2 Definice pojmu „Rom“

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

(6)

Poděkování

Chtěla bych touto cestou poděkovat paní PhDr. Janě Jetmarové, PhD.

za odborné vedení, cenné rady a podněty při zpracování této bakalářské práce.

Poděkování dále patří také všem členům mé rodiny, kteří mi dopomohli úspěšně práci dokončit.

(7)

Anotace

Bakalářská práce pojednává o jedné z nejsledovanějších minorit - o Romech.

Jejím cílem je podat přehled o historických i současných rodinných tradicích a zvycích u Romů.

První část této práce se zabývá definicí pojmu Romové a jejich historií. Následuje samotné jádro práce – romské rodinné tradice a zvyky. Jádro práce je rozděleno do dvou kapitol. První pojednává o rodinném životě – narození dítěte, křtiny, námluvy, svatba, pohřeb, smuteční hostina. Druhá kapitola se soustřeďuje na rodinu a rodové vztahy. Postavení otce, matky, dětí, snachy a chování ke starým lidem.

Na závěr následuje shrnutí romských rodinných tradic a jejich zachování v současném životě.

Klíčová slova

Rodina, Romové, romství, tradice, zvyky

(8)

Annotation

Bachelor thesis deals with one of the most minorities - the Roma.

It´s aim is to provide an overview of historical and contemporary family traditions and customs of the Roma.

The first part deals with the definition of Roma and their history. Following the very core work - Roma family traditions and customs. The core of the work is divided into two chapters. The first deals with family life - birth, christening, courtship, wedding, funeral, funeral feast. The second chapter focuses on family and gender relations. The status of father, mother, children, in-law and behavior towards the elderly.

In conclusion, followed by a summary of the Roma family traditions and their preservation in contemporary life.

Key words

Family, Roma, Roma ethnicity, tradition, custom

(9)

8

Obsah

1 Úvod ... 10

2 Definice pojmu „Rom“ ... 12

3 Romství ... 13

4 Gadžo, Rom nebo Cikán? ... 15

5 Historie ... 16

6 Tradiční zvyky a rodinné role ... 17

6.1 Těhotenství ... 17

6.2 Narození dítěte ... 19

6.3 Křtiny (bol´ipen) ... 22

6.3.1 Kmotrovství... 22

6.4 Námluvy (mangavipen) ... 23

6.5 Výběr partnera ... 25

6.6 Svatba ... 26

6.7 Úmrtí ... 29

6.8 Pohřeb ... 30

6.8.1 Vartování ... 31

6.8.2 Duchové mrtvých předků – mulo ... 32

6.9 Smuteční hostina (pohrebos has, trambes) ... 35

6.10 Odpuštění a usmíření ... 36

6.11 Jídlo ... 36

6.11.1 Rituální čistota a nečistota ... 37

7 Tradiční romská rodina ... 40

7.1 Postavení otce ... 41

7.2 Postavení matky ... 43

(10)

9

7.3 Postavení dětí a jejich výchova ... 45

7.3.1 Nejstarší syn (baro čhavo, jekh bareder čhavo) ... 46

7.3.2 Nejstarší sestra (bari phen) ... 47

7.4 Postavení snachy (bori) ... 48

7.5 Postavení starých lidí ... 49

8 Romské rodinné zvyky a tradice v současnosti ... 50

9 Závěr ... 54

10 Seznam použité literatury ... 56

(11)

10

1 Úvod

Má bakalářská práce bude pojednávat o romské minoritě, která je neustále žhavým tématem. Cílem práce je podat přehled o historických i současných romských rodinných tradicích a zvycích.

Už odedávna se za největší problém, který je s Romy spjat,

považuje soužití Romů s Čechy. Dva opačné póly, které sobě vyčítají různost.

Češi vytýkají Romům hlučnost, špatné sousedské vztahy, nevzdělanost, nízkou kvalifikaci, špatnou pracovní morálku, lenost, nečestné jednání, agresivitu, kriminalitu, prostituci a mnoho dalšího. Romové vytýkají Čechům vypočítavost, citový chlad, nadřazené chování, rasismus, xenofobii atd.

Jak u Čechů, tak i u Romů existují jedinci, kteří připisují vlastnosti (zvláště ty negativní) jednotlivcům druhé skupiny, celé skupině. Chování obou skupin do značné míry ovlivňují předsudky z dávné i nedávné minulosti. Z minulých křivd, je to především neuznání podílu viny české protektorátní správy v období druhé světové války, na koncentraci a následném vyvraždění českých a moravských Romů a víceméně násilné rozbití cikánských osad v šedesátých letech a sedmdesátých letech 20. století. Za první křivdu požadují Romové alespoň symbolickou omluvu pietní úpravou míst bývalých koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu na Moravě. Druhou křivdou považuje dosud většina občanů České republiky za pomoc Romům, a proto je v této věci shoda téměř nemožná.¹

Dalším problémem je také to, že česká společnost vnímá Romy jako přistěhovalce a parazity. Málokdo však ví, že mnozí Romové byli do Čech přistěhováni násilně, a proto Romové vnímají českou společnost jako nepřátelskou a odmítají její pozitivní hodnoty.²

Konflikt mezi majoritou a minoritou byl a vždy bude. Je však na každém z nás jak se k tomuto konfliktu postavíme. Pro Romy byly a jsou jejich tradice a zvyky stejně důležitou částí jejich kultury, jako pro členy majority. Proč nepoznat kulturu opačné strany, dříve než ji odsoudíme.

1 ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178- 648-9. Str. 123.

2 ŠIŠKOVÁ, T. (ed.)., pozn. 1.

(12)

11

Romské etnikum se dělí do mnoha skupin, podle oblastí, kde se Romové nacházeli. Tato práce se zaměřuje především na slovenské Romy, kteří žili na Slovensku až do roku 1945, a na Romy české, kteří žili do druhé světové války na území Čech. Několik rodin stále v Čechách i na Slovensku žije.³

Už odedávna je romská minorita posuzována podle barvy pleti, podle jazyka a podle pravidel, kterými se Romové řídí. Česká majorita romská pravidla nezná a to je pro společnost nepřijatelné. Málokdo si však uvědomuje, že Romové žijí na našem území po mnoho generací a proto je k pochopení jejich zvyků, tradic a hodnotových systémů, důležitá jejich historie.⁴

Bakalářská práce je členěna do devíti kapitol. První kapitola začíná úvodem, uvedením do problematiky. Další kapitola se snaží o stručnou definici pojmu Rom. Ve třetí kapitole objasňuji pro Romy tolik důležité romství. Čtvrtá kapitola se zabývá rozdílem mezi pojmy Rom, Gadžo a Cikán. Další kapitola popisuje historii příchodů Romů. Další kapitola pojednává souhrnně o romských tradicích a zvycích. Tato kapitola je dále členěna na podkapitoly. Každá

podkapitola se věnuje důležitým zvykům a tradicím, které Romy doprovází celým jejich životem. Od narození dítěte, křtu až po umírání, smrt a pohřbívání. Sedmá kapitola se věnuje tradicím, podle kterých je uspořádána romská rodina. Je to především postavení otce, matky, dětí, nejstaršího syna, dcery, postavení snachy a také postavení starých lidí. Předposlední kapitola shrnuje závěrem romské rodinné tradice a zvyky. Poslední kapitola je seznam použitých zdrojů.

