Bavlna

Bavlna je jedním z důležitých textilních materiálů, který byl známý již 3000 let př. n. l.

v Jižní Americe a v oblasti řeky Indu. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 16)

Mezi historicky první pěstitele bavlny v Evropě patří Španělsko v 10. století. Ve 14. a 15.

století je následovala Itálie a Balkán. Objasnění původu bavlníku bylo pro archeology velkým oříškem. Do Evropy bavlnu přivezli arabští obchodníci kolem 8. století našeho letopočtu a říkali ji al-kutun nebo al-ketar. Z toho vznikl v mnoha evropských jazycích název pro bavlnu (např. v angličtině cotton). (Arsenjevová, Wolfová, 2005, s. 14)

Jak uvádějí Arsenjevová, Wolfová (2005, s. 16) na světě existuje asi sedmdesát druhů bavlníku, ale mezi nejdůležitější patří bavlník srstnatý a barbadoský, který má nejkvalitnější plsť a pochází ze Střední Ameriky.

Bavlněná tkanina bývala vždy drahou záležitostí, ale v porovnání s vlnou, lnem či hedvábím zůstává stále její cena nižší. Ruční zpracování bylo velice namáhavé, pracné a nákladné. První americká bavlna dorazila v r. 1784 z Jižní Karolíny do britského Liverpoolu.

Bavlna se pěstuje v subtropickém nebo tropickém podnebí. Rostlina dosahuje výšky podle druhu bavlníkového keře. Má velké žluté a později nachové květy. V tobolkách je až 25 semen, která po 6-8 týdnech prasknou a z každé se uvolní bílý chomáček. Po sklizni, která se provádí ručně nebo strojově, se bavlna slisuje do velkých balíků a v odzrňovacích strojích, kde jsou umístěné kovové hřebeny, se oddělí bavlněná vlákna od zbytku tobolek.

Pak následuje transport do prádelny, kde se bavlna pročistí a poté následuje do mykacího

30 stroje. V mykacím stroji se jednotlivá vlákna rovnají, shrnují do svazku a ve spřádacím stroji se z bavlněných vláken souká nit. (Hladík, Kozel, Miklas, 1977, s. 35)

Bavlna se skládá z 90% celulózy, zbytek tvoří voda, bílkoviny, tuky a vosky. Celulóza je nenahraditelná pro výrobu osobního prádla. Nejkladnější vlastností bavlny je dobrá absorpce vlhkosti, příjemný pocit při doteku, pevnost, pružnost a schopnost dobře absorbovat barvy. Nevýhodou je, že se mačká a jen omezeně chrání proti chladu. Právě pro tyto vlastnosti je nejvýznamnějším zdrojem přírodního vlákna. (Staňková, Baran, 2005, s.

22)

Cílem bavlnářského průmyslu je vyrábět přímo na plantáži různé barevné odstíny, např.

indigovou modř, která je hlavní k výrobě látek na džíny. Na přirozeně zbarvenou bavlnu sází ale jen někteří výrobci. Sally Foxová je majitelkou americké společnosti Natural Cotton, která si v roce 1990 dala patentovat dvě odrůdy přirozeně zbarveného bavlníku béžově hnědé barvy a zelené barvy. V Guatemale zase pěstují obyvatelé horských oblastí bavlnu s tmavě hnědým odstínem, nazývaném Ixoco. V současné době Sally Foxová pracuje na genově modifikovaných druzích bavlníků, ze kterých by získala oranžovou, modrou či žlutou bavlnu. Dnes mezi největší producenty bavlny světa patří Čína, USA, Indie a Egypt, který je zároveň proslavený kvalitní jemnou bavlnou. Ruční sklizní se získává nejkvalitnější bavlna a mezi producenty je na prvním místě Jižní Amerika a Čína, kde se sklizeň vyplácí díky levné pracovní síle. Bavlna se dnes už nepoužívá jen na výrobu látek, oděvů, olejů nebo střelného prachu, ale díky moderní technologii se z bavlny získávají jemnější, delší a pevnější bavlněná vlákna, která jsou odolná vůči chorobám a škůdcům. Eurobankovky jsou v dnešní době vyráběny z genově modifikované bavlny.

