– Vadné držení těla (Belšan, 1983) - Využívání balančních pomůcek ve výuce tělesné výchovy na 1

Pro správné vzpřímené držení těla a rovnováhu jsou důležité receptory z oblasti chodidla, pánve a šíje. Přes receptory chodidla můžeme ovlivnit postavení skoro všech kloubů dolní končetiny, rozvíjet vnímání pohybu, polohy těla v prostoru a vyhodnotit informace o poloze těla a koordinovat tělo v prostoru. V oblasti pánve je nejčastější chybou povolené břišní svalstvo a bederní lordóza. Častá dysbalance je v oblasti ramen, jsou-li ramena předsunutá dopředu. Pomůcky, které můžeme využívat ke kompenzaci těchto uvedených nejčastějších vad v držení těla, jsou např. kulové a válcové úseče, točny, balanční nafukovací míče či minitrampolíny (Muchová, Tománková, 2009).

2.3 Nejčastější odchylky od správného držení těla u dětí

Nejčastější příčinou, která vede k odchylkám od správného držení těla, je překotný růst kostry mezi pátým a šestým rokem věku dítěte. Odchylky se později projevují nečinností nebo špatnou funkcí některých svalů. Nejčastější viditelnou vadou u dětí jsou vystouplé lopatky a propadlý hrudník, pokud to ponecháme bez povšimnutí, začnou se zkracovat svaly prsní. Další odchylka, která je u dětí patrná, se nazývá bederní lordóza, projevuje se povoleným bříškem a vystouplým zadečkem. Mnohdy bývá tato odchylka kombinovaná s předsunutou bradou. Prohnutí v křížové oblasti může v dospělosti působit potíže a bolesti nejen zad. Velké problémy mohou způsobit i ploché nohy. Propadlá klenba má vliv na postavení obratlů, mohou vznikat bolesti a větší unavitelnost dolních končetin. Odchylka, která je snadněji přehlédnutelná, jsou plochá záda, způsobena nedostatečným zakřivením hrudní páteře. Stále častěji je u dětí

a) b) c) d)

diagnostikována skolióza, což je vybočení páteře do stran. Tuto vadu určují a napravují pouze rehabilitační pracovníci, laický zásah by mohl dětem se skoliózou lehce ublížit.

V době růstu se vyvíjí i svalstvo dítěte. Dětské svalstvo se velmi rychle unaví, ale únava se dá rychle odstranit. Pro správné držení těla je velmi důležitá velikost stolu a židle, které dítě používá. Mezi nejčastější příčiny odchylek od správného držení těla patří dlouhodobé setrvání v jedné poloze a nedostatek pohybu. Je proto velmi důležité střídat činnosti a zaměstnávat různé skupiny svalů (Pechová, 2009).

Držení těla je dáno z části vrozeným tvarem páteře, psychickým a fyzickým stavem dítěte a také jeho zdatností. Platí zde přímá úměra, čím je dítě svalově více vyvinuté, tím lepší má držení těla (Novotná, Kohlíková, 2000).

2.4 Prevence vad držení těla u dětí

Správné držení těla spočívá v pohybové výchově dítěte již od kojeneckého věku.

Ve školním věku můžeme několika způsoby držení těla ovlivnit. Dítě by mělo nosit tašku vždy na zádech, ne na jedné ruce, taška by měla být přiměřeně těžká výšce a věku dítěte.

Stejně tak důležité je správné sezení a vhodná velikost sedacího nábytku. Výška židle by měla odpovídat délce dolní končetiny od kolena dolů, opěradlo musí podpírat záda až po lopatky. Výška pracovního stolu či lavice by měla být taková, aby se dítě při ohnutí paže v loktech mohlo pohodlně opřít. Během školní docházky se proporce dítěte mění, proto je důležité ho v průběhu let vhodně měnit. Dalším krokem k úspěšné prevenci vad držení těla dítěte jsou pravidelné prohlídky odborníkem (Novotná, Kohlíková, 2000).

2.5 Svalová dysbalance

Svalový systém je nejdůležitější část hybného ústrojí. Jeho význam shledáváme v udržování těla v prostoru, v přizpůsobení změnám polohy těla a v umožnění pohybu vpřed, v koordinační činnosti a v plnění dalších funkcí (Pernicová a kol., 1993).