(13)

12

2 Definice pojmu „Rom“

Každý člověk tmavé pleti ještě nemusí být Rom. Proto je tak těžké, přesně stanovit dobu, ve které se poprvé objevily texty, které by nám přiblížily dobu, ve které Romové žili. Plno kronikářů psalo o skupinách cizinců, kteří se od Romů lišili v mnoha ohledech. Zaslouženou pozornost však budí text z roku 1068, jehož autorem je mnich z kláštera Iberon na řecké hoře Athos. Pojednává o lidech zvaných adsincani (odvozeno z řeckého athinganoi, atsigános), pohybujících se v oblasti Cařihradu. Podle některých badatelů, zmínka o adsincanech

(athinganech) v gruzínském textu, již pojednává o skutečných Romech. O této cizí skupině se mnoho nevědělo, Romové mohli být s touto sektou omylem

ztotožněni, neboť se stejně jako její členové věnovali magii a také se odlišovali vzhledem. Někteří byzantologové však tvrdí, že zpráva mnicha ještě pojednává o skutečných sektách a nikoli o Romech. Ke ztotožnění obou, poměrně málo známých skupin cizinců, došlo teprve o několik století později. Zprávy o athinganech nabývají významu zejména po objasnění etymologie slova Cikán.

Slovo Cikán je jedno z nejrozšířenějších názvů příslušníků této etnické skupiny.

Toto označení, Cikán, se nejčastěji odvozuje právě ze slova athingan – atsingan.⁵ Romskou menšinu, tímto termínem začala oslovovat majorita. Romové se s tímto názvem nikdy zcela neztotožnili. Podobně jako Inuité nepoužívají termínu Eskymák.⁶

Jednotlivé romské skupiny užívaly pro označení svých příslušníků jména z jejich mateřského jazyka – romštiny. Tato jména měla prvotní význam. Člověk, muž, žena, v množném čísle poté lidé – jako příslušníci dané uzavřené skupiny.⁷

Romové v různých oblastech se nazývali různými jmény. Jmény celé skupiny. Napříkad v Německu vedle Romů žili i Sintové apod. V podmínkách naší republiky není situace se jmény romských skupin složitá, neboť většina se hlásí k označení Rom.⁸

5 HORVÁTHOVÁ, J. Historické osudy Romů od jejich odchodu z Indie do 19. století.

In: ŠULEŘ, P., aj. Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: SVAN a Moravské zemské muzeum, 1999. ISBN 80-58956-14-4. Str. 16.

6 HORVÁTHOVÁ, J., pozn. 5.

(14)

13

Slovo Rom je starého původu. Má patrně základ ve slově dom. Slovo dom bylo souhrnným označením příslušníků indických kast. Pro indické kasty byla také typická i řemesla, která patřila k romské tradici. Například kovářství, výroba košíků, handlování s dobytkem, kejklířství, hudební a taneční produkce, ale i metařské služby ve městech apod.⁹

3 Romství

Romství bylo i je zvláštní hodnotou Romů. Patří sem charakteristický vzhled, znalost jazyka a zvyků, ale hlavně slušné vychování. To má v každém rodu svá specifika, ale pro všechny Romy byla jeho součástí úcta ke starším, zdvořilost, pohostinnost a solidarita.¹⁰

Identita je ústředním osobním uspořádáním zralé osobnosti. Aspekty romské identity jsou žádoucí pro rozvoj silné identity, která integruje osobnost jedince, a tím dává také dobrou prognózu pro jeho vývoj a je předpokladem dobré integrace. V současnosti jsou pozitivní aspekty romské identity narušeny a

poměrně rychle slábnou. Jedním z příkladů je vzdát se vlastního romství s přáním nebýt Romem, opustit národ a nesdílet jeho osud. Někteří Romové nechtějí být za Romy považováni a deklarují jinou národnost. Tento postoj vychází z odmítavých vztahů majority k romské minoritě a z postavení Romů ve společnosti.¹¹

To, že se Romové postupem času začali za svou romskou národnost stydět, dokládá i census z roku 1991 - 2001. Při Sčítání lidu se k romské národnosti v roce 2001 přihlásilo více než o polovinu Romů méně, než to bylo v roce 1991.

Podle Českého statistického úřadu (Census, 1991, 2001) se při Sčítání lidu v r.

1991 k romské národnosti přihlásilo 32 903 osob. Při Sčítání lidu v r. 2001 uvedlo romskou národnost 11 746 osob, další 784 osoby uvedly romskou národnost v

10 INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce.

Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 18-20.

11 INNEMANOVÁ, P., pozn. 10.

(15)

14

kombinaci s českou, slovenskou nebo moravskou. K romskému jazyku, coby mateřskému, se v roce 2001 přihlásilo 23 211 osob.¹²

CENSUS 2001: romská národnost

MUŽI: 6 149 ŽENY: 5 597 Celkem: 11 746 romská národnost v kombinaci s českou, slovenskou a moravskou MUŽI: 401 ŽENY: 383 Celkem: 784

DOHROMADY 12 530 Nejpočetnější věkové skupiny: Děti do 14 let (M: 1839; Ž: 1740)

20 - 39 let (M: 2199; Ž: 1853)¹³ Úbytek počtu příslušníků k romské národnosti zaznamenal i rok 2011.

Tohoto roku se k romské národnosti přihlásilo pouze 5,2 tisíc osob, dalších 7,1 tisíc však uvedlo dvojí národnost romskou a českou, celkem uvedlo romskou národnost (včetně kombinací s jinými) přes 13 tis. osob.¹⁴

Když Rom chce, aby si ho gadžo, považoval, tak se často ze strachu, aby ho někdo nespojoval s cikány, odtahuje od romství. Odtažení od romství se projevuje také v řídkém používání romského jazyka, ve vyšším statutu smíšených manželství a ve snahách změnit svůj zevnějšek.¹⁵

Dnes už také klesá znalost romského jazyka a používání romštiny se z rodinného života, vytrácí. V mnoha rodinách je často a dlouho zapnutá televize, která narušuje rodinnou komunikaci, vzájemné sdílení a ničí romskou kulturu, jazyk a rodinnou pospolitost. Romská věhlasná muzikálnost klesá z důvodu lehké dostupnosti hudby a jejího pasivního poslechu, také klesá znalost národní historie a tradic, které jsou důležitým prvkem národní identity.¹⁶

12 ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Sčítání lidu, domů a bytů 2011 Česká republika [online]. 2012 [vid. 9. 12. 2014]. Dostupné z:

http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/950049F8F7/$File/pvcr.pdf

(16)

15

Identita Romů je narušena také díky postoji majority, která dle svých zkušeností, ale také předsudků tvrdí, že jsou Romové lidé, kterým se nedá věřit, kteří kradou a páchají násilí, jsou nespolehliví, obtížně pochopitelní, líní, ne- vzdělaní, hluční, zanedbaní.¹⁷