(www.oko.yin.cz) 1.2.4 Len

Len patří mezi nejstarší textilní suroviny. Jeho pěstování a využití sahá podle archeologů až do mladší doby kamenné, kde se nálezy dokládají v Robenhausenu ve Švýcarsku a u

31 V Evropě pěstování lnu rozšířili Římané a Slované, kteří se již oblékali do lněných košil. U nás vydává v r. 1770 Marie Terezie patent o pěstování lnu a předení přízí.

Vlákna se získávají z lodyhy lnu a celkem je známo 200 druhů lnu. Len je až 90-130 cm vysoká rostlina, která má dlouhý kořen a přímou, oblou, hustě listnatou a nahoře větvenou lodyhu. Barva květu je bleděmodrá nebo fialková. (Opravil, 1981, str. 299-305)

Len je tuzemská jednoletá rostlina, která se rozděluje na len přadný a olejopřadný.

Poskytuje vlákno, semeno a pazdeří. Z lněných semen se lisuje olej, z pazdeří se vyrábějí desky. Přadný len se pěstuje pro vlákno, které je obsaženo v jeho stoncích. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 22)

Vegetační doba lnu je 90-100 dní. Sklízí se na základě doby zralosti a barvy stonku. Zelená zralost vede k získání hebkého, jemného a málo pevného vlákna. Raná žlutá zralost nabízí dlouhá a pružná vlákna nejlepší kvality. Při pozdní zralosti je vlákno tvrdé, drsné a láme se. Před zpracováním lnu se stonky máčí a rosí. Vlákna jsou zbarvená na základě procesu, který trvá 3-4 týdny. Po jeho skončení se len zpracovává v tírnách a na potěracích strojích.

V tírnách se vlákna odděluji od pazdeří a produktem tíren je třené vlákno a koudel.

(Kozlovská, Bohanesová, 2005, s. 22)

Třené vlákno tvoří svazky vláken, které jsou rovnoběžně uloženy v hrstích. Délka těchto vláken je 50-80 cm.

Koudel je tvořena kratšími vlákny, která jsou neuspořádaná a obsahují větší podíl ulpělého pazdeří. (Militký, 2007, s. 122)

Militký (2007, s. 123) uvádí, že lněná vlákna se vyznačují vysokou pevností, která se za mokra ještě více zvětšuje, ale také nízkou tažností. Mají velkou navlhavost a vysokou odolnost v oděru. Vlákna jsou hladká, proto obsahují málo vzduchu a dobře vedou teplo.

Hřejivost je menší než u bavlny a proto na omak působí chladně.

Tepelnou odolnost má len vysokou, a proto využívá vysoké teploty u žehlení, kde snáší teplotu přes 200 stupňů Celsia. Len se třídí podle jemnosti, barvy, lesku a vypřadatelnosti.

Pěstuje se např. v Polsku, Bělorusku, ve Francii i v Čechách. (Mojžíš a kol., 1988, s. 107) Kozlovská, Bohanesová (1998, s. 24) uvádějí, že vlákna lze tvarovat málo, protože nemají schopnost podržet získaný tvar. Stárne velmi pomalu, ale delším působením slunečních paprsků postupně ztrácí svoji pevnost. Len se často směsuje s bavlnou, s viskózou a polyesterem. Používá se na ložní a stolní prádlo, ručníky, utěrky, košiloviny, šatovky, tkaniny, ale i na pracovní oděvy.

32 1.2.5 Hedvábí

První zmínky o hedvábí jsou staré 5000 let. Tajemství výroby hedvábí bylo velmi přísně střeženo. Obchodníci z Číny přivážejí hedvábí do Evropy na počátku 1. stol. před n. l. po tzv. „hedvábné stezce,“ která byla dlouhá 8000 km. Vedla přes poušť, pohoří Pamír až do Turkménie, kde se rozvětvila a jednou z cest byla cesta do Evropy. Hedvábí bylo vyhrazené pouze pro císaře a jeho širší rodinu. O zcela výjimečném postavení hedvábí v čínské kultuře svědčí i to, že se používalo jako platidlo a mnozí úředníci a vojáci byli vypláceni v rolích hedvábné látky. (Liščák, 2000, s. 85)

Ve 2. století n. l. ztratila Čína své výhradní postavení ve výrobě hedvábí. Čínští emigranti vzali s sebou toto „ know-how“ do Koreje a odtud pravděpodobně proniklo do Japonska ve 3. st. n. l. (Hladík, Kozel, Miklas, 1984, s. 112)

Francouzský král František I. udělil hedvábný monopol roku 1540 Lyonu, který se od 16.

století se stal hlavním městem hedvábí. Ve Velké Británii nabyla významu v 16. a 17. st.

