Anotace
Hlavním cílem bakalářské práce je vytvořit řadu výtvarných úkolů vycházejících z textilních technik určených pro volnočasové aktivity. Součástí práce je ověření úkolů v praxi a jejich zhodnocení.
Teoretická část se zaměřuje na historii textilu obecně v regionu, přírodní textilní materiály a historii barvířství.
Praktická část popisuje přípravu, pracovní postupy textilních technik a jejich realizaci s fotodokumentací. Závěrem je vyhodnocení realizačních úkolů a výstava vzniklých artefaktů.
Klíčová slova
historie textilních technik, mládež, volnočasové aktivity, textilní materiály a postupy
Abstract
The main aim of this thesis is to create a range of creative activities based on textile techniques designed for leisure activities. There is a verification of activities in practice and their evaluation as a part of this work.
The theoretical part focuses on the history of textile in generalin the region, natural textile materials and the history of dyeing.
The practical part describes the preparation, the workflow of textile techniques and their implementation with photographs. Finally, there is an evaluation of activities implementation and an exposition of generated artefacts.
Keywords
History of Textile Techniques, Youth, Leisure Activities, Textile Materials and Techniques
7
OBSAH
1 TEORETICKÁ ČÁST ... 10
1.1 Historie - obecně ... 10
1.1.1 Textilní historie v pohraničí ... 12
1.1.2 Varnsdorfští tkalci ... 13
1.1.3 Textilní průmysl ve Šluknově a v Rumburku ... 16
Šluknov ... 16
Rumburk ... 17
1.1.4 Textilní průmysl v Neugersdorfu a Seifhennersdorfu ... 18
Neugersdorf ... 18
Seifhennersdorf ... 20
1.1.5 Textilní průmysl v Leutersdorfu a Grosschönau ... 21
Leutersdorf... 21
Großschönau ... 22
Tkaní damašku ... 22
Tkaní froté ... 23
1.2 Přírodní textilní materiály ... 24
1.2.1 Dělení textilních materiálů ... 24
1.2.2 Tkanina, pletenina, netkaná textilie ... 25
Tkanina ... 25
Pletenina ... 26
Netkané textilie ... 28
1.2.3 Bavlna ... 29
1.2.4 Len ... 30
1.2.5 Hedvábí ... 32
1.3 HISTORIE BARVÍŘSTVÍ ... 34
1.3.1 Historie tisku na textil ... 34
8
1.3.2 Barviva ... 35
1.3.3 Syntetická barviva ... 37
3 PRAKTICKÁ ČÁST ... 39
3.1 Praktické úkoly pro mládež ... 42
3.1.1 Batikování ... 42
3.1.2 TEXTILNÍ KOLÁŽ ... 44
3.1.3 MALOVÁNÍ NA HEDVÁBÍ ... 45
3.1.1 Solná technika ... 47
3.2 Realizace úkolů ... 48
3.2.1 Malování na hedvábí ... 48
3.2.2 Batikování ... 52
3.2.3 Textilní koláž ... 53
3.3 Vyhodnocení realizovaných úkolů ... 54
3.4 Výstava vzniklých artefaktů ... 55
4 ZÁVĚR ... 56
5 Seznam příloh ... 57
6 Seznam literatury ... 59
7 Příloha ... 61
9
ÚVOD
V moderní době, která se vyznačuje novými technologiemi, nadbytkem zboží a zrychleným předáváním obrovského množství informací, jsme nuceni měnit ustálené způsoby chování. Zpracování nových informací a prožitků, stejně jako změny v systému hodnot přinášejí potíže nejen dospělým, ale i dětem. Mnohé věci, jichž v minulosti lidé dosahovali těžkou prací a ve velmi nuzných podmínkách, v dnešní době bereme jako samozřejmost. Přestože 20. století je spojeno s mnoha syntetickými látkami, bez nichž si nedovedeme představit běžný život, některé tradiční suroviny a materiály se ani v toku staletí příliš nemění. Patří mezi ně textilie, s nimiž se setkáváme od narození až do smrti bez ohledu na dobu a kulturu, v níž se nacházíme. Textil je odmyslitelně spjat s lidskou civilizací, chrání a skrývá naše tělo, hřeje nás, zdobí, usínáme s ním, slouží nám ve zdraví i v nemoci, dokonce i po smrti. Textilní tkanina je prostě všude kolem nás a nedovedeme si život bez ní představit. Textilie neslouží pouze k uspokojování našich potřeb, ale jsou také zdrojem kreativity. Ve výtvarném umění se textil vyskytuje ve velké míře, stal se základem specifického světa módních návrhářů a umělců, kteří ve velké míře vytvářejí pestrý obraz současného světa.
Protože mají textilie naznačený historický význam, zaměřila jsem se v teoretické části na nejstarší textilní řemeslo tkaní, které ovlivnilo životní podmínky obyvatel v severních Čechách. Ponoříme se hlouběji do tradic textilní výroby, spojené původně s domáckou produkcí, která na našem území převažovala, dokud nevznikly první tkalcovské stavy a textilní továrny. Zaměřuji se tu nejenom na historii tkaní, ale i na přírodní textilní materiály a historii barvířství.
Praktická část je založena na tvořivosti a využití textilií při práci s mládeží v době věnované volnočasovým aktivitám. Především se chci zaměřit na pracovní činnosti a způsoby využití textilií. Chci také poukázat na význam tradiční ruční výroby, která je i v dnešní době ve světě žádaná a oceňovaná. Přestože se může zdát tradiční zpracování textilií poněkud zdlouhavé, přináší nám neuvěřitelný požitek z tvorby a jeho výsledkem je vždy originální výrobek. Veškeré existující ruční techniky se stále udržují ve všech odvětvích. Moje práce se zabývá vybranými technikami, jakými jsou batikování, malování na hedvábí a textilní koláž. Při jejich použití se projevuje, v jaké se zrovna nacházíme náladě, jaké máme myšlení, jak na nás působí klimatické podmínky, ale také jaká je osobnost tvůrce, který zpracovává daný materiál.
10
1 TEORETICKÁ ČÁST
1.1 Historie - obecně
Člověk byl daleko dříve lovcem než řemeslníkem, proto je jisté, že kožený oděv byl člověkem užíván odpradávna. Kůže oproti plátnu byla pevná a hřejivá, ale už nám nikdo nepoví, kdo, kde a kdy přesně dostal nápad proplétat jedno vlákno napříč druhým.
Abychom uspokojili svou tvořivou činnost je, důležité získat poznatky a zkušenosti o tkalcovském řemesle. Tkaní je činnost velmi stará, ale stále živá a vyhledávaná. Kdo jednou zkusí vlastnoručně něco utkat, zůstane uvězněn ve světě tkaní, ke kterému není ani potřeba tkalcovského stavu. Při této práci uplatníte svou kreativitu a celou osobnost.
Proto je ruční tkaní nejstarším způsobem výroby všech tkanin a tato technika je po celé tisíciletí založena na stejném principu, jehož podstatou je křížení osnovní niti s útkovou.
Když půjdeme hlouběji do historie, zjistíme, že již nám známé kultury Peršanů, Egypťanů či amerických indiánů používaly techniky tkaní. (Arsenjevová, Volfová, 2005, s. 7)
Jsou dochovány důkazy, že počátky tkaní sahají do neolitu, tedy 8 000 let př. n. l. Lidé v této době uměli proplétat různá rostlinná vlákna, ze kterých vznikaly tašky, opasky, ale i provazce a později látky. V Evropě ještě převládala primitivní kultura, zatímco v Egyptě a v Mezopotámii začaly vznikat první říše, v nichž se také uplatňovala výroba formou ručního tkaní ve 3. tisíciletí př. n. l. Byl tu nalezen popis pracovního postupu na hliněné destičce s klínovým písmem. Vývoj textilní výroby probíhal v různých částech světa v rozdílných obdobích. Například Velkomoravská říše v 9. století dokládá historii lněných a vlněných tkanin. Také podle tradice indiánského kmene Osage je umění ručního tkaní na území Severní Ameriky známo více než 2 000 let. Z Asie je doložený útržek z bavlněné tkaniny, jehož stáří se odhaduje na 3 500 let. (Arsenjevová, Volfová, 2005, s. 7)
Ve středověku začíná rozvoj tkalcovství. Na konci 13. století a začátkem 14. století se objevuje řemeslo pláteníků a soukeníků. Tkalcovské cechy vznikají v 15. a 16. století mimo jiné taky kvůli tzv. "fušerům", kteří nebyli vyučeni jako tkalci a tkadleny. Nejstarší nález tkaných a proplétaných textilií ze lnu pochází asi ze 7. tisíciletí př. n. l. V 5. tisíciletí př. n. l. byly lněné tkaniny používány k mumifikaci. (www.eupp.cz)
V Mezopotámii se objevují ve stejné době tkané, vlněné a lněné oděvy. V Británii se už ve 3. tisíciletí př. n. l. nosily vlněné oděvy a len se používal hlavě k výrobě lodních plachet.
