Základní diagnostická dělení

Specifické poruchy učení jsou zařazeny také do Mezinárodní klasifikace nemocí z roku 1992, její 10. revize, a to v kategoriích F 80 – F 89 Poruchy psychického vývoje. V kategoriích F 81 – F 83 jsou zahrnuty tyto poruchy učení:

F 81.0 Specifická porucha čtení

F 81.1 Specifická porucha psaní a výslovnosti F 81.2 Specifická porucha počítání

F 81.3 Specifická porucha školních dovedností F 81.8 Jiná porucha školních dovedností F 81.9 Vývojová porucha školních dovedností

F 82 Specifická vývojová porucha motorických funkcí F 83 Smíšené specifické vývojové poruchy (ÚZIS ČR 2013).

Pojem specifické poruchy učení zahrnuje jednotlivé konkrétní specifické poruchy učení, jak již bylo uvedeno v kapitole 1.1. Obvykle se vyskytují některé specifické poruchy učení společně a tvoří komplex poruch (např.

dyslexie, dysgrafie a dysortografie) a také se mohou objevovat současně s jinými problémy a deficity. Bývají to různé emocionální poruchy či poruchy chování. Specifické poruchy učení se však také vyskytují ve spojení

16

s negativními vlivy prostředí, s nevhodnou výchovou nebo různými psychogenními činiteli (např. neurotické poruchy) (Fischer, Škoda 2008, s. 108).

1.1.3.1 Dyslexie

Dyslexie je specifická porucha čtení, projevující se neschopností naučit se číst běžnými výukovými metodami. Příčinou je zejména fonologický a vizuální deficit, tedy obtíže s dekódováním slov a písmen, s hláskovou analýzou a syntézou, se zrakovým odlišením podobných písmen a drobných detailů, s vnímáním barev, s odlišením figury a pozadí atp. Potíže mohou být taktéž v senzomotorické oblasti, lateralitě, spolupráci obou mozkových hemisfér a v mnoha dalších sférách vnímání a paměti. Deficit se také může projevovat v motorické oblasti – mikromotorice očních pohybů a motorice mluvidel (Jucovičová, Žáčková 2011, s. 13).

Porucha obvykle postihuje rychlost a správnost čtení a porozumění čteného textu. Proces čtení je u dyslexie v různé míře porušen, můžeme mluvit o pravohemisférovém nebo levohemisférovém čtení. U pravohemisférové dyslexie je využívána především pravá mozková hemisféra (typické pro předčtenářské období a pro první čtení) a levá mozková hemisféra není dostatečně aktivní. Čtení se odehrává zejména na úrovni percepčních mechanismů (vnímání zvuků, izolovaných hlásek a diferenciací tvarů). Proces čtení je pomalý, namáhavý, neplynulý, ale s menším výskytem chyb. Naproti tomu tzv. levohemisférová dyslexie se vyznačuje rychlým až překotným čtením se zvýšenou chybovostí, které způsobuje významné využívání pouze levé mozkové hemisféry. U tohoto typu dyslexie nejsou pravohemisférové funkce zautomatizovány a jsou nedostatečné. Je však nutné konstatovat, že ne vždy je možné tuto kategorizaci pro dyslektické čtení uplatnit (Jucovičová, Žáčková 2011, s. 13).

17

Dyslexie se obvykle projevuje také obtížemi v intonaci a melodii při čtení (čtení je monotónní), nesprávným dechovým hospodařením, opakováním začátků slov, potížemi s udržením pozornosti na jednom řádku a při celkové orientaci ve čteném textu. Při čtení dochází k typickému dyslektickému chybování:

 záměny tvarově podobných písmen (b – d – p, a – o – e, m – n, l – k – h atp.),

 přesmykování slabik (lokomotiva – kolomotiva),

 vynechávání nebo přidávání písmen, slabik, slov i vět,

 vynechávání diakritických znamének nebo jejich nesprávné používání,

 domýšlení koncovek slov.

Deficit při dyslexii se objevuje také v reprodukci čteného textu – obvykle si dítě text vůbec nepamatuje nebo je reprodukce nesprávná, chudá, útržkovitá, chaotická a nesamostatná. Stupeň obtíží při reprodukci čteného textu závisí zejména na úrovni krátkodobé paměti a schopnosti koncentrace, výkon ve čtení ovlivňují také poruchy řeči a komunikace (Jucovičová, Žáčková 2011, s. 14 – 16).

1.1.3.2 Dysgrafie

Dysgrafie je specifická porucha grafického projevu, zejména psaní, a týká se celkové úpravy písemného projevu jedince. Hlavní znaky dysgrafie jsou shodné s dyslexií, projevují se však při písemném projevu. Obtíže nastávají ve schopnosti osvojování jednotlivých písmen, napodobování jejich tvaru, spojování hlásky a konkrétního písmene a řazení písmen v psaném projevu.

Písmo je pomalé, těžkopádné, neuspořádané a neobratné. Příčinou je zejména porucha jemné motoriky, automatizace a koordinace pohybů (Jucovičová, Žáčková 2011, s. 15).