Tkalci z Nizozemska a Francie tu založili první dílny a továrny na tkané hedvábí. Usadili se také v Londýně a později se rozptýlili i do jiných částí země. Podlé čínské legendy o hedvábí se datuje vznik výroby hedvábí do roku 2640 př. n. l., kdy čínská princezna měla zjistit, kdo škodí morušovníku. Objevila bílé housenky, které snovaly lesklé zámotky.

Náhodou upustila zámotek do horké vody a zjistila, že z něj může vytáhnout jemné vlákno a navinout jej na cívku. Podle tohoto příběhu objevila technologii výroby hedvábí zcela náhodou.

V Evropě začali jako první s hedvábím obchodovat benátští kupci v Itálii. Ve 13. století bylo italské hedvábí velmi ceněné a centra výroby byla soustředěna ve Florencii a Lucce (Šprync, Foltýn s. 108)

Přírodní hedvábí je bílkovinný výměšek snovacích žláz housenek nočních motýlů bourců, který se získává smotáváním a následným zpracováním. Hedvábí je vlákno, produkované housenkami motýla bource morušového. Housenky se živí listím z moruše. Samička naklade na listy moruše vajíčka, z nichž se po 8-12 dnech vylíhnou housenky, které se po 30-35 dnech zakuklují a vytvářejí bělavý či žlutavý zámotek, tzv. kokon. Uvnitř zámotku se housenka včas usmrtí párou nebo horkým vzduchem. (Vopršál, 1958, s. 197).

Kokony se vloží do horké vody, která změkčí sericin, který se nachází na konci vlákna, kukla se pomalu rozbaluje, zachytí a navíjí se na cívky nebo do přaden. Vlákno známé jako surové hedvábí má barvu slonoviny. Na jeden kilogram surového hedvábného vlákna je

33 potřeba asi 45 000 kokonů. Hedvábné vlákno je pružné a pevné. (Hladík, Kozel, Miklas, 1984, s. 116) Charateristický je pro hedvábí lesk, vlákno je pružné, pevné a zároveň patří k nejjemnějším vláknům. (Kybalová, 1998, str. 13)

Hedvábí se liší hmotností, splývavostí, leskem a strukturou. Vlákno z přírodního hedvábí je velkou zásobárnou proteinů, obsahuje mimo jiné i řadu aminokyselin, z nichž některé napomáhají regeneraci tělových buněk.

Dnes se hedvábí produkuje zhruba ve třiceti zemích, mezi nimiž dominují Čína, Indie, Brazílie a Thajsko (www.vipcosmetics.cz)

34

1.3 HISTORIE BARVÍŘSTVÍ

1.3.1 Historie tisku na textil

Tisk je nejstarší a nejjednodušší technikou vzorování textilu. Dostáváme se s ním do styku denně při oblékání košil, kalhot, triček, ale setkáváme se s ním i u bytového textilu.

Předpokládá se, že tisk látek pochází z Orientu – kolébkou potiskování byla Indie, kde se začala používat textilní tiskátka. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 57)

Skarlantová, Vechová (2005, s. 57) zmiňují, že tkaniny se v Evropě začaly potiskovat v 10.

století a je zajímavé, že tato nejrozšířenější technika vznikla vlastně z nouze. Tiskem se napodobovaly textilie, které byly zdobené bohatými vytkávanými vzory, které si mohli dovolit pouze bohatší vrstvy, kdežto pro většinu chudých lidí byly tyto ozdoby příliš drahé a nedostupné. tyto dřevěné formy. Na štoček se nanesla barva, která se poté obtiskla na tkaninu. Tento princip pro tkalce nebyl vůbec jednoduchý, proto se zpočátku tisklo pouze černou olejovou barvou. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 57)

Trvalo ještě dlouho, než byl ruční tisk nahrazen strojovým tiskem z hloubky. Jednalo se o techniku, při níž je vzor vyryt do desky a tlakem se obtiskne na látku. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 58)

V hlavní roli ručního tisku vytvářeného pomocí tiskátek byla bezpochyby příroda. Tisky se prováděly přírodními strukturami, mezi něž patřil otisk peří nebo krouživý pohyb proutku.