Karel Veliký založil v r. 768 veletrhy látek v Lyonu a Rouenu, které byly známé po celé
11 Evropě. V pátém století vzniklo damaškové tkalcovství v Damašku a v Konstantinopoli.
Tyto složité vzory, které se vytkávaly za pomoci soustavy nitek, byly ovládány řadícími šňůrkami. (Kopecký, 2011, s. 5)
Jak uvádějí Staňková, Baran (2008, s. 126) v historii bylo vynalezeno mnoho způsobů, jakou podobu tkaní může mít, ale i jak tkaninu vytvořit (např. kazetky, tkací destičky, gobelínový rám, kolíkový stav či stuhový stávek). Každou tuto pomůcku lze použít k výrobě tkaniny a každá se ovládá jinou technikou.
Vlasy, žíně, zvířecí srst i vlákna bource morušového byly vlastně hotovým prvotním materiálem pro textilní zpracování a teprve potom byly objeveny jedinečné vlastnosti některých rostlin. Jejich vlákna zušlechťováním a dalším zpracováním dospěla až k přadenu nebo klubíčku příze. (Staňková, Baran, 2008, s. 9)
Ve 12. století se započalo s tkaním hedvábí ve Francii v Remeši a na začátku 13. století v Palermu na Sicílii. V 18. století se tkaní a jeho způsoby nemění, ale po průmyslové revoluci byl vynalezen mechanický tkací stav.
První, kdo se zasloužil o zkonstruování použitelného mechanického stavu, byl Angličan J.
Kay v r. 1733. Tento stav byl používán koncem 18. století v českých zemích. (Fukač, Indra, 1977, s. 15)
O přechod od ručního tkaní ke strojovému a o pokrok ve tkaní vzorovaných textilií se zašloužil J. M. Jacquard francouzský tkadlec, který v r. 1805 vyvinul "Jacqurdův stroj,"jenž se připevnil na ruční tkací stav. (www.eupp.cz)
První mechanický stav vynalezl Angličan E. Cartwright, který jako první na světě postavil mechanickou tkalcovnu. V českých zemích začal první mechanický stav pracovat v boleslavské kartounce Kochlin a Singer v r. 1852.
V r. 1740 bylo tkaní plátna a předení lnu uznáno za svobodnou živnost a cechy začínají ztrácet význam. Nejvíce se tkala ze lnu plátna různé kvality. Teprve později se začala při tkaní používat bavlna a další suroviny. Z nejkvalitnějšího lnu se šily košile, šátky, ze středně kvalitního lnu se šily pracovní košile, kalhoty, prostěradla a ručníky. Plátno, které bylo nejméně kvalitní, se používalo na výrobu provazů, na pytle a slamníky. Dochovala se i jedna z nejstarších technik, při níž se nepoužívá žádného nářadí, ale pouze prstů.
Arsenjevová, Volfová (2005, s. 8) uvádějí, že lidová výroba tkanin v Čechách a na Moravě se postupně dochovala až do 20. století. Doby, kdy musela každá domácnost tkát, je už dávno pryč. Dnes se netká z ekonomické nutnosti, ale proto, abychom vyrobili něco
12 neobvyklého, jedinečného a užitečného, což sériová výroba vyprodukovat nedokáže. Tkaní má stále svůj smysl a přináší radost z vytvořeného vlastního výrobku.
1.1.1 Textilní historie v pohraničí
Kopecký (2011, s. 8) uvádí, že ve 13. století přinesli do Šluknovského výběžku tkalcovské řemeslo franští přistěhovalci, následováni později Vlámy. Žili ve velmi chudých a skromných podmínkách. Počasí bylo po celý rok ve vyšších polohách drsnější, půda se špatně obhospodařovala, proto se tu dařilo právě jen lnu. V domácnostech se tedy začalo tkát a příst více než bylo třeba, ale stále jen pro vlastní potřebu.
Na přelomu 15. a 16. století byl založen ve Šluknově nejstarší tkalcovský cech. Plátno, které tu tkalci utkali, bylo prodáváno v režném stavu a neobarvené. Obchodníci proto své zboží vozili za hranice, zejména do Žitavy. Rod Pietschmannů tu působil od 15. století a ve své továrně vyráběli bavlněné a polovlněné látky. Tato tradice se tu předávala z otce na syna. V roce 1684 se zde vyrábělo bílé a proužkované přízové plátno. (Kopecký, 2011, s.
8)
Tkalcovství se rozšiřovalo postupně v celém regionu severních Čech, zmíníme se o několika příkladech ze Šluknovska.
První a nejstarší barvírna vzniká v roce 1708 v Lipové. V roce 1713 zakládá v Rumburku Angličan Robert Allason firmu pro nákup a zpracování českého plátna. Také Vinzenz Bauer provozoval v Rumburku od roku 1860 přádelnu a tkalcovnu. (Němec, 2012, s. 8) Jedna z největších textilních továren ve Varnsdorfu byla založena až v roce 1777 Josefem Antonem Fröhlichem. Započalo se tu s tkaním manšestru, kordu a sametu. Tento trend se uchytil i v saském Leutersdorfu. Také tu vznikl obchod s látkami Hermanna Josefa Richtera, který byl založen v roce 1858, později přádelna a tkalcovna Franze Hanische.
(Němec, 2012, s. 84)
Peregrin Worm z Horního Podluží zahájil v roce 1809 výrobu bavlněných látek, zejména sametu, manšestru a pracího kordu. V roce 1899 převzali podnik jeho synové Peregrin a Josef, kteří rozšířili závod o novou tkalcovnu a řezárnu sametu. V roce 1942 musel dát prostory továrny k dispozici na výrobu letadla Junkers. (Němec, 2012, s. 76)
Mezi výrobci bavlněného zboží v Jiřetíně pod Jedlovou byl Christof Ulbricht. Vyráběl různé druhy sametů, ale zejména manšestr. Jeho syn výrobu rozšířil a přestěhoval se do Dolního Podluží, kde v roce 1874 odkupuje firmu podnikatel Gustav Brasse, který tu vybudoval barvírnu látek a přízí. (Němec, 2012, s. 74)
13 V Jiřetíně pod Jedlovou také v roce 1820 postavil Anton Münzberg honosnou úpravnu a tiskárnu bavlněných látek. Rovněž v Jiřetíně pod Jedlovou založili v roce 1825 bratři Josef a Franz Langovi podnik stejného druhu. Když v roce 1837 závod převzal jeho syn Franz Lang, nainstaloval v závodě válcový stroj na potiskování kartounu. (Němec, 2012, s. 74) Jak uvádí Němec (2012, s. 78) Ignazu Richterovi z Dolního Podluží umožnili stavbu klasické tkalcovny, kde se tkaly bavlněné kalhotové látky, jako byl manšestr. Nacházela se zde i střižna, barvírna látek a příze. Jeho synové Ignaz a Anton v letech 1858 – 1859 tkalcovnu zmechanizovali a na počátku 70. let měla i pobočku v saském Leutersdorfu. V roce 1945 byl jako každý podnik zkonfiskován a stal se součástí n. p. Velveta.
1.1.2 Varnsdorfští tkalci
Ve Varnsdorfu jsou evidováni první pláteníci již v roce 1570 a v této době již existuje výroba sukna. Pole, na nichž rostl len, se rozprostírala všude podél břehů Mandavy.
Zpracovávání lnu se provádělo podomácku v každém hospodářském stavení, hlavně v zimních měsících. V roce 1684 tu však nebyly příznivé podmínky pro provádění zušlechťovacích a dokončovacích prací, a tak se zboží začalo odvážet do Mikulášovic, Ebersbachu a Eibau. Odtud putovalo do Anglie. (Kopecký, 2011, s. 9)
Velký zvrat ve Varnsdorfu nastal, když teprve pětadvacetiletý kníže Anton Florian Liechtenstein kupuje panství od Františka Eusebia Pettinga. V roce 1717 vydává směrnice o hospodaření, které stojí na počátku přeměny varnsdorfských vesnic na řemeslné vsi.
Začaly tu vznikat první tkalcovské domy. Roku 1775 byla výroba plátna prohlášena jako
„svobodné řemeslo.“ Patent císaře Josefa II. v roce 1786povoluje dovoz anglické bavlněné příze. A tak většina varnsdorfských výrobců započala s experimentováním kolem výroby bavlny. Zpočátku se jednalo o kopírování technologie a anglických vzorů. Díky vlastním postupům se začaly v některých specializacích vypracovávat na evropskou úroveň.
(Kopecký, 2011, s. 11)
Mezi nejstarší tovární výrobce textilu ve městě patřili Franz Michael, Christoph Stolle, Josef Liebisch, Michael Prasse nebo Josef Pilz. Všichni začínali jako domácí tkalci, časem založili textilní manufaktury a začali zaměstnávat domácí tkalce. (Kopecký, 2011, s. 13) Kopecký (2011, s. 13) uvádí, že v roce 1772 zavádí jako první H. CH. Reinisch výrobu damašku, který ze saského Grosschönau přesídlil do Varnsdorfu. S výrobou polohedvábných šátků, látek na vesty a vzorovaných grádlů přicházejí F. Michel, F.
Brückner a A. Hanisch.
14 Modrotisk byl další novinkou v sortimentu, který začala vyrábět jako první tiskařská dílna M. Prasseho. Aby se zlepšila kvalita výrobků, zavedly se i mandly.