Pohybový aparát tvoří dvě složky, pasivní a aktivní. Pasivní složka se skládá z kostí, šlach a vazů. Aktivní složkou pohybového aparátu jsou kosterní svaly. Nepříznivý vliv na kosterní svaly má nedostatek pohybu nebo naopak jeho nadbytek. Tyto důvody mohou vést až ke strukturálním změnám na pohybovém systému. Nedostatek pohybu způsobuje nerovnoměrné zatížení kosterního a svalového aparátu, důsledkem pak vzniká svalová dysbalance. Udržení svalové rovnováhy je velmi složitý proces nejen u dětí

a běžné populace, ale i u sportovců. Svalovou nerovnováhu má v určité míře každý z nás (Muchová, Tománková, 2009).

Posturální a fázické svaly

Svaly dělíme podle jejich funkce na posturální neboli tónické, pomalé, a na fázické, rychlé. Posturální svaly jsou vývojově starší, jsou vytrvalé a pomalu se unaví.

Jejich hlavní funkcí je udržování vzpřímeného postoje. Mají vyšší práh dráždivosti a také lepší cévní zásobení. Posturální svaly rychle regenerují a pracují na našem těle nepřetržitě, a to v klidu i během pohybu. Tyto svaly mají sklon ke zkracování. K jejich zkracování dochází z nedostatku kompenzačních, vyrovnávacích cvičení.

Mezi nejdůležitější posturální svaly řadíme svaly šíjové – krční část vzpřimovačů páteře, horní část trapézových svalů a zdvihač lopatky, svalstvo prsní – malý i velký prsní sval, svalstvo zádové, především v oblasti beder.

Fázické svaly se naopak rychle unaví, jsou vývojově mladší. V těle jich máme o polovinu méně než posturálních svalů. Hlavní funkcí těchto svalů je vykonávat jakýkoliv pohyb. Nepracují, pokud je k tomu přímo nenutíme. Bez pohybu mohou ochabovat a slábnout, proto je musíme posilovat.

Nedůležitější svaly fázické jsou ohybače krku a hlavy, horní vlákna velkého svalu prsního, mezilopatkové svaly (sval rombický, střední a dolní část svalu trapézového, pilovitý sval a široký sval zádový), svaly břišní, svaly hýžďové, čtyřhlavý sval stehenní, přední a boční skupina svalů bérce (Jarkovská, 2011).

Při odstraňování svalové dysbalance musíme při cvičení dodržovat daný postup.

Jako první protahujeme svaly zkrácené, poté posilujeme oslabené svaly. Snažíme se změněné svalové poměry zafixovat v určitých pohybech, věnujeme se i cvičení zaměřenému na koordinaci a rovnováhu, aby byl zachován správný pohybový stereotyp a setrval i při intenzivnější zátěži. Svalová dysbalance může mít krátkodobé i dlouhodobé následky, mezi které patří například zatížení kloubů, kloubní blokády, přetížení úponových šlach a vazů, narušení pohybových stereotypů a zhoršení koordinace, vadné držení těla a bolestivé stavy hybného systému (Stackeová, 2012).

2.6 Koordinační schopnosti

„Koordinační schopnosti představují třídu motorických schopností, které jsou podmíněny především procesy řízení a regulace pohybové činnosti. Jsou výkonovými předpoklady pro činnosti charakterizované vysokými nároky na koordinaci.“

(Jebavý, Zumr, 2009 s. 9)

Podle R. Jebavého a T. Zumra (2009) máme dva typy koordinace, intramuskulární koordinaci (vnitrosvalová) a intermuskulární (mezisvalová). Intramuskulární koordinace rovnou ovlivňuje úroveň síly, která představuje aktivační schopnost jednotlivých svalových buněk v jednom svalu. Intermuskulární koordinace tvoří souhru více svalů, které se podílejí na jednom určitém pohybu. V případě, že je tato koordinace dobře natrénovaná, projevuje se pozitivně na sledu našich pohybů, protože všechny zúčastněné svaly pracují v souhře, kontrahují a uvolňují se. Poté je pohyb ekonomický a působí plynule (Jebavý, Zumr, 2009).