Jednou z možností Roma, jak se vyrovnat s odmítáním a nepřijetím majoritou je, že ji také bude odmítat a začlení se tak do světa bílých. Ale řešením by naopak bylo, kdyby svět bílých hledal, co je „na romské etnicitě pozitivně lidské, silné, co je pravdivé, dobré a krásné.“¹⁸

4 Gadžo, Rom nebo Cikán?

Pravdou, kterou si Češi snad nikdy nepřiznají je, že Romové Čechy (a všeobecně euro-americkou kulturou) hluboce pohrdají, neboť je považují za kulturu, jíž jsou zcela cizí pravé hodnoty lidského života. Věčným zdrojem smíchu mezi Romy na adresu gadžů je věčná česká chamtivost. Patolízalství, donašečství, snaha vyšplhat se tomu druhému po zádech pro vlastní tučnější zisk a všechny formy honby za bohatstvím. Romové pohrdají Čechy naopak za to, že neumí držet slovo, že sami kradou a přitom si přivlastňují právo Romy soudit.

Naprosté pohrdání pak ze strany Romů přináší Čechům jejich chování k postiženým, starým, nemocným. V tradiční romské rodině a společnosti bylo nutno se postarat o všechny včetně přestárlých rodičů a mentálně retardovaných dětí.¹⁹

„Mladí Romové se opakovaně přesvědčují, že většina příslušníků majority nerozlišuje mezi Romy podle osobních vlastností a kvalit, ale že všechny Romy

„házejí do jednoho pytle.“²⁰

Romové jsou nešťastní, že je veškerá populace bere jako jeden celek²¹ a těžce nesou, že většinová populace nečiní rozdílů mezi skupinami, které mezi

17 Říčan in INNEMANOVÁ, P., pozn. 15.

18 Kuchař in INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 20.

Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 62.

20 Kuchař in INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 63.

(17)

16

sebou téměř nekomunikují, ani se vzájemně nestýkají²², které se od sebe distancují.²³

Výstižný popis ukazuje Lacková, která uvádí, že Romové jsou nejchoulostivější na to, když se o nich řekne cikán.²⁴ Slovo cikán je pro ně ponížené a zneuctěné slovo. Jeví se jako nejhorší nadávka. Jak by ne, když Slováci říkají, na místo nelži, necigaň. Anebo špinavý jako cikán, otrhaný jako cikán, hladový jako cikán, krade jako cikán, nepořádek jako v cikánském táboře!

Jak se potom ti Romové, kteří nejsou ani otrhaní, ani špinaví, ani nelžou, ani nekradou, nemají cítit dotčeni, když se o nich řekne cikán?²⁵

Pokud člověk neprožije, jakému pohrdání museli během historie až do současnosti čelit, jen stěží pochopí to, co oni opravdu cítí.²⁶

5 Historie

„Předkové dnešních Romů žili na indickém subkontinentu, kde po mnoho století provozovali svá kočovná řemesla (kovářství, kotlářství, řetězářství,

korytářství, košíkářství, řeznictví, zvěrolékařství, hudba). Z Indie odešli v 10.

století a od 13. století jsou přítomni na evropském kontinentu.“ ²⁷

Předkové Romů, žijících na území České republiky, byli usazeni koncem 17. století v různých částech Evropy. Čeští Romové ještě poté kočovali až do 20.

století. Většina Romů, v Čechách i na Moravě, zahynula v době druhé světové války ve vyhlazovacích táborech.²⁸

21 Gorall in INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 63.

22 Gorall in INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 63.

23Hübschmannová, Řehák in INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 63.

25 Lacková in INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 63.

28 ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178- 648-9. str. 119-120.

(18)

17

V Evropě byli Romové zpočátku vítáni, byli přijímáni na šlechtických i panovnických dvorech. Přinášeli totiž zajímavé informace o cizích zemích, hudbu a nové technologie. Brzy však začalo pronásledování Romů jak ze strany církve, tak i ze strany světské moci. Církev vinila Romy z čarodějnictví a nevěrectví, světská moc připisovala Romům špionáž, sabotáže, loupežnictví a nekalou konkurenci řemeslnickým cechům. Pronásledování a útlak se táhne celými dějinami pobytu Romů na evropském kontinentu.²⁹

V 18. století byla ve většině západních zemí vystřídána politika vyhánění (eliminace) politikou více či méně násilné asimilace. Vyvrcholením

pronásledování byla vyhlazovací politika třetí říše. V době druhé světové války velká část západoevropských Romů skončila v koncentračních táborech, pro východoevropské Romy byl podobný osud připravován.³⁰

Teprve od devadesátých let 20. století dochází ke změnám, které přinášejí Romům základní politická práva; jsou uznáváni jako národnostní menšina.

Romové se stávají subjektem vlastních dějin.³¹

6 Tradiční zvyky a rodinné role

„Tradiční romské zvyky, podobně jako romština, podléhaly mnoha vlivům, měnily se v závislosti na území, kterým Romové procházeli, a u různých romských skupin se zachovaly v odlišné podobě.“³²

6.1

Těhotenství

Láska k dětem byla pro Romy příslovečná. Romové berou děti jako pokračovatele rodu. Těhotenství a narození dítěte pro ně mělo jedinečný význam.

Těhotná žena se musela smířit s různými zákazy a příkazy, které zajišťovaly zdraví matky a plodu.³³ Když žena zjistila, že je těhotná, projevovala určitý ostych při přiznání svého stavu, a to především před osobami rozdílného věku a pohlaví.

(19)

18

Tento postoj ke graviditě pravděpodobně vycházel z představy Romů, že dolní polovina těla, převážně oblast genitálií, je marime (tzn. rituálně nečistá).³⁴

Těhotná žena byla omezována řadou zákazů. Nesměla se například podívat na žádného „odpudivého tvora“, jako je např. žába, had, slimák a podobně. Stejně tak bylo zakázáno pohledět na exotická zvířata, postižené lidi či zesnulé. Romové věřili, že novorozenec, by po porušení těchto zákazů, měl stejnou podobu nebo stejné postižení. Dítě by mohlo také zemřít účastí na křtinách nebo pohřbech.

Nebezpečný byl pro budoucí matku i kontakt se srstí porostlými zvířaty. Dítěti by narostla stejná srst, pokud by se matka dotkla takového zvířete.³⁵

Jiné bylo také i stravování těhotné ženy. Gravidní žena musela dostat vše, co žádala. Nic jí nesmělo být odepřeno, včetně alkoholu. Když šla těhotná žena po osadě, kde ženy venku vařily, pozvala ji k jídlu i žena, která zrovna nebyla

v přátelských vztazích s její rodinou. Jak říká romské přísloví: „Av te chal!“ –

„Pojď jíst!“. Věřilo se totiž, že kdyby těhotná žena nedostala, na co má chuť, mohla by dítě potratit.³⁶

Těhotné ženy by poté neměly jíst moc kyselé, aby neměly zlé dítě. Aby dítě nebylo nemocné, měly by omezit příjem masa i mléka.³⁷

Budoucí matka se neměla leknout, jinak by mohlo dojít k potratu nebo předčasnému porodu. Když už se tak stalo, měla si dát pozor, aby se přitom nedotkla nějaké části těla. Dítě by na tom místě mělo červenou skvrnu jag.

