociálně-kulturními posilujícími rozvoj identity regionu a přístupy ekologické, které prosazují dlouhodobě šetrné využívání přírodních zdrojů. Existují faktory ovlivňující samostatný rozvoj regionů. Jedná se o technický pokrok, lidský kapitál, podnikatele a lokální ekonomický rozvoj. Vláda zajišťuje vhodné prostředí k rozvoji regionů a lokální administrativa určuje důležité oblasti podpory a provádí konkrétní akce podpory regionálního rozvoje. Asociativní modely regionálního rozvoje se zakládají na vytvoření spolupráce a komunikačních řetězců mezi činiteli regionálního rozvoje. Vznikají tedy asociace na podporu inovací či klastry a podnikové sítě. Podpora asociativního modelu regionálního rozvoje je závislá na spolupráci a důvěře mezi ekonomickými partnery a na institucích, které se věnují poskytování těchto služeb. Asociativních modely regionální spolupráce zajišťují lepší interakce mezi ekonomickými subjekty v regionu a promítají úspěch ekonomických subjektů v regionu na úspěšnost celého regionu a jeho konkurenceschopnost. Regionální politika tedy není vedena jen podporou strany poptávky, ale také podporou měkkých opatření strany nabídky. Zmenšuje se oblast přímo podporovaná regionální pomocí, podporuje se růst regionálních ekonomických iniciativ a důraz se klade na udržitelnost regionálního rozvoje.

Blažek (2011) dělí teorie regionálního rozvoje dle obecných přístupů k ekonomii na neoklasické a neoliberální teorie, teorie regionálního rozvoje z keynessiánského období (jedná se o teorie skupiny jádro-periferie, například o teorii růstových pólů či teorii polarizovaného rozvoje), teorie strukturalistických přístupů (například neomarxistické teorie rozvoje), teorie kritickorealistických přístupů (například teorie prostorových děleb práce) a na teorie institucionálních směrů (například regionální inovační systémy či teorie učících se regionů). Teorií regionálního rozvoje bylo vytvořeno mnoho a za předchůdce lze považovat teorie lokalizační. Jejich cílem bylo vysvětlit prostorové rozložení ekonomických subjektů a aktivit. Lokalizační teorie je možné rozdělit do čtyř směrů. První směr se věnoval vysvětlení lokalizačních rozhodnutí jednotlivých firem pomocí lokalizačních faktorů (naleziště surovin, dopravní náklady, cena pracovní síly). V rámci tohoto směru se teorie soustředily na minimalizaci dopravních nákladů, v úvahu se braly aglomerační úspory a sledovaly se deaglomerační faktory, které přispívaly k disperzi ekonomických subjektů.

Druhý směr lokalizačních teorií se zabýval závislostmi mezi rozhodnutími o lokalizaci různých firem. Jedná se o Hotellingův model konkurujících si firem, jež soutěží o stejný prostor. Firmy v tomto modelu se automaticky snaží dosáhnout monopolu na celém trhu nebo v regionu a na základě toho tvoří své strategie. Třetí směr již zohledňoval subjektivní vnímání aktérů, které mělo vliv na následnou lokalizaci ekonomických subjektů. Cílem čtvrtého směru lokalizačních teorií bylo vysvětlení prostorového uspořádání ekonomiky jako celku. Jedná se o teorie regionální rovnováhy například o teorii centrálních míst.

Neoklasické teorie regionálního rozvoje lze považovat za neintervencionalistické.

Předpokladem je vysoká mobilita kapitálu, který plyne do regionů nabízejících nové příležitosti, a nízká mobilita pracovních sil. Regionální politika nabývala podoby podpory zvyšování mobility pracovních sil. Jednalo se tedy o pasivní formu podpory regionálního rozvoje. Neoliberální směry teorií regionálního rozvoje v zásadě regionální politiku odmítají. Teorie regionálního rozvoje založené na neoliberálních směrech se věnují podpoře malých a středních podniků a uvolnění regulací omezujících podnikání. Cílem je zvýšení zaměstnanosti a udržení zdravého konkurenčního prostředí v regionu a mezi regiony.

Deregulační opatření nabývají podoby výhodných půjček či snížení administrativní zátěže ekonomických subjektů. Keynesiánské teorie skupiny jádro-periferie uvažují nerovnoměrný regionální růst, díky kterému vznikají jádra ekonomického rozvoje. Tyto teorie věnují pozornost významu jednotlivých odvětví při ekonomickém růstu. Úplná eliminace nerovnoměrného rozvoje není možná a v případě dlouhodobého nerovnoměrného rozvoje se vyžaduje zásah vlády. Nemarxistické teorie uvažují přesun ekonomické výkonnosti z periferie do centra a tím dochází k zaostávání periferie. Vnímají tedy periferii jako proces a v rámci regionální politiky řeší pouze jeho příznaky, nikoli jeho příčiny. Věnují se jednotlivci pouze jako výrobci, nikoliv jako spotřebiteli a nevěnují se efektivní alokaci ekonomických zdrojů. Institucionální směry se zaměřují na problémové oblasti, které způsobují rozdíly v tempu hospodářského růstu či neumožňují úplné pochopení regionálního rozvoje a jeho podpory. První problémovou oblastí je implikace technologie a inovací do regionálního rozvoje. Inovace a technologie se v regionálním rozvoji nepovažovaly za důležité. Jsou ale důvodem velkých rozdílů v hospodářském růstu a trvale narušují rovnováhu trhu. Druhou problémovou oblastí je pojetí firmy. V předchozích teoriích byla firma chápána jako osamocená entita, na kterou působí jen síly nabídky a poptávky.

Institucionální směry se zaměřují na ostatní faktory působící na rozhodování firmy a vnímají

dodavatelské a odběratelské řetězce, vztah ke konkurenčním firmám či vnitropodnikovou organizaci. Třetí problémovou oblastí jsou instituce a jejich chování a návyky vůči ostatním ekonomickým subjektům. Celkově se institucionální směry snaží popsat podmínky a předpoklady, které vedly k úspěšnému rozvoji regionu, a tím vytvořit návod k rozvoji ostatních regionů. Současná regionální politika se věnuje podpoře místních rozvojových aktivit a využití místního rozvojového potenciálu. Snahou je také úzké propojení aktivit podporujících rozvoj na celostátní i na regionální úrovni, podpora partnerských vztahů mezi ekonomickými subjekty v regionu a mimo něj a vzniku platforem pro jejich komunikaci.

Podpora směřuje na inovační aktivity v regionu a na jejich sdílení. (Blažek, 2011)