V roce 1772 J. Stolle zakoupil nové tkalcovské stavy na výrobu damašku i s žakárovými stroji. Rozmach textilní výroby nastal ale až v roce 1786, kdy začal dovoz anglické bavlněné příze. Mezi prvními v rakouských zemích byli Varnsdorfští výrobci, kteří ji začali dovážet a okamžitě zavádět do výroby. Bavlna tím změnila sortiment všech varnsdorfských firem. Začínají tu růst nové továrny s úzce specializovanou výrobou, např.
tiskárny kartounu J. Liebische, J. Hanische, J. Stolleho a G. Fröhlicha. Začínají přicházet i nové druhy tkanin a hitem varnsdorfských výrobců se stávají manšestr a samet. (Kopecký, 2011, s. 14)
Jako první výrobci manšestru se uvádí Josef Palme a po něm Anton a Andreas Hanischovi.
A právě manšestr a samet dali Varnsdorfu onu přezdívku „Malý Manchester českého Nizozemí.“ (Kopecký, 2011, s. 14)
Kopecký (2011, s. 17) uvádí, že v letech 1861 – 1865 ve Varnsdorfu vznikly další dvě samostatné přádelny na jemné příze J. G. Hablera a bratrů Perutzových. Vzniká i firma na výrobu textilních barev H. Kobbe & Sohn. Na začátku 19. století se varnsdorfští tkalci stali ve světě uznávanými odborníky a mistry jak použitým materiálem, vazbou tkanin, tak i jejich konečnou úpravou. Mezi další velmi známou firmu patřila Gebrüder Stolle & Sohn, která se zabývala výrobou bavlněných látek.
Franz Stolle buduje přádelnu na výrobu rypsu, piqé, kartounu a orintalu, které byly bavlněné, hedvábné a ze směsných látek v kombinaci bavlna – len, jakými byly grádl a kanafas. Tato firma byla však v roce 1842 zrušena dědici a prodána celní správě. Druhá firma Franz Stolle selige Erben odebírala zboží od domácích tkalců. Zde se vyrábělo výhradně lněné zboží – damašek, cvilink a grádl. Bohužel i tato firma zanikla v roce 1836.
(Kopecký, 2011, s. 20-21)
Jak uvádí Kopecký (2011, s. 22), známá varnsdorfská firma s dlouholetou tradicí Johan Andreas Hanisch byla založena v roce 1757. Vyráběly se zde zejména vzorované grádly, látky na vesty a polohedvábné šátky. Vyznamenáním pro tuto firmu bylo v roce 1811 udělení velkoobchodního oprávnění uvádět rakouskou císařskou orlici na firemním typáři.
Vysoce kvalitní bavlněné, ale i vlněné materiály firma vybudovala na sortimentu složeném z rypsu, sametu a manšestru, firma také zdokonalila technologii řezání a žíhání. Synové J.
A. Hanische budují novou mechanickou tkalcovnu, kde se vyrábí velice kvalitní kalmuk,
15 dušestr a samet. Její existence končí po druhé světové válce v roce 1945. (Kopecký, 2011, s. 23)
Dalším šiřitelem zdejší slávy byl Karl August Jungmüchel, který postavil továrnu na potiskování látek. V roce 1830 zažádal o udělení továrního oprávnění pro potisk rozličných látek, které mu bylo téhož roku uděleno. V roce 1915 Karl August Jungmüchel umírá a firma zcela zaniká. (Kopecký, 2011, s. 23)
Anton Runge byl představitelem další známé varnsdorfské firmy, která se zabývala výhradně výrobou bavlněných látek, piké, rypsu a manšestru. V roce 1819 firma obdržela úřední oznámení, že nesmí užívat rakouskou císařskou orlici na firemním typáři, jako tomu bylo u firmy Johana Andrease Hanische. Avšak jméno A. Rungeho se zapsalo do historieměsta Varnsdorf tím, že založil nadaci na zřízení varnsdorfské průmyslové školy.
(Kopecký, 2011, s. 24)
Bratři Ignatz a Robert Kleinovi založili v roce 1885 firmu, která patřila v tomto období k největším ve Varnsdorfu. Jelikož byli bratři židé, za 2. světové války v roce 1942 jim byla firma odebrána a převzata firmou Gebrüder Richter. (Kopecký, 2011, s. 25)
Varnsdorfští tkalci byli velice vynalézaví a právem se o nich psalo ve vlastivědných poznámkách. Alois Stolle říkal: „Ukaž místnímu tkalci vzorek cizí látky a on ti jej tisíckrát lépe vyrobí.“ A tak není divu, že firmy dosáhly úroveň proslulých světových výrobců, dokonce v tomto oboru kralovaly. Proto mezi nejproslulejší textilní firmu ve Varnsdorfu patřila firma G. A. Fröhlich & Söhne. Vyráběla klasické lněné a bavlněné látky, ale zejména samety. (Kopecký, 2011, s. 33)
Tato firma získala v roce 1811 také možnost užívat firemního typáře s rakouskou orlicí od císařského dvora. Ve 20. letech byla firma Fröhlich ještě manufakturou a stále vykupovala látky od domácích tkalců. (Kopecký, 2011, s. 35)
Protože pro vyrobené zboží hrála hlavní roli obchodní strategie, prokázala se pravdivost rčení, které říká: „Nejde – li zákazník za výrobcem, musí jít výrobci za zákazníkem.“ A tak se zřídil obchodní sklad výrobků ve Vídni, přičemž výrobní ředitelství zůstávalo nadále ve Varnsdorfu. (Kopecký, 2011, s. 36).
V roce 1898 začala firma Fröhlich vyrábět kord a v roce 1901 rozšířila modernizaci dalších úpravárenských zařízení. 6. 12. 1906 nastaly změny, když vstoupil do podniku Wiener Bankverein a firma byla rázem přeměněna na akciovou společnost. Firma G. A. Fröhlich
& Söhn se díky lacinější výrobě dostala na přední místo v Evropě. Její produkci vévodily
16 samety, které napomohly varnsdorfským výrobcům k velkému finančnímu zisku.
31. 10. 1914 zničil požár veškerou výrobu látek, ale chod továrny byl znovu obnoven. V roce 1918 se tu dokonce začaly vyrábět látky z papírových nití, které získaly vysokou dokonalost. (Kopecký, 2011, s. 40)
Kopecký (2011, s. 42) uvádí, že po skončení 1. světové války nebylo snadné získat pro firmu Fröhlich bavlnu, aby mohla dále pokračovat ve výrobě sametu. Cena bavlny stoupala a v roce 1925 došlo ke stávce. V roce 1926 cena bavlny klesla a firma G. A. Fröhlich
& Söhn se chystala slavit 150. výročí svého založení. V tomto roce měla 76 obchodních zástupců ve všech světadílech a svou pobočku ve Vídni.
V roce 1939 však zasáhla do dějin textilního průmyslu 2. světová válka a rázem se mění život všech firem. Textilní firmy jsou nucené vyrábět výstrojní součásti pro wehrmacht a jiné továrny vyrábějí součástky do letadel. Poté co nacisté zabrali zbytek Čech a Moravy, dochází ke změnám vlastnictví místních firem. V roce 1945 dochází ke konfiskaci některých textilních firem na základě dekretu prezidenta republiky a majetky prosperujících firem byly včleněny do nové vzniklé firmy – Továrny na samety a plyše, n.
p. Varnsdorf. Oficiální sloučení továren vzniklo 1. ledna 1946. (Kopecký, 2011, s. 47)
1.1.3 Textilní průmysl ve Šluknově a v Rumburku Šluknov
Ve Šluknově mohly textilní továrny navázat na tradici místního plátenictví, ale v polovině 19. století začala většina textilních firem ve velkém vyrábět nekonečné metry bavlněných a vlněných látek z těch nejlepších a nejrůznějších druhů materiálů. Největší a nejvýznamnější textilku ve Šluknově založil Wilhelm Weber v roce 1867. V obchodním směru se mu vedlo velice dobře a již v roce 1880 zaměstnával 400 domáckých tkalců.
(Němec, 2012, s. 106)
V letech 1881 – 1883 zde také postavil mechanickou tkalcovnu, kde do roku 1885 vyráběl šatovku a šátky. Později svou výrobu změnil a začal produkovat samety, které šly firmě výborně na odbyt. Svůj závod neustále rozšiřoval a zdokonaloval. Wilhelm Weber v roce 1894 postavil u šluknovského nádraží další přádelnu na bavlnu. Po jeho smrti převzali firmu synové Robert a Rudolf, kteří vybudovali další přádelnu. Bohužel firma neměla dlouhou prosperitu, protože došlo k rozdělení podniku na tkalcovnu mechanickou Wilhelma Webera a přádelnu Rudolf Weber’s Erben. Za 2. světové války tu vyráběli textil, ale i munici s granáty pro německé vojsko. (Němec, 2012, s. 106)
17 Němec (2012, s. 108) uvádí, že dalším šluknovským podnikatelem a obchodníkem s přízí a látkami byl Johann Alois Waldhauser. Jeho syn postavil v roce 1899 mechanickou tkalcovnu, kde vyráběl barchety, bavlněné šatovky a flanelové přikrývky. V té době bylo ve firmě zaměstnáno okolo 300 dělníků. Syn J. A. Waldhausera začal otci pomáhat v roce1921 po krizi, která v této době postihla snad každého podnikatele. Bohužel v polovině 30. let nečekaně zemřel a podnik se dostal několikrát do platební neschopnosti, ale Waldhauserům se zánik podařilo vždy odvrátit. Za 2. světové války se tu vyráběly různé přepínače a jističe. Po znárodnění v roce 1945 se podnik stal závodem 09 národního podniku Bytex.