Koordinace pohybů je vysvětlována jako součinnost centrální nervové soustavy a kosterního svalstva při záměrně cílené pohybové činnosti. Koordinovaný pohyb je tedy řízen CNS tak, že probíhá v souladu za optimální spolupráce všech svalů, které se na pohybu podílejí. Ideálně rozvinuté koordinační schopnosti urychlují a zefektivňují proces tvorby nových dovedností a ovlivňují praktické využití již dříve osvojených dovedností.

Pohyb pak je proveden plynule, v plném rozsahu, ve správném rytmu. Koordinační schopnosti se skládají z několika dílčích, kterými jsou schopnosti diferenciační, orientační, rovnovážné, reakční, rytmické a spojování pohybu (Muchová, Tománková, 2010).

Nejúčinnější období pro rozvoj všeobecných koordinačních schopností spadá do období základního tréninku (tj. věk dítěte 7 až 14 let), z toho k nejefektivnějšímu rozvoji dochází mezi 7. a 10. rokem života (Perič, 2012).

2.7 Rovnováha a stabilita

„Termínem stabilita označujeme míru úsilí potřebného k poruše rovnováhy ležícího tělesa v gravitačním poli.“ (Jebavý, Zumr, 2009 s. 8)

K základním dovednostem člověka patří udržovat stabilitu v podmínkách nestability. Rovnováha se vytváří podvědomě, ale můžeme ji zdokonalovat vědomým cvičením. Svaly v těle reagují na jakoukoliv změnu s využitím proprioreceptorů, které se

nacházejí ve svalech, šlachách, kloubech a exteroreceptorů, jenž jsou umístěny v kůži rovnovážného ústrojí ve vnitřním uchu, a vizuálních vjemů při otevřených očích z důvodu stabilizace a udržení rovnováhy. Rozlišujeme dva typy rovnováhy, „statickou“

a „dynamickou“. Obě mají vliv na funkci těla, ekonomiku úsilí a optimální svalový tonus (Jebavý, Zumr, 2009).

Statická rovnováha

Statická rovnováha je schopnost, kterou využíváme, když je tělo téměř v klidu a nedochází ke změně místa. Může se například jednat o stoj na labilní podložce. Typické znaky pro statickou rovnovážnou polohu je relativně rozsáhlá opora základny, nízká poloha těžiště, které je ve vertikální linii, a snižuje se do oblasti opory směrem ke středu (Jebavý, Zumr, 2009).

Dynamická rovnováha

Dynamická rovnováha je schopnost, která se užívá v situacích, kdy vznikají rozsáhlé, často i rychlé změny poloh a místa v prostoru. Charakteristické znaky dynamické rovnovážné polohy je úzká opora základny a stabilita, která nutně nezávisí na vertikální linii procházející těžištěm vedoucím skrz místo opory (Jebavý, Zumr, 2009).

Stabilizační schopnosti jsou při různých cvičeních velmi často opomíjeny a cíleně se nerozvíjejí. Při cvičení, které je zaměřeno na rozvoj těchto rovnovážných schopností, se musíme zcela soustředit na provádění daného pohybového úkolu. Průběh cvičení můžeme ovlivnit také pravidelným dýcháním. Pomocí zklidnění emocí zlepšujeme

„vnitřní“ stabilitu a následně stabilitu „vnějšího“ postoje. Negativní emoce, kterými je například strach z daného úkolu, rozvoj rovnovážných schopností ztěžují (Muchová, Tománková, 2009).

Pro rozvoj stabilizačních schopností se dají využít cvičení na nestabilních plochách. Při tréninku rovnováhy je důležité posouvat těžiště mimo základ podpory.