(Skarlantová, Vechová, 2005, s. 59)

Nejstarší tisky jsou provedeny černými sazemi rozetřenými v oleji a červenou hlinkou.

Takto potištěné textilie sloužily k slavnostním příležitostem a dekoračním účelům.

(Skarlantová, Vechová, 2005, s. 60)

Jak uvádějí Skarlantová, Vechová (2005, s. 62), nejrozšířenější technikou z přírodnin je tisk bramborou. Je všeobecně dostupný všem, snadno se s ním pracuje a škrob, který brambora obsahuje, se výborně pojí s barvou. Mezi další zajímavou techniku patří tiskátka

35 z textilu, která mají zajímavý plastický vzor, jakým je manšestr, juta nebo bavlněná krajka.

(Skarlantová, Vechová, 2005, s. 63)

Plastická tiskátka tvoří různé struktury provázků, pytloviny a jiné materiály s hrubším povrchem. Přilepením materiálů na pevnou podložku vznikne „tiskátko“- matrice.

(Skarlantová, Vechová, 2005, s. 65)

Tisk pomocí šablon je technika stará jako náš letopočet. Používali ji už staří Číňané v prvním století našeho letopočtu. Přetiskovali na hedvábí buddhistické motivy.

V Japonsku našla nové uplatnění vystřihováním šablon jemných vzorů z papíru. Přes papírové šablony se štětcem nanášela na plátno rezerva z rýžové kaše, která chránila vzor před obarvením ve studené barvící lázni. Byla to metoda podobná modrotisku.

(Skarlantová, Vechová, 2005, s. 71)

Sítotisk je technika ručního tisku textilu se šablonami, která se zdokonalila na rámový tisk.

Šablonu tvořilo síto vypnuté v rámu. Vzor byl negativně vykryt lakem. Tato technika se začala používat při potisku na látku.

U nás je nejznámější technikou tisku na textil modrotisk, jehož původ nacházíme opět v Orientu. Do Evropy se dostal až v 17. století. Modrobílou kombinaci barev začali tisknout v Nizozemí, kde tehdy přetrvávala místní tradice textilní výroby. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 75)

Jak uvádí Kybal (1973, s. 71), nejvyhledávanějším pigmentem bylo indigo, které se v dnešní době nahrazuje syntetiky. Indigo, které se používá při modrotisku, se dováželo z Orientu. Do ostatních zemí se modrotisk rozšířil v 18. století, protože dovoz indiga nebyl tak finančně nákladný. Modrotisk se také stal nezbytnou součástí oblečení a kombinace barev ladila s tehdejší módou čínského modrobílého porcelánu. Dodnes je modrotisk atraktivní, oblíbený a je považován za tradiční lidovou techniku

1.3.2 Barviva

Člověk používal barviva už v pravěku. Podnětem k používání hlinek nebo rostlinných barviv byla i lidská potřeba pomalovávat tělo symboly ať už válečnými nebo jinými symbolickými barvami. Barviva byla zbožím v lokálním výměnném obchodu, později se přepravovala i na větší vzdálenosti zejména prostřednictvím známé Hedvábné stezky.

(Bidlová, 2005, s. 10)

Technologie přípravy či výroby barviv byla tajná a předávaná ústně. Z dochovaných uměleckých památek lze zjistit, jaké pigmenty se používaly.