Mezi nejstarší tkalce ve Šluknově patřil rod Pietschmannů, který v 16. století založil místní tkalcovský cech. Pokračovatelem jejich rodové tradice byl Franz Pietschmann, který v roce 1851 začal obchodovat se svým, ale i s kupovaným plátnem. S nimi jezdil na plzeňský, ale zejména na brněnský trh. Ve firmě mu od sedmdesátých let 19. století začínají pomáhat synové Franz, Rudolf, Robert a Adolf. Každý z nich si zakládá firmu. Nejúspěšnější je Adolf, jemuž se podařilo díky otcově pomoci zakoupit několik domů, které vybavil ručními tkalcovskými stavy a zahájil tak výrobu bavlněných a polovlněných látek. V roce 1904 postavil první mechanickou tkalcovnu a poté následovaly česárny, úpravny, skárny a šlechtovny. V roce 1914 zaměstnával A. Pietschmann 200 dělniků. V roce 1926 došlo k dalšímu rozšíření výrobních prostor a ve dvousměnném pracovním provozu tu pracovalo již 350 dělníků. Na počátku 2. světové války se společníky stávají zakladatelovi vnuci Herbert a Günther Pietschmannovi a jako ostatní musejí v roce 1943 uvolnit větší část závodu pro válečnou výrobu. Po válce tovární budovy spadají pod n. p. Velveta. (Němec, 2012, s. 110)
Rumburk
V Rumburku v 17. – 18. století hrálo významnou roli obchodování s lněným plátnem.
Vzkvétalo a šířilo se do Norimberku a dále pak až do Anglie. Po dlouhém úsilí se v Rumburku usadil první Angličan Robert Allason, který obchodoval od roku 1713 s lněným plátnem. (Němec, 2012, s. 8)
V roce 1830 zakládá Anton Pfeiffer prodej bavlněných látek, ale v roce 1861 kupuje Julius Pfeiffer & Söhne dům i s pozemky od A. Allasona a staví barvírnu. V roce 1873 staví třípatrový dům, kde jsou umístěny tkalcovny s parním pohonem. Kolem roku 1840 tu také firma Johann Förster začala obchodovat s lněným plátnem. V roce 1860 se firma rozšířila
18 o tkalcovnu a produkci lněných, vlněných a bavlněných látek, ale také o barvírnu a úpravnu. (Němec, 2012, s. 10)
Jak uvádí Němec (2012, s. 18) Vinzenz Bauer od roku 1860 provozoval přádelnu i tkalcovnu, ale od roku 1883 se přeorientoval na jinou výrobu. Jednou z větších rumburských společností byla v roce 1895 textilka Hielle & Wünsche. Firma zakoupila tkalcovny od A. Rauch & Co.
Také Heinrich Pohl tu v roce 1864 založil svou tkalcovnu, kde se stavy zpočátku poháněly vodními koly, ale od roku 1875 už je poháněl parní stroj. Podnik vyráběl zejména stramín pro výšivky. V roce 1935 podnik přebírá Julius Heinrich Pietschmann. (Němec, 2012, s.
18)
Jak uvádí Němec (2012, s. 18) místní podnikatel Edmund Tietze, staví v roce 1894 mechanickou tkalcovnu, kterou v roce 1925 přebírá firma Fröhlich & Winterberg. Ale opět tu byla 2. světová válka a podnik je v roce 1938 jako všechny firmy v okolí Šluknovského výběžku zabavený nacisty za účelem výroby munice pro německé vojsko.
Žakárová tkalcovna byla postavena v roce 1904 firmou Brüder Backer & Co. Tato firma se specializovala hlavně na výrobu potahových látek. Majitelé této firmy byli židovského původu a tak byl v roce 1938 jejich majetek zabaven nacisty a jeho správcem se stává Josef Russe. Po válce se novým majitelem stává již zmíněný n. p. Bytex. (Němec, 2012, s. 18)
1.1.4 Textilní průmysl v Neugersdorfu a Seifhennersdorfu Neugersdorf
Kolem roku 1660 se živili obyvatelé saských obcí Alt- a Neu-Gersdorf, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti Šluknovského výběžku a jsou podobně ekonomicky zaměřené, převážně tkaním plátna. V Neugersdorfu se zpracování bavlny poprvé objevilo roku 1820 a poměrně rychle se prosazovalo. Převážně se tu vyráběly barevně tkané a tištěné látky (tzv.
Buntweberei). Z nejdůležitějších zakladatelů firem byl v Neugersdorfu Carl Gottlieb Hoffmann, který svůj první dům získal v roce 1809 a nechal v něm vázat tkací listy.
Výrobu neustále rozšiřoval, inovoval a v roce 1834 si pořídil několik tkalcovských stavů.
A tak vznikly vedle niťárny, tkalcovny a zušlechťovny ještě dvě barvírny a jedna střihárna.
Firma C. G. Hoffmann zřídila kolem roku 1855 mechanickou přádelnu a první mechanickou tkalcovnu. Firmu Ernst Julius Hoffmann vedl majitel se svými dvěma syny.
Již v roce 1873 měla v provozu 500 tkalcovských stavů. Firma se tím stala v té době největší tkalcovnou v Sasku. V roce 1883 byl Ernst Julius Hoffmann jmenován
19 královským komerčním radou a snažil se neustále držet firmu na technickém vrcholu.
Vyrobené látky byly určené převážně pro vývoz do Balkánských zemí, obzvláště Rumunska a Jižní Ameriky. Z této společnosti se stal v dobách NDR jeden z největších německých textilních podniků LAUTEX, který byl v provozu až do roku 1989. (Jecht, 1925, s. 14)
Další významný podnik byl založen roku 1844 Christianem Friedrichem Herzogem a zaměstnával až 400 domácích tkalců. Zde se vyráběly z bavlny látky kordové, sukňové a kalhotové. K prvnímu rozšíření firmy došlo v roce 1863 zprovozněním několika mechanických tkalcovských stavů. V nové tovární budově byla zřízena vlastní barvírna a úpravna. V roce 1872 byla firma přejmenována na Hermann Herzog & Co. a jediným majitelem byla vedena od roku 1876. (Jecht, 1925, s. 15)
K rozšíření sortimentu došlo v roce 1897 výrobou oděvních látek dvojité délky, lustrových a alpakových látek, panama látek a nově také mohérové příze. Přeměna firmy a první pokusy o výrobu automobilových krycích tkanin obsahujících gumovou mezivrstvu, nastaly kolem roku 1912. Výroba automobilových tkanin pokračovala od roku 1922 a produkce mohla být rozšířená i na gumované oděvní látky. Do roku 1939 se používal přírodní kaučuk pro pogumovávání a poté došlo k přechodu na syntetickou gumu. V roce 1948 došlo k zestátnění podniku. V roce 1960 došlo k začlenění do dalších závodů a spojování s dalšími továrnami. Textilní a zušlechťovací závod Neugersdorf ( Textil- und Veredlungsbetrieb Neugersdorf). (Hartstock, Erhard, 2007, s. 14)
V letech 1990 – 1993 podnik převzal soukromý podnikatel a od roku 2007 je jediným textilním podnikem zabývajícím se výrobou technických textilií. (Hartstock, Erhard, 2007, s. 15)
V roce 1843 založili bratři Hoffmannové firmu August & Friedrich Hoffmann, kde byla tkalcovna, přádelna, niťárna a barvírna s úpravnou. Až do roku 1880 se tu vyráběly kalhotové látky z bavlny převážně pro německý trh a poté také na export. Sortiment se dále rozšiřoval o výrobu polovlněných, z části hedvábných dek, šátků a šatních látek. Firma J.
G. Klippelm byla dalším textilním podnikem v Neugersdorfu. Byl to podnik na výrobu barevně tkaných oblekových látek z bavlny, založený roku 1849. (Hartstock, Erhard, 2007, s. 10)
K zavedení nové tkací techniky značek Picano a Sulzer došlo v roce 1993. Začala se tu zavádět výroba vysoce jakostních blůzových, šatních a košilových látek. Tento závod však ukončil svou činnost po roce 2000.