Statická rovnováha vyžaduje držení stálé pozice těla a udržování stálé polohy těžiště ve vztahu k podložce. Dynamickou rovnováhu rozvíjíme tak, že přidáme pohyby do stran, nahoru, dolů a pohyby rotační, při kterých dochází ke změnám polohy a místa v prostoru (Jebavý, Zumr, 2009). Ze začátku volíme nejjednodušší cviky a postupně zvyšujeme jejich náročnost ke složitějším pohybům, postupujeme od známých k neznámým, především abychom odstranili strach, který negativně ovlivňuje rozvoj rovnovážných schopností. Díky tomu má cvičící šanci vědomého rozvoje těchto

schopností. Balanční pomůcky nám k tomu nabízí velké množství možností (Muchová, Tománková, 2009).

2.8 Dýchání

Dýchání je jedna z nejdůležitějších aktivit, kterou vykonáváme. Způsob, jak dýcháme, ovlivňuje i náš způsob života. Když se například během každodenních činností dostaneme do stresu, dýchání se často zrychlí a začne být mělčí. Řada škodlivých dýchacích návyků se může bez povšimnutí vyvíjet během dětství, poté jsou však návyky rychlého a mělkého dýchání o to více patrné v dospělosti, protože jsou hluboce zakořeněné. Následky špatného dýchaní se mohou projevovat zbytečným zvedáním a snižováním ramen, nepohybováním břišními svaly (Brennan, 2014). Můžeme vědomě měnit mechaniku dýchání, tedy dechový vzor, různou aktivací dýchacích svalů při nádechu a výdechu. Správná aktivace dýchacích svalů má kladný vliv na hloubku a frekvenci dýchání, také ovlivňuje svalové napětí dýchacích svalů a svalu trupu. Proto speciální dechová cvičení tvoří neoddělitelnou součást cvičebního programu kompenzačních cvičení, například při poruchách držení těla a při vertebrogenních obtížích. Dýchání také ovlivňuje aktivitu nervového systému, proto je využíváno při relaxaci pro navození pocitu svalového i psychického uvolnění (Kolisko, 2003).

Dechové cvičení je jeden z nejlepších prostředků pro rozvoj svalových vláken bránice (Muchová, Tománková, 2009).

Pro děti školního věku jsou nejjednodušší přitom velmi efektivní relaxační techniky, které využívají prozaické a přirozené vztahy mezi svalovým napětím, uvolněním – dechem a reflexním navozením prohloubené relaxační odezvy (Kolisko, 2003).

Správné dýchání při cvičení

Při jakémkoliv pohybu vědomě prohlubujeme výměnu vzduchu mezi zevním a vnitřním prostředím, mezi plícemi a krví. Výdech bývá zpravidla delší než nádech.

Nadechujeme se nosem a vydechujeme ústy. Nádech má být dlouhý a hluboký. Při cvičení je výhodné spojit aktivaci (kontrakci) posilovaného svalu s výdechem, protože při výdechu omezíme nebezpečné zadržování dechu, které negativně narušuje oběhový systém, a také provedeme cviky technicky lépe (Jarkovská, 2011).

3 Tělesná výchova

Tato kapitola se zabývá pojmem tělesná výchova, blíže popisuje cíle hodin a strukturu, kterou by hodiny tělesné výchovy měly obsahovat.

3.1 Pojem tělesná výchova

„Pod tělesnou výchovou rozumíme cílevědomou výchovnou a vzdělávací činnost působící na tělesný a pohybový vývoj člověka, upevňování jeho zdraví, zvyšování tělesné zdatnosti a pohybové výkonnosti, na získání základního teoretického a praktického

vzdělání, na utváření trvalého vztahu člověka k pohybové aktivitě“

(Vilímová, 2009, s. 12).

Tělesná výchova je předmět, který je zaměřen na výchovné a pohybově účinné ovlivnění způsobu života žáků. Působí na vyrovnávání nedostatku pohybu, či jako odpočinek po práci nebo na rozvíjení přirozeného zájmu dětí o jakýkoliv pohyb (Belšan, 1983).

Tělesnou výchovu podle V. Mužíka a M. Krejčí (1997) nelze jednoznačně definovat. V běžném životě bývá tímto pojmem označována velmi široká oblast různorodých pohybových aktivit. Ve škole je pak pojmem tělesná výchova označován konkrétní vyučovací předmět.

V této diplomové práci se zabýváme oblastí tělesné výchovy na 1. stupni základních škol, proto budeme pod tento pojem zahrnovat všechny pohybové aktivity a formy, které by měla zajišťovat škola.

