Výsledky dotazníkového šetření

1. Věk dítěte respondenta.

Ve výzkumu byli zastoupeni respondenti s dětmi ve všech věkových kategoriích, převahu však měli respondenti s dětmi ve věku 4 – 6 let, kterých se zúčastnilo 63 %, jak prezentuje Graf č. 1.

1 rok

40 2. Matka/otec

Výzkumu se zúčastnilo 62 respondentů, z toho 34 matek a 28 otců. Dostatečný a vyvážený počet dotazníků od obou typů rodičovských rolí byl třeba k ověření první hypotézy výzkumu. Graf č. 2 znázorňuje rozložení počtu dotazníků získaných od matek a otců.

3. Zjišťování informovanosti o specifických poruchách učení Položka: Termín specifické poruchy učení nebo termín dyslexie je mi znám.

Položkou „Termín specifické poruchy učení nebo termín dyslexie je mi znám“

bylo zjišťováno, zda se respondenti alespoň s jedním z těchto termínů již setkali či nikoliv. Jak vyplývá z grafů č. 3 a č. 4, matky se s termíny setkaly častěji než otcové.

ano 75%

ne 25%

otcové

ano 85%

ne 15%

matky

GRAF 3 GRAF 4

GRAF 2

Matky 55%

Otcové 45%

Matka/otec

41

4. Zjišťování informovanosti o specifických poruchách učení Položka: Myslím, že bych jej (termín SPU nebo dyslexie) dokázal/a vysvětlit.

Položka zkoumala, zda respondenti hodnotí svoji znalost termínů jako pasivní (nedovedou termín vysvětlit), či spíše jako aktivní (termíny by dle svého mínění zvládli objasnit). Z výzkumu vyplynulo, že matky mají větší přesvědčení o aktivní znalosti termínů než otcové. Otázkou zůstává, zda je sebehodnocení znalostí termínů reálné.

5. Zjišťování informovanosti o specifických poruchách učení Otázka: Znáte někoho, kdo trpí dyslexií nebo jinou poruchou učení?

V páté otázce bylo zjišťováno, zda respondenti znají někoho, kdo trpí dyslexií nebo jinou poruchou učení. Jak z grafu vyplývá, je větší procento těch respondentů, kteří si myslí, že osobu se specifickou poruchou učení znají.

ano

42

6. Zjišťování informovanosti o specifických poruchách učení Položka: Dyslektici mívají problémy i s psaným projevem.

Položka zjišťovala, zda respondenti mají hlubší znalosti o dyslexii, tedy zda si myslí, že dyslektici mívají problémy i s psaným projevem. Jak vyplývá z grafu, výsledky jsou nejednoznačné, v tomto ohledu výrazně nepřevážila žádná z variant. Je možné, že respondenti vycházeli z obecně známé definice dyslexie, která hovoří pouze o obtížích se čtenářskými dovednostmi, a proto uváděli zápornou odpověď. Tato položka byla do výzkumu zařazena z důvodu možnosti srovnání výsledků s výzkumem Matějčka a Vágnerové z roku 2006 (Matějček a kol. 2006, s. 127).

7. Zjišťování informovanosti o specifických poruchách učení

Položka: Děti trpící specifickou poruchou učení mohou mít vysokou inteligenci.

Další položka zjišťovala povědomí respondentů o souvislosti inteligence a výskytu specifické poruchy učení v položce „Děti trpící specifickou poruchou učení mohou mít vysokou inteligenci.“ V tomto bodě byla zjištěna vysoká shoda, jak vyplývá z grafů č. 11 a 12. Otcové byli navíc v odpovědích zcela jednotní.

GRAF 9 GRAF 10

ano 50%

ne 50%

matky

ano ne 46%

54%

otcové

43

8. Zjišťování informovanosti o specifických poruchách učení

Položka: Příčinou specifických poruch učení jsou obvykle nevhodné výchovně vzdělávací metody.

Položka zjišťovala, zda si respondenti myslí, že příčinou specifických poruch učení mohou být nevhodné výchovně vzdělávací metody. Jak ukazují grafy č. 13 a 14, matky i otcové si ve většině myslí, že příčinou specifických poruch učení nejsou nevhodné vzdělávací metody. Není možné konstatovat výraznou odchylku v jejich odpovědích.