Znaménko se mohlo objevit i tehdy, když se žena na nějakém místě nechtěně uhodila.³⁸

Těhotná žena nesměla nosit náhrdelníky ani pásky, aby dítě nemělo omotanou pupeční šňůru kolem krku.³⁹

36 LÁZNIČKOVÁ, I. Tradiční rodinné vztahy, obřady a obyčeje. In: ŠULEŘ, P., aj. Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: SVAN a Moravské zemské muzeum, 1999. ISBN 80-58956- 14-4. Str. 56.

37 ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178- 648-9. Str. 128-129.

(20)

19

Romové si většinou jako první dítě přáli chlapce, což bylo ovlivněno dominantním postavením mužů v rodině i společnosti. Pohlaví dítěte se dalo předpovědět podle tvaru břicha, chuti k jídlu a kvality pleti. Pokud měla žena břicho kulaté, chuť převážně na sladké a pleť skvrnitou, nečistou, mělo se narodit děvče. Když bylo břicho naopak špičaté, žena měla chuť na ostrá jídla a pleť krásnou, narodil se jí chlapec.⁴⁰ Chlapec byl u Romů také chtěný z jiného, prostého důvodu. Dcera totiž od rodiny odcházela za svým mužem, ale syn přivedl do rodiny nevěstu, což znamenalo další pracovní sílu.⁴¹

Žena se v době těhotenství nešetřila, vykonávala všechny práce. Kdyby se šetřila, měla by těžký porod. Jediné omezení bylo to, že žena již nechodila tolik do společnosti. Pokud ano, bylo to většinou v doprovodu manžela.⁴²

U Romů byly známé i různé praktiky při nechtěném otěhotnění. Pokud chtěla žena vyvolat potrat, měla zvedat těžké věci, koupat se v horké vodě se solí, nebo si položit na břicho těžký kámen. Pomoci mohl i odvar z koření a různých bylin, který se před použitím musel zakopat na 14 dní do země.⁴³

6.2

Narození dítěte

Narození dítěte bylo u romské populace svázáno s nejrůznějšími tradicemi.

Při porodu rodičce vždy pomáhaly porodní báby. Romové si jich velice vážili, ale předměty, kterých se dotkly, už nepoužívali. Zakopali je do země společně

s placentou na místo, kde nikdo nechodil.⁴⁴

Tradiční porod probíhal tak, že žena do poslední chvíle pracovala. Když už se začalo schylovat k porodu, zavolala manžela, který přivedl porodní bábu. Ta měla nejen funkci porodníka, ale také magickou. Než ustřihla a zavázala pupeční šňůru, připravila rodičce kouzelný nápoj proti démonům, kteří by mohli do dítěte vskočit. Někdy také zapalovala před domem nebo stanem oheň, aby tyto démony

(21)

20 zahnala.⁴⁵

Starší ženy poté položily rodičku na zem, rozpustily jí vlasy a sundaly z ní všechny ozdobné předměty. Spony a šperky mohly způsobit problémy s porodem.

Při porodu se rodičce omývala tvář teplou vodou a dával se jí napít čaj nebo alkohol na zmírnění bolesti.⁴⁶

Dítě, které se narodilo se zoubkem, bylo předurčeno stát se věstcem. Dítě, které se narodilo se zbytkem placenty na hlavě, „v čepičce“, mělo být moudré a šťastné v životě.⁴⁷

Nešťastný den narození byl podle Romů pondělí a pátek nebo den, kdy někdo zemřel. Smůla mohla potkat i dítě narozené na Dušičky. Nešťastnou částí dne pro zrození byla půlnoc, šťastnou ráno. Štěstí znamená narození v období vánočních svátků.⁴⁸

Romové velice dbali na křest dítěte. Do křtu hrozilo děťátku mnoho nebezpečí. Jedním z nebezpečí byla výměna zlou vižbabou. Vižbaba mohla děťáko vyměnit a místo něj podstrčit svoje zlé dítě (preparudo). Takové vyměněné dítě bylo na první pohled úplně stejné jako dítě vlastní, ale nerostlo, protože bylo vycpané slámou. Aby se výměně zabránilo, dávala matka dítěti pod polštář hřeben nebo jiný kovový předmět. Pokud matka zjistila, že její dítě bylo vyměněno gul´i daj (sladkou mámou), musela ho odnést na hnojiště a tam ho bít, dokud to sladká máma neuslyšela a nepřišla dítě vrátit. Jestliže si už sladká máma s dítětem hrála, vrátí ho slepé nebo s poškozenými končetinami.⁴⁹

Dalším nebezpečím, které dítěti mohlo hrozit, bylo uhranutí (khamňipen).

Uhranuté dítě zívalo nebo brečelo a nebylo k utišení. Uhranutí mohl způsobit člověk se zlým pohledem nebo velký počet lidí v místnosti, kde dítě spalo. Aby se uhranutí zabránilo, uvazovala se dítěti okolo ruky indral´ori (ochranná červená nitka nebo stužka). K léčbě uhranutého dítěte se používala „uhlíková voda“. Do hrnečku s vodou se postupně vhazoval obráceným nožem lichý počet žhavých

45 INNEMANOVÁ, Petra. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce.

(22)

21

dřevěných uhlíků (3,7 nebo 9). Při každém bylo nutné se požehnat. Podle toho, kolik uhlíků kleslo ke dnu, tolikrát bylo dítě uhranuto. Jiný výklad rozlišuje, podle počtu klesnutých uhlíků uhranutí mužem (sudý počet) či ženou (lichý počet).

Když nebyly k dispozici dřevěné uhlíky, nahrazovaly se oharky ze zápalek.⁵⁰ Uhranuté dítě se poté uhlíkovou vodou omylo nebo se mu z ní dalo napít.

Zbytkem vody se polily dveře do tvaru kříže tak, aby byly mokré i panty dveří.

Trochu se postříkaly i rohy místnosti, přičemž se muselo vyslovit zaříkání. Pokud to nepomohlo, vložila matka děťátku do úst trochu vlastní moči se slovy: „Čím jsem tě rodila, tím tě léčím.“⁵¹

Dítě se však dalo i různými prostředky ochránit. Jedním z prostředků bylo aver nav (druhé, jiné jméno). Druhé, jiné jméno, mělo ochrannou funkci s jiným světem (aver svetos). Do jiného světa patřily například nemoci, proti kterým bylo dítě také uchráněno jiným jménem.⁵²

Později dítě dostávalo romské jméno (romano nav). Romské jméno vybírala matka a příbuzní. Dokud matka nevybrala romské jméno, dítěti se říkalo Čhavoro (děťátko), Cinkoro (maličký) apod. Velice časté byly i přezdívky, které byly zvoleny podle vnějších znaků a povahových vlastností (Thulo – tlusťoch, Kalo – Černý, Papin – Husa, Bugošis – Basista…).⁵³

Při narození dítěte byla důležitá první koupel novorozence. Do vaničky s vodou se dítěti naházely mince. Ty sloužily k tomu, aby mělo dítě šťastný život.