3.2 Struktura vyučovací hodiny tělesné výchovy

Hlavní organizační formou tělesné výchovy je vyučovací hodina, která má zpravidla 45 minut. Na 1. stupni základních škol lze hodiny i spojovat. Vyučovací hodina tělesné výchovy má čtyři části.

Vyučovací hodina začíná úvodní částí, která by měla trvat 3 až 5 minut.

Charakterizujeme ji jako přípravu na hlavní část, zařazujeme sem nástup a seznámení s úkolem hodiny a zahřátí organismu. K navození atmosféry je doporučeno zahájit hodinu volnou chvilkou, kdy se žáci aklimatizují na jiné prostředí a tráví ji podle svých představ.

Druhou částí hodiny je průpravná část, která by měla trvat přibližně 6 až 12 minut.

Jedná se o přípravu organismu na hlavní část hodiny. Jde o rozcvičení celého těla se

zaměřením na správné držení těla a rozvíjení jednoduchých pohybových dovedností.

Obsahem této části jsou průpravná cvičení, zaměřujeme se na zvyšování kloubní pohyblivosti, protažení a posílení svalů a svalových skupin a na správné držení těla. Tato část hodiny je velmi důležitá, slouží jako prevence proti úrazům.

Následuje hlavní část vyučovací hodiny, která by měla být v rozsahu 25 až 30 minut. Do této části volíme činnosti se zaměřením na nácvik a zdokonalování pohybových dovedností či jejich prověřování. V hlavní části hodiny postupujeme podle následujícího schématu:

a) opakování a pohybová průprava k plánovanému učivu, b) probírání nového učiva nebo opakování učiva probraného, c) souhrn probíraného učiva.

V hlavní části hodiny je velmi důležitá organizace žáků při daných činnostech. Je kladen důraz na efektivitu vyučování, podle toho by měl učitel vhodně volit organizační formy.

Závěrečná část by měla trvat v rozmezí 3 až 5 minut. V této části volíme činnosti, které vedou ke zklidnění, uvolnění či relaxaci. Vhodnými aktivitami jsou drobné hry, posilovací cvičení, hudebně pohybové hry či tance, relaxační nebo dechová cvičení.

Součástí je také nástup a krátké zhodnocení hodiny (Belšan, 1983).

Vyučovací hodiny tělesné výchovy na 1. stupni ZŠ by měly probíhat optimálně dvakrát či třikrát týdně. Spojování do delších celků není vhodné. Pro žáky prvního stupně je lepší cvičit vícekrát týdně a kratší dobu, než pouze jednou a dlouho. Vyučovací hodiny bývají na 1. stupni ZŠ převážně smíšené, z hlediska typu vyučování i obsahu, kdy se snažíme většinou o propojení gymnastiky s hrami, atletiky s hrami atd. Můžeme ale realizovat i hodinu pouze nácvičnou či výcvikovou nebo kontrolní (Dvořáková, Engelthalerová, 2017).

3.3 Cíle tělesné výchovy

Na kongresu mezinárodního sdružení pro zdraví, tělesnou výchovu a rekreaci z roku 1990 byly uzavřeny otázky ohledně cílů tělesné výchovy. Cílem by měl být šťastný člověk, který má prožitek z pohybu a z komunikace v pohybu. Pohybová činnost by měla směřovat vždy ke zdraví člověka a musí být součástí denního života každého z nás.

Ukazuje se tedy, že školní tělesná výchova by se neměla zaměřovat na zvyšování tělesné

zdatnosti a pohybové výkonnosti, ale jejím cílem by měla být komplexnější výchova k péči o celkovou tělesnou, psychickou a sociální stránku člověka (Mužík, Krejčí, 1997).

Cíle školní tělesné výchovy rozdělujeme na vzdělávací, výchovné a zdravotní. Cíle vzdělávací se dále dělí na informativní a formativní. Mezi informativní cíle řadíme například osvojené postupy a metody tělesného zdokonalování, zásady správné životosprávy či základní pohybové dovednosti a návyky (chůze, běh, skoky, házení aj.).