36 Člověk začal využívat rostliny i k barvení tkanin. To trvalo až do 19. století, 19. Století, než se objevila syntetická barviva. Z rostlin můžeme získat všechny barvy, které chceme, ale i jejich odstíny. Mezi nejstarší známé rostliny, které k barvení patří, se řadí indigovník, baryt, mořena a světlice. Barevné látky byly velice drahé a používaly se pouze pro slavnostní příležitosti. (Bidlová, 2005, s. 9)

Barviva z přírodních materiálů jsou jemnější a tlumenější. Nečekaná dobrodružství můžeme získat a prožít při barvení listy, stonky, oddenky nebo plody rostlin. Již zmíněné indigo pochází ze starověké Číny, kam se dostalo z Indie ve 4. století př. n. l. (Bidlová, 2005, s. 10)

Marco Polo poprvé pro Evropany popsal, že indigo není minerál, ale rostlina. Rdesno je další rostlina, která se používala jako modrá barva. První zmínky o této exotické rostlině v Evropě jsou známé poměrně dlouho, nejdříve je přinesli jezuitští misionáři. Do Anglie bylo rdesno přivezeno v r. 1766. V r. 1598 byl ve Francii vydán zákaz používat dovážené indigo, aby se podpořilo domácí pěstování borytu. (Bidlová, 2005, s. 20)

Přírodní barviva

Rostlinné pigmenty jsou komplexy chemických látek, které odrážejí určité barvy. Zvlášť na jaře je celkový ráz přírody patrný. Barvy náhle nabývají širokou škálu odstínů. Bílá barva není vyvolána barvivem, ale vzduchem.

V současné terminologii rozlišujeme pigmenty a barviva. Pigmenty jsou nerozpustné ve vodě a barviva nám slouží k obarvování látek či ke kresbě knižních iluminací.

Přírodní barviva jsou dnes již překonána syntetickými barvami, které nejsou škodlivé. klimatických podmínkách jsou uvedené rostliny nevhodné pro pěstování.

37 Výjimku tvoří boryt nenáročná rostlina, která pochází z jižní a západní Evropy. Nejstarší nálezy pocházejí z Provence v období neolitu. Ve Velké Británii se boryt používal ze všech rostlin nejdéle (Bidlová, 2005, s. 11)

Jak uvádí Bidlová (2005, str. 11) rdesno tvoří svým pěstováním stejně dlouhou tradici, jaká vznikla u indiga či borytu. V Japonsku se také používá jako léčivá rostlina. V Evropě je tato exotická rostlina známá poměrně dlouho. Do Anglie byla v r. 1776 dovezena Johnem Blackem.

Zdrojem červené barvy je rostlina mořena barvířská, z níž používáme kořeny. Mořena byla spojena s tzv. tureckou červení a tato barva se získává velice složitou cestou.

Santal bílý je známý pod názvem barvířské krvavé dřevo neboli červené dřevo santalové a používal se k barvení vlny a dotónování indiga (Bidlová, 2005, str. 13)

Červená barviva se získávala nejenom z rostlin, ale ve starověku se používaly k barvení některé druhy mořských plžů. Toto kvalitní barvivo se nazývá purpur.

Žlutá barva se získávala především z kurkumy, rmenu barvířského, kručinky, ale i z mnoha dalších rostlin. Kurkuma patří mezi nejznámější rostliny, která k barvení se využívá dodnes především v jihovýchodní Asii. Také rmen je jasně žluté barvy a roste i u nás na teplých a slunných stráních. (Bidlová, 2005, str. 14)

Šafrán setý neboli krokus je kulturní rostlina, která má světle fialové květy a žluté tyčinky, ale velice dlouhou trojklannou žluto-oranžovou bliznu, která se používala jako zdroj žlutého barviva. (Bidlová, 2005, s. 15)

1.3.3 Syntetická barviva

„Synteticky vyrobená barviva umožňují použít barvy v nových souvislostech. Ve 20.

století byla objevena nová technologie barvení.“ (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 92) Skarlantová, Vechová (2005, s. 92) ve své knize uvádějí, že tyto postupy se stále zdokonalují a v některých případech předčily postupy barvení přírodními barvivy.

Kyselina pikrová je žluté barvivo, které bylo v roce 1849 vyrobeno jako první uměle.

Používalo se k barvení hedvábí a vlny na žluto, ale nebylo barevně stálé při praní. Poté následoval murexid, který se solemi rtuti barvil na červené odstíny, a žlutý odstín se docílil solemi zinku. První zlom nastal, když v roce 1858 W. H. Perkin vyrobil oxidací anilínu fialové barvivo a o rok později byl z anilinínu získán červený fuchsin. (Bidlová, 2005, s.