20 V roce 1866 byla Christianem Gottliebem Rudolphem a jeho synem založená tkalcovna, která až do roku 1878 ve velkém měřítku zaměstnávala tkalce z Čech, protože domácí tkalci přízi nezpracovávali. Firma však v následujících letech měnila majitele a od roku 1894 přešla od výroby flanelu k výrobě oděvních látek. Za zmínku stojí, že firma Neumann
& Bartsch založila roku 1875 mechanickou tkalcovnu. (Hartstock, Erhard, 2007, s. 15) Seifhennersdorf
Jak uvádí Rentsch (1947, s. 16) jednou z hlavních činností obyvatel tohoto města byla od pradávna výroba nití a látek. Nejprve se tu zpracovával hlavně len a koncem 18. století jej nahradila bavlna. Existovalo zde kromě tkalcoven více bělíren, několik barvíren a několik řemeslníků vyrábělo tkalcovské stavy a jejich příslušenství. V Seifhennersdorfu bylo od roku 1761 vyráběno voskované plátno. Seifhennersdorfští textilní podnikatelé se v roce 1881dohodli na vzniku odborné školy pro vzdělávání textilních odborníků. Tkalcovský školní spolek byl založen v roce 1884 a v roce 1906 nová tkalcovská škola.
V roce 1846 Heinrich Robert Marx a Peter Rentsch založili v Seifhennersdorfu svoji firmu a v jejích prostorách začal čilý stavební ruch. Podnik se jim podařilo rychle rozšířit. Při výrobě tkanin a především při barvení je potřeba mnoho vody, proto nechali vybudovat vodovod až ke své firmě. Další rok zařídili mechanickou tkalcovnu, ve které byly umístěny první mechanické tkalcovské stroje. H. R. Marx zřídil roku 1865 firemní zdravotní pojišťovnu. Jeho obchod s barevným zbožím vzkvétal v letech 1872 – 1873. V roce 1899 H. R. Marx zemřel a v roce 1891 skončila firma v insolvenci. (Griesbach, Werner, 2006, s.
95)
V roce 1945 došlo k převzetí podniku sovětskou armádní správou. Pod jejím vedením se zde produkovalo ložní prádlo a oblečení. Od roku 1948 zde vyráběli jak pracovní oblečení, košile, ložní prádlo, tak padáky. Na začátku 90. let byl podnik privatizován. Dnes se na tradovaném místě opět vyrábí padáky všech typů pod firemní značkou SPEKON.
(Griesbach, Werner, 2006, s. 95)
Velmi rozšířeným ručním tkaním se zabýval Peter Rentsch, který je provozoval včetně všech přípravných prací. Uprostřed 60. let 19. století jeho syn August svým vedením a neúnavnou prací přeměnil ruční tkalcovnu v moderní výkonný podnik. V roce 1874 byly ve firmě postaveny první mechanické tkalcovské stavy. P. Rentsch koupil Richterovu továrnu na samety a postavil v letech 1903-1908 více nových budov, které byly moderně vybaveny. Vývoj výroby zastavilo vypuknutí 1. světové války, během níž se vyráběly látky na pokrytí vojenských přileb a obvazové materiály. Po válce se firma začala věnovat
21 produkci především kalhotových a oděvních látek z převážně podřadných materiálů. V roce 1933 vypukl v továrně ničivý požár, který zničil celou vzorkovou tkalcovnu a rozsáhlou sbírku vzorků. Tkalcovna firmy Spinnerei und Weberei AG Ebersbach produkovala především košilovinu a mako popelín. Kromě stávajícího sortimentu se zhotovovaly od roku 1933 v Seifhennersdorfu také bavlněné samety a manšestr na jezdecké kalhoty. Rozmanitost produkce látek byla ukončena vypuknutím 2. světové války. (Rentsch, 1947, s. 16)
Látky byly během války produkovány pouze pro wehrmacht. Civilní výroba v Seifhennersdorfu byla po válce opět zahájena. V roce 1946 následovalo vyvlastnění.
Rozhodnutím vlády musela firma od roku 1952 produkovat hladký samet. V roce 1991 došlo k prodeji tkalcovny, který znamenal konec tradiční firmy Rentsch v Seifhennersdorfu. (Griesbach, Werner, 2006, s. 95)
1.1.5 Textilní průmysl v Leutersdorfu a Grosschönau Leutersdorf
V Leutersdorfu, jedné z nejdůležitějších tkalcovských vesnic jižní Lužice se tkaní rozvinulo na přelomu 16. a 17. století. V obci se usadilo především mnoho tkalců a bylo zde několik malých bělíren a barvíren. První větší barvírna vznikla roku 1800.
Mezi průkopníky tkalcovství v Leutersdorfu patří Benjamin Hüttig, který založil roku 1835 firemní obchod pro ruční tkaní bavlny a tím uspíšil nástup moderních firemních postupů. Společně se svými syny postavil v roce 1874 ve své firmě první mechanické tkalcovské stavy. Smrt postihla Benjamina Hüttiga v roce 1881 a v roce 1883 šla firma do konkurzu. (Griesbach, Werner, 1999, s. 255)
Johann Heinrich Knöpfel v roce 1885 koupil konkurenční podstatu, a tím vlastnil první mechanické stavy v Leutersdorfu. Syn Johann Kaspar Knöpfel a jeho strýc Fritz Knöpfel vyráběli oděvní látky a sypkoviny. V letech 1908-1909 byla zřízena firma na výrobu zástěrovin a panama tkanin. Tkalo se zhruba na 500 tkalcovských stavech. V roce 1946 byla firma na základě rozhodnutí státu vyvlastněna a od roku 1952 se již produkovala pouze sypkovina.
V roce 1963 došlo k přiřazení k VEB Bunt- und Samtweberei Seifhennersdorf. Firma produkovala výhradně kordy a bavlněné samety. V roce 1971 vznikl velkopodnik Oberlausitzer Textilbetriebe. V roce 1992 byl podnik privatizován jako Cord & Velveton GmbH. Od této doby produkuje pouze kordy a manšestry na moderních strojích. Od roku
22 2002 provozuje firma také odloučenou provozovnu – pletárnu v Seifhennersdorfu. V roce 2007 získali majítelé firmy Cord & Velveton komplex bývalé firmy ERBA LAUTEX a zřídili v nich moderní textilní zušlechťovací podnik, který funguje pod názvem Kindermann GmbH. (Griesbach, Werner, 1999, s. 256)
Jak uvádějí Griesbach a Werner (1999, s. 256), firma Kreutziger & Henke, která byla založena v roce 1859, patřila k velmi známým podnikům v Leutersdorfu. Produkovala především kalhotoviny a od roku 1880 se tu vyrábělo na mechanických tkalcovských stavech. Firma vlastnila barvírnu a v té době se tkalo zhruba na 400 tkalcovských stavech.
Od roku 1875 začala produkovat barevné tkaniny a provozovat tiskárnu pod názvem Ernst Berndt. Vnuk Felix Berndt zavedl v roce 1907 výrobu manšestru a sametu, který firma s názvem Velveton jako jediná v Německu vyráběla od roku 1914.
Großschönau
Tkalcovství plátna se stalo od konce 16. století tradicí v Großschönau, které patřilo k výrazným tkalcovským vesnicím žitavského panství. Vznikalo tu mnoho speciálních druhů tkaní, jako např. damašku a později froté. (Nürnberger, 2007, s. 46)
Tkaní damašku
Asi kolem roku 1665 se v Großschönau v Sasku stále více prosazovala výroba damaškové příze. Bratři Bedřich a Kryštof Lange se vracejí roku 1666 zpět do Großschönau a zavádějí své nově nabyté vědomosti o výrobě damašku ve své vlasti. Großschönau se tak stává nejvýznamnějším místem výroby damašku v Německu. Výroba ubrusů z lněného damašku si získává za několik let světovou proslulost. Damašky, které se vyráběly v Großschönau od 17. do 19. století, patřily k vrcholům evropského uměleckého řemesla. Damašek může být vyráběn z hedvábí, plátna nebo bavlny. Platí tu, že čím je jemnější příze, tím je větší třpyt tkaniny. Od doby jeho zavedení bylo tkaní damašku čistě manufakturní. V té době bylo běžné, že výroba podléhala přísným cechovním pravidlům. Saským zemským pánem bylo roku 1742 nařízeno určit pravidla a pořádky při tkaní damašku, aby nedošlo k přebytku zboží. Tímto rozhodnutím bylo zajištěno, aby tkaní damašku zůstalo v obci Großschönau. Zdejší tkalci damašku se nesměli usazovat v jiných obcích a také bylo zakázáno cizincům v obci zdržovat se u stavů. (Nürnberger, 2007, s. 50)
Období rozkvětu zažilo tkaní damašku v první třetině 18. století. Proto byla většina tkalců damašku také bohatší než jejich kolegové v okolních obcích. Žitavské radě přinášel obchod s cennou tkaninou stejně jako poplatek ze stavu a koncesní poplatky do městské pokladny
23 dostatek peněz. Pruský král přispěl k jejich obchodu tím, že stejně jako čeští zemští pánové lákal tkalce z Großschönau na mnohé úlevy s tím, aby přesídlili do Slezska, podobně jako odcházeli do Čech. To v 19. století zapříčinilo úpadek tohoto textilního odvětví v Großschönau a zdejší cech byl roku 1873 rozpuštěn. (Nürnberger, 2007, s. 51)
Tkaní froté
Určovalo dění v obci a podobně jako u damašku pochází i froté tkanina z Orientu.