Do formativních cílů pak patří rozvinutí základních pohybových schopností, kvalitní pohybový projev a senzorické schopnosti. Cíle výchovné dále rozdělujeme na všeobecné a specifické. Všeobecné cíle jsou pozitivní charakterové a mravní vlastnosti (kolektivní cítění, iniciativa, samostatnost…), estetické prožívání, tvořivé schopnosti a láska k přírodě a životnímu prostředí. Mezi specifické cíle lze zařadit trvale kladný postoj k pohybové aktivitě, tělesnou zdatnost, snahu o přiměřený výkon ve sportovní činnosti a rozvinuté zájmy o různé druhy tělovýchovné či sportovní činnosti. Zdravotní cíle se dále dělí na kompenzační a hygienické. V kompenzačních cílech shledáme kompenzaci jednostranné zátěže a regeneraci duševních sil. Hygienické cíle pak obsahují hygienické návyky (sprcha po zátěži, převlékání do sportovního oblečení…) a potřebu zdravého životního stylu, jako je dostatek pohybových aktivit, dostatečný spánek, zdravá výživa atd. (Rychtecký, Fialová, 2004).

Cíle hodin tělesné výchovy žákům sdělujeme s ohledem na jejich věk. Čím jsou děti mladší, tím více jsou pro ně vzdálené cíle abstraktní. Seznamujeme žáky pouze s nejbližšími cíli jako je například cíl cvičení, cíl vyučovací hodiny, a to vždy v podobě, která je dětem přístupná. Cíl musí být vždy konkrétní a srozumitelný (Mužík, Krejčí, 1997).

3.4 Vyučovací metody v hodinách tělesné výchovy

„Vyučovací metoda je cílevědomé uspořádání obsahu učiva a učení, činnosti učitele a žáků, usilující o splnění výchovně vzdělávacích cílů“ (Pernicová a kol., 1993).

V hodinách tělesné výchovy můžeme využívat metodu nácviku v celku, metodu po částech, od celku k částem, či metodu od části k celku. Při metodě v celku se využívá komplexní přístup k nacvičování dané pohybové činnosti. Využívá se nejčastěji při cvičení s mladšími žáky, kteří obtížně zpracovávají více podnětů najednou a mají nízkou úroveň pohybové zkušenosti. Volíme ji při nácviku jednoduchých pohybových struktur, u nejnižších ročníku pak například jako motivaci ke cvičení. Metoda po částech se volí

při nácviku složitějších pohybových struktur. Pohybová činnost se rozdělí na dvě či více na sobě nezávislých částí. Určené části lze nacvičit odděleně. Tuto metodu musíme používat vhodně, při častém využívání může dojít k izolaci souvislostí mezi jednotlivými částmi. Metoda od celku k částem a zpět k celku je předložena cvičícím nejprve jako celek. Poté při větším počtu chyb se pohyb rozdělí do několika nezávislých částí, které po odstranění chyb opět spojujeme dohromady. Metoda od části k celku a k částem je podobná metodě po částech, s rozdílem, že se pedagog znovu vrací k jednotlivým částem pohybového celku. Z důvodu procvičení citlivých míst, odstranění pohybových chyb nebo působení jen na konkrétní svalové skupiny (Pernicová a kol., 1993).

Podle H. Dvořákové a Z. Engelthalerová (2017) rozlišujeme tři základní metody a to verbální, demonstrační a praktické. Metoda praktická by měla převažovat nad ostatními, jedná se o vlastní cvičení žáků. Verbální metoda je málo účinná a je důležité si uvědomit, že u žáků na 1. stupni je nutné tuto metodu vždy doplnit o praktickou ukázku.

4 Balanční cvičení

V předcházejících kapitolách již bylo zmíněno, že pomocí cvičení s balančními pomůckami ovlivňujeme naše držení těla. Balancování na takových pomůckách je jedno z nejšetrnějších cvičení, nedochází k opotřebování a namáhání kloubů. Z tohoto důvodu se často využívá ve zdravotnictví k rehabilitačnímu cvičení. Dnes se však dostávají

In document Využívání balančních pomůcek ve výuce tělesné výchovy na 1. stupni základní školy (Page 22-38)