Základní rozdělení a typy bilingvismu

V české i zahraniční literatuře různí autoři uvádějí rozdílnou typologii bilingvismu. V této práci používám jako výchozí pro rozdělení typů a druhů bilingvismu publikaci Moniky Morgensternové Bilingvismus a interkulturní komunikace z roku 2011. Bilingvismus můžeme na základě základního rozdělení rozlišit na individuální a společenský. Pokud mluvíme o bilingvismu, obvykle se jedná hlavně o bilingvismus individuální, kdy bilingvní jedinec používá ještě jiný jazyk, než je jazyk okolní společnosti ve které tento jedinec žije (Morgensternová, aj. 2011, s. 29). Pro společenský bilingvismus se často používá termín diglosie. ³

Americký profesor rétoriky a angličtiny z Armstronské státní univerzity Richard Nordquist společenským bilingvismem (diglosií) označuje takovou situaci, kdy je pro psaný projev použit jiný jazyk, než pro verbální komunikaci.⁴ K tomuto jevu uvádí, že diglosie je tedy vnímána jako znak příslušnosti k určité společenské vrstvě a k identifikaci lidí v těchto rolích.

Morgensternová diglosii specifikuje jako situaci, kdy je jazyk menšiny užíván doma a v užších sociálních kontaktech (rodina, přátelé), naopak jazyk většiny je používán obvykle v zaměstnání jedince, ve vzdělávacích institucích a médiích. Pro lepší pochopení jevu uvádí jako příklad používání španělštiny u občanů hispánského původu žijících trvale ve Spojených státech amerických (Morgensternová, aj. 2011, s. 29).

Podle úrovně ovládání jazyka můžeme bilingvismus rozdělit na receptivní a produktivní. Receptivní dovednosti jsou schopnost porozumět a číst v druhém jazyce. Produktivní dovednosti dovolují jedinci jazykem mluvit a také v tomto jazyce i psát.

27

intencionální. Označení přirozený bilingvismus používá Morgensternová i Štefánik, Morgensternová používá pro tento typ bilingvismu i termín primární. Průcha tento typ naopak označuje jako spontánní. Umělý bilingvismus označuje Morgensternová dále i jako sekundární, Průcha o tomto druhu píše jako o záměrně získaném a Štefánik používá též označení umělý nebo školní a kulturní. Osvojení jazyka v prostředí domova nebo dlouhodobým pobytem v cizojazyčné zemi vede k přirozenému osvojení jazyka. Naopak v rámci nějakého řízeného edukačního procesu vzniká bilingvismus umělý.

Štefánik uvádí další termín, a to intencionální bilingvismus.

Intencionální bilingvismus vzniká, když se jeden z rodičů stejného mateřského jazyka rozhodne používat v komunikaci s dítětem jiný jazyk, než je jeho vlastní mateřský jazyk (Štefánik, 2000, s. 28). Tento typ bilingvismu vzniká, když například matka perfektně ovládá angličtinu, a přestože jsou s otcem oba Češi, rozhodnou se, že matka bude na dítě od narození mluvit výhradně anglicky, jako by to byl její mateřský jazyk. Tento přístup k výchově využil autor na svých dvou dětech a ty se tak staly bilingvními. Štefánik také uvádí, že k tomuto typu bilingvismu má mnoho odborníků předsudky či negativní postoje, poukazuje hlavně na oblast psycholingvistiky (Štefánik, 2000, s. 28). Autor také upozorňuje, že rodič se na tuto roli musí připravit jak po jazykové stránce, tak i po psychické stránce, protože výchova dítěte netrvá pár roků nebo měsíců. Na tuto roli je nutné připravit celou rodinu i přátele, kolegy apod. (Štefánik, 2000, s. 37). Zajímavá situace nastává, pokud v komunikaci s dítětem narazíme na výraz, který v daném jazyce neznáme.

Autor tuto situaci vidí jako příležitost naučit dítě pracovat se slovníkem a ukázat mu, co vše se dá s jazykem dělat, a naučit se tak přemýšlet o jazyku (Štefánik, 2000 s. 38 – 42). Tento druh bilingvismu je často kritizován širokou veřejností. Harding-Esch uvádí, že nemusí být pro vztah s dítětem prospěšné, když na něj rodiče mluví v jazyce, který sami dobře neovládají. Míra ovládání jazyka je relativní a dokáže ji posoudit pouze rodič, který jazykem mluví.

Harding-Esch ale také píše o tom, že nemáme žádné prokazatelné důkazy o tom, že by rodiče mluvící cizím jazykem (ne svým mateřským jazykem) na své dítě, způsobili tomuto dítěti nějaké trvalé problémy. „V nejlepším případě je to však mrhání energií, v nejhorším pak vážné ochuzení vztahu mezi rodičem

28

a dítětem“ (Harding-Esch, aj. 2008, s. 212 - 213). Psycholožka doc.

PhDr. Markéta Švamberk Šauerová Ph.D. o výhodách a rizicích bilingvní výchovy poskytla podrobný video rozhovor pro webový portál Šance dětem, kde se sama zařadila do řad psychologů, kteří mají rádi přirozený vývoj, a domnívá se, že vzdělávat dítě v jazyce chce svůj čas a ohled na senzitivní fáze vývoje. V rozhovoru uvedla: „Já bych dětem ale opravdu dopřála tu hru, to že prostě mají děti rodiče, které o ně pečují, hrají si s nimi, rozvíjí motoriku, rozvíjí motoriku jazyka, trénují paměť. Na tohle dneska celá řada rodičů zapomíná. Ono my chceme z těch dětí vybudovat evropské občany, aby byli jaksi úspěšní v rámci toho svého vývoje, a zapomínáme na takové ty drobné nuance, jako že bychom s dětmi měli vařit, věšet prádlo, třeba péct, zpívat mu písničky, říkat si říkadla, a vlastně pracovat s nimi emocionálně, s láskou, a vlastně my jdeme pořád podle těch příruček a chceme je vzdělat a vzdělat. Já bych byla pro to, nechat to na těch odbornících, dát těm dětem možnost plácat si bábovičky na pískovišti.“ Nezavrhuje ale navštěvování mateřské školy, kde se zpívají například cizojazyčné písničky. ⁵

Bilingvismus dále rozlišujeme podle věku osvojení jazyků na simultánní (souběžný) a sukcesivní (konsekutivní, následný) bilingvismus. U simultánního bilingvismu dochází k osvojování jazyka již od narození nebo raného věku dítěte. Sukcesivní bilingvismus bývá někdy označován jako pozdní, vzniká až po získání určitých jazykových kompetencí v prvním jazyce (Morgensternová, aj. 2011, s. 31).

Podle rovnováhy mezi oběma jazyky můžeme rozlišit vyvážený a dominantní bilingvismus. Obvykle ale bývá více zastoupen dominantní bilingvismus, protože většinou jeden jazyk u jedince převládá (Morgensternová, aj. 2011, s. 31). Všichni autoři se však shodují, že je problematické určit míru vyrovnanosti či odlišnosti v používání dvou jazyků například vzhledem k dominanci jednoho jazyka v určité oblasti. Výzkumy tak

5Šance dětem [online]. [vid. 2. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.sancedetem.cz

29

bývají často velmi variabilní, a znovu je nutné poukázat na různé druhy pohledů zkoumání.