18) „Roku 1880 se Adolfu Bayerovi podařilo vyrobit syntetické indigo, které velice rychle

38 vytlačilo indigo přírodní, stejně jako umělý alizarin postupně nahradil mořenu barvířskou.“

(Bidlová, 2005, s. 18)

Původním zdrojem syntetických barviv je uhelný dehet, který se získává z koksu, amoniaku a suchou destilací černého uhlí. Nyní se umělé barvy získávají z vysoce přečištěných ropných produktů. Syntetická barviva musí obsahovat minimálně 85% čistého barviva, zbytek tvoří nečistoty ve formě anorganických solí, sloučenin kovů a organických látek. Mezi nejdiskutovanější látky patří žluté syntetické azobarvivo tartrazin. (Hladík a kol., 1982, s. 14-15) Výhodou všech syntetických barev je vysoká stálost barev a široká škála odstínů.

39

3 PRAKTICKÁ ČÁST

Praktická část bakalářské práce se věnuje různým textilním technikám při volnočasových aktivitách mládeže. Mezi ně patří textilní koláž, batikování a malování na hedvábí.

Existuje celá řada textilních technik, které jsou vhodné pro mládež, a myslím si, že jsou pro ně zajímavé a i lehce zvládnutelné. Také vím, že textil není tak rozšířeným tvořivým materiálem mezi mládeží, a proto je dobré ho zařadit mezi volnočasové aktivity prováděné mládeží. Poskytuje jim řadu objevných a tvořivých cest, bližší poznání, získávání nových zkušeností, vědomostí, dovedností, názorů, prožitků, ale i pochopení pestrého světa, který je v dnešní době obklopuje.

Snažila jsem se popsat přípravu na pracovní postupy, používané při práci s textilními materiály, pracovní postupy samé i stupně náročnosti při vytváření jednotlivých technik.

Mým cílem je vytvořit malý návod pro pedagogy volného času, kteří mohou na jeho základě a využitím vlastních pedagogických zkušeností a poznatků zatraktivnit a obohatit své výchovné působení, ale hlavně motivovat mládež k tvořivé činnosti ve volném čase.

Hlavním cílem bakalářské práce je seznámit mládež s rozmanitostí textilních technik, které se dají kreativní činností přenést do přírodního prostředí i do pohádkových příběhů.

Volnočasové aktivity podporují rozvoj praktických dovedností a znalosti jak využívat různé textilní techniky podle daných technologických postupů. Volnočasové aktivity mládeže také:

 podporují rozvíjení daných pracovních návyků a jazykových dovedností při popisu své práce

 rozvíjejí tvořivost mládeže a využívání textilních materiálů

 učí mládež hodnotit vlastní práci a práci druhých

 umožňují nacházet nové pracovní postupy a metody

 usnadňují nalézání netradičních výtvarných technik a postupů

Také je nutno dodat, že některé dílčí cíle se dostaví až v průběhu vlastní realizace. Práce s mládeží nám nabízí objevovat, jak často mladí lidé reagují na momentální situaci. Proto se někdy daná činnost rozvine neplánovaným směrem, který vyplývá z více přání mládeže

40 než z původního záměru vychovatele. Nicméně ani v tomto případě nesmíme opomenout cíle výchovy, které jsme si stanovili.

Snažila jsem se také vyvarovat případného rizika, které by mohlo ohrožovat úspěšnost činností mládeže. Mezi ně patří (podle Smolíkové a kol., 2004, s. 17-30):

 spěch a nervozita

 omezování možností mládeže dokončovat činnost v individuálním tempu

 nevhodné prostory

 nevhodná organizace

 nedostatečně připravené prostředí

Mezi nezastupitelné faktory patřila i samostatná příprava, při níž je důležité sladit výchovné cíle s motivací dané skupiny mládeže. Většina adolescentů, má dnes zájem hlavně o počítačovou techniku a nová média, zatímco my se snažíme o činnost spojenou

Mezi nezastupitelné faktory patřila i samostatná příprava, při níž je důležité sladit výchovné cíle s motivací dané skupiny mládeže. Většina adolescentů, má dnes zájem hlavně o počítačovou techniku a nová média, zatímco my se snažíme o činnost spojenou