Vzhledem k faktu, že dysgrafie se týká psaného projevu a klasické psaní v běžném životě je v současnosti nahrazeno používáním klávesnic a počítačů,

18

mohlo by se zdát, že dysgrafie není poruchou závažnou a potřebnou k nápravě.

Úskalí dysgrafie však spočívá mj. v negativním ovlivňování psychiky a emočním prožívání dítěte s dysgrafií, které po nástupu do školy zažívá značné potíže – pocity méněcennosti, neschopnosti, zoufalství atp. Jak konstatuje Jucovičová a Žáčková, dysgrafickým obtížím by měla být věnována stejná pozornost jako ostatním poruchám učení (Jucovičová, Žáčková 2014, s. 99). Dokud bude kladen ve vzdělávacím programu důraz na zvládnutí ručně psané formy jazyka, je třeba sledovat a pomáhat s nápravou i dětem s dysgrafií.

1.1.3.3 Dysortografie

Dysortografie je specifická porucha pravopisu, která je spojena s poruchou fonematického sluchu, tedy je narušena sluchová percepce, sluchové rozlišování, sluchová analýza a syntéza, sluchová orientace a paměť.

Dysortografie bývá často spojena s dyslexií, obtíže se projevují ve zkomoleninách, přesmykování slabik, vynechávání nebo přidávání písmen či slabik, uvádění nesprávné délky samohlásek, v chybách v měkčení a obecně v aplikaci gramatického učiva. Často jsou u jedinců s dysortografií problémy s nedodržováním hranic slov, se záměnami podobných hlásek atp. (Jucovičová, Žáčková 2011, s. 23).

Dysortografii dle typických znaků dělíme takto:

 auditivní – narušena je primárně sluchová diferenciace a analýza a také sluchová paměť, obtíže se vyskytují při zachycení pořadí hlásek ve slovech, avšak smysl slov je chápán,

 vizuální – snížena je kvalita zrakové paměti, deficit je především ve vybavování a diferenciaci tvarově nebo sluchově podobných písmen, kontrola a oprava chyb v psaném textu je velmi nízká,

 motorická – úzce souvisí s namáhavostí a pomalostí procesu psaní z důvodu oslabení jemné motoriky (Fischer, Škoda 2008, s. 113).

19

1.1.3.4 Dyskalkulie

Dyskalkulie je specifická porucha matematických schopností a souvisí se zvládáním základních početních úkonů. Jedná se o poměrně vzácnou strukturální poruchu matematických schopností, která je podmíněna geneticky nebo perinatálním narušením mozku. Podle charakteru projevů je členěna na několik typů:

 praktognostická – je narušena matematická manipulace s předměty nebo kreslenými symboly (řazení podle velikosti, diferenciace geometrických tvarů, rozmístění figur v prostoru, třídění atp.)

 verbální – problémy s označováním množství a přesných počtů, pojmenování matematických úkonů, vyjmenování řady čísel atd.

 lexická – deficit ve schopnosti číst číslice, čísla a operační symboly, dochází k záměnám tvarově podobných číslic, zlomků, desetinných čísel atp.

 grafická – narušená schopnost zapisovat matematické znaky formou diktátu nebo přepisu, obtíže jsou v psaní na řádky, objevuje se psaní číslic v opačném pořadí nebo zrcadlově, značné obtíže bývají v geometrii,

 operační – porucha schopnosti provádět matematické operace (sčítání, odčítání, násobení, dělení), dochází k záměnám jednotek, desítek, čitatelů, jmenovatelů atd. (Fischer, Škoda 2008, s. 114).

1.1.3.5 Dyspinxie

Dyspinxie je specifická porucha kreslení, při které jedinec zachází s tužkou neobratně a tvrdě, má potíže s pochopením perspektivy a s přenesením představ na papír. Projevuje se velmi nízkou úrovní kresby (Michalová 2007, s. 62).

20

1.1.3.6 Dysmúzie

Dysmúzie je specifická porucha postihující schopnost vnímání a reprodukce hudby, zapamatováním melodie, rytmu a tónů. Patří mezi poměrně vzácné poruchy. Fischer a Škoda rozlišují expresivní formu, při které dítě nedokáže reprodukovat i velice známý hudební motiv, který ale pozná. Při totální dysmúzii není jedinec schopen hudbu pochopit, zapamatovat ani identifikovat (Fischer, Škoda 2008, s. 114).

1.1.3.7 Dyspraxie

Dyspraxie je specifická porucha motorické funkce či obratnosti. U dyspraxie se jedná o narušený vývoj motorické koordinace, o zpomalený vývoj jemné motoriky, ale také o narušení vývoje v oblasti psychiky a celkového psychomotorického vývoje jedince. Jedinci s dyspraxií se projevují obvykle pomalým výkonem, nešikovností, neupraveností a celkovou nechutí k pohybovým činnostem. Obtíže se mohou projevit i v řeči a psaní (Bartoňová 2006, s. 146 – 149).