9. Zjišťování informovanosti o specifických poruchách učení Položka: Dyslexie může být dědičná.

Povědomí o příčinách vzniku dyslexie zkoumala další položka „Dyslexie může být dědičná“. Jak vyplývá z grafů č. 15 a 16, respondenti v této položce si

44

v polovině případů mysleli, že dyslexie není dědičná, a to větší měrou matky.

Zdá se, že informaci o geneticky podmíněné příčině dyslexie respondenti nemají. Tato skutečnost je zajímavá, nabízí se otázka, jaké příčiny vzniku dyslexie respondenti znají.

10. Zjišťování informovanosti o diagnostice specifických poruch učení Položka: Odborně diagnostikovat specifickou poruchu učení je možné nejdříve:

V další části dotazníku bylo zjišťováno povědomí respondentů o diagnostice specifických poruch učení, která úzce souvisí s možností prevence a případné nápravy obtíží. Desátá položka dotazníku se zaměřila na zjištění informovanosti rodičů o věku dítěte, ve kterém je možné specifickou poruchu učení odborně diagnostikovat. Jak vyplývá z grafů, jen čtvrtina rodičů si myslí, že specifickou poruchu učení lze diagnostikovat během školní docházky, ostatní se domnívají, že specifické poruchy učení lze diagnostikovat již během předškolního věku dítěte.

45

11. Zjišťování informovanosti o diagnostice specifických poruch učení Položka: Diagnostiku specifických poruch učení provádí:

Další položka zjišťovala hlubší povědomí respondentů o odborné diagnostice specifických poruch učení, tedy o tom, kdo tuto diagnostiku provádí. Většina respondentů si myslí, že diagnostiku provádí odborný pracovník pedagogicko-psychologické poradny. Menší procento respondentů by odbornou diagnostiku požadovalo od pediatra, a to zejména otcové.

12. Zjišťování informovanosti o diagnostice specifických poruch učení Položka: Diagnostika specifických poruch učení se provádí:

Dvanáctá položka zjišťovala, zda jsou respondenti obeznámeni s faktem, že o odborné vyšetření dítěte mohou požádat pouze zákonní zástupci dítěte, tedy ve většině případů rodiče. Přes tři čtvrtiny respondentů zvolilo správnou odpověď, menší část respondentů se domnívá, že o vyšetření dítěte mohou žádat učitelé nebo pediatři. Zajímavý je názor 12 % matek a 4 % otců, že vyšetření se provádí u dětí automaticky.

pediatr

46

13. Zjišťování informovanosti o prevenci specifických poruch učení Položka: Specifickým poruchám učení lze předcházet.

Položka byla zaměřena na zjištění názoru respondentů na prevenci specifických poruch učení, tedy na možnost včasného odhalení náznaků obtíží u předškolních dětí a možností jim předcházet. Jak vyplývá z grafů č. 23 a č. 24, matky a otcové mají podobné názory, a sice zhruba polovina respondentů odpověděla, že specifickým poruchám učení lze předcházet, druhá polovina si myslí, že jim předcházet nelze. Tento výsledek svědčí o nízké informovanosti respondentů o možnostech prevence specifických poruch učení. Každý druhý respondent - rodič by nevěděl, že je možné s dítětem pracovat již v předškolním věku a díky tomu předejít či zmírnit možné problémy po nástupu školní docházky.

14. Zjišťování informovanosti o prevenci specifických poruch učení Položka: Pokud by mé dítě bylo ohroženo rizikem rozvoje specifické poruchy učení:

Položka zjišťovala, zda se respondenti domnívají, že by ohrožení dítěte specifickou poruchou učení odhalili sami či předpokládají, že je na obtíže upozorní učitel nebo pediatr nebo rodina a jejich blízké okolí. Jak je zřejmé z grafů č. 25 a č. 26, kolem 60 % respondentů (shodně matek i otců) se domnívá, že obtíže rozeznají sami. Otcové se více než matky spoléhají na

ano ne 47%

53%

matky

ano 54%

ne 46%

otcové

GRAF 23 GRAF 24

47

názor lékaře (matky 3 %, otcové 18 %) a matky zase více než otcové předpokládají, že je na problémy upozorní učitel (matky 35 %, otcové 21 %).

15. Zjišťování míry informovanosti o specifických poruchách učení Položka: Informací o poruchách učení mám:

V poslední položce bylo zjišťováno, zda mají respondenti subjektivní dojem, že informací o specifických poruchách učení mají dost nebo málo. Jak je uvedeno v grafech č. 27 a č. 28, respondenti si spíše myslí, že mají informací málo, a to v podobné míře matky i otcové.

48