Chlapcům se do vaničky přilévalo kobylí mléko, aby byli silní. Voda z vaničky se vylévala až druhý den. Při vylití, hned po prvním dni, by se mohlo stát, že s vodou by se dítěti vylil i spánek.⁵⁴

Obecně se za štěstí považovalo, když se v rodině narodilo dítě se světlejší pletí a málo výraznými rysy. Taková dívka byla považována za krásnou a získala přezdívku „papin, papiňori“ (husa, husička). Tato přezdívka byla častá a pro

51 ŠIŠKOVÁ, T., pozn. 50.

52 ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178- 648-9. str. 129.

(23)

22

děvčata lichotivá, protože vyjadřovala jejich bělost – zatímco v majoritní společnosti je označení dívky nebo ženy za husu chápáno zcela a jednoznačně pejorativně až vulgárně.⁵⁵

Určitá omezení neměla jen matka, ale i dítě do jednoho roku. Dítěti se nesměly stříhat vlasy ani nehty. Nehty matka ukusovala. Nesmělo se dívat do zrcadla, nebo si hrát s panenkou, aby nebylo nemocné.⁵⁶

6.3 Křtiny (bol´ipen)

Křtiny byly pro Romy velice důležité. I dodnes je většina romských dětí pokřtěna. Romové věřili, že nepokřtěné dítě ohrožují nástrahy a nebezpečí.

Kmotry si rodiče nejčastěji vybírali z řad bohatých sedláků, u kterých pracovali jako pomocné síly.⁵⁷

Kmotři pak měli k dětem určité povinnosti. Před odchodem ke křestnímu obřadu podvázala kirvi (kmotra) děťátku košilku šňůrkou a do vzniklého uzlíku nasypala špetku soli. Do peřinky mu vložila trochu peněz. Děvčátku by měla dát kmotra řetízek nebo náušničky, chlapci hodinky. Povinností kmotra (kirvo) bylo obstarat pohoštění (alkohol, maso). Někde kupovali kmotřenci výbavičku.⁵⁸

6.3.1 Kmotrovství

Kmotrovství je institucí, která je odvozena od církevního obřadu. Bez kmotra se křest neobejde. Křest je společenským aktem vítání novorozence.

Kmotr je opatrovníkem dítěte, dítě dostává i druhé jméno po kmotrovi.⁵⁹

Význam kmotrovství můžeme u Romů spatřit v sociální rovině. Kmotrem se stávala osoba, která byla blízce spojena s celou rodinou. Vztah nejen mezi

(24)

23

kmotřencem a kmotrem, ale i mezi celou jeho rodinou byl jasně definován. Od křtu existovalo mezi kmotrem a kmotřencem silné vědomí vzájemného vztahu.⁶⁰

6.4 Námluvy (mangavipen)

Námluvy předcházely romské svatbě (bijav). Pro svou dceru rozhodovali o ženichovi většinou rodiče. Ženicha vybírali podle majetku, řemesla a pověsti jeho rodiny. Nejžádanějším ženichem byl hudebník. U nevěsty se přihlíželo k barvě pleti. Za nejvýhodnější partii byla považována světlá dívka z hudebnické rodiny.⁶¹

Když se z děvčátka (čhajori) stala dívka (čhaj), začalo se uvažovat o vhodném ženichovi. Proměna z děvčátka v dívku se odehrávala první menstruací, jak je to běžné u každých dívek. Když šla žena kolem dívky a poznala, že má dívka svou první menstruaci, musela jí dát takovou facku, aby měla červenou tvář po celý den. Facka ji tak měla zaručit krásu, dlouhé mládí a odolnost pro život.⁶²

Aby se dívka neprohřešila proti cti, byla hlídána celou rodinou. Z domu sama nesměla, vždy s ní chodil někdo z rodiny.⁶³

Když dívka sama chtěla získat přízeň nějakého chlapce, musela vzít kus košile a ten pálit nad ohněm se slovy: „Ať tvé srdce pro mě hoří jako tenhle hadr.“⁶⁴ Lásku chlapce si mohla zajistit i tak, že mu do čaje či kávy nasypala prach ze svého spáleného ochlupení. Za stejným účelem mohla milému přidat do jídla sůl, již předtím nosila nějaký čas v podpaží nebo kterou pod sebou měla rodící žena. Porodní bolesti této ženy pak měly přejít na mládence, a ten s bolestí v srdci běžel za ženou, která mu do jídla přidala sůl. Porodní bolesti způsobily v chlapci obrovský stesk po ženě, která tento zvyk praktikovala. Chlapec si pak ženu musel vzít. Pro získání chlapce se do jídla také přidávala špína z nehtů a zubů, smíchaná s odřezky kůže u palců u nohou, nebo menstruační krev.⁶⁵

61 ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178- 648-9. str. 132.

(25)

24

V minulosti se věk nevěsty pohyboval okolo 15 let. Chlapci byli starší.

V současné době mladí Romové vstupují do manželství ve věku okolo 18 let.

Tradičním způsobem uzavírání sňatku byl obřad mangavipen či bijav, při němž si mladí partneři přísahali věrnost před vajdou jako představitelem romské

komunity. Takto stvrzené soužití bylo pro romskou společnost považováno za legální. Občanský nebo církevní sňatek byl už jen formalitou, kterou požadovala majoritní společnost.⁶⁶

Romské námluvy byly podobné českým tradičním zásnubám. Pokud se pár domluvil na společném žití, každý to nejprve oznámil svým rodičům. Pokud rodiče nic nenamítali, mohl přijít ženich s rodiči a svědky k nevěstě domů, kde ženich požádal rodiče o nevěstinu ruku. Návštěva byla nejčastěji domluvena na sobotu nebo jiný nepracovní den. V tento slavný den byli všichni svátečně oblečeni. Nevěstina matka přichystala pohoštění a přítomné obsluhovala. Potom se jeden ze svědků zeptal jménem ženicha rodičů dívky, zda by mu ji nedali za nevěstu. Přimluvil se i ženichův otec a poděkoval za její výchovu.⁶⁷

Když rodiče svolili a dali ženichovi svou dceru, následovala svatba (bijav).