Továrník Carl Heinrich Schiffner zhotovil roku 1856 první froté tkalcovský stav v Großschönau. Také Karl Gotthelf Häbler začal téměř ve stejné době výrobu froté na několika ručních tkalcovských stavech. V roce 1885 následovalo zřízení prvního mechanického stavu na „plyš“ firmou Richter & Goldberg. Touto výhodnou situací dosáhla náskoku před konkurencí výrobců froté z Großschönau. V průběhu let se výroba froté zboží rozrůstala a poptávka po něm stále vzrůstala. Historie tkaní damašku a froté je uchována v Damastmuseu v Großschönau. (Nürnberger, 2007, s. 53)
24
1.2 Přírodní textilní materiály
1.2.1 Dělení textilních materiálů Přírodní
textilní vlákna
Rostlinná ze semen bavlna, kapok,
ze stonků len, konopí, juta, ramie
z listů sisal, manilské konopí, novozélandský len
z plodů kokosová
Živočišná srsti ovčí, mohérová a kašmírová vlna, velbloudí
srst, srst z kozy
chlupy králík angorský a domácí krátké srsti zaječí, bobří
žíně koňské žíně
výměšky hmyzu přírodní hedvábí, plavé hedvábí
Nerostná z nerostů azbest, skleněná vlákna
z kovů měď, hliník
Chemická vlákna
Z přírodních polymerů
celulózová viskózová, měďnatá, acetátová ze živočišných
bílkovin kaseinová, keratinová, kolagenová, fibroinová
z rostlinných bílkovin
arašídová – z podzemnice olejné sójová – ze sójových bobů Ze
syntetických polymerů
polyamidová silon, dederon polyesterová tesil, slotera
polyakrylonitrilová tepelné izolace, filtry polypropylenová dopravní pásy, rybářské sítě polyuretanová lycra
polyvinylchloridová ochranné pracovní oděvy, protirevmatické prádlo
polyvinylalkoholová oděvní a bytové textilie
Nepolymerní kovová celokovová nebo metaloplastická řezaná nit skleněná tepelné a zvukové izolace
uhlíková strojírenský a letecký průmysl
podle Kozlovská, Bohanesová (1998, s. 17)
25 1.2.2 Tkanina, pletenina, netkaná textilie
Tkanina
Tkaní je nejstarší způsob výroby tkaniny a celé tisíciletí se tato technika zakládá na stále stejném principu. (Arsenjerová, Wolfová, 2005, s. 7)
Původně se tkalo tím způsobem, že se na dvě tyče, které byly upevněny kolíky k zemi, napnuly podélně pásky lýka a mezi ně se vplétaly příčné pásky, takže provázáním vznikl plošný výrobek. (Fukač, Indra, 1977, s. 14)
Tkanina patří mezi plošné textilie. Je vytvořená ze dvou soustav nití, které se navzájem kříží a provazují v pravém úhlu. Jedna soustava jsou osnovní nitě, položené rovnoběžně po délce tkaniny, druhou soustavu tvoří útkové nitě, provázané pod a nad osnovními nitěmi přes šířku tkaniny. (Bohanesová a kol., 1988, s. 56)
Zhotovují se na strojích a podle způsobu zanášení útku mezi osnovní nitě dělíme stroje na tkací stavy a tkací stroje. (Šprync, Foltýn, 1988, s. 251)
V současné době se tkají tkaniny na mechanických poloautomatických, tryskových, výjimečně na ručních stavech. Příze dostává tkalcovna z přádelny navinuté na potáčích nebo cívkách. Zvlášť se připravují osnovní příze a zvlášť útkové příze. (Šebesta a kol., 1976, s. 53)
Mezi základní tkalcovské pojmy patří:
vazný bod – místo, kde se kříží osnovní a útková nit
vazný bod osnovní – osnovní nit je položená nad útkovou nití vazný bod útkový – útková nit leží nad osnovní nití
dostava – počet osnovních a útkových nití na délce 1 cm nebo 10 cm
střída vazby – pravidelné opakování osnovních a útkových nití, které se pravidelně opakují po celé délce i šířce tkaniny. (Šprync, Foltýn, 1988, s. 254-255)
Vazba nám určuje vzhled tkaniny, který může být hladký nebo strukturální, vytváří různé pravidelné i nepravidelné vzory.
V praxi rozlišujeme tyto druhy tkanin:
pestře snované – tvoří je různobarevné osnovní nitě a jednobarevné útkové nitě pestře házené – jde o jednobarevnou osnovní nit a různobarevné útky
26 pestře tkané – kombinují se různobarevné osnovní i útkové nitě
Vazby tkanin dělíme podle techniky zpracování na základní, odvozené a ostatní vazební techniky
Mezi základní druhy vazeb řadíme plátnovou vazbu, která patří mezi nejjednodušší vazbu.
Pravidelně se tu střídají osnovní vazné body s útkovými. (Skarlantová, Vechová, 2005, s.
152)
Pro keprovou vazbu jsou typické šikmé řádky, které směřují buď zleva doprava, což je pravý kepr, nebo opačně, kdy vzniká – levý kepr.
U atlasové vazby jsou ve střídě ty vazné body, kterých je méně a které jsou rozmístěny tak, že se navzájem nedotýkají. Základní atlas je pětivazný. (Bohanesová a kol., 1988, s. 64 ) Princip tkaní se od starověku nezměnil. Tkaní se postupem času zdokonalovalo, aby mohla být tkanina delší a širší. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 149)
Tímto se také tkanina rozlišuje od ostatních textilních výrobků, např. pleteniny, krajkoviny nebo netkaných textilií. Proto tkaninu používáme na výrobu vrchního ošacení, lůžkovin nebo bytového textilu a technických materiálu. (Fukač a kol., 1986, s. 15)
Pletenina
Kovaříková (1985, s. 24) uvádí, že pleteniny patří mezi velkou skupinu plošných textilií, které jsou vyrobeny z jedné soustavy nití pletením a to buď, vodorovně nebo svisle.
Pleteniny se používají všude tam, kde můžeme využít jejich dobrých vlastností. Oproti tkaninám mají řadu žádaných výhod jako je splývavost, prodyšnost, hřejivost, malou nebo žádnou mačkavost a hlavně jsou příjemné na dotyk. Mezi nežádoucí vlastnost pletenin patří paratelnost a náchylnost k zachytávání oček. (Bohanesová a kol., 1988, s. 75).
Současná pletařská technika umožňuje výrobu pletenin, které mají charakter tkanin (nejsou tažné), ale zachovávají si kladné vlastnosti pletenin. (Bohanesová a kol., 1988, s. 75) Dále Bohanesová (1988, s. 75) uvádí, že nitě, v pletenině nejsou položené rovně jako v tkanině, ale jsou uspořádány ve tvaru obloučků. To znamená, že pletenina má v určité šířce položenou větší délku nitě, která umožňuje při namáhavém tahu značné prodloužení pleteniny.
27 Kovaříková (1985, s. 25) popisuje, že v pletenině rozeznáváme dva druhy oček: lícní očka a rubní očka. Lícní očka jsou ta, kde je klička protažená předcházejícím očkem zezadu dopředu.
Rubní očka jsou ta, kde provlékaná klička směřuje zepředu dozadu. Pletením se vytváří vazba, která zajišťuje provázání nití v pletenině. Základem všech textilních vazebních technik je vazný bod. Je to místo, nitě překříží. Při pletení se tvoří kličky, které se vzájemně provlékají. Při provlékání kličky se na niti vytvoří dvojice stejných vazných bodů. (Kovaříková, 1985, s. 25).
Očko je tvořeno základním jehelním obloučkem se dvěma stěnami očka. Úzce s ním souvisí klička a smyčka, které se tvoří prohýbáním nití při pletení.
Klička je otevřená. Tvar nitě má podobu proti sobě obrácených písmen S.
Smyčka je uzavřená. Tvar nitě je podobný malému psacímu e.
Řádek tvoří očka, která jsou vázaná v pletenině vedle sebe ve vodorovném směru.
Sloupek je sledem oček, která jsou v pletenině ve svislém směru nad sebou. (Šprync, Foltýn, 1988, s. 268)
Rozdělení pletenin
Charakteristikou pletenin je jejich druh a vazba. Pro pletení můžeme použít soustavu příčnou – útkovou nebo podélnou – osnovní.
Pletenina zátažná (Z) je vyrobena z vodorovné soustavy nití. Nit probíhá pleteninou ve směru řádku. Pletenina může být vyrobena z jedné nitě. Tyto pleteniny jsou většinou velmi pružné.
Osnovní pletenina (O) je vyrobena ze svislé soustavy nití, tzv. osnovy. Nitě osnovy procházejí pleteninou ve směru sloupků. Každé očko v řádku pleteniny je ze samostatné nitě. Tyto pleteniny mají menší pružnost než pleteniny zátažné. (Kovaříková, 1985, s. 29)
Druhy vazeb
Vazba je způsob provázání oček, kterým dosáhneme v pletenině rozmanitých plastických a barevných efektů. Ovlivňuje i užitné a zpracovatelské vlastnosti jako je např. tažnost, pružnost, prodyšnost, paratelnost, ale i kroucení okrajů.