Během obřadu svatební starosta (obřadník) svázal ruce nevěstě a ženichovi červeným šátkem a do dlaní jim nalil kořalku, kterou si pak museli z dlaní vzájemně vypít.⁶⁸

Sňatky se většinou domlouvaly na pouti. Poutě byly pro Romy

společenskou záležitostí a právě na nich se setkávali příbuzní a známí, nejlepší místo, kde domlouvat sňatky nebo zásnuby. V minulosti se sňatky s příslušníky jiných romských skupin nebo majority odsuzovaly. Tyto sňatky byly porušením vnitřních norem skupiny. V dnešní době se tomu již tak neděje. Je zajímavé, že sňatek s členem majority je posuzován shovívavěji než s partnerem z jiné romské skupiny.⁶⁹

(26)

25

6.5 Výběr partnera

V současnosti výběr partnera závisí jen na vůli jedince. V minulosti dívce partnera vybíral vždy otec nebo nejstarší syn. Partner se vybíral podle postavení v romské skupině, podle finančního zabezpečení i podle toho, zda byly romské skupiny dohodnuty už od narození, koho si dcera vezme.⁷⁰

Dnes jsou společenské vazby tak narušené, že společenský dopad při vybočení z normy není tak citelný jako dříve.⁷¹

Jedním ze základních omezení při volbě partnera v romské komunitě bylo podle Pelíškové vždy omezení výběru partnera v majoritní společnosti. Toto omezení bylo v minulosti dáno vzájemnou izolovaností romské etnické minority a lokální majority, způsobenou jak odlišnou sociokulturní úrovní romské populace, tak její výraznou antropologickou a subsistenční charakteristikou. Masová

migrace, z původně venkovského nebo příměstského prostředí na Slovensku do českých průmyslových měst, a po zapojení Romů do pracovního procesu se kontakty s majoritní společností neustále prohlubují a tím se historicky podmíněná izolovanost romského obyvatelstva postupně snižuje. Jedním z dokladů mnohem intenzivnějších vzájemných kontaktů obou etnik může být přibývající počet etnicky smíšených manželství.⁷²

V současnosti je spojení s neromským partnerem u některých skupin Romů považováno okolím spíše za prestižní, stává se dokonce, že muž přejímá příjmení své neromské „bílé“ manželky a distancuje se i tímto způsobem od své rodiny.⁷³

Výzkum počtu smíšených manželství Roma a neroma (gadže), který byl v 90. letech proveden na Kladně, jasně ukazoval, že podíl smíšených partnerství střední a mladé generace se zvýšil na pětinu až čtvrtinu z celkového počtu uzavřených manželství. Tento jev bylo možné vysvětlit intenzivnějšími kontakty

72 Pelíšková in INNEMANOVÁ, P. Náboženství, tradice a zvyky u Romů. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. Str. 32.

(27)

26

romského obyvatelstva s majoritní společností, ale také ho lze považovat za projev stoupající snahy mladé romské generace o vyrovnání se s životní úrovní majoritní společnosti prostřednictvím smíšeného sňatku.⁷⁴ Je také docela možné, že je to z důvodu, který uvádí Lacková: „O gadžovských děvčatech se říkalo, že

„jsou po našich mužích jak divá, a Romům zase dělalo ohromně dobře, že za nimi lítají bílé holky.“⁷⁵

6.6 Svatba

Část zvyků, které se pojily s romskými námluvami, se přesunuly do obřadu svatby civilní či církevní. Romské svatby byly v minulosti nejčastěji v kostele, aby bylo snadnější nechat pokřtít dítě, čemuž se u Romů přikládal velký význam. V dnešní době se od svateb v kostele opouští, nejen u Romů.⁷⁶

Romská svatba se nijak nelišila od svatby majoritní společnosti. Svatebním dnem býval nejčastěji pátek nebo sobota, u Romů se den svatby také vybíral podle toho, jestli to byl den po výplatě. Romové totiž svatby velice oslavovali a slaví i v současnosti. Romská svatba bývá velkolepá a raději je odkládána, než aby musela být skromná. Velikost svatby byla kromě finanční situace obou rodin ovlivněna soudržností a vztahy v širší rodině. Finanční náklady i povinnosti související s přípravou hostiny si dělily rovnoměrně obě rodiny. Na oslavu svatby musela rodina šetřit třeba i celý život.⁷⁷

V dnešní době bývají svatby skromnější, dříve se zvalo široké

příbuzenstvo, dnes nejčastěji dostávají pozvání přátelé a známí. Nejdůležitějšími hosty, kteří nesměli být nikdy opomenuti, kromě rodičů, byli kmotři snoubenců.

Kmotři byli v romské komunitě velmi vážení. Nejdříve byli zváni kmotři nevěsty a poté ženicha. Kmotři byli vždy zváni osobně a přednostně před ostatními.⁷⁸

75 LACKOVÁ, E. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda, 1997. ISBN 80-901861- 8-1. Str. 148.

(28)

27

V den svatby, jak to bylo zvykem také u majoritní společnosti, se hosté sešli v domě nevěsty. V domě romské nevěsty sehrával důležitou úlohu dědeček (phuro dad). Při svatebním obřadu měl za úkol požádat rodiče o nevěstu a ženicha a poprosit je jejich jménem za odpuštění. Před vlastním úředním obřadem naléval svatebčanům alkohol a nabízel koláčky. Na svatební hostině pronesl přípitek a nakonec při závěrečném nevěstině tanci podával tanečníkům občerstvení.⁷⁹

Civilní svatba a její průběh byl stejný jako svatba v majoritní společnosti.

Nevěsta měla bílé šaty a kytici, při obřadu si ženich s nevěstou vyměňovali prsteny. Na rozdíl od majoritní společnosti, Romové neviděli v prstenech žádnou symboliku, proto si je většinou vypůjčili pro účel obřadu a po svatbě je nenosili.⁸⁰

Romové přejali i řadu dalších zvyků, jako je přenášení přes práh a zametání rozbitých střepů. ⁸¹ Jedním ze zvyku, který Romové převzali od majoritní společnosti, bylo vybírání peněz pro manžele. Romové byli odjakživa dobří muzikanti a ani na romské svatbě nikdy nechyběla hudba.⁸²

Součástí svatebního veselí bylo i vybírání na nevěstu, které se

uskutečňovalo při redovém tanci. První nevěstino sólo patřilo phuro dadovi, poté nevěsta věnovala tanec svému a ženichovu otci. Mezitím hosté nevěstě zastrkovali peníze za výstřih nebo je pokládali na připravený talíř do košíčku.⁸³

Důležitou úlohu, hlavně v minulosti, měla svatební noc. Nevěstino postavení v ženichově rodině, záleželo na tom, jestli byla nevěsta poctivá.

V některých oblastech bylo zvykem, že ženich před prvním sexuálním aktem vykouřil cigaretu, do které mu byly přimíchány chloupky z nevěstina podpaží.