28 Zátažné pleteniny rozeznáváme jednolícní, oboulícní a oborubní. Osnovní pletenina je jednolícní. Pleteniny se také vyrábějí se vzorem nebo bez vzoru na pletacích strojích.
(Bohanesová a kol., 1988, str. 82).
Využití pletenin má velký význam jak zdravotní, tak i hygienický. Jejích prodyšnost je umožněna malými otvory uvnitř oček. Proto jsou vhodné i k nošení spodního prádla, kojeneckého oblečení, sportovního oblečení, ale i svrchního ošacení.
Netkané textilie
Jak uvádějí Kozlovská, Bohanesová (1998, s. 9) netkané textilie se vyrábějí ze surovin, které nám slouží jako odpad, jenž by se za normálních vlastností zlikvidoval. Tato textilie ve většině případů slouží pouze na jedno použití. Výroba netkané textilie je celkem jednoduchá a její cena se pohybuje v řádu několika korun. Netkané textilie patří mezi plošnou textilii podobného druhu jako tkanina a pletenina. K výrobě je zapotřebí vlákenné rouno určité tloušťky a hmotnosti. Při výrobě odpadají nákladné operace a odlišný způsob výroby i použití, jako je tomu u tkaní nebo pletení. Vyrábějí se novými technologickými postupy, to znamená, že jsou nahrazeny mechanickými a chemickými způsoby výroby. Pro kvalitnější druhy netkaných textilií se používá rouno z delších vláken nebo vlákna vlněná.
Fukač (1983, s. 27) uvádí, že se netkané textilie vyrábějí z běžných druhů vláken, jako je bavlna, která je v praxi výhodná tehdy, když se rouno zpracovává za mokra. Polyamidová vlákna slouží jako směs pro textilní účely. Polyesterová vlákna mají všestranné použití, ale jsou velmi drahá. Proto se netkané textilie nevyrábějí z hotové příze, ale z rouna nebo nití.
Rouno se zpevní tak, aby získalo mechanické vlastnosti jako je odolnost proti oděru a pevnost.
Pro vícestranné použití nejsou netkané textilie ideální. Jejich hlavní nevýhodou je malá pevnost. Textilie pruží pouze ve směru vlákna, ale pokud ji budeme rozpínat na opačnou stranu, tak se s největší pravděpodobností přetrhne. Vlákna, ze kterých se netkané textilie vyrábějí, jsou velmi krátká. Jestliže se textilie dlouho odírá, dochází ke žmolkování materiálu, tzn., že se povrch naruší a vzniknou na materiálu neodstranitelné žmolky.
Netkané textilie se vyrábějí na proplétacích strojích, jejichž základem je ústrojí pro výrobu propletu. Používají se jako technické textilie pro tepelnou a zvukovou izolaci nebo jako podšívkové a podkladové materiály pro obuvnický průmysl. (Fukač, 1983, s. 27)
Postup při výrobě netkaných textilií je rozdílný u mechanicky vázaných a chemicky pojených.
29 U netkaných textilií mechanicky pojených je rouno zpevňováno mechanicky vázanými nitěmi nebo bez vazných nití pomocí vláken ze samotného rouna. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 10)
Výroba netkaných textilií pojených chemicky je produktivnější než výroba textilií mechanicky vázaných. Místo mechanického provázání jsou jednotlivá vlákna rouna navzájem spojovaná v místě překřížení pomocí pojiva. Pojivo tvoří látky tekuté nebo tuhé.
(Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 13)
Použití netkaných textilií se týká široké škály výrobků: tepelné izolace, hygienických výrobků jako je např. vata, výztuhových materiálů v obuvnictví, dekoračních textilií od záclon až pro domácí potřeby jako jsou utěrky, ručníky, ubrusy či lůžkoviny.
1.2.3 Bavlna
Bavlna je jedním z důležitých textilních materiálů, který byl známý již 3000 let př. n. l.
v Jižní Americe a v oblasti řeky Indu. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 16)
Mezi historicky první pěstitele bavlny v Evropě patří Španělsko v 10. století. Ve 14. a 15.
století je následovala Itálie a Balkán. Objasnění původu bavlníku bylo pro archeology velkým oříškem. Do Evropy bavlnu přivezli arabští obchodníci kolem 8. století našeho letopočtu a říkali ji al-kutun nebo al-ketar. Z toho vznikl v mnoha evropských jazycích název pro bavlnu (např. v angličtině cotton). (Arsenjevová, Wolfová, 2005, s. 14)
Jak uvádějí Arsenjevová, Wolfová (2005, s. 16) na světě existuje asi sedmdesát druhů bavlníku, ale mezi nejdůležitější patří bavlník srstnatý a barbadoský, který má nejkvalitnější plsť a pochází ze Střední Ameriky.
Bavlněná tkanina bývala vždy drahou záležitostí, ale v porovnání s vlnou, lnem či hedvábím zůstává stále její cena nižší. Ruční zpracování bylo velice namáhavé, pracné a nákladné. První americká bavlna dorazila v r. 1784 z Jižní Karolíny do britského Liverpoolu.
Bavlna se pěstuje v subtropickém nebo tropickém podnebí. Rostlina dosahuje výšky podle druhu bavlníkového keře. Má velké žluté a později nachové květy. V tobolkách je až 25 semen, která po 6-8 týdnech prasknou a z každé se uvolní bílý chomáček. Po sklizni, která se provádí ručně nebo strojově, se bavlna slisuje do velkých balíků a v odzrňovacích strojích, kde jsou umístěné kovové hřebeny, se oddělí bavlněná vlákna od zbytku tobolek.
Pak následuje transport do prádelny, kde se bavlna pročistí a poté následuje do mykacího
30 stroje. V mykacím stroji se jednotlivá vlákna rovnají, shrnují do svazku a ve spřádacím stroji se z bavlněných vláken souká nit. (Hladík, Kozel, Miklas, 1977, s. 35)
Bavlna se skládá z 90% celulózy, zbytek tvoří voda, bílkoviny, tuky a vosky. Celulóza je nenahraditelná pro výrobu osobního prádla. Nejkladnější vlastností bavlny je dobrá absorpce vlhkosti, příjemný pocit při doteku, pevnost, pružnost a schopnost dobře absorbovat barvy. Nevýhodou je, že se mačká a jen omezeně chrání proti chladu. Právě pro tyto vlastnosti je nejvýznamnějším zdrojem přírodního vlákna. (Staňková, Baran, 2005, s.
22)
Cílem bavlnářského průmyslu je vyrábět přímo na plantáži různé barevné odstíny, např.
indigovou modř, která je hlavní k výrobě látek na džíny. Na přirozeně zbarvenou bavlnu sází ale jen někteří výrobci. Sally Foxová je majitelkou americké společnosti Natural Cotton, která si v roce 1990 dala patentovat dvě odrůdy přirozeně zbarveného bavlníku béžově hnědé barvy a zelené barvy. V Guatemale zase pěstují obyvatelé horských oblastí bavlnu s tmavě hnědým odstínem, nazývaném Ixoco. V současné době Sally Foxová pracuje na genově modifikovaných druzích bavlníků, ze kterých by získala oranžovou, modrou či žlutou bavlnu. Dnes mezi největší producenty bavlny světa patří Čína, USA, Indie a Egypt, který je zároveň proslavený kvalitní jemnou bavlnou. Ruční sklizní se získává nejkvalitnější bavlna a mezi producenty je na prvním místě Jižní Amerika a Čína, kde se sklizeň vyplácí díky levné pracovní síle. Bavlna se dnes už nepoužívá jen na výrobu látek, oděvů, olejů nebo střelného prachu, ale díky moderní technologii se z bavlny získávají jemnější, delší a pevnější bavlněná vlákna, která jsou odolná vůči chorobám a škůdcům. Eurobankovky jsou v dnešní době vyráběny z genově modifikované bavlny.
(www.oko.yin.cz) 1.2.4 Len
Len patří mezi nejstarší textilní suroviny. Jeho pěstování a využití sahá podle archeologů až do mladší doby kamenné, kde se nálezy dokládají v Robenhausenu ve Švýcarsku a u Lagozy v Itálii. Na počátku 4. tisíciletí př. n. l. zpracovávali len již staří Egypťané a v hrobkách z doby Staré říše je zobrazen postup výroby plátna. (Arsenjevová, Wolfová, 2005, str. 15)
Len se zpočátku pěstoval pro olejnatá semena a později pro svá jemná vlákna.
V Mezopotámii se ze lnu vyráběly provazy, sítě a tkaniny. Vysoké úrovně dosáhlo pěstování a zpracování lnu v Egyptě a poté se rozšířilo do Persie, Středomoří a Indie.
31 V Evropě pěstování lnu rozšířili Římané a Slované, kteří se již oblékali do lněných košil. U nás vydává v r. 1770 Marie Terezie patent o pěstování lnu a předení přízí.
Vlákna se získávají z lodyhy lnu a celkem je známo 200 druhů lnu. Len je až 90-130 cm vysoká rostlina, která má dlouhý kořen a přímou, oblou, hustě listnatou a nahoře větvenou lodyhu. Barva květu je bleděmodrá nebo fialková. (Opravil, 1981, str. 299-305)
Len je tuzemská jednoletá rostlina, která se rozděluje na len přadný a olejopřadný.
Poskytuje vlákno, semeno a pazdeří. Z lněných semen se lisuje olej, z pazdeří se vyrábějí desky. Přadný len se pěstuje pro vlákno, které je obsaženo v jeho stoncích. (Kozlovská, Bohanesová, 1998, s. 22)
Vegetační doba lnu je 90-100 dní. Sklízí se na základě doby zralosti a barvy stonku. Zelená zralost vede k získání hebkého, jemného a málo pevného vlákna. Raná žlutá zralost nabízí dlouhá a pružná vlákna nejlepší kvality. Při pozdní zralosti je vlákno tvrdé, drsné a láme se. Před zpracováním lnu se stonky máčí a rosí. Vlákna jsou zbarvená na základě procesu, který trvá 3-4 týdny. Po jeho skončení se len zpracovává v tírnách a na potěracích strojích.
V tírnách se vlákna odděluji od pazdeří a produktem tíren je třené vlákno a koudel.
(Kozlovská, Bohanesová, 2005, s. 22)
Třené vlákno tvoří svazky vláken, které jsou rovnoběžně uloženy v hrstích. Délka těchto vláken je 50-80 cm.
Koudel je tvořena kratšími vlákny, která jsou neuspořádaná a obsahují větší podíl ulpělého pazdeří. (Militký, 2007, s. 122)
Militký (2007, s. 123) uvádí, že lněná vlákna se vyznačují vysokou pevností, která se za mokra ještě více zvětšuje, ale také nízkou tažností. Mají velkou navlhavost a vysokou odolnost v oděru. Vlákna jsou hladká, proto obsahují málo vzduchu a dobře vedou teplo.
Hřejivost je menší než u bavlny a proto na omak působí chladně.
Tepelnou odolnost má len vysokou, a proto využívá vysoké teploty u žehlení, kde snáší teplotu přes 200 stupňů Celsia. Len se třídí podle jemnosti, barvy, lesku a vypřadatelnosti.
Pěstuje se např. v Polsku, Bělorusku, ve Francii i v Čechách. (Mojžíš a kol., 1988, s. 107) Kozlovská, Bohanesová (1998, s. 24) uvádějí, že vlákna lze tvarovat málo, protože nemají schopnost podržet získaný tvar. Stárne velmi pomalu, ale delším působením slunečních paprsků postupně ztrácí svoji pevnost. Len se často směsuje s bavlnou, s viskózou a polyesterem. Používá se na ložní a stolní prádlo, ručníky, utěrky, košiloviny, šatovky, tkaniny, ale i na pracovní oděvy.
32 1.2.5 Hedvábí
První zmínky o hedvábí jsou staré 5000 let. Tajemství výroby hedvábí bylo velmi přísně střeženo. Obchodníci z Číny přivážejí hedvábí do Evropy na počátku 1. stol. před n. l. po tzv. „hedvábné stezce,“ která byla dlouhá 8000 km. Vedla přes poušť, pohoří Pamír až do Turkménie, kde se rozvětvila a jednou z cest byla cesta do Evropy. Hedvábí bylo vyhrazené pouze pro císaře a jeho širší rodinu. O zcela výjimečném postavení hedvábí v čínské kultuře svědčí i to, že se používalo jako platidlo a mnozí úředníci a vojáci byli vypláceni v rolích hedvábné látky. (Liščák, 2000, s. 85)
Ve 2. století n. l. ztratila Čína své výhradní postavení ve výrobě hedvábí. Čínští emigranti vzali s sebou toto „ know-how“ do Koreje a odtud pravděpodobně proniklo do Japonska ve 3. st. n. l. (Hladík, Kozel, Miklas, 1984, s. 112)
Francouzský král František I. udělil hedvábný monopol roku 1540 Lyonu, který se od 16.
století se stal hlavním městem hedvábí. Ve Velké Británii nabyla významu v 16. a 17. st.
Tkalci z Nizozemska a Francie tu založili první dílny a továrny na tkané hedvábí. Usadili se také v Londýně a později se rozptýlili i do jiných částí země. Podlé čínské legendy o hedvábí se datuje vznik výroby hedvábí do roku 2640 př. n. l., kdy čínská princezna měla zjistit, kdo škodí morušovníku. Objevila bílé housenky, které snovaly lesklé zámotky.
Náhodou upustila zámotek do horké vody a zjistila, že z něj může vytáhnout jemné vlákno a navinout jej na cívku. Podle tohoto příběhu objevila technologii výroby hedvábí zcela náhodou.
V Evropě začali jako první s hedvábím obchodovat benátští kupci v Itálii. Ve 13. století bylo italské hedvábí velmi ceněné a centra výroby byla soustředěna ve Florencii a Lucce (Šprync, Foltýn s. 108)
Přírodní hedvábí je bílkovinný výměšek snovacích žláz housenek nočních motýlů bourců, který se získává smotáváním a následným zpracováním. Hedvábí je vlákno, produkované housenkami motýla bource morušového. Housenky se živí listím z moruše. Samička naklade na listy moruše vajíčka, z nichž se po 8-12 dnech vylíhnou housenky, které se po 30-35 dnech zakuklují a vytvářejí bělavý či žlutavý zámotek, tzv. kokon. Uvnitř zámotku se housenka včas usmrtí párou nebo horkým vzduchem. (Vopršál, 1958, s. 197).
Kokony se vloží do horké vody, která změkčí sericin, který se nachází na konci vlákna, kukla se pomalu rozbaluje, zachytí a navíjí se na cívky nebo do přaden. Vlákno známé jako surové hedvábí má barvu slonoviny. Na jeden kilogram surového hedvábného vlákna je
33 potřeba asi 45 000 kokonů. Hedvábné vlákno je pružné a pevné. (Hladík, Kozel, Miklas, 1984, s. 116) Charateristický je pro hedvábí lesk, vlákno je pružné, pevné a zároveň patří k nejjemnějším vláknům. (Kybalová, 1998, str. 13)
Hedvábí se liší hmotností, splývavostí, leskem a strukturou. Vlákno z přírodního hedvábí je velkou zásobárnou proteinů, obsahuje mimo jiné i řadu aminokyselin, z nichž některé napomáhají regeneraci tělových buněk.
Dnes se hedvábí produkuje zhruba ve třiceti zemích, mezi nimiž dominují Čína, Indie, Brazílie a Thajsko (www.vipcosmetics.cz)
34
1.3 HISTORIE BARVÍŘSTVÍ
1.3.1 Historie tisku na textil
Tisk je nejstarší a nejjednodušší technikou vzorování textilu. Dostáváme se s ním do styku denně při oblékání košil, kalhot, triček, ale setkáváme se s ním i u bytového textilu.
Předpokládá se, že tisk látek pochází z Orientu – kolébkou potiskování byla Indie, kde se začala používat textilní tiskátka. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 57)
Skarlantová, Vechová (2005, s. 57) zmiňují, že tkaniny se v Evropě začaly potiskovat v 10.
století a je zajímavé, že tato nejrozšířenější technika vznikla vlastně z nouze. Tiskem se napodobovaly textilie, které byly zdobené bohatými vytkávanými vzory, které si mohli dovolit pouze bohatší vrstvy, kdežto pro většinu chudých lidí byly tyto ozdoby příliš drahé a nedostupné.
Tato technika se brzy objevila v Německu a odtud se rozšířila po celé střední Evropě.
Imitací pro tisk byly hlavně drahé vytkávané vzory. Ale jejich napodobování nebylo jednoduché, protože šlo o úplně jinou technologii. Objevují se dřevěná razítka zvaná štočky. Jsou vyráběna z hruškového nebo ořechového dřeva a jsou velká asi jako cihla.
Zkušený tiskař nejenže musel zvládat techniku tisku, ale zároveň musel umět vyřezávat tyto dřevěné formy. Na štoček se nanesla barva, která se poté obtiskla na tkaninu. Tento princip pro tkalce nebyl vůbec jednoduchý, proto se zpočátku tisklo pouze černou olejovou barvou. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 57)
Trvalo ještě dlouho, než byl ruční tisk nahrazen strojovým tiskem z hloubky. Jednalo se o techniku, při níž je vzor vyryt do desky a tlakem se obtiskne na látku. (Skarlantová, Vechová, 2005, s. 58)
V hlavní roli ručního tisku vytvářeného pomocí tiskátek byla bezpochyby příroda. Tisky se prováděly přírodními strukturami, mezi něž patřil otisk peří nebo krouživý pohyb proutku.
(Skarlantová, Vechová, 2005, s. 59)
Nejstarší tisky jsou provedeny černými sazemi rozetřenými v oleji a červenou hlinkou.
Takto potištěné textilie sloužily k slavnostním příležitostem a dekoračním účelům.
(Skarlantová, Vechová, 2005, s. 60)
Jak uvádějí Skarlantová, Vechová (2005, s. 62), nejrozšířenější technikou z přírodnin je tisk bramborou. Je všeobecně dostupný všem, snadno se s ním pracuje a škrob, který brambora obsahuje, se výborně pojí s barvou. Mezi další zajímavou techniku patří tiskátka