Tento zvyk měl přivést do života novomanželů věrnost, lásku a spokojenost.⁸⁴ K manželství patřily samozřejmě i děti. Právě podle dětí bylo posuzováno romské manželství. Děti byly důkazem šťastného manželství. Jak říkají Romové:

„Nane čhave, nane bacht. – Kde nejsou děti, není ani štěstí.“ Bezdětnost byla také

(29)

28

právě jedním z důvodů ke zrušení manželství (jinak bylo manželství doživotním svazkem). Bylo zvláštní, že neplodnost byla vždy dávána za vinu ženě. Dalším důvodem ke zrušení svazku byla i nevěra, ale pouze nevěra ženy. Nevěra ženy byla tvrdě trestána, buď bitím, ostříháním vlasů nebo vyhnáním.⁸⁵

U romských svateb, stejně jak to bývá i u svateb v majoritě, také existovaly případy, kdy si syn nebo dcera vybrali partnera podle svého srdce a rodiče s tímto výběrem nesouhlasili. Mladí pak tuto situaci řešili útěkem k příbuzným do vzdálenějších osad.⁸⁶ V těchto osadách žili, dokud si pro ně rodiče, většinou jen matka, nepřijeli. I v tomto případě se po návratu uspořádal mangavipen, někdy již zásnuby nepovažovali za nutné, protože mladý pár byl po tomto útěku rodinou i společenstvím akceptován jako manželé a mladá žena byla již často těhotná.⁸⁷

Když bylo vše řádně splněno, svatba oslavena, odcházela dívka většinou do rodiny manžela, kde se dostala do výchovy tchyni.⁸⁸

Romská svatba byla ovlivněna mnoha faktory, jako byly prvky vesnické svatby nebo české městské svatby. V dnešní době se však zvyky, jak u Romů, tak i u majoritních společností vytrácejí. Je možné, že v budoucnu úplně zaniknou.⁸⁹

Vedle tradičního svatebního obřadu byla u Romů častá i další forma romského soužití. A to „konkubinát.“ Platily dvě formy konkubinátu, a to soužití, které po celý život partnerů zůstávalo nepotvrzeno institucionálním svatebním obřadem, nebo forma tzv. dočasného konkubinátu. Dočasným konkubinátem byla označována ta forma soužití partnerů, která byla dříve či později stvrzena

svatebním obřadem, ať už tradičním nebo institucionálním nebo oběma.⁹⁰

87 LÁZNIČKOVÁ, I., pozn. 86.

88 LÁZNIČKOVÁ, I., pozn. 86.

(30)

29

6.7 Úmrtí

Zvyky se nevázaly jen ke svatbě, nebo narození dítěte. Mnoho zvyků bylo spjato i s úmrtím nebo pohřbem. Romové věnovali velkou pozornost pohřebnímu obřadu. Věřili totiž v duchy mrtvých – mule (více viz kap. 6.8.2). Duchy si

nesměli rozhněvat, a proto museli udržet dobrý vztah se zemřelým i po jeho úmrtí.

Duchové mrtvých mohli být zlí, ale i hodní, s žádnými nebylo však dobré se stýkat. Důvod k návratu, právě onoho mrtvého ducha, mohl být různý. Mrtvý člověk se vracel kvůli stesku po příbuzných, nebo že ho trýznilo nějaké jeho nesplněné přání. Vracel se však i z důvodu pomsty, když měl s někým nevyřízené účty.⁹¹

Hodný duch mulo chodil své příbuzné varovat, zlý duch na lidi pouštěl hrůzu, dělal jim modřiny, házel nádobím a mohl na člověka přivolat i nemoc.

Mulo nikdy neukazoval obličej a podle toho se poznal.⁹²

Romové věřili, že se okolo lůžka umírajícího shromažďovali duchové zemřelých příbuzných.⁹³ Mulo poslancos, což byl jeden z nich, přicházel, aby umírajícího dovedl na onen svět. Jediný umírající tyto duchy viděl. Mulo poslancos dával ostatním znamení v podobě černého ptáčka. Mohla to být i vlaštovka nebo žlutý pták. ⁹⁴

Romové umírajícímu odebírali polštář i peřinu, aby mu ulehčili odchod na onen svět. Ženě rozpustili vlasy a sundali ozdoby, aby se mohla duše lépe

odpoutat od těla. Aby Romové ochránili svět živých, před světem mrtvých, při posledním vydechnutí umírajícího se musela všechna zrcadla svěsit nebo alespoň otočit či zakrýt látkou. Když se zrcadlo nezakrylo, živí pak mohli uvidět mrtvé příbuzné nebožtíka. Smrt blízkých provázel usedavý pláč ženy. Byl to projev emocí, ale i způsob, jakým smutnou novinu oznamovali Romové sousedům.

Sousedé se pak shromažďovali v domě zemřelého a projevovali pozůstalým soustrast.⁹⁵

93ŠIŠKOVÁ, T. (ed.)., pozn. 91.

(31)

30

Romové upravovali na poslední cestu své mrtvé sami. Ženy upravovaly ženy a muži muže. Nebožtíka nejprve omyli a vodu, vylili tam, kde nikdo

nechodil, aby se nemoc na kterou nebožtík zemřel, nepřenesla na někoho jiného.

Poté byl nebožtík ve svátečním oblečení uložen do rakve. Šaty, které měl nebožtík na sobě, v době smrti se spálily, zakopaly nebo uložily do rakve. Cennosti, jako byly prsteny, hodinky, náušnice a další předměty, se mrtvému nechaly. Do rakve se ještě navíc přidala placatka s alkoholem, cigarety nebo fajfka a peníze, které byly nezbytnou součástí pohřební výbavy. Peníze totiž budou po mrtvém na onom světě chtít. Peníze se vkládaly do kapsy nebo do dlaní. Mrtvému se na nohy nazouvaly bačkory nebo se mu nechávaly ponožky. Boty se nechávaly jen bez tkaniček, aby se mrtvému nezavřel svět duchů. Zesnulým malým dětem se do rakve přidávaly květiny a svaté obrázky, výjimečně hračky. Zesnulé těhotné ženě se do rakve vkládala část výbavičky, aby mělo dítě v čem chodit na onom světě.⁹⁶

Ještě než se nebožtík pohřbil, Romové drželi u otevřené rakve tři dny stráž – vartování (více kap. 6.8.1). Střídali se ženy i muži, od desáté hodiny měli stráž jen muži. Seděli přímo v místnosti s mrtvým nebo ve vedlejší místnosti tak, aby na rakev viděli. Vyprávěli si romské pohádky a příběhy, dávali si hádanky, vzpomínali na mrtvého nebo hráli karty. Zpěv a tanec byl zakázán.⁹⁷ Alkohol nebyl zakázán, ale nikdo se nesměl opít. Z první sklenky co se pila, se vylévala část na podlahu. Z každé nově otevřené lahve se vyléval jeden pohár. Při vylévání z poháru se pronášela slova: „Leskeri voďi mi otpočinel! Vaš leskri voďi! Pre leskri loki phuv!“ – „Nechť jeho duše odpočívá! Za jeho duši! Nechť mu je země lehká!“⁹⁸

6.8 Pohřeb

Romský pohřeb začínal u zemřelého doma. Než se průvod vydal na cestu k hřbitovu, se hosté scházeli u rakve nebožtíka v jeho domě. Prosili ho za

(32)

31

odpuštění a oni odpouštěli jemu. Farář poté místnost, kde byla rakev, vykropil svěcenou vodou a průvod směřoval k hřbitovu. Při vynášení rakve se však muselo ještě rakví poklepat třikrát o práh domu, aby duše zemřelého odešla v poklidu a už se nikdy nevracela zpět. Při cestě Romové soustředili pozornost na faráře, protože kdyby se třikrát otočil, brzy by zemřel někdo další. Smuteční průvod doprovázela romská hudba. Rakev se spustila do hrobu, kam přítomní vhazovali květiny, hlínu a věnce.⁹⁹

6.8.1 Vartování

Vartování mělo svá pravidla. Krůzová popisuje vartování takto: Po tři dny a tři noci byl mrtvý vystaven v otevřené truhle v jeho vlastním domě. Scházeli se u něj dospělí členové jeho široké rodiny a vartovali. Rakev byla obklopena svíčkami, pod rakví byla položena nádoba se studenou vodou (měla zmírnit zápach a nadutí těla mrtvoly). Pravým důvodem vartování byl strach ze zemřelého – mula.¹⁰⁰

Vartování mělo svá specifika, každý kdo přistoupil k mrtvému, dotkl se jeho ruky nebo čela, rozloučil se s ním a poprosil ho o odpuštění. Nejbližší příbuzní ho políbili. Nepřátelé a dlužníci přicházeli splatit svůj dluh. Pozůstalí mohli nebožtíkovi do ucha pošeptat nějaký vzkaz pro zemřelé, kteří již přebývali na onom světě. Ženy se u nebožtíka modlily. Muži hráli karty. Vyprávěly se příhody ze života zesnulého, nesmělo se zpívat, tancovat, přiťukávat skleničkami, vařit jídlo. To přinášeli příbuzní z jiného domu. Před vypitím své první skleničky každý trochu odlil na památku zesnulého nejdříve na zem se slovy: „Ať je mu země lehká“. Pozůstalí se zdržovali v místnosti, kde byl uložen mrtvý nebo v sousední, ale vždy tak, aby na něj viděli. Na mrtvého se nikdo nesměl dívat skrze okno, protože v místnosti byla smrt. Bylo zvykem také odstřihnout zemřelému pramínek vlasů, který když se vložil do peněženky, přinášel štěstí. V přítomnosti

99 ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178- 648-9. Str. 136

100 KRŮZOVÁ, G. Vybrané rodinné tradice a zvyky u slovenských Romů. Praha, 2007. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Str. 100.

(33)

32

mrtvého bylo možné použít i černou magii. Když se tajně získaná fotografie nepřítele nepozorovaně strčila do rakve zemřelého, způsobila mu tak smrt.¹⁰¹

6.8.2 Duchové mrtvých předků – mulo

Vánoční vzpomínání souviselo s vírou Romů. Věřili, že duše člověka přesahovala a existovala i po odchodu těla na onen svět. Romové říkali duchům mrtvých předků - mulo. Romové se snažili být s muly zadobře, aby jim mulové neškodili.¹⁰²

Jako mulo, mohlo být označováno i mrtvé tělo člověka. Když umírající vydechl naposledy, neotevírala se okna, protože mrtvý by napuchnul. Romové věřili, že duše člověka zůstávala v těle až do pohřbu. Mulo, zasahoval do života pozůstalých, existovalo velké množství obyčejů, které Romové uskutečňovali od skonu zesnulého do pohřbu a ještě nějaký čas po něm s cílem si mula udobřit a usmířit, zabránit mu, aby ubližoval druhým.¹⁰³

O Vánocích si je usmiřovali tím, že jim dávali na okno nebo do koutů pokoje jídlo, aby je nechodili strašit. O Vánocích si Romové o zemřelých povídali a vzpomínali na ně.¹⁰⁴

Všichni Romové věřili, že duše mrtvých, mulové, se vraceli na zem a pouštěli hrůzu na živé. Vraceli se z různých důvodů. Chtěli se pomstít někomu, kdo jim ublížil nebo zůstal něco dlužen, nebo je něco trýznilo, nesplnilo se jim nějaké přání, nebo se jim stýskalo po příbuzných. Mstiví mulové pustili na člověka takovou hrůzu, že ztratil řeč a mohl i onemocnět, nadělali mu modřiny, svedli ho z cesty, házeli nádobím, chřestili na půdě řetězy a vyváděli všelijaké mrtvolné skopičiny.¹⁰⁵

Mulo svůj příchod mohl ohlašovat také tím, že se nečekaně otevřely samy dveře, rozbilo se zrcadlo, spadl obraz, třásly se talíře v kredenci, rozbil se

102 RAICHOVÁ, I. Romové a náboženství. In: ŠULEŘ, P., aj. Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: SVAN a Moravské zemské muzeum, 1999. ISBN 80-58956-14-4. Str. 67.

103 RAICHOVÁ, I. Romové a náboženství. In: ŠULEŘ, P., aj. Romové - O Roma: Tradice a současnost. Brno: SVAN a Moravské zemské muzeum, 1999. ISBN 80-58956-14-4. Str. 67.

105 LACKOVÁ, E. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda, 1997. ISBN 80-901861- 8-1. Str. 72.

(34)

33

skleněný pohár nebo vypadl žhavý uhlík z kamen, nebo byl slyšet neznámý, strašidelný smích.¹⁰⁶

Krůzová popisuje smrt také jako starou ženu v černých otrhaných šatech, nebo jako ženu celou v bílém. Bílá bývala barvou smutku. Dále uvádí, že smrt, ať už v zoomorfní, či antropomorfní personifikované představě, přichází pro člověka, aby ho povolala na jiný svět.¹⁰⁷

Po nějakém čase po pohřbu navštívil nebožtík pozůstalé, aby jim sdělil, jak se zemřelému připravený pohřeb líbil. Svou přítomnost projevoval různými znameními, zvuky, zjevoval se ve snech. Romové také dodržovali zvyk při úmrtí, kdy pálili osobní věci zemřelého.¹⁰⁸

Mrtvému se do rakve vkládaly jeho osobní i hodnotnější předměty např.

prsteny, náušnice, hodinky, housle, někdy Bible. Když zemřelo dítě při porodu, do rakve se vložila malá panenka, aby si dítě nevzalo na onen svět jeho sourozence.

Zesnulému se do ruky dávaly drobné mince.¹⁰⁹

Pohřby Romů bývaly různě nákladné. V den pohřbu se sešli všichni blízcí i vzdálení příbuzní, sousedé. V některých oblastech se dodržoval takový zvyk, že kdo se pohádal se zemřelým a zařekl se, že na jeho pohřeb nepůjde, musel skutečně zůstat doma, protože ostatní by mu v příchodu na pohřeb zabránili.¹¹⁰

Nad otevřenou rakví se s nebožtíkem, za všechny pozůstalé, loučili velmi emotivním projevem jeho nejbližší příbuzní. Hudebníci zahráli nebožtíkovu nejoblíbenější píseň. Po zavření rakve, do místnosti vstoupil kněz a pokropil ji. Při vynášení bylo nutné s rakví zatřepat o práh, aby zemřelý věděl, že se již má

odebrat na druhý svět a více se na tento svět nevracet.¹¹¹

V mnoha obcích byli Romové, a někde stále ještě jsou, pochováváni odděleně od gadžů, nejčastěji u zdi, na okraji hřbitova.¹¹²

106 KRŮZOVÁ, G. Vybrané rodinné tradice a zvyky u slovenských Romů. Praha, 2007.

Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Str. 100.

107 KRŮZOVÁ, Gabriela., pozn. 106.

Univerzita Karlova v Praze. Evangelická teologická fakulta. str. 56